U tohoto bodu promluvím o důvodu, který nás přiměl k našemu chování v otázce vydání, pane kolego Ježku. Ve své řeči pronesené ve sněmovně v březnu loňského roku jsem prohlásil, že béřu na sebe odpovědnost za vše, co jsem učinil, že nemáme důvodu, abychom od toho utíkali, že zde stojíme jako jeden muž až do konce. I po rozsudku ve věci "Volkssportu" jsem dále hájil totéž stanovisko a stojím na něm i dnes ještě, poněvadž jsem přesvědčen, že by žádný nestranně smýšlející soud nemohl odsouditi ani činy a jednání mé, ani mých přátel. Ve své řeči v Brně dne 7. listopadu, když jsem se opět vrátil do Československé republiky z cesty do Vídně, kde jsem navštívil matku a kde jsem se dověděl o návrhu na vydání, prohlásil jsem, že nemám v úmyslu vyhýbati se odpovědnosti, ale že se musí žádati, aby domnělé skutky, jejichž úplná neudržitelnost a nezastřenost v procesu zůstává thematem proti národně socialistickým poslancům, byly přivedeny ad absurdum. Tenkráte jsem řekl ve své brněnské řeči: "Podkladem rozsudku v procesu s "Volkssportem" zůstává výhradně vojenský posudek. Tím, že soud nepřipustiv jediného důkazu, prostě převzal tento posudek, stává se funkce soudu čistě formální, kdežto praktické rozhodnutí o domnělých politických deliktech, k čemuž, jak jsme zjistili v brněnském procesu, patří již i samo smýšlení, přešlo na politický a vojensky správní úřad." Ve své brněnské řeči prohlásil jsem dále, že se tak z justičního aparátu stává prakticky výkonný orgán úřadu, který je mimo soudnictví, totiž vojenského generálního štábu, a prohlásil jsem dne 7. listopadu 1932 doslovně, že dokud není zaručena nezávislost soudnictví, nemáme důvodu, abychom vlastním přičiněním snášeli účel tohoto systému bez protiobrany. Řekl jsem tedy, že nebudeme pomáhati k našemu vydání. K tomuto stanovisku, které jsem bezevšeho označil jako změnu v původním názoru na otázku vydání, přiměla vedení strany německých národních socialistů myšlenka, že za všech okolností musí býti možno dosíci jasného konkretisování obvinění, která se nám přičítají. Při brněnském procesu jsme zjistili, že soudy nekonkretisovaly úplně jasně názor na obvinění a že jej nebylo možno od nich dosíci a že obhajoba marně usilovala o připuštění svědků. Bylo tedy úkolem politiky přiměti soud, aby svá obvinění jasně formuloval. Při tom konstatuji, že pokusem o konkretisování trestných činů a opravou obsahu vojenského znaleckého posudku usnesením imunitního výboru měla se odmítnouti prvá žádost o vydání a mělo se dosíci doplnění této žádosti přesným konkretisováním trestných činů, kladených za vinu jednotlivým poslancům.

Pane kol. Ježku, konstatuji, že usnesení imunitního výboru nebylo dodrženo, že ani nebyly v imunitním výboru předloženy všechny spisy z procesu s "Volkssportem", ani že nebylo dosaženo, aby trestné činy jednotlivých poslanců byly konkretisovány - přes to se však imunitní výbor v nepřítomnosti německých vládních stran usnesl na vydání. Zdá se tedy, že si hnací síly přejí, aby došlo k podobnému provedení soudního řízení, jako se to stalo v procesu s "Volkssportem" v Brně, což bylo předmětem kritiky veškeré veřejnosti, vzbuzující rozruch, k řízení, které se zakládá na posudku vojenských znalců, tedy na posudku správního úřadu a jehož rozhodující části stávají se obsahem rozsudku bez připuštění svědků.

V posledních letech zahnízdila se u našich soudů praxe, která jest přímo neslýchaným zpátečnictvím v moderním soudnictví. Tato praxe záleží v tom, že se dá podati zpráva pražského policejního ředitelství nebo odjinud o nějakých spolcích a svazech nebo posudky vojenských znalců a pak na základě tohoto posudku dochází prostě k odsouzením bez připuštění svědků. Podkladem rozsudku obou posledních politických procesů, procesu s "Volkssportem" a "Jungsturmem" v Brně - při čemž výslovně prohlašuji, že přívrženci "Jungsturmu" nejsou hakenkrajcleři a nebyli v našem hnutí - jest vždy posudek vojenských znalců. Tím stala se moc soudů čistě formální, poněvadž rozhodnutí není již v rukou soudů, nýbrž docela jinde. Nezávislost soudů byla tím prakticky zrušena, poněvadž podle zkušeností žádný soud se neodváží postaviti se proti mínění vojenských znalců nebo politické správy, a jsme zvědavi - snad zaplatíme vysokou cenu své existence - zda se této práce použije i u nás, tak jako vždy. Zajímavým případem v tomto směru jest také proces proti národním socialistům Bittnerovi a společníkům, který se konal nedávno u královéhradeckého krajského soudu, v němž se již obžalovací spis opíral o posudek pražského policejního ředitelství. Nejdůležitější vymoženost moderního názoru na stát záleží v rozdělení mocí ve státě na tři. Montesquieova nauka o rozdělení moci na tři, na zákonodárnou, správní a soudcovskou, zbavilo soudnictví závor kabinetní politiky a provádí se nezávisle na politické správě a moci zákonodárné. Nejdůležitější zásadou každého moderního právního státu jest úplná soudcovská nezávislost zbavená veškerých politických a administrativních vlivů. Odpovědní činitelé Československé republiky nekladou již asi důrazu na to, aby udržovali svůj stát jako právní stát podle tohoto názoru, ale parlament, jehož úkolem jest nejen vydávati zákony, nýbrž také dbáti, aby se respektoval základ ústavy a zákonů, nesmí nebo neměl by se propůjčiti k tomu, aby byl spoluviníkem při takovémto zneužívání k politické persekuci. § 96 ústavní listiny, který mluví o soudcovské nezávislosti, ustanovuje výslovně:

"Soudnictví jest ve všech stolicích odděleno od správy." V §u 98 ústavní listiny praví se doslovně: "Všichni soudcové vykonávají svůj úřad nezávisle, jsouce vázáni jen zákonem."

Jestliže se tedy v obou těchto paragrafech jednak ustanovuje úplná soudcovská nezávislost a na druhé straně se praví, že se soudnictví má odděliti od správy, neznamená to nic jiného než porušení ústavy, jestliže se bez slyšení svědků vynášejí rozsudky prostě na základě výroku správního úřadu, jakým jest jednak ministerstvo národní obrany, jednak pražské policejní ředitelství a ministerstvo vnitra. Jestliže tedy pan ministr spravedlnosti ve svých vývodech v rozpočtovém výboru posl. sněmovny soudil, že jest absurdní, odvozovati závislost soudu z toho, že soud nabyl přesvědčení o vině z výpovědi policejního úředníka nebo na základě posudku vojenských znalců, pak nevím, jaký účel má ještě vůbec slyšení obou stran v našem trestním řádu. Jestliže se nejsprostšímu loupežnému vrahu poskytuje právo, aby uvedl svědky, pak v politickém procesu prvého řádu, jakým jest tento proces, musí býti za všech okolností možno vésti svědky právě proti posudkům vojenských znalců a tím napraviti omyly posudku. (Posl. inž. Kallina [německy]: Vždyť teprve na základě tohoto posudku jest podána obžaloba!) Zcela správně, pan kol. Kallina má úplně pravdu. Musíme si přece konkretně představiti, jak vůbec dochází k takovému vojenskému posudku. Jest to výsledek [ ] jednostranných úvah a šetření. Konstruuje se s vyloučením veřejnosti a bez jakékoliv kontroly. Jestliže pak soud prostě akceptuje takovýto posudek, aniž připustil svědky, pak se prostě připojuje k těmto metodám jednostranného pátrání špionážní a vyzvědačské služby, nedbaje nejdůležitější právní zásady právního státu, která jest ustanovena v § 3 trestního řádu a která zní: "Všichni úřadové v trestním řízení činní mají se stejnou péčí přihlížeti k okolnostem k usvědčení obviněného i k jeho obraně příhodným." Toto zákonné ustanovení asi již neplatí. Kdyby se bylo dodrželo toto základní ustanovení trestního řádu v brněnském procesu s "Volkssportem", nebyly by se mohly zamítnouti všechny průkazní návrhy obhajoby a nebyl by mohl zvláště pan ministr spravedlnosti krýti toto chování soudu.

Krátce po procesu s "Volkssportem" odehrával se před očima veřejnosti druhý proces v Československu. Jest to známý proces proti posl. Stříbrnému. Právem časopis "Deutsche Presse" v Praze v bohatě vysvětlujícím článku s názvem "Politické procesy" upozornil dne 14. prosince 1932 na to, že v jihlavském procesu vidíme, jak se procesní předpisy co nejsvědomitěji dodržují, jak se soud co nejúzkostlivěji snaží, aby našel nestrannou pravdu a že všichni svědci byli připuštěni. V procesu se Stříbrným bylo vyslechnuto neméně než 117 svědků, počínajíc učedníkem Paukertova lahůdkářského obchodu, číšníkem na Wilsonově nádraží až k bývalému ministrovi financí dr Englišovi a ke kancléři pana presidenta dr Šámalovi, byla prováděna místní ohledání a dokonce - myslím, že je to po prvé od vzniku republiky - byl poskytnut svobodný list ke svědecké výpovědi svědku žijícímu v cizině. Kdo srovnává s touto skutečností jinou skutečnost, že v procesu s "Volkssportem" nebyl připuštěn ani jediný svědek - s výjimkou policejního rady dr Preiningra a pana Mendla, který nedovedl vůbec říci nic podstatného - musí pochopiti, proč my nár. socialisté nazýváme tento proces částí persekucí - pane ministře spravedlnosti, nemohu to jinak nazvati - persekucí našeho hnutí, (Souhlas na levici. - Výkřiky posl. inž. Junga.) a proč tedy klademe důraz na to, aby na půdě parlamentu bylo zjednáno jasno o obvinění a aby celý svět slyšel, jak se provádí u nás takovýto proces.

Ještě jednou konstatuji, že objasnění obvinění proti 4 poslancům, kteří mají býti vydáni, nedosáhlo se ani návrhem posl. Pohla, poněvadž většina imunitního výboru přes jasné usnesení tohoto výboru ze dne 7. prosince 1932 bez žádaného listinného materiálu, bez konkretisování žádosti za vydání se usnesla podati plenu sněmovny návrh na vydání.

V této souvislosti musím přičiniti několik poznámek k vývodům pana ministra spravedlnosti dr Meissnera ve schůzi rozpočtového výboru poslanecké sněmovny a senátu, tedy k jeho řečem ze dne 18. ledna a 13. února 1933. Pan ministr spravedlnosti dr Meissner prohlásil ve své řeči dne 18. ledna, že v řízení proti 263 nár. socialistům pro § 2 zákona na ochranu republiky bylo v Praze podáno jen 7 žalob a u některých bylo řízení zastaveno. Na základě těchto prohlášení pana ministra navrhl obhájce v procesu s "Volkssportem" pan dr Stark ihned u pražského krajského soudu, aby byly vráceny záruky složené za 2 obviněné. Žádost právního zástupce dr Starka byla zamítnuta s odůvodněním, že trestní řízení jest ještě v běhu a že záruky mohou býti vráceny teprve po rozsudku. Poněvadž ani ostatním obžalovaným nebylo dodáno ani soudní oznámení, že se řízení zastavuje, ani že se pokračuje ve vyšetřovacím řízení podle § 17, jest patrno, že vývody pana ministra spravedlnosti dr Meissnera ze dne 18. ledna 1933 jsou nesprávné. Tím jest podán částečný důkaz, jak nestranně a svědomitě informují pana ministra orgány veřejné žaloby. Ve své řeči dne 13. února řekl dále pan ministr spravedlnosti, že návrh na trestní stíhání byl podán pouze pokud jde o ony členy Národního shromáždění, o nichž se ve spise zjistil určitý fakt, a dále prohlásil, že justiční správa a orgány veřejné žaloby dělají přesný rozdíl a mezi jednotlivými obviněními budou rozlišovati podle toho, co se zjistilo nebo co se zjistí. K tomu bych výslovně poznamenal, že obě podané žádosti za vydání, tedy jak žádost ze dne 4. listopadu 1932, tak i druhá ze dne 9. ledna 1933, žádají výslovně vedle poslanců Junga, Krebse, Knirsche a Schuberta za vydání také posl. Kaspera, aniž lze o tomto poslanci uvésti ze spisů jediný fakt. V žádosti za vydání ze dne 9. ledna se prohlašuje, že činnost svazu "Volkssport" a vedoucích funkcionářů Junga, Krebse, Kaspera, Knirsche a Schuberta je podrobena posudku vojenských znalců a v dodatku se uvádějí stránky rozsudku, v nichž se činí zmínka o jednotlivých poslancích. Ačkoliv tedy v této souvislosti jest uvedeno jméno posl. Kaspera, nemůže žádost za vydání uvésti stránku, na které se vyskytuje jméno posl. Kaspera, poněvadž jméno posl. Kaspera nebylo v této souvislosti vůbec uvedeno. Jak může pan ministr spravedlnosti mluviti o tom, že bylo žádáno za vydání jen oněch poslanců, o nichž bylo ve spisech zjištěno určité faktum, to nechápu. Doplněk k žádosti za vydání posl. Kaspera, k němuž došlo na základě protokolu u jabloneckého policejního komisařství na udání jistého Václava Rebitzera, jest vůbec teprve dodatečný, došel několik týdnů po sepsání žádosti za vydání, takže nelze mluviti o tom, že se ve spisech procesu s "Volkssportem" našla určitá fakta o členu Národního shromáždění Kasperovi.

Když pan ministr dr Meissner vyslovuje pak příslušníkům německé oposice politování, že bez náležitého podkladu prohlašují se za solidární s nár. socialisty a táže se jich: "Což žádají od nás páni, aby snad při otázce, má-li se stíhati či nikoliv, rozhodoval politický moment?" - pak prosím, aby se obrátil na svého koaličního kolegu pana ministra dr Spinu, který ve své řeči na krajském sjezdu strany svazu zemědělců v Uničově prohlásil dne 19. června 1932 doslovně: "Jsem pevně přesvědčen, že by bylo nikdy nedošlo k politování hodnému nafouknutí aféry s "Volkssportem", kdyby byla veřejnost a jiní činitelé neshledali, že nadešla nutnost politiky silné ruky pro Němce, kdyby se bylo v sousední říši neobjevilo strašidlo silné ruky a kdyby toto strašidlo nebylo bývalo jistými činiteli zbytečně u nás uměle povzbuzováno." Tážeme se pana ministra spravedlnosti, chce-li desavouovati svého ministerského kolegu pana prof. dr Spinu, který těmito slovy docela jasně prohlásil, že tento proces s "Volkssportem" nebyl zahájen z věcných důvodů trestního práva, nýbrž z důvodů politických. A jiným svědkem toho, jak se posuzoval ve vládních kruzích samých rozsudek, jest tento doslovný citát z řeči pana posl. dr Hodiny ze dne 12. února 1933: "A co se dělo v Brně? Byla to nějaká obhajoba toto ustavičné škádlení pana předsedy a státního zástupce, kteří se tím rozlítili a od nichž se pak očekávalo, že mají ony mladé lidi osvoboditi?" Zde se otevřeně říká, že soud nerozhodoval podle objektivních okolností, nýbrž veden vášní, vztekem. A prohlašuje-li pak dále pan posl. dr Hodina, že němečtí ministři vykonali svou povinnost, že však jejich pomoc byla zmařena chováním před brněnským sborovým soudem, pak také zde se tážeme, kde bylo ono objektivní chování brněnského soudu, hájené panem ministrem dr Meissnerem. Konstatuji výslovně, že toto mínění není snad mínění naše, nýbrž mínění členů téže vládní koalice, k níž přísluší pan ministr dr Meissner.

Soud asi po 8 týdnech vynesl dne 4. září 1932 v Brně rozsudek. Tento rozsudek byl vyhotoven teprve 22. prosince 1932. Osmidenní lhůta k podání zmateční stížnosti uplynula 30. prosince 1932. Jest vedlejší, že tato doba spadá právě do doby vánoční, ale jest zajímavé, že po podání zmateční stížnosti (Výkřiky posl. inž. Junga.) státní zástupce žádal najednou doplnění protokolu. (Posl. inž. Jung [německy]: Prosím, poslouchejte zde dobře!) Předkládám spis slavné sněmovně. V dopisu právním zástupcům se zde praví: "V trestní věci proti dr Alexandru Petermichlovi a společníkům pro zločin podle §u 2 zákona na ochranu republiky se vám sděluje, že státní zastupitelství odvolalo opravné prostředky ohlášené proti rozsudku a nepodalo rozkladu proti opravným prostředkům obžalovaných. Navrhuje však opravu nebo doplnění zápisu o hlavním přelíčení v těchto bodech: Na listu č. 1565 z 19. archu, druhá stránka, poslední řádek má býti za slovem "přiznati" vložena věta "že právě tak jako na příklad Praha jest střediskem západního Slovanství, jest pro nás zdrojem síly Říše". Na listu č. 1565 z 19. archu, prvá stránka má býti v předposledním odstavci doplněn projev obžalovaného inž. Heidlera po slovech: "Visel nad mojí postelí" - totiž obraz Hitlerův - připojením tohoto doplňku: "Uctívám všechny velké muže svého národa, ať říšské Němce nebo pohraniční Němce, jsou mým majetkem jako jsou majetkem každého Němce, úplně lhostejno, kde žije, ctím a miluji Adolfa Hitlera jako zakladatele a vůdce největšího světového hnutí v Německu, jaké kdy bylo." Na str. 1568 (18. arch, poslední strana) v prohlášení obžalovaného Illinga věta začínající slovy "Přiznávám se..." má býti doplněna slovy "k jejich zásadám". Konečně v zápisu o hlavním přelíčení má býti doloženo, že všichni obžalovaní při svých výsleších při různých příležitostech opětovně prohlašovali, že se ideově staví za politické směrnice říšskoněmecké nár.-socialistické strany dělnické a že toto své politické smýšlení nepokládají za trestný čin." Konstatuji výslovně, že obžalovaní neustále prohlašovali: Stojíme na zásadě německé národně socialistické strany dělnické v tomto státě a hájíme tedy zásadu národní samosprávy. (Souhlas na levici.) Státní zástupce chce nyní dodatečně, také to jest již zajímavé, po skončeném řízení, když již opravné prostředky obhajoby jsou vyčerpány, když má zmateční stížnost v ruce, ještě opravovati. To se nazývá: Corriger la fortune.

Velectění! Na jiném místě bude dosti možnosti zabývati se ještě řadou důležitých otázek, které měly velký význam jednak v procesu, jednak ve vojenském posudku. Dnes vrátil bych se ještě k velmi důležité otázce, totiž k otázce, v jakém politickém prostředí a jakými vnějšími okolnostmi bylo z procesu uděláno to, co znamená dnes. Kdo to chce posouditi, musí, jako jsem to dělal od prvého dne já, míti po ruce sbírku tiskařských výrobků, vyráběných v této zemi. Od počátku pronásledování v procesu s "Volkssportem", tedy od března 1932, zažili jsme takovou strašlivou štvanici ve veškerém českém tisku, jaká nemá ani v minulosti příkladu ani v této zemi ani v tomto českém bulvárním tisku. Den co den tento tisk, o jehož kvalitě nechci si dovoliti pronésti úsudek, poněvadž o tom nelze již vůbec úsudek pronášeti, nejneslýchanějším způsobem rozšiřuje nejen lži a nepravdy, nýbrž přímo podvádí veřejnost. Od prvého dne, kdy na základě poloúředních nebo jiných informací český tisk oznámil veřejnosti své zprávy, až do dnešního dne máme řetěz takovýchto lží a nepravd v českém tisku. (Posl. Knirsch [německy]: Pod tlakem tohoto řízení, poněvadž neměli odvahy postaviti se proti tomu, a z důvodů stranicko-politických!) Započalo se to tím, vážený straníku Knirschi, že se snažili svazu "Volkssport" a národně socialistické straně dělnické od prvého dne vojenskými odznaky a uváděním funkcí vtisknouti před veřejností obraz, který nikterak nesouhlasí se skutečností. Nezvěděli jsme nic jiného, než že tisk nepřetržitě hýřil takovýmito výrazy: "České slovo" hlásí dne 3. února zprávu ve velkém třísloupcovém článku: "Praha a Třetí říše. Hakenkrajcléřský velitel v Praze zatčen na útěku v Děčíně." (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!) "Praha, desátý kraj Hitlerovy Třetí říše. Jak si chtěli rozděliti republiku" a pod tím vývody fantasie, která by skutečně činila všechnu čest Julesovi Verneovi. (Posl. inž. Jung [německy]: Vyložené štvaní!) Po několika týdnech nejhorší štvanice těchto časopisů přináší opět rovněž "České slovo" velkou zprávu, že v Československé republice bylo zamýšleno ozbrojené povstání - pan kol. Ježek o tom také dnes mluvil, chce se pravděpodobně učiniti pro všechny časy směšným. (Posl. inž. Jung [německy]: Ano, ale Gajda a druhové!) A dále se praví v tomto článku nejstrašlivějších výplodů fantasie na konci skromně: "Ovšem zbraně nebyly nikde nalezeny. Než policie jest přesvědčena, že zakázaná organisace zbraně měla." (Smích na levici.)

Tedy sami si vydáváte vysvědčení chudoby, že zbraně zde jsou, ale že nemůžete žádné nalézti. Ve skutečnosti jest to však bezmezná štvanice, neboť v celém procesu proti "Volkssportu" ležely na soudním stole jako corpora delicti: 2 flobertky a 2 staré bubínkové revolvery, které nebyly však nalezeny u příslušníků "Volkssportu", nýbrž u jednoho starého ponocného, který konal službu v Lomu u Mostu. Přihodila se dokonce takováto věc: Ve dvoře ústeckého městského rady Gittela, člena německé národně socialistické strany dělnické, byla provedena domovní prohlídka po zbraních, při čemž se k vlastnímu zahanbení musilo konstatovati, že tento městský rada Gittel je zámečník a má dílnu na opravu zbraní a že tam opravoval neméně než 5 1/2 roku revolvery ústecké státní policie. "Večerní České slovo" uveřejnilo dne 20. dubna ve velkém dvousloupcovém článku opět velkou sensační zprávu: "Archiv Hitlerova generálního štábu je v Čechách." Domovní prohlídkou, kterou uspořádala tehdejší vláda v Mnichově u hakenkrajclerů, prý se zjistilo, že tamější archiv jest odstraněn a že tento důležitý materiál byl dopraven do Československa, že tedy archiv Hitlerova generálního štábu - ovšem musí to být hned generální štáb - jest uložen v Čechách. Dne 11. března otisklo "Večerní České slovo" překrásný obraz s nápisem: "Rytíři skobového kříže, německé křížové tažení proti naší zemi" a tu vidíme na obrazu soudní scénu. Množství bíle oděných dívek, dlouhý soudní stůl, za nímž sedí městský biřic nebo purkmistr a před ním muž oděný drátěnou košilí a středověkou helmicí, který skládá přísahu. Pod tím nápis: "Zde vidíme tajnou schůzi, jak je všude konají hakenkrajcleři a při nichž přísahají, že zachovají věrnost Hitlerovu hnutí. Ke vší této nehoráznosti na tomto obraze vystupuje zaměstnanec československých státních drah." Není to nic jiného než štvaní proti německým státním zaměstnancům u železnice. (Posl. inž. Jung [německy]: Již to také působilo!) Ano. Ale co znázorňuje tento obraz? Tu musím říci k ostudě tohoto tisku a k ostudě duševního prostředí, ve kterém tento list našel své kořeny a svou živnou půdu, že tento obraz neznázorňuje nic jiného než scénu ze slavnosti tisíciletého výročí, která se konala loňského roku ve Stříbře. (Posl. inž. Jung [německy]: Zde ve sněmovně jsem již na to upozornil!) Zcela správně, kol. Jung již na to zde upozornil. Ale skutečnost, že den ze dne takřka přímo fotografiemi měly se obyvatelstvu ukazovati tyto nehoráznosti, jaké páchají tito hakenkrajcleři, to jest klamání. K ilustraci ukázal bych vám fotografii ze sobotního "Večera". Časopis "Večer", orgán předsedy vlády, uveřejňuje totiž v sobotu obraz s nápisem: "Velká lyžařská a střelecká cvičení Němců na našich hranicích v Rudohoří." Obraz znázorňuje tri vojáky, kteří na lyžích, vyzbrojeni puškami, konají střelecké cvičení. Každý člověk na prvý pohled pozná, že jde o německou říšskou obranu, o cvičení říšské obrany v blízkosti Oberammergau v bavorských Alpách, která se konala před 1 1/2 nebo 1 1/4 rokem. Obraz mohli jsme spatřiti ve všech časopisech. Nyní náhle přichází orgán předsedy vlády a líčí to takto: "Den co den konají se zde na hranicích Československé republiky projevy hakenkrajclerů, velká shromáždění a schůze lidu, na nichž pořádají projevy sympatie stíhaným hakenkrajclerským poslancům. Při tom jest časopis "Deutsch-österreichische Tageszeitung" tak drzý, že tvrdí, že ani říšskoněmečtí, ani sudetskoněmečtí hakenkrajcleři nemají nijakých záměrů odtrhnouti se nějak od Československé republiky. Ukazujeme zde právě nyní velká lyžařská a střelecká cvičení z posledních dnů na československých hranicích v Rudohoří, pořádaná hakenkrajclery." (Výkřiky německých poslanců.)

Táži se: To jsou zajisté důvody vojenských znalců? Může-li se na takovém obrazu, jako byla slavnost tisíciletého výročí ve Stříbře, předstírati obyvatelstvu konání tajných přísah, nedivíme se, že je něco takového pak možno. Ale musíme vysloviti svůj největší odpor nad tím, že se dokonce orgán pana předsedy vlády sníží k takovýmto metodám, aby ještě více poštval veškerou veřejnost, než tomu jest dosud. To jest panstvo, rovní s rovnými.

Z čeho vzniká takovéto počínání? Přece jen ze zdolávání vzájemné konkurence. V "Poledním listu" píše na příklad šéfredaktor dr Kahánek článek, v němž se praví: "Budou dnes hakenkrajclerští poslanci vydáni poslaneckou sněmovnou?" V tomto článku se praví: "Nejlepším důkazem, jak důležité jest naše hnutí" - tedy hnutí pana Kahánka a pana Stříbrného - "jest věc vydání hakenkrajclerských poslanců. Koaliční strany popohnaly vydání ze strachu před Stříbrným. Ostré kritické poznámky časopisu Stříbrného měly v zápětí zvýšenou aktivitu pro vydání německých poslanců. V koaličních stranách byly těžké rozmíšky a rozpravy, ale jest jisto, že strach před konkurencí Stříbrného měl v zápětí radikální národně-politický postup a že nyní vláda přikročuje k vydání těchto poslanců pod tlakem této agitace." Tento názor jest pro nás tedy tak neobyčejně důležitý, poněvadž nám ukazuje, z jakých věcných důvodů zabývá se nyní tímto procesem nejen sněmovna, nýbrž bude se jím zabývati po týdny a měsíce veškeré obyvatelstvo Československé republiky a mimo to polovice střední Evropy. Ale tato konstatování jsou také proto důležitá, poněvadž mi umožňují říci pánům z koaličních stran: Domníváte se, že povolíte-li tomuto tlaku časopisu Stříbrného, utíkajícího zbaběle od svého vlastního lepšího přesvědčení, povolíte-li tomuto systému, že naleznete milost před očima Stříbrného? Podaří-li se kampaň o vydání, o čemž nepochybujeme, řekne: "Beze mne nebylo by to bývalo možné." Nepodaří-li se, pak má teprve řádnou možnost propagandy. Vždy zvítězí, vždy podlehnou vládní strany a čím více budou vyhovovati těmto radikálním snahám právě po této stránce, tím méně to budou páni ovládati sami, tím více budou trpěti propagandou a agitací Stříbrného tisku.

Řekl bych ještě několik slov o událostech, které se z tohoto důvodu odehrály v německém táboře, a to proto, poněvadž v posledních dnech zvláště kol. dr Hodina líčil věci tak, jako kdyby šlo o soukromou věc čtyř národně-socialistických poslanců, kteří mají býti vydáni. Především jasně konstatuji, že v otevřeném listu, který dnes odevzdal veřejnosti hlavní zástupce v procesu s "Volkssportem" dr Josef Stark, výslovně se vykládá, že nejen my, národní socialisté, nýbrž všechny německé strany i se stranou Svazu zemědělců prohlásily, že jde o věc, týkající se všech sudetských Němců. Ve skutečnosti celý proces vedl se s tohoto hlediska a obhajoba také odmítla jakékoliv zasahování národně-socialistické strany do vedení procesu. Prohlašuji však dále, že byla označena jako věc týkající se všech sudetských Němců nejen se souhlasem Svazu zemědělců, nýbrž že to sám časopis "Landpost" připustil. Druhého dne po brněnském rozsudku, dne 25. září, napsal časopis "Landpost" doslovně toto:

"Sudetskoněmecká veřejnost s napětím čekala na tento rozsudek, neboť proces s "Volkssportem" byl po Baeranově procesu opět prvým velkým soudním řízením nejen proti jednotlivým osobám, nýbrž jehož ostří směřovalo také proti sudetskému němectví nebo aspoň proti určité mentalitě a smýšlení. S obžalovanými cítí statisíce lidí, i když jejich činy neschvalují a i když se hlásili k docela jinému přesvědčení. O "Volkssportu", o užitečnosti nebo také škodlivosti této organisace byla a jsou naprosto různá mínění, a to posuzováno nejen se stanoviska českého, nýbrž i německého, a své mínění jsme projevili dosti zřetelně. Avšak jakkoliv se mínění o "Volkssportu" a o celém národně-socialistickém hnutí na německé straně různí, o tomto rozsudku bude přece jen jeden hlas a v této chvíli dík brněnskému rozsudku máme opět jednotnou citovou frontu všech Němců, kteří tento rozsudek pokládají za krutý a nedovedou jej pochopiti."

Místopředseda Roudnický (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že jeho řečnická lhůta uplynula.

Posl. Krebs (pokračuje): Jsem ihned hotov.

Dr Hodina měl by si jednou prohlédnouti své noviny.

Úplně týmž tónem psal dne 25. září časopis "Sozialdemokrat" v Praze: "Asi 15 let vězení bylo uvaleno na 7 obžalovaných, ve třech případech byli odsouzeni ke 3 letům, jen v jednom, Schwab, jemuž není ještě 20 let, k jednomu roku. Německá veřejnost a nejen straníci odsouzených, nýbrž i ony vrstvy, které odmítají, aby se v 7 vůdcích "Volkssportu" spatřovali představitelé národa, pravděpodobně však také velká část české veřejnosti, ovšem nikoliv té, která o sobě mluví nejhlasitěji, bude spatřovati v brněnském rozsudku těžké poškození důvěry v naprostou nestrannost soudnictví" - to by si měl přečíst pan dr Meissner, co o tom řekli jeho straníci - "a rovněž těžké nebezpečí pro národní mír, ale tím také pro vážnost a bezpečnost státu. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Jak mohlo dojíti k tomuto procesu, k tomuto rozsudku? Tento proces byl možný jen proto, že naprosto selhal státní správní aparát, který nefunguje jako nástroj demokratické republiky, nýbrž jako nástroj policejního režimu vrchnostenského státu."