Předseda (zvoní): Nebude-li námitek, odkládám hlasování na dobu pozdější, a přistoupíme k projednávání odst. 3 pořadu. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Budeme jednati o odst. 3 pořadu:

3. Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu (tisk 2147) zákona o zřízení pomníků dr Aloisu Rašínovi a dr Milánu Rostislavu Štefánikovi (tisk 2156) [podle §u 35 jedn. řádu].

Zpravodajem je p. posl. dr Daněk. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Daněk: Slavná sněmovno! Jde o návrh zákona, podle kterého má býti stanoveno, že mají býti postaveny pomníky, a to prvnímu ministru financí dr Rašínovi a prvnímu ministru vojenství dr Štefánikovi. (Hlasy: To je present fašistům!) Děje se tak v uznání zvláštního vděku za výkony ve službě tomuto státu. A nejen to: tyto jejich výkony, tato služba státu byla zaplacena jejich vlastním životem.

Každému je známo, jakým tragickým způsobem zahynuli oba tito ministři. Postaviti pomníky nemusí býti zrovna určováno zvláštním zákonem. Volí-li k tomu vláda formu zákona, je to zvláštní způsob, jímž chce ukázati, že jde o akt vděku, který má cenu co nejtrvalejší a také nejvzácnější. Vláda si byla vědoma, vzhledem k tomu, že již rozpočet byl schválen, že nelze stavěti pomníky mimo rozpočet, že tedy náklad na tyto pomníky může býti vzat jenom z rámce rozpočtového, neboť pomníky mají býti postaveny na státní náklady.

V důsledku tohoto návrhu zákona má býti ustaveno kuratorium, skládající se ze zástupců předsednictva obou sněmoven a zástupců vlády. Vedle toho má kuratorium právo kooptace členů z oboru uměleckého, odborného a podobně.

Je jisto, že výkony obou těchto ministrů ve službě státu v prvních dobách republiky, případně v budování a dobudovávání samostatného státu zasluhují zvláštního vděku a proto je úplně odůvodněno, přichází-li sněmovna, třeba teprve po delší době, k tomu, aby svůj vděk projevila vydáním tohoto zákona.

Navrhuji proto jménem ústavně-právního výboru, aby sněmovna přijala zákon ve znění podaného návrhu vládního, který je též otištěn v návrhu výboru ústavně-právního. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva sněmovny navrhuji řečnickou lhůtu 30 minut.

Jsou proti tomu námitky? (Námitek nebylo.)

Námitek není, navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pan posl. Hruška; na straně "pro" pp. posl. Šalát, Pekárek.

Uděluji slovo prvnímu řečníkovi "proti", p. posl. Hruškovi.

Posl. Hruška: Dnešní vláda, ve které je 7 socialistických ministrů, předkládá návrh zákona, aby prvnímu ministru financí dr Rašínovi a prvnímu ministru vojenství dr Štefánikovi zákonem bylo řečeno, že se zasloužili o stát a že jim vláda na útraty státu postaví v Praze pomník.

Celá pracující třída ví, kdo byli tito dva první ministři. Bývalý první ministr financí dr Rašín provedl deflační operace s korunou, provedl kolkovací akci při kterýchžto manipulacích byli zvláště postiženi malí lidé, živnostníci, malorolníci a malí poplatníci. Ministr financí Rašín to byl, který razil heslo: "snížení platů státním zaměstnancům", byl člověkem, který razil hesla snížení mezd, a proto jeho zásluhou bylo, že československý dělník dostal se ve mzdové tabulce až na 14. místo za dělníky v druhých kapitalistických státech. A jestliže dnes přichází vláda, aby stanovila zákonem, že se tento muž zasloužil o stát, tedy proto, že se zasloužil o malou menšinu vykořisťovatelů v tomto státě, která žije na účet širokých mass vykořisťovaných pracujících lidí.

Stavíme-li se zde proti tomu, aby parlament odhlasoval Rašínovi pomník a uznání o stát, tedy proto, že tento stát netvoří malá část a menšina vykořisťovatelů, nýbrž obrovská část a většina pracujícího lidu, která nevidí v těchto představitelích své představitele. A stavíme-li se dnes proti postavení pomníku Rašínovi, neznamená to, že schvalujeme násilný pokus proti němu. Nesouhlasíme s nepředloženým činem mladíka Šoupala, který v mladé nerozvážnosti se domníval, když zmizí jeden představitel kapitalistického státu, že zmizí také režim, který vykořisťuje a šlape pracující třídu.

Co říká Marx o individuálním teroru a co říká každý politicky zásadní komunista? Marx již dávno před 80 lety se postavil proti individuálnímu teroru a pravil: "Činnost spiklenců - Marx a Engels kritisují zde atentátníky a vrhače bomb z povolání, kteří se vyskytovali v politickém hnutí Francie v prvé polovině XIX. století - spočívá právě v tom, předbíhati revolučnímu procesu vývoje, dohnati jej uměle do krise, dělati revoluci s patra bez revolučních podmínek. Jedinou podmínkou revoluce je pro ně dostatečná organisace jejich spiknutí. Jsou alchymisté revoluce a sdílí zcela ideovou rozháranost a omezenost fixních představ dřívějších alchymistů. Vrhají se na vynálezy, které mají naplniti revoluční divy. Zápalné bomby, pekelné stroje magického účinku, nepokoje, jež mají působiti tím zázračněji a překvapivěji, čím méně mají racionelního základu. Zaměstnání pečením projektů nemají jiného účele než nejbližší svrhnutí existující vlády a pohrdají z duše teoretickým uvědomováním dělníků o jejich třídních zájmech."

To říká Marx o individuálním teroru. My víme, že ne individuálním terorem, nýbrž masovou politickou stávkou, širokou uvědomovací prací mezi masami proletářské třídy, revoluční iniciativou většiny pracující třídy, která ve své obrovské většině se postaví proti kapitalistickému zřízení, může býti odstraněn kapitalistický systém a nastolen socialismus, diktatura proletariátu. Proto my nesouhlasíme s individuálním činem Šoupala, který nemohl odstraniti kapitalismus. Přes to však, že nesouhlasíme s jeho činem, který byl proveden proti bývalému ministru Rašínovi, žádáme jeho propuštění právě tak jako propuštění všech politických vězňů. Ve vězení je podle zpráv Šoupal týrán a jedná se s ním jako s loupežným vrahem, ačkoliv jeho čin byl proveden z politických pohnutek.

I v případě prvního ministra vojenství Štefánika nemůžeme míti jiné stanovisko nežli k ministru Rašínovi.

O Štefánikovi je všeobecně známo, že byl smýšlením monarchista. Jeho stanovisko k bolševikům a úmysly, s jakými odejel do Sibiře k československým legiím, aby je připravil k tomu, aby se prosekaly bolševickými vojsky přes Moskvu do Československa je známo. Několik obrázků z knihy "Cesta revoluce" charakterisuje generála Štefánika.

Generál Štefánik po příjezdu na Sibiř začal dělat pořádek v čsl. legiích a byl ihned představen skupině delegátů, kteří byli zvoleni v posledních volbách do sněmu čsl. legionářů. Při té příležitosti se delegaci zdály některé otázky ministrovou řečí nevyčerpány, zvláště úprava vnitřních poměrů. Proto se tázal bratr S. bratra Štefánika, jaké stanovisko zaujímá ke sněmu nebo sjezdu, do něhož byly provedeny volby právě v době jeho příjezdu.

Štefánik se zdál trochu zaražen, avšak brzy odpověděl: "Nemám v úmyslu sněm svolati. Musím jej potírati jako diplomat, poněvadž je v celém světě rozšířeno mínění, že jste bolševici, že u nás jsou sověty, a dokonce i Masaryk byl jedním větším evropským žurnálem obviňován, že byl v Rusku předsedou sovětu, ovšem zjistilo se, že jenom nacionálního. Toto vše mi vadí při diplomatickém jednání, a potom hlavní příčinou, proč sněm nemohu svolati, je fakt, že sněm může býti toliko jeden, a to v Praze. My bychom svoláním sněmu zde znásilňovali národ, který je doma. Kdybych já chtěl hájiti sněm, našel bych pro něj mnohem více důvodů nežli vy."

Takhle se vykrucoval generál Štefánik, když mu delegáti předložili otázku, jak se dívá na jejich funkci. - Dále delegace upozornila ministra na patrnou nechuť vojska bojovat proti nepřátelské přesile v době, kdy se v týlu užívá ruských částí ku převratu, jako se stalo v Omsku, takže se nutných sil, jimž bylo umožněno formovati se zásluhou naší nadlidské obětavosti, používá jako nástroje reakčních kruhů.

Štefánik odpověděl, že nám je potřebí silného Ruska. Řekl: "Kdož ví, zda i monarchie by nebyla v nynější přechodné době výhodná. Těžko o tom souditi. Tím ovšem nechci říci, že bych byl pro monarchii. Nedívejte se na omské události jednostranně. Převrat nebyl připravován jediné v Omsku, hlavní rozhodnutí bylo ve Versailles. Vy se díváte na věc příliš radikálně, ale já vás omlouvám. Jsem ministrem a proto nemohu býti radikálem..."

I z dalšího dokumentu je zřejmo, jak daleko se dal unésti Štefánik, když nebyl v takovém presu delegátů-legionářů: 14. ledna přijal Štefánik v Omsku při slavnostním obřadu z rukou generála Janina vyznamenání za vykonanou práci, vysoký francouzský řád velitele čestné legie. Zasloužil si ho, neboť v intervenčním zápalu dokonce mluvil také jako o možném řešení, že dá vyhlásiti Československem válku bolševikům a zmobilisuje proti nim celou armádu země. - Tím je s dostatek řečeno, a to ilustruje jeho charakter, jak on se díval na československé legie. Také ministr Rašín měl své stanovisko k socialistům. Precisoval je zvláště v době tvoření se československého státu. Když 14. října organisovala socialistická rada tak zv. politickou stávku, byl Národní výbor proti této stávce. Rašín vystoupil ostře proti socialistům a odsuzoval je, že podlamují autoritu Národního výboru, a při jedné příležitosti dal si zavolati tehdejšího člena Národního výboru dr Soukupa k sobě, aby mu za to, co společně socialisté udělali tím, že organisovali 14. října samostatný politický projev a politickou stávku, strašně vyčinil. Peroutka ve svém spise o budování státu o tom píše a vysvětluje, jak socialisté prý odvážili se organisovati politickou stávku na 14. říjen a jak pro tuto akci Rašín zavolal si Soukupa a pověděl mu mnoho nepříjemných věcí, a to úplně prý bez uctivosti. Buržoasie se svými služebníky uctivě nemluví. A potom ve schůzi Národního výboru dostali všichni socialisté za to, že se odvážili dělati akci bez buržoasie. Když byli socialisté v Národním výboru pohromadě, vystoupil proti nim spisovatel Machar, aby byl potom buržoasií politicky popraven. Nakonec to dopadlo tak, že byla v Národním výboru usnesena resoluce, pro kterou hlasovali také socialisté. V této resoluci se pravilo: "Národní výbor bere s povděkem na vědomí prohlášení socialistické rady, že chce jako dosud pracovati v jednotném šiku s ostatními složkami národa v Národním výboru soustředěnými pro dosažení společného cíle všenárodního. Činiti veřejné projevy nebo usnesení v otázkách ústavněprávních nebo národně-politických, závazných pro celý národ, přísluší jedině Národnímu výboru."

Zde je viděti, jak socialisté úplně kapitulovali před buržoasií. Také Štefánik vyjádřil své stanovisko k socialistům. Když byl na Sibiři a viděl, že v legiích roste oposiční hnutí, když viděl, že postižení legionáři nechtějí vésti válku proti bolševikům, okamžitě se koncentroval na jednotlivé vůdce tohoto odbojného hnutí, a jak to mistrně dělal, o tom svědčí tento dokument: Jakmile Štefánik dostal do rukou plnou moc ode všech členů OČSNR., prohlásil, že je nutno někoho poslati domů, aby informoval vládu, a k tomu se právě hodí ti, kteří dovedou za vojsko mluviti a kteří by svou armádu hájili. Tak tedy k této úloze určeni především socialisté David, Janík a Polák a s nimi i možní konkurenti na vedoucí místo politické, ostatní leví místopředsedové OČSNR., dr Jesenský a dr Patejdl. První místopředseda Pavlů označil prý druhého místopředsedu dr Patejdla sám za krajně levého. To snad proto, že jinak klidný a konservativní dr Patejdl neuhýbal dosti ochotně silným a bezohledným loktům svého souseda na křesle předsednickém. A konečně přidělen k nim i místopředseda prvního sjezdu sjezdu čsl. vojska Maisner.

"Je dobře", chválí si Štefánik zdařilou akci svému druhu generálu Janinovi, "že jsem se zbavil těch lidí, ale nesmíme se klamati. Začne to znovu a bude nutno pracovati proti tomu dále. Chci je dáti zatknouti, až přijedou do Italie." - Takhle jednal Štefánik se socialisty, kteří ještě tenkráte účastnili se boje proti bolševikům a proti proletářské třídě v Rusku. Ale i dnes se na ně takto buržoasie dívá. O co má menší cenu pro čsl. buržoasii takový Tusar oproti Rašínovi nebo Štefánikovi? Vždyť Tusar držel tak velikou masu dělnickou na uzdě, aby se nevypořádala s buržoasií v té době, a jaké zástupy měl za sebou tehdy Rašín a Štefánik? To dokázaly volby r. 1920. A proto Tusar, i když měl tak velké zásluhy o buržoasní stát, musí počkati a socialisté musí mlčeti. Vždyť jsou služebníci.

Při této příležitosti chce také Stříbrný pro sebe něco urvati. V jeho novinách se o tom píše několik dní. Za prvé říká, že tento návrh zákona jest jeho, což mu věříme, a za druhé, když on nemohl býti postaven na nejvyšší místo ve státě, chce snížiti své odpůrce, což je jednou z forem jeho boje proti dnešní vládnoucí skupině ve státě. Jenom v buržoasním státu mohou lidé rázu Stříbrného dělati politiku, i když jsou tak zdiskreditováni jako Stříbrný. On, který se obohatil na účet státu, on, který ve straně nár. sociální zavedl nejkorupčnější politiku, on, který na účet státu obohatil celé své příbuzenstvo, on, který byl nejreakčnější a nejprodajnější ze všech socialistických předáků, on se chce zde stavěti jako nejpoctivější z nejpoctivějších a při této příležitosti vystupuje jako jeden z těch, kteří se také zasloužili o stát. Ano, my víme, že se zasloužil o stát, ale ne o stát, ve kterém není bídy a je spravedlnost, nýbrž o stát, ve kterém se vládnoucí třída proti nespokojeným schovává za pendreky, policejní revolvery, četnické pušky a za kriminály.

Jestli kdo osobně poškodil ty dva muže, o kterých se zde v parlamentě jedná, je to Stříbrný, protože se za ně postavil. My komunisté vidíme v těchto dvou mužích dva představitele buržoasní třídy, vidíme v nich politické odpůrce, proti kterým nevedli jsme nikdy individuální boj, ale politický boj jako proti příslušníkům kapitalistického systému, a je-li příslušníkům buržoasní třídy jedno, že Stříbrný staví se za tyto dva muže, pak to svědčí o naprostém morálním úpadku buržoasní třídy.

Není náhodou, že právě v této době si čeští kapitalisté a fašisté vynucují postavení pomníku Rašínovi a Štefánikovi na účet státních peněz, v době, kdy se jinak na všem šetří. Štefánik se stal ideálem českých fašistů, kteří s jeho památkou v této době horlivě operují, poněvadž Štefánik byl společenským smýšlením monarchista, zavilý nepřítel socialismu. Uctění památky Štefánikovy je příznakem doby, je příznakem krajně reakčních nálad buržoasie a jejích služebníků. Uctívání památky Štefánikovy je něčím podobným, čím v sousedním Německu je uctívání starých Hohenzollernů a vynášení šlechty. Čsl. reakce nemůže uctívati nějaké kronprince, kaisery a barony a tak nezbývá, než aby čsl. buržoasie uctívala Štefániky, v nichž vidí podobné typy konservativních, zpátečnických, silných a vznešených osobností, jaké má Německo v princech, baronech a generálech. Když fašisté si vynucují postavení pomníku Štefánikovi, tak to dělají proto, že pomník Štefánikovi staví proti tomu, co se v Československu děje. Agitují tím, kdyby byl na živu Štefánik, že by zde udělal pořádek po vzoru Hitlerově, a poněvadž Štefánik je mrtvý, myslí si Gajda a Stříbrný, že národ je příjme jako nástupce Štefánikovy. Ano, Štefánik, toť symbol českého fašismu, české reakce.

Stejně je tomu i pokud se týče Rašína. I Rašín se stal autoritou a modlou českého fašismu a české reakce. Památka Rašínova se hodí k fašistické agitaci.

Rašín byl důsledným měšťákem, tvrdým, bezohledným prosazovatelem kapitalistických zájmů. Rašín byl vášnivým odpůrcem socialismu, byl diktátorem. Svou finanční deflační politikou uvrhl do zkázy celý československý stát, když strhoval platy státním zaměstnancům, když si vykasal rukávy na dělníky, aby jim bezohledně snižoval mzdy. Takovým byl Rašín.

Naše stanovisko k tomuto zákonu jsem již řekl. A ještě jeden moment bych chtěl zdůrazniti.

R. 1920 dne 10. prosince byl zde před parlamentem těžce zraněn střelou z policejního revolveru dělník z Českomoravské továrny Josef Kulda. Tento dělník zemřel. Pražské dělnictvo na své útraty mu vystrojilo pohřeb jako svému spolubojovníku, který padl za jeho společné zájmy. Několik dělníků v Praze r. 1930 dalo udělati desku na hrob Josefu Kuldovi k 10letému výročí jeho smrti. Na této desce stojí: "Josef Kulda, oběť třídní zrady, zastřelen 10. prosince 1920 před čsl. parlamentem v boji za věc proletariátu. V 10. výročí smrti padlého spolubojovníka prohlašuje pražské dělnictvo, že nezapomene."

Tuto desku pražské dělnictvo chtělo v 10. výročí jeho smrti zasaditi na jeho hrob. Policejní ředitelství v Praze to zakázalo a zakázalo také projev na hřbitově. Zde nechtěl nikdo, aby tato deska na hrob byla zasazena na útraty státu. Dělníci tuto desku zaplatili sami. Přes to nebylo to dovoleno, aby tato deska nepřipomínala vládnoucí třídě vraždu, které se zde dopustila.

Od 20. roku rozmnožily se hroby zavražděných proletářů státním aparátem v Československu. Tyto hroby volají po odvetě. Jsou to pomníky násilnosti a teroru buržoasie proti pracující třídě, jsou to pomníky násilnosti buržoasie a každodenních zrad socialistických vůdců na zájmech pracující třídy. Bezměrná bída pracujících mas, obrovské daně a každodenní konfiskace chudičkého majetku malých lidí státním aparátem jsou prostředky, které stmelují pracující třídu do boje proti kapitalistickému systému.

Blíží se hodina porážky buržoasní třídy. Na individuální teror a na všechny zrady odpovídá jednotná fronta pracující třídy, která pod vedením komunistické strany staví se proti celému kapitalistickému zřízení, za odstranění kapitalistického panství se všemi příživníky buržoasie. Do boje za chléb, práci, za svobodu, to je cesta, po které jde nezadržitelně pracující třída v Československu. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Šalát. Uděluji mu slovo.

Posl. Šalát: Slávna snemovňa! Vláda v tlačive 2147 predložila parlamentu návrh zákona o sriadení pomníkov dr Alojzovi Rašínovi a dr Milanovi Rastislavovi Štefánikovi.

Hlinkova slovenská ľudová strana s úprimnou sympatiou víta tento vládny návrh, vyslovujúc, že k tomuto vládnemu kroku už dávno malo dôjsť. Bez samochvály konštatujeme, že bola to práve naša strana, ktorá po čas prejednávania zákona o zásluhách prezidenta Masaryka navrhovala, aby boly zákonom uznané i zásluhy nebohého generála Štefánika a Rašína. Vtedy ovšem nebol vládou povšimnutý náš návrh, lebo u nás je praks tá, že opozícia nesmie mať pravdu, i keď by najlepšie veci navrhovala a žiadala. Tešíme sa, že predložením tohoto vládneho návrhu raz i opozícii sa dá vládou za pravdu.

Štefánik a Rašín svojím životom, neoceniteľnou prácou zaslúžili sa o slobodný štát Slovákov a Čechov. Dobre to smýšľali so svojimi rodákmi, s novou republikou. Žiaľ, nemožno to samé riecť o mnohých terajších vládnych činiteľoch, z ktorých nejedon špinavou aférou, stranníckosťou, prospechárstvom a čo iným skôr zoslaboval náš slobodný štát, než že by ho bol upevňoval.

Keby nebohý Štefánik, vrelý rodoľub a veľký Slovan, mohol teraz povstať zo svojho hrobu a sa mohol rozhliadnuť po našom rozháranom, zhmotárčenom a rozvadenom živote štátnickom a spoločenskom, veru že by trpko zakvílil, kde sa rúti veľdielo, republika i jeho zásluhou budovaná. Zaúpel by, či sa preto namáhal nad svoje sily, aby kšeftári, za tantiemy, výhody, percentá, za zbytiaky na všetko súci ľudia hrali dôležité zástoje v našom verejnom živote. Či za to sa on evanjelík šiel pokloniť v Ríme pápežovi, aby v republike Čechov a Slovákov mohol kdeaký zlostník voľne tupiť katolíkov v bludnom presvedčení, že s tým osoží - vraj - štátu a zapáči sa vyšším kruhom?

Štefánik vedátor šiel sa pokloniť hlave katolíkov celého sveta a tu doma nespratní jednotlivci, vládné protekčné decká rečou i písmom tupia katolicizmus, pápeža, biskupov, kňazstvo, katolickú mládež. (Výkřiky komunistických poslanců.) Keď to robia komunisti, tým sa nečudujeme, lebo tí otvorene majú to vo svojom bolševíckom útočnom programe. Ale keď to robia stúpenci, ba predáci takých vládnych strán, ktoré o sebe neprestajne tvrdia, že nechcú kultúrneho boja, že sú za náboženskú slobodu, snášanlivosť, atď., vtedy musíme prichádzať k presvedčeniu, že v našom štáte je moc chorobného, hlavne, že je veľa politického farizeismu, zhubného prameňa to nedôvery všetkých vo všetkom.

Čo jedni heroickým úsilím, obeťami stavali, to druhí zlostne rúcajú, zoslabujú vtedy, keď v "Pondelku" v "Národnom denníku", v "Robotnických novinách" a inde až po čiernu zem šliapu česť slovenských katolíkov.

Nazvať snaživú, poctivú, katolickú mládež slovenskú za "otrokov tmy", za "protištátnu" chásku, neni budovaním štátu, ale jeho rúcaním v srdciach tých, ktorí nezaslúžene a beztrestne boli a sú dourážaní vládnymi korifejmi.

Kým si na pr. taká vážna strana dr Kramářa dovoľuje takého neštátnickeho luxusu, že umožňuje jednému svojmu poslancovi páchať stále zlostné útoky oproti slovenským katolíkom v parlamente a v časopisoch, dovtedy musíme vážne pochybovať o dobrých štátobudovateľských snahách tejto "štátotvornej" strany. To samé by sme mohli riecť i o strane, trpiacej, aby sa vo Šrobárovom "Pondelku" mohlo stále zúriť oproti slovenskému katolicizmu.

Slovenskí katolíci si vedia plniť svoju povinnosť voči štátu a jeho zákonom. A tiež si vedia hodnotiť a ctiť prácu a zásluhy či živých, či už mrtvých zaslúžilcov o verejné dobro. Svoju úctu zvyknú i verejne prejavovať oslavami, stavaním pomníkov pre zaslúžilcov.

Z tej duše si prajeme, aby pomníky Štefánika a Rašína boly pre nás Slovákov a Čechov stálou verejnou výzvou k poctivej práci, roduvernosti, horleniu za verejné dobro, k bratskej svornosti. V stiene týchto pomníkov nech si odvyká mocnejší brat utláčať, ukracovať slabšieho brata, nech zatíchnu politickí agentprovokátori, nech prestanú nechutné hádanice o predprevratovosti a poprevratovosti Slovákov.

Mnoho sa hovorí o úpadku auktority štátu, vlády, svetského zákona. Mienime, že keby sa viac dbalo o dôstojné a verejné uctievanie statočnej práce ozajstných zaslúžilcov, keby bolo viac snahy a povzbudzovania napodobňovať týchto a nie všelijaké nabubrené cti a moci bažné veličiny, vtedy by vzrastala aj úcta k auktorite. Úctu k auktorite nemožno vynucovať terorom, trestmi, tú treba spravodlivými činmi vylúdiť z ľudských sŕdc tak, ako umelec svojím dôvtipom vyludzuje ladnú hudbu, krásny obraz, sochu a pod.

Takou drsnou, teroristickou, stranníckou a nenávistnou methodou neštátnickou, ako by u nás mnohí chceli vynútiť úctu k auktorite vládnej, nedocieľuje sa úcta, skôr len pohrdanie, nenávisť a prípadne strach pred t. zv. vládnou auktoritou.

Predstavitelia takejto nezdravej, nežičlivej, slabších ubíjajúcej auktority nech sa nečudujú, že nemá každý chuti plaziť sa na kolenách, že sa proti nim občas i ozve i tvrdá, roztrpčená reč žlči, akú nedávno i mne vytýkal v parlamente jedon vládny poslanec.

My by sme radšej mluvievali rečou chvály, spokojnosti, lásky, než rečou krajného roztrpčenia nad strašnými pomerami, nad úpadkom nášho ľudu. Zúfalosť slovenského ľudu má a musí sa zračiť, ozývať z našich verejných prejavov, ináč by sme boli jeho nehodnými zástancami a poverencami.

Kým sme hovorievali chladnokrevne, číslicami, dôkazmi krívd, posmešne sa tu tvrdievalo o nás, že slabúšsky fňukáme, že sme neodbytní kverulanti. Keď zas vypuká z nás krajná roztrpčenosť pre vašu vládnú nevšímavosť, stranníckosť, sobeckosť a tvrdosť, dávate nám ústami vládneho poslanca lekciu, že rečou žlči sa v parlamente nemá hovoriť.

Snažte sa odstraňovať krivdy a chyby, páchané na Slovensku a Slovákoch, snažte sa byť spravodlivými, objektívnymi vo všetkom a voči všetkým a ihneď sa zmení i tón našich prejavov.

I keď sme v opozícii, sme toľko objektívni, že kedykoľvek vládou bolo navrhnuté niečo dobrého, vedeli sme to uznať, schvaľovať s prípadnými poznámkami vecnej kritiky. I v tomto prípade úplne súhlasíme s vynesením zákona o sriadení pomníkov generálovi Štefánikovi a ministru dr Rašínovi. Žiadame si, aby do prípravného kuratória bol pribratý aj zástupca nacionálnych, autonomistických Slovákov. Zazlievame oné nechutné koaličné intriky a prieťahy, ktorými jedna vládna strana práve pri vynesení tohoto zákona chcela zkaliť uprimnú radosť a nadšenie všetkých povedomých Čechov a Slovákov.

Nie sme síce vyznávači slepého šovinizmu národného, lebo nás kresťanstvo učí mať v úcte i rodákov iných národností a ceniť si ich kultúry, ale zdravá, prirodzená rodoláska nám diktuje uctievať, pestovať, milovať si v prvom rade svoje rodné vzácnosti, svoju reč, svoju kultúru, prácu a pamiatku svojich velikášov.

Z tohoto stanoviska žiadame si my Slováci, aby sa na našich školách viac pozornosti venovalo pestovaniu zdravého slovenského nacionalizmu, národného nadšenia, lebo popri náboženských citoch práve národné city sú oným neoceniteľným kúzlom a hybnou duševnou pákou, ktorá vie i v ťažkých pomeroch životných, primať srdcia ľudské, aby nezúfaly, aby prinášaly obeti, aby nezištne pracovaly v prospech svojho rodu.

Bez prázdneho pathosu, bez zveličovania, z presvedčenia môžem riecť, že chudobný slovenský národ ľahšie a trpezlivejšie by vedel snášať i dnešné ťažké časy životné, keby mu shora, z kruhov vládnych a všade vo verejnom živote svietily jagavé svetlá heroickej rodolásky, akými boli generál Štefánik a minister Rašín.

Zkorumpovanosť, hmotárske zmalátnenie mnohých verejných predákov duševne deprimuje i najstatočnejších občanov a láka ich do toho samého bahna prospechárstva, morálneho úpadku, v ktorom sa s váľajú mnohí vlivní predáci a ich strany.

Želáme si, aby pomníky generála Štefánika a ministra Rašína boly mohutným majakmi, ktoré by všetkým Čechom a Slovákom či vládnym či opozičným, či vlivným či skromným občanom našej slobodnej slavianskej republiky jasne ukazovaly tú pravú cestu práce, horlenia a lásky k svojmu štátu, ktorou by kráčať mali. Vládny návrh prijímame. (Potlesk slovenských ľudových poslanců.)