Podle opatrného odhadu činí prý zadlužení státu, zemí, okresů, obcí, zemědělství a průmyslu daleko přes 100 miliard Kč, takže jen při 8%ním zúročení musí každý státní občan bez rozdílu jmění a stáří platiti ročně 714 Kč na úrocích, což dokazuje, že zúročení dluhů vyžaduje od občana více než veškeré státní hospodářství, a proto jest právě tak nutno snížiti úroky, jako snížiti státní rozpočet. Tyto poměry, které jsem vylíčil, nedají se udržeti. Obilní syndikát a jeho účinek těžce zklamal. Dobytčího syndikátu jest nezbytně zapotřebí, ale překáží se mu všemi možnými a nemožnými prostředky. Němečtí zemědělci nejsou u konce jen se svými silami, nýbrž i se svou trpělivostí. Žádáme tedy, aby se vláda v nejbližší době zabývala tím, aby ceny našich výrobků přizpůsobila cenám našich spotřebních předmětů, daním a sociálním břemenům. Žádáme i za svou práci přiměřenou mzdu. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Fiala.

Posl. Fiala: Slavná sněmovno! Jak v rozpočtovém výboru, tak i v plenu sněmovny věnuje se letos více než jindy pozornost kritice našich železnic. Je to pochopitelno především z důvodů celkového státního hospodářství, jehož nutná rovnováha jest zjednávána s tak velikými obtížemi a nepříjemnými, nepopulárními opatřeními, novými daněmi, snížením platů státních a veřejných zaměstnanců a odkladem poslední etapy zrovnoprávnění pensistů, bolestnými škrty v rozpočtových položkách, kde tentokráte neškrtaly se jen položky milionové, ale tisícovkové, ne-li stovkové.

Shání-li se krejcar ke krejcaru a najednou přijdou železnice s více než miliardovým schodkem, není divu, že toto číslo ohromuje. Zpravodaj rozpočtového výboru kol. Remeš tuto tvrdou číselnou skutečnost podtrhl a řekl, že za takového stavu je problém našich železnic tíživějším pro stát, než hrozivá nezaměstnanost. Jde opravdu o těžký problém, který při dnešní situaci státních financí nám způsobí mnoho starostí přes to, že podnik sám nastoupil cestu namnoze již nemožných úspor. Ta však nemůže býti trvalá. Vznikla by jen pro budoucnost škoda a úspory by přišly draho. Řešení problému není snadné, potrvá dlouho a jen zlepšení hospodářských poměrů ve světě i u nás může jej zkrátiti. O železnicích se nyní ve veřejnosti hodně mluví ústy povolanými i nepovolanými; mluví o nich denně také 150 tisíc železničářů, na které doléhá tíha problému nejvíce, zejména na ty sociálně nejslabší, smluvní a pomocné zaměstnance, u kterých je ohrožena i právní jistota existence a existence vůbec. Z neutěšeného finančního stavu železnic, jak jej vylíčil rozpočtový zpravodaj, dělají se v části veřejnosti nemožné a nesprávné závěry, jakoby jen železnice způsobily krisi státních financí, dále, že by bylo nutno železnice dáti soukromníkům, aby stát byl zbaven obětí. Ani jedno ani druhé není správné. Železnice nelze ani nyní posuzovati jen podle rozpočtových čísel a neviděti to druhé. Pan ministr železnic poukázal v rozpočtovém výboru na příčiny krise ČSD. Jejich nynější neutěšená situace je způsobena hlavně všeobecnou krisí hospodářskou, světovou i naší, poněvadž se chtěj nechtěj na té mizerii podílíme, krisí našeho průmyslu, našeho zemědělství i ostatních odvětví našeho hospodářského života.

Ukazuje to názorně křivka na úbytku příjmů s křivkou stoupající krise: V roce 1929 byl příjem ČSD 4.545,539.713,84 Kč, v roce 1930 byl příjem ČSD 3.966,348.207,64 Kč, tedy méně o 579,191.506,30 Kč.

V roce 1931 byl příjem čsl. státních drah 3.692,188.973,29 Kč, méně předcházejícího roku o 264,159.234,95 Kč. V roce 1932 byl příjem ČSD 2.912,158.1 00 Kč, méně opětně o 780,030.873,29 Kč. Dohromady za léta 1930 až 1932 méně o 1.623,381.614,54 Kč.

Z toho připadá na pokles v osobní dopravě 207,913.932.86 Kč a v nákladové 1.425,868.221.68 Kč. V procentech: u osobní 15%, u nákladní dopravy 85% poklesu.

Ty nekouřící komíny našeho průmyslu všeho druhu jsou vyjádřeny poklesem skoro 1 1/2 miliardy Kč při nákladní dopravě. Do roku 1930 to bylo jiné. Mám čísla, ale nechci jimi unavovati, je z nich však zřejmo, že i celkové národní hospodářství, tedy stát, neměly z drah škodu, nýbrž prospěch. Svědči o tom miliardy řádně odvedených daní drahami do státní pokladny. A naše dráhy nejsou málo daněmi zatíženy. Řekl to již v rozpočtovém výboru posl. Bergmann. Průměr daňového zatížení z přepravy osob, zavazadel a tarifních sazeb nákladních jest tento:

ČSD 22%, něm. říšské dráhy 11%, rakouské spolkové dráhy necelých 7% (těmto se celá daň ponechává), maďarské 5%, jugoslávské necelých 12%, italské 2%, belgické 1%, anglické (ve prospěch obcí) asi 1/2%. V Polsku, Švédsku, Dánsku, Finsku, Rumunsku a Bulharsku nejsou dráhy zdaněny. I v kritickém roce 1932 odvedly ČSD finanční správě na daních z jízdenek Kč 156 mil., na dani ze zboží 320 mil., z jízdného 77 mil., dohromady 566 mil. Kč. Vráceno finanční správou k dobru drah 400 mil. Kč, počítaje v to i 60 mil. paušálu za provoz poštovní, tedy 340 mil. z 566 mil. Kč. Srovnáme-li výsledky velikých evropských železnic za rok 1931 s výsledky v r. 1929 a 1930 podle 34. Úředního listu říš. dráhy německé "Die Reichsbahn", uvidíme, že ČSD se liší po všech stránkách ve smyslu příznivém, že tedy nejsou vinny rozvratem státních financí. Snad řekne zpravodaj kol. Remeš, že tato útěcha problém nevyřeší; vím to, ale přece to dlužno konstatovati.

Ani to, že ČSD jsou podnikem státním, není příčinou jejich přechodného zlého stavu. Kdybychom srovnali situaci drah amerických, francouzských a j., které jsou v rukou soukromých společností, vynikne nám opětně lepší posice ČSD. U nás mnozí volají, aby se dráhy daly do rukou soukromých, tam zase je dávají na krk státu s miliardovými schodky s pohrůžkou, že jinak musí zastaviti provoz. Situace i v době krise byla by méně tíživou, kdybychom byli převzali dotované fondy z bývalé říše pro výplatu pensí a nemuseli veliké pensijní výdaje hraditi z převážné části z dopravních příjmů. Konečně i restrikční zákon z r. 1924 tu působí, neboť po něm stoupla konjunktura, za pensionované či s odbytným podle zákona museli býti přijati opětně jiní zaměstnanci a na konec účel restrikce pozbyl významu i jakéhokoliv účinku zákonem o zrovnoprávnění pensistů. Konečně nutno opětně zdůrazniti, jaké úkony vykonávají dráhy v zájmu veřejném za nedostatečnou úplatu. Byly vyčíslovány již několikráte příslušnými ministry, a lze je nyní při posledním poklesu provozu i příjmů směle stanoviti na 3/4 miliardy Kč, bez oněch 60 milionů za provoz pro pošty. Kdyby byly přeneseny k tíži příslušných resortů, ať sociální péče, zdravotnictví, školství, obchodu, národní obrany atd., byl by obrázek ČSD zcela jiný. Kdyby za daného stavu převzal dráhy soukromník i se všemi nynějšími povinnostmi, končil by stejným výsledkem a volal by po sanaci od státu, dovolávaje se toho, co stále tvrdíme, že dráhy musí býti zachovány v zájmu státním. Jejich národohospodářsky a strategický význam je nepopiratelný. (Výborně!) Opakuji, co jsem zde již řekl, že jsou a budou do daleké budoucnosti nejvhodnějším, nejbezpečnějším a nejlevnějším dopravním prostředkem zejména pro přepravu dálkovou. Řekl jsem již při automobilovém zákoně, že nejsou odsouzeny k zániku jako formani. Jsou živým nervem státu a jeho organismu, jsou pásem dobré služby pro všechny a pro celý hospodářský život. Dráhy jsou problémem národohospodářským při nejmenším jako banky, které z důvodů národohospodářských byly sanovány, jsou problémem státním a sociálním (Výborně!) Vždyť tu nalézá chléb pořád ještě kolem 150 tisíc lidí, skoro tolik rodin, přes to, že v posledních dvou letech ubylo 16.000 zaměstnanců, za něž nebyl nikdo nový přijat. Dráhy musí zůstat a zůstanou v rukou státu v zájmu státu. (Výborně! - Potlesk.)

To ovšem neznamená, že zůstanou pořád tak jak jsou, naopak, musí býti reorganisovány, zejména v administrativě. Vděčné pole bude tu míti komise pro reorganisaci správy. Decentralisací a zvýšením odpovědnosti bez zbytečných instančních cest se administrativa postupně zlevní a zlepší. Komise bude míti nyní práci značně ulehčenou: výsledky veřejné soutěže na podání návrhu na reorganisaci ČSD, vypsané Masarykovou Akademií Práce a Národohospodářským ústavem při České Akademii věd a umění, jsou velmi cenné. Odborníci ze řad techniků i právníků formulují tu svoje náměty, z nichž možno to nejlepší použíti. Cenné návrhy nesmějí ovšem býti zastrčeny do šuplíků. Ti, kdož podle nich nastíní konečný elaborát pro reorganisaci, musí se odosobniti a odpolitisovati v zájmu drah i státu.

Veřejnost nesmí se k železnicím obraceti zády, vždyť jde o velký majetek státu, jehož znehodnocení postihlo by všechny občany. I jiné státní obory mají za povinnost používati služeb státního podniku. Nízko tarifující na př. cement, uhlí a j. zůstávají dráze, lépe tarifující tabák, porcelán, sůl, papír atd. jsou svěřovány soukromé autodopravě. 16miliardový státní podnik není využit, snižuje se mu rentabilita a na druhé straně roste nová doprava vedle. Je to zbytečné předimensování na úseku našeho dopravnictví, které nakonec škodí celému hospodářskému životu. (Tak jest!) A výsledky se projeví nakonec jako při projednávání automobilového zákona. Je na čase, aby zejména produkty státních podniků, jako tabák a sůl byly dopravovány státním podnikem. Řekl jsem to již před časem v technicko-dopravním výboru, náprava se nestala, opakuji to znovu na adresu pana ministra financí.

Největší péči a pozornost dlužno věnovati nákupu potřeb pro dráhy. Dráha je ohromný spotřebitel uhlí a průmyslových výrobků všeho druhu. Vedle vozidel, pražců atd. spotřebuje mnoho jiného materiálu. V r. 1931 bylo ku př. nakoupeno materiálu a inventáře v hodnotě za 973,796.304 Kč. Ač nedějí se již bohudíky dodávky vagonů a pražců za milionové provise prostřednictvím hodinářů, přece jen každou chvíli objevují se případy obohacování jednotlivců z titulu zprostředkování a intervenování při dodávkách.

Nedávný případ z dodávky pražců na Slovensku to potvrzuje. Volám po postupu naprosto rigorosním. Kupovati jen to, co potřebujeme, a řádně kontrolovati dodávky. Nemá smyslu dnes na př. kupovati nové obráběcí stroje pro dílny, když dosavadní nám naprosto vyhovují. Jsou ještě cenné a my je zbytečně vyřazujeme do starého železa. Taková investice mnohdy z ciziny pořízená nás jen zatěžuje. Nový soustruh s jedním soustružníkem nahradí šest soustružníků, což znamená za daného stavu, že nakonec je šest lidí vysazeno z práce a odkázáno na podporu ze státních prostředků. Ti, kdož tu inspirují, musí si býti vědomi ohromné odpovědnosti a nikdy neobjednávati to, co za 14 dní po případě se také neosvědčí a vyřadí do starého železa. Tady bude míti zase úsporná komise velmi vděčné pole. Zjistí, jak se namnoze špatně hospodaří a kdo a proč tak činí. (Tak jest!)

Průběžná Božičova brzda, také úsek racionalisace, má býti všeobecně zavedena podle mezinárodní úmluvy do konce r. 1936, ale na našich drahách snad již do konce r. 1934. Bohužel, že v dnešní době menší dopravní intensity dostavují se nepříznivé důsledky pro vlakový jízdní personál, neboť vlakové čety se značně redukují. Varuji tu před ukvapeností, neboť teprve nedaleká budoucnost nám ukáže, je-li tak citelná redukce, jak se nyní provádí, nutná či nikoliv.

Má býti prováděna také racionalisace ve formě t. zv. podnikatelského systému, který v praksi není ničím jiným než novým systémem akordním. Systém tento má zainteresovati zaměstnance k dobrovolnému vystupňování pracovní intensity do míry nejvyšší za odměnu, kterou dostane poměrně v nepatrné částce. I když zastánci této racionalisace prohlašují, že podnikatelský systém je pro zaměstnance výhodný (Posl. B. Procházka: Pro které, to neříkají!), jsme přesvědčeni, že teprve budoucnost nám ukáže, jaký cíl měl býti podnikatelským systémem sledován.

Zavedením téhož u výrobny jízdenek a skladu tiskopisů v Praze, ale zvláště u odborů pro udržování dráhy má býti učiněn pokus o zlevnění pracovního výkonu ovšem na úkor řádného sociálního zabezpečení zaměstnanců. (Výkřiky posl. Sladkého.) Jestliže podnikatelský systém byl počátkem loňského roku zaveden na zkoušku u odboru v Rakovníku a u odboru v Litoměřicích a nejsou známy konečné výsledky bilanční, dlužno se pozastaviti nad tím, že ministerstvo železnic zavádí podnikatelský systém u dalších 12 odborů pro udržování dráhy. Jest sice pravdou, že zaměstnanci obdrží za zvýšený výkon odměny od 200 do 500 Kč, ale je také naproti tomu pravda, že tímto systémem zdolají se vytčené práce za 7, případně 8 měsíců, takže dělníci vrchní stavby budou pak na 4, případně 5 měsíců z práce vyřazeni. (Posl. B. Procházka: Ovšem, jaká bude kvalita té práce, to neříkají!) Je velmi problematické, když za vyčerpávající 8měsíční výkon obdrží za rok odměnu příp. i 500 Kč, když za 4 měsíce pak jen při průměrné mzdě 500 Kč měsíčně ztratí 2000, nehledě k tomu, že připadnou opět státu na krk jako nezaměstnaní.

Konečně pak je zde jedna z hlavních otázek, to jest, že zavedením podnikatelského systému pozbude významu jakákoliv systemisace míst a zaměstnanci, kteří vyčerpávající pracovní intensitou stanou se k výdělku předčasně neschopnými, na to doplatí.

Lituji jen, že pro krátkost času nemohu se dnes podrobně zabývati podnikatelským systémem, který znamená opět jednu etapu vývoje racionalisačního, postihujícího ty nejmenší zaměstnance železničního podniku.

Slibně se vyvíjí motorisace dopravy. Tomuto úseku nutno věnovati co největší péči a pozornost. Každá nerozhodnost, těžkopádnost a polovičatost zle by se tu vymstila. Nesmíme z tak slibného úseku vytvořiti zase drahý úřad, který by se hádal s jiným o kompetenci. Musíme zde míti dobře fungující podnik, nezatížený zbytečnými šimly, které ubíjejí i nejlepší snahy. Řádný plán pro motorisaci některých tratí a pro silniční dopravu je naléhavý, mám za to, že je připraven a promyšlen. Ale i přes toto nutné opatření není zapotřebí překotných investic najednou. V našich dílnách neb správkárnách podle určitých obvodů je nutno utvořiti oddělení pro opravy motorových vozidel a vybaviti je zdatnými odborníky z vlastního stavu, abychom sami mohli prováděti všechny opravy.

Poměry řidičů motorových i silničních autobusů i přes nepřízeň doby nutno lépe upraviti než dosud, neboť u nich jde o velikou odpovědnost a námahu při výkonu služebním, při kterém musí býti mysl jasná a hlava bez těžkých existenčních starostí. Jen tak získáme a udržíme zdatný personál v slibně se rozvíjejícím úseku naší dopravy.

Nyní o hlavním činiteli, který je ručitelem za bezpečnost dopravy jak lidí, tak nesmírných hodnot hospodářských, to jsou železničáři, ta 150tisícová armáda. Srážkový zákon je postihl velmi bolestně. Více než jiné proto, že ze svých vydržených vedlejších požitků, které nejsou výsadami, nýbrž jen malým zhodnocením odpovědné služby, museli již před srážkovým zákonem přinésti řadu obětí. Při uzákonění vánočního příspěvku si z tohoto titulu museli náklad více než z polovice uhraditi a pak jej ztratili jako všichni ostatní a platové srážky postihly je stejně. Škrty v rozpočtu ministerstva železnic v částce 167 milionů znamenají další zhoršení jejich existence, neboť opětně se mají uspořiti z velké části na tak zv. vedlejších příjmech, jako jsou paušály, úkolový výdělek atd. Nejde tu opětně o žádné výsadní příjmy, nýbrž o úplatu za docílený nadvýkon, o náhradu za služby mimo domov, za noční služby atd. Zrušení t. zv. mimořádných odměn pomocných zaměstnanců krutě postihlo sociálně nejslabší, zejména nyní, když jsou z práce vysazováni. (Výkřiky posl. B. Procházky.) Vysazování z práce, střídání, je sice lidštější než úplné propuštění, ale přes to vysazovaní zaměstnanci trpí krutou nouzí, trpí podvýživou s celými rodinami. Copak může býti někdo živ a pracovati třeba jen 14 dnů při odpovědné službě v měsíci za 250 až 300 Kč?

Zoufalý stav je zejména v krajích drahých, jako na Karlovarsku, Mostecku, Chebsku, Mar. Lázních a v řadě míst v republice, která nemohu všechna vyjmenovati. Těmto sociálně nejslabším nutno co nejdříve ulehčiti. Nutno revidovati opatření o zrušení mimořádných odměn, jak bylo již námi na panu ministru žádáno. Byl bych rád, kdyby se poměry brzy změnily, aby naléhavé požadavky železničářů, ať už jde o novelisaci vládního nařízení č. 15, či započítání presenční doby atd., tak jak jsou postaveny příslušnými odborovými organisacemi, mohly býti řešeny, aby mohla býti tato stále prolongovaná směnka konečně splacena. Dnes by nebylo nic platné, kdybych zde mluvil o starostech jednotlivých kategorií. Diagnosu snad bych určil skvěle, ale medicinu bych nepředepsal a nekoupil, protože ji nyní koupiti nelze. Žádám však, aby i za daného stavu bylo železničářským zaměstnancům měřeno stejně jako druhým a - speciálně u železnic samých - demokraticky: pánům jako kmánům, jak se lidově říká, jak při povyšování, tak i pensionování, aby jak studovaný, tak i manuelní dorost mohl existenčně dýchati. Bohužel, že jde již o dorost, který, bohužel, slouží také až 20 roků. V tom směru vítám prohlášení pana ministra a žádám jen, aby řešení bylo urychleno. (Výborně!)

Apeluji také velmi naléhavě na pana ministra železnic, aby konečně byla vyřešena otázka nesrovnalostí s osmihodinovou dobou pracovní a nenařizovány nemožné služební rozvrhy u různých kategorií železniční služby, zejména jízdní a skladištní. Mnozí orgánové mají příliš rozpálené hlavy pro úspory, které postihují ty dole a které ve skutečnosti úsporami nejsou.

Železničáři v celku i přes oprávněnou kritiku, protože byli těžce postiženi, jsou si vědomi, že prosperita železnic je i jejich prosperitou. Mají k podniku poměr naprosto kladný, tak jako i ke státu. Nebudou nikdy řezati větev, na které sedí. Jsou ovšem také, bohužel, jednotlivci, kteří vyvíjejí činnost protistátní, ač jsou státem placeni. Mnozí vědomě, mnozí z nevědomosti, a také z furiantství. Mají různé politické legitimace a šíří nedůvěru k demokratickým řádům republikánským, mnozí z nich dotýkají se v rozhovorech surově i hlavy státu, ač před Franz Josefem se plazili po břiše. S těmi musí býti konečně naloženo nejen ve smyslu služebního řádu, ale súčtováno podle zákona. (Výborně!) Takoví lidé nemohou býti od státu placeni. (Tak jest!) Pokud jsou na místech vedoucích, nejsou objektivními představenými proti podřízeným jiného přesvědčení, takže těmto stává se služba i život nesnesitelnými, nepřijmou-li vyznání víry svého nadřízeného. Jde tu o víc, než o soustavné porušování služebního řádu, který v §u 18 praví: "Přísně se zapovídají agitace, které mohou vésti k uvolnění kázně, podněcování personálu, tupení představených nebo nadřízených úřadů, ať se jeví toto jednání v jakékoliv formě, jakož i účast na takových jednáních."

Ti druzí, kteří vnucují své politické smýšlení i podřízeným a podle toho je také kvalifikují, dopouštějí se rovněž porušení služebního řádu, který v §u 20 praví mezi jiným: "Vlastní dobrý příklad, nestrannost, rozhodné, ale blahovolné chování jsou prostředky, jimiž má představený si osobně zjednati úctu jako nejjistější pouto kázně. Svého vlivu proti podřízeným smí používati pouze za tím účelem, aby dosáhl u personálu chování, odpovídajícího služebním povinnostem." Bohudíky, že jde o jednotlivce a já proto negeneralisuji. Převážná část vedoucích úředníků jest vzácně objektivní a jejich snahy směřují jen a jen ku prospěchu služby a podniku a tito i jako vyhranění straníci političtí jsou ve službě nadstranickými, jak musí býti. Nelze také trpěti okrádání železnic, jako nebude trpěno ovlivňování stranické ke škodě podniku.

Máme mnoho případů odstrašujících. Případ traťmistra Václava Wolfa od odboru Teplice-Lesní Brána, který odcizil z vlastnictví dráhy stavební kámen, zaváděl si pracovní vlaky k odvážení materiálu na stavbu své vily v Tisé-Libouchci, jest jedním z mnoha případů, kde není postupováno tak, jak by mělo býti - okamžitým odstraněním z toho místa, zejména, když ke všemu je členem protistátní hakenkrajclérské organisace (Slyšte!), za jejíž skupinu byl také vedoucím kandidátem obecního zastupitelstva.

Druhý případ, který se právě projednává před krajským soudem trestním jako tiskovým, v němž hraje úlohu osobnost inspektora Jindřicha Jandy od dopravního úřadu v Kladně, je také velmi charakteristickým. Nezbývá než podobné případy v zájmu veřejném pranýřovati, aby jakákoliv stranická agitace se strany některých nadřízených u železničního podniku byla jednou pro vždy vymýcena. (Výborně!)

Končím důtklivým apelem, aby směr úsporné horečky na železnicích, tak, jak se dosud vyvíjí, ustal. Železničáři a pensisté již dali co mohli a nemohou více dáti. Zejména ti nejmenší. Končím s přáním, aby zákonná přechodnost bolestivých opatření pro železničáře a pensisty a všechny ostatní byla také potvrzena vývojem hospodářských poměrů, aby těžké oběti nebyly marné, aby se nám podařilo brzy zlé doby, které tíží stát, jeho obyvatelstvo, železnice i s jejich zaměstnanci, překonati a aby příští projednávaný rozpočet nemusel býti sděláván s takovými obtížemi jako letošní, aby vývoj hospodářských poměrů ve světě i u nás nejen potvrdil rozpočtové předpoklady, nýbrž tyto překonal ve smyslu příznivém. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo pan posl. Zápotocký.

Posl. Zápotocký: Pokládám za nutno k závěru rozpočtové debaty a před odhlasováním rozpočtu upozorniti ne toto parlamentní forum, ale pracující lid, a to stejně dělníky, pracující inteligenci, maloživnostníky i malorolníky na několik důležitých otázek, jež při projednávání rozpočtu zvláště ostře bijí do očí.

1. Co znamená tento rozpočet? Zpravodaj rozpočtového výboru, soc.-dem. poslanec Remeš, zde řekl: "Rozpočet je ve své podstatě předpovědí a přípravou nejbližší budoucnosti, pro kterou je sděláván." Dále uvedl, že "rozpočet je také ukazovatelem míry obětí, které od obyvatelstva žádáme". Konečně řekl, že je to "rozpočet nouzový" a že "je dílem politického kompromisu". Je potřebí, aby pracující lid všech stavů jasně si uvědomil význam těchto slov.

Rozpočet je dílem kompromisu tak zvaných socialistických stran s buržoasními stranami. Koaliční strany se dohodly, "jakou míru obětí budou od obyvatelstva na příští rok žádat". Rozpočet je tudíž "předpovědí a přípravou" zbidačování obyvatelstva pro nejbližší budoucnost.

Rozpočet je "nouzový", bude tedy mezi pracující vrstvy lidu, do měst i vesnic rozsévat bídu a nouzi. Koalované strany slibují, označujíce rozpočet za nouzový, že jej v případě potřeby nebudou dodržovat, ale že mohou nouzový rozpočet dalšími útoky na existenci pracujících doplňovat.

Tím, co jsem zde citoval, doznává vlastně zpravodaj Remeš, že vedoucí zásadou při sdělávání rozpočtu bylo heslo: Zbidačovat a vykořisťovat se musí! Tímto heslem řídili se ministři, řídila se vysoká byrokracie a řídila se i parlamentní koaliční "sedma" v čele se socialistou Remešem. Za toto hájení práva kapitalistů na vykořisťování prokazuje buržoasní demokracie bývalému obuvnickému dělníku, nyní soc. dem. poslanci Remešovi čest, že ho jmenuje generálním zpravodajem. (Posl. Hatina: To má býti pohana?) To ne, poněvadž jinak by buržoasie bývalého dělníka za zpravodaje nepřipustila, jen v tom jest ta věc, žádná pohana, nýbrž ten fakt, že zde buržoasie odměňuje.

"Právo lidu" nadepisuje řeč posl. Remeše, kterou tento rozpočet ke schválení doporučuje, honosným názvem: "Zdravý a spravedlivý rozpočet". V koalici byli všichni zajedno, a to si musí pracující lid zapamatovat, že v zájmu rovnováhy kapitalistického rozpočtu je spravedlivé, aby chudí a pracující lidé byli obětováni. Šlo jen o to, jaký stupeň mučení má se volit. Zástupci buržoasie byli bezohlední, žádali příliš silné dávky a socialisté bojovali za menší zlo. Aby dělníci pochopili, co je to menší zlo, uvedu jeden názorný příklad: Nemilosrdný otrokář, známý svou bezohledností a surovostí, rozzuřený na své otroky, nařizuje vytrhati za trest všem nehty na rukou i nohou. Do věci se vkládá jeho společník, který je s ním v koalici. Je to humánní člověk a má sociální cítění. Namítá proto: Proč trhat nehty na rukou a nohou? To bude příliš kruté a pak ti lidé nebudou moci vůbec pracovat! Utrhejme nehty jen na rukou, to nebude vadit, aby mohli být zapřaženi do pluhu a káry a nebyli tak zbaveni svého svatého práva - dřít se. Na nohou jim nehty vytrháme, až se jim ruce zahojí a bude zima. Pak je zaženeme drát peří. - Tak bojují šlechetné duše z vládního socialistického tábora proti teroru buržoasie a zachraňují dělníky prosazováním teorie menšího zla.

Na této cestě byli zachráněni vládními socialisty státní zaměstnanci. Proti brutálnímu návrhu pana Trapla snížit mzdy o 15% řekli socialističtí odboráři: Lineární snížení o 15%? To je jako zmrzačit lidem ruce i nohy, jak pak budou moci pracovat. 9% zatím stačí, to je menší zlo; až se zjitřené rány zahojí, pak bude možno pomýšlet na další. Stalo se a menší zlo vtěleno bylo v zákon. Proto jsou kapitalisté i vládní socialisté dnes s rozpočtem spokojeni. Kapitalisté udrželi zásadu bezohledného mučení a vykořisťování pracujícího lidu. Socialisté prosadili zásadu, že se to musí díti cestou menšího zla a pak i oni proti mučení a vykořisťování nic nenamítají, souhlasí s nimi. Tento kompromis se táhne jako červená nit celým rozpočtem.

Uvedu ještě jeden příklad: Socialisté zjistili, jak praví "Právo lidu", že "podnikatelé a spekulanti jsou nejhoršími daňovými poplatníky, zaměstnanci nejlepšími platiči". Generální zpravodaj konstatoval, že nedoplatky státních daní činí asi 7.300 mil. Kč a že při tom "důchody výdělečného podnikání a velkého majetku pozemkového jsou daní důchodovou zachyceny a zdaněny necelými 40%, kapitálové důchody jsou zachyceny a zdaněny nejvýše asi 30% a že spekulační zisky pak unikají skoro ze 100% zdanění". Zkrátka, kapitalisté a spekulanti daně téměř neplatí. Naproti tomu však dělníci a zaměstnanci nemají žádných nedoplatků, poněvadž se jim daň strhuje dříve, než dostanou mzdu anebo musí daň zaplatiti dříve, než se jim vydá zboží v ceně nákupu.

Jaký závěr z tohoto faktu vyvodili vládní socialisté podle své teorie menšího zla? Cituji "Právo lidu": "Soudruh Remeš s důrazem praví, že není možno denně choditi kolem rostoucí hromady nedoplatků a naproti tomu na druhé straně zaváděti nové, mnohdy i pochybné daně, jejichž účel je jenom ten, že na tuto pyramidu nedoplatků stále přidáváme." Podle socialistů je tedy zbytečno zdaňovati kapitalisty většími a novými daněmi, když oni neplatí ani daně staré. Daňové nedoplatky jsou zlem, předpisovati kapitalistům nové daně znamenalo by zlo zvětšovati. Dělníci a zaměstnanci naproti tomu mají daně zaplaceny, ba namnoze mají i přeplatky, protože se jim daň ze mzdy strhla, i když ji nebyli povinni platit. Podle socialistické teorie menšího zla je tedy nutno nezatěžovati kapitalisty a nezvyšovati tak strašlivé zlo daňových nedoplatků, ale zatížiti novými daněmi pracující lid.

To jsou cesty, kterými se braly koaliční strany při sestavování rozpočtu, to je cesta socialisticko-buržoasního kompromisu, která je podle mínění vládních socialistů pro kapitalisty zdravá a pro pracující lid spravedlivá.

Přecházím nyní k druhé otázce, a to: Reformističtí odborářští vůdcové o krisi a rozpočtu.

V generální debatě rozpočtové promluvili zde dva representanti reformistického směru odborového hnutí, soc.-demokrat Hampl a český socialista Tučný. Pokládám za nutno dělnickou veřejnost na jejich vývody upozorniti. Posl. Hampl snažil se odůvodniti nejprve účast soc.-demokratů v buržoasní koaliční vládě a pravil: "Účastníme-li se dnes aktivně na správě státu, činíme tak jednak proto, abychom i za poměrů nejsvízelnějších chránili masy pracujícího lidu před nespravedlivým tlakem, abychom ve všeobecném chaosu nenechali pracující lid bez ochrany a abychom zejména neopouštěli veliké masy nezaměstnaných dělníků."

Dokázal jsem hned v první části své řeči, že socialisté při sdělávání rozpočtu nechránili pracující před nespravedlivým tlakem, ale že plně vzali za svou kapitalistickou zásadu "pracující lid je nutno vykořisťovati a zbidačovati". Hampl to také ve své řeči přiznává, když drakonickými opatřeními a novými obětmi a břemeny je ovšem skončena jen první část nezbytného programu, mělo-li se zabrániti tomu, aby se celý náš hospodářský a politický život nezřítil do zkázy." Socialisté považovali tudíž za první svou programovou povinnost drakonickými opatřeními, t. j. snížením platů státních a železničních zaměstnanců a novými obětmi a břemeny, t. j. zdražením dopravy, zvýšením cel a snižováním mezd docíliti rovnováhy rozpočtu. Nyní slibuje Hampl, že bude přikročeno k druhé části programu, a to je: 1. opatřiti lidu práci, 2. dbáti o to, aby nikdo nezemřel hlady.

V republice je podle lednové úřední statistiky 850.000 nezaměstnaných, to znamená s příslušníky rodin 3 až 4 miliony lidí, kteří už dnes trpí podvýživou a hladem. Rozřešení problému opatření práce pro těchto 850.000 nepracujících a další statisíce omezeně pracujících dělníků vidí Hampl ve dvou nutnostech: 1. vypsati velkou investiční půjčku, 2. snížiti úrokovou míru. Novou investiční půjčkou a snížením úrokové míry je tedy pro vůdce reformistických odborů a soc. demokratické strany snadno a rychle vyřešen problém nezaměstnanosti a záchrana milionů před hladověním. Při tom Hampl počítá, jak pravil, "s naprostou loyalitou všech rozhodujících elementů, především vůdců našeho peněžnictví."

Opatření práce nezaměstnaným a řádné existenční zabezpečení pracujících ponechává zde vůdce odborových organisací blahovůli a loyalitě největších kapitalistických vydřiduchů a upírů, peněžních magnátů @a la Preiss, Bělohříbek a j. Rozřešení této nejpalčivější otázky a nejožehavějšího problému ponechává na vůli finančního kapitálu, o němž sám dále ve své řeči praví, že "vězí v něm všechny hříchy našeho bankovnictví, zejména pak že jsme z obavy před otřesy hospodářskými nenechali padnouti ty banky, které nebyly schopny života a jichž sanace ukázala se zbytečnou a marnou." Zároveň se zde tedy Hampl přiznává k zločinu soc. demokracie, která ve vládě povolila miliardy na sanaci zkrachovaných bank, z nichž jediná sanace Anglobanky stála 1.704,000.000 Kč. Jediná tato banka dostala za souhlasu a pomoci soc. demokratů od státu o 1 miliardu 4 mil. více (Výkřiky posl. Jurana.), než má dostati 850.000 nezaměstnaných na podporách za celý r. 1933.