Hampl shrnuje v závěru své stanovisko ke krisi a těžkostem doby, v níž žijeme, v apel: "aby se buržoasie vzpamatovala a lid měl dosti síly dále trpělivě čekati."

Vůdce druhé reformistické organisace posl. Tučný jako generální řečník nár. socialistů konstatoval také nejprve s uspokojením, že "rovnováha rozpočtu, jeho osa byla zachována". To stálo těžké oběti nejen ve věcných škrtech, nýbrž i v bolestné restrikci státně-zaměstnaneckých platů, ve zvýšení pensijních příspěvků, jež se dotklo i nejnižších zaměstnanců. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Posl. Tučný pochválil pak dělníky za to, že si nechají platy klidně snižovat a nazval je spolehlivou armádou republiky. Ukázal naproti tomu na množství příkladů, jak nespolehlivou oporou republiky jsou kapitalisté, kteří svými obchodními i výrobními spekulacemi, kartely a vyděračnou racionalisací republiku jenom vyžírají.

Proto bylo podle tohoto odborářského vůdce naprosto správné, když k docílení rovnováhy rozpočtu zatížila vláda těžkými obětmi a restrikčními škrty onu spolehlivou armádu republiky, t. j. dělníky a chudý pracující lid a když nedráždila a neprovokovala zbytečně novými daněmi a břemeny ony nespolehlivé a zneklidněné republikánské vrstvy, t. j. kapitalisty a velkostatkáře.

Posl. Tučný uznal na konec lítostivě, že opatření, která tu socialisté učinili, budou vyvolávat hodně hmotné bídy i slzí v dělnických rodinách, které nezaviněně již dnes bídou trpí. Tučný však současně věří, že tato vláda, která všechno to neštěstí na lid uvalila, bude nyní tím účinněji bídu léčiti a slzy stírati. Proto zakončil svou řeč, ve které se plně postavil za vyhladovovací rozpočet buržoasně-socialistické vlády, zbožným přáním: "Tož v důvěře, že vláda v rámci tohoto rozpočtu i mimo něj, pokud to bude třeba, najde prostředky ke tlumení hmotné bídy mas, které nezaviněně trpí dnešní strašnou situací, že najde prostředky na stírání slz dělnických rodin, které rovněž nezaviněně trpí, a v důvěře, že vláda s tímto heslem bude říditi politiku nejbližší budoucnosti, budeme také pro státní rozpočet hlasovati". (Výkřiky komunistických poslanců.)

To jsou stanoviska, která zaujímají v dnešní době hospodářské krise a převalování jejích důsledků na bedra dělnické třídy přední vůdcové a representanti reformistického odborového hnutí. Podle statistiky z r. 1931 čítá společná Ústředna českých a německých soc. demokratických odborů, jejímž předním představitelem je posl. Hampl, 622.523 členů a Česká obec dělnická, kterou representuje p. posl. Tučný, 288.061 členů. To je bezmála milionová armáda odborově organisovaného dělnictva. Statisíce poctivých dělníků vstoupilo do těchto reformistických organisací v domnění, že organisace budou hájiti zájmy pracující třídy proti kapitalistům a že budou bojovati za dělnická práva a požadavky. Reformistické odborové organisace v tomto směru úplně zkrachovaly. (Výkřiky komunistických poslanců.) Zkrachovaly v poválečných letech 1922 a 1923, kdy dobrovolně pod slibem příchodu vlny láce nechaly odbourati dělnické mzdy, zkrachovaly v letech přechodné výrobní konjunktury r. 1927 až 1929, kdy zdržely masy pracujících v době pro dělníky příhodné od organisování bojů za vyšší mzdy a požadavky. Vedení reformistických organisací se zřeklo třídního boje proti kapitalistům a reformističtí vůdcové organisují dnes na útratu dělníků záchranu kapitalistické výroby, kapitalistických zisků, spekulace i kapitalistických bank.

Proto ve chvíli, kdy buržoasie rozvíjí v celé šíři nejbrutálnější útoky na existenci pracujících, přichází na tribunu parlamentu vůdce jedné části reformistického odborového hnutí a má jedinou starost, aby se buržoasie vzpamatovala a aby dělníci měli dosti síly trpěti a zachovati klid. Vůdce druhé části odborového hnutí utěšuje dělníky nadějí, že když nic jiného, najde v dnešní strašlivé krisi vláda aspoň tolik prostředků, aby opatřila šnuptychle na stírání slz dělnických rodin. (Výkřiky komunistických poslanců.)

V řeči posl. Hampla a Tučného se jasně odráží celý ideový bankrot dnešního odborářského reformismu a jeho politiky. Dva přední vůdcové milionové armády odborově organisovaného členstva nenajdou ani jediného slova, které by řekli dělnické třídě o nutnosti organisování třídního boje, o nutnosti sraziti se v bojovné řady a proti útokům kapitálu postaviti ne beznadějný klid a uslzené tváře, nýbrž jednotnou frontu dělnických šiků a dělnického boje.

Reformističtí vůdcové odborových organisací, jak již bylo řečeno, vzdali se dávno třídně-bojovné linie, plovou v kalných vodách spolupráce s kapitalisty a s buržoasií, dospívají k sociálfašismu. Důsledkem toho je naprostá bezmocnost odborových organisací, které oni vedou, i když jsou tyto organisace početně i kapitálově silnými organisacemi. Železničářské odborové organisace, to je Unie, Verband a Jednota, se chlubí, že mají 119.747 členů. A co udělali reformističtí vůdcové s touto statisícovou armádou organisovaných železničářů v době bezohledného vládního náporu na platy železničních zřízenců? Mobilisovali a vedli ji k boji? Ne. Odsoudili je k úloze marodérů třídně-bojovné dělnické fronty. Tak mohli bychom bráti odbor za odborem.

Všude, kde dělníci dnes proti kapitalistickému vykořisťování bojují, bojují buď spontánně proti vůli reformistických vůdců anebo pod vedením jediné třídně bojovné organisace, pod vedením rudých odborů. Všechny obranné hospodářské boje a stávky dělnictva v poslední době vznikly pod vlivem třídně bojovné propagace jednotné proletářské bojovné fronty na základě směrnic rudých odborů. Vedení reformistických odborů buď boje přímo zrazovalo, sabotovalo, anebo se všemi silami zasazovalo o jich nejrychlejší likvidace i za cenu hanebné kapitulace dělníků před kapitalisty. Přesto však dělnická třída procitá a procitá i tak dlouho uspávané třídní vědomí členů reformistických odborových organisací. Proti vůli odborářských vůdců hlásí se jejich členové do bojovných sjednocení, do dělnické jednotné fronty.

Důkazem toho jsou právě vedené stávky dělníků v Rosicích, Strakonicích a jinde. V Rosicích znovu hornici odmítli ultimatum dané uhlobarony i reformisty stávkujícím horníkům. Podle toho ultimata měli rosičtí nastoupiti včera do práce za ponižujících podmínek uhlobarony jim diktovaných. Rosičtí se ani ultimatu kapitalistů ani ultimatu Brožíka nepodrobili a nenastoupili. Kapitalisté zuří. Vládní aparát na Rosicku stupňuje svoji persekuci proti stávkujícím. Vůdcové reformistických organisací rozvíjejí nyní dále svou podrývačnou činnost s cílem, aby bojovná solidarita rosických havířů byla rozleptána a podlomena. Proto je tím více nutno, aby celá dělnická třída vystupňovala svoje akce solidarity s rosickými horníky. (Výkřiky posl. Jurana.) Na persekuci vládních orgánů, diktáty kapitalistů i podrývačnou činnost reformistických vůdců odpovězte solidárními projevy, vystupňujte sbírky, pomozte vybojovati rosickým jejich spravedlivý boj!

Stejně ve Strakonicích 2.000 dělníků strakonických fezáren bojuje proti zpupnému diktátu a přímo otrockým poměrům, které zavádí a za pomoci československého vládního a policejního aparátu udržuje ve strakonických závodech zahraniční kapitalistická akciová společnost. V sobotu 4. února vnikli četníci do místnosti, kde se vyplácely stávkové podpory, zmařili výplatu těchto podpor, zabavili peníze a zatkli pokladníka skupiny Průmyslového svazu textiláků soudr. Dvořáka, sekretářku soudr. Pfeiferovou a řadu jiných osob. To vše se děje z příkazu okresního hejtmana V. Bočka. O tomto pánu je známo, že je v úzkém přátelském poměru s ředitelstvím fezáren. Vždyť společně s ředitelem Saxlem zapleten byl do aféry podvodného šmuglování se zlatem a šperky ve spojení s emigranty Reichlem a Martvincovem.

Úřední výměry, kterými persekvuje dělníky, jsou charakteristické. Jsou snad vydávány pod vlivem alkoholu, kterému, jak je o něm všeobecně ve Strakonicích známo, nezřízeně holduje. Cituji jeden:

"Pan Bedřich Růžička ve Volyni. Okresní úřad ve Strakonicích zastavuje na základě ustanovení §u 28, odst. 2. zák. z 15./XI. 1867, čís. 134 ř. z., činnost, ježto se ustavil jako spolek nesplnivší zákonem k tomu předepsaných podmínek a jeho činnost zavdala podnět k zavedení trestního řízení." Okresní hejtman zakazuje tedy činnost V. Růžičkovi, protože se ustavil jako spolek. (Veselost.)

Dne 22. ledna chtěli stávkující pořádat veřejnou schůzi ve Strakonicích. Schůzi oznámily 3 odborové skupiny, mezi nimi 2 skupiny reformistické. Okresní hejtman Boček schůzi zakázal. Nepovolil ji ani, když 400 místních živnostníků žádost o její povolení spolupodepsalo. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Taub zvoní.) A setrval na svém zákazu, i když se městská rada strakonická usnesla žádost podporovat a vyslala za tím účelem na okresní úřad deputaci.

Okresní hejtman je přesvědčen, že první povinností úředníka čsl. vlády je hájit vydřidušské zájmy cizáckých i domáckých kapitalistů proti zájmům občanstva všech vrstev, hlavně proti zájmům pracujících. Takoví okresní hejtmani jsou hlavní oporou fašistických organisací a jejich pučů. (Výkřiky komunistických poslanců.) To ví dnešní koalice, to vědí socialističtí, političtí i odborářští vůdcové. Oni však nadržování fašismu a nejbrutálnější persekuci dělnického hnutí vždy a v každém případě schvalují.

V rozpočtové debatě zde prohlásil jeden z této čisté koaliční společnosti, národní demokrat posl. dr Hajn: "Upozorňujeme ministra vnitra, aby nepřipustil vyplýtvati veškerou energii svého resortu na vyšetřování a stíhání brněnského případu a celého tohoto hnutí". Žádal, aby ministr vnitra té energie a přísnosti šetřil pro horší a nebezpečnější případy.

Dělníci si musí dobře všimnouti, jak vypadá skutečné, protifašistické ledví dnešní koaliční vlády. Pan ministr vnitra dal už patrně pokyny úřadům a četníkům, aby proti fašistům energií neplýtvali. Vždyť fašisté jsou stejně jen jednou částí protidělnického, kapitalistického vládního tábora. Proto se také četníci ve Strakonicích nezajímají o rejdy místních fašistů, o jejich zbraně a pod. Zajímají se však o to, jak zlomit a persekvovat boj poctivých dělníků, i když tento boj je namířen proti zpupnosti cizáckých fašistických kapitalistů. Z těchto příkladů musí dělníci vyvodit jedno poučení, a to, že se dělnická třída musí starat sama o sebe, musí bojovat v jednotné frontě všech vykořisťovaných proti vykořisťovatelům. Zde nepomohou ani sliby, ani slzy, ani naděje v početně i finančně silné odborové organisace. Odborové organisace jsou jen tenkráte cennou zbraní dělnické třídy v boji proti kapitalistům, když likvidovaly reformistickou, kapitulánskou a marodérskou politiku, když se zbavily sabotérů dělnického třídního boje, sociálfašistických vůdců, když se postavily do služeb zájmů celé dělnické třídy a pracují k bojovnému sjednocení a k vybudování jednotné fronty proletariátu.

Přecházím nyní k další otázce dneška, vládní péči o nezaměstnané. Projednávaný rozpočet na r. 1933 obsahuje ve svém jádře zárodky nového, bezohledného útoku proti nezaměstnaným dělníkům ať organisovaným či neorganisovaným. Při tom se všichni mluvčí vládních stran nepřestávají dušovat, že jim osud nezaměstnaných dělníků strašlivě leží na srdci. Bylo-li r. 1932 v lednu 583.000 úředně zjištěných nezaměstnaných, je jich v r. 1933 v lednu 850.000. Stoupla tudíž nezaměstnanost proti minulému roku hned v prvním měsíci o více než 47%. Bylo-li však loňského roku vydáno na naprosto nedostatečnou t. zv. péči o nezaměstnané úhrnem 813 mil. Kč, počítá dnešní rozpočet při zvýšeném počtu nezaměstnaných jen se 700 mil. Kč vydání. To znamená, že t. zv. péče o nezaměstnané má býti proti loňskému roku ještě několikanásobně zhoršena.

V čele útoku proti podporám v nezaměstnání stojí agrární strana. V generální debatě zde p. posl. dr Suchý rozvinul tyto zásady: "Musíme žádati, aby z podpor v nezaměstnanosti byli vyloučeni všichni, kteří jich nepotřebují, aby podpory byly úměrné tendenci naší hospodářské politiky a abychom je nahrazovali především prací. To je otázka investiční půjčky. Skutečností je, že stát organisovaným nezaměstnaným dává mnohem více nežli neorganisovaným nezaměstnaným. Chceme-li dospěti k lepšímu a zejména vzíti zřetel na neorganisované nezaměstnané, musíme gentský systém novelisovati. Ani stravovací akci pro nezaměstnané nelze reglementovati pouze na základě instrukce ministerstva soc. péče z 22. ledna 1932. I zde je nutná náprava. V obou případech je nutno vyloučiti z podpor ty, kteří mají jakkoli o výživu postaráno."

Posl. Suchý konstatuje:

1. že je zde nerovnoměrnost v podporách. Organisovaní nezaměstnaní dostávají více než neorganisovaní. Aby se to napravilo, je nutno podle návrhu agrárníků gentský systém novelisovati v tom smyslu, že organisovaným dělníkům má býti státní příspěvek, vyplácený k podporám v nezaměstnanosti, snížen.

2. Podpory mají býti nahrazeny nucenou prací. Tuto zásadu, jak nahraditi podpory prací a jak vylučovat dělníky organisované i neorganisované z nároku na podporu, rozvinul podrobně v rozpočtovém výboru mluvčí agrárníků posl. Chloupek, který, mimochodem řečeno, je také organisátorem dělnického odborového hnutí a předsedou t. zv. agrárnické Odborové jednoty zemědělských dělníků. Tento pravil: "Musíme na nouzové práce stanoviti zvláštní sazbu mzdovou, nižší než mzda normální. Pak zde musí být ovšem stanovena povinnost takovou práci nastoupit. Až se otevře jaro a poslalo by se na určité místo 200 lopat a motyk a řeklo by se: Mládenci, je vás tu přihlášeno 1.200 nezaměstnaných. Půjdete tam a tam pracovat. Kdyby to mělo býti jen kopec překopávat. Jsem přesvědčen, že by jich nešlo 1.200, nýbrž mnohem méně. Možná že jen 6. Tak by se ukázalo, kdo potřebuje podporu a kdo ne."

To jsou tedy agrárnické návrhy na podporu v nezaměstnání. Posl. Chalupa, soc. demokrat, řeč posl. Chloupka kvitoval těmito slovy: "Zajímavé byly vývody p. kol. Chloupka. Loyálně je mně konstatovati, že staví se na ochranu nezaměstnaných."

Tyto projevy svědčí o tom, že vládní socialisté budou nezaměstnané organisované i neorganisované dělníky proti útokům agrárníků a ostatních buržoasních stran hájiti a chrániti tak, jako hájili zájmy státních zaměstnanců proti vládnímu útoku na jejich mzdy a požitky.

O novelisaci zákona, o gentském systému a o všeobecném zhoršení podpor v nezaměstnání se již dnes ve vládě jedná. Sekretáři odborových organisací reformistických tento fakt před svými členy zatajují. Činí tak proto, že je jim znám úmysl vedení vládních socialistických stran a že k vůli zhoršení podpor v nezaměstnání si to socialisté s buržoasií nerozhází a z vlády proto nepůjdou.

Vládní socialisté budou se sice nad agrárními útoky na nezaměstnané v novinách a na schůzích rozhořčovat, ale v praxi se budou přičiňovat o to, aby požadavkům agrárníků co možná nejvíce vyhověli. Vždyť zásady péče o nezaměstnané, které v rozpočtovém výboru rozvinul posl. Chloupeka v plénu sněmovny p. dr Suchý, uskutečňují již dávno socialistické strany na pražské radnici. Zde hlavním propagátorem agrárnické péče o nezaměstnané je socialista bratr dr Zenkl. Jeho pracovní kolony jsou přesným opsáním agrárnických návrhů. (Předsednictví se ujal předseda dr Staněk.) Předně místo řádné podpory v nezaměstnání nucená práce; za druhé za nucenou práci o hodně nižší mzda, než je mzda normální; za třetí žádná kolektivní smlouva, žádný pracovní poměr, žádný nárok na výpověď, zkrátka vyhazov na minutu; za čtvrté žádné nemocenské ani sociální pojištění, žádné nároky. Je to zkrátka nejvyšší kapitalistické využitkování lidské bídy, léčení kapitalistické krise cynickým a nejbezohlednějším zotročením pracujících.

Proti těmto socialisticko-buržoasním plánům staví komunistická strana jediný skutečný dělnický program a návrhy, jak pomoci nezaměstnaným. Žádáme pro každého nezaměstnaného na účet kapitalistů a státu pravidelnou podporu v nezaměstnání ve výši podpory nemocenské. Nárok na podporu ať mají i domkáři, malorolníci a maloživnostníci, kteří byli zruinováni a jsou fakticky bez zaměstnání.

Jsme proti gentskému systému, poněvadž jednak vylučuje většinu dělníků z nároku na podporu v nezaměstnání, jednak nutí organisované dělníky, aby si na podporu v nezaměstnání sami platili, a konečně proto, že všemožně obmezuje i nároky organisovaných nezaměstnaných. Leč do té doby, dokud nebude zavedena všeobecná podpora pro všechny nezaměstnané, jsme proti jakémukoli zhoršení i tak nedostatečného gentského systému.

Splnění těchto požadavků i řady druhých, které jsou postaveny v návrzích komunistické strany, není však možno čekati ani od blahovůle peněžních magnátů, ani od programu buržoasně-socialistické vlády, ani od dobrovolné dohody socialistů s buržoasií o vytvoření vládní majority v parlamentě, jak socialisté svoji koalici s měšťáky nazývají. Za splnění těchto požadavků je nutno v jednotné frontě organisovaných i neorganisovaných, zaměstnaných i nezaměstnaných dělníků, domkářů a malorolníků vlastní spojenou silou se zasazovati a bojovati.

Zde přicházím k závěrečné otázce, a to k boji o proletářské východisko z krise. Dělníci žádají plnou odpověď na otázku, co dělat. Tato otázka je dnes nejakutnější otázkou všech pracujících. Buržoasní strany zachraňují kapitalisty před důsledky krise, útočí na pracující, snažíce se dělníky v zájmu uchránění svého majetku a svých zisků více a více zbídačovati. Socialistické strany lomí zoufale rukama nad bídou pracujících, roní krokodýlí slzy, ale pomáhají v koalovaných buržoasních vládách prováděti kapitalistické útoky proti pracujícím. Podporujíce buržoasní teror a persekuci revolučního dělnického hnutí, připravují socialisté cestu fašistické diktatuře a jsouce pak buržoasií posléze sami z vlády vykopnuti, přešlapují bezradně na místě, zdržují dělnickou třídu od nástupu proti kapitalistům a sami sabotují rozhodný třídní boj. Při tom se vymlouvají, jak to učinil v nedělním "Právu lidu" posl. Stivín, že proti katastrofě a krisi není možno míti žádného plánu a že ho ani Lenin v r. 1917 neměl. Ocituji proto - ne panu posl. Stivínovi, ale dělnické veřejnosti - Leninovo stanovisko samé z r. 1917, aby dělníci mohli posouditi, jak se díval Lenin na demokratickou buržoasní vládu, která byla na vlas podobná té, v níž dosud sedí naši vládní socialisté, a co soudil o jejím boji proti katastrofě hladu a co radil dělníkům.

V článku "Hrozící katastrofa a jak s ní bojovati" praví Lenin: "Hlad se blíží. Všichni to říkají. Všichni to uznávají. Všichni tak rozhodli. A nikdo nic nedělá. A přece stačí sebenepatrnější pozornost a úvaha, abychom se přesvědčili, že máme prostředky k boji s katastrofou a hladem, že opatření k boji jsou úplně jasná, prostá, zcela uskutečnitelná, zcela dostupná národním silám, a že tato opatření nepřijímají se jen proto, výhradně proto, že jejich uskutečnění by zarazilo neslýchané zisky hrstky statkářů a kapitalistů.

Opravdu. Můžeme ručiti za to, že nenajdete jediné řeči, jediného článku v novinách kteréhokoli směru, ani jediné resoluce kteréhokoliv shromáždění nebo instituce, kde by se neuznávalo úplně jasně a určitě základní a hlavní opatření boje, opatření k odvrácení katastrofy a hladu. Tímto opatřením je: kontrola, dozor, účetní rozvaha, regulování se strany státu, stanovení pravidelného rozdělení pracovních sil ve výrobě a rozdělení výrobků, šetření národních sil, odstranění všelikého zbytečného plýtvání silami, hospodárnost. Kontrola, dozor, účetní rozvaha - toť prvé slovo v boji s katastrofou a hladem. Toť nesporno a všeobecně uznáno. A právě tohle se nedělá ze strachu, aby se nemusilo sáhnouti na všemohoucnost statkářů a kapitalistů, na jejich nesmírné, neslýchané, skandální zisky - zisky, které vydělávají na drahotě a válečných dodávkách (a pro válku "pracují" teď přímo nebo nepřímo takřka všichni), zisky, o kterých všichni vědí, jež všichni pozorují, nad kterými všichni vzdychají a naříkají. A přece stát nic nečiní k zavedení poněkud vážné kontroly, plánovitosti, dozoru.

Úplná nečinnost vlády. Všude se děje soustavná, vytrvalá sabotáž jakékoliv kontroly, dozoru i plánovitosti i jakýchkoli pokusů, aby byly státem zavedeny. Musili bychom tedy býti neuvěřitelně naivní, abychom nepochopili, musili bychom býti dvojnásob licoměrní, kdybychom se tvářili, že nechápeme, odkud vychází tato sabotáž, jakými prostředky se vede. Neboť tato sabotáž bankéřů a kapitalistů, toto zničení veškeré kontroly, dozoru a plánovitosti přizpůsobuje se státním formám demokratické republiky, přizpůsobuje se existenci "revolučně-demokratických" zřízení. Páni kapitalisté osvojili si výtečně pravdu, kterou slovy uznávají všichni stoupenci vědeckého socialismu, na kterou však menševici a eseři hleděli ihned zapomenouti, jakmile jejich druzi zaujali místa ministrů, ministerských tajemníků atd. Je to pravda, že hospodářská podstata kapitalistického vykořisťování nijak se neporuší, nahradí-li se monarchistické vládní formy republikánsko-demokratickými a že tedy stačí změniti pouze formu boje za nedotknutelnost a posvátnost kapitalistického zisku, aby byl hájen v demokratické republice stejně úspěšně, jako za samodržavné monarchie.

Současná, nejnovější republikánsko-demokratická sabotáž všeliké kontroly, veřejného účtování, dozoru, záleží v tom, že kapitalisté ústy "vřele" uznávají "zásadu" kontroly a její nutnost (jako všichni menševici a eseři, rozumí se), naléhají však, aby byla zavedena "postupně", plánovitě, "státním pořádkem". Ve skutečnosti se však těmito krásnými slovy zakrývá sabotáž kontroly, její obrácení v niveč, ve fikci, komedie, odklad všelikých věcných a prakticky důležitých kroků, utvoření neobyčejně složitých, nemotorných, byrokraticky neživotných kontrolních zřízení, jež jsou naskrze závislá na kapitalistech, nic nedělají a dělati nemohou."

Upozorňuji, že tyto řádky byly napsány v roce 1917 a o poměrech v Rusku. Přes to však jsou přímo jako střiženy na poměry u nás. Tak jako mluvili menševici i eseři v Rusku, mluví dnes u nás sociální demokraté, čeští socialisté, spolu s agrárníky a všemi druhými stoupenci tak zv. měšťácké demokracie. Bojují proti hladu a nezaměstnanosti a nezaměstnanost roste a hladu přibývá. Bojují proti korupci a korupčníkům, a korupčníci se tomu boji smějí. Republikánské a demokratické soudy nemohou najíti paragraf, na jehož základě mohly by největšího a usvědčeného korupčníka poslat do kriminálu. Bojci proti korupci mají sami ruce čím dál tím špinavější a největší korupčník republiky nakonec sám ve svých tiskových plátcích oznamuje organisování protikorupčního boje.

Bojují proti bursovním spekulantům a podobně a při tom se starají, aby jejich Velkonákupny, Kooperativy, Uhelné společnosti atd. z bursovních spekulací, monopolů, dovozních povolení, lihobenzinové směsi a pod. nacpaly si kapsy milionovými zisky a mohly těmito čistými penězi vydržovat aparát politických stran. Bojují proti bankám a finančním upírům a při tom je krmí miliardami, vymačkanými z malých poplatníků, jako pohádkové bumbrlíčky věčně nenažrané, věčně žádající nové oběti.

Volí vyšetřující výbory, úsporné a kontrolní komise za tím účelem, aby se nic nevyšetřilo, aby dělnická veřejnost jejich zákulisní čachry neprohlédla, aby se nic neuspořilo, aby se nic nekontrolovalo, aby korupce a úplatkářství, které je průvodním zjevem měšťácké demokracie, dále nerušeně kvetlo.

Proti této velkohubé komedii měšťácké demokracie a vládních socialistů, která kvetla v Rusku r. 1917, podváděla lid frázemi, hnala ho do imperialistické války a sama se obohacovala a připravila příchod kontrarevoluce, vystoupil se vší ostrostí Lenin. Lenin řekl: "V historii není možno státi na místě, je nutno jíti kupředu anebo zpět. A kupředu není možno jinak, než jdeme-li k socialismu." Lenin vypracoval hned celý plán opatření, která by měla a mohla býti prováděna, která by znamenala východisko z krise a cestu kupředu, cestu k socialismu. Při tom však současně říkal dělníkům: "K vážnému boji s finančním rozvratem a nevyhnutelným finančním krachem není jiné cesty, kromě revoluční roztržky se zájmy kapitálu a organisace kontroly skutečně demokratické, to jest zdola, kontroly dělníků a nejchudších sedláků nad kapitalisty. Proto také program a plán na opatření chleba a práce, který vytýčila komunistická strana v Československu jako východisko z dnešní krise ukazuje cestu kupředu, k socialismu. Na otázku, co dělat, odpovídá program mimo jiné takto: "Třeba jen donutiti ty, kdož peníze mají, aby je vydali. Ať je u každého boháče veřejně zjištěno, kolik dluží daní a přirážek a jaké daně mu byly odepsány. Ať jsou u boháčů dlužné, resp. neoprávněně odepsané daně a přirážky exekučně vymáhány a takto získané peníze použity ke splnění požadavků nezaměstnaných a chudých. Ať jsou u každého kapitalisty zjištěny jeho majetkové poměry a na jeho jmění nechť je uvalena zvláštní nouzová dávka, zejména ze spekulačních zisků. Ať jsou vráceny všechny peníze, které byly státem dány jako subvence bankám, fabrikantům a velkostatkářům a tyto peníze ať jsou použity ve prospěch chudiny." Při tom se hned v programu připomíná, že dělníci nesmějí čekat a doufat na pomoc shůry, nýbrž musí začíti sami. Na otázku, jak vymáhati splnění vytyčených požadavků, se odpovídá: "Pracující lid měst i venkova nemůže čekati, až by snad tyto nebo podobné lidu prospěšné návrhy byly schváleny měšťáckým parlamentem. Nedočkal by se toho. Pracující lid musí všude tlačiti na to, aby jeho požadavky byly plněny ihned, on si musí jejich plnění na kapitalistech a úřadech vynutiti."

V řadě míst nezaměstnaní i zaměstnaní dělníci, živnostníci i malorolníci začínají již dělati náběhy k této bojovné, masové, kolektivní svépomoci. Uvedu jen jeden příklad:

Nezaměstnaní ve Kbelích nabažili se čekání a nabažili se slibů. Přeložili si do vlastní, dělnické řeči pokyny pana předsedy vlády Malypetra, který ve vstupním prohlášení v této sněmovně pravil: "Doufám, že v každé obci republiky ať vesnici, ať městě, nalezne a dohodne se několik dobrých lidí, kteří v pomocných výborech dobrovolníků lidskosti budou opatřovati pomocné prostředky všude, kde lze z nadbytku snadno postrádati a budou tím doplňovati pomocnou akci státní s pravým pochopením a bez ponižujícího almužnictví."

Nezaměstnaní ve Kbelích jsou samí dobří lidé. Sebrali ženy a děti. Sdružili se v pomocné legie dobrovolníků lidskosti. Šli opatřovati pomocné prostředky všude tam, kde lze z nadbytku postrádati. Doplnili nedostatečnou státní pomocnou akci s pravým pochopením a bez ponižujícího almužnictví.

A co dělala socialisticko-buržoasní vláda? Poslala proti těmto legiím dobrovolníků lidskosti četníky z okruhu 150 km, jak psaly česko-socialistické listy. A právě proto je třeba, aby případ Kbel nezůstal ojedinělý a nezůstal bez odezvy.

Je nutno, aby podle vzorů kbelských postupovali nezaměstnaní všude a ve všech případech. Budou-li tyto akce v každé obci prováděny, odkud bude pak vláda stahovati svoje četníky proti těmto průvodům dobrovolníků?

Je nutno jít se podívati v hromadných průvodech dobrovolníků lidskosti všude tam, kde může se z nadbytku postrádati. Je nutno jíti na Petschky, Weinmanny, Preisse, Bělohříbky, Guttmanny, Larische atd. (Potlesk komunistických poslanců.) Je zkrátka nutno jíti v každém místě a v každém městě na ty, kteří dnes v době, kdy hrozí hladová katastrofa, v nadbytku a přepychu žijí. (Výkřiky posl. Štětky.) Je nutno jim připomenouti, že jsme všichni na jedné lodi. Je nutno říci jim důrazně a zřetelně, jadrnou mluvou sjednocené dělnické masy, aby se nezdráhali doplniti nedostatečnou vládní péči o nezaměstnané dobrovolně a bez ponižujícího almužnictví nečekajíce na to, až k tomu budou přinuceni.

Možnosti opatřiti prostředky, aby se všichni pracující mohli najíst a odít, zde jsou. Není jich nedostatek, nýbrž nadbytek. Jen je nutno rozloučiti se s předsudky, s vírou ve starou společnost. Je nutno nebát se prolámat mříže a pocuchat za nedotknutelné považované modly starého pořádku, kapitalistického řádu. Je nutno spojiti trpící k velkému masovému pochodu na cestě dnes ještě plné obětí, ale nakonec vítězné, cestě k socialismu.

Lenin také již r. 1917 naznačil cestu pro přípravu velkého pochodu ve svém "Poučení z krise". Napsal: "Veliký význam všech krisí je v tom, že odhalují zbytečné, povrchní, mělké, vymetají politické smetí a objevuji opravdové pružiny skutečně se odehrávajícího třídního boje. Masa kolísá mezi důvěrou ke starým pánům kapitalistům a rozhořčeností proti nim. Mezi důvěrou k nové třídě odhalující cesty ke světlé budoucnosti pr o všechny pracující, jediné důsledně revoluční třídě, proletariátu a nejasným vědomím jeho světové dějinné úlohy. Není to první ani poslední kolísání maloměšťácké a poloproletářské masy. Poučení je jasné, soudruzi, dělníci. Čas nečeká. Za první krisí přijde druhá. Všechny síly věnujte uvědomování zaostalých, hromadnému soudružskému bezprostřednímu sblížení (nejen na schůzích) s každým plukem, s každou skupinou pracujících vrstev, které ještě neprohlédly. Všechny síly k utužení vlastních řad, k zorganisování dělnictva skrz naskrz, v každém obvodu, v každém závodě, v každé čtvrti hlavního města i jeho předměstích."

Tato slova soudr. Lenina zůstávají i dnes v platnosti a proto voláme: Soudruzi, dělníci, obraťte všechny své síly na vybudování a vytvoření pevné jednotné bojovné fronty mezi pracujícím lidem měst i venkova. Všechny síly na opatření chleba a práce, všechny síly na záchranu pracujících. Proti kapitalistickému heslu: "Pracující lid musí býti vykořisťován a zbídačován" vynuťte si praktické provádění hesla: "Vzít bohatým a dát chudým!" (Potlesk komunistických poslanců.)