Pro nás katolíky je na delší dobu nesnesitelné, že se podle pověstných výnosů Habrmanových nakládá na školách s náboženstvím, jakožto vyučovacím předmětem, jako s popelkou a že se dětem činí při výkonu náboženských cvičení různé potíže.

K tomu chce stát ještě svými zákony, tentokráte je to zákon o zavedení nuceného sňatku civilního, rozvrátiti manželství, základní složku lidské společnosti. Úmysl dovoliti podle zákona vražditi novorozeňata, třeba označiti za výsměch veškeré moderní péče, je to vyhlášení úpadku jakéhokoliv smyslu pro vládnutí. Život lidský je posvěcený od početí až po přirozenou smrt. Slovo písma: "Nezabiješ!" je pro nás základním zákonem, tak to prohlásil nedávno dr Procházka v sociálním ústavu. Scházelo by jen ještě, jako koruna veškeré péče, aby byli všichni zestárlí, choří, neduživí a nemocní za pomoci euthanasie, bezbolestným odpravením, na útraty státu "zaopatřeni" a pak si můžeme nechati dáti patent na novodobé státní pohanství.

Ke kapitole veřejného zdravotnictví poznamenávám:

Dlužno litovati, že položka na péči o mládež byla snížena o 347.000 Kč, na tělesnou výchovu o 1,420.000 Kč. Tu budou mnohé tělocvičné spolky nuceny z nedostatku podpor omeziti svoji činnost. Stát doplatí u nemocnic na to, co ušetří na zajištění zdraví svého obyvatelstva.

Porodním asistentkám byl sice přiznán vyšší, cize znějící titul, prostředky potřebné k zajištění materiální existence jim však dosud nebyly upraveny. Upomínám také novelisaci zákona, týkajícího se zubních techniků. Je nejvyšší čas, aby byla učiněna přítrž silnému boji mezi zubními lékaři a techniky a aby tak bylo dopomoženo tisícům k jejich právu a výdělku. Vynálezy časového pokroku se soustředí převážně v městech. Tam jsou střediska péče o zdravotnictví a ošetřování chorých. Tam jsou veřejné nemocnice, odborní lékaři a ambulantní ošetřovny. Chudičká je péče o nemocné na venkově; venkovský lid je tu skutečně často bezradný a bez pomoci. Venkovské ošetřovatelky, jež jsou vychovávány a cvičeny celostátním charitativním svazem, prokazují státu veliké služby. Tento svaz zasluhuje proto plným právem, aby byl podporován ministerstvem.

Rovněž tak konají mimořádné služby ambulantní stanice pro ošetřování chorých řeholních sester v malých venkovských městech a obcích. Také Charitas socialis koná nezměrné služby svojí ošetřovatelskou službou v rodinách, najmě v takových, kde mají plno dětí, jakož i ošetřováním a péčí o šestinedělky a svými útulky pro děti. Doporučuji je co nejvřeleji podpoře ministerstva.

U kapitoly sociální péče jsem shledal, že je požadováno pro válečné invalidy méně o 20 milionů Kč, pro péči o mládež méně o 3,867.000 Kč, což bude k veliké škodě postižených vrstev.

Jsme povoláni jako křesťansko-sociální pokroková strana, abychom spolupracovali na naprostém odproletarisování dělnictva a úplném včlenění nového stavu dělnického do národního celku.

Soudobé hospodaření, které je založeno jen na vydírání a ziskuchtivosti, kdy lidé hladovějí a mrznou, ačkoliv jsou stodoly napěchovány, kdy při nacpaných obchodech chodí lidé nazí a bosí, třeba nahraditi plánovitě usměrněným řízením potřeby, hospodářským řádem vybudovaným na spravedlnosti a lásce.

Dělník musí být vysvobozen z té zmechanisované, duchamorné práce, která postrádá mravnosti: jak říká papežská encyklika, opouští neživá hmota továrny zušlechtěna, za to však duše a těla lidská se tam ničí. Dělník musí být učiněn odpovědným nositelem a členem výrobního procesu, musí mu být umožněno, aby splynul s hospodářstvím jako spolumajitel a aby mohl být také spoluúčasten na správě. Teprve pak sroste s domovinou a národem a nabude sebevědomí, které ho naplní radostným pocitem odpovědnosti a národní soudržnosti.

Moderní kapitalismus hubí a plení zdraví a pracovní sílu dělníka štvaného nezměrným vypětím, aniž mu dává dostatečnou odměnu a aniž mu popřeje potřebného oddechu k zotavení. Dělník je za krátko vyčerpán a spotřebován a musí být odevzdán do veřejné péče.

To je zpronevěra na nejdůležitějším národním jmění: zisky podnikatelů jdou tak na úkor celku. Sociální pojištění, jež bylo konečně uskutečněno, není nic jiného, než státní regulativ mezd, nátlak na odpisy na lidském žití. I člověk je hospodářským statkem, který se opotřebuje a jehož životní náklad musí být uhrazen z výnosů za práci, kterou vykonal. Sociální pojištění je vnucená spořitelna, do které musí pojištěný vložiti část své mzdy, aby ji pak jednou dostal zpět ve formě důchodu, jestliže jeho schopnost pracovati zanikne přechodně nebo dokonce úplně a postižený by pak zůstal bez existenčních prostředků. Není žádným novým zatížením hospodářství, nýbrž je to jen přesun výdajů, které nesly dosud obce a podpůrně prospěšné spolky, přesun na pracovní smlouvu pojištěného, nátlak pojistiti sebe sama, aby nepřipadl na obtíž péči o nemajetné. Vítáme proto každou předlohu sociálních zákonů, které odpovídají tomuto našemu mínění. Vítáme ohlášenou novelu o kolektivních smlouvách, u které bychom si přáli, aby byla ještě rozšířena po vzoru říšskoněmeckém o mzdový smírčí soud a úřady sjednávající dohody. V době tak hrozné nouze, jakou právě prožíváme, nesmí býti mzda dělníka, jediný to zdroj příjmů k zachování existence, přenechána svobodné hře sil, nýbrž musí býti chráněna státem. Platové srážky a snižování mezd nejsou žádnými prostředky k oživení hospodářství, nezachrání průmysl, naopak jen zvýší nouzi dělnických tříd až na pokraj zoufalství a kupní sílu dělnictva úplně ubíjí. Každý majetek a každý podnik je zatížen sociální hypotekou; dělnictvo má morální právo tráviti ze statků a hodnot, jež jsou nahromaděny v podnicích.

Místo projektovaných dělnických komor navrhli bychom raději paritní přeměnu nynějších obchodních a živnostenských komor a zemědělských rad.

Vítáme návrh zákona o zákazu noční práce pro mladistvé do 18 let, o ochraně žen před porodem a po dobu šestinedělí; spatřujeme v tom malý náběh ke zrušení výdělečné činnosti žen vůbec. Nutně bychom potřebovali ochranu proti propouštění starých dělníků a omezení povolování prací přes čas. Snad by bylo lze snížiti věkovou hranici při nároku na výplatu důchodu v sociálním pojištění z 65 let na dosažený 60. rok. Trhu práce by se tím mohlo ulehčiti o 100.000.

Změna §u 82 živnostenského řádu, písm. f, h a i, jež byla již dávno senátem přijata, oddaluje se neustále jen prodlužováním lhůty k usnesení.

Rovněž i novely zákonů o domácké práci, o podpůrné pokladně lékárnické, o závodních výborech, o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, o úrazovém pojištění, o pojištění samostatně výdělečně činných, jsou již po léta na programu. Až na pracovní soudy a nemoci utrpěné při výkonu povolání, nedostali jsme se v sociálních otázkách ani o krok dále. Při tomto vleklém tempu bude to jistě ještě dlouho trvati, než slezeme Himalaje. Mezitím dostavějí snad i tam mniši ze Sv. Bernarda svůj útulek.

Problém nezaměstnanosti vyžaduje nutně nějakého vyřešení, věc ta se stává existenční otázkou státu. Stát který neřeší sociální otázku nebo činí tak jen nedostatečně, vychovává si sám revolucionáře. Sociální politika nesmí však býti bojem o koryta, rovněž se nesmíme domnívati, že můžeme sociální příšeru zahnati nacionálními frásemi. Dělníku je velmi málo pomoženo, sedí-li příslušníci jeho strany na ministerských křeslech a vozí-li se v státních automobilech, získávají-li svým synům a příbuzným zbytkové statky a pronášejí-li krásné řeči k uklidnění. Dělník chce míti chléb a práci.

Zjišťováním, že pokrok a technika působí nezaměstnanost, není ještě ničeho dosaženo. Zajisté nebude lze vypláceti dlouho roční částku 813 milionů pro nezaměstnané ze státní pokladny, rovněž tak nepostačí na delší dobu poukázky na potraviny a mléko. Přímo beznadějně to vypadá v našich německých průmyslových krajích: Zde se šklebí na člověka příšera hladu. 450.000 nezaměstnaných připadá na náš německý sudetský kraj. V prosinci, kdy bylo napočítáno nezaměstnaných v městě Brně 11.272, v Mor. Ostravě 11.756, měl jich Nový Jičín 10.072, Šumperk 9173, Krnov 7378, Jablonec 15.937, Děčín 14,251, Most 11.237, Teplice-Šanov 12.330. Německé podniky byly uzavřeny opatřeními bank, tvrdými opatřeními devisovými byly úplně zničeny, státní dodávky pro ně nebyly, ba i při zadávání veřejných dodávek dávala se přednost cizincům. Náš německý kraj se stal v pravém slova smyslu průmyslovým hřbitovem. A přece zmírající průmysl znamená zmírající Němectvo. Kdo rozluští problém sudetsko-německého dělníka, ten zachrání náš národ, který se skládá ve své většině z lidí odkázaných na příjem ze mzdy a služného.

Tu pak bude třeba použíti mnoha radikálnějších prostředků. Uvádím: revisi obchodně politického směru, která by strhla opět celní hradby a zajistila nám rozumnými obchodními smlouvami opět odbytiště u našich sousedů, kteří byl vždy našimi nejlepšími odběrateli; škrtnutí mezinárodních dluhů, všeobecné odzbrojení, obnovení vzájemné důvěry mezi státy, aby byla mezinárodní výměna zboží uvedena opět na rovné koleje. Raději méně děl a manévrů, méně nákladných staveb a zájezdů do zahraničí, ale za to více peněz na účinnou péči o nezaměstnané, lepší rozdělení břemen a podobného více. Neodmítli bychom spolupráci ani jako strana oposiční, kdyby vláda podnikla vážnější a opravdovější kroky k odstranění hospodářské krise.

Ke konci bych se ještě zastal požadavků dělnictva tabákových továren jako jeho mluvčí.

Tito mají svojí prací jako pilné včely vyzískati státu čistý zisk 1.528,827.000 Kč Při tom jim byly mzdy sníženy o 14,750.000 Kč, u dělníků sezonních o 1,500.000 Kč. Dělnictvo tabákových továren dostávalo odedávna vždy vánoční příspěvek, a bylo by zcela po právu, kdyby byly tyto přídavky nahrazeny přídavkem nouzovým, jakto je dokonce v chudém Rakousku; přirozeně bez zvýšení pracovního výkonu, který dosahuje beztoho již nejkrajnější meze a bez zhoršení ostatních mzdových a pracovních podmínek. Předložili jsme v té věci příslušný návrh.

Paragraf 7 mzdového řádu, který, ačkoliv byl již po dvakráte výhodněji upraven, stále ještě poškozuje dělníka co do dovolené a postupu, měl by se prostě zrušiti. Dvojsvátky, jež se podle nařízení světí, měly by být prohlášeny zákonem za dny odpočinku. Ministrem dr Czechem požadovaný 40hodinový pracovní týden mohl by být zaveden a vyzkoušen v podnicích tabákové režie.

Pohřebné pro pensisty, kteří odešli do výslužby před 1. září 1919, a jež bylo stanoveno částkou 300 Kč, mělo by být postaveno na roveň pohřebnému ostatních pensistů. Není to nikterak vznešené a sociální jednání tabákové režie, jestliže jednou již přiznané pense z milosti opět ruší. Velkým zlodějům se v republice kořist ponechává, na malých se vybíjí hrozná msta. Při pensionování dělníků práce skutečně neschopných neměly by být činěny takové potíže, jak o tom docházejí stížnosti z Nového Jičína. Úřední šiml by měl být při vyřizování žádostí též popohnán poněkud k většímu spěchu, aby chudí žadatelé nemuseli na vyřízení čekati po léta. Mám pro to několik důkazů po ruce.

Přeji jen, aby státní pokladna skutečně dosáhla očekávaných čistých přínosů a aby z nich alespoň několik drobtů přiznala též dělnictvu. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen p. posl. Sladký. Dávám mu slovo.

Posl. Sladký: Slavná sněmovno! Již několikráte měl jsem možnost prohlásiti a zdůvodniti s tohoto místa, že prapříčinou dnešní světové hospodářské katastrofy jest světový názor materialistický, triumf zištnosti a lidské hamižnosti nad lidskostí a od základu porušená rovnováha mezi pokrokem hmotným a mravním. Válečná i poválečná generace jsou vyšinuty z duševní rovnováhy, ztrácejí víru samy v sebe, ztrácejí pevnou půdu mravní pod nohama. Proto tolik jako mravní mniška šíří se malomyslnost, pochybovačnost, otravný a škarohlídský defaitism, bolestný zmatek a rozvrácenost, panika i desperátství. Lidé přestávají bažiti po tom, co povznáší a zušlechťuje, a hledají i útěchu i osvěžení především v zábavném a lehkém zboží. Proto také snadno a úspěšně loví v těchto desolátních poměrech různí lžimesiáši, hazardéři a rybáři pochybné ceny. Charakteristickým dokladem, jak hluboko poklesla úroveň kulturní a mravní, jest výkřik známého intelektuála: "Bůh zemřel, člověk se ještě nenarodil." To vše vidíme a prožíváme u nás v době, kdy prvním občanem státu jest jeden z největších myslitelů a kulturních lidí vůbec v současné společnosti, president-filosof Masaryk.

Jest jenom jediné východisko z této lidské bídy: obroda lidské společnosti na základech čistého lidství rodinou, školou, lidovýchovou a uměním. Jest jediná cesta, jak vyvésti poválečné generace z temna i z přítmí: hodně a hodně tepla a světla v hlavě i v srdci! Jest jediná možnost, aby člověk našel zase sama sebe: humanitou k pravé demokracii, to jest k demokracii správně chápané a poctivě prováděné, k demokracii živé, zdravé a bojovné. (Výborně!) Proto více a více vzdělání, neboť jen v tomto znamení zvítězíme. Jsme-li opravdu národem Komenského v duchu a pravdě, pak právě v těchto tragických chvílích uvědomme si, že Komenský v dobách pro náš národ daleko trudnějších a zoufalejších správně viděl jedinou spásu pro ubíjený národ v pilnějším a zdárnějším mládeže cvičení a proto dal mu novou školu jako pravou dílnu lidskosti. Připomeňme si velmi jasně, že nelze a nemožno měřiti rozpočtové položky na školství a na vzdělání lidu výhradně jenom stanoviskem fiskálním, neboť statky ideální, získané kulturním úsilím, nedají se měřiti jenom hmotně československou korunou. Vzpomeňme, že každá koruna urvaná a uškudlená na kultuře a lidovýchově právě v době vyvrcholování dnešní krise mravní natropí nezměřitelné a nedocenitelné škody, odčiňované v budoucnu jenom těžko a zmnohonásobňovanými výdaji

Proto minulého roku 1932 upozorňoval jsem vícekráte pány ministra školství a ministra financí na nemožnost dalšího snižování rozpočtu ministerstva školství a varoval jsem důrazně před novými škrty a před novými úsporami v tomto rozpočtu. Bohužel, můj hlas byl hlasem volajícího na poušti, a nově předložený rozpočet ministerstva školství byl pro každého kulturně myslícího člověka naprostým rozčarováním a zklamáním pro svou zbytečnou tvrdost a zarážející nerovnoměrnost. Již loni při velmi radikálních škrtech, které jsem kritisoval a odsoudil ve své řeči k rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty ve 151. schůzi posl. sněmovny dne 30. listopadu 1931, činil rozpočet ministerstva školství pro r. 1932 1.014,199.000 Kč, letošní rozpočet právě projednávaný klesl však na 9790471.800 Kč a také v rozpočtu ministerstva veř. prací seškrtly stavební výdaje na vysoké školy o 10 mil. Kč, na státní menšinové školy o 11 mil. Kč, místo dosavadních 28 mil. Kč pouze 17 mil. Kč, a na ostatní stavby skoro o 6 mil. Kč, takže z loňských 87,986.500 Kč stavebních investic školních zůstalo letos jenom 61.080.700 Kč, tedy skoro o 28 mil. Kč méně, při čemž ovšem není naprosto zaručeno, že i tyto seškrtané položky budou aspoň do haléře vyčerpány. Ať tedy mluví číselná fakta, jak se letos škrtilo v rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty.

Jediné národní školství má rozpočet zvýšený o tři procenta, náklad na střední školy je snížen o 7%, na odborné školy o 7%, na vysoké školy zvýšen o 1%, položka na kulturní styky s cizinou snížena o 18%, sociální péče o studentstvo v době bídy, hladu a podvýživy právě sociálně slabých studentů snížena o 21%, péče o památky o 8%, umění a literatura o 26%, lidová výchova o plných 60%, z toho veřejné knihovny o 61˙5%, kultus snížen o 0.1%. To je věru horší než se čekalo, a mám smutný dojem, že kultura, zejména položky na umění, literaturu, lidovýchovu a na sociální péči studentskou jsou jaksi jen z milosti trpěny a nemilosrdně odsouzeny k živoření.

Na věcných výdajích bude letos ušetřeno: na národním školství 14 1/4 mil. Kč, na středním školství 2 mil. Kč, na odborném školství 8 3/4 mil. Kč, na školských a kulturních stycích s cizinou 2˙5 mil. Kč, na sociální péči o studentstvo 2.7 mil. Kč, na ochraně památek, archivnictví atd. 600.000 Kč, na kultu 2˙1 mil. Kč. Přímo neuvěřitelné a ovšem také neudržitelné jsou škrty v položkách na umění a na lidovou výchovu, že se až zatají dech, zejména když z loňského preliminovaného rozpočtu ušetřeno skoro tři mil. Kč. Umění a kultura ztrácí z dosavadních poměrně nevysokých položek částku 12 mil. Kč, umění bylo se 32,628.000 Kč seškrtáno na 23,945.000 Kč a lidovýchova z nepatrných 5,367.000 na pouhých 2,175.000 Kč. Písemnictví dostane místo 1,380.000 Kč jenom 750.000 Kč, tedy skoro o polovinu méně, divadla, prožívající těžkou finanční tíseň a bídu, místo 18,135.000 Kč jenom 13 mil. Kč, tedy o více než 5 mil. Kč méně, hudba místo 7,451.000 Kč 6,038.000 Kč, méně o 1.4 mil. Kč, výtvarnictví místo 5,662.000 Kč jenom 4,157.300 Kč, tedy méně o 1.5 mil. Kč.

Nejhůře však pochodila občanská výchova a lidové knihovnictví, kde snížena částka skoro 5 mil. na 2,025.000 Kč, čili o neuvěřitelnou částku 2,937.000 Kč, a kinematografie, kde byla částka snížena se 405.000 Kč na 150.000 Kč. Aby tato čísla byla jasnější, konstatuji, že v loňském rozpočtu připadlo v lidovýchově na hlavu 35 hal., letos se jí dostává už jenom 14 hal.! V detailech to znamená, že na př. Národní divadlo dostane o 2 mil. Kč méně, na koupi literárně cenných pozůstalostí zbude jen 10.000 Kč místo 20.000 Kč, na všechna divadla v Československé republice mimo Národní divadlo v Praze zbude jen 3,125.000 Kč, pracovním výborům pro lidovou píseň škrtnuto plných 50% a dostanou jenom 25,000 Kč. Zmizela z rozpočtu úplně položka na ochranu hudebních památek a příspěvky pro posluchače hudebních škol. Státní péče o zvelebování a ochranu lidového umění a průmyslu klesla z dosavadních 92.000 Kč na 5.000 Kč, stipendia výtvarným umělcům ze 136.000 Kč na 60.000 Kč, výstavy domácí a cizí, umělecká výchova, inspekce výtvarnictví ze 475.000 Kč na 68.000 Kč. V lidovýchově mimo jiné úplně seškrtána položka na venkovské knihovnické kursy, na kursy pro vzdělavatele, zavřena státní knihovnická škola, a na jednu knihovnu připadá letos všeho všudy 29 Kč. Kursy pro málo vzdělané dostanou jenom 100.000 Kč místo 250.000 Kč, veřejné lidové knihovny, které jsou určeny pro utišení kulturního hladu širokých vrstev a které representují hodnotu 200 mil. Kč národního majetku, místo 1,300.000 Kč jsou dotovány jenom almužnou 1/2 mil. Kč, a lidové i osvětové kursy místo 2,775.000 Kč nyní jen 1 mil. Kč. Zatím co z této dosavadní poměrně malé položky na umění a lidovýchovu asi 38 mil. Kč násilně seškrtáno téměř 12 mil. Kč, tedy více nežli 1/3, snížil se proti loňsku celkový rozpočet kultu o pouhých 136.800 Kč, ze 101,030.000 Kč na 100,893.000 Kč, při čemž rozpočet římsko-katolické církve se ještě dokonce zvýšil o 973.500 Kč, řecko-východní kultus o 31.800 Kč a židovský o 158.000 Kč.

Ovšem na druhé straně československé církvi, počtem druhé v Československé republice, 793.092 duší podle sčítání z r. 1930 - to je největší přírůstek ze všech náboženských vyznaní u nás za 10 let, + 1.52% - se měří v tomto rozpočtu opačně, neboť nepatrná dosavadní rozpočtová položka 6˙1 mil. Kč snížena byla o plných 573.000 Kč.

Letošní rozpočtové čtení o ministerstvu školství a nár. osvěty je opravdu úkolem smutným a hořkým, zejména když na př. ústav pro chov koní udržel si i při tak radikálních a bezohledných úsporách ještě položku 7 mil. Kč, a když třeba zmenšené udržely se v letošním seškrtaném rozpočtu i takové položky, jako na př. subvence na nákup hřebců 20 tisíc Kč, šetření a agenda chovu koní 130.000 Kč, odměny za vzorný chov koní 25.000 Kč, na výstavy koní 40.000 Kč, odměny za chov hříbat 45.000 Kč, příspěvky na zřizování rejdišť pro hříbata 7.500 Kč, příspěvky na závodní dráhy 145.000 Kč atd. Nevyčítám to, jenom porovnávám péči o umění a lidovýchovu s péčí o koně!

Končím tuto kapitolu ministerstva školství a nár. osvěty, letos jistě velmi bolestnou, výstražnými slovy Karla Čapka: "To znamená cosi jako pravděpodobnost, že většina lidovýchovných organisací bude muset zavřít krám; neboť i když lidovýchovné podniky jsou v zásadě soběstačné, administrativa činnosti, která pořádá do roka přes 50.000 přednášek a přes 1 1/2 tisíce kursů pro půlpáta milionu posluchačů, která udržuje 21 vyšších lidových škol a má co jednat s 16 1/2tisícem obecních knihoven, tato administrativa se nedá poříditi holýma rukama. Tady by se mohla povídat pohádka o jednom státě, který jediný na světě učinil lidovýchovu předmětem státní péče; byl to náš stát, ale ta pohádka už dávno není pravdou, jako ledacos jiného."

A teď k jednotlivým kapitolám! Protože vidím v rodině prvotní buňku společenskou a základ všelidské solidarity, nutno velmi bedlivě věnovati se výchově dětí v rodině, má-li se uskutečniti výchova nového člověka, jenž by byl schopen obnoviti porušenou rovnováhu mezi pokrokem hmotným, sociálním a mravním, což je nejdůležitějším úkolem dnešní společnosti. Aby se dosáhlo zvýšení mravní úrovně, je třeba zvýšiti výchovný vliv rodiny. Proto školy všech stupňů mají vychovávati pro budoucí úkoly rodičů, musí se prohloubiti metody rodinné výchovy a připraviti na ni budoucí rodiče. Méně empirie, více prohloubenosti a metodičnosti! Rodina má více prostředků výchovných nežli škola, a nutno tedy využíti jich co nejlépe a individuálně pro výchovu povahy dětí. Součinnost rodiny se školou - a to co nejužší - je alfa a omega celého výchovného problému vůbec a pravidelná spolupráce rodičovských sdružení s učitelstvem a srdečný vztah školy k rodičům je nedocenitelným prvkem pedagogického zdaru a úspěchu. Doporučuji porady rodičů a učitelů podle jednotlivých tříd. (Výborně!)

Na podkladě mravní výchovy v rodině mnoho může v pedagogické spolupráci vykonati mateřská školka. Přikláním se k názoru, že návštěva mateřské školy měla by býti povinná pro děti od 3 do 5 let, neboť tento věk mnoho a mnoho znamená pro vývoj lidské solidarity. Mateřské školství není jen otázkou peněz, nýbrž také otázkou smyslu pro správnou výchovu rodinnou. Mateřská škola, tvoříc cenný základ pro práci na škole obecné, vytváří opravdové hodnoty výchovné. Bohužel dosud marně voláme po řádné a radikální reformě mateřského školství a marně usilujeme o předložení osnovy zákona, který by upravil služební a právní poměry a služební požitky pěstounek mateřských škol, trpících za dnešního stavu jak hmotnou nouzí, tak i libovůlí vydržovatelů mateřských škol. Nutno také co nejdříve vydati nové jednotné osnovy mateřských škol pro celou republiku Československou a zdokonaliti vzdělání učitelek mateřských škol. Mnoho zlé krve, pane ministře (obrácen k ministrovi dr Dérerovi), působí váš nedávný výnos, jímž se zakazuje, aby ke zkouškám učitelským pro mateřské školky byly připouštěny externistky. Tento výnos byl vydán teprve v době, kdy už řada dívek se značným finančním nákladem připravuje se ke zkouškám. Také čsl. národně-socialistická strana zřídila při Ústřední škole dělnické kurs pro pěstounky-učitelky mateřských škol. Kurs navštíven jest skoro vesměs dívkami nezámožnými, které z těžce nastřádaných peněz se na kursu vydržovaly. Teď měly by býti ty oběti marny. Mělo-li ministerstvo školství úmysl zakázati zkoušky externistek, mělo tak učiniti již na počátku školního roku. Dnešní jeho opatření je sociálně tvrdé. Je všeobecný zájem na tom, aby aspoň ještě letošní frekventantky kursů byly připuštěny ke zkouškám, a proto apeluji na sociální cítění p. ministra dr Dérera, aby byl zmíněný výnos zmírněn a změněn aspoň pro letošní frekventantky. (Výborně!)

Byl to náš Jan Amos Komenský, který již před 300 lety správně dokázal nedocenitelný význam národního školství, určeného všem lidem bez rozdílu pohlaví, majetku a povolání. I ta nejlepší národní škola je jenom dobrá a jestliže se hlásalo "vše pro dítě", musí každý občan dobré vůle dnes denně a denně mysliti a pracovati pro velký ideál národní a státní: "vše pro dobrou školu!" a potírati názor, že pro obecnou školu jest "vše dobré". (Výborně!) Obecná škola nesmí býti opomíjeným a z milosti trpěným pastorkem, nýbrž musí s jí dostati všeho k dosažení jejího velkého cíle: harmonie vzdělání a výchovy. Proto v pohnuté době převratu a přerodu poválečné lidské společnosti nutno od kořene, od základu zreformovati a zdokonaliti všechno naše školství, zejména pak naši školu obecnou, aby se povznesla nad úroveň provincialismu. Dobro, pravda, práce, životní optimismus, životní aktivita a mravní síla sebekázně - to jsou výchovné ideály moderní demokratické školy! Škola minulosti viděla v člověku individuum samo o sobě a proto učila jen tomu, co člověk potřebuje sám pro sebe. Dnešní škola dívá se na člověka jako na jednotku kolektiva, jako na součást celku, a proto zdůrazňuje ve výchově poměr jedince k lidské společnosti, aby se z dítěte stal platný člen národního a občanského kolektiva. (Výborně!) Vede žactvo k družnému soužití na zásadách rovnosti, spravedlnosti, snášenlivosti, přátelské solidarity a účinné pomoci, posiluje mravní vývoj osobnosti žákovy a vštěpuje mu význam poslání kulturního člověka v občanském kolektivu. Jest školou unifikovanou, jednotnou, pracovní, volnou a diferencovanou; to je duch směrnic nových osnov učebných pro školy obecné. Proto je kulturní povinností ministerstva školství a národní osvěty, aby všemožně podporovalo hmotně, právně i administrativně významnou práci pokusných škol v Československé republice, zejména v realisaci dvou základních principů školské reformy podle plánu reformní komise při škole vysokých studií paedagogických v Praze: diferenciaci a pracovní metody. (Výborně! - Potlesk.)

Diferenciace žactva znamená především paedagogickou a sociální pomoc slabým žákům - tedy spravedlivý požadavek demokracie umožněnou zřizováním velkých škol. Pracovní metody vedou k životní aktivitě. Učitelstvo pokusných škol se právem domáhá výnosu o přestupu žactva IV. ročníků pokusných a reformních škol do V. třídy středních škol beze zkoušky, dodržení sníženého počtu žactva, 35 na třídu, snížení učebného úvazku učitelstva, aby bylo možno prohloubiti pokusnou práci, závaznosti organisačního a učebního plánu reformních škol i pro úřady a školský dozor.

Za účelem soustředění a zhodnocení výsledků pokusné práce budiž urychleně zřízen vědecký paedagogický experimentální ústav. Bolestně překvapuje, že patnáctimilionový stát nemá ani jediné státní pokusné školy, ačkoliv naléhavost školské reformy přímo vynucuje na ministerstvu školství a národní osvěty několik státních pokusných škol různých kategorií. Mohu jménem čsl. strany nár. soc. prohlásiti, že naše strana stojí plně za těmito spravedlivými požadavky.

Sympatickou pozornost zasluhuje projekt ministerstva školství a nár. osvěty, aby zřízena byla ve školství nová instituce s názvem Státní vyučovací rada jako stálý poradní sbor při tomto ministerstvu. Má býti složena ze zástupců občanstva, školské správy a učitelstva a fungovala by jako demokratický a iniciativní orgán mezi občanstvem a školskou byrokracií. Bude ovšem velmi mnoho záležeti na tom, bude-li jak pan ministr sám, tak i vedoucí úřednictvo ministerstva respektovati její návrhy a iniciativní podněty a umožní-li také jejich provádění. Tedy myšlenka je velmi dobrá, ale záležeti bude na praxi. (Výborně!)

Mnoho se diskutuje o výchově k brannosti národa ve škole a při školním vyučování, a proto dovolte, abych se při této debatě dotkl i této otázky aspoň několika větami. Zastávám se vždy, ve všem a všude dávno osvědčené starořímské zásady: Suum cuique, čili každému, což jeho jest. Tedy i v tomto případě zdůrazňuji: škola učitelům, vojenská výchova důstojníkům. (Výborně!) Pro nás samozřejmě jest armáda potřebným nástrojem národní obrany, sloužící k ochraně demokratického režimu a státu, je zárukou míru a v případě nutnosti i záchranou národa. Proto si přejeme, aby tato armáda byla siná, zdravá, republikánská a demokratická, a proto máme k ní poměr naprosto kladný. Ovšem ne pro válku, nýbrž pro plný a svobodný život potřebujeme brannosti, aby každý občan pokládal zachování svobody vlasti za přední svůj úkol a dovedl této svobody také uhájiti. Proto i škole přísluší výchova k brannosti a k pochopení významu armády, ale kategoricky ovšem odmítáme v této výchově hraní na vojáky, cvičení podle vojenských předpisů, seznámení se se zbraněmi, bombami atd. Je nesporno, že k poslání kulturního člověka náleží věčný ideál dorozumění a míru mezi národy, mezinárodní solidarity a mezinárodní spolupráce. Proto suverenita učitelova, tohoto světlonoše lidství ve škole, nesmí býti nikým porušena, neboť jen samo učitelstvo může vyřešiti velký problém školské výchovy k brannosti, abychom touto výchovou došli ke kladnému, ale pedagogicky rozumnému poměru k vojsku a k národní obraně. Vychovejme děti v dobré a slušné lidi a budou z nich i dobří Čechoslováci, i dobří, myslící a státu oddaní občané, tedy i dobří vojáci! Věřím, že nejlepšími vojáky republiky budou zdraví, spokojení a vzdělaní občané, a že nejlepší výchovou k brannosti je dobrá, svědomitá i poctivá sociální a hospodářská politika republiky a výchova pro ideály národní a státní. (Výborně! - Potlesk.) Na jeden dobrý prostředek k upevnění kladného poměru školy k armádě chci znovu ukázati: na započítání presenční vojenské služby učitelům-vojákům. (Výborně!) S jakou trpkostí vzpomíná někdy učitel na dobu své presenční služby, kterou byl nejen citelně hmotně a trvale poškozen v postupu platovém i v pensi proti svým kolegyním-učitelkám a proti svým spolužákům-nevojákům, ale ztrácí také na příklad po celé své učitelování v důsledku přesného znění čl. IV zákona č. 306/1920 mnohdy možnost získati lepší učitelské místo, protože jeho celková služební doba jest zkrácena o nezapočítané měsíce presenční vojenské služby. Jest to vyložená křivda i nedemokratická nespravedlnost, která právem bolí a která má nepopiratelný škodlivý vliv na poměr takto poškozeného učitele k armádě. Je to lidsky pochopitelno a proto vidím opravdové nebezpečí v prodlení. Nedůvěra ve spravedlnost není právě dobrou základnou pro obtížnou práci učitelovu ve škole.