Nade všecko toto, paní a pánové, otřáslo důvěrou sotva vzkličující to, co k nám přišlo z říšskoněmeckého tisku pod nadpisem rozmluvy jistého německého spisovatele s panem presidentem naší republiky. Má-li to býti další etapou vývoje koncepce česko-německé vlády, mohli bychom brzy zvolati "Běda!"

Neboť by nám takový vývoj začínal převraceti všechny vymoženosti říjnového převratu, jejichž význam přesahuje naše hranice a stává se evropským. Vždyť to byl sám president, který vzpomněl ve svém prvém poselství Bismarckova výroku, že, kdo je pánem Čech, je pánem Evropy.

My, kteří máme spojence ve státech Malé dohody na ochranu mírových smluv, v nichž je vina i prohra Německa zpečetěna, my, kteří máme spojenectví s Francií, nemůžeme a nesmíme si stále za hrávati na přívržence nestrannosti, ctitele objektivnosti a rytíře spravedlnosti, co se vše může nepříjemně dotýkati našich přátel a při tom neimponovati našim odpůrcům a nepřátelům.

Je pravda, že onen projev pana presidenta nemá kontrasignace zahraničního ministra nebo ministerského předsedy, že není tedy aktem ústavním, ale přesto není jen projevem soukromým, protože státní hodnost pana presidenta není soukromou věcí a tím není ani jeho osobnost osobou soukromou, a protože pocity, ponaučení i důsledky, které takové projevy vyvolávají napravo i nalevo, doma i za hranicemi, jim odnímají povahu soukromého počinu a činí z něho vážné politikum, které přesahuje hranice našeho státu. Proto jestliže tak již naše vláda neudělala, učiní dozajista v rámci úcty a vážnosti k hlavě státu veškerá potřebná opatření, aby se již nic takového nemohlo přihoditi v budoucnosti.

Jako zpravidla, tak i dnes věnuji ve své řeči v rozpočtové debatě několik slov nejvýchodnějšímu cípu naší republiky. Dnes tak činím ještě zvláště i proto, že tam nacházíme skutečnosti a imponderabilie, které vzbuzují mou mimořádnou pozornost, a přál bych si vyvolati ji i u vlády, zvláště však u interesovaných ministerstev, k nimž zde dnes počítám výslovně i ministerstvo národní obrany.

Podávají-li na př. ruští poslanci z Podkarpatské Rusi s podpisy ostatních členů svého klubu interpelace na ministerstvo školství, je to znamení skutečnosti, že se ministerstvo školství zařídilo v té zemi ve svém resortu pro sebe, jako zase strana interpelujících poslanců uplatňuje nezávisle svou moc v jiných oborech v té zemi, při čemž jsou ovšem obě strany složkami jedné a téže vládní koalice. Tato anomalie ve veřejné správě té země nám vysvětluje mnoho dalšího, ale o tom dnes již nechci mluviti podrobněji.

Skutečnost ze všech nejvážnější a spolu i nejopovážlivější je, že je možno dnes již konstatovati, že náš 14letý režim přinesl nejmenší užitky největší tamější národnosti, t. j. ruskému lidu, jehož jsou v té zemi dvě třetiny. Jestliže pozemková reforma právě jemu dala tak málo půdy, lidu to takřka na sto procent zemědělskému, jestliže z nákladu resortu veřejných prací bylo pamatováno v té zemi nejvíce na jižní polovici země, osazenou nejvíce maďarským obyvatelstvem, a na města, sídla opětně převážně maďarská a židovská, ký div, že uvěříme žalobě ruské, že režim ten zpetrifikoval za dobu těch 14 let onu starou chudobu, místy přímo bídu ruského obyvatelstva, v níž byl udržován po staletí bývalým panstvím uhersko-maďarským.

Byla zřízena ve vládě pro Podkarpatskou Rus ministerská "pětka", hlavně prý pro provádění autonomie Podkarpatské Rusi. Pravda, má země ta autonomii zaručenu i v ústavě i v mírových smlouvách, ale podle mých zkušeností je řada jiných akutnějších a životnějších potřeb jako předpokladův a podmínek konečné autonomie samé.

Dostávám se k imponderabiliím. Ruský lid, ctěná sněmovno, a to je, opakuji, dvoutřetinová většina, je znepokojen všelijakými poplašnými zprávami, šířenými i udržovanými nejen jeho národními odpůrci, nýbrž i odpůrci a nepřáteli toho fakta, že Podkarpatská Rus patří k Československé republice. Zprávy roztrušované mezi ruský lid proudem ukrajinským a maďarským a stranou komunistickou, docházejí tím větší víry v ruském lidu, čím se státní úřady chovají k tomu nevšímavěji a čím více trpí právě ruská většina hospodářsky i kulturně. Je zapotřebí, aby se učinilo konečně se strany státní správy něco, co by odzbrojilo a zastrašilo nepřátelské živly domácí i sousední a co by uklidnilo a posílilo právě ruskou většinu, v níž stát bude míti nejbezpečnější oporu. Stačí, paní a pánové, stále ještě i pouhé takové veřejné slovo od kompetentních činitelů státní správy, že Podkarpatská Rus je právě tak neoddělitelnou a nedělitelnou zemí Československé republiky jako Slovensko nebo jako kterékoli její území jiné.

Vyslovuji zde docela otevřeně své mínění, že by užší poradní sbor s potřebnou autoritou, sbor osob požívajících důvěry ruské většiny a ruský lid má stále důvěru i k českým jednotlivcům, když se mu jí již nedostává k dnešnímu vládnímu režimu - zde mohl i zachrániti mnohé a vytvořiti ještě více nového, užitečného zemi i státu, dvojí to úkoly a práce, ve kterých jinak jsou a budou bezradné a bezmocné i státní úřední osoby i tamější zemský výbor a zemský sněm, i politické strany i ruští poslanci, i ministerská pětka.

Jak znám situaci, a jsem všestranně informován, čím dříve bude vyřčeno toto správné slovo veřejně a hlasitě a po něm budou následovat i potřebné činy, tím bude lépe. Ale nesmí se již otáleti!

Na konec bych chtěl říci ještě několik slov k všeobecné politické debatě o rozpočtu. Padlo-li při jednání a v debatách o rozpočtu snad příkré slovo o vysoké byrokracii, bylo to nespravedlivé již proto, že se nemluvilo o případných jednotlivcích, nýbrž hned o celku, a dále proto, že se současně nevyslovilo uznání téže byrokracii za to, co udělala pro stát dobrého za převratu a po převratu. Ale vždy je lépe zde mluviti všeobecně jen o státním zaměstnanectvu nežli o jednotlivých kategoriích, ale pak ovšem platí i zde a stále nezměněně ono staré: "Komu čest, tomu čest a zjištěnému provinilci trest." - Mnohá přání a výtky byly vysloveny na adresu Nejvyššího účetního kontrolního úřadu. Po zkušenostech posledních dob jistě jeho president a celé presidium budou o nich uvažovati tím vážněji a opravdověji, čím těžší je doba hospodářská a čím neutěšenější jsou finance státu. Přidal bych rád k proneseným přáním i své vlastní: aby Úsporná a kontrolní komise parlamentní a Nejvyšší účetní kontrolní úřad nalezly správné cesty a metody ke kooperaci a ke vzájemnému sebedoplňování a aby obě ty instituce uvážily, nebylo-li by vhodným a účelným podávati v pravidelných lhůtách veřejnosti - nemyslím parlamentu - zprávy o své činnosti a o situaci státní správy po stránce finanční a hospodářské jakož i kvalitní, zprávy analogické oněm zprávám, jaké vydává Národní banka ve své kompetenci. Podle mého přesvědčení by to také napomáhalo k obnovení i zvýšení důvěry. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Wagner.

Posl. Wagner (německy): Dámy a pánové! Rozpočet na letošní rok byl zdůrazněn panem hlavním zpravodajem slovy: "Šetřiti - nebo tisknouti". Rozebíráme-li blíže toto heslo, mohli bychom lehce uvěřiti, že tu jde o vědomou tiskovou chybu a že by vlastně mělo zníti "Šetřiti - nebo utiskovati!". Pokud se týče šetření: Kdo nepovažuje s hlediska hospodářského života šetření na nepravém místě za škodlivé? V hospodářském životě státu má toto heslo ještě dnes svůj význam, v soukromém jest však pojem "šetřiti" dávno překonán, aspoň nepostihuje již veřejnost.

Který stav má dnes ještě takové příjmy, aby si mohl něco ušetřiti? Zemědělský snad, který pro poklesy cen stojí před úpadkem, či průmysl, který se ocitl v nebývalé odbytové krisi, nebo živnostníci, nevykazující žádný obrat, nezaměstnané dělnictvo, či snad v poslední době silně postižené úřednictvo? Jsou ovšem ještě šťastlivci, kteří žijí rozmařile, ti však neměli by býti voláni ke spořivosti. Těmto poživačným nové doby by se doporučovalo méně šetřiti, neboť právě oni by mohli přinésti do hospodářství více života. Museli by se ovšem odhodlati, aby přivezli zpět své miliony ze Švýcar, Holandska atd.

Majetek československých občanů v cizině dosahuje ohromné výše, což nesvědčí o obzvláštní důvěře v naše státní hospodářství. Doma se sice šetří, ale kde? Ministerstvu veřejných prací bylo v rozpočtu škrtnuto téměř 200 milionů Kč, aniž bylo ovšem ministerstvu předepsáno, na kterých výdajových položkách se má šetřiti. Následek toho je ovšem okamžitě patrný. Ne snad, aby se omezily stavby zbytečně nákladných budov, nýbrž šetří se nabudování a udržování cest pro dopravu, také práce meliorační jsou tím postiženy. Při tom se přehlíží, že tyto úspory mají v zápětí nová vydání u druhých resortů. Co musí ušetřiti ministerstvo veřejných prací, právě to vyplatí ministerstvo sociální péče nezaměstnanému dělnictvu. Tím se rušivě zasahuje do tolik požadované účinné péče o nezaměstnané a peníze se úplně ztrácejí, aniž přinesly prospěšný výsledek. Naproti tomu v jistých ministerstvech se úplně přeslýchá volání po šetření. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Slova ministra nár. obrany působila na širokou veřejnost jako puma když oznámil, že musí požadovati zvýšení kontingentu nováčků. Nezní to jako výsměch, požadovati v době otázky odzbrojovací zvýšení aktivního stavu armády? Tato okolnost dokazuje, jak málo chuti je k šetření, neboť znovu se přidává k nesnesitelným břemenům břímě nové, uložené poplatnictvu, a to v době hospodářského zhroucení! Cožpak musíme stále jenom býti poslušni příkazu Paříže, a nepoznáváme, že nám žádný Francouz v naší bídě nic nedaruje? K čemu tato hra na vojáky, myslíme-li poctivě na mír? Kdo nás vlastně ohrožuje? Vnější nepřátelé sotva. Tedy snad vnitřní, druh brněnských pučistů? Ale o těch se ví teprve několik málo dnů, od té doby, co projevili dostatek drzosti a tak zjevně otřásli postavením republiky. A kdo byli v těchto kritických hodinách obránci státu? Řada německých vojáků, kteří svoji přísahu na prapor dodrželi. Bylo ovšem zapotřebí teprve krvavých obětí, aby i Němec byl povýšen na poddůstojníka. Povšechně se odpírá i tomu nejinteligentnějšímu muži takové uznání, právě proto, že je Němcem. Věřte mně, duše lidu přesně zaznamenává tyto poměry. Ne dosti na tom, že je německé mužstvo zařaděno zpravidla na daleké Slovensko nebo Podkarpatskou Rus, nedostává se mu ani při nejlepších výkonech uznání za jeho vojenskou věrnost jmenováním do hodností a leckterý mladý muž teprve tímto opominutím dospěl k nepříjemné otázce "Proč?"

Právě vojenský resort by byl schopen ušetřiti každoročně miliardu, stejně i ministerstvo školství a národní osvěty, kdyby se zrušily veškeré zbytečné školy. Vzniknou-li však v okruhu tří kilometrů čtyři české menšinové paláce, jak se to stalo v přímé blízkosti Znojma a postaví-li se tu školy na vzdory za několik milionů pro sotva tucet dětí, musíme přece pochybovati o vážnosti státní finanční správy. Naproti tomu však stojíme sami s naším po léta trvajícím požadavkem, který vyznívá v ten smysl, aby bylo přihlíženo i k německé kultuře. Nejnutnější německé školy s třiceti a více dětmi se přes mnohonásobné sliby neotvírají.

Rozhořčení německého obyvatelstva nemůže tedy potom být považováno za bezdůvodné, když stát na více místech ustanoví dva učitele pro jedno jediné české dítě, pro třicet německých dětí však nelze jej přiměti, aby jmenoval učitele. Tak jako v malém, tak i ve velkém. Naše jediná vysoká zemědělská škola postrádá již několik let profesora pro nauku o zemědělském provozu nejdůležitější obor pro zemědělce vůbec.

Naše německé střední školy postrádají naproti tomu nutných příspěvků na učebné a vědecké pomůcky, což je při nadbytku jejich na českých školách trpce pociťováno a náš starý požadavek, aby byla zrušena čtvrtá třída činovného, nebyl po léta vyslyšen.

Nutno konstatovati, že bohužel otázky venkova a jeho učitelstva jsou pro většinu naší sněmovny věcí vedlejší, neboť právě venkovskému učitelskému stavu se nevěnuje pražádná pozornost. Nežijí venkovští učitelé nebo venkovští zaměstnanci za mnohonásobně zvýšených životních podmínek dráže než obyvatelé ve městě? Není nucen počítati s výdaji na cestu a na zaopatření studujících dětí, kteréžto výdaje jsou měšťákům neznámé? Otázka ta zůstává ožehavou, jelikož nesnese již dalšího odkladu, protože je do nebe volající nespravedlností nižší honorování venkovských učitelů a úředníků a protože povšechně právě tito, mimo své povolání, pracují v nejvyšší míře na lidové výchově. V tomto případě je šetření státu hříchem.

A nyní "šetřit - nebo utiskovat!"? Utiskovat je heslem naší finanční správy. Z výšení klíče paušalované daně důchodové, předepsané zemědělcům finančními ředitelstvími v roce poklesu cen, působilo jako úder blesku. Proti tomuto výsměšnému požadavku se rozhodně postaví, jak doufám, celé zemědělství. Stejně tak pěstitelé vína proti zvýšení daně z vína, při čemž však nutno podotknout, že proti zvýšení cen alkoholisovaných vín, jako malaga vermutu, sherry a portského vína, nikdo nic nenamítá. Neboť ten, kdo si mohl popřáti sherry, tomu nepřipadá zdvojnásobení ceny tohoto nápoje bolestným. Žádáme dokonce, aby byly v tomto smyslu zatíženy řečené produkty, aby lid snad přece našel cestu zpět k přírodnímu vínu.

Zvýšení příspěvků na pojištění u nemocenských pokladen a všelikých jiných pojišťoven vede v době zhroucení zemědělství k všeobecnému rozhořčení a zdá se býti neudržitelným se zřetelem ke všeobecnému vzestupu cen životních podmínek pro nová zatížení. Pokles příjmů, vysoká vydání a břímě, jakým je více než 60 miliardový dluh, neozdravějí zemědělství. Vylučuje se, pro tuto krisi, jako spotřebitel domácího průmyslu a strhuje veškerá ostatní povolání do tohoto hospodářského úpadku. Všechny zákroky proti tomu byly bezvýsledné, protože byly bohužel jen poloviční. Stále ještě nebyl ustaven dobytkářský syndikát, stále ještě neomezeně stanoví ceny kartely. Kde se skončí toto úpadkové hospodářství? Nebylo by snad na místě uvažovati o akci velkého stylu, která by odstranila veškeré dluhy?

Jak prospěti může již snížení úroků z úvěru o 1 1/2%? Nejdříve musí být omezeno po dobu krise vymáhání dluhů, neboť jinak zmizí řada existencí, které se poctivě o mnoho let dřely, aby dostály své povinnosti platiti úroky z dluhů a které byly nyní přenechány svému osudu. Kdo je vinen tímto tak neutěšeným úpadkem zemědělských hodnot? Přece sám stát! Připustil jednostranný pokles cen u zemědělce a nepodniká nic k novému zhodnocení cen, protože většina stran nechce pochopiti bídu venkovského lidu. Toliko měnovou politikou nelze vzkřísiti hospodářský život; snad bude konečně nastoupena cesta, která může též vésti k vzestupu cen hospodářských statků a výrobků. Žádáme taková opatření, jelikož při klesajících cenách 70% zadlužených zemědělců bude zničeno. A i když možno dosáhnouti tohoto cíle jen "šetřením", nelze dnes uplatňovati úsloví, že každý prostředek je dobrý, který přináší úspěch. Pomoci je nutně třeba, neboť zoufalství dosáhlo stupně, kterého nelze překonati, a třeba si uvědomiti, že kdo rychle pomáhá, dvakrát pomáhá. S vysoko znamenaným kursem koruny nemůžeme renomovati, nemáme-li ji a nemůžeme-li ji vydělati. Bylo by tudíž žádoucí, aby se přestalo s veškerými akcemi k podpoření měny a aby se více než dosud přihlíželo k hospodářství. Nejnovější úsporná opatření nejsou sice žádným veledílem, byl však alespoň učiněn pokus poznati zlo, snad se bude proto pokračovati v promyšlené práci.

Za tohoto předpokladu neodepřeme rozpočtové předloze svých hlasů. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): K této prvé, politické části podrobné rozpravy o státním rozpočtu a finančním zákoně není již nikdo přihlášen, listina řečnická jest vyčerpána a rozprava skončena.

Přistoupíme proto k další části podrobné rozpravy, to jest k části druhé, kulturní a sociální, zahrnující rozpočtové kapitoly: kap. 10. Ministerstvo školství a nár. osvěty, kap. 17. Ministerstvo soc. péče, kap. 18. Agenda ministerstva pro zásobování lidu, kap. 19. Ministerstvo veř. zdravotnictví a tělesné výchovy, kap. 20. Odpočivné a zaopatřovací platy.

Ke slovu o této části rozpravy jsou přihlášeni řečníci: na straně "proti" pp. posl. Fritscher, Hadek, Šalát, Hodinová, Śliwka; na straně "pro" pp. posl. Sladký, Müller, Košek, Šcerecký, dr Markovič, Bezděk, Jurnečková, Vičánek, Jaša, dr Ivanka, dr Reisz.

Uděluji slovo prvnímu řečníku na straně "proti", p. posl. Fritscherovi. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Fritscher (německy): Slavná sněmovno! Bylo mi uloženo mým klubem, abych zaujal stanovisko ke kapitolám školství, zdravotnictví, sociální péče a abych promluvilo našich požadavcích týkajících se těchto kapitol.

Nejprve o školství:

Kdo chce obroditi národ, musí začít u dětí. Símě lepšího příštího osudu musí být vloženo do srdcí dětských. Není proto mé straně lhostejné, v jakém duchu bude upraveno naše školství a s jakými úmysly budou reformy připravovány. Kol. Hackenberg z německé sociálně demokratické strany dělnické požadoval v rozpočtovém výboru školu, která by byla zbavena jakéhokoliv vlivu církevního a náboženského, ve které by se nevyučovalo vůbec náboženství. Reklamoval dítě pro stát, požadoval úplnou rozluku školy od církve. Škola bez náboženství, světská, odpovídá programu sociálně demokratickému.

Tato upřímnost se mi zamlouvá více, než pokrytecké úsloví "náboženství je věcí soukromou", slova, jichž se používalo vždy jako pláštíku, aby se mohlo nerušeněji pracovati na leptání náboženských hodnot a aby mohl být snáze naočkován dělnickým masám materialistický názor světový. Domnívám se, že jsem četl již v protokolu sjezdu strany sociálně demokratické v Halle větu: "Dobrá (to jest beznáboženská) škola je nejlepším prostředkem proti náboženství. Škola musí být zmobilisována proti církvi, kantor proti popům. To je správná výchova, to odstraňuje náboženství." Jsou to tedy přání pěkně bezbožná, jež chová socialismus.

Stejně otevřeně ohlašujeme nyní i my katolíci své školské požadavky. Strany nesdělávají své programy jen proto, aby si dodaly určitého lesku, nýbrž proto, aby tyto programy byly též uskutečněny. Tak i my katolíci nechceme být nějakými heloty ve svobodném státě a nechceme se dáti zkracovati ve svých právech. Podstatou všech občanských práv jest právo na školu. Náš požadavek v tomto boji bude a musí zníti: Pro katolické děti škola v duchu katolickém, s katolickými učiteli a s katolickými učebnicemi. Reklamovati děti prostě jako majetek státu, považujeme za tyranii rodičů. Rodina byla dříve než stát. Nedopustíme nikdy, aby byla konfiskována nějaká práva rodičů; v obhajování našich práv z oboru školství, a to i pokud jde o soukromé katolické školy, narazí páni školští reformátoři u nás na žulu, na níž si vylámou zuby a naleznou všechny katolické poslance, všech našich národností, vždy v jednom obranném šiku.

Monopol, jaký má stát ve školství, byl by výsměchem všem demokratickým zásadám, kdyby měly být děti prostě vnuceny do státních škol, na nichž by nebylo náboženství, byl by to surový zásah do nezcizitelných práv rodičů. Zavádí-li stát povinnou návštěvu škol, pak musí při tom zvoliti též takový způsob, který by vyhovoval svědomí rodičů, musí zaručiti, jako stát opravdu neutrální, jednotlivým vyznáním svobodu a musí je podle jejich početnosti ze svých prostředků podporovati. Tak to provedly země pokrokové jako Belgie, Holandsko, Anglie, Amerika atd.

Křesťansko-socialistický program naší strany požaduje svobodu výchovy dítěte v národní příslušnosti a ve věci víry. Nedáme si nikdy vnutiti nějakou diktaturu ve věcech školských. Státní školu s povinnou účastí, ale bez náboženství, odmítáme rozhodně, jakožto nejhorší tyranii svědomí. Požadují-li rodiče, kteří jsou bez vyznání, pro své dítě výchovu bez vyučování náboženství, dobře, ať ji mají, ale ať si pak za to také odpovídají, a jednou to odpykají. Zdá se mi však velmi lstivou a věru prazvláštní zásadou, mají-li být veškerá vyznání prostě vyhozena ze škol pro několik dětí, které jsou bez vyznání.

Požadujeme-li programovou, mravně náboženskou výchovu ve všech třídách, pak neřadíme náboženství prostě jako jeden vyučovací předmět vedle druhého, jako kajutu vedle kajuty, nýbrž náboženství nám tu znamená kormidelníka, hybnou sílu celé lodi, ducha výchovy. Neostýchám se nikterak postaviti se za mravně náboženskou výchovu. Výtka, že vychovával žáky bez náboženství, přivedla i Sokrata na lavici obžalovaných, a v té době byli Athéňané již národem v úpadku; ale to věděli, že náboženský úpadek značí také konec síly a moci národa. Sto čtrnáct berlínských vysokoškolských profesorů označilo v jednom memorandu vyučování náboženství jádrem výchovy německé mládeže. Kdyby bylo považováno náboženství pouze za nějaký předmět vedlejší, znamenalo by to úplný odklon od více než tisíciletých dějin výchovy německé mládeže.

S plným a naprostým zachováním mravní víry - tak to stojí v memorandu - stojí a padá německý národ. Tato musí zůstati středem veškeré školské výchovy, nemá-li základna vědy, umění a národní osvěty úplně zaniknouti. Dr Ludvík Plate, vyvolený samým apoštolem volnomyšlenkářů Arnoštem Häcklem za jeho nástupce na universitě v Jeně, doznává: Námitky atheistů proti základním názorům křesťanským nenalézají ve výsledcích vědy pražádné opory. Výchova morální sama nepostačí. Národ bez náboženství zajde dříve nebo později na vnitřní rozklad. A právě nedávno se prohlásil též prorektor university Karlovy, prof. dr Mareš, vědec zvučného jména, za rozhodného zastánce povinného vyučování náboženství na všech školách. Vzdělání, které spočívá na čistě vědeckém podkladě, je, jak říká, nedostatečné, a vede k úplnému zmaterialisování mladé generace. Označuje osnovu nové školské reformy za výsledek neblahé politiky stranické.

Nad vchodem do mohamedánské vysoké školy v Kairu jsou napsána slova: "Chemie je důležitá, Bůh je důležitější!" Selhání celého moderního aparátu civilisace je příznakem této doby. S vírou v Boha zanikla též důvěra v lidstvo. Ba i hospodářská krise je ve své pravé příčině krisí důvěry, krisí úvěru, neboť na hodnotách a kapitálu se nejeví žádný nedostatek. Souhlasím se slovy ministra van Comvelärtse: morální a intelektuální výchova musí zůstati sjednocena. Náboženská výchova je nezbytným předpokladem pro výchovu mravní. Ctíme svobodu druhých, ale požadujeme stejnou svobodu i pro sebe. Uznání svobody svědomí vyžaduje svobody školské.

Musím označiti za hanebný nevděk k církvi, jež je přece u všech národů, i u českého a německého, matkou školství, podporuje-li se snaha nepřiznati členství a hlas v školských sborech zástupcům, kteří se hlásí k víře.

Není to věru žádná milost, platí-li stát též učitele náboženství, platí stejně každou jinou v svůj prospěch konanou službou. Kongruu považujeme za povinnost státu k náhradě za neprávem a násilně sekularisovaný majetek církve. Doplněk požitků duchovenstva, který poskytuje stát (73.6 milionů), nerovná se ani hodnotě, jaká by vyplývala z řádného zúročení církevních statků, jež jsou ve správě státu. Neobsazením značného počtu míst duchovních ušetří stát veliké částky. To, co dostává církev katolická, na to má plný zákonitý nárok - jak to prohlásil sám ministr Dérer. Jsou snad jednotlivci, svobodomyslní, moderní loupeživí rytíři, kteří chápou rozluku církve od státu jako úplné její vyplenění a vydrancování; a protože v pozemkovém úřadě není již nic, co by bylo lze ještě pobrati, mají namířeno na statky církevní - ale nekrásti, má býti též zásadou demokracie!

Církev vykonává státotvornou práci. Kněží pracují s požehnáním na povznesení duševní úrovně nejširších vrstev obyvatelstva. Tento úsudek dr Mareše vyváží rozhodně více než různé hanlivé články volnomyšlenkářů.

Je-li autorita státu zakotvena ve svědomí občanů, je jistější, než kdyby ji chránili bodáky četníků. Veřejný život se musí nésti opět duchem poctivosti a svědomitosti, neboť jinak se utopíme v bahně různých korupčních afér. Když se vzmáhá duch náboženské netečnosti - a ten jest jistě na našich školách přímo uměle pěstován - kdy duch negace nabývá nadvlády, tu ochuraví život národa ve svém jádru, a tu pak budeme míti ještě více pokusů o převrat útokem na kasárny. Kdo podkopává náboženství, stane se též hrobařem sociální spravedlnosti a práv dělnictva. Nedáme národu chléb, vezmeme-li mu Boha, a nenasytíme ani jeden hladovějící žaludek proletářský sesměšňováním náboženství a kostmi kněží.

Je mi zcela nepochopitelné, jak je nyní naspěch se školskými reformami, v době tak kruté nouze. Má tím snad býti zastřen nedostatek sociální politiky a má snad býti svobodomyslné učitelstvo, jež je plno hořkosti po platových srážkách, navnaděno? Francouzský socialistický poslanec Syveton opětovně prohlásil: "Předhazujete vždy strádajícímu obyvatelstvu jen kost kulturního boje, když jste za jeho zády vybrakovali masné krámy."

Je více než nesvědomité, že v době, kdy - tak jsem to četl doslovně v jednom českém listu - si stojíme finančně tak bídně a kdy podstupujeme těžké boje, abychom se jen udrželi nad vodou, kdy je ochromen náš průmysl, když máme téměř milion nezaměstnaných, kdy byly projednány neslavné spory v Jihlavě, Bratislavě a Praze, kdy se jeví značné minus v zahraniční politice, vyvoláváme ještě boj kulturní. Nebojíme se ho, ale varujeme před ním. Pan ministr již také v té věci uklidňoval. Pro řešení otázek školských, může být jen jediná schůdná cesta, cesta smírného dorozumění, při kterém bude pamatováno na všechny oprávněné činitele a když se dopřeje spravedlivé porozumění tomu, čeho bylo historicky nabyto. Školská otázka musí být oceněna a zastupována ve svém významu, jaký pro blaho obyvatelstva má, oproštěná od stranických hesel.

Nedáme se také klamati těmi několika drobty národní školské autonomie, jež se nám slibují. V brněnském manifestu ze 7. února 1919 zaručily nám socialistické strany plnou a rovnoprávnou státní příslušnost, svobodu a volnost v politickém a jazykovém vývoji. Každý národ má o svých záležitostech sám rozhodovati. Bylo by tedy k daným slibům již jednou pohlížeti vážně. President označil ve svém poslání, získati menšiny pro stát, za úkol většiny. Láska k vlastnímu národu nemá činiti člověka nespravedlivým k národu druhému. Právě v oboru školství by bylo lze podati pro to zářivý důkaz.

Dokud budou prováděny nákladné stavby pro české školy v německém území a dokud bude dále systematicky prováděn hon na duše německých dětí, neuvěříme těm krásným slibům. Je a zůstane mi přece jen nepochopitelné, jak mohou být povolovány ty obrovské částky pro menšinové školy, jež slouží vlastnímu odnárodňování.

Je politování hodným zjevem, že příspěvky ministerstva školství a národní osvěty na lidovou výchovu a knihovny byly sníženy s 5 milionů na 2, tedy o 60%, což značí křiklavý nepoměr a může jen přispěti k tomu, že se ochromí lidovýchovné práce, i když se honosíme tak krásnými zákony.

Bylo by se jistě více zamlouvalo školním inspektorům, kdyby byli ušetřeni srážek s platů a kdyby byli jejich hmotné otázky vyřešeny alespoň tak, aby nemuseli na výlohy inspekčních cest ještě dopláceti ze své vlastní kapsy. Předsedové okresních školních výborů nebudou rovněž, jak známo, při služební závislosti žádnou radostí ani výhodou pro národ.