Střední Evropa dluží Americe 322 miliard Kč, což vyžaduje 20 až 22 miliard úroků. Proto jest nutno, aby v dlužnickém poměru Evropy k Americe nastal obrat. Ale před jednou věcí naléhavě varuji: nevěřím, že smíme příliš mnoho očekávati od nastoupení presidenta Roosevelta dne 4. března t. r. Také on nebude souhlasiti s tím, aby dluhy byly prostě škrtnuty. Ale na druhé straně bylo by velmi cenné, kdybychom mohli rozřešiti otázku dluhů za úplnou obchodní svobodu, za zrušení těchto strašlivých celních hradeb a jiných překážek celého hospodářství. Kdybychom mohli zaměniti dluhy za obchodní svobodu, bylo by to pro všechny národy lepší.

Nezapomínejme: Evropa není již Evropou předválečnou. Zapomíná se, že se struktura Evropy úplně změnila jak po stránce politické, tak i hospodářské. Kdyby dnes seděli pohromadě diplomati, kteří tenkráte dělali smlouvy, snad by se většina jich sama chytila za hlavu a dnes po 15 letech poznala, že by byli vlastně přece jen mnohou věc musili udělati lépe. Dnes se ukazuje, že tenkráte byly uzavřeny politické smlouvy bez ohledu na úpravu hospodářství. Neboť pro toto organisované hospodářské území Evropy není lhostejné, že bylo roztrháno v jednotlivé části a na druhé straně nebylo vybudováno nic nového.

V podstatě máme dnes v otázkách hospodářských chaotické poměry. A pokud politika jest v popředí myšlení, nedospějeme kupředu, musíme si zvyknouti klásti do popředí myšlení hospodářské. Domnívám se, že v Evropě nemůže dojíti k zotavení, dokud si politika všude, ve všech starých i nových zemích neujasní, že obchod konec konců není žádná válka, nýbrž že jest to výměnný proces a že v dobách míru naši sousedé jsou našimi zákazníky a že blaho sousedovo jest první podmínkou pro náš vlastní blahobyt. Zapomíná se, že se během doby složení Evropy změnilo. V dřívějších letech byla cesta po souši nahrazena cestou přes moře. Tu byly vzkvétající krajiny úplně vylidněny. A nyní stojíme opět před otázkou, že se průmyslové těžiště překládá z nynějších starých, průmyslových středisk do nových krajů s levnějšími výrobními podmínkami a opět vidíme velkou část kdysi kvetoucích krajin hynouti. Promluvíme o tom ještě při kapitole o samosprávných svazcích. Tažte se přece jednou starostů v menších obcích na venkově, z nichž se podniky vystěhovaly částečně do příznivějších místních podmínek v zemi a většinou do ciziny, do Maďarska, Rakouska atd.

Mluvíme-li dnes o krisi, musíme se jednou probojovati k poznání: Není žádné československé krise, není žádné rakouské krise, není žádné zvláštní krise německé, není žádné speciální krise francouzské, nýbrž žijeme ve znamení všeobecné krise, která může býti vyřízena jen mezistátně. Bylo by také velkou chybou, kdybychom chtěli všechny poměry zdolávati tradicemi a naučeními předků. Dnes musíme uvážiti jednu věc, že žijeme v nových dobách a že nové doby vyžadují také nových metod. Slyšeli jsme tolik plánů o sanaci Evropy; ale to, čeho potřebujeme, to jsou jednomyslná usnesení k řešení nejnaléhavějších úkolů krok za krokem. Neboť najednou se věci rozřešit nedají. Můžete dnes nechati hospodářskou konferenci, aby se sešla, kdy a kde chcete, i když se budete sebe lépe snažiti, nedojdete k řešení najednou. Musíme konstatovati, že konference posledních 14 let skončily většinou bezvýsledně. A uvidíme-li v Londýně zasedati světovou hospodářskou konferenci, dej Bůh, aby jednotlivé vlády připravily tuto konferenci tak, aby z toho skutečně něco bylo. Důvěra ve Společnost Národů jest ztracena a nemůžeme to míti obyvatelstvu vůbec za zlé. Snad by bylo bývalo lépe, kdyby Společnost Národů byla zůstala omezena na státy evropské. Pak byla by snad zůstala uchráněna leckterých rozpaků. Dnes musí pan ministr dr Beneš býti prostředníkem mezi Persií a Anglií a dnes si musí diplomati lámati hlavu s otázkou Číny a Japonska, dnes, kdy nám hoří oheň nad hlavou! Persie a Anglie, Čína a Japonsko, to jsou dnes otázky, zatím co lidé v Evropě nemají práci a hladovějí! (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Velectěné dámy a pánové! Mluvil-li jsem v této souvislosti o Evropě, zdůraznil bych rád ještě tři momenty. Evropa by vlastně potřebovala německo-francouzskou celní unii. V prvé chvíli budete snad překvapeni a řeknete, že je to nemožné. Tu bych poznamenal, že se o této otázce mluvilo již v letech osmdesátých a že hospodářská stránka této otázky dostala se již více dopředu, než vůbec tušíte. Čtete-li dnes francouzské a německé časopisy, najdete tam častokráte velká pojednání o celní unii Německa a Francie a jest zajímavé, že v době, kdy byly ministry pro věci zahraniční Stresemann a Briand, dostala ministerstva rozkaz, aby zjistila zisk a ztrátu při celní unii mezi Německem a Francií. A tu se ukázalo, že se zisk a ztráta ruší.

To jest hospodářská stránka. Až dosud cesta dorozumění byla stále zatarasena politikou a dorozumění není nic jiného než výsledek politické vůle. Ale jedna věc je jistá: Kdyby došlo k celní unii mezi Německem a Francií, nikdo na světě by proti tomu nic nenamítal, ani Malá Dohoda, ba naopak, velmi rychle by se připojila k této celní unii.

V Německu došlo v posledních dnech k velkým politickým změnám a jako politikové jsme povinni zaujmouti k těmto věcem stanovisko. Prohlašuji docela poctivě, že pokládám za omyl, ať již je to kdokoliv, kdo podceňoval národně-socialistické hnutí. Jednou konec konců přece jen musilo dojíti k tomuto dohodnutí, i když se nestalo v tom smyslu, jak se o tom snilo, i když se to nestalo v tom smyslu, že dnes Hitler nemá absolutní většiny, i když se musil spoutati v rámci národní vlády. Ale jest přece zajímavé, že prvé projevy nár. socialistického kancléřství Hitlerova ihned poté zněly v tom smyslu, že se s měnou a hospodářstvím nebudou prováděti žádné pokusy. A jest velmi zajímavé, četli-li jste rozhlasovou řeč o čtyřletce - neřekl pětiletka, aby se neztotožňoval s Ruskem nebo se Stalinem, byl by mohl také říci pětiletka nebo šestiletka - že ke zdolání bídy rolnictva a nezaměstnanosti dělníků potřebuje doby 4 let. Říkám vám: V oposici se to lehce mluví, to musíme dělati jinak, ale ve chvíli, kdy přijdeme k odpovědnosti, lije se již mnoho vody do vína a hned jsou z toho 4 roky. Musím prohlásili, že jsme rádi, že v Německu konečně došlo k rozhodnutí. A čím dříve, tím lépe rozhodnutí věci uspíší a činí je zralými k rozhodnutí. Před něčím bych však varoval: Hitler, kancléř, hranice, válka. Především nechme vší úzkostlivosti. Za druhé, ti lidé venku mají tolik práce s pořádkem, že se nyní nemohou starati o jiné. K vedení války patří také velmi mnoho peněz a vysokým důstojníkům vytlučeme válku z hlavy. Nemáme peněz na vedení války a s generací, která válku prodělala, se válka nevede. Musíme počkati, až tato generace zmizí, poněvadž ten podvod zná příliš dobře. Jednu věc vám musím říci: Běda Hitlerovi a vládě, selže-li! Neboť, selže-li, domnívám se, že pak bude špatně s Německem, ale i s ostatní Evropou. Neboť selže-li Hitler, vystoupí jiné živly, a pak můžeme předpokládati, abych to řekl poctivě, že Německo zachvátí bolševismus.

Přišel-li jsem právě k tomuto jménu, rád bych se vás přece vlastně otázal, zda jsme se nedopustili velké chyby, že jsme podceňovali události na východě; a kolegové, kteří mi mnohdy naslouchali, musí připustiti, že jsem vlastně stále a stále upozorňoval na Rusko. Jednou přišel do zasedací síně přítomný ministr obchodu Novák a volal na mne: "Máte strach z Ruska. Rusko a pak přijde potopa!" Obraťme věc. Což nejsme již dnes vlastně blízci tomu, což nejsme ve stadiu potopy, má-li Československo kolem milionu nezaměstnaných, k nimž třeba přičísti 2 miliony rodinných příslušníků? Jak dlouho, myslíte, že můžeme tyto lidi živiti? Odkud, myslíte, že máme na to bráti peníze? (Posl. Fischer [německy]: 800 milionů ročně!) To nestačí. Zařazeno je 750 nebo 800 milionů. Ale bude překročena miliarda.

Není to zajímavé: Rusko buduje, Evropa bourá. Není to podivuhodné, že se vám v Rusku ukazuje bída? Vidíme v Rusku, že se tam lidé staví u obchodů a nemohou dostati ani chleba, ani nic jiného. Ale za touto maskou se buduje. V Evropě to děláme obráceně. Honí se paráda a přepych a uvnitř je všechno shnilé. V časopise "Wahrheit" napsal inž. Beer velmi zajímavý článek s nadpisem: "Rusko buduje". Pisatel cituje v něm filosofa Nietzsche. Nietzsche ve své prorocké genialitě prohlásil jednou o budoucím náležitém vstupu Ruska do evropské politiky, že toto fantastické šílenství a tato skutečná síla vůle donutí Evropu dělati velkou politiku. Nehodí se přes změnu režimu v Rusku tento výrok i na naše časy? Pohleďte přece jednou na diplomacii! Jaký význam se zde přikládá ruské otázce? Není to podobné jak mezi stranami jak českými, tak německými? Rveme si vzájemně vlasy, kdežto Rusko jako třetí se směje. Není na tom dnes Rusko lépe než všechny ostatní státy? Co je s otázkou ruských dluhů? Co je s předválečnými dluhy? Kdo dnes mluví o ruských dluzích? O dluzích ostatních se mluví, ale o předválečných ruských dluzích i o válečných neodváží se nikdo mluviti. Co je s ruskými dluhy poválečnými? Rusko nemá zahraničních dluhů, neboť nikdo mu nepůjčil; a Rusko nemůže nic ztratiti, poněvadž si nic nevypůjčilo. Je pravda, že ruské obyvatelstvo strádá; platí vzestup hladem, ale jako politikové, kteří se zabýváme těmito věcmi, jako lidé, kteří máme co dělati s hospodářstvím, máme proklatou povinnost upozorniti na tyto věci, poněvadž konec konců kapitalistická Evropa vybudovala sovětské Rusko a poněvadž konec konců sovětské Rusko porazí kapitalistickou Evropu vlastními zbraněmi, které dostalo ve formě nejmodernějších strojů a nejlepších inženýrů.

Několik slov o naší zahraniční politice. Mluvíme-li o naší politice ve větším konceptu, vždy jsme stáli na stanovisku, že vlastně ministr Beneš - musíme mluviti o něm, poněvadž je 15 let ministrem věcí zahraničních, - jest střediskem vnitřního i zahraničněpolitického vývoje a poměrů v Československu. Dnes mohou ministři národní obrany a všichni ostatní, jak zde jsou, dělati, co chtějí, mohou dělati investice, to vše nic nepomůže, nebude-li Beneš dělati politiku, jaké potřebuje Československo. Při tom jest přece zajímavé, jak ministr dr Beneš jako representant Malé Dohody setrvává na svých starých metodách a zachovávaje politická přátelství nepouští se do jiných kombinací. Používá všeho možného, jen ne toho, co je nejblíže. Ministr Hodža - nevím, je-li Benešův odpůrce, či zda jsou spolu za dobře - staví se v přímý opak k Benešovi a říká, že do Jugoslavie a do Rumunska nemůže průmysl vůbec dodávati, dokud tito lidé neuvedou do pořádku státní a soukromé finance. Tážete-li se dnes lidí, kteří jsou s těmito zeměmi ve styku, slyšíte, že jsou to velmi liknaví a zdlouhaví plátci, že každý věřitel se domnívá, že přijde vůbec o vše. Malá dohoda jest snad politická velmoc se 47 miliony obyvatelů, Malá dohoda jest však hospodářsky tak protichůdná, hospodářsky tak nesourodá, že se nikdy nebude k sobě hoditi. Rumunsko a Jugoslavie potřebují pro svůj koncept většího hospodářského území, poněvadž Československo při zdatnosti našich agrárníků, našich plnokrevných agrárníků není vůbec s to, aby zakoupilo přebytek agrárních výrobků z Jugoslavie a z Rumunska. Mnohdy mám dojem - nebojuji s osobou pana ministra pro věci zahraniční - jako kdyby pan ministr pro věci zahraniční skutečně neviděl věci tak, jak jsou ve skutečnosti. Podniká tolik cest do ciziny, nechte ho přece cestovat doma. Pošlete ho přece na Šumavu nebo do Rudohoří, pošlete ho na Slovensko. Dal jsem si vypravovati o Slovensku, o tamějších poměrech. Velectění páni ze Slovenska, u nás v německém území není to o vlásek lepší a jsme-li na tom lépe, brzy se octneme na vaší úrovni. Pošlete pana ministra pro věci zahraniční do severních a západních Čech. Jsem ochoten přijmouti pana dr Beneše jako částečně zaměstnaného dělníka. Ať to prodělá, ať vidí, jak tyto miliony lidí hladovějí a strádají. Kdyby byl tyto věci pozoroval ve skutečnosti a z vlastní zkušenosti, myslím, že takováto cesta byla by něco docela jiného než jeho dosavadní cesty, kdy nemohl věci pozorovati z přímé blízkosti. Ostatně doporučoval bych to také ostatním ministrům. Ostatní ministři také jen sedí ve světnici. Nemusejí-li snad konati nějakou stranickou schůzi, sedí doma a léčí také od zeleného stolu, na dálku. U pana ministra národní obrany je tomu snad jinak. Ale ten musí opět konati inspekci v Brně. Musíme o těchto věcech mluvit naprosto bez vášně, jak jsou ve skutečnosti, a tu my oposičníci jsme aspoň tak poctiví, že líčíme věci tak, jak jsou ve skutečnosti. Vládní strany nesmějí věci líčiti tak, jak by chtěly. Páni z vládních stran musí k vládním návrhům říci "ano" a "amen", ke všemu, co chce ministr financí. Venku na schůzích pak na něj nadávají. Zde vládní poslanec zdvihá pět prstů do výše a venku nadává na ministra financí.

Hlavní úkol pana ministra dr Beneše vidím v tom, že vysvětluje veřejné mínění Francie o poměrech ve střední Evropě a připravuje dorozumění. Domnívám se, že Francie dnes ještě není ani zdaleka připravena tou měrou, jak by to bylo nutno. Má to snad důvod i v tom, že hospodářské poměry ve Francii jsou lepší než ve státech středních Evropy. Pro Československo platí zásada, že veškeré státní hospodářství a finanční hospodářství jest závislé na národním hospodářství. Tažme se jednou: Kdo je to vlastně stát? Což netvoří stát obyvatelstvo? Co je to státní hospodářství a co je to národní hospodářství, které je na prvém místě a které na druhém? Tu musíme přiznati, že na prvém místě jest národní hospodářství a že státní hospodářství může býti vedeno jen prostřednictvím národního hospodářství. To znamená obráceně, že národní hospodářství nesmí býti přetíženo státním hospodářstvím, poněvadž jinak nebude prostě možno vésti státní hospodářství; a zajde-li národní hospodářství, můžete vládnouti, jak chcete: k vládnutí patří také peníze nebo to všechno jde k čertu. (Potlesk poslanců čsl. živn. obchodnické strany středostavovské. Posl. Prause [německy]: Také rozum k tomu patří!) Samozřejmě! Všechno můžeme dělati jen s rozumem. My dva jsme přece rozumní, jen kdyby ostatní byli také tak rozumní. (Veselost.) Vše závisí na hospodářství; a teprve, když hospodářství nejde, vidí se, čím bylo. Pak vidíme, jakou oběť přinášelo. Hospodářství mělo by se tak pěstovati a ošetřovati jako zlatý prstének. Ale co se dělalo? Udělala se z něho dojnice, vymačkalo se jako citron, až bylo celé tělo bez krve. Po celá léta bylo hospodářství ohromně vyssáváno. Vzpomeňte válečných půjček, dávky z majetku, dávky z přírůstku na majetku, daní a pojištění: úrazového pojištění, pensijního pojištění, sociálního pojištění atd. To jest odčerpávací proces, při němž se však peníze nikdy nevrátily k oněm zdrojům, z nichž plynuly. Nesmíme se oddávati žádným klamům. Dnes pro krisi kapacita hospodářství byla snížena snad o 40 až 50%, a každé procento zničené výroby způsobilo opět velké procento zničených existencí. Tu by se měla nadhoditi zajímavá otázka. Škoda, že zde není průmyslový žonglér Hodáč, tak rád bych s ním súčtoval. Táži se, zda vůbec naše hospodářství od vzniku státu prodělalo již normální poměry, a tvrdím: "Nikoliv." S celým svým hospodářstvím žili jsme do dnešního dne v abnormálních poměrech, žili jsme na útraty abnormálních poměrů v jiných státech a jmenovitě okolních. Dnes stále ještě nevíme, jakou kapacitu má náš stát při normálním hospodářském vývoji, a to bylo nejnebezpečnější pro finanční správu, že veškeré výdaje rozpočtu založila na konjunktuře, že vedla sociální politiku podle konjunktury, která se dnes ukázala většinou nesnesitelná. Jest úplně jasné, že potřebujeme vnitřní trh jako bezpečnou spolehlivou základnu a nesmíme zapomínati, že při složení našeho průmyslu jsme nezbytně odkázáni na vývoz. Vy agrárníci, věříte-li - Bradáč nikoliv - že můžete brzditi vývoz, jest to základní omyl. Neboť pamatujte si jedno: je-li zničen průmysl, musí převzíti daně rolník a rolník rád neplatí. Význam vývozu pozná se řádně teprve tehdy, uvážíme-li, že od roku 1928 klesl o 14 miliard.

O péči o průmysl a o poměru mezi průmyslem a zemědělstvím ještě promluvím. Zde chci jen upozorniti, že Italie věnuje dnes svému průmyslu a také svému zemědělství daleko větší péči. V Italii byl loňského roku založen pro průmysl "Instituto mobiliare", který poskytuje úvěr na 10 let a nyní tam máme úřední finanční ústav pro vybudování průmyslu; stát poskytuje každoročně 320 milionů, dohromady 2560 milionů na opětné vybudování průmyslu, a tu vidíme především jednu věc, jíž tak naléhavě potřebujeme v Československu: Italie poskytuje obchodu, průmyslu a živnostem dlouhodobý úvěr. Tento poloúřední ústav pro obnovu poskytuje totiž levný úvěr na 20 let. Není to na dlouho, ale v poměru k našemu krátkodobému a drahému úvěru jest to přece něco docela jiného.

Kupní síla obyvatelstva klesla u nás o 15 až 20 miliard. Tu se vás táži, pánové, zda snad právě Československo nestane se poválečnými poměry obětí války. Můžeme však také říci, že hospodářství Československa nebylo jistě takové, jaké by bylo mělo býti. Znáte přece podobenství o sedmi tučných a sedmi hubených letech. V těchto sedmi tučných letech nenashromáždili jste si žádnou reservu. Stát a obyvatelstvo bylo velmi, velmi bohaté, dnes však stát i obyvatelstvo velmi, velmi zchudlo. Dokáži vám, jak se hospodařilo. Ve velikášství vyhazovaly se miliony, žilo se nad poměry a z politického nerozumu se dělaly věci, které se nikdy neměly dělati. Ve státě se soustavně vládlo od desíti k pěti, a dnes vám schází 12 1/2 miliardy veřejných dávek, o které bylo vybráno více, než bylo rozpočteno. Promluvím o tom ještě při daňových nedoplatcích. Hospodářskou politiku lze posuzovati a říditi jako otázku národní, ale i jako mezinárodní. Dopustili jste se velké chyby, že jste si zvolili prvý způsob! Velké otázky, před nimiž stojíme, pozbyly by velké části své tíhy, kdyby byly posuzovány s hlediska konstruktivní mezinárodně orientované hospodářské politiky. Sledujeme-li dnes poměry u nás, dáváme si ovšem otázku: Jak dlouho to ještě vydržíme, jak dlouho ještě vydrží obyvatelstvo tato břemena? Musíte uznat, že dnes jako Československo můžete poměry poněkud zlepšiti, ale nemůžete odstraniti krisi, nedojde-li k mezinárodním změnám. Oběti, které přinášíte, jsou všechny marné, a to, co chcete, toho nedosáhnete.

Velmi moudrou myšlenku vyslovil kol. Klein: Dnes prožíváme tuto hospodářskou krisi a zemědělství, obchod, živnosti a průmysl jsou přeorganisované. Pro samé rady nevíme si již rady. Máme různé rady: Železniční radu, elektrárenskou radu a nevím, jaké ještě jiné. Máme poradné sbor pro otázky hospodářské. Ale slyšeli jste již něco o něm? A o poradním sboru pro otázky hospodářské u ministerstva obchodu mělo by se přece něco slyšeti! Nyní byl sestaven znovu a můžeme nyní býti zvědavi, co z toho pojde. Velmi dobrý návrh kol. Kleina záleží v tom, aby se utvořil sněmovní hospodářský výbor. Pokládám za dobrou věc, aby se členové sněmovny, kteří se zabývají hospodářskými věcmi, sešli bez ohledu na zákon a nařízení, aby mluvili a přemýšleli o věcech, co by se mělo dělati. Vždyť toto místo jest přece k tomu, abychom spolu hovořili. V podstatě se zde nesetkáváme a je to jen výjimka, že zde jednou máme 2 nebo 3 ministry, jinak jich nespatříme. Ale my přece chceme diskutovati - z časopisů to nemůžete bráti - a my, lidé scházíme se jen tehdy, mluvíme-li. (Posl. Al. Beneš: A když ten sbor něco poradí, koaliční strany, když to bude proti jejich zájmům, to zvrátí!) Živnostenská strana stala se říznou od té doby, co jest v oposici. Dříve jste také neotevřeli hubu. (Veselost. - Potlesk.) Teprve nyní, od té doby, co jste v oposici, otevíráte opět hubu. (Potlesk.)

Ze sociální péče stala se vývojem doby nezbytná součást národního hospodářství. Nemůže býti již vytrhována z celé otázky, aniž státní a národní hospodářství nepostihla katastrofa. Ale rád bych konstatoval: může býti uspokojena jen tehdy, vybuduje-li vzkvétající národní hospodářství nutné předpoklady, jinak nikoliv. Pane kol. Beneši, nehněvejte se přece na mne, že jsem mluvil otevřeně! (Posl. Al. Beneš: Když vás poslouchám, tak nejsem na vás zlý.) To mne velice těší, vždyť my přece patříme dohromady: živnosti, obchod a průmysl. Vy přece jste patřili již dávno ven, vy jste tam tak dlouho nepatřili. Také národní demokrati patří ven. Jak dlouho si dá průmysl líbiti, aby dr Hodáč tak žonglíroval, nevím, on musí pomáhati usnášeti všechny zákony, které směřují proti hospodářství. Ale kroutí se a vykládá průmyslu něco jiného než zde mluví. V podstatě patří národní demokrati podle svého smýšlení a podle své hospodářské orientace ven. Ale pokládají za lepší, zůstati v koalici a musí pro to míti důvod.

Ministr financí Trapl zahájil rozpočet výkladem. Mluvil také o měně. Má pravdu, má se o tom mluviti. Prohlašuji vám, že Československo má nejstabilnější měnu na světě, ale že snad není země, která by vynaložila tolik peněz na měnu jako Československo. Obyvatelstvo téměř vykrvácelo na stabilitě měny. Veliká zvýšení daní, dávka z majetku, nové daně, to vše má svou příčinu v kapitole: stabilita měny. Tážete-li se mne dnes, má-li se měna držeti, či nikoliv, prohlašuji vám ihned a otevřeně: Musí se učiniti vše, abychom měnu udrželi. Kdybychom byli chtěli něco s měnou dělati, byli bychom to musili udělati v dřívějších dobách, v době, kdy se spor točil kolem toho: Bude se koruna držeti na tom či onom kursu? Tenkráte mohli jsme to dělati, tenkráte měli jsme zálohy; dnes jsou fučikato, dnes nemůžeme již nic dělat. Zda Národní banka jednala vždy správně, nevím. Ale přes velmi velké zajištění měny potřebujete k jejímu udržení zdárného rozvoje hospodářství, nebo jinak řečeno, půjde-li hospodářství dále cestou krise, nebudete moci měnu také udržeti. (K ministru Bradáčovi:) Pane ministře, musíte ještě trochu počkati, právě nyní mluvím.

Rád bych přirovnal dřívějšího ministra financí a nynějšího. Dřívější ministr financí byl impulsivní, samá teorie, měl porozumění pro mnoho věcí, ale měl jednu chybu: příliš mnoho totiž psal a jednou si to zkazil se sociálními demokraty, po druhé s jinými stranami. Ale slyšíme něco o Traplovi? Vůbec nic! Ten není zatížen teoriemi, je klidný, ale ukládá hospodářství jednu daň za druhou, vymáhá daně s bezohledností, že větší již nemůže býti; tu již o teoriích neslyšíme. (Posl. Al. Beneš: To je jeho teorie, kterou spojuje s praksí!)

S Traplovým úsporným plánem můžeme souhlasiti, musil by se však provésti. Promluvil bych zde několik slov k úspornému plánu státních úředníků. Konstatuji, že nemáme podílu na snížení platů státních zaměstnanců, že jsme toho mínění, že by bylo musilo předcházeti vše ostatní, než se přikročilo ke snížení platů. Veškeré obyvatelstvo bylo solidární se státními úředníky. Proto pokládalo za bezpráví, když pak státní úředníci předložili panu ministrovi financí takový úsporný program. Právě to cítí zase obyvatelstvo jako velké zatížení.

Přejdeme-li finanční zákon a přistoupíme-li k rozpočtu, jest úplně pochopitelné, že prvním úkolem státu jest rovnováha rozpočtu, aby bylo lze získati důvěru obyvatelstva, úvěr, půjčky, úrokovou míru atd. Stát potřebuje této rovnováhy. Ale táži se, zda tato rovnováha není již dnes pochybná, zda není již dnes překonána poměry. Na papíře máme sice rovnováhu. Na druhé straně však konstatuji, že ji obyvatelstvo, že ji hospodářství musí zaplatiti neobyčejně draho. Věcný náklad, osobní náklady, snížení platů, nové daně, tu musím již říci: "Sedmička" pracovala velmi pilně. Pane dr Černý, byli jste velmi hodní, zasloužíte si své peníze. Ale když jste již tak důkladně zeškrtali těch 2300 milionů, byli by jste mohli k tomu ještě také vzíti těch 250 milionů, které se měly ještě škrtnouti.

Ostatně nový návrh v "sedmičce", nový úkol pro ni, nejen pro rozpočet, nýbrž i pro hospodářství: Bylo by přece velmi krásným úkolem pro "sedmičku" obírati se otázkou vyrovnání mezi zemědělstvím a průmyslem.

Rozpočtové právo jest v podstatě základem každého parlamentarismu. V Československu stal se z něho pouhý stín. Při vší úctě ke dvěma předsedům rozpočtového výboru, ministrovi Bradáčovi a dr Černému: jste oba velmi milí lidé, dá se s vámi velmi dobře mluvit a snad právě vaše okouzlující laskavost jest chybou. Ale při vší vaší laskavosti a přívětivosti musím říci: Na systému se po čertech málo změnilo. Černý jest dědicem, zůstavitelem Bradáč. Dr Černý stojí na tribuně a dělá poklony konstruktivní oposici dr Petersovi, dr Bacherovi a Roschovi. Pane dr Černý, děkuji mnohokráte. Ale nekoupíme si za to vlastně nic. Mluvil jste o kontrolní a úsporné komisi, pane dr Černý! Ale této konstruktivní oposici se brání, aby mohla býti členem této komise. Kde je váš systém, když ty, kteří jsou ochotni spolupracovati, prostě vyhazujete? Kam máme jíti? (Posl. Al. Beneš: Oposice nemá žádnou cenu!) Kde je loyalita ke konstruktivní oposici? Jak rozlišujete tuto oposici od komunistické? Jest to ostuda a hanba, že oposice, která jest ochotna takto spolupracovati, není s to, aby dostala do kontrolní komise aspoň jednoho náhradníka. Snad nám to vysvětlí pan dr Spina nebo kol. Hodina.

Upozornil bych vás ještě na něco v našem rozpočtu. Dnes máme již také, jak se domnívám, 15. rozpočet. Bojuje se nějak o rozpočet? Nikoliv, to se neděje. Skutečné rozpočtové právo pohřbili jste jako vládní většina v sobě a bezohledně necháváte oposici, ať si mluví do větru. Pánové, jest u nás možný nějaký boj o rozpočet jako ve Francii? Proč máme vlastně tuto žalostnou účast ve sněmovně? Vaší vinou, poněvadž nedáváte oposici příležitost ku práci. Zamítli jste oposici 221 návrhů. Oposice nemá práva změniti rozpočet ani o 5 korun. Pane dr Černý a pane ministře Bradáči, myslete si o těchto věcech, co chcete, ale v podstatě dopouštíte se tím krutého bezpráví. Ale na dr Černého nedám dopustiti, vinen jest tím Bradáč.

Pozorujeme-li poměry - a to bude jistě také zajímati pana ministra národní obrany - vidíme tento obraz: platím-li 100 Kč daní, platím na Bradáčovo ministerstvo 18.16 Kč, na ministerstvo vnitra 7.49 Kč, na školství 5.11 Kč, na sociální péči 10 Kč, na zemědělství 2.30 Kč, na pense 10 Kč, na ministerstvo financí 25 Kč a - na ministerstvo obchodu 30 haléřů. (Smích poslanců čsl. živn.-obchodnické strany středostavovské.) To jest přece charakteristické. 18˙16 Kč na vojsko. Pan Bradáč je drahý člověk. Matoušek to dělá levněji. Ale, pánové: Systém! Systém! Zemědělství dostane u nás 2.50 Kč, obchod 30 haléřů, tu máme klíč. Vy agrárníci jste politicky mocní, hospodářsky, co se týče placení daní, znamenáte méně. My však nemáme do obchodní politiky vůbec co mluviti, ale za to smíme platiti. To jest ten rozdíl. A myslím, že byste neměli již takto pokračovati.

Podíváme-li se na rozpočet, vidíme zatížení 19.2 miliard, neboť musíme přece započítávati dnes podniky. Železnice, to je přece velký úpadek, to je nám všem jasno. Soukromý podnik udělal by v takovémto případě konkurs. Musíme tedy bráti celkové zatížení. Platí-li dnes Al. Beneš výdělkovou daň, platí přece nejméně státních daní. Ale u nás, v zapadlém hnízdě, v Mikulášovicích, dělají již dnes přirážky zemské, okresní a obecní opět 867%. V tom to vězí, mluví-li se o rozpočtu, má se mluviti o celkovém zatížení obyvatelstva, jen to jest rozhodující.

Nyní vám dám jiný příklad. Pod titulem 3. veřejné dávky bylo vykázáno přes 6 miliard, daně, nepřímé dávky atd. K tomu musíme připočísti 2.7 ze skupiny III., to jsou učitelské platy a samosprávné svazky. Tyto dostanou jen 1694 milionů a při těchto částkách nejsou v tom přirážky. Dotazoval jsem se u ministerstva financí a u nejvyššího účetního kontrolního úřadu, kolik činí přirážky. V celém rozpočtu je nenajdete, ačkoliv je stát vybírá. Přirážky musily by zde býti vykázány aspoň jako průběžné položky. Ale není zde nic. I když se odvádějí obcím, vybírá přirážky stát. Nyní již není žádného jiného místa, sněmovna to nemůže kontrolovati, samosprávné svazky rovněž nikoliv. Měl bych rád peníze, které zde ucházejí a které se zašantročí. To jest boj samosprávných svazků. Že náš rozpočet jest příliš vysoký, o tom často mluvil pan ministr dr Engliš, jak se bude pan ministr Bradáč pamatovati, a prohlásil, že veřejné zatížení jest příliš vysoké. To bylo v letech 1927 až 1930, a nikdo na tom nic nezměnil. Musila přijíti krise, aby tuto změnu provedla "sedmička".