Je dále nutno vyřešiti otázku zaměstnanců sezonních, provésti evidenci nezaměstnaných řádnou kontrolou, vyřešiti problém pracovní povinnosti, postaviti na jasný program produktivní péči, odstraniti kumulaci příspěvků podle gentského systému s rentami veřejnoprávními a vyřešiti otázku výše příspěvku státního k podpoře podle t. zv. gentského systému. Je prostě třeba, slavná sněmovno, podrobiti vážné revisi celý problém podpor a odstraniti všechny nesprávnosti. K tomu především přispěje řádná kontrola a revise nejen se strany ministerstva soc. péče, nýbrž i vnitra a ministerstva financí, poněvadž jde o těžké miliony státních peněz. (Výborně!)

Slavná sněmovno! Chtěl jsem se alespoň několika slovy vedle hospodářské části svého referátu zmíniti ještě o jedné důležité otázce povahy politicko-kulturní, která vyvolala v naší veřejnosti mimořádný zájem, i když máme všichni plné hlavy starostí s řešením hospodářských problémů. Je to osnova a návrhy předložené p. ministrem školství a nár. osvěty dr Dérerem o reorganisaci národního školství v naší republice. Že organisace tohoto školství potřebuje mnohých oprav, není nikomu tajno. Jsou tu četná ustanovení, která komplikují školskou úpravu, vyžadují velkých obětí na obci, zemi i státu, dále je třeba vyřešiti dosud nejasné postavení učitelstva škol národních atd. To všechno jsou věci odborné, s nimiž nutno souhlasiti, ale návrhy p. ministra dr Dérera mají také velký dosah v otázkách národních. Je příznačné, že byly uvítány všemi Němci, kteří touží po autonomii i v národním školství. Není času, abychom již nyní se zabývali meritorní stránkou těchto návrhů, chci jenom prohlásiti na přání našeho národního učitelstva a uvědomělých státních občanů, že stát musí míti v každém případě zaručen dostatečný vliv na národní školství, a to i jinonárodních menšin. (Tak jest!) Mám za to, že smyslem školské správy mělo býti odčiniti křivdy rakouské a spojiti zemské školní rady v jednotný útvar spravedlivě složený. Ale návrhy, o kterých se ve veřejnosti mluví a píše, zhoršují dnešní stav tím, že tvoří okresní školní rady tak, že v německém území by stát ztratil vůbec zastoupení a kontrolu, když předsedou by přestal býti okresní hejtman a byl by jím německý školní inspektor. Tato ustanovení jsou tedy nepřijatelná. Tam, kde stát se dobrovolně vzdává svého vlivu na národní školství, nemůže býti pěstován smysl pro státní vlastenectví, kterého je nám třeba dnes více než kdykoliv jindy, zejména u naší mládeže a u generace dospívající.

Tolik jsem chtěl říci k této důležité kapitole ve výseku naší poli tiky kulturní.

Své vývody chci ukončiti tímto prohlášením: V dnešní zlé době nutno zvýšiti odpovědnost všech, kdož jsou povoláni k řízení věcí veřejných. Touto odpovědností vzroste důvěra, která je základem pro zjednání nápravy a pro vyrovnání všech hospodářských nedostatků. Rozumná práce světa zemědělského s průmyslovým a obchodním, vzájemné vyrovnávání rozporů mezi výrobou a prací při respektování svrchovaných zájmů státních je jedinou směrnicí, která nás vyvede z rozvratu dnešní doby na pevný a jistý břeh. Je nutno hospodařiti co nejpečlivěji s důvěrou lidu a národa, varovati se všech zájmů a tendencí, které ochromují život veřejný, a spořiti všecky síly k tvůrčí práci, k obnově zdravého soukromého podnikání a tím k ozdravění celého hospodářského života. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen p. posl. dr Suchý. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Suchý: Slavná sněmovno! Teď, kdy se odehrává již finále státního rozpočtu, toho díla, které bylo tak pracně tvořeno, zůstává parlamentu úloha celkem podřadná. Parlament ji také vystihl a reaguje na ni prázdnými lavicemi. Na rozpočtu již není možno nic měniti, avšak přesto možno vytknouti uspokojení nad dvojím úspěchem. Především nad tím, že po prvé od převratu se dostává státu rozpočet, který vyšel také z dílny rozpočtového výboru, za druhé nad tím, že zvítězila zásada sice samozřejmá, ale dosud v praxi málo uplatňovaná, t. j. zásada, že vydání mají býti přizpůsobena příjmům. Vím, že obě zásady se probíjejí velmi těžce a že zejména ona o spolupráci parlamentu nezvítězila dosud úplně. Jsem ovšem přesvědčen, že čas si toto vítězství vynutí.

Při všeobecném posuzování rozpočtových cifer a zejména toho, že letošní rozpočet je proti loňskému rozpočtu značně nižší, sluší se dotknouti dvou výroků zajímavých tím, že byly předneseny dvěma generálními rozpočtovými zpravodaji, rozpočtovým zpravodajem pro r. 1933 a gen. zpravodajem pro r. 1932. Pan posl. Remeš prohlásil v rozpočtovém výboru, že rozpočet, třeba snížený, přece jen neodpovídá nemocnému našemu hospodářství a že rozpočet Československé republiky nemá převyšovati cifru 7 miliard Kč. Mám sice určité pochybnosti, zdali je možno počítati za daných poměrů s rozpočtem, který by nepřevyšoval cifru 7 miliard, ale stejně tak jsem přesvědčen, že pan posl. Remeš tímto výrokem dal průchod jenom mínění všech členů t. zv. "rozpočtové sedmy" o tom, že je možno i v takto předkládaném rozpočtu dosáhnouti dalších škrtů a že by jich také pravděpodobně dosaženo bylo, kdyby byli jednotliví členové měli dosti času, aby si jednotlivé položky mohli řádně prostudovati. Můžeme býti vděčni této otevřenosti p. gen. zpravodaje a můžeme v tomto prohlášení viděti také recept pro úspornou komisi, která po mém soudu by měla vstoupiti do života co nejdříve. Prohlásil-li k tomu pak pan posl. Teplanský, že se musíme rozloučiti s tou praxí, aby cifry závěrečného účtu byly v nesouladu s rozpočtovým rámcem, pak myslím, že k tomu přistupuje recept také pro komisi kontrolní.

Jde nám přece o to, abychom neměli rozpočet v rovnováze pouze když se nám předkládá, nýbrž aby byl v rovnováze během celého roku a zejména také na konci roku, a proto, myslím, můžeme souhlasiti s prohlášením obou pánů gen. zpravodajů, ze kterých je jasně patrno, že je možno dosáhnouti úspor a ovšem že je nutno hospodařiti v rámci rozpočtu.

Kde je možno dosáhnouti úspor, to naznačil velmi správně sám p. ministr financí, když ve svém proslovu v rozpočtovém výboru ukázal přímo na potřebu reorganisace naší státní správy. V tom směru prohlášení p. ministra financí bylo jenom určitou obdobou prohlášení, které učinil již roku loňského, resp. předloňského, a které se obracelo k tomu, že by zásahy do naší hospodářské situace nemusily býti tak drtivé, kdybychom byli tak nehromadili výdaje a nerozmnožovali státní aparát. A tu si vzpomínám, jakou odezvu měla v praxi ta rozpočtová položka, která se již po několik roků nalézá v rozpočtu ministerského předsednictva a která je určena k tomu, aby byl prováděn zákon ze dne 22. prosince 1924 o úsporných opatřeních ve veřejné správě. Jsem přesvědčen, že otázka na tuto odpověď by byla velmi tichá, ne-li žádná. A zdůrazňuji proto, že by bylo potřeba také co nejdříve ustanoviti i tuto komisi a vyvolati práci této komise tak, aby nebyla vydána žádným ohledům stranicko-politickým. Zdůrazňuji tuto zásadu a budu ji zdůrazňovati dále, dokud budeme míti v rámci našeho státního rozpočtu také rozpočet centrálního úřadu, který ve svém celku nedosahuje ani 2 mil. Kč, a z této cifry pouze 281.000 připadá na výdaje věcné, ministerstva pro sjednocení zákonů a organisace správy. Takový úřad nepatří přece do souhry centrálních úřadů, jeho agenda by mohla býti vhodně obstarávána úřadem jiným a není možno omlouvati jeho existenci nějakými ohledy stranicko-politickými, vyvěrajícími z dnešního koaličního systému. Vím, že snad úspory takovým způsobem dosažené nejsou veliké, ale jsem stejně tak přesvědčen, že na konec i velké finanční reservy se stékají z malých pramenů. (Souhlas.)

A nyní mně budiž dovoleno, abych po tomto stručném úvodu se vrátil ke dvěma skupinám našeho státního rozpočtu, o kterých bylo prohlášeno několikrát, že jsou to nejnebezpečnější úskalí celého našeho rozpočtu, to jsou železnice a nezaměstnanost.

O čsl. státních drahách prohlásil gen. zpravodaj rozpočtový ve svém původním referátu v rozpočtovém výboru doslovně toto:

"Nejcitelnější a pro státní finance nejnebezpečnější ztráta objevila se během projednávání příprav prací rozpočtových u čsl. státních drah. Původní tištěný rozpočet počítal u drah se ztrátou pro příští rozpočtový rok 379 mil. Kč. Zjistilo se však, že s ohledem na stále klesající tendenci příjmovou bude ztráta železnic činiti o celých 500 mil. Kč více, t. j. 897 mil. Kč. Škrty v rozpočtu snížena byla ztráta na 490 mil. Kč. Z toho uhradí si dráhy z vlastních prostředků 253 mil. Kč a ze státní pokladny 237 mil. Kč."

Dokončil pak tuto kapitolu generální zprávy prohlášením, že považuje problém čsl. státních drah za důležitější, nežli je nezaměstnanost. Jsem přesvědčen, že k prohlášení této smutné prognosy byl veden výsledkem hospodaření čsl. státních drah a především ciframi závěrečného účtu za r. 1932, který má vykazovat ztrátu 874 mil. Kč. Vím, že čsl. státní dráhy musí plniti řadu národohospodářských a sociálních úkolů. Vím, že čsl. státní dráhy musí bojovat s krisí nejenom za hranicemi, nýbrž také uvnitř státu, a vím, že čsl. státní dráhy musejí úžasně soutěžiti s jinými dopravními prostředky. Ale ptám se, zdali všecky tyto okolnosti jsou toho druhu, že nám mohou býti dostatečnou omluvou nynějšího stavu, a ptám se dále, zdali jsme postoupili v odstranění těchto příčin tak daleko, že se můžeme oddávat naději, že výsledek hospodaření čsl. státních drah na konci r. 1933 bude lepší nežli r. 1932.

A tu mám určité pochybnosti, které vyplývají z této úvahy: zmenšená potřeba dopravy je na celém světě; v tom směru to není žádnou novinkou v Československé republice. Ale stejně tak všude se této zmenšené dopravě čelí přizpůsobováním dopravního aparátu, úsporami věcnými i personálními a především vyvoláváním dopravy. Stejně tak je na celém světě velká soutěž jiných dopravních prostředků, ale stejně tak se této soutěži dopravních prostředků čelí především přizpůsobováním a vybíráním lepších hodnot v intencích těchto dopravních prostředků, to je rychlosti, pohotovosti, hybnosti, levnosti atd. A teď si kladu otázku: vykonali jsme zde všecko to, čeho bylo potřebí, co bylo nutno? Odpovídám, že po mém soudu nikoliv. My stále meškáme, stále jsme pozadu. Vzpomeňte si jenom, kolikrát bylo mluveno o tarifní reformě. Nesčíslněkrát byla zdůrazňována potřeba tarifní reformy a nesčíslněkrát zůstala tato myšlenka zpátky a dodnes máme tarif, který jsme převzali po Rakousku. Účelnou tarifní politikou je možno zbaviti čsl. státní dráhy řady ztrát a tvrdím, že jsme neprováděli, zejména v oboru našeho zemědělství, účelnou tarifní politiku a že jsme se tímto způsobem nevyvarovali ztrát. (Předsednictví se ujal předseda dr Staněk.)

Připomínám na př. jen otázku vývozních tarifů. Kolikrát bylo voláno po tom, aby čsl. státní dráhy daly čsl. zemědělství vývozní tarify, které by umožnily konkurenci a které by vyhnaly naše zboží nebo pomohly vyhnati za hranice a které by současně pomohly odstraniti disparitu mezi průmyslem a zemědělstvím, která tkví také v této věci. A kolikrát toto volání zůstalo marné. Docílili jsme úspěchu jen velmi zřídka, někdy jenom u vývozních tarifů na čas omezených. Někdy čsl. zemědělství byly dány dokonce vývozní tarify, kterých nebylo možno využíti. Vzpomeňme jen na zeleninu. Pak ovšem se není možno diviti, že doprava nebyla vyvolána a že ty produkty, které jsme mohli dostati za hranice, event. z jednoho produkčního střediska jinam do konsumního, zůstaly zde v republice a dokonce v některých místech produkce a že tam byly zničeny. (Výborně!)

Je všeobecně známo, že zemědělské produkty jsou nesmírně laciné. Každý by se domníval, že tarifní politika čsl. státních drah se přizpůsobí poklesu cen a že zejména provede samozřejmou diferenciaci, která odpovídá zásadám našeho tarifního systému, t. j. tu zásadu, aby produkt dražší tarifoval dráže než produkt méně drahý. Jinými slovy, aby mouka tarifovala dráže nežli obilí a otruby aby tarifovaly levněji než obilí; tovar, polotovar, odpadek. Také tato myšlenka byla několikráte zdůrazňována, ovšem bezúspěšně, ačkoli v sousedním Rakousku dovedli vystihnouti dobu, dovedli pomoci rakouskému zemědělství a pochopitelně pomoci také sobě, poněvadž doprava takovými opatřeními tarifní politiky se oživuje. Ale daleko důležitější věcí pro zemědělství a pro čsl. státní dráhy je, že my dopravujeme stále ještě po našich železnicích nezřídka cizí zboží levněji nežli zboží domácí. Tedy na př. cizí mouku levněji než naše obilí. Volání po provedení tarifové diskriminace, t. j. po tom, aby cizí zboží bylo dopravováno dráže než naše a aby tím způsobem také finance našich drah se zlepšily, zůstalo úplně marné. A opět máme takový krásný příklad zdravé tarifní politiky v sousedním Rakousku a Polsku, kde se pranic neohlíželi po tom, co tomu řekne cizina, a dovedli prostě ten systém uvésti do života ku prospěchu svého zemědělství a pochopitelně také ku prospěchu svých drah.

Jakou tendenci sledují na př. dráhy v Německu? Min. rada dr Hans Engel v berlínském říšském ministerstvu pro výživu a zemědělství začíná svou stať o železničních tarifech a zemědělství v r. 1931 takto: "Též v r. 1931 mohlo býti často přihlédnuto k přáním zemědělství v oboru železničních nákladních tarifů. Tak jako v dřívějších letech byl zřejmý v řadě tarifních opatření ohled na postavení zemědělství, zůstala tvorba tarifů i v poslední době na stejné cestě". Pak uvádí řadu opatření, které učinily říšsko-německé dráhy ve prospěch německého zemědělství, opatření, která jsou klasickým dokladem správného poměru železnic k výrobě, v daném případě k zemědělství.

Ale i kdybychom nechtěli choditi pro příklad do Německa, tak bychom si mohli z poslední doby vzíti krásný příklad z tarifní politiky francouzské. Tohoto zdravého poměru u nás není; tím se poškozuje pochopitelně zemědělství, ale tím si také ubírají samy čsl. státní dráhy na dopravních příjmech. A tento nepoměr, zdá se, že trvá i dále, což nejlépe vysvítá z toho, že v poslední době byl reorganisován správní výbor čsl. stát. drah, a to tak, že do jeho středu byly přibrány tři osoby, které stojí mimo byrokratický aparát ČSD, a zase při tom na zemědělskou výrobu nebylo pamatováno, poněvadž zástupce z kruhů zemědělských do tohoto správního výboru pozván nebyl. Bude míti tedy správní výbor ČSD vedle úřednických členů také zástupce zaměstnanců, zástupce průmyslové výroby, řekněme i zástupce našeho národního hospodářství, ovšem zemědělská výroba tam respektována nebyla. Já vím, že v takovém správním výboru nejde o vyhraněného zástupce výroby, nýbrž že tam jde především o zástupce drah. Ale to mohl přece činiti také jeden z toho světa, který teď dodává nejvíce železničních nákladů. Jaký je to rozdíl mezi tím, co je v Rakousku a co je v Německu! V Rakousku rozhoduje o tarifních změnách národohospodářského dosahu ministerská rada a podle nově chystané správní reformy má o nich rozhodovati ministerstvo obchodu a ministerstvo dopravy v dohodě s ministerstvem zemědělství. Ve stálé komisi u Společnosti říšské dráhy německé má zemědělství stejný počet zástupců jako průmysl, a to zástupců s hlasem plným a ne jen poradním jako je to u nás v tarifním výboru nebo v ústřední radě ČSD. A tu myslím, že bude nutno hájiti požadavek, aby také u nás v tarifní politice nerozhodovalo jenom samo ministerstvo železnic, nýbrž aby rozhodovalo po dohodě s ministerstvy odbornými, tedy s ministerstvem - obchodu a zemědělství. (Výborně!)

Také svalování viny na automobilovou soutěž není zcela na místě. Já vím, že předpoklady autodopravy jsou jiné než předpoklady dopravy železniční a že situace železničního aparátu je po té stránce mnohem ztíženější, ale uvědomíme-li si, že byly včas předloženy rozumné návrhy, že byly dokonce ty návrhy dopravci samými doporučovány, tak se domnívám, že i zde mohl býti nalezen kompromis, který by byl také ve prospěch ČSD. Nepotřebuji pro to uváděti ani doklady, stačí vzpomenouti jenom toho, za jakých okolností byly mnohdy udělovány automobilové koncese a jakým způsobem jsme nedovedli včas zkoncentrovati státní automobilní dopravu. (Tak jest!) Tady, jak se zdá, jde tedy o otázku organisace a o určité závady v organisaci. Já se nebudu věcí dále zabývati, chci jenom oživiti starý námět, aby veškerá státní doprava byla soustředěna v ministerstvu dopravy, které by bylo vybaveno pouze legislativní a kontrolní činností, a dráhy jako orgán provozní aby byly do jisté míry osamostatněny.

Z uvedeného je patrno, že nelze všechno svalovati jen na ty okolnosti, jak jsem je naznačil, ale že je třeba důkladnější organisace a že je třeba správného poměru k jednotlivým výrobám, především zemědělství, a že je třeba zajistiti vliv na tarifní politiku čsl. drah také ministerstvu zemědělství a konečně že je potřeba větší aktivity v podniku samém. Toto všechno nám bylo slibováno již dávno a my jsme zde v parlamentě byli dokonce svědky, že byl dosazen ministr odborník, který měl všechny tyto věci uvésti do života. S jakým výsledkem, nevíme, ale myslím, že máme právo se tázati, zda a jak tyto věci budou uváděny do života, abychom nemusili ex post naříkati tak, jako naříkal letos při projednávání státního rozpočtu i sám generální zpravodaj.

Přes všechny tyto obtíže, které pro státní pokladnu znamenají železnice, myslím, že problém nezaměstnanosti jest mnohem nebezpečnější (Tak jest!), poněvadž to není problém jenom finanční povahy, nýbrž je to také otázka měny, celého národohospodářství, morálky a politického klidu. (Výborně!) Síla tohoto nebezpečí vysvitne z cifer, jednak o počtu nezaměstnaných a jednak o nákladech, které na nezaměstnanost byly věnovány. Mám sice určitou pochybnost o statistikách, které se nám o počtu nezaměstnaných dostávají i z oficielních míst. Ty pochybnosti se opírají především o nevyjasněný pojem nezaměstnaného potřebného podpory, který dává možnost nezaměstnanost natahovat, ale tyto pochybnosti se také opírají o to, že i statistiky, provedené centrálními úřady, se neshodují. Statistika, zjišťovaná ministerstvem soc. péče, nesouhlasí se statistikou, kterou provedlo ministerstvo vnitra. Ale i tak vím, že počet nezaměstnaných jest neobyčejně veliký a že tento počet sám v sobě chová veliké nebezpečí mravní i politické. Toto nebezpečí bylo nesčíslněkráte zdůrazňováno, já konstatuji pouze fakt, že zde je, že jeho intensita roste jednak s počtem nezaměstnaných a jednak s délkou nezaměstnanosti.

Ještě významnější jest však mluva cifer. Nezaměstnanost nás stála r. 1930 asi 55 mil. Kč, r. 1931 již asi 450 mil., r. 1932, jak sám pan ministr soc. péče v rozpočtovém výboru prohlásil, asi 813 mil. To jsou cifry hrozné, tím hroznější, že při nich máme nepokojné svědomí, že se nepohybovaly v rámci řádně schváleného rozpočtu. Rozpočet preliminoval přece na nezaměstnanost r. 1932 v řádné rozpočtové položce obnos něco přes 75 mil. Kč a mimo to zmocnil ve čl. XIV finančního zákona ministra financí, aby úvěrovými operacemi si opatřil 300 mil. na nezaměstnané. Účelové určení těchto 300 mil. Kč bylo ovšem tak široké, že lze dokonce mluviti o jistém druhu disposičního fondu. Ex post si ovšem můžeme uklidniti své svědomí, poněvadž položky, resp. výdaje, které se opírají o zákon, byly vyčerpány obnosem, na který zákon pamatoval. Co však je možno říci o zbytku, který se pohybuje skoro kolem 1/2 miliardy a který ovšem neměl a dosud nemá ústavního schválení; a já jsem zvědav, jakým způsobem bude ex post provedeno. Vím, že jsme u nás v parlamentě měli podobné případy a že se to dělalo cestou dodatečného schválení při projednávání závěrečného účtu, ale nevím, jakým způsobem se to provede zde, jde-li o tak velikou částku. I při největším pochopení pro bídu nezaměstnaných, i při vědomí, že není možno nikoho v Československé republice nechat umírat hladem, přece jen se domnívám, že není tak jednoduché, i když jde o tak vážné věci, hospodařiti se stamiliony bez ústavního schválení. Pan ministr soc. péče, to ovšem přiznávám zcela loyálně, prozíravě si zajistil individuelní odpovědnost odpovědností kolektivní. S povděkem kvituji, že v rozpočtu na r. 1933 je již tato otázka vyřízena po stránce právní lépe. Ovšem není vyloučeno ani letos, že preliminovaná částka nestačí; kdyby měla potrvati tendence v počtu nezaměstnaných a kdyby nebyl změněn systém podpor, jsem přesvědčen, že si nezaměstnanost vyžádá letošního roku nejméně 1 miliardy Kč. (Výkřiky.)

Ve světle těchto cifer je rozuměti p. ministru soc. péče, že se ve svých posledních projevech nezaměstnaností velmi podrobně a převážně obírá a že nám ji neustále vytýká s takovou důkladností, jako by nás chtěl postrašiti ještě více, než je třeba. Jenom jednomu nerozumím, tomu, že p. ministr soc. péče ukončuje téměř všechny své výklady o nezaměstnanosti tím ciceronským: Musí býti zkrácena pracovní doba! V tom směru, myslím, věc není tak jednoduchá. I kdyby tato zásada pronikla až do ministerských lavic a z nich pak až do Ženevy a kdyby sebe více odpovídala přirozenému vývoji, že lidstvo jde ke zkrácení pracovní doby, přece jen myslím, že věc není tak jednoduchá, poněvadž nám nejde o to, co bude za rok, za dva, nýbrž především o to, co bude letos. Jsem přesvědčen, i kdyby tato teorie pronikla do prakse, že letos nemůžeme nezaměstnanost vyřešiti tímto způsobem. Letos zní pro nás otázka tak: Máme takový a takový počet nezaměstnaných a z toho pro nás vyplývá povinnost nenechati je umírat hladem, dáti jim, co potřebují, ale zároveň povinnost, aby byla respektována nosnost státu a také poplatných vrstev. (Výborně!) A tu myslím, ať se nám to líbí nebo nelíbí, že musíme sáhnouti k tomu, aby z podpor byli vyloučeni všichni, kteří jich nepotřebují, aby podpory byly úměrné tendenci naší hospodářské politiky a abychom je nahrazovali především prací. (Tak jest! - Výborně!) To jest ovšem otázka investiční půjčky, kterou se zde zabývati nebudu, ale jsem přesvědčen, že i kdyby se věci pro investiční půjčku vyvíjely příznivě na konec největší část budou činiti zase jen podpory. Při nich pak si uvědomuji skutečnost, která je všeobecně známa, že neorganisovaných nezaměstnaných je mnohem více než organisovaných a že stát dává těm organisovaným nezaměstnaným mnohem více než těm neorganisovaným. A přece by se na první pohled zdálo každému jasné, že se má bída řešiti stejnoměrně a že se má všem dostati stejně. To ovšem není možné v důsledku zákonných předpisů, které platily sice také v době konjunktury, ale kdy poměr státního příspěvku k příspěvku organisace byl jedna ku jedné, zatím co v době hospodářské krise je 1: 3 až 1: 4. V tom tkví ta logika, že chceme-li dospěti k lepšímu a chceme-li zejména vzíti také řádný zřetel na ty neorganisované nezaměstnané, musíme ať chceme nebo nechceme gentský systém novelisovati.

Ale myslím, že ani stravovací akci, ze které se dostává podpora neorganisovaným nezaměstnaným, není možno reglementovati pouze na základě instrukce ministerstva soc. péče z 22. ledna 1932, která dává právo na poukázku tomu, kdo byl v námezdném poměru, a to od 1. ledna 1929 až do okamžiku, kdy se ucházel o poukázku, ale alespoň tři měsíce a na základě seznamu, který je vystaven obecním úřadem. Nepotřebuji věc dále vykládati, poněvadž jsem přesvědčen, že každý ví, jak se dají věci roztahovati, že tu jsou dveře přímo dokořán otevřeny. Ne tedy jen tak zv. gentský systém, nýbrž i stravovací akce musí býti upravena tak, aby byly věci uvedeny v soulad a pořádek. V obou případech - znovu opakuji - je nutno vyloučiti z podpor ty, kteří mají jinak, a to jakkoliv, o výživu postaráno, ať jde o dělníky sezonní nebo o dělníky, kteří vykonávají námezdné práce jen jako práce příležitostné nebo vedlejší, nebo o dělníky, kteří mají jakýkoliv prokazatelný majetek. Tyto otázky jsou v zákoně o státním příspěvku zásadně vyřešeny a jde jen o to, abychom je uvedli do praxe.

Ostatně jsem přesvědčen, že by nebylo na škodu, kdybychom po úpravě všech těchto předpisů jednou provedli pořádnou statistiku nezaměstnaných, abychom měli úplně jasno (Výborně!), kolik jich je a s kolika je možno počítati. Jen tak, myslím, že je možno docíliti zmenšení počtu nezaměstnaných a ušetřiti finanční náklad, tedy docíliti toho, čeho stát a národní hospodářství potřebuje. Jsem si ovšem plně vědom, že ani po docílení toho se nezaměstnanosti nezbavíme, že tu bude i nadále, že bude bolestí trvalou. Racionalisace bude i v době konjunktury. Nezdravé důsledky její předvídal více než před 100 lety již Sismondi ve svých "Nouveaux Principes." Ještě i jiné a jiné okolnosti budou přispívati k tomu, že tato bolest bude jitřena i v době konjunktury. Její intensita poroste především také proto, že řady nezaměstnaných budou rozmnožovány nejen nezaměstnanými dělníky, nýbrž i nezaměstnanou inteligencí. Uvědomíte-li si, že máme dnes na středních školách asi 100.000 žáků, na vysokých školách asi 32.000 žáků, a uvědomíte-li si mimo to, kolik je volných míst a s jakou námahou tito lidé nalézají zaměstnání, pochopíte dosah této příští hrůzy. Tu si ovšem kladu otázku, zda bychom neměli prozíravě předvídati, zda bychom se neměli všemi těmi otázkami zabývati systematicky a zda by to nemělo dělati nejen jedno ministerstvo, nýbrž celá vláda. Bylo by na čase, aby alespoň u ministerstva soc. péče byl ustaven sbor jako sbor poradní, který by se těmito otázkami zabýval v celé souvislosti a který by je souhrnně předkládal vládě k posouzení.

Účelem těchto mých výkladů nebylo nic jiného, než snaha a předvídavá péče o to, aby veškeré úsilí o rozpočtovou rovnováhu nebylo marné. Skutečná rovnováha předpokládá deflaci výdajů a ta pochopitelně musí nastoupiti i tam, kde jde o výdaje veliké. Proto také tyto vývody, týkající se nezaměstnanosti, jsem nepřednášel s nějakou zlobou, nýbrž v dobré víře, aby posloužily účelu. Ostatně, je-li vláda přesvědčena - a z prohlášení p. min. předsedy v rozpočtovém výboru to vysvítá - že je tendence cen životních potřeb sestupná a že na této tendenci sestupné je dlužno setrvati, chceme-li zachovati a docíliti ozdravení našeho hospodářského života, pak je třeba počítati s tím, že této tendenci bude nutno přizpůsobiti i daňovou soustavu a vůbec celý systém veřejných břemen. To předpokládá ovšem určité finanční reservy.

Tato kapitola se týká především naší výroby a našich zemědělců zvláště. Není přece na dlouhou dobu možno počítati s tím, že by na jedné straně byly stále se zmenšující příjmy a na druhé straně stálá ev. se zvyšující vydání. Nyní máme již velký počet zničených lidí a není-li jich více v zemědělství, pak za to můžeme vděčiti jenom zvláštnímu charakteru zemědělské výroby v Československé republice, která umožňuje, aby lidé hospodařili na účet menšího honorování své vlastní práce, aby lidé hospodařili na úvěr a někdy ovšem také na účet zmenšení statkové podstaty.

Dnes je ještě značná propast mezi těmi, kteří jsou zadluženi, a těmi, kteří ještě něco mají, ale tato propast se čím dále tím více menší, fronta nezadlužených vchází do fronty zadlužených a v tom tkví veliké nebezpečí pauperisace středního stavu, především našeho zemědělství, a pauperisace našeho zemědělství znamená smrtelnou ránu celému našemu národnímu hospodářství. (Výborně!)

Snad jsou někteří fantastové v Československé republice, kteří na tento stav čekají, domnívajíce se, že jim přispěje k uskutečnění jejich politických cílů. My se však tohoto stavu bojíme, poněvadž víme, že nejde jen o zemědělství, nýbrž také o stát (Potlesk.) a my také chceme všemožně tento stav odstraniti. K tomu je ovšem potřebí peněz. Dnes jde celým světem myšlenka pomoci zemědělství. Nejde jenom proto, že proniká myšlenková souvislost o zemědělství jako základu všeho, nýbrž jde i proto, že již nerevoltují jenom zemědělci štýrští, že už se bouří i farmáři američtí, že demonstrují zemědělci francouzští a že reptají zemědělci němečtí. Amerika, Anglie, Francie a především ovšem Německo jsou proniknuty snahou pomoci zemědělství. V Německu položil nový kancléř na prvé místo úkol pomoci německému sedlákovi. Jsem přesvědčen, že toto přesvědčení pronikne také k nám a že naplní všechny společnou a silnou vůlí prospěti čsl. zemědělství a čsl. zemědělcům, poněvadž nejde nakonec jenom o ně, nýbrž také o ty ostatní.

Jestliže nedovedla zkoncentrovati národní vůli konjunktura, pak bych si přál, aby to dokázala krise a dovedla vyvolati snahu všech poctivých a svědomitých k tomu, aby u nás bylo lépe. A proto chceme, aby rozpočet byl vyrovnaný a aby vláda měla dostatek prostředků, kterými by mohla zdolati boj se zlou dobou, ovšem prostředků, kterých by si dovedla opatřiti více úsporami a organisací nežli novými daněmi a dávkami.

A v tom směru také my, republikáni, budeme hlasovati pro rozpočet Československé republiky na r. 1933, připojujíce k tomu žádost statisíců zemědělských lidí, tvrdě pracujících a rozvátých po čsl. vesnicích, lidí trpících ne sice nezaměstnaností, ale úzkostí a starostmi o rodinu, o podnik i o život sám, žádost těch, kteří volají k vládě, aby s rozpočtem Československé republiky hospodařila moudře a uvážila dobře o každé koruně, než ji vydá, poněvadž v sázce je mnoho. (Výborně! - Potlesk.)