Ale naproti tomu právě v posledním čtvrtletí loňského roku nezaměstnanost poklesla v Belgii, sice málo, ale přece z 39 na 37%, ve Francii klesla o 6000 jednotek, z 299.000 na 293.000, ale citelně již klesla v Polsku, z 10·3% na 7·1%, a v Anglii z 23·1% na 22.2%. A podívejme se na vývoj nezaměstnanosti u nás; měli jsme koncem listopadu loňského roku okrouhle 600.000 nezaměstnaných a do konce prosince se tento počet zvýšil podle statistiky ministerstva soc. péče na 733.000 a podle statistiky Státního úřadu statistického o t. zv. neumístěných uchazečích na 749.876 osob. U nás v době, kdy jinde nezaměstnanost již klesla, vykazujeme vzrůst o celých 24%. A to je právě povážlivý zjev, jehož si musíme u nás velmi dobře všimnouti. Na této statistice, slavná sněmovno, není nic skresleno, naopak tato statistika ještě nepodává ani úplný, dokonalý obraz rozháraných, destruktivních poměrů na pracovním trhu. Je potřebí všimnouti si stavu v jednotlivých průmyslových odvětvích, abychom viděli, že u nás opravdu můžeme mluviti o průmyslových hřbitovech.

Prvním takovým hřbitovem je kovoprůmysl. Naše odborová organisace čsl. kovopracovníků provedla záslužný úkol tím, že provedla šetření o zaměstnanosti ve 200 nejvýznamnějších kovoprůmyslových závodech a přišla k těmto výsledkům: r. 1929 zaměstnávalo těchto 200 závodů 107.780 dělníků, na konci r. 1932 již jenom 62.803 dělníků. Jenom ve 200 závodech je úbytek 44.477 osob, to je plných 42%. Ale ze zbytku 62.803 osob, které ještě v závodech zůstaly, 21.362 osoby jsou zaměstnány pouze částečně a v zaměstnání se střídají, takže plně zaměstnaných kovopracovníků ve 200 závodech je pouze 23.615; 84.165 bylo buď úplně nebo z poloviny z pracovního procesu vyřazeno.

To se týká nejen dospělých dělníků, nýbrž také řemeslného dorostu. R. 1929 jsme ještě měli v těchto závodech 5178 učňů, do r. 1932 nám jich ubylo 2265, takže dnešní stav učňů vykazuje pouze 2913 osob, z pochopitelných důvodů, poněvadž za této beznadějnosti nikdo na učení do kovoprůmyslu nechce jíti.

Nejzajímavějším však byl výsledek šetření o pracovní době v těchto 200 kovoprůmyslových závodech. To nám dává obraz, co tu ještě hraje význačnou úlohu vedle úplné nezaměstnanosti. Pouze 11 z těchto 200 závodů pracovalo plných 48 hodin, aniž by musely sáhnouti k propouštění dělnictva. V 60 závodech se sice pracuje 48 hodin, ale se značnou redukcí osazenstva, a zbývá nám tedy 129 závodů, tedy skoro dvě třetiny, v nichž je pracovní doba takto uspořádána: 47 hodin pracuje jeden závod, 44 hodin 5 závodů, 42 hodiny 7 závodů, 40 hodin 31 závod, 39 hodin 2 závody, 38 hodin 7 závodů, 37 1/2 hodiny jeden závod, 37 hodin 6 závodů, 36 hodin 40 závodů, 35 hodin 13 závodů, 34 hod. 4 závody, 32 hod. 25 závodů, 28 hod. 1 závod, 26 hod. 1 závod, 24 hod. 5 závodů a také 22 hod. 1 závod. Průměrná pracovní doba v těchto 2/3 kovoprůmyslových závodů je 38·4 hodin za týden. A kdyby nic jiného, už sama tato pestrá mosaika pracovní doby v kovoprůmyslových závodech je argumentem, který drtí každý odpor proti nové úpravě pracovní doby, proti zkrácení pracovní doby, poněvadž ona se dávno via facti zkracuje. (Výborně!)

Snad ještě horší obraz než v kovoprůmyslu máme v průmyslu textilním. Textilní průmysl je více než všechny ostatní postižen hospodářskou krisí. Náš exportní průmysl byl postižen v celku ztrátou 63.7% odbytu, ale textilní průmysl vykazuje ztrátu 71%, tedy ještě o 8% více, než dělá celkový průměr. Jakou roli to hraje v našem národohospodářství, osvětlí několik číslic: R. 1929 jsme ještě vyváželi zboží bavlněného za 2.304,000.000 Kč, r. 1932 jenom za 565 mil. Vlněného jsme vyváželi r. 1929 za 471 mil., r. 1932 jenom za 178 mil. Hedvábného r. 1929 za 724 mil. Kč, r. 1932 za 366 mil. Kč. Dokonce i export hotových výrobků lněných klesl o celých 50%. Je nesporno - a dejme pravdě průchod, i když je nepříjemná - že v obchodní politice je skutečně textilní průmysl zanedbáván. Tomu nasvědčují právě obchodní smlouvy z poslední doby, které dokazují nedostatek zájmu o textilní průmysl, ačkoli se stanoviska národohospodářského je pro nás průmyslem nejvýznamnějším. Na př. v obchodní smlouvě s Tureckem máme na 3 měsíce kontingent, který znamená pouhou 1/4 kontingentu dřívějšího. V obchodní smlouvě s Holandskem máme 45% dřívějšího kontingentu. Francie dokonce nás utiskla tak dalece, že celý kontingent, který máme v obchodní smlouvě s ní, stačí uspokojiti jedna textilní továrna v Československé republice. Rakousko přísným prováděním praxe t. zv. kompensačních obchodů nám 4/5 dosavadního exportu znemožnilo, zůstali jsme při pouhých 20%, a dokonce clearingovou úmluvou s Jugoslavií máme i tam export textilních výrobků ztížen, poněvadž dnešního dne tam máme už za 120 mil. korun zamrzlých pohledávek.

A teď to nejzajímavější je v obchodní smlouvě s Maďarskem, kde máme pro textilní průmysl reservovaný kontigent v částce 1,600.000 Kč, do státu, do kterého jsme v normálních hospodářských poměrech vyváželi za 520 mil. Kč ročně. To je skutečná tragedie pro textilní průmysl, a teď si k tomu ještě přimysleme, že devisovými opatřeními byly způsobeny textilnímu průmyslu další škody. Pro ústřední devisovou komisi to musilo býti samozřejmou věcí, že surovinu bavlny, hedvábí i příze nemůžeme vypěstovati v Československé republice, že ji musíme kupovati z ciziny a že průtahy při povolovacím řízení se ztěžuje ještě i ten poslední zbytek zaměstnání a výroby tím, že přicházíme ke značným škodám z objednávek, které nemohly býti rychle nebo v ustanovené době vyřízeny a jsou prostě stornovány.

Textilní průmysl nám zaměstnával ještě v dobách popřevratových na 600.000 hlav. Na 600.000 obyvatel nalézalo v textilním průmyslu existenci, dnes nanejvýše 180.000, ale to ještě při zkrácené týdenní době pracovní, která na př. jenom ve vlnařském průmyslu podle jeho vlastní statistiky obnáší 50.35% dřívější zaměstnanosti.

Takový obraz nám poskytuje také horní průmysl, ve kterém jsme měli r. 1929 ještě 138.000 zaměstnaných, dnes již jenom 89.000 a není jediného revíru, ve kterém by horníci ještě pracovali celých 6 šichet do týdne. Snad v nejpříznivějším případě jsou to 4 směny a víme, že se na př. v ostravsko-karvinském revíru dobrovolně horníci smířili s tím, že všichni stejně ponesou břemeno nebo risiko hospodářské krise a že se dohodli na trojí pracovní směně do týdne.

Není myslitelno, že by se v dohledné době situace v důlním a hutním průmyslu zlepšila, protože k dřívějšímu stavu výrobnosti ani v jednom ani v druhém z těchto výrobních odvětví se již nedostaneme. Pokles výroby jest strašný, když proti r. 1929, kdy jsme dobývali a prodávali ještě 46,521.000 tun kamenného uhlí, r. 1932 bylo už jen 11,053.000 tun, u hnědého uhlí proti 22,561.000 tun r. 1929 bylo r. 1932 jen 15,460.000 tun. A není ani technické možnosti na zvýšení konsumu uhlí, i kdyby se nám otevřel z části export do našich starých odbytišť. Vidíme tedy, že v uhelném průmyslu ke vší současné bídě a tragedii není ani nijaké světlé vyhlídky do blízké i daleké budoucnosti. Osazenstvo kamenouhelných dolů bylo zmenšeno za jeden jediný rok pouze v ostravsko-karvinském revíru o 11.231 osob, to znamená, že o tento počet byl jen v tomto revíru a jen z tohoto průmyslového odvětví rozmnožen počet nezaměstnaných.

Situace v horním a hutním průmyslu ukazuje opravdu hloubku naší hospodářské krise, a přece ještě ani v tomto odvětví není situace nejhorší. Je tu ještě jeden průmysl, který je postižen více než všechny dosud jmenované, průmysl sklářský, ve kterém výrobnost klesla o celých 71% a kde už máme skutečně dokonalý, ale také definitivní průmyslový hřbitov. Tím není řečeno, že se u nás krise omezuje jenom na tato průmyslová odvětví; je zasažen také průmysl konfekční, chemický, stavební a dokonce se krise nezastavila ani u toho, u kterého jsme čekali zrovna imunitu, u průmyslu grafického.

Teď se upírají naděje celého světa k londýnské hospodářské konferenci, která měla býti podle původních proposic svolána na březen, o níž však, bohužel, dodnes není jisto, sejde-li se vůbec a kdy. Je těžko se rozhodovati, máme-li tento čin vítat s pesimismem či optimismem, ale je to lhostejné. Jedno je jisté: že sice londýnská hospodářská konference - dohodne-li se v otázkách úvěrových a všech ostatních finančních, v otázkách exportních a zejména v otázce celních šraňků - může způsobiti určitou úlevu na pracovním trhu, ale i kdyby se skončila s přímo skvělým výsledkem, neodčiní všech příčin, ze kterých nezaměstnanost vznikla. Poněvadž příčiny dnešního stavu na pracovním trhu netkví jenom v hospodářské krisi, nýbrž jsou také někde jinde, co se vymyká i londýnské hospodářské konferenci, ačkoliv bude obeslána snad přece jen ještě povolanějšími národohospodáři, než jakým se dnes ukázal býv. ministr p. kol. Mlčoch. (Výborně!)

Jednou z příčin, kterou londýnská hospodářská konference těžko odstraní, je otázka racionalisace. Nebudu líčiti její destruktivní účinky na pracovní trh. Zprávy živnostenských inspektorů přinášejí o tom každoročně obsáhlou a velmi poučnou kroniku, která musí přesvědčiti každého, co racionalisace je a jaké jsou její zhoubné účinky. Nebudu ani znovu demonstrovati příklady, které v debatě v rozpočtovém výboru uváděl p. min. soc. péče dr Czech. To jsou vesměs věci již více méně známé. Chci se však dotknouti jen 3 příkladů méně známých, o kterých nebylo u nás diskutováno, ačkoliv jeden z nich se také nás dotýká, ale o kterých bylo diskutováno v zahraničí. Příklady tyto uváděl ve své přednášce bývalý ministr financí ve Francii Caillaux, který zdůraznil, že jedna nová elektrárna postavená na Rýně pracuje s 25 dělníky a udělala zbytečnými řadu elektráren malých, v nichž nalézalo zaměstnání 1000 dělníků. (Slyšte!) Caillaux uváděl dále příklad, že k vyhloubení určitého objemu při stavbě suezského kanálu r. 1865 bylo třeba 8000 dělníků. Stejnou práci vykoná dnes jediný stroj, který potřebuje k obsluze pouze 5 dělníků. Uváděl také příklad z Československa, že jsme r. 1920 potřebovali k výrobě 25 mil. lahví 8000 dělníků a za 6 let po provedené racionalisaci ve sklářském průmyslu počet vyrobených lahví stoupl na celých 100 mil. kusů, tedy se zečtyřnásobil, ale počet zaměstnaného dělnictva klesl na pouhý 1 tisíc, t. j. počet 8krát menší než r. 1920.

Kol. Stejskal měl již před několika dny možnost v této sněmovně demonstrovati, jak se racionalisační tendence v nynější době uplatňují v textilním průmyslu. Považme, že ještě v době popřevratové se textilní dělnictvo bránilo třístavovému systému, nikoliv z pohodlnosti nebo nedostatku chuti ku práci, nýbrž z ušlechtilých pohnutek, aby lidé, kteří hledali v textilu existenční základnu, nebyli této základny zbavováni. A dnes se má textilní dělnictvo smiřovati nikoliv s třístavovým systémem, nýbrž s obsluhou 14 stavů jedním dělníkem. Staví-li se jim do budoucnosti prognosa, že se tento počet rozmnoží na 24 a že se budou musiti smířiti s obsluhou 50 Northroppových strojů jedním dělníkem, jsou to jistě vyhlídky příliš smutné, které nás nutí k přemýšlení o problému racionalisace a k odvaze, abychom se jednou s tímto problémem vyrovnali. To již pochopila také Amerika, která zřizuje pro studium účinků racionalisace zvláštní t. zv. studijní výbor. Tento studijní výbor sice doporučil rozhodujícím činitelům, aby jako první krok k odčinění důsledků racionalisace zavedli nikoliv 40hodinový, nýbrž 36hodinový pracovní týden, ale při tom postavil před oči pracujícího světa amerického strašnou, ba přímo příšernou prognosu, že technická zdatnost amerického průmyslu je schopna množství zboží, které vyráběla do r. 1929, vyrobiti s pouhou 1/5 počtu dělníků, který zaměstnávala r. 1929. Dnes se již rozvážní činitelé v Americe smiřují s vírou, že kdyby tento problém racionalisační nebyl v Americe radikálně řešen a kdyby nebylo radikálními prostředky čeleno jeho strašným důsledkům, že by se těžko někdo bránil svůdné vějičce nastražené problémem t. zv. technokracie, která slibuje dokázati zázrak, že při pouhém 4denním zaměstnávání po dobu 4 hodin denně může zaručiti každému občanu na světě roční důchod 365.000 počítáno v čsl. měně a při tom všecko pohodlí, zahrnuje v to i ten automobil. Požehnání, které racionalisace měla přinést pro celou společnost, se nám jeví docela v jiných účincích než v účincích dobrých a blahodárných. Zklamal zejména předpoklad, který byl sympaticky vítán ve světě pracujících, že racionalisace sama bude působiti na zvyšování ročního důchodu. Dnes právě se ukazuje markantně, že stát, který v racionalisaci dává vzor, Amerika, snižuje roční důchody a že snižují se roční důchody ve všech státech, které následují příkladu americké racionalisace. Ale za to nás staví racionalisace před těžký problém, co bude s těmi, kteří jsou vyřazeni.

Slavná sněmovno, na tuto otázku odpovědět je velmi těžko proto, poněvadž máme dosud soukromopodnikatelský výrobní systém. Vyřešiti problém racionalisace za tohoto systému, za tohoto výrobního řádu, myslím, že půjde velmi těžko a troufal bych si dokonce tvrditi, že za tohoto systému problém racionalisace je nevyřešitelný. Je to velmi jednoduše vysvětlitelné. Soukromému podnikateli, který má před sebou stejně založeného konkurenta, k boji a k vítězství v tomto boji nezbývá žádný jiný prostředek než prostředek racionalisace a udržení stejného tempa v racionalisaci, jaké drží jeho konkurent. Touto racionalisací musí udržovati konkurenční uschopnění, prováděti ji bez ohledu na to, že vlastně racionalisací se ničí hybná síla výroby - spotřeba. Soukromý podnikatel nechápe, že vyřazování statisíců z pracovního procesu znamená znemožniti jim pracovat a že znemožňovati pracovat znamená také znemožňovati kupovat. (Výborně!) A čím více je vyřazených, tím větší je hospodářská bída. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Jestliže pan ministr soc. péče v rozpočtovém výboru nám ukazoval takové zjevy, že liduprázdná továrna pracuje s plnou kapacitou, aniž by v ní byl zaměstnán jeden jediný člověk, jedna jediná pracovní jednotka, že pracuje továrna zavřená na klíč po celý den, kdy je v provozu, pak stojíme před skutečností, která logicky vede k takovým důsledkům, že při provádění takovéto racionalisace všichni ti, kteří nejsou vlastníky výrobních prostředků, byli by vyřazeni nejenom z pracovního procesu, nýbrž i z práva na život. A tato racionalisace se, bohužel, provádí nejenom v soukromém podnikání, ale i v podnikání státním, veřejném. Taková automatická brzda na železnicích, kolik vytlačí průvodčích nákladních vlaků! Ale je možno diviti se tomu, že i železniční podnik sahá k racionalisaci? Není přece myslitelné, aby železniční podnik u nás zůstal pořád ve stejné situaci, v jaké se ocitl nyní. Musíme přiznati, že to není speciální situace československých železnic, protože ve stejné situaci jsou také železnice v Německu, v Belgii, v Rakousku, ve Francii a také v bohaté a dobře finančně fundované Anglii. Ale jako se řeší a bude muset řešiti problém státních podniků v těchto státech, musí tento problém býti řešen i u nás. Protože si to prostě vynutí nejen hospodářský zájem státu, ale také sociální důsledky, které vyplývají z dnešní situace železničního podniku.

A když jsme na této cestě byli zahnáni již hodně daleko a ohlížíme se zpět, abychom shlédli spoušť, kterou za sebou zanecháváme, máme jedinou útěchu a jedno jediné útočiště: že tu strašnou destrukci, kterou racionalisace způsobila na pracovním trhu, je schopen vyléčiti stát, který musí poskytnouti všem vyřazeným z existence náhradní zaměstnání nebo aspoň náhradní obživu, a že tuto povinnost musejí převzíti všecky ostatní veřejné korporace a veřejné instituce. To je až dosud jediný lék, o kterém jsme věděli a ke kterému jsme se utíkali. Ale používání tohoto léku má jednu zásadní a velmi důležitou slabinu. Má-li stát býti náhradním zaměstnavatelem, náhradním živitelem všech těch, kteří soukromým podnikáním byli zbaveni existence, schází k tomu nutný předpoklad: aby stát měl také právo na všecky podnikatelské zisky, (Výborně!), ať plynou z výroby nebo z distribuce (Výborně!), jinak volání po tom, aby stát byl náhradním zaměstnavatelem a živitelem, je voláním nesprávným a je voláním, které vede k dalšímu a ještě horšímu ochuzování celé společnosti, poněvadž stát z toho, co potřebuje pro sebe, musí bráti prostředky k tomu, aby to náhradní zaměstnání a náhradní obživu nezaměstnaným poskytl.

Říkalo se, a my tomu věříme, že racionalisaci nelze zastaviti, že by bylo zpátečnictvím, kdybychom se bránili pokračování v racionalisaci. Uznáváme, že dokonce ani není síly, která by se mohla technickému pokroku ubrániti. Ale jestliže stojíme před takovými důsledky pokračování v racionalisaci, že se nám bude rok od roku armáda nezaměstnaných zvětšovati, potom je povinností, aby to socialisté nejen jasně konstatovali, ale aby také řekli jasně důsledky, které se z toho musí odvoditi: že pod vlivem destruktivní činnosti racionalisace musí dojíti ke změně celého společenského řádu (Výborně!) a že zejména musí dojíti ke změně řádu výrobního. Soukromý zaměstnavatel nemůže racionalisace používat k ničemu jinému, než k dalšímu ničení lidských existencí, a jenom kolektivní zaměstnavatel může racionalisace využívati k stále nové a nové úpravě pracovní doby, aby skutečně všechny, které je povinen zaměstnati a živiti, také skutečně zaměstnával.

Chceme-li býti fatalisty, vystačíme s prostředky, kterých jsme používali dosud. Ale to je pouhé příštipkářství, které definitivně a důsledně nerozřeší všechny ty problémy, které způsobily dnešní nezaměstnanost a destrukci. A čím později v tom kterém státě dojde k definitivnímu řešení racionalisačního problému, tím tragičtější bude k tomu doprovod.

Musíme si postaviti také s největší vážností otázku: Co budeme dělati s mladou generací, s tou mladou generací, která šla s nadějemi do studií, jež absolvovala za velmi svízelných sociálních okolností, které dokonce sahaly také na její zdraví. A tato mladá generace, když skončila první svízelnou pouť životem, aby se do něj vyzbrojila, na prahu nové fáze životní shledala se se situací daleko horší, než skýtala ta fáze první, poněvadž našla všude zavřená vrata, ať zaklepala u soukromých podniků nebo u ústavů a úřadů, neboť všude je lidské pracovní síly, i té, která pracuje hlavou, nadbytek. A nyní si předkládá mladá generace sama otázku: Proč ty nákladné studie? Proč to strádání abych vystudoval, když tu stojíme v takové situaci a v takovém ponižujícím stavu, že člověk s graduovaným vzděláním, člověk s doktorským diplomem prosí v soukromých kancelářích, aby dostal aspoň opisování adres a tím si vydělal na kousek chleba? Když stojíme v takovém nedůstojném postavení, že absolvent vysoké školy technické s telegrafním dělnictvem napravuje nedostatky nebo chyby na linkách telefonního a telegrafního vedení? To jsou problémy, jejichž řešení nenechá na sebe dlouho čekati. Staří v tom nesmí viděti neúctu a nevděk, když žádáme, aby u nás zmizel zatím aspoň zjev přesloužilců ve všech úřadech, ústavech a podnicích státních.

A podívejme se na problém nezaměstnanosti i se stanoviska národohospodářského. Vezměme za spolehlivé číslice, které veřejnosti staví ministerstvo soc. péče: 733.000 nezaměstnaných. Kdyby každý z těch nezaměstnaných přišel jenom o 10.000 ročního důchodu, je to 7.330 mil. Kč, které se prostě ztratily z cirkulace v našem hospodaření. A kdyby se snad někomu zdálo, že odhad 10.000 Kč ročního důchodu na hlavu nezaměstnaného jest snad opulentní, neodpovídající skutečnosti, tož řekněme, že jistě spolehlivým průměrem je roční důchod 8.000 Kč. Vezmeme-li tedy počet nezaměstnaných s ročním důchodem 8.000 Kč, jeví se zde úbytek 5.870 mil. Kč, který zmizel z hospodářského života. A není to celý obnos, který nám zde chybí.

Úmyslně jsem uvedl, jak veliký počet jest jenom krátkodobě zaměstnávaných, jak je zkracována týdenní doba pracovní, při čemž se pochopitelně úměrně také zkracuje týdenní výdělek a roční důchod. Přimysleme k tomu, oč se snížil důchod veř. zaměstnanců, oč se snížil platovou redukcí důchod soukromých zaměstnanců dělnické i úřednické kategorie, a když to připočítáme k faktickému úbytku způsobenému úplnou nezaměstnaností, pak myslím, že ten odhad není ani v nejmenším skreslený, řekneme-li ze nezaměstnaností a zkrácenou zaměstnaností bylo 10 miliard odňato hospodářskému životu naší Československé republiky. To ovšem musí býti pocítěno a to nemohou cítiti jenom nezaměstnaní, nýbrž také ti, kteří na jejich důchod byli odkázáni. V našem výrobním procesu je pouze jediný činitel, který všechno, co z výroby odssál, zase jí vrací, a to je ten činitel sociální, který si vydělá jenom tolik, kolik skutečně potřebuje k uhájení živobytí. A jestliže tento sociální činitel celých 100% důchodu z výroby odssátého zase výrobě vrací, pak, slavná sněmovno - to adresuji právě do řad zemědělských - je potřebí si uvědomiti, že 60% z toho, co odssál z průmyslové výroby vrací zemědělství a pouze 40% vrací zpět průmyslové výrobě. Je třeba, aby zemědělství bylo jednou správně orientováno, co to znamená, když důchody zaměstnaneckého světa ustavičně se snižují, je potřebí říci, že se tím podřezává větev, na které zemědělství sedí.

K vyřešení tohoto racionalisačního problému budeme museti sáhnouti k intensivním prostředkům, které jsou schopny způsobiti úlevu na pracovním trhu. Bylo to již z našich řad několikráte řečeno a ozývá se to dnes z řad socialistických jako význačný tenor. Není jiných prostředků, kterými bychom mohli vliv racionalisace do stejné míry utlumiti, než zkrácení pracovní doby. Dovolte abych se aspoň několika poznámkami zabýval tím, jak se u nás stále v oči veřejnosti staví nejenom nemožnost tohoto řešení, ale také jeho "zhoubné" účinky. Podívejme se na stav pracovní doby nejenom u nás, jak jsem je demonstroval na výsledcích šetření u 200 kovoprůmyslových závodů, ale také na stav pracovní doby na celém světě. Amerika, ta Amerika, která ještě neratifikovala washingtonskou úmluvu r. 1919 o 8-mihodinové době pracovní, má nejdelší dobu pracovní v průmyslu masových konserv, tedy poživatin, a průměr dělá 48.8 hodin týdně. V bavlnářském průmyslu již má průměr pouze 47.2 hodiny a v obuvnickém již jenom 44˙5 hodin. To jsou 3 odvětví průmyslová, kde je nejdelší pracovní doba. Ve všech ostatních průmyslových odvětvích má již kratší pracovní dobu. Průměr dělá 34.8 hodin. Podívejme se do Francie. 40 hodin týdně pracuje 9.11% průmyslových závodů, méně než 40 hodin pracuje 19.48% a více než 40 hodin 71.41%. V Německu zkoumali pracovní dobu v podnicích, které zaměstnávaly 3.5 mil. dělnictva a přišli k výsledku, že z těchto 3˙5 mil. dělníků je celých 1.5 mil. dělníků úplně nezaměstnaných, 40.3% pracuje zkráceně, kde doba pracovní byla zkrácena o 13.7%, čili na 34.30 hodin do týdne. Anglie má průměrnou pracovní dobu v bavlnářském průmyslu 45 hodin, ve vlnařském 43 hodin, v průmyslu česané příze 44 hodin. Polsko má průměrnou pracovní dobu 45˙5 hodin, Švédsko, kde bylo provedeno zkoumání u 240.000 dělníků, má průměrnou pracovní dobu 45 hodin.

Mimo Spojené Státy Severoamerické je ve všech státech evropských pracovní doba již skorem všudy pod 48 hodin. Ale přesto přese všecko více než polovina zaměstnanců pracuje pořád ještě více než 40 hodin do týdne. A Mezinárodní úřad práce při svých šetřeních přišel k takovému výsledku, že kdyby se pracovní doba u všech zaměstnanců, kteří pracují ještě nad 40 hodin do týdne, zkrátila na 40 hodin, znamenalo by to zvýšení zaměstnanosti o 10%. A kdyby se zkrátila na 36 hodin do týdne, znamenalo by to zkrácení nezaměstnanosti o 16.7%. U nás těch 10% počtu zaměstnanectva dělá počet 360.000 lidí. A o 360.000 lidí ulehčiti pracovnímu trhu již přece stojí za to, aby tento prostředek k vyhojení těch bolavých poměrů byl vzat v úvahu, a nejenom vzat v úvahu, nýbrž aby byl také realisován. (Výborně!)

Chceme míti, slavná sněmovno, v Československé republice stálý problém nezaměstnanosti? Chceme, aby republika každoročně počítala s vysokými náklady také na hojení sociálních důsledků nezaměstnanosti? Ministr soc. péče ohlásil, že loňského roku si péče o nezaměstnané vyžádala 813 mil. Kč. Z toho je pozdvižení ve světě měšťáckém a ukazuje se na to, jako kdyby se bůhví jaké dobrodiní neposkytovalo tomu světu zaměstnaneckému, když se na problém nezaměstnanosti věnují tyto peníze.

Při tom ještě nejsou to všechny oběti, které si problém nezaměstnanosti vyžádal. Jestliže ministr soc. péče uváděl, že jenom podporování podle gentského systému si vyžádalo částky 493 mil. Kč, tož z toho vyplývá, kdybychom počítali, že 70% z těch, kteří dostávali podporu podle gentského systému, dostávalo 4násobek státního příspěvku a pouze 30% dostávalo 3násobek, že k obnosu, který vydal stát, odborové organisace zaměstnanecké musily přidat obnos mezi 100 až 120 mil. Kč. A poněvadž na sklonku loňského roku ukázala se nezaměstnanost intensivnější než byla v prvních 3 čtvrtletích, je pro mne samozřejmé, že pro r. 1933 se nevystačí s takovým obnosem, jaký stačil na r. 1932, a že to bude také znamenat zvýšenou oběť i od odborových organisací, že tedy pro letošní rok budou muset odborové organisace vynaložiti aspoň 160 až 180 mil. Kč z vlastních prostředků, aby péče o nezaměstnané byla obstarávána. A tu se táži, slavná sněmovno, zda je možno od těch zaměstnaneckých organisací, kde se tak těžko platí příspěvky z těch skromných mezd a platů, žádat ještě větší oběti, než ty, které dosud na oltář řešení problému nezaměstnanosti poskytovaly? Ale vyčítat, co dostávají nezaměstnaní z veřejných prostředků, to je, myslím, více než nespravedlivé a to je, myslím, více než neprozřetelné. U nás 813 mil. za loňský rok, v Německu stálo to r. 1931 - tedy v roce, kdy tam nebyla největší nezaměstnanost, protože r. 1932 se ještě více zvýšila - 2.973,000.000 říšských marek, přepočítáno na československou měnu je to 24 miliard Kč. A u nás ani necelá miliarda. Dovoluji si jenom poukázat na to, že Německo není co do rozlohy 24krát větší než Československá republika a že nemá také 24krát větší počet obyvatel než Československá republika, ale obnos na péči o nezaměstnané je v Německu 24krát větší než v Československé republice. S Anglií, kde to stojí 14 až 16 miliard Kč ročně při 2,700.000 nezaměstnaných, nechci to už ani přirovnávati. A kdybychom to srovnávali s Italií, se Švýcarskem nebo Polskem, uviděli bychom, že to, co dostávají nezaměstnaní v těchto státech, není možno přirovnávati k tomu, co dostávají v Československé republice. Že to, co poskytuje Československá republika, je to nejmírnější, je vidět i na tom, jak náklady na nezaměstnané participují v obnosu národního důchodu a zejména v obnosu důchodů, které vyplývají z mezd a platů. V Německu se počítá 57 miliard Mk celého národního důchodu a 33 miliard Mk důchodu z mezd a platů. Obnos, který se věnuje na péči o nezaměstnané, činí z celkového důchodu 5.2% a 9% z důchodu mezd a platů. V Anglii činí obnos na nezaměstnané 3.7% z celkového národního důchodu a 7.3% z důchodu vyplývajícího z mezd a platů. A poněvadž se u nás počítá národní důchod asi 48 miliard a důchod na mzdách a platech 25 miliard, činí obnos věnovaný na péči o nezaměstnané 2.1% z celkového národního důchodu a 4% z důchodu mezd a platů.

A poněvadž je také již dán schůdný podklad pro řešení problému nové úpravy pracovní doby tím, co zjistila přípravná konference Mezinárodního úřadu práce, že totiž právě až na Anglii všecky ostatní státy mají k tomuto problému kladný poměr, domnívám se, že jsou dány všecky podmínky, abychom přikročili u nás k positivnímu řešení tohoto problému. Socialisté v naší republice, aniž se potřebují o tom dohodovati, musí jednotně postaviti heslo, aby v této situaci, ve které se octl zaměstnanecký svět, vůdčím heslem státní politiky bylo opatřovati práci a nenechati nikoho hladověti.

Rozpočet ovšem v tom svém složení neodpovídal by této tendenci a této vůdčí zásadě vládní politiky právě proto, že v něm bylo nemilosrdně škrtáno právě ve věcných nákladech. A to, co bylo v rozpočtu seškrtáno, z čeho by se mohla dedukovati naděje na zlepšení existenčního postavení pracujícího světa, musí býti nahraženo jiným způsobem, jiným prostředkem, který zatím nevidíme nikde jinde, než v té investiční půjčce, o které se již vede několikaměsíční diskuse. Ozývají se hlasy pesimistické a optimistické a těžko býti rozhodčím, kdo má pravdu. Nebude nám snad zazlíván optimismus, který je odůvodněn tím, co se právě zjistilo u nynější prolongace pokladničních poukázek, které byly tak dalekosáhle přepsány. Jestliže se projevila důvěra při této příležitosti, můžeme očekávati, že u příležitosti vypsání investiční půjčky setkáme se se stejným poměrem a stanoviskem naší veřejnosti.