Ve vnitřní politice třeba však co nejrychleji učiniti přítrž protekčnímu devisnímu režimu a povolovacímu řízení, jakož i neblahé politice zvyšování cel, kontingentování a jiným brzděním obchodu, která nikterak neodpovídají světovému hospodářskému obchodnímu styku a zájmům domácího hospodářství. V této souvislosti třeba však také uvésti požadavek, aby konečně bylo napraveno národní bezpráví a národní nesnášenlivost. Kdyby se státní místa obsazovala sudetskými Němci podle klíče, bylo by možno nově zaměstnati mnoho desetitisíců Němců. Počítáme-li, že sudetští Němci ztratili asi 200.000 míst, znamená to ohromnou ztrátu na mzdách, nejméně 1 1/2 miliardy Kč ročně.

Rovné právo smí však sudetští Němci požadovati také při zadávání státních dodávek a při provádění nouzových staveb. Dosud byly státní dodávky zadávány nejméně z 95% a více českým firmám, kdežto německé území nedostalo většinou nic, ačkoliv má asi 75% nezaměstnaných. Týž případ byl při dodávkách zemských, ale viděli jsme jej rovněž i při provádění nouzových prací; neboť většinou se staví tam, kde není nezaměstnaných buď vůbec, nebo nikoliv tolik, jako v německém území. Staví-li se však v sudetsko-německých hladových krajích, pak se jistě nedbá německých dělníků, zaměstnanců a řemeslníků. Tomuto křiklavému bezpráví a vyzývavému nedbání životních práv sudetsko-německých pracujících lidí musí býti konečně učiněna přítrž, nepřejete-li si, aby konečně i jim došla trpělivost.

V otázce opatření práce, jakož i ve všech oborech péče o nezaměstnané, učinil stát neobyčejně málo. To, co bylo v tomto oboru dosud vykonáno, vykonaly obce, které učinily vše, aby nezaměstnané ve své oblasti včlenily opět do výrobního procesu. Znovu však musíme upozorniti, že nyní dospěly ke konci svých sil. Nemají již prostě volných peněz. Naprosto nehledě k tomu, že lze těžko opatřiti zápůjčku, také zákonná ustanovení to téměř znemožňují. Zde musí vláda nezbytně zasáhnouti, jako se to děje i v jiných státech. Po této stránce upozorňuji jen na vydrancované Německo, které poskytlo 4 miliardy veřejným korporacím, aby jim umožnilo znovu přijmouti nezaměstnané. Tyto úvěry na opatření práce jsou téměř bezúročné, poněvadž úroky platí říše. Obce berou na sebe pouze povinnost vrátiti tyto úvěry v 15 až 25 letech s 1%ním režijním příspěvkem.

My němečtí národní socialisté učinili jsme také více než před rokem podobný podnět i v tomto státě. Již v říjnu 1931 podali jsme známý náš návrh na uzavření úvěru v částce 3 miliard. Vedle požadavku, aby se poskytla všem nezaměstnaným státní podpora 10 Kč denně a 2 Kč na každého člena rodiny, žádali jsme, aby se 3 miliardového úvěru použilo na poskytnutí levných půjček obcím a okresům podle stavu nezaměstnanosti k podporování produktivní péče o nezaměstnané. Kdyby náš návrh byl býval uskutečněn, byla by bývala nouze a bída podstatně menší, než jest tomu dnes. Ale místo aby se náš podnět uskutečnil v zájmu nezaměstnaných, právě sociální demokrati se nám pro tento návrh vysmívali a nejsprostěji nás snižovali. S tím větším dostiučiněním konstatujeme, že nyní jak čeští sociální demokrati, tak také češti agrárníci přistoupili na tento náš někdejší návrh, i když velmi zředěný a navrhují jej nyní opožděně jako záchranu a východisko. Konečně i opatření pro budoucí doby ohlášená panem předsedou vlády nesou se, byť i ne úplně, přece však velmi silně ve smyslu našich podnětů. Tak jako dříve my němečtí národní socialisté v zájmu krutě zkoušených sudetsko-německých pracujících trváme na tom, aby náš návrh byl co nejdříve uskutečněn. Jsou-li miliardy na děla a strojní pušky, pak musí konečně také býti miliardy na strádající a téměř hladem umírající nezaměstnané. Ostatně přenecháváme postiženým, aby soudili o tom, kdo se jich ujal a kdo s výsměchem a potupou zabránil opatření chleba a práce, přes to, že jsme včas ukázali k tomu cestu. (Souhlas na levici.)

Avšak ani s tím se ještě nevystačí. Naopak budeme ještě musiti věnovati pozornost jiným úkolům. (Výkřiky posl. Krebse.) Lámete si sice hlavu, jak by bylo možno probuditi hospodářskou mrtvolu k novému životu. Ale zdá se, že jste stále ještě nedošli k poznání, že nejvíce rozhodující příčinou dnešní hospodářské nouze jest nesprávné rozdělení moci v Evropě. Přeskupení těchto mocenských poměrů stává se nezbytnou nutností, nechtějí-li středoevropské státy strhnouti životní standard svých národů do bezměrné bídy. Jest nejen logické, aby se střední Evropa, to jest posuzováno zeměpisně, hospodářsky a dopravně-technicky krajina od dolního Dunaje až do Hamburku, spojila v jedno hospodářské území, nýbrž jest i prokázáno, že toto hospodářské území může také provésti úplné vyrovnání výroby a spotřeby. Že při tom pro tuto střední Evropu jako středisko moci přichází v úvahu jen Německo, vyplývá z důvodů hospodářsko-politických i rozumových. Německo a most zemí k Balkánu jako jednotné hospodářské území tvoří předpoklad hospodářského ozdravění středoevropských států. Pro to mluví docela zřetelně vnitropolitické vybudování těchto států. Země středeoevropského hospodářského masivu budou totiž dříve nebo později donuceny k tomu jak svou zeměpisnou polohou, tak také svou hospodářskou strukturou, neboť v tomto hospodářském svobodném prostoru jest záruka bezpečnosti pracovní síly.

Z tohoto poznání vyplývá sám sebou přirozený důsledek, aby středoevropské agrární a průmyslové země spojily v jednotné odbytiště. Politické a hospodářské závory vedené dřívějším hospodářským územím Rakousko-Uherska odporují vývoji světového hospodářství. Právě Československo jako vyslovený vývozní stát musí konečně poznati toto neblahé roztržení a musí se nejen připojiti k novému uspořádání střední Evropy, nýbrž aby hospodářsky mohlo vůbec existovati, musí v tomto oboru přímo raziti cestu. Problém "střední Evropy" octl se dnes nezbytně v středisku vývoje, neboť právě v tomto území v poměrně krátké době došlo k velmi pronikavým změnám. Hospodářské státní útvary jeví se dnes jako hospodářská pitvora. Uvažujeme-li věcně, docházíme k tomu, že v hospodářské nouzi může jedině pomoci hospodářské spojení středoevropských zemí. Kombinace mezi středoevropskými průmyslovými vývozními a agrárními zeměmi přinesla by zajisté oběma stranám velmi významné výhody hospodářského rázu. Že tato otázka jest dnes již zcela všeobecně se zájmem sledována, o tom svědčí ohlas, který se ihned dostaví, dotkneme-li se tohoto problému a mluví-li se o hospodářské otázce ve střední Evropě.

Řešení středoevropského problému, jak jsme je vždy ukazovali my národní socialisté, jest nejnebezpečnějším opatřením k řešení otázky nezaměstnaných a ke zdolání krise.

Že cesta k hospodářskému ozdravění středoevropských států může vésti jen přes Německo, jest skutečnost, které nelze vyvrátiti. Pokud se bude činiti pokus, přirozenou úlohu Německa při hospodářské rekonstrukci střední Evropy a jižní Evropy buď protipřirozeně omezovati nebo politicky zatěžovati až k nesnesitelnosti, zůstane středoevropské území vydáno na pospas hospodářskému zkomírání. Nikdo nemůže popříti, že Německo jest nejmocnějším hospodářským tělesem, které tedy při řešení této důležité otázky nesmí býti nijak pominuto.

O francouzském řešení otázky střední Evropy nelze mluviti a jest vyloučeno. Někdejší francouzský plán spojení dunajských států bez Německa vznikl pouze ze strachu Francie o své peníze a o své dosavadní přednostní mocenské postavení. Francie poskytla střední Evropě značné miliardy. Dunajská federace měla tedy sloužiti pouze k tomu, aby zajistila francouzské státní pokladně příliv úroků. Vedle zbožného přání, aby Německo bylo obklíčeno, směřovala by tedy k hospodářskému zotročení dunajských národů.

S hlubokým dostiučiněním jsme konstatovali, že se všude zdvihly hlasy proti francouzským záměrům. Samy dunajské státy nechtěly o tom ani slyšeti. Mimo československou diplomacii - která již ze zvyku hájí každou francouzskou thesi, - nikdo nepokládal francouzské řešení bloku dunajských států za hospodářsky oprávněné. (Posl. Krebs [německy]: Dokonce ke škodě Československa!) Samozřejmě. I československé zemědělství to s díkem odmítlo. Docela samozřejmě, neboť Československo nemůže přijímati přebytek dobytka a obilí jižních států ve větší míře než dosud.

Někdejší vybudování Malé dohody jako bloku proti přirozené středoevropské hospodářské oblasti ukázalo se pouze jako výron chorobné psychosy strachu Československa před německým sousedem a projevilo se jako nemožnost, která jest v odporu se všemi hospodářskými skutečnostmi. Neboť hospodářsko-politické rozpory mezi státy Malé dohody byly úplně podceňovány. Ať pozorujeme věci s kteréhokoliv hlediska, není možno se vyhnouti skutečnosti, že bez Německa není zdravé hospodářské Evropy. Hospodářské spojení nástupnických států s Německem jest jediné možné řešení.

Jen sobecká hospodářská zarputilost může se stavěti proti tomuto vývoji. Ona jest také spoluvina na strašlivém hospodářském rozpadu a na ztrnulém zachovávání dosud platného hospodářského řádu, který musí vésti k zániku vší kultury vrstev národa, které jsou jím ovládány. Zachování nebo povznesení evropské kultury jest však vyloučeno bez navrhovaného řešení středoevropské otázky. Avšak nejen sobecká hospodářská zarputilost, nýbrž především také politické momenty byly dosud největší překážkou úplného řešení této otázky.

Ale Československo nebude se nikterak moci stavěti proti vybudování středoevropské hospodářské oblasti. Právě v tomto oboru mělo by příležitost změniti svůj dosavadní pochybený kurs. Při tom potřebuje však především důkladné změny nynějšího vedení zahraniční politiky, která nikterak nedbá skutečných hospodářských faktů. Vždyť nelze přece mocensko-politickou konstelaci z roku 1918 bráti dnes za základ řádné hospodářské rekonstrukce. Politická přátelství dr Beneše musila býti dosud vždy zaplacena těžkými hospodářskými obětmi. Politické spojenectví s Francií nemůže zachrániti československé hospodářství. Záchranu může přinésti jedině a pouze poznání, že Československo jest spojeno se sousedními státy hospodářsky v dobách dobrých i zlých a že tedy nejen musí vykonati část hospodářské rekonstrukční práce v rámci středoevropské oblasti, nýbrž že i politicky musí konečně dospěti k přátelskému poměru se svými sousedy.

Ale i vnitropolitická situace naléhavě vyžaduje změny kursu. V dřívějších letech bylo ovšem možno dělati protiněmeckou obchodní politiku, poněvadž měla hospodářské následky především pro německé hospodářství v tomto státě. Dnes však již i české hospodářské vrstvy stále zřetelněji pociťují následky této zvrácené hospodářské politiky. Ani stát nemůže pro katastrofální pokles sudetskoněmeckého průmyslu a s tím spojeného úbytku daní uvésti již do pořádku svůj rozpočet. Nyní se zdá i ostatním vrstvám, že jest již nejvýš na čase, aby se stavěly proti přirozenému vývoji z politického záští, proti vývoji, jímž jest vybudování velké středoevropské hospodářské oblasti. Dosavadní stav vede k jednostrannému národnímu protekčnímu hospodářství, které omezuje svobodný rozvoj výroby a na konec musí vésti k rozvrácení onoho národnostního státu. Sobecká hospodářská obchodní politika, jak se dnes u nás dělá, překáží ovšem rozvoji našich hospodářských sil a vede hospodářský rozvoj k nakloněné ploše.

Dokud ovšem zůstane Praha střediskem odporu proti středoevropské hospodářské oblasti, nelze počítati s vnitropolitickým zlepšením situace. Všechna dosavadní opatření zůstanou pak polovičatostí a nanejvýš povedou k chvilkovému úspěchu. Spojení sousedních států střední Evropy v jednotné hospodářské území jest tedy nejpevnějším základem pro řádnou rekonstrukci.

Ovšem jako předpoklad pro zdárnou spolupráci národů v této hospodářské oblasti jest úplné zabezpečení jejich národních věcí. Jen úplná svoboda a rovnoprávnost všech jazyků a národů uvnitř hranic jednotlivých států této hospodářské oblasti může býti podkladem dorozumění. Toto středoevropské hospodářské spojení neznamená tedy vzdáti se národní osobitosti, nýbrž naopak její velkolepé podporování a zabezpečení. My němečtí národní socialisté přes pustou štvanici se všech stran a přes státního zástupce trváme neochvějně na svém starém požadavku. Jeho cílem jest střední Evropa, Německo a dunajské státy, tedy hospodářská oblast se 120 miliony lidí, v němž se má zabezpečiti jednotlivým národům také národně politická svoboda. Tedy středoevropská hospodářská oblast a v ní národní samospráva zúčastněných národů, zabezpečení práce a chleba, svobody a práva všech! (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Tučný.

Posl. Tučný: Slavná sněmovno! Kritická doba, kterou prožíváme, má svoje děsivé stíny, ale ona občas přece jenom nechá proniknouti světlý paprsek. Ve 14leté historii naši obnovené samostatnosti není příkladu tak velikého zájmu o rozpočet, jako je tomu při rozpočtu letošním. A je to snad přirozené, že sestavování rozpočtu krisového s účelem dosažení rovnováhy je skutečně důkazem státnické politické zralosti.

Ale letošní rozpočet stane se významným ještě po jiné stránce a stane se do určité míry rozpočtem historickým, poněvadž nese s sebou nové zjevy, kterých jsme ještě v historii naší samostatnosti nebyli svědky. Až dosud bylo výsadou vlády a výkonného státního aparátu, aby položil základ ke státnímu rozpočtu a určoval jeho nejdůležitější obsah, totiž položky. V době nejtěžší snad, kterou jsme až dosud prožívali, byl k tomuto nejdůležitějšímu a nejvýznamnějšímu úkolu povolán také parlament, aby spolupůsobil. A za spolupůsobení parlamentu s dosavadními činiteli, kteří o rozpočtu rozhodovali, bylo skutečně uznáníhodným způsobem dosaženo vytknutého cíle. My bychom si jenom přáli, aby ta novinka, která se objevila při letošním rozpočtu jakožto zjev potěšitelný, byla vetknuta pro budoucnost do věnce naší politické tradice. Je pochopitelné, že za těchto okolností rozpočet Čsl. republiky vyvolal záslužnou ozvěnu nejen doma, nýbrž také za hranicemi, kde dokonce vyvolal přátelskou žárlivost.

Osou významu letošního rozpočtu zůstává jeho rovnováha. O tu bylo usilováno s vypjatou svědomitostí, a nač bychom to zapírali, také však s určitou dávkou bezohlednosti. S rovnováhou našeho rozpočtu jsou spjaty těžké oběti pracujících vrstev, protože každý škrt ve věcných vydáních znamená uskrovnění existence pro široké vrstvy pracujícího lidu. Ale nejen po této stránce jsou patrny oběti. Jsou oběti také u části personálních vydání, protože sestavování rozpočtu předcházela bolestná redukce platů státních zaměstnanců a zvýšení pensijního příspěvku, které se dotklo i těch nejnižších s těmi nejskrovnějšími příjmy, takže ze zaměstnanců státních každý na rovnováze rozpočtové má svůj podíl i svoji oběť. Nedělalo se to s radostnými pocity, nýbrž pod tlakem železné nutnosti. A dělalo se to proto, aby ti, kteří neradi se smířili s tímto postižením, nebyli postiženi ještě větším zlem, které by přišlo v zápětí, kdybychom neudrželi hodnotu čsl. měny a kdybychom se dostali na cesty inflační, na kterých nevíme, kde a u jakého stupně národohospodářské katastrofy bychom se zastavili. Nikde se nevyhnuli takovým opatřením, všude k nim museli sáhnouti a my snad můžeme jako polehčující okolnost konstatovati, že jsme snad mezi posledními, kteří k těmto opatřením sáhli, a že snad byla provedena u nás v míře nejskrovnější. A když přes to všechno, že se to ví, je tu určitá část, která nechce projeviti uznání, že se tu jednalo o nutnost, nezbytnost, je to zjev pro naše poměry charakteristický. Chápeme, že je těžko vyvolávati porozumění u toho, kdo musel obětovati všecko, kdo ztratil jakoukoliv naději na zlepšení svého existenčního postavení, když se neúprosně škrtalo ve věcných vydáních. Ale můžeme snad reklamovati uznání a porozumění od toho, kdo obětoval pouze určitou část a kdo zůstal v podstatě ve své hmotné existenci zachráněn. To tím spíše, když se tu jedná o zaměstnavatele, který nezaměstnává pro nějaký podnikatelský zisk, nýbrž jen pro uspokojení správních potřeb naší republikánské společnosti.

Ale tento zjev si velmi snadno vysvětlíme. Vysvětlíme si ho tím, že tu na našem republikánském terénu existuje - snad s jepičím životem - několik společností, které svoji existenci založily na násilném vydupávání a rozdmýchávání nespokojenosti, protože z důvodů sui generis jsou sami nespokojeny. Jedni proto, poněvadž byli odstaveni, aby nemohli hromaditi zásluhy o sebe, druzí proto, poněvadž pro svoji politickou spekulaci stali se zbytečnými, třetí zase proto, že se jim překazilo pokračování v dobrodružné politice, a dokonce je tu také společnost, která rozdmýchává nespokojenost jen proto, že se naše republika nechce dáti na cestu k takovému cíli, aby u nás nejenom nezaměstnaní, nýbrž i zaměstnaní trpěli hladem. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Každá tato společnost využije každého zásahu vládního, aby popouzela široké vrstvy obyvatelstva proti tomu, kdo vládne. A je-li schopna nejzáslužnější čin postaviti veřejnosti jako nejhorší, dovedeme si představiti její řádění, když situace káže, aby vláda a vládní strany sáhly k opatřením nepopulárním. Ale tato společnost zapomíná, že je-li nucen ten, kdo má odpovědnost za celek, za existenci celku, žádati, aby každý jednotlivec, pokud to snese, slevil ze své državy, toho, kdo je nucen k takovému ústupku, popuditi proti tomu, kdo ten ústupek na něm chce, není žádným státnickým ani politickým uměním, že to dovede každý politicky negramotný občan, je-li k tomu ovšem vyzbrojen potřebnou dávkou drzosti a zlomyslnosti. (Výborně! - Potlesk.) Pravím drzosti proto, poněvadž při tom všem, že společnost všechno, co máme s hrdostí nazývati naším, soustavně špiní, dává si titul národní oposice. A zlomyslnost proto, poněvadž tato společnost je přesvědčena, že tu jde o nutnosti a nezbytnosti a kdyby její velectěné osobičky byly u kormidla, že by se při nejmenším nic lepšího nedělo, než se děje. (Výborně.)

Že tu jde o systematické popouzení a špinění všeho, co má býti s hrdostí nazýváno naším, toho doklad byl dán i v dopoledním jednání této sněmovny, když p. posl. Stříbrný obvinil min. dr Beneše, že zařizuje Černínský palác pro ministerstvo zahraničních věcí neúměrným nákladem, a jako doklad uváděl detailní nabídky na zařízení kuchyně pro budovu zahraničního ministerstva. Opatřili jsme si spolehlivé informace, podle nichž v otázce stavby a zařízení Černínského paláce rozhoduje stavební výbor - nikoliv ministr zahraničních věcí - který je složen ze 3 zástupců ministerstva veř. prací, 2 zástupců ministerstva zahraničních věcí a po 1 zástupci nejvyššího kontrolního úřadu, ministerstva financí a ministerstva školství. (Slyšte!) Tento stavební výbor vypsal soutěž informativní, nikoliv zadávací, už koncem minulého roku, ale sám ji již usnesením ze dne 24. ledna zrušil. Proto všechny dedukce, které chtěl p. posl. Stříbrný z těchto skutečností vyvozovati, jsou liché a bezpředmětné.

Nám by mohly býti výlevy takovýchto občanských ctností snad lhostejné, kdyby důsledky ustavičného popouzení a štvaní nevrcholily v pučích, jako byl brněnský. Stojíme-li u takovýchto důsledků řádění společnosti, o které jsem se zmínil, tož myslím, že zdrcující převaha naší republikánské společnosti, která chce míti v našem státě právní jistotu a pořádek, musí si položiti otázku, byla-li či nebyla u nás kerenština. A byla-li, je povinna si říci, že však už jí v budoucnosti nebude a že se s působením této společnosti musí jednou súčtovati. (Výborně! - Potlesk.) Byli-li jsme v brněnském případě svědky potěšitelného zjevu, že nejen vojsko, nýbrž také bezpečnostní orgány splnily dobře svou povinnost (Výborně!), tož bez pathosu říkáme do řad společnosti, která vychovává k pučismu, že je tu ještě jedna stejně spolehlivá armáda, armáda státotvorného dělnictva (Výborně! - Potlesk.), která nedopustí, aby se náš stát dostal do takových vírů a zmatků, jakými je dnes zmítán stát německý, sousední německá republika.

Ale řekl-li jsem, že zdrcující převaha občanstva musí súčtovati s touto společností, pak tedy nejenom s těmi, kteří provádějí puče, nýbrž také s těmi, kteří k pučismu vychovávají a navádějí, ať jsou to činitelé v občanských řadách nebo dokonce také lidé ve státních službách. (Výborně!) A máme-li co dělati se zakuklenými společníky pučistů, kteří nemohou pochopiti, že rozvracením základů státu rozvracejí také svou vlastní existenční základnu, můžeme jejich služeb dobře a s prospěchem postrádati. (Výborně!) Ale nejen to, takoví lidé do státních služeb nepatří a musí ze státních služeb ven. (Výborně!) Demokratický stát nemůže ve svých službách potřebovati krtky, kteří podrývajíce kořeny demokracie připravují půdu pro režim ať už jakkoli diktátorský.

Postavili-li jsme tento požadavek, nebojíme se výtky, že by v něm bylo něco nelidského, nesocialistického. Je to pro nás prostě samozřejmostí. Jestliže někdo, tedy jistě právě socialisté si nejupřímněji přejí, aby u nás byla ideální harmonie mezi výkonným státním aparátem a demokracií. (Výborně!) Je-li ve výkonném aparátu někdo, kdo by raději sloužil jakékoli vrchnosti než demokracii, nesmí zapomenouti, že demokratické zřízení státu bylo dáno z pevné a neotřesitelné vůle celého československého národa. (Výborně! - Potlesk.) Smířiti se s touto jednoduchou pravdou postačí, aby u nás nikdy nemusela býti řeč o nějakém antagonismu mezi výkonným aparátem státním a demokracií, aby nemuselo býti žádného nepřátelství, zjevného ani skrytého a aby také mezi výkonným aparátem a demokracií nebylo žádných bojů. Aby skutečně nastal takový poměr, který je možno nazvati ideální harmonií, o jehož možnosti nás přesvědčuje právě letošní rozpočet, resp. proces, kterým jsme k tomuto rozpočtu šli. (Výborně!)

My ovšem jako socialisté hledáme v našem státním rozpočtu, co je pro tuto dobu pro nás nejdůležitější a nejvýznamnější, totiž linii hospodářské politiky. Ta, bohužel, není v rozpočtu dosti jasná, ale je jasná jedna charakteristická známka letošního státního rozpočtu. Pan generální zpravodaj kol. Remeš první slova k letošnímu rozpočtu postavil tak, že byla vyloženou glorifikací theorie deflace. Pan min. předseda po něm tuto theorii potvrdil a dodal, že vláda bude v této theorii důsledně pokračovati. Pan ministr financí posadil této prognose do budoucnosti korunu tím, když prohlásil, že je to v jeho intencích, a když ještě k tomu dodal, že se musíme smířiti do budoucnosti se snižováním hospodářských čísel.

Aby bylo jasno: nejsme odpůrci této theorie, nejsme ani odpůrci snižování hospodářských čísel, ale toto nesmí se díti jednostranně. Až dosud jsme viděli snižování hospodářských čísel pouze u mezd a platů, tedy u příjmů zaměstnaneckého světa. Postrádáme k tomu však kompensace ve způsobu snižování hospodářských čísel u konsumních prostředků. To, co všude jinde bylo považováno za samozřejmost a k čemu se všude jinde již hodně před námi dostali důsledným vyrovnáním. Index cenový klesl v jiných státech podstatně intensivněji než v Československé republice. Světový průměr poklesu dělá 40%. U nás velkoobchodní cenový index klesl sice o 46 1/2 bodu, v procentech to však znamená pouze 30 procent. Tento proces dál se velmi pozvolna a není úplný, poněvadž nepostihl všechny druhy zboží a, co hlavního, vyhnul se zejména zboží kartelovanému.

Je zajímavo učiniti si jen malý obrázek, jak se vyvinují ceny okolo nás a jak se vyvinují u nás. V prosinci r. 1931 stálo 100 kg pšenice u nás 150·53 Kč, v Rakousku 102·97 Kč, v Anglii 83·05 Kč, v Belgii 81·34 Kč, v Holandsku dokonce 74·43 Kč. 1 q pšeničné mouky u nás 245·50 Kč, v Anglii 146·88 Kč, v březnu téhož roku 1 q cukru stál u nás, v zemi nejvyspělejší cukerní výroby (Slyšte!) 555 Kč, v Německu pouze 329 Kč, ve Francii dokonce 259 Kč. Totéž máme i u jiných než konsumních prostředků. 1 q slévárenského železa na př. stál 1. března 1931 u nás 65 Kč, v Německu 62 Kč, v Belgii 47 Kč, v Anglii 47 Kč, ve Francii 37 Kč. Ale v červnu téhož roku byl již nepoměr daleko větší, poněvadž u nás zůstala cena 65 Kč, kdežto v Německu klesla již na 55 Kč, v Anglii na 35 Kč, ve Francii na 29 Kč a v Belgii dokonce na 28·23 Kč. Zde jest jistě podán patrný důkaz, jak jsme se opozdili v regulaci cenové politiky kartelů, a jestliže již máme značné opoždění k veliké škodě našeho národního hospodářství, tož myslím, je příkazem, abychom s tímto opatřením ani hodinu dále neodkládali. (Výborně! - Tak jest!)

Je pro nás samozřejmé, že budeme musiti sáhnouti i k jiným opatřením, poněvadž kartelovým zákonem bychom nezachytili všecky škůdce na našem národohospodářském terénu.

Je tu ještě jeden faktor, t. zv. meziobchod, který řádí stejně destruktivně jako kartely. O funkci tohoto t. zv. meziobchodu podává přesvědčivý doklad sám Státní úřad statistický, který porovnává ceny velkoobchodní s cenami maloobchodními. Na př. 1 q mouky ve velkoobchodě stojí 243, v maloobchodě 287. Zde to rozpětí cenové není snad ani tak velké. Ale podívejme se na brambory: ve velkoobchodě stojí 27·50 Kč, v maloobchodě 54 Kč, t. j. rozpětí celých 100%. Podívejme se na hrách: 170 ve velkoobchodě, 323 v maloobchodě, rýže 169 ve velkoobchodě, 248 v maloobchodě, a 1 kg kávy ve velkoobchodě 23·5 Kč, v maloobchodě 40·79 Kč. To je, myslím, disparita, která by dávala příliš velké distribuční výlohy meziobchodu. A domnívám se, že boj proti takovémuto vykořisťování konsumentských vrstev není ostnem namířeným proti řádnému obchodnictvu, poněvadž právě Ąstřední rada obchodnictva sama interpeluje vládu, aby toto řádění meziobchodu znemožnila.

Je zajímavé podívat se v praxi, co se přičiněním meziobchodu může u nás objevovat. Uhlí ze státodolu Julius je oficielně prokalkulováno tak, že jeho prodejní cena v Praze I až VIII má činiti 19·95 Kč, v čemž již je započítáno 1.30 Kč obchodního zisku. Ale toto uhlí se nikde za 19·95 Kč neprodává, nýbrž prodejní cena po celé Praze je 24 až 25 Kč, ba dokonce u některých firem až 26 Kč. Loňského roku k podzimu jedna z pražských firem, která se zabývá vedle jiného také obchodem uhlím, rozeslala po větších konsumentech nabídky, ve kterých toto uhlí ze státodolu Julius nabízela za rovných 20 Kč, kdežto nabídky všech ostatních uhlářských firem zněly od 24 až 26 Kč. Maje možnost mluviti s ředitelem onoho podniku, který přišel s touto levnou nabídkou uhlí, položil jsem mu otázku: Není to skutečně dumpingový obchod, když to uhlí ze státodolu nabízíte proti jiným uhlářským firmám o 6, nejméně o 5 Kč levněji? A byl jsem ujištěn, že firma má na tomto uhlí slušný občanský zisk, když je dává za 20 Kč. (Slyšte!) A co se nestalo? Jakmile nabídka oné firmy vešla ve známost ústřední pražské prodejně, v ministerstvu veřej. prací byla s této strany provedena intervence, aby ministerstvo veř. prací oné firmě uhlí ze státodolu již nepřidělilo. (Hlasy: To je skandál! Výkřiky posl. Zeminové.)

Můžeme si demonstrovati zisk t. zv. meziobchodu na nejzákladnější poživatině, kterou je a zůstane chléb. 1 q žita stojí u rolníka 70 Kč, 1 kg žitné mouky stojí 2 Kč. Proč? Ze 100 kg žita vymele se 70 kg mouky a za 16 Kč otrub. To je dohromady 156 Kč. Za mletí se platí 16 Kč z 1 q. Mouka je o 100% dražší než musí býti, je tu 100% rozpětí mezi výrobcem a spotřebitelem. A kdybychom spočítali ono roční množství, které musí míti obyvatelstvo naší republiky, došli bychom k závratným částkám, které shrábne meziobchod, protože chleba se zkonsumuje u nás ročně více než za 2 miliardy Kč. A jestliže je tu 100% rozpětí, uvázla v meziobchodu částka, přesahující 1 miliardu Kč. Je-li ovšem takto prováděno snižování hospodářských čísel, nemůže býti divu, že jsme se ocitli v situaci takové, že sice příjem a důchod zaměstnaneckého světa se snížil až o 35%, kdežto index životních nákladů podle spolehlivých zpráv Státního úřadu statistického snížil se nanejvýš o 8%. Kdybychom měli pokračovat v takovémto snižování hospodářských čísel, pochopitelně povede to jenom k dalšímu rozmnožování hospodářské bídy.

A my máme všechny příčiny uvažovati, zdali můžeme podporovati jakékoliv tendence, které hospodářskou krisi rozšiřují. Nezapíráme si ani na okamžik, že krise v Československé republice je jenom úsekem světové hospodářské krise, která se vyznačuje příšerným problémem, postaveným před světovou společnost ve způsobu 30 mil. nezaměstnaných. Ale jsou tu přece jenom určité zjevy, kterých si musíme k vlastnímu poučení velmi dobře všimnout. Podívejme se na vývoj nezaměstnanosti u nás a ve státech významných se stanoviska politického i hospodářského. Za poslední 3 měsíce loňského roku vykazují vzrůst nezaměstnanosti mimo Ameriku v Evropě pouze 2 státy, t. j. Německo, kde nezaměstnanost v nejnepříznivějších 3 měsících ročního období se zvýšila pouze o 1%, z 28 na 29%, a Italie, kde se zvýšila z 980 tisíc na celý 1 milion, tedy o 20.000, jednotek, ale to již v tom obrovském množství opravdu nijak citelně nepadá na váhu.