Vítáme, že ministerstvo soc. péče vystoupilo s návrhem na zavedení 40hodinného pracovního týdne. Kdyby hospodářským politikům jako politikům v Československu vůbec záleželo na tom, aby ve velké otázce pracovali příkladně, aby kráčeli také v prvních řadách, měl by tento podnět býti uvítán nejen dělnictvem, nýbrž veškerou československou veřejností, československou politikou a odpovědnými muži tohoto státu. Ale co jsme místo toho viděli? Neútočilo-li se co nejostřeji na ministra sociální péče pro tento návrh proto, že svůj návrh zákona podal veřejnosti k diskusi a k poradám? Což se mu dokonce nevytklo, že zneklidnil československou veřejnost a což není známo, že to jsou i ve vrstvách koalice velmi vlivné osobnosti, které k tomuto návrhu chovají se nanejvýš zamítavě, které však nacházejí docela v pořádku a neodvažují se ani slovem odporovati, když průmyslníci vytahují nejtěžší dělo proti tomuto kroku, proti návrhu na zavedení 40hodinového týdne?

Neočekávali jsme příliš mnoho pochopení od našich svazů podnikatelů. Byla kdysi za starého Rakouska doba, kdy čeští průmyslníci projevovali pochopení pro sociálně-politické požadavky. Zdá se, že se to změnilo. Dnes tomu tak není, jako za bývalého Rakouska. Nejzpátečničtější mínění v hospodářské politice a v otázkách ochrany dělníků zastupovali tehdy severočeští průmyslníci, tamější svaz zaměstnavatelů. Dnes žije týž duch i mezi těmi průmyslníky, jejichž dřívější řečníci v bývalém Rakousku hájili poněkud modernější mínění, poněkud moderněji o věcech smýšleli. Zdá se, že to minulo. To nás učí, že se dělnická třída v Československu domáhajíc se 40hodinového týdne nesmí spoléhati na rozum podnikatelské třídy, nýbrž na svou vlastní silu, to nám jen příliš zřetelně ukazuje, že právě jako 10hodinový den musil býti v bývalém Rakousku vybojován jen těžkými válkami, celé týdny trvajícími stávkami, že asi ani v Československu nebudeme toho ušetřeni, abychom nemusili vésti stejně těžké boje pro 40hodinový týden, ledaže v mezinárodním světě, ve státech, které patří ke Společnosti národů, a mezi hospodářskými politiky těchto států pronikne přece poznání, že nelze vybřednouti ze strašné bídy nezaměstnanosti ani tehdy, když se hospodářská krise poněkud zmírní, když se hospodářská situace poněkud zlepší, nýbrž že se vybředne jen tehdy, když se přikročí k tomu, aby se opatřila práce více rukám a aby se uvolnila místa, na která by mohl vstoupiti ten, kdo jest dnes vyloučen z výrobního procesu.

Nejsme úplně spokojeni s výsledkem ženevské konference. Byla by se vykonala jiná a hodnotnější práce, kdyby se byla vyslovila pro resoluci, kterou podala skupina dělnická. Ale konečně musíme resoluci, která byla přijata, doznání, že zkrácení pracovní doby na 40 hodin týdně jest také krok, jehož se v této době krise musí užíti ku potírání nouze, považovati za pokrok a přijde jen na to, aby se z dalších účinků hospodářské krise odpovědné vlády států naučily udělati to správné, vyhověti mezinárodnímu požadavku dělnické třídy a zkrátiti pracovní dobu.

Tyto obě otázky, péče o nezaměstnané a pracovní doba spolu souvisí. Péče o nezaměstnané jest závazkem státu, aby nedal zahynouti lidem vyloučeným z výrobního procesu, a zkrácení pracovní doby jest právě tak nutné, poněvadž se tím umožní jisté části nezaměstnaných znovu se vrátiti do podniků. Dovolte mi ještě krátce říci několik slov o péči o nezaměstnané. Mluví se o ní tak, jakoby byla ochotou, ústupkem dělnické třídě. Dělníci vědí, že jejich osud zavinil kapitalistický hospodářský řád, ale že stát jest povinen zákonitými opatřeními chrániti před úplným zahynutím každého občana a dělníci jsou také občané státu. Stát zasahuje ihned, když se hospodářské podniky nebo banky dostanou do rozpaků. Musí také někdy zasáhnouti, poněvadž jest s tím velmi často spojeno udržení průmyslových podniků. Stát zde tedy ihned čile přispěchá s pomocí. Když člověk, který pracoval celý svůj život, je náhle vyhozen na ulici, když několik kapitalistů soustředí své podniky a za takových pokusů celé továrny se zastaví a dělníci proto vyletí a nemají žádného zaměstnání, pak tento osud nezavinil dělník, nýbrž události v hospodářském životě. Když zde stát nezasáhne, když nic neudělá, aby zákonitými opatřeními zabránil zastavení podniků, pak se musí stát postarati o to, co jest nutné na ochranu těchto lidí. Nemůže-li stát dělníkovi opatřiti žádnou práci, musí poskytnouti peníze, aby chránil dělníky před vyhladověním, a tohoto úkolu se nezbavíte řečmi, jaké můžeme často slyšeti o nezaměstnaných. Proto se musí zvláště v nynější době udržeti to málo, co máme na péči o nezaměstnané. Jest nesociální plánovitě organisovati štvanici proti péči o nezaměstnané. Taková štvanice existuje, tu máme.

Jest zvláštní, že četní pánové, kteří se účastní štvanice proti péči o nezaměstnané, stavějí se v čelo deputacím, které jezdí do Prahy a žádají o zlepšení péče o nezaměstnané. Jest to velmi příznačné, že mnozí, kteří nemohou dosti nepříznivě posuzovati péči o nezaměstnané, kteří v každém nezaměstnaném vidí člověka, jenž nechce pracovati, jenž jest líný a nemá chuti k práci, účastní se pochodů hladu a vedou demagogické řeči, jakoby měli uznání a pochopení pro strašnou nouzi nezaměstnaných. (Posl. Kaufmann [německy]: Ti, kteří snížili mzdy!) Ano, titíž pánové, kteří se nad tím nepozastavovali, když po vypuknutí hospodářské krise průmyslníci snížili mzdy, když se to stalo dvakrát, třikrát a čtyřikrát. Ale titíž pánové útočí na socialistické strany v koalici a líčí je tak, jakoby politika socialistů snížila kupní sílu pracujících lidí. Nyní vím, jaký úmysl mají jisté občanské strany, pokud jde o další vybudování péče o nezaměstnané v Československu. Jedno musíme konstatovati: Cokoliv jest v Československu na péči o nezaměstnané, není daleko tím, k čemu by stát byl povinen. V Německu jsme měli několik nouzových nařízení, tak jedno Papenovo, které velmi ostře zatočilo s podporou pro nezaměstnané. Ale srovnáte-li to, co tam ještě jest nezaměstnaným zabezpečeno, s porcí, na kterou jsou odkázáni nezaměstnaní v Československu, uhlídáte, že jsme pozadu. Jak dlouho to tam ještě potrvá, nevím. Z politického převratu, který se děje v Německu, může povstati leccos horšího, než se stalo za Papena, a jest velmi příznačné, že nad tímto politickým převratem, jak se tak říká, jásají v Československu i německé strany, strany, které předstírají, že dělají dělnickou politiku, a ani chvíli nemyslí na to, že to, co nyní hrozí v Německu, předstihne všechno, co se dosud žádalo od dělníků a jim ukládalo, od Brüninga přes Papena až ke Schleicherovi.

Vždyť stačí se jen podívati na listinu členů kabinetu, abychom se dověděli, kam to směruje. Sociálnímu zákonodárství v Německu hrozí velké nebezpečí. Neboť, že by šlechtici a těžcí průmyslníci jásavě vítali Hitlerovu vládu, kdyby chtěla pokračovati v sociálně-politickém zákonodárství, nemůžeme se přece domnívati. Příliš dobře si pamatujeme řeči, které nynější německý říšský kancléř měl ve vysoké společnosti těžkého průmyslu a v nichž prohlásil, že musí přestati vměšování odborových organisací do hospodářského života, že německé hospodářství nesnáší tohoto vměšování odborových organisací a že se mu musí udělati přítrž. Známe velmi dobře jeho stanovisko k odborovým organisacím, on míní, že musejí býti vyhubeny, má-li se Německo povznésti, a útočí na ně, a pro tuto práci, kterou průmyslníkům ohlásil, nejbohatší pánové Německa ho podporují, pomáhají mu kupředu. Jako říšský kancléř bude přece směti dělati jen to, co mu dovolí těžcí průmyslníci a šlechtici z východního Polabí. Ale on to bude dělati, poněvadž přece od samého počátku politiku k tomu zařídil. (Posl. Köhler [německy]: Pane Schäfer, vy přece také nesmíte dělati nic jiného, než co vám dovolí čeští agrárníci! - Veselost. - Posl. Hackenberg [německy]: Vždyť tomu sám nevěříte! - Výkřiky.) Pak znáte z Německa málo. Uvedu jen dva příklady, které ostře osvětlí to, co můžeme nyní v Německu očekávati. Za prvé jest to propuštění státního tajemníka dr Griesera. Jest to muž mezinárodní pověsti, sociální politik a znalec sociálního pojištění, jakého není na celém světě, který se všude těší nejlepší pověsti a kterého proto ovšem Hitler nemůže již potřebovati. Jak by mohl přece ještě dále užívati člověka, který má mezinárodní význam a jehož sociální názor a sociálně politické znalosti uznali a přiznali i Francouzi. To jest jeden případ. Druhý případ jest, že celý čas veřejně prohlašoval, že se to s odborovými organisacemi musí skončiti. Hitler napsal ve své knize, že zuřivě nenávidí odborové organisace. (Posl. Köhler [německy]: Opak stojí v jeho knize "Můj boj"!) V knize "Můj boj" to stojí, pane kolego. Adolf Hitler byl jednou ve Vídni zaměstnán na stavbě jako natěračský pomocník. Tu od něho žádali - pamatujete se, co praví? Tehdy šli na něho. Jako každý jiný dělník na stavbě měl se odborově organisovati (Předsednictví se ujal předseda dr Staněk.), neboť pracovní podmínky, které tam našel, byly vybojovány bojem odborových organisací. Řekli mu, že jest nemorální bráti podíl na něčem, co jiní vybojovali. Ale on to odmítl jako něco hanebného, že žádali, aby vstoupil do odborové organisace. (Posl. Köhler [německy]: Tak to není, on odmítl vstoupiti do sociálně demokratické organisace!) Takovými výmluvami mnoho nepořídíte. V Rakousku, ve Vídni, byly tehdy jen sociálně demokratické organisace. (Posl. Köhler [německy]: Ani soc. demokratické odborové organisace nejsou povinné!) Tehdy ještě nebyly tyto také-odborové organisace, které později občanské strany zřídily podle politických potřeb. Byly to moderní odborové organisace. Kol. Köhler přece také ví, že odborové organisace nikdy nestavěly na prvním místě politický program, nýbrž vždy prohlašovaly, že spojují všechny dělníky stejného povolání, ať politicky smýšlejí, jak chtějí, aby se na půdě pracovního místa mohly účinně vypořádati s podnikateli. Přirozeně byli sociálně demokratičtí dělníci také nejlepšími členy svobodných odborových organisací. Kdo se nejprve přimlouval v Německu, v Rakousku, ve všech evropských státech o boj dělníků, o spojení dělníků v podnicích? Kdo nejdříve zahájil sbírání sil dělníků a vyslovil, že jednotlivý dělník nic neznamená proti podnikateli, nýbrž že teprve semknut a spojen s ostatními dělníky může dosáhnouti svých požadavků? To byli sociální demokrati. Pane kol. Köhlere, domníváte se snad, že podnikatelé někdy něco udělali pro skutečné odborové organisace? Domníváte se skutečně, že v Německu těžký průmyslník Thyssen, jeden z nejbohatších mužů, uzavřel s Hitlerem důvěrné přátelství, že ho vítá, že se dal zapsati do národní organisace, poněvadž v národně-socialistické straně vidí stranu dělnické třídy, která chce zlepšiti osud dělníků a provésti vyrovnání hospodářských rozporů bojem odborových organisací? Věříte tomu? (Posl. Köhler [německy]: Co udělaly vlády, které byly vedeny vaší stranou? Vždyť jste dlouho vládli!) Ony ještě nevládly, sociální demokrati v Německu počínajíc od ústavodárného Národního shromáždění neměli nikdy příležitost sami vládnouti, musili se vždy v koaličních vládách vyrovnávati s jinými... (Posl. Köhler [německy]: A nyní Hitlerovi vytýkáte, že činí totéž!) Hitlerovi nic nevytýkáme. Ale konstatujeme, že tento muž právě před několika týdny prohlásil, že Papen patří mezi vznešené lidi, kteří využili velké strany a jejího převratu, aby se vydrápali do úřadů, že Papenovi a jeho přívržencům všemožně vynadali a nyní se... (Posl. Köler [německy]: Nerad bych uváděl, co řekli Bauer, Scheidemann a jiní proti svým dřívějším druhům z koalice!) To můžete uvésti, proto se zde nebudeme hádati.

Jistý šlechtic Januschau-Oldenburg řekl kdysi, před několika týdny, že Adolf Hitler se musí teprve řádně odvšiviti, pak teprve že bude upotřebitelný. Papen asi nyní zpozoroval, že odvšivovací období jest ukončeno a že se Hitlera dá nyní jako říšského kancléře užíti proti Marxistům, proti listopadovým zločincům. Ale jde o více. Jde o demokracii. A zde, pánové, bych rád řekl jen toto: Když jsme včera slyšeli zde tak vřelá slova, která směřovala přes hranice k národním socialistům v Německu a k Hitlerovi, slova, která přímo ukazovala, jak velice to pány bolí, že se nemohou účastniti pochodňových průvodů na Hitlerovu počest, pak bychom proti tomu rádi řekli, že rovněž pohlížíme tam do Německa, ale že naše sympatie a přání směřují k dělnické třídě, k proletariátu v Německu, který stojí před nejtěžšími a dějinně nejvýznamnějšími rozhodnými boji, které se nyní v Německu vedou. Sledujeme s napětím, co se tam děje, prodchnuti přáním, aby se německé dělnické třídě podařilo v tomto rozhodném boji zachrániti to, co v Německu ještě zbývá z demokracie. Dnes jde v Německu o mnoho, jde o nové pány, o nové zřízení brutálního šlechtického panování. Je nevýslovně smutné, že se strana, která předstírá, že jest stranou dělnickou, účastní tohoto nového zřízení šlechtického panství, ba dělá ze sebe nositele tohoto panování. (Posl. Köhler [německy]: Vždyť také sedíte ve vládě s českými agrárníky, kteří zničili celé naše německé hospodářství!) Zde jest již ohromný rozdíl. To se nedá spolu srovnávati.

Naše sympatie patří německému proletariátu. Doufám, že volební boj, jejž vyprovokoval Hitler nikoliv z troufalosti, nejen dopadne tak, jak to očekává demokracie, nýbrž tak, že umožní nový vzestup demokracie v Německu. Co budeme moci udělati jako proletáři v Československu, abychom podporovali pracující lid v Německu v tak těžkém obranném boji proti nepřátelům dělnické třídy, to učiníme. Přejeme nár. socialistům Hitlera jako říšského kancléře. Vidíme v něm muže, který jest naplněn nenávistí ke všemu, co jen jakkoliv souvisí s dělnickým hnutím. Vidíme v něm muže, který se svými kamarády jásavě uvítal porembského vraha, který oslavoval jeho čin jako splnění rozsudku lidu. Vidíme v něm pána, kterého si vyhledali těžší průmyslníci a šlechtici z východního Polabí, aby ubili demokracii, aby zabránili odhalení ostudy s východní pomocí, která v posledních týdnech propukla. Vidíme v něm muže, který si za kamaráda zvolil člověka, jenž nebyl jen docela zbabělým úkladným vrahem, nýbrž o kterém jest dnes známo, že zasluhuje výtku, která se dělala zavražděnému. Teprve v posledních dnech bylo odhaleno, že Gräupner, člověk z ochranného oddělení, který se účastnil této vraždy v Porembě, se zbraní v ruce bojoval v horním Slezsku proti Němcům a 10 let sloužil v cizinecké legii ve Francii. Nelze popírati a sprovoditi se světa, že národní socialisté zavedli v politickém boji v Německu takové methody, které dosud nebyly zvykem v kulturním světě, nůž, dýku a revolver.

Říšskoněmecká soc. demokratická strana hledí s odhodláním a klidem příštím věcem vstříc. My soc. demokratičtí dělníci v Československu považujeme za svůj nejvyšší úkol, ruku v ruce se svými českými druhy v boji semknutě se zasazovati o to, aby všechny pokusy rozbíti demokracii byly hned na počátku odraženy. Chceme to, co ve střední Evropě ještě z demokracie zbylo, hájiti a brániti proti fašistické vlně.

Víme, že státní rozpočet, který se nyní projednává, ani zdaleka není ještě státním rozpočtem, který by uspokojoval požadavky proletariátu. Ale mohli jsme přispěti a přispěli jsme k tomu, že v tomto státním rozpočtu přece tak dalece, jak to dovolovaly hospodářské poměry a státní finance, bylo pamatováno na výdajové položky, které jsou pro dělnictvo důležité a nutné. Naším nejtěžším úkolem jest nyní obrana demokracie. Německy proletariát, který stojí nyní v obraně, má naši sympatii a doufáme a jsme přesvědčeni, že i tato vlna zpátečnictví a reakce se převalí. Ale dělnická třída bude cílevědomě pokračovati až ke zřízení záměrného hospodářství, ve kterém nebudou na jedné straně kaženy, spalovány a ničeny zásoby zboží, poněvadž je nelze odbýti, a na druhé straně nebudou lidé hynouti hladem u plných skladišť. Věříme v tuto budoucnost a nedáme se zmásti na cestě ke svému cíli. Na půdě demokracie a z půdy demokracie chceme kráčeti k tomuto cíli, až ho dosáhneme! (Potlesk.)