Slovenský národ spojil sa pri prevrate jako samostatný národ dobrovoľne v jedon nový celok s bratským národom českým. Žil mnoho sto rokov odlišným mravným, rečovým, hospodárskym, kultúrnym životom, teda za celkom iných pomerov jako národ český a v inom štátnom útvare. Dľa všetkých zásad štátnických a dľa praktického státnického smýšľania mal byť pri utvorení tohoto štátu a štátnej správy územím osobitne ovládaným svojskou zvláštnou správou a svojími na jeho specielné pomery priliehajúcimi a na tieto tvorenými zákonmi. Každý to z nás aj tak myslel a v tejto domienke sme šli tvoriť spoločný štát s bratmi Čechmi; nespomínam ani Pittsburgskej dohody, ktorá nám zaisťuje samosprávu, politickú autonomiu bilaterálnou smluvou, podpísanou hlavou štátu, a Martinskú deklaráciu, ktorá detinskou láskou a naivnosťou v svojom texte tiež predpokladá svojský a voľný vývin samobytnosti slovenskej v novom štátnom útvare. My si túto politickú autonomiu jako samozrejmosť a dôsledok nášho spojenia sa v jedon štátny celok požadujeme, a keď sa nám jej nedostáva, cítime sa byť politický utlačení a sme nespokojní až do vydobytia tohoto nášho samozrejmého, samou prírodou každému národu určeného práva. (Tak je!) Nám je Prahou odopieraný požiadavok politickej autonomie z dôvodov, že jej nám netreba, lebo sme vraj jedon národ, národ československý. Toto je fikcia, zrodená v niekoľkých poblúdených hlavách politických teoretikov, ktorá skutočnosti nezodpovedá. Národ slovenský sa samostatne v inej legislatíve, odlišnej od českého národa svojou rečou, za iných politických a kultúrnych podmienok vyvinoval, a preto keď by aj fikcia jedného národa obstála - čo popieram - aj vtedy je požiadavok autonomie Slovenska dľa vyše udaného opodstatnený a oprávnený. Námietky proti autonomii centralistmi spomínané nie sú správne, že by totižto tým utrpel štát, jednota by bola naštrbená a podobne. Toto neobstojí. Jednota štátu by tým nijako nebola ohrožená, ba keby to malo nastať, ani by sme to nechceli, ako sa nechceme jednoty štátu ani len v myšlienke dotknúť. Tu je príkladom Nemecko, tam Spojené štáty severoamerické, ktoré pozostávaju z niekoľko desiatok autonomných, ba skoro suverenných štátov a zaujímajú na vonok jak jednotný štát o veľa lepšiu, záväznejšiu posíciu ako naša republika. Fikcia jednotného národa československého dľa dnešného už vyjasneného pomeru medzi Čechmi a Slovákmi bola vymyslená Prahou len a výlučne na ukrátenie slovenského národa v jeho právach v prospech českého národa. (Posl. Polívka: Vy budujete najsilnejší centralizmus, školskú autonomiu a nechcete!) Najlepší liek bude predsa asi ten, ktorý uhádnem ja, a nie ten, aký vy predpíšete. Keď by obstála fikcia jednotného národa, tak musel by byť slovenský národ ako panujúci spolu s Čechmi... (Posl. Bečko: A nie je?) počkaj - práve tak účastný výhod štátom mu zaistených ako český národ. (Posl. Bečko: A ktoré sú to?) Počkať. Čo je však v skutočnosti? Slovenský intelligent nedostane miesta pri štátnej správe, ale na jeho úkor posielajú sa na Slovensko stále úradníci z historických zemí, takže dnes ích je tam do 300.000. V niektorých rezortoch Nemcov je na Slovensku viac ako Slovákov, na pr. v súdnictve. Dnes má Slovensko už v republike dosť vyštudovaných intelligentov, po ktorých nemôžete hodiť nenávistnou slinou ako po nás, že sme Maďaroni. Ti sú vámi, tedy dobrými národovci vychovaní, a musia tedy byť tiež dobrými národovci. Takých ľudí máme veľký počet, takže by už dnes 25% vyše udaných Čechov z tých 300.000 vedeli vystriedať, ale naší sú bez zamestnania a doma hladujúc musia sa dívať, ako ích miesta v úradoch cudzí zabierajú. Takto to vypadá s tým jednotným československým národom v praxi. Vy nás nijako neuznávate ani doma ani pred cudzinou. Maďari tiež stále tvrdili, že slovenského národa niet, jesto iba jednotný maďarský národ. My sme heroicky museli za Maďarska bojovať za slovenský národ a slovenskú myšlienku. (Posl. Bečko: Rieknite, jestli ste aj vy bojovali?) To mi dosvadčia druhí ľudia, nie vy! Vy ste ešte vtedy zpievali rakúske piesničky. (Výkřiky posl. Polívky a Bečko. - Místopředseda Stivín zvoní. - Posl. Polívka: Nemáte práva hovoriť za Slovákov!) Vy s českou botou nevstupujte do svedomia Slovákov a ich národného povedomia. (Výkřiky posl. Polívky. - Místopředseda Stivín zvoní.) Vy tam chodíte vyžierať slovenský národ. Prepusťte svoje miesto hladujúcim Slovákom. Vy tvrdíte tiež - slovenského národa niet na Slovensku sú len Čechoslováci a v historických zemiach Česi a Nemci. V hospodárskych veciach je Slovensko priamo vykorisťované na úkor historických zemí.

O kultúrnych veciach škoda reči šíriť. Snažíte sa síce kultúrne povzniesť Slovensko, musím uznať, ale spôsob, akým sa to deje, viac škodí, ako osoží. Slovensko si žiadá politickú autonomiu, aj ju bude mať, lebo mu patrí; má naň právo a len tak sa môže oratovať od úplného hospodárskeho úpadku. Nepoškodí to jednote štátu, len sa nám a vám bude spokojnejšie žiť v tomto štáte jedon vedľa druheho a nebudeme ako rozvadení synovia jednej materi závistlivým okom jedon na druhého zazerať. Každý si bude hospodáriť na svojom, ale pre jedon spoločný celok, pre náš spoločnou vôľou postavený štát.

Stále sa hovorí o reorganizácii štátnej správy. Nuž, vážení pánovia, už by bolo raz načase touto otázkou pohnúť. Máme dnes ministra vnútra, ktorý je na slovo vzatý administratívny odborník, ten by to vedel, vedel by to dobre spraviť, len ho netreba v jeho práci rôznymi pletichami mýliť, znepokojovať a treba ho s tým čím skôr poveriť. Lebo koľko námahy robí dnešný systém samým úradníkom! To len aktá a čislo, čislo a aktá, kým život vonku ďalej beží, musí si otázky mnohokráť sám riešiť per fas et nefas, lebo vyriešenia otázky nedaj Bože sa dočkať. A či sú snáď ti úradníci na vine? Systém ustrnuté paragrafy nesúceho zákona a prísne predpisy, dľa ktorých sa musí úradovať, ak nechce dostať disciplinárku. Mal som prípad, že v malej obci žiadal si občan výčapnú licenciu ešte začiatkom roku 1927. Apelláciou sa to dostalo až do Prahy, do ministerstva obchodu. Od roku 1927 do roku 1932 tá akta putovala z ministerstva obchodu do krajinského úradu, ztade zpäť na okresný úrad do Novej Bane, zasa zpäť cez všetky fora až do Prahy, to sa asi 2 až 3 razy zopakovalo a až v piatom roku bola vec vybavená. Pánovia, nuž za toto platí poplatník, aby mu takto rychle boly veci vybavované? Nech Boh chráni, keď akta musí ísť do dvoch, lebo troch ministerstiev. Tu stránka skorej zomrie, kým aktu vybavia. Teda tu sa musí stať čím skôr radikálna náprava, ak sa bude mať restringuovať úradníctvo, ráčte to v ministerstvách pri sekčných šefoch začať, lebo veď ministerstvá môžu svoju agendu zmenšiť, nemusia vo všetkom ani len ako posledné forum rozhodovať, môžu svoju pôsobnosť v mnohých veciach preniesť na krajinské úrady a tak zmeniť počet oddelení a tým aj počet vysokých úradníkov.

Keď sme už pri reorganizácii štátnej správy, nesmieme zapomenúť na takú dôležitú vec, ktorá je s touto tak úzko spojená, na úradníkov, ktorí túto správu prevádzajú. Naše vlády pri dnešnom systéme žiadajú za tú dosť malú plácu od úradníkov nielen úmornú prácu jemu zadelenú a tak kupujú oni od neho nielen jeho telo a duševné výkony tohoto, ale žiadajú si predať aj jeho dušu, svedomie, politické presvedčenie. Každá vláda je totižto toho názoru a robí sa aj nátlak v tomto smere, že úradníctvo musí hlasovať na politické strany každej vlády. Dľa tohoto sa potom aj vo veľmi mnohých prípadoch riadí aj postup. To je kupčenie so svedomím slobodných občanov. Nazdávam sa, že tí svedomitejší úradníci boli by povďační, keby pri voľbách hlasovať vôbec nemuseli. On musí mnohokrát pri vybavovaní štátnych úkonov podliehať tlaku tej lebo onej politickej strany, čo by sa nemohlo diať, keď by nemali volebného práva. Vláda by mala vypočuť mienku úradníctva v tej veci a myslím, že by sa väčšina výkonných úradníkov dobrovoľne vzdala hlasovacieho práva. Pri vojsku a četníctve sa to výborne osvedčilo a úradník má byť, ba aj chce byť práve tak nestranným, nepredpojatým vo vykonávaní štátnej moci ako vojak, alebo četník.

Do politickej správy patrí aj nasledujúca, pre náš slovenský Juh veľmi vážna otázka vyplácanie maď. bolševíkmi zapríčinených škôd. Našej strane podarilo sa po niekoľko ročnom naliehaní primäť vládu k tomu aby vyplatila tie škody v úplnej hodnote postihnutým. Konečne sa vláda rozhodla a čiastka niekoľko tisíc podaných prosieb o výplatu dostala sa už do Prahy do ministerstva vnútra. Tu je však len nepatrná čiastka týchto prosieb, ale vybavovanie aj týchto ide tak pomaly, že sa výplaty poškodení vyčkať nemôžu. (Výkřiky.) V Bratislave na krajinskom úrade leží väčšia čiastka týchto prosieb, kedyže príjdu tieto k výplate pri takomto pomalom vybavovaní? Pán minister vnútra by tu mal energicky zakročiť, aby tieto obnosy boly za pol roka všetkým poškodeným vyplatené, lebo čakajú juž len 14 rokov. (Posl. dr Slávik: K tomu by bolo treba všetkých rozpočtových príjmov!) To je iná modalita. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) Jestli by však štát z nedostatku finančných prostriedkov nebol vstave tieto výplaty vykonať, nech sa otázka rieší takým spôsobom, že štát dá každému z poškodených štátnu poukázku na úplny obnos škody, tak aby si občan mohol touto poukázkou jak staré daňové reštancie vyrovnať, alebo v budúcnosti daň zaplatiť. Veď títo poškodení sú väčšinou roľníci južného Slovenska, ktorí dane po toľkých neúrodných rokoch nemajú zaplatené, takto by štát zinkasoval daňové reštancie na zaplatenie, ktorých má len veľmi malú nádej, zašporoval by exekučné trovy, nepríjemné výkony a občan by bol spokojný, že sa štát predsa len oň stará a nahradí mu vojnou zapríčinenú škodu. Veď títo občania prežili všetky hrôzy vojny, boli na majetkoch a na zdraví ťažko poškodení, sú hraničiarmi nášho štátu. Tak keď štát ročite stále od ních dane berie, môže raz aspoň, keď hraničiara nehoda zastihla, tiež pomôcť a nahradiť aspoň skutočnú škodu.

Dnešný náš politický život jak v parlamente, tak aj mimo neho je tak politicko strannícky vyhraničený, že to dosahuje až nemožných rozmerov. U nás sa ľudia, alebo poslanci nepozierajú na politiku a na strany s hľadiska, že strana je skupina ľudí, ktorí krem uplatňovaní svojích stavovských záujmov pracujú v prospech štátu istým smerom a inými prostriedkami, medzi inými ľudmi ako ona strana, avšak pracujú rozhodne v prospech štátu, lebo ináče by nemohli mať práva existencie, nie u nás sa delia strany na vládne a opozičné, tedá dobré a zlé. Vládne strany sú dľa terajšej praxe štátotvorné a majú vždy pravdu, opozičné sú zlé strany, protištátne a nesmú mať nikdy pravdu. Tú povýšenosť jednotlivých politických vládnych strán nad iné pozorovať je až komické, jednotlivci týchto vládnych strán, inače ľudkovia vo väčšine praobyčajní a v bežnom živote celkom bezvýznamní, ako náhle ostanú vládnymi, to už nepoznajú nikoho, namýšľajú si dokonca, že oni sú vláda a štát a dľa toho sa potom aj poučne a mravokársky reční tu v parlamente tymito v politice inače celkom neškodnými ľudmi, pravda adresované vždy na opozíciu.

Títo vládní poslanci musia hlasovať bez najmenšieho odporu voči svojej strane aj vtedy, keď sa to direktne protiví záujmom voličov jeho volebného obvodu, alebo stavu, ktorý zastáva; v inom prípade zasa musia hlasovať proti svojmu svetonázoru, o čom dobre vedia tí ostatní. Čo je toto? To je ubíjanie duší, slobodnej vôle, drill ako v pruskej armáde. Pozrime sa, Francia je len dosť demokratická a tam sa minulý týždeň prihodilo min. Chéronovi, že podal finančný návrh, opoziční socialisti podali protinávrh a senát prijal síce návrhy Chéronovi, ale s dodatkom, že musí byť doplnený návrhom opozicie. Môže sa toto u nás prihodiť, aby pri vládnom návrhu bol aj opozičný v úvahu vzatý? To je nemožnosťou, to sa tu iste nestalo a obávam sa, že sa ani nestane. Dajte aspoň vo veľmi závažných veciach voľnú ruku pri hlasovaní vládnych návrhov, tak bude aspoň na oko bránená sloboda svedomia.

Naše udomácnené pomery nepoukazujú na vysokú úroveň, niveau nášho parlamentu. A čo je tomu príčinou? Viazané kandidátky. Pri týchto a pri nateraz platnom volebnom systeme vodca strany musí pozierať pri sostavovaní kandidátok nie na kvalitu, ale na to, že ten a ten kandidát je výborným kortešom, má za sebou ľud, tak ho musí kandidovať na dobrom mieste, nepozierajúc na tú okolnosť, že dotyčný s jeho rozumovou unosnosťou by bol snáď súci za starostu malej obci a nie za poslanca, ktorý má zákony robiť, poťažne, čo je ťažšie, návrhy týchto kritizovať a opravovať. Pri slobodných voľbách by si každá strana kandidovala dľa okresov tých najlepších z mravného ohľadu a vzhľadom na jeho duchovné a politické schopnosti a ľud, voličstvo, poťažne okres by potom z viacerých quasi závodiacich kandidátov volil si toho, ktorého za najsúcnejšieho uzná. Je len potešujúce počúvať, že vládne strany sa s týmto systemom zaoberajú, uznávajúc, že tento system viazaných kandidátok, tak ako je dnes, nie je možno ďalej udržať, a treba tu istej korektivy.

My strana ľudová sme si dobre vedomí tych ťažkostí, s ktorými dnešná vláda musí zápasiť jak v nútorných a hospodárskych veciach, tak aj v zahraničných záležitostiach. Tieto nás naplňujú priamo obavou, či tie úkoly, ktoré sa majú riešiť, táto vláda bude vstave vôbec zdolať, avšak ospravedlňuje naše odmietavé stanovisko voči nej aj za tychto okoľností to presvedčenie, že si túto ťažkú situáciu zapríčinila sama terajšia vláda vo veľkej miere svojou nedbalosťou. Vláda majúc ohromnú vládnu väčšinu si cez roky a roky zdravé návrhy opozície podané v prospech všeobecnosti a štátu nevšímala, nedala nám možnosť uplatniť sa v zákonodarstve a preto musí teraz sama snášať ťarchy a zodpovednosť situácie. My aj dnes prehlasujeme, že chceme hoci aj v opozícii brať činnú účasť v zákonodarstve tohoto nášho štátu vecnými návrhami, a žiadame, aby tieto ako v iných demokraciach boly povšimnuté a v úvahu vzaté. Protestujeme proti zaobchodeniu a povýšenosti vládných strán voči nám štátotvornej opozícii a žiadame, aby predsedníctvo snemovne v tomto ohľade zaviedlo iný systém, taký, aby na pr. o chystaných návrhoch do plena bola aj opozícia zavčasu upovedomená (Tak je!), aby sa vecnými návrhmi mohla náležite prichystať na predbežné parlamentné debaty a nie aby sa o návrhoch dozvedela vždy až v poslednej minute. Dvíhajte auktoritu parlamentu - lebo takto to ďalej ísť nemôže - v duchu pravej demokracie. Keď zavládne ten duch, značiť to bude počiatky ozdravenia našej republiky, pri tom duchu najde aj náš slovenský národ splnenie svojích túžob - autonomiu - a Slováci a Česi vzájomnú rovnováhu. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan posl. Schäfer. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Schäfer (německy): Slavná sněmovno! Oposiční řečníci líčí státní rozpočet na rok 1933 jako dílo, proti němuž se musejí činiti vážné námitky. S tímto míněním můžeme souhlasiti, neboť i tentokráte jde o státní rozpočet, který odpovídá spíše potřebám kapitalistickým než potřebám pracujících tříd. Nemůže to býti jiné, dokud žijeme v kapitalistickém světě. Dělnická třída, převážná část obyvatelstva, nemá ještě politické moci a může jen potud míti vliv na sestavení státního rozpočtu a na rozdělení příjmů a výdajů, pokud sahá její politická moc. Mimo to musil býti tento státní rozpočet sestaven za nevypověditelných nesnází a velkých starostí. Svět jest ve velké hospodářské bídě. Počet nezaměstnaných ve všech státech od r. 1929 nepřetržitě stoupá a při tom byl v jednotlivých státech již dříve velmi vysoký. Hospodářská nouze dosáhla v některých zemích světa rozsahu, že se přímo hrozíme, když se zabýváme jejími následky. Z následků hospodářské krise není ovšem vyňato Československo a velmi brzy se ukázalo, že se mýlili ti hospodářští politikové, kteří mínili, že nás to nezasáhne tak krutě jako jiné státy na světě, které, na př. Německo a Amerika, byly po velkém úpadku zachváceny nezaměstnaností. I u nás číslice nezaměstnaných od r. 1929 neustále stoupá a dnes máme 750.000 osob bez zaměstnání. Že ve státě v době, kdy skoro milion lidí - s příslušníky rodin - nemá výdělku, když jest odkázáno jen na nedostatečnou podporu nebo vůbec nemá příjmů a jen tu a tam si příležitostně vydělá několik haléřů, tím trpí i státní hospodářství, poněvadž daně klesají, nepřekvapuje, že se pak musejí omezovati státní výdaje, poněvadž příjmy již nedostačují, aby se vydávalo jako dříve, jest faktem a mnohdy to vypadá velmi divně, když nyní kritisují tento státní rozpočet politikové, kteří v jiné době, za lepší konjunktury, byli by mohli něco málo opatřiti pro horší doby. Podivně vypadá, když vystupují tací politikové a poučují nynější vládu, že není možné, ponechávati tak vysoké výdaje, že stát se sotva může dostati kupředu, že se musí jinak hospodařiti. Občanský blok, ten seděl u plných pokladen, měl k disposici dosti peněz a mohl si dokonce dovoliti dělati občanským třídám a jednotlivým kapitalistickým skupinám velké dary na daních. I my musíme leccos vytknouti státnímu rozpočtu a kdyby sociálně-demokratické strany byly dostaly od obyvatelstva československého státu politickou moc, které potřebují, aby upravily státní rozpočet podle potřeb pracujících tříd, vypadal by docela jinak než nynější. O tom přece nemusíme teprve nikoho poučovati.

Přes to, že jest úkolem státu, aby se v době tak těžké krise ujal dělnické třídy trpící nouzi, byl státní rozpočet po této stránce silně postižen omezeními. Chci hned poukázati na to, že pro nouzi státu byla právě v sociálním oboru provedena omezení na výdajích, která velmi citelně postihují dělnickou třídu. Vždyť jest právě v době hospodářské krise více než kdy jindy zapotřebí pečovati o mládež, starati se, aby se péče o mládež neoctla v nesnázích. Ale příspěvky na úkoly péče o mládež byly ve státním rozpočtu sníženy a následky si můžeme snadno představiti. Zařízení péče o mládež musí beztoho po léta těžce bojovati. Zde nepůsobí jen špatné hospodářské poměry, nýbrž i to, že zákon o obecních financích znemožnil obcím a okresům podporovati péči o mládež v té míře jako dříve. Příjmy péče o mládež nepřetržitě klesají, sbírky vynášejí stále méně a obce a okresy prohlašují, že za nynějšího finančního stavu a následkem zákona o obecních financích nejsou s to, aby lépe vykonávaly péči o mládež. Již nyní jest řada okresních péčí o mládež, které jsou v těžké finanční tísni a nevědí, jak budou moci dostáti svým úkolům. Kdyby nás byl občanský blok neobdařil správní reformou, zákonem o obecních financích a všemi těmi opatřeními, která dnes právě v oboru péče o mládež projevují své účinky, kdy jest nejnaléhavěji zapotřebí peněz, pak by byla situace docela jiná. Stále ještě nechcete pochopiti a uznati, že v době velké hospodářské nouze, kdy nezaměstnanost dosahuje stále většího rozměru, stát především musí pečovati o to, aby poskytl peníze na péči o nezaměstnané.

Ve státním rozpočtu jest na rok 1933 zařazeno na péči o nezaměstnané 750 mil. Kč. Jsem přesvědčen, že tato částka nestačí, a potrvá-li nezaměstnanost, jaká byla na začátku roku 1933, pak s touto částkou nevystačíme. Domnívá-li se někdo, že nelze více vydati na péči o nezaměstnané, pak by se měl postarati. aby se počet nezaměstnaných snížil. K tomu se hodí velmi mnoho opatření, jako investice a nouzové stavby, ale musila by se i obcím a okresům poskytnouti možnost prováděti nouzové stavby a jiné práce, musilo by se jim pomoci přídělem finančních prostředků. Obce a okresy udělaly pro nezaměstnané v posledních třech letech velmi mnoho a zvláště v posledním roce, ale dnes jsou jejich síly vyčerpány, nemohou již nic dělati a tak musíme přihlížeti, jak v obcích a okresech počet nezaměstnaných stoupá a nemůžeme na jejich ochranu řádně zasáhnouti. Tedy nouzové stavby, investiční práce. Ale když slyšíme, že uzavření investiční půjčky naráží na obtíže, že se především projevuje mínění, že se musí nejprve vyčkati jiných opatření v oboru péče o nezaměstnané, pak to nebudí zvláštní naději a není to důkazem, že byste si byli vědomi nutnosti, před kterou stojí dnes každý stát na světě a také stát československý.

Nezaměstnanost dá se potírati aspoň částečně ještě jinak, a to pracovní dobou. To není ostatně otázka, která by se týkala jen Československé republiky, nýbrž jest to otázka, která má dnes mezinárodní význam. Úžasné jest pouze, že si naši hospodářští odborníci stále ještě neuvědomili, že bez zkrácení pracovní doby není možno třebas jen přiměřenou část nezaměstnaných znovu zařaditi do podniku. Mezi rozumnými lidmi není již dnes sporu, že při pokročilé technice, při jemně pracujících strojích, při stupňované výkonnosti jednotlivého dělníka nemůžeme trvale zůstati u osmihodinné pracovní doby, aby miliony lidí nezůstaly trvale mimo výrobní proces a nepropadaly pak zoufalství nebo nebyly odkázány na skrovné podpory, které ovšem ohromně zatěžují veřejné hospodářství. Ani kdybychom nyní nežili v krisi, i kdyby do roka nebo do dvou let zase nastaly normální poměry, i pak by zůstaly na světě miliony lidí, kterých by již nebylo možno zaměstnati.

Skupina amerických inženýrů vypočítala, že by podle dnešních technických možností ve výrobním procesu a při stupňované výkonnosti pracovní síly stačilo v Americe 660 pracovních hodin na každou pracovní sílu, aby byly uspokojeny všechny potřeby amerického obyvatelstva v tom rozsahu jako v r. 1929. Počítáme-li 300 pracovních dnů na rok, nevychází ani 2 1/2 hod. denní pracovní doby. To, co v Americe způsobilo technické zdokonalení podniků, racionalisace, jest dnes i v Anglii, v Německu a u nás. Přečtěme si jen, co o tom uváděl ministr sociální péče v rozpočtovém výboru a budeme musiti uznati, že zkrácení pracovní doby bez zřetele na to, že prožíváme dnes tak strašnou hospodářskou krisi, jest nutné a nevyhnutelné. A když se nyní naši průmyslníci v Československu chovají bez pochopení k tomuto mezinárodnímu požadavku odborových organisací, musíme se jich tázati: Co si představují pánové, že se má státi se statisíci lidí, kteří již nemohou býti přijati do podniků? Zamítá-li se zkrácení pracovní doby, nechce-li se uznati, že zavedením 40hodinového týdne bude množství práce rozděleno na více lidských rukou, odporuje-li se 40hodinovému týdnu, pak se nám musí říci, jakému osudu mají propadnouti lidé, kteří již nemohou býti přijati do podniků.

Nyní ovšem rádi odbýváte tyto velké hospodářské a sociální otázky několika gesty, několika vznešenými frázemi. Včera večer mohli jsme slyšeti v rozhlase, jak snadným si představujete řešení takových otázek. V Německé říši bude podle Hitlerova prohlášení nezaměstnanost ve 4 letech odstraněna a ve 4 letech budou rolníci v Německu zbaveni vší tísně; jak se to má státi a podle jakého programu lze toho dosíci, nemohli jsme se ovšem z rozhlasové řeči dověděti. Ale když v Americe inženýři počítají, že za nynější osmihodinné pracovní doby musejí miliony lidí prostě zůstati mimo podniky, pak jistě jest ten muž v Německu, který tak obratem ruky chce odstraniti nezaměstnanost, odhodlán donutiti podnikatele, aby všem nezaměstnaným lidem opatřili zase placenou práci a zase jim otevřeli své podniky.

Ale ovšem lidé si dovedou pomoci jinak. Ohlašuje se pracovní povinnost. Pánové, my nepotřebujeme pracovní povinnosti. Statisíce lidí, kteří jsou dnes v Československu bez zaměstnání a kteří pro svou skrovnou podporu musejí jednou až dvakrát týdně často daleko choditi, jsou ochotni pracovati a nemusejí si dáti ukládati povinnost k tomu. (Posl. Hackenberg [německy]: Ale ne tak, jak si to představuje šternberský okresní hejtman!) Nelze ovšem od dělníka, i když jest nezaměstnaný, žádati, aby za svůj vyživovací lístek konal těžkou práci na silnici a ještě si k tomu přinesl své nářadí. Kdyby se v Československu průmyslníci, jak jsme si to někdy představovali, mohli v dohodě se zástupci odborových organisací dorozuměti o zkrácení pracovní doby, jak se to stalo v četných podnicích v Americe a jak takové dohody byly možné i v některých podnicích v Německu, brzy bychom viděli, jak rychle by byla všechna uvolněná místa obsazena bez nucení a nebylo by k tomu zapotřebí zákonité pracovní povinnosti. Lidé by byli rádi, kdyby mohli pracovati, neboť nemůžeme si představiti nic tísnivějšího, nic, co by více otřásalo morálkou, než když po celá léta, jeden měsíc po druhém nemohou se dostati k žádné užitečné práci, když musejí choditi kolem s pocitem, že nemohou ničím přispěti, aby se hodnoty společnosti rozmnožily; neposkytuje se jim možnost působiti jako užiteční členové společnosti, jsou nuceni státi za továrnami a dáti se odbývati vyživovacím lístkem, podpora se jim snižuje, poněvadž stát neučinil opatření, poněvadž v Československu neexistuje skutečně dobře vybudovaná péče o nezaměstnané. Již r. 1921 jsme upozorňovali, že zákon o státním příspěvku k odborové podpoře v nezaměstnanosti v dobách krise nestačí; nejen my jsme to byli, nemýlím-li se, bylo to dokonce v důvodové zprávě vládního návrhu, že zákon o státním příspěvku k odborové podpoře v nezaměstnanosti jest myšlen jen pro doby skutečně normálního hospodářství. A poněvadž jsme tehdy ještě žili v krisi, poněvadž tehdy nebylo ještě hospodářství v pořádku, poněvadž stále ještě byl velmi velký počet nezaměstnaných, musili jsme celá léta čekati, než se zákona mohlo užíti. (Posl. Kaufmann [německy]: Kdy doba ještě nebyla tak zlá jako dnes!) Ani zdaleka nikoliv.

Co vidíme nyní? Nyní tento nedostatečný, v žádném směru neuspokojující zákon poskytuje podle jistých politických skupin již příliš velkou podporu v nezaměstnanosti. Mohli bychom mluviti o gentském systému, ačkoliv jde o zařízení, které jen před válkou mělo ještě jakýsi smysl, kterého se však po válce užívá již jen v několika státech. V hlavních průmyslových zemích na světě přešlo se hned po převratu k zavedení řádného pojištění pro případ nezaměstnanosti. Statistika, kterou vydal úřad práce, praví nám, že ve státech, které patří ke Společnosti národů, jsou vydány zákony o pojištění pro případ nezaměstnanosti pro úhrnem 44,793.000 pracujících lidí. Pojištění, pro případ nezaměstnanosti opírá se o nucené pojištění a jest zavedeno v Australii, Bulharsku, Německu, Velké Britanii, Irsku, Italii, Rakousku, Polsku, Švýcarsku a Rusku. Dobrovolná podpora v nezaměstnanosti jest zřízena jen v těchto zemích: Belgii, Dánsku, Finsku, Francii, Nizozemsku, Norsku, Švýcarsku a v Československu - i ve Švýcarsku ne všude, tam jsou již kantony, kde péče o nezaměstnané jest postavena na zdravější základy. Dobrovolnou péči o nezaměstnané máme ve státech s úhrnem 2,841.000 pojištěných dělníků a řádnému pojištění pro případ nezaměstnanosti jest podrobeno přes 44 milionů pojištěnců. Proč u nás nebyl dosud možný přechod k pojištění pro případ nezaměstnanosti a proč se nepomyslilo na tento krok? Za vysoké konjunktury, kdy továrny byly zaměstnány plně nebo skoro plně, v letech 1926 až 1929, ve kteréžto době jsme měli větší nezaměstnanost jen v textilním průmyslu, bylo by bývalo možné vytvořiti řádné pojištění pro případ nezaměstnanosti. Odborové organisace stále o tom mluvily, že to bude nutné, aby se čelilo pozdější krisi v zaměstnání. Ale tehdy nikdo o tom nechtěl mluviti. A nyní, kdy jsme uprostřed hospodářské krise ohromného rozsahu, jaké zde ještě nebylo, dožíváme se toho, že počet nezaměstnaných patřících k odborovým organisacím jest menší než počet těch nezaměstnaných, jimž podpora v nezaměstnanosti není zajištěna prostřednictvím odborové organisace. Musilo se tedy hledati východisko. Musili jsme zavésti vyživovací akci. A co pozorujeme? I nad těmito výdaji, které se musejí dělati v oboru ministerstva sociální péče a jsou velice nedostatečné, projevujete nevoli a pokoušíte se vším možným způsobem dělati nesnáze, abyste ještě rdousili nepatrnou vyživovací akci. Tedy pokud jde o podporu v nezaměstnanosti, jsme daleko pozadu proti jiným průmyslovým státům na světě a když mluvíme o tom, aby se pro nezaměstnané opatřilo zaměstnání, narážíme na velmi tvrdošíjný a ostrý odpor průmyslníků.

Svazy podnikatelů jsou nám dlužny odpověď na otázku: Co má býti s nezaměstnanými, co má býti z lidí, kteří vycházejí ze školy, kteří ve 14, 15 nebo 16 letech chtěli do práce a pro něž jsou brány továren uzavřeny? Co má býti z těchto dorůstajících hochů a dívek, propadnou-li trvale osudu nezaměstnanosti, mají-li dále vésti život nezaměstnaného, tento tísnivý, ducha rozkládající život člověka bez výdělku? Proč nám na to průmyslníci neodpovídají a proč se dovolávají námitek, jejichž tucty byly popřeny dějinným, hospodářským a průmyslovým vývojem? Proč uvádějí tytéž námitky, které bylo lze slyšeti za 11hodinového pracovního dne, když se v Rakousku bojovalo o 10hodinový den? Proč přicházejí s týmiž směšnými námitkami, které nepřetržitě bylo lze slyšeti ve vrstvách průmyslníků za boje o osmihodinový den? Nebyly-li již před válkou vyvráceny tyto námitky proti osmihodinové pracovní době, což v Anglii neudělaly již tehdy velké podniky nejlepší zkušenosti s osmihodinovou pracovní dobou? Nedovedlo-liž americké dělnictvo smlouvami v četných podnicích již před válkou dosíci osmihodinové pracovní doby? Také již tomu bylo tak v podnicích v Německu, kde prostřednictvím odborových organisací bylo možno dosáhnouti osmihodinové pracovní doby. A že dnes v době, kdy 10 dělníků může tolik vykonati jako dříve sto, v době, kdy jeden stroj nahrazuje pracovní sílu sta lidí, nemůžeme již zůstati na osmihodinové pracovní době, to by měli přece uznati i hospodářští politikové z řad průmyslníků, to by přece i jim mělo býti jasné a proto nechápeme, jak se českoslovenští průmyslníci mohli prostřednictvím svého zástupce postaviti v Ženevě proti snížení pracovní doby na 40 hodin týdně. A nemůžeme dobře pochopiti, že se mezi koaličními stranami hájí stejné zpátečnické mínění, které projevili zástupci našeho průmyslu v Ženevě.