Když lidé, kteří mají a musejí platiti dávky a daně, dojdou k přesvědčení, že se v hospodářství státu a jiných sborů výdaje omezují na míru, pod kterou již skutečně nelze jíti, pak to chápou. Jsou-li lidé přesvědčeni, že vláda a zákonodárný sbor přiměřeně přihlíží v době nouze i při svých výdajích ke státu, chápou to a roztrpčení se zmírňuje. Když někdo zadlužený usiluje žíti v podniku a životě podle svých poměrů a také žije, jeho úvěr stoupá a lidé mu pomáhají, kde jen mohou. Tato zásada neplatí jen pro soukromníky, nýbrž právě tak i pro stát a jiné. Vždyť úkolem vlády a lidového zastupitelství jest přece zásadně to, aby se ve všem všudy pečovalo o lidi v daném státě a aby se jim vytvořila a zajistila pokud možno největší možnost k živobytí. Státní nutnosti! Zajisté, ale jen tehdy, když se především přihlíží k věcem nutným pro lid. Lid v nouzi znamená vždy i stát v nouzi. S pochopením dbáti tohoto poznání pomáhá jistě přemoci nouzi.

V soukromých podnicích obchodních a průmyslových bylo již dříve přirozené, že se zákazníkům projevovala pokud možno největší ochota. To se v posledních desítkách let vyvinulo ve zvláštní vědu. Tato věda se jmenuje služba zákazníkům. Ona doporučuje a provádí metody, aby se zákazníkům dokázalo, jak velký je zájem o zákazníky a jak jsou ceněni. Žádá-li se od některé domácí nebo cizí firmy zpráva nebo nabídka, dostává se skoro vždy odpověď v jazyku, ve kterém psal tazatel. To se považuje za přirozenou věc, při čemž firma proto neztrácí ani to nejmenší na svém zvláštním národním svérázu. I zde v Praze lze tu a tam konstatovati, že jednotlivým podnikům trochu záleží na této službě zákazníkům v jiných státech jest to samozřejmé. Zde se mluví francouzsky nebo anglicky. Ale ještě nikde jsem neviděl nápis znějící: Zde se mluví německy. A to by bylo přece to nejbližší, neboť se to ve skutečnosti přece děje. Jak dobrý dojem by to dělalo na domácí a cizí Němce, při čemž by hodnota Čechů neutrpěla ani nejmenší ztrátu, jest jistě jasně zřejmo.

Stát má mnoho úkolů: administrativní, správní, ochranu práva, péči, zákonodárství, projev moci atd. Všechna tato činnost se umožňuje, většinou umožňuje teprve tím, že občané státu bez výjimky větší nebo menší část svého příjmu nebo důchodu z práce dobrovolně nebo nuceně poskytují státu. Čím hůře musí hospodářství bojovati se všemi obtížemi, tím pečlivější jest služba zákazníkům. Není-liž dosti přirozené a nebylo-li by neobyčejně moudré a rozumné, kdyby jednotlivá odvětví státního hospodářství, zvláště ministerstva vnitra a financí, obdobně podle soukromého hospodářství vykonávala stejnou službu občanům státu? Ublíží si snad stát, když se s lidmi, od nichž chce dostati peníze, za které oni nedostanou viditelné protihodnoty, stýká v jazyku, jemuž ten, kdo má platiti, rozumí a jímž mluví? Občané tohoto státu bez výjimky považují dnes stát nebo to, co se prostě tím rozumí, za něco cizího, za něco, co jim nepřeje, ba za něco nepřátelského, a to zcela právem, poněvadž stát jako nejvyšší stav dosud nepochopil a neporozuměl tomu, že má konati občanům přiměřenou službu. Projevuje svou moc, ale neprojevuje při tom nezbytného taktu a nutné péče. Jednou z nejvyšších vymožeností vysoké kultury jest úcta, kterou člověk nebo národ projevuje jiným lidem, jinému národu. Ze štvanice "Národní politiky" bohužel pozorujeme, že porozumění pro to mnohým schází. Ale i to má svou dobrou stránku, udržuje člověka bdělým. Že to snad mnohým připadá za těžko, rád věřím, ale právě proto jest to tím nutnější věcí v zájmu státu samého.

Zcela zvláštní službou občanům by bylo přizpůsobiti daně jejich poplatnosti, snížiti státní rozpočet o 2 miliardy a pak bychom s ním mohli poněkud klidněji souhlasiti než nyní. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Stříbrný. Uděluji mu slovo.

Posl. Stříbrný: Slavná sněmovno! Z úst řady řečníků zaujato bylo stanovisko jedině logické a jedině správné k posledním událostem brněnským. Nebudu o tomto případě dlouho mluviti, podle mého názoru patří věc řádnému soudu, ale mohu prohlásiti, že Národní liga odsuzuje tento nesmyslný zločin ztřeštěnce bez jakékoliv výhrady. Armáda musí zůstati společným majetkem k ochraně celého národa a státu a je samozřejmé, že každý pokus o její zneužití musí býti za každou cenu zamezen. Ale varujeme na druhé straně vládu, aby tohoto bohudík ojedinělého a podle mého názoru i posledního případu nevyužívala snad k nějaké stranické, politické persekuci. Jak jsem pravil, slovo mají soudy, a nevměšujte se žádnému soudu do celé té záležitosti.

Také o Jihlavě nehodlám mluviti, protože rozsudek nenabyl dosud moci práva, a já jsem tak neskromný, že přece jen doufám, že nežli se dožiji 60 let svého věku, bude jednou tento soud se mnou pro křivou přísahu skončen s konečnou pravoplatností. Jen o tom se musím zmíniti, že nedělá žádnou čest naší státní administrativě, jestliže v okamžiku, kdy projednával se takový proces, který vzbudil zájem široké veřejnosti nejen doma, nýbrž i za hranicemi, některé administrativní orgány rušivým a příliš tendenčním a zřejmým způsobem zasahovaly do průběhu celého soudního řízení. Nemohu si odpustiti hlavně vytknouti tento nekorektní postup sekčnímu šéfovi v ministerstvu spravedlnosti dr Lánymu, který se stal přímo pověstným, ale už také směšným ve stálém postupném získávání a dodávání nových nevěrohodných, a jak se později ukázalo, falešných svědků, a myslím, že ti, kterým se tím chtěl pan sekční šéf Lány zavděčiti, budou mu velmi málo povděčni za blamáž, kterou jim touto taktikou připravil.

Moje slova jsou myšlena docela upřímně a střízlivě a neradil bych p. sekč. šéfovi, aby používal p. ministra snad k nějakému dementi, poněvadž pak bych přišel s detaily a podrobnostmi, které by jemu a pověsti justice nebyly příznivé.

Slavná sněmovno! Chtěl bych mluviti o našich neúspěších, a byl by to materiál velmi vděčný pro oposičního poslance v zahraniční politice. Měl bych mluviti, jak je samozřejmé při budgetní debatě, třeba se jednalo o dodatečné schválení rozpočtu, o vývoji politických událostí v Německu, kde to postupuje od Scheidemanna, soc. demokrata, k nejzuřivějšímu německému nacionálovi Hitlerovi, zatím co u nás hledáme stále nové Švýcarsko, zatím co u nás s opovržením se mluví o nacionálním duchu. (Tak jest!) Je mi vyměřena krátká lhůta, ale přece nemohu úplně opominouti tyto politické věci.

Trpce si stěžujeme, jak malý zájem a porozumění projevuje oficielní politika o poměry na našem bratrském Slovensku. (Výborně!) Ke vší politické mizerii přichází nynější hospodářská krise a my pozvedáme svůj varovný hlas, aby na rozhodujících místech nepřišlo se pozdě. (Tak jest!) Může člověk míti pro to pochopení, když vidí našeho ministra zahraničí velmi činného ve Svazu národů při zprostředkování ve sporu mezi Japonskem a Čínou, mohou se snad dmouti prsa některých osobních ctitelů a zbožňovatelů p. ministra, když je vyhlédnut za prostředníka ve sporu mezi Anglií a Persií, ale myslím, že by bylo daleko účelnější a zdravější, kdyby věnoval svou vzácnou pozornost poměrům na Slovensku, poměrům mezi Čechy a Slováky (Výborně!) a kdyby odstranil ty nejkřiklavější příčiny nespokojenosti, neboť pouze spořádaná domácnost jest zárukou také úspěšné zahraniční politiky. (Tak jest! Potlesk.)

Slavná sněmovno! Nechci však o těchto politických věcech hovořiti, třeba byly příliš lákavé, a právě v době závratného zvyšování všech daní - 21 daňových předloh v krátké lhůtě bylo zde předloženo nebo bude projednáno - v době klesání důchodu domácího obyvatelstva, v době milionové armády nezaměstnaných, v době nejtěžší hospodářské krise a hlavně také nejstrašnější zemědělské krise, v době snižování platů chci se raději věnovati otázkám hospodářským.

Pro náš rozpočet je základním kamenem a nejdůležitější věcí otázka čsl. státních drah. Nelze trvale denně dopláceti na dráhy 3 miliony korun a nechť schováváme hlavu do písku, jak chceme, nemůžeme přejíti miliardový deficit. Československá republika, stát s 15 miliony obyvatel, nemůže trvale snášeti miliardové doplácení. Deficit je ve skutečnosti daleko větší. Nesmíme zapomínati, že podle účetní uzávěrky a podle odhadu je v našich drahách investováno na 17 miliard korun, a to ještě vůbec nepočítám zúrokování tohoto základního kapitálu. Jsem vzdálen toho, abych nynějšímu ministru železnic p. Bechyňovi chtěl ještě nějak znesnadňovati jeho těžký úkol a dovedu oceniti, před jak těžkými problémy stojí, pokládám však za svou povinnost zmíniti se o tom, že bychom se měli vyvarovati prostředků, které železnicím neprospějí a tisíce jiných existencí zničí. Souhlasím, že něco se musí se železnicemi státi, že musí dojíti k úsporám, ale hledat zvýšení rentability na příklad v posledním zákoně o autodopravě zdá se mi naprosto pochybené. V čem se liší tento zákon, který má ráz čistě bolševický, od jednotlivých ustanovení v sovětském Rusku? Tam byli natolik upřímní, že řekli: Nám jde o zničení a odstranění Nepu, této soukromokapitalistické nebo soukromohospodářské společnosti. Zde to nikdo neřekne, ale via facti ničí celý tento stav. Měl bych smysl pro to, třeba bych s tím nesouhlasil, kdybych věděl, že se touto cestou železnicím pomůže. Ale pokud vím, byla osobní doprava vždycky považována za pasivní položku u čsl. státních drah. Příjem z osobní dopravy je nepoměrně menší než z nákladní. Nemám sice po ruce cifry, ale stačí všimnouti si dvou cifer z účetní uzávěrky za r. 1931. R. 1931 poklesly příjmy z osobní dopravy proti r. 1930 o 189 mil. a z nákladní o 723 mil. Kč, tedy již na tomto deficitu vidíte, co je vlastně jádrem příjmů čsl. železnic. Je-li pravda, že osobní doprava na drahách je více méně pasivní, že je nepatrnou složkou veškerých příjmů, jaký smysl má ničiti desetitisíce existencí malých lidí, autodopravců a všech, kteří jsou v tomto oboru zaměstnáni, a při tom nemíti schopnosti pomoci čsl. státním drahám k odstranění tíživého a přímo katastrofálního deficitu?

Slavná sněmovno, při rozpočtové debatě a v rozpočtovém výboru bylo si plným právem stěžováno ústy jednotlivých pp. řečníků, že jsme žili nad poměry, hlavně pak na plýtvání penězi, které se vydávaly plnýma rukama při výstavbě ministerských paláců. Dokonce někteří pp. řečníci se přímo obraceli na p. ministra zahraničních věcí dr Beneše, ale pan ministr Beneš se hájil tím, že šetří. Jak jeho šetrnost vypadá v praksi, chci ukázati na jednom příkladu, který také budu moci doložiti.

Podle rozpočtu na rok 1933 je stanoven stavební náklad na přestavbu, dostavbu a adaptaci Černínského paláce částkou 48,300.000 Kč. Není dnes naší věcí zkoumati, o co bude v konečném účtu tato částka překročena, ale můžeme se na to spolehnouti. Chci se jen několika slovy zmíniti o jednom malinkém úseku - snad se to bude mnohým zdáti malicherným, ale je to charakteristické - tohoto stavebního nákladu, k čemu je ho v době největší bídy, nouze, nezaměstnanosti a tísně použito.

Dostal jsem do rukou opis ofertních nabídek, které jsou rozeslány nevyplněné jednotlivým dodavatelům - má to asi 30 stránek - pro zařízení kuchyní v ministerstvu zahraničí.

Z toho si jaksi uděláte obrázek, jak se u nás šetří. Ministerstvo zařizuje 2 kuchyně v předním traktu, v druhém a třetím patře. Z popisu vidíme - nebudu slavnou sněmovnu zdržovati podrobnostmi - že obrovské sporáky jsou předepsány z bílých smaltovaných plátů v ohni pálených se silně poniklovanou armaturou. Cukrářská pec je se zvláštními samočinně se zavírajícími dvířky, v obou kuchyních jsou nejmodernější přípravny s expedičními a ohřívacími stoly. Dále čteme v této ofertě, že bude pořízen stroj na sníh a majonézu na obsah 30 l, stroj na řezání masa, krájení housky a zeleniny, na nářezy a na čištění stříbra. Překvapující je velikost kávostrojů pro zařízení kuchyní. Jeden je uveden pod č. 49, aby dával v hodině 115 litrů černé kávy. To nesvědčí právě o nějaké přílišné skromnosti, zařizují-li se pánové na 115 litrů černé kávy. (Výkřiky!) A což to chladící zařízení! Budou tam velké automatické chladící skříně s kompressorem pro výrobu zmrzliny, pak konservátory zmrzliny z alpaky, zvláštní chladící skříně na chlazení šampaňského, a to cca na 150 lahví. (Různé výkřiky.) Dál je v této ofertě uveden stroj na výrobu ledu a pak přijdou 2 chladící výčepní stoly, jeden na 4 padesátilitrové sudy piva, druhý na 2 soudky po 25 litrech. V paláci budou zřízeny zvláštní basény pro živé ryby pro kapry zvlášť a pro pstruhy zvlášť. Jen toto kuchyňské zařízení bez nádobí bude státi bez 20.000 Kč půl mil. Kč. V době, kdy máme 3/4 mil. nezaměstnaných, zdá se mi to býti trochu provokativním. Pan ministr řekl kdysi v Pardubicích, že žijeme nad poměry. Přiznávám to, ale především žije nad poměry on, když v této těžké době, kdy se tak obtížně shánějí prostředky k udržování státní administrativy, podobným způsobem dává souhlas k zařizování svého paláce.

A nyní dovolte mně několik málo slov celkově o tom Černínském paláci. Černínský palác za Rakouska a také v prvních dobách po převratu v republice sloužil za ubikace dělostřeleckého pluku. V jeho obrovských sálech bylo, třeba natěsnáno, několik tisíc mužů. Bývalo tam sta koní a desítky děl. A teď tento Černínský palác, adaptován desítimilionovými náklady, sotva stačí pro representační a užitkové místnosti, kuchyně, chladírny, přípravny a byt páně ministrův, neboť kanceláře jsou zřízeny ve vedlejším traktu, za kterýmžto účelem byla vykoupena poměrně velmi dobře školní budova od pražské obce, tuším za 3 mil. Kč, zbořena a na jejím místě postaveny kanceláře. (Posl. Chmelík: Musela ustoupiti representaci!) My jsme opravdu zvláštní stát a již to bylo vzpomenuto také v rozpočtovém výboru. V Praze budeme míti raritu, nejnádhernější palác ministerstva zahraničních věcí na světě a závistí musí blednouti při pohledu na tento trakt ty největší říše světové, které vládnou nad koloniemi. Budeme míti nejnádhernější palác ministerstva zahraničních věcí - a nejmizernější státní nemocnici!

Slavná sněmovno! Zúmyslně jsem se zmínil o této věci, abych poukázal, jak těžký bude míti úkol příští kontrolní komise, která musí dohlédnouti na všecky tyto věci. Nikdo přece nemůže vymluviti, že by to byla státní nezbytnost. Nechci všecko to svalovati na bedra "sedmičky", která měla velmi těžkou práci, tím méně na bedra p. referenta, jenž se snažil, aby získal za každou cenu rovnováhu v rozpočtu, což byl úkol ne zrovna populární.

Slavná sněmovno, budiž mi dovoleno, abych ukázal, jak se u nás plýtvá penězi trochu ve větší míře, a na druhé straně, jakým způsobem zatěžují se bedra poplatníků a zároveň přikročuje se ke snižování platů veřejných a státních zaměstnanců. Nyní ohlašuje se i dokonce snižování platů úředníků bankovních a peněžních ústavů.

Je to historie velmi poučná a prosím, abyste měli laskavou trpělivost a sledovali jednotlivé cifry, které zde budu přednášeti. Je to historie Anglobanky. R. 1922 byla uzavřena čsl. vládou tak řečená anglická půjčka na 14 mil. dolarů a 3,300.000 Ltg u firmy Glyn. Mimo obvyklou provisi zavázala se čsl. vláda po referátu ministra zahraničí dr Beneše zaručiti Angličanům jejich předválečné pohledávky u rakouských dlužníků, pokud bydlí na území Československé republiky. Jde o tak zv. remboursní pohledávky. Zároveň zavázala se vláda, že udělí Bank of England koncesi ke zřízení samostatné Anglo-české banky, která by převzala práva a povinnosti filiálky Anglorakousko-uherské banky, dříve ve Vídni. Ale k tomu bylo u nás potřebí zvláštního zákona, protože se jednalo o privilegium, které odporovalo naším zákonům, že cizinci nemohou zřizovati na našem území žádné peněžní ústavy a hlavně ne banky. Na konto remboursních pohledávek vyplatila čsl. vláda Bank of England 120 mil. Kč a tím zaplatila v hotovosti celý akciový kapitál Anglo-české banky. Těch 120 milionů jsme dali; pánové měli 120 milionů akciového kapitálu, peníze inkasovali a stali se majiteli 100%ní majority akcií Angločeské banky. Tedy majitelem všech těch akcií se stala Bank of England, která z počátku byla zastupována Anglo-Austrian Bank Ltd., peníze však dalo Československo, jak jsem s počátku řekl. Vyúčtovaní remboursních pohledávek anglických věřitelů protáhlo se však na několik let. Bylo třeba učiniti nejdříve soupis pohledávek a zkoumati bonitu a platební schopnost jednotlivých dlužníků. Za války totiž řada závodů zanikla nebo byla k placení úplně neschopna. Při konečném zúčtování se ukázalo, že na proplacení všech těch remboursních dluhů je zapotřebí znova cca 156 mil. Kč. Vláda československá na nátlak p. ministra zahraničí a pro dobrou vůli a poměr k Anglii dala Anglo-československé bance na vyrovnání těchto remboursních pohledávek u jednotlivých dlužníků celou částku 156 mil. Kč; abych byl přesný, nedala, půjčila nevypověditelně na 90 let na 2%. Tedy Anglobanka, když to bude míti, bude nám to moci splatiti v roce 2012, a do té doby má ty peníze na 2%. (Různé výkřiky.).

Slavná sněmovno! Anglobanka měla jednotlivé dlužné částky u dlužníků vymáhati a tím jaksi umořovati tu dlouhodobou 90letou půjčku, která jest až po 90 letech splatná, v částce 156 mil. Kč. Toto vymáhání nebyla snadná věc. Většina dlužníků nemohla platiti. Úvěr uzavřela při kursu 24 Kč za libru a dlužný obnos měla spláceti při kursu 164.5 Kč za libru. Rigorosní vymáhání mělo by za následek zkázu řady podniků, takže případ od případu činěno bylo narovnání. Je však zajímavé, že Československo k vyrovnání oněch remboursních pohledávek zaplatilo hotově 156 mil. Kč ihned, ale podle našich informací v Anglii likvidace této záležitosti s jednotlivými věřiteli dodnes není provedena. Naděje, že by Československo částku 156 mil. Kč dostalo zpět, že by se jednou mohlo zváti zase pánem této částky, je příliš malá. Podle našich informací za těch vlastně 10 let - a to byla nejkritičtější doba, nevím, dostala-li by něco později - dostala Anglobanka od jednotlivých dlužníků na částku 156 mil. Kč sotva 30 mil. Kč zpátky.

Ale to jest jenom začátek historie Angločeskoslovenské banky. R. 1928 byla provedena t. zv. nacionalisace Anglobanky, to znamená, že Bank of England prodala 74% celých akcií - které jsme jí vlastně zaplatili my, ona do toho nedala ani krejcar - československým soukromníkům a 20% akcií koupil stát za částku 30 mil. Kč. My jsme je tedy napřed zaplatili a pak jsme je zase od nich koupili. Další část od nich koupila Kooperativa, Škodovka a Čechoslováci Petschek a Schicht, tedy čsl. státní občané. (Veselost.)

Slavná sněmovno! Před dvěma lety oživla myšlenka fusí několika bank vytvořiti protiváhu proti Živnostenské bance. Mně jistě nebude někdo vytýkat, že bych stranil snad panu vrch. řediteli dr Preissovi nebo Živnostenské bance, naopak, poslední události narýsovaly velmi konkretně můj a náš poměr k tomuto ústavu. Ale faktem je, že engagement p. ministra zahraničních věcí v otázce Anglobanky nebylo nic jiného, nežli vytvořiti proti Preissovi svou silnou, tendenci jeho politiky sloužící bankovní skupinu. Došlo proto ke spojení Anglobanky, Pragobanky a České komerční banky. Aby to stát umožnil, vložil do nově fusované banky vklad 310 mil. Kč, který se má spláceti do státní pokladny teprve z čistého zisku nové banky. To je krásná podmínka, na kterou by každý hospodář přistoupil! (Veselost.)

Uvážíme-li, že před 1 1/2 rokem byla provedena úřední revise u Anglobanky Revisní jednotou a bylo tam zjištěno pasivum v obnosu 1008 mil. Kč, šťastné oči... (Posl. Remeš: Pasiv nebo ztrát?) Ztrát. Velmi správně jste mně poznamenal. Šťastné oči, které se dočkají jednou čistého výtěžku a zisku, ze kterého by tato banka uplácela konečně státu dlužné obnosy. Nová banka, t. zv. Anglo-Pragobanka, byla zřízena s akciovým kapitálem 235 mil. Kč, při čemž akcie Pragobanky byly převzaty v poměru 1:1 a Komerční banky 1:4. Státu vznikla zase nevděčná úloha převzíti všecky akcie z Pragobanky a Komerční banky, které byly na nostru. U Pražské úvěrní banky to bylo asi 80% a u Komerční banky rovněž 80% akcií, což representovalo obnos nových 100 mil. Kč. Takto stal se vlastně stát majitelem více než 51% veškerých akcií v nové bance. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Ale kromě toho ministerstvo financí musilo ještě zaskočiti na burse, aby předešlo panice, když akcionáři starých bank, Pragobanky a Komerční banky zbavovali se těchto papírů. Šlo asi o 14.000 akcií po 1400 Kč. Loňského roku, tedy necelé 2 roky po provedení fuse, když si stát přivázal celou Anglobanku zásluhou právě ministra zahraničních věcí dr Beneše, v čemž mu velmi pomáhal p. ministr financí Trapl a jeho předchůdce p. ministr Engliš, ukázalo se, slavná sněmovno, že všechny předpoklady, za nichž byla fuse těchto bank provedena, jsou nesprávné. Také nová revisní zpráva, o které jsem se zmínil, zpráva Revisní jednoty, označila v r. 1932 ztráty v částce více než 1 miliardy. Přikročeno proto k nové sanaci bank, při které Anglo-Pragobanka dostala: 1. Státní garancii za vklady do 160 mil. Kč, 2. 287 mil. Kč dlužných úpisů zvláštního fondu, vydaných podle bankovního zákona, 3. ponecháno jí 250 mil. Kč, které si tato banka vybrala ze šekového úřadu. Původní návrh zněl na odepsání celého obnosu, ale když to ve veřejnosti udělalo přece jenom značný rozruch, usnesla se vláda, že si těchto 250 mil. Kč ponechává v bance do konce r. 1934 a po této době bude vláda o osudu těchto peněz znovu rozhodovati.

Současně však, slavná sněmovno, když provedena tato sanace a stát se stal majoritářem v nové bance, která měla za 287 mil., vlastně skoro za 300 mil. akciového kapitálu, přikročeno bylo ke snížení akciového kapitálu, abych mluvil přesnou cifrou, ze 235 mil. na 120 mil. Kč, takže 51% účastník-stát dnes vlastně má polovinu z toho, co dal do předposlední sanace. Zmíněných 250 mil., vybraných u šekového úřadu, u kterých jsem se pozastavil, není ničím zajištěno, leda jměním banky, které si může každý vypočítati na prstech. Až do poslední fuse považovala se Anglobanka za republikánskou doménu. Zdá se však, že podmínkou nové sanace bylo, aby také v této državě nastala změna systému, a vidíme to z obsazování jednotlivých vedoucích míst v celém podniku. Spočítáme-li všechny finanční oběti, ať v hotovosti nebo v garancii, jež stát doposud dal do této banky - neříkám, že je to naposled - a kterou založil ze 120 milionů Kč, do které nedali Angličané a cizinci krejcaru a kteréžto akcie pak stát znovu kupoval, přicházíme k závratné cifře 1.400,000.000 Kč státních poplatnických peněz, které se v tomto jediném bankovním institutu utopily. (Výkřiky.)

Slavná sněmovno, pánové jsou velmi pozorní. Aby jednou, předpokládajíce, že ujdou odpovědnosti, nemohli býti hnáni dodatečně k odpovědnosti, tlačili na t. zv. perfektování bankovního zákona, kterým se vlastně dávala zákonná forma zneužití úřední moci, které po celá léta v této věci prováděli. (Výkřik. - Posl. Remeš: Pane kolego, když se to dělalo, tak jste byl také členem vlády!) Račte prominouti, ale řeknu vám, že si tuto věc dělali jednotliví pánové tak přísně důvěrně, že ani sám nebožtík ministr dr Rašín nemohl se dopátrati pravdy, a vím, jaké veliké boje dodatečně sváděl o mnohá původní usnesení, jako na př. o těch 120 milionů, o 156 mil. remboursních atd.

Slavná sněmovno! Anglobanka nemá jenom nepříznivé obchody, měla také řadu příznivých a nikdo ji nebude činiti odpovědnou. Nemám žádného interesu, abych jí škodil, ale soustřeďovala v sobě přes 40% porculánového průmyslu, vytlačeného Japonci, prodělávajícího krisi, sklo, továrnu Premier na jízdní kola, Mevu za pověstného vedení p. dr Boučka, reformátora veřejného života, což skončilo strašlivým krachem. Měla také výnosné obchody. Byla to půjčka města Prahy, která, jak je vám známo, vypůjčila si v Anglii u firmy Wag 480 mil., Anglobanka označena byla za trust a proto obnos uložen v Anglobance a podle podmínek výpůjčky měl býti Praze uvolňován postupně, podle toho, jak pokračovala stavba plynárny a jiné investiční práce u elektrických podniků, na kteréžto specielní úkoly byla tato půjčka uzavřena. Praha platila celá léta 12% úroků z těchto peněz, peníze po ta celá léta ležely v Anglobance bez haléře úroku, protože plány a projekty nebyly hotovy a nepřikročilo se ke stavbě. Když už to hrozilo opravdovým skandálem, shodla se pražská radnice s Anglobankou, že jí budou ty peníze, za které platí dodnes 12%, bez provise a ostatních obligátních výloh aspoň 4% úrokovány. Slavná sněmovno, proč jsem se o této věci zmiňoval? Chtěl jsem ukázat, jak se u nás šetří, jak u nás pan referent velmi poctivě a dnešní vláda shání každý haléř, zavádí se daně s výnosem 4, 5 až 10 mil., a zde 1 1/2 miliardy hodí se do bezedné díže jenom proto, že si někdo chtěl zahrát na konkurenta panu Preissovi a míti k disposici silný peněžní ústav. Pořídil jsem si přesný součet: na kapitále dal stát do nové banky 1.402,600.000 Kč, na diferenci úrokové ztrácí stát do r. 1933 302 mil. Kč.

A nyní, už jsem se zmínil o té historii, vloni byl přijat bankovní zákon, který jaksi měl za úkol dát post festum placet tomu, co páni po léta bez vědomí zákonodárných sborů v zákoutí Anglobanky a jiných bank - pan ministr Engliš měl zájem také na jiných bankách - prováděli. Slavná sněmovno, jedno z nejdrastičtějších zdánlivě ustanovení tohoto zákona týkalo se povinného ručení zbohatlých ředitelů bank sanovaných z veřejného fondu. Při tom vlastně to bylo pouze zostření původního ustanovení zákona, tuším z r. 1922 nebo 1923, toho prvního sanačního zákona. Všeobecně četli jsme v novinách vládních stran: Teď jim to ukážeme - a skutečně jim to ukázali. První úkol a první následek sanace a přijetí tohoto bankovního zákona bylo hromadné propouštění úředníků z fusovaných bank. Teď jsme čekali aspoň na jeden případ, kde páni chytnou za límec p. gen. ředitele. A měli jsme skvělý případ; byl to p. gen. ředitel fusované Komerční banky, z níž nezbylo nic, jejíž akcie se platily 1: 5, p. dr Winternitz. Tak jsme si myslili, teď ho chytí pan ministr financí Trapl za límec a přidrží ho a bude chtít náhradu. A víte, jak to dopadlo? Dva měsíce po přijetí tohoto zákona podepsal p. ministr Trapl p. dr Winternitzovi odbytné částkou 1,400.000 Kč. (Slyšte!) Kdyby pánové popírali, posloužím číslem dekretu, kterým tato věc byla vyřízena.

Slavná sněmovno, srovnáme-li s tímto faktem pak myšlenku, že páni v zájmu snížení režie našich peněžních ústavů a našich bank chtějí přijíti sami hlavně ve formě vládního návrhu s věcí tak dalekosáhlou a zásadního rázu, jako je vlastně útok na kolektivní smlouvy soukromého podnikatele se soukromými zaměstnanci, jakými jsou vlastně bankovní úředníci, pak se mi zdá, že přece jen bychom se měli pozastaviti nad celou tendencí dnešní naší hospodářské politiky.

A teď mi dovolte, abych se zmínil o věci, která je neméně pozoruhodná a která byla po celá léta u nás tajena. Já již jsem se o nyní jednou zmínil zde ve sněmovně; tehdy dostalo se mi dementi všeobecného a proto se k věci vracím. V prosinci minulého roku byli jsme jedním z prvních států, který poslal vládě Spojených států severoamerických splátku 50 mil. Kč na náš zahraniční dluh u vlády Spojených států. My jsme splátku poslali, zatím co bohatá Francie řekla, že nemůže platiti, odepřela platiti a žádala poshovění. Přichází nyní zpráva, že Amerika, uznávajíc těžké postavení evropských států, dala souhlas, aby se s jednotlivými vyjednávalo. Bude však jistě velkým překvapením pro sněmovnu, řeknu-li, že jsme zaplatili 50 mil. Kč splátky na svůj dluh Americe, o němž nevíme dodnes, jak je veliký. Vy řeknete: najdeš to v rozpočtu! Prosím! R. 1919 zaopatřili jsme si v Americe úvěr 91 mil. dolarů, který se vybíral ve zboží. Na nákup mouky bylo opatřeno 2,873.000 dolarů, na potraviny, vojenský materiál a repatriaci vojska 89,600.000. Velmi těžko se tento účet sestavoval a já jsem se o tom zmínil, když jsem tuším r. 1929 v prosinci zde mluvil o tom panu plukovníku, který marně se namáhal po léta, aby účet dal dohromady. Za 4 roky po odebrání a dodání zboží nevěděli jsme, co jsme dlužni a co jsme na zboží skutečně převzali. (Výkřiky.) Já vám to doložím a to tak, že i pro přísného právníka bude to naprostým důkazem. Dr Rašín marně žádal dr Beneše, aby mu sdělil, pokud Beneš ještě byl ve Francii, rozsah finančních závazků, které Československá republika v Paříži převzala, ale nemohl dostati žádné vyúčtování a nakonec vyslal za ním vysokého úředníka, který ještě žije, aby si opatřil nejnutnější doklady, aby konečně i ministerstvo financí vědělo, co jsme dlužni. Nikdo nebyl s to dáti tyto věci a účty do pořádku, nedal je do pořádku ani p. plukovník Hurban. A tu 8. května 1922 uzavřelo - poznamenávám, že dr Rašín nebyl v té době ministrem - ministerstvo financí smlouvu se zvláštní korporací americkou "Czechoslovak and American Corporation" za účelem stanovení množství dodaného zboží a vyúčtování výše dluhu, co Československá republika je dlužna Americe. Tedy tři roky po dodání zboží byla taková smlouva s tou společností uzavřena! Presidentem této korporace, representantem - budu tuto společnost zkráceně jmenovati korporací - byl pan Paul Scheldon, býv. major americké armády. Hned po převratu nabídl naší vládě obchod. Prodával obilnímu ústavu americkou mouku za 14 Kč a my ji doma prodávali za 4·60 Kč! Když jí pak bylo dostatek, zbyla nám zásoba, mouka nebyla nejlepší kvality a tak tuto mouku, kterou jsme platili 14 Kč za 1 kg, dostala družstva obou socialistických stran k rozprodeji - neříkám, že se tím nějak obohatila - 1 kg za 1 Kč 80 hal. (Slyšte!)