Předseda: dr Staněk.

Místopředsedové: Zierhut, Roudnický, Stivín, Špatný, Taub.

Zapisovatelé: Marek, Petrovič.

168 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády Malypetr; ministři dr Czech, Černý, dr Dérer, dr Franke, dr Matoušek, dr Meissner, dr Šrámek, dr Trapl.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška, dr Záděra.

Předseda dr Staněk zahájil schůzi v 9 hod. 20 min. dopol.

dal předseda na dnešní a zítřejší schůzi posl. dr Noskovi a dr Novákovi; do 4. t. m. posl. Bazalovi - pro neodkladné zaměstnání.

posl. Ščereckého, Prokopa, Zajíce a druhů ministru školství a nár. osvěty o započtení komunistického tajemnictví do učitelské služby Juliu Révayovi, tajemníku školského referátu v Užhorodě (č. D 1033-III),

posl. Marka a druhů ministru financí, vnitra a spravedlnosti o vymáhání daňového nedoplatku na Emilu Křikavovi, domkáři v Březníku (č. D 1034-III).

Předsednictvo usneslo se podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o 241. schůzi projevy ohrožující bezpečnost státu z řeči posl. Kopeckého.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 2100) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1933 (tisk 2150) a rozprava o prohlášení ministra financí, učiněném ve 227. schůzi posl. sněmovny dne 14. prosince 1932.

Budeme pokračovati v povšechné rozpravě, započaté ve včerejší 241. schůzi sněmovny.

Ke slovu jsou přihlášeni ještě tito řečníci: na straně "proti" pp. posl. Stříbrný, dr Ravasz, Mlčoch, Kasper, dr Szüllő, dr Tiso, Štětka; na straně "pro" pp. posl. Halke, Schäfer, Špaček, Tučný, Dubický, Vančo, dr Suchý, dr Černý.

Dávám slovo prvému řečníku, p. posl. Halkemu.

Posl. Halke (německy): Dámy a pánové! Posluchačů jest ovšem neobyčejně málo a také víte, že ani nálada při tak nečetných posluchačích není taková, jako když jest jich mnoho. Přes to musíme leccos říci ke státnímu rozpočtu, který nám byl předložen. Rozličné věci byly již řečeny a rozličné věci ještě řečeny budou, ale fakt, že rozpočet, jak jej přijal rozpočtový výbor, bude ještě nějak změněn, jistě je sotva pravděpodobný a také ho nelze očekávati.

Jest zvykem, že když ve větším soukromém podniku byla uzavřena bilance a z řádného účetnictví byl konstatován výsledek podniku, svolává se konference odpovědných vedoucích úředníků, aby promluvili o bilanci a zahájili kritické šetření, jaké chyby by se měly napraviti a jaké změny by se měly učiniti, aby se přece dosáhlo úspěchu, zvláště když kýžené očekávání nebylo splněno. V účetnictví se zrcadlí podnik a projevuje se tam výsledek, zdali podnik skončil ziskem nebo ztrátou. Zaznamenává-li se ztráta, musí se s neúprosnou přísností rozpočet na příští rok upraviti tak, aby podle lidského uvážení a podle zkušeností nejen ztráta v příštím roce nevzrostla, nýbrž aby se zmenšila nebo spíše aby se dal očekávati ještě nějaký zisk.

Všeobecně jest zvykem, že se počítá s možnými příjmy a že se jim výdaje přizpůsobují. Všechny zemědělské podniky musí takto sestavovati rozpočet.

Jinak jest tomu u samosprávných sborů a také u státu. Zde jsou výdaje dosti přesně známé a příjmy, jimiž se má dosíci rovnováhy proti výdajům, opírají se o více nebo méně jisté nebo nejisté odhady. Státní rozpočet byl nyní předložen a v několika dnech mají mu zástupci lidu propůjčiti sílu zákona, to znamená, že předvídané výdaje mohou se dělati a mají se hraditi předvídanými příjmy, to jest vybíráním rozličných daní a dávek. Pokud jde o výdaje, jakož i o možné příjmy, konala se po mnoho týdnů těžká práce a v rozpočtovém výboru jakož i v tisku se kritisovalo pro a proti, takže to sotva ještě může býti předstiženo. A že se to děje, jest dobré, neboť když se to stalo, když se v rozpočtu požadují výdaje asi 9000 milionů Kč, pak právě poplatníci státu musejí nebo mají většinu těchto 9000 milionů sehnati v příštím nebo v letošním roce. Jest to vždy zatížení, přesahující 600 Kč na hlavu obyvatelstva, za nynější hospodářské nouze velmi ohromná částka, i tehdy, kdyby poplatníci a plátci nemusili již platiti jiných dávek na veřejné účely. Vedle toho platí však ještě všechny přirážky pro obce, okresy a země, jejichž výše jest sice bohudík omezena zákonem o obecních financích, které však přes to ještě jsou tak vysoké, že ve velmi četných případech nemohou býti sehnány. Na důkaz toho chci učiniti několik poznámek. V posledním hospodářském roce 1931/32 dostávalo zemědělství za obilní výrobky ceny, které se průměrně pohybovaly kolem 125 Kč za 100 kg a o nichž se může a musí říci, že sotva hradí výrobní náklady bez zisku, a zemědělci nemohly již při těchto cenách vždy vystačiti a plniti své závazky.

Nyní r. 1932/33 jsou ceny za stejné obilní výrobky s výjimkou pšenice, která však v četných krajinách byla úplně zničena rzí, nižší průměrně o 40 Kč. Můžeme zde uvésti i velké částky jako úbytek. Těmito číslicemi si však sotva správně uvědomujeme skutečný stav.

Podíváme-li se na to podrobněji, projeví se to lépe. Zemědělci prostředně velké obce v obilní oblasti, kteří normálně prodávají 40 až 50 vagonů obilí všeho druhu, ztratí výnosem menším o 40 Kč za 100 kg jen na příjmech 160.000 až 200.000 Kč, a to znamená pro takovou obec, pro zemědělce tam bydlící, snížení kupní síly a poplatnosti v uvedené výši jen v jediné obci střední velikosti. Může se pak někdo diviti, že rolníci v tak nesčetných případech nemohou vyhověti svým závazkům, platiti daně a úroky z dluhů. Dlužno tedy zásadně a nezbytně dělati rozdíl mezi těmi, kdož platiti chtějí, ale platiti nemohou Kdo byť jen poněkud může třeba sebe tíže peníze sehnati, ten zaplatí, aby aspoň po této stránce měl pokoj.

Když úředníci berních a finančních úřadů tak bezohledně a nemilosrdně vymáhají od zemědělců splatné daně, úplně to chápu. Neboť když ženy těchto úředníků kupují maso, mouku, pečivo, brambory atd. a uvádějí ceny, které musejí za toto zboží platiti, musejí tito lidé, kteří nejsou rolníky a neznají rolnického provozu, býti přesvědčeni, že při těchto cenách zemědělských výrobků se nemůže zemědělcům a zemědělství vésti tak špatně, jak to líčíme. Neboť tito lidé vědí ve velmi málo případech, že zemědělci dostávají jen zlomek těchto cen, a nevědí, že se dnes ječmen, oves a žito často nedá prodati za 50-80 Kč na 100 kg. Domnívám se, ačkoliv jsem si vědom, že jest tato kritika krutá, kdyby rolníci nedostávali za dobytek a obilí vůbec nic, že by osoby kupující hotové zboží z těchto výrobků, maso a masné zboží, pečivo atd. musily platiti tytéž ceny nebo snad ještě více. Jsou-li časopisecké zprávy pravdivé, že holandští sedláci chtěli darovati 100.000 selat sborům pro nezaměstnané a že tento dar byl zamítnut, poněvadž zabití, výsek a rozdělení přichází příliš draze, můžeme si o těchto poměrech leccos pomysliti a tím jest také podán důkaz že moje kritika je správná. Jako doklad pro poměr cen surových výrobků proti hotovým budiž uvedeno toto: Před několika týdny jednali jsme s kováři o snížení cen kovářských výrobků. Při tom bylo konstatováno, že by se při snížení cen železa a ocele o 20% zlevnily ceny jedné podkovy prostřední velikosti, která dnes stojí 8 až 10 Kč za kus, asi o 60 hal. Aby nedošlo k nedorozumění, připojuji: Na takovou podkovu je zapotřebí podkovové tyče vážící 1 kg a ocelového držátka v ceně 1 Kč. Surový materiál stojí 3 Kč. 20% zlevnění činí tedy asi 60 hal. Kdyby materiál nestál vůbec nic, stála by podkova stále ještě 5 až 7 Kč. Při tom, jak jsem se velmi podrobně přesvědčil, není kovář jistě lichvářem; mnohý ani neví, co si má s dluhy počíti a jak má své daně zaplatiti, poněvadž ani zemědělci mu nemohou platiti, jelikož nemají žádných příjmů. Ceny uhlí, mzda za práci a hlavně vysoké sociální dávky jsou příčinou těchto cen. Nechci se při tom jistě ani slovem dotknouti cen železa, neboť úhrnem činilo by 20%ní zlevnění ohromnou částku.

U zboží z ovčí vlny činí podíl surových výrobků sotva 20%, u mnoha jiných více nebo také méně. Nesčetněkráte ukázali jsme s tohoto místa, na schůzích a v tisku, že zemědělci naprosto nežádají za své výrobky přemrštěných cen, aby mohli existovati. Ale nezapomínejte a uvažte, že zemědělci musí v cenách za své spotřební předměty také platiti vysoké požadavky na ně kladené jako daně, sociální břemena, bankovní zisky z průmyslových podniků atd., takže se pro požadavky rozličných jiných skupin provoz zemědělství tak zdražuje, že musí dostati několikráte uznané nejmenší ceny za obilí a dobytek, aby mohlo existovati. A tyto příjmy musejí býti stálé, aby se mohlo kalkulovati a investovati. Tentokrát se neděje ani jedno ani druhé, a to již po čtyři léta a knihovní zadlužení mluví jazykem, jenž jistě již nemůže býti výmluvnější. 80% zemědělců není dnes schopno platiti, ale nikoliv snad vlastní vinou. Vědí snad jiné vrstvy společnosti, hospodářství a finanční správa, co to znamená? Podle všeho, co vidíme a slyšíme, to nevědí. Jest to zlomyslnost nebo snad rozum a úsudek tak daleko nesahá?

V opavském časopise "Deutsche Post" ze dne 23. prosince loňského roku jest na str. 7 v prvním sloupci otištěn článek z časopisu "Prager Börsencourier" bez krajovky a bez poznámek, tedy tak, že z něho lze usuzovati, že lidé z časopisu "Deutsche Post" s ním souhlasí, a z něho vyplývá, že máme nejvyšší ceny zemědělských výrobků v Evropě; tyto ceny činí: u pšenice 150, u žita 134, u bramborů 68 Kč za 100 kg. U žita a bramborů jsou tyto ceny uvedeny průměrně asi o 50 Kč za 100 kg výše než činí skutečná tržní cena. Oves a ječmen byly chytře vynechány. Tak se veřejnost obelhává a uvádí v klam. Neboť naprosto nemůžeme míti za to, že u redakčních stolů jest tak mnoho slabomyslných. Jistě však ceny, které musí platiti spotřebitel, beze všeho připouštějí takovou domněnku, zvláště u lidí, kteří se dívají na zemědělství jen očima spotřebitele.

Zpravodaj posl. kol. Remeš pravil v rozpočtovém výboru: Jsou jen dvě možnosti, buď šetřiti nebo tisknouti. O první víme všichni ze zkušenosti, že to jest účinný prostředek, o druhé této zkušenosti nemáme. Rozličné pokusy v různých státech nepřipouštějí přesvědčení, že by se při tom trvale získalo něco dobrého pro všechny. Ovšem musíme stále a stále upozorňovati, že hodnota Kč byla příliš rychle a příliš vysoko vyhnána do výše proti hodnotě zlata a domnívám se, že můžeme oběživo při přiměřeně nižším bankovním diskontu zvýšiti klidně o 2 miliardy a to by nikterak Kč neohrozilo. Když podle zákona stačí 31% úhrady, nemusí to přece býti 41%.

Tedy šetřiti! Předložený rozpočet jest podle mínění znalců ještě aspoň o 2.000 milionů Kč příliš vysoký. Kdyby byl o 2 miliardy nižší, znamenalo by to stále ulehčení asi 160 Kč na hlavu obyvatelstva. Šetřiti a pracovati musí jistě zůstati heslem. Práce a výroba zboží všeho druhu má však teprve tehdy smysl, když se mohou výrobky vyměňovati. Zemědělství při své situaci nemůže je dnes kupovati a stejně zemědělství v jiných zemích, jemuž se rovněž vede špatně. Zhroucení hospodářství se počalo tehdy, když zemědělci všech zemí ztratili kupní sílu.

Milion nezaměstnaných zde, miliony nezaměstnaných v jiných evropských státech, to jest jistě důkaz, že obchodí politika všech evropských států není v pořádku. Po léta označuje se tento stav jako krise a lidé se utěšují z měsíce na měsíc. Uvážíme-li, jak dlouhou dobu krise trvá, není to nyní již pouhá krise, a tato hospodářská nouze musí se státi trvalým zjevem, nezmění-li se obchodně-politické poměry v Evropě. Výše průmyslové techniky, zemědělské výroby, dopravy atd. u četných drobných států evropských vůbec nedovoluje, aby se dnešní stav změnil, nepovstanou-li zase docela jiné větší hospodářské oblasti. Příznačnou pro to jest stížnost, kterou nyní často slýcháme i z úst Čechů, jak krátkozraké to bylo rozbíti staré rakouské hospodářské území.

Poněvadž se národům skoro všech evropských a ostatních zemí vede více nebo méně stejně špatně, mluví se o světové hospodářské krisi a doufá se, že se hospodářství brzy oživí a že pak přijde záchrana a pomoc. Chytří národohospodáři předpovídají zlepšení již v letošním roce. To je snad správné, pokud máme co dělati s konjunkturním zjevem; pokud však jde o změny struktury světového hospodářství, a tyto jsou ohromné, nelze příliš mnoho očekávati. Gerhard Hildebrand, říšskoněmecký sociální demokrat, vydal r. 1910 knihu s titulem "Otřesení panství evropského průmyslu a průmyslového socialismu", která zasluhuje dnes více zřetele než tehdy. Spisovatel v ní praví, že asi za 40 let, tedy kolem roku 1950 nastane v četných průmyslových zemích Evropy stav, že četné podniky budou míti dělníky, kteří budou musiti zahynouti hladem, poněvadž jich již nebudou potřebovati. Válka uspíšila tento proces a ohromná tragika této předpovědi stala se se všemi svými hrůzami a břemeny hroznou skutečností. Podnikatelé jakož i nezaměstnaní v jednotlivých státech Evropy a také Ameriky očekávají, že druzí jim brzy dají tolik zakázek, že nezaměstnaní budou moci býti zase zařazeni do pracovního procesu. Jeden čeká na druhého, aby objednával, ale každý se úzkostlivě snaží, aby od druhého nekupoval, aby svou obchodní bilanci příliš nezhoršil, aby se ještě více nezadlužil, aby dostal své peníze v j ejich hodnotě.

Tak se však nedá vyřešiti otázka, jak napraviti nouzi v hospodářství. Když byla na velkou škodu všech roztržena velká hospodářská území, nebudou se ta, která nutno nově vytvořiti, moci také hned vyvinouti ke blahu všech, dojde-li se vůbec k upotřebitelnému řešení. Pro mne jest naprosto pochybné: má-li a chce-li si každý malý stát jen sám pro sebe vytvořiti záchranu z této nouze, ocitne se každý z těchto drobných států za velmi krátkou dobu ve stavu, jejž si vůbec nemůžeme představiti. Kolik konferencí se již konalo, kolik dobrých rad se již udělilo, ale jeden čeká na druhého, aby začal on. Ale tak se jen ještě úzkostlivěji chrání hranice a ještě více se ztěžuje obchod. Působí při tom i úsilí, učiniti jiným pokud možno nejméně ústupků, a vede to k tomu, co vidíme před sebou: Počet nezaměstnaných stoupá a musí stoupati v tom poměru, v jakém věci chtě nechtě nutí k soběstačnosti, a technické zdokonalení dokoná zbytek.

Miliarda státních peněz na nezaměstnaně znamená pro nás ohromný výdaj, ohromné zatížení pro poplatníky, ačkoliv se tím zvláště nepomůže poživatelům ani hospodářství. Tyto peníze zajisté nejsou produktivní, poněvadž se za ně netvoří žádná protihodnota v práci. Jest to otázka, která bude ještě dlouho zaměstnávati všechny vlády a zástupce lidu a bude musiti býti předmětem podrobných studií, aby se aspoň poněkud stala náprava.

Vloni jsme si všelicos slibovali od produktivní péče, letos očekáváme bůhví jaké divy od zamýšlených investic. Ty však nemohou nastati. Pro jednotlivé podnikatele znamená to nejvýše naději na krásný zisk. Ale co již znamená 1000 milionů, s nimiž lze vytvořiti leccos kýženého, účelného a žádoucího, ale co v nejřidších případech neposkytuje ani naději, že se to bude úročiti nebo umořovati třebas sebe skrovněji. Zůstává to čistý výdaj perdu, tedy nové zadlužení, a toho mají země, obce, okresy a stát podle mého mínění již více než dosti.

Odborníci odhadují zadlužení státu, samosprávných sboru, průmyslu a zemědělství na nejméně 120 miliard Kč. Co praví tato částka? V době techniky a rekordů při velkých úpadcích jsme si zvykli mysliti ve velikých číslicích, takže si o tom nepřipouštíme zvláštních myšlenek. Ale rozdělme k lepšímu pochopení tuto maličkost 120.000 mil. Kč dluhů na 14 milionů obyvatelů ve státě a připadne na jednu hlavu velmi hezká částka, více než 87.000 Kč. Při úrokové službě 8% činí to za rok 9600 mil. Kč a přepočteno na hlavu obyvatelstva asi 700 Kč. Je to možno sehnati za takového hospodářství? Tvrdím, že nikoliv. Ovšem se nezmiňuji o dalším závěru.

Pan předseda vlády několikráte zdůraznil a s horlivostí, která zasluhuje všeho uznání, působí k tomu, že se musí snížiti úroková míra z půjčených peněz, aby se tak zadluženým - kdo dnes, když něco má, není zadlužen - a hospodářství pomohlo nebo aspoň ulehčilo. Při odhadnutém zadlužení a placených 8%ních úrocích znamená snížení úroku z dluhů jen o 1% asi 1.000 mil. Kč, o 2% asi 2.000 mil. Kč zhruba počítáno, čili přepočteno na hlavu, úsporu asi 80 nebo 160 Kč, což jistě není žádná maličkost a jistě jest to úleva. Dříve se považovaly úroky z dluhů vyšší než 5% za lichvu. Od těchto staromódních názorů se ovšem na škodu mnohých, velkorysých upustilo. Ale věřím jistě, že se zase naučíme mysliti staromodně, neboť jen v tom je záruka naší budoucnosti.

Peníze jsou zboží právě tak jako něco jiného. Toto zboží jest dnes příliš drahé. Proč? Za vklady se platí průměrně náhrada 4 až 5%. Za půjčky se musí platiti o 3-5% více. Nezdá se, že by to bylo příliš mnoho. Aniž zveličuji, počítám průměrně 8% z půjček. Ve skutečnosti však vypadá věc takto: Rozdíl mezi vklady a půjčkami nečiní o 3 až 5%, nýbrž o 60 až 100% více než úroky z vkladů a tak to dostává podstatně jinou tvářnost. Je-li správné, že v rozličných peněžních ústavech ve státě jest na vkladech všeho druhu 55 miliard Kč, musíme se jistě tázati, zdali ústavy, které mají sloužiti peněžnímu trhu, vykonávají svůj úkol ve smyslu zdravého národního hospodářství či nikoliv. Počítáme-li zúročení vkladů, které činí průměrně 4.5%, činí to 2475 mil. Kč, poněvadž však úroky z půjček činí průměrně 8', znamená to pro půjčující, tedy i pro hospodářství placení peněžním ústavům 1975 mil. Kč jedině z domácích úsporných vkladů. Jest tedy snad nesprávné tvrzení, že meziobchod s penězi je příliš drahý? Že při tom přes to všechno jest mnoho peněžních ústavů v těžké situaci, je mi ovšem také známo. Poněvadž peníze jsou zbožím a obchoduje a čachruje se s nimi, jest také úrok, právě je-li nouze u osob hledajících peníze největší, nejvyšší. I zde slyšíme, že režie všeho druhu, daně, pensijní příspěvky atd. jsou příčinou, že se musí tolik žádati. Ale když se dovídáme, že v československém státě připadá na 1875 osob jeden peněžní ústav, nemusíme se tomu tak zvláště diviti. Jistě lze říci, že již polovice peněžních ústavů jest příliš mnoho a že musí nastati brzy velká spojení, aby se i tvrdým tlakem zákonů vytvořil snesitelný peněžní trh nebo peněžní ústavy, které by v meziobchodě levněji a lépe posloužily hospodářství penězi, než tomu jest dnes.

Mohlo by se namítnouti, že i zemědělské spořitelny a záložny jsou takové ústavy. Zajisté. Ale nechtějte při tom přehlížeti, že je zde úřadování čestné a že se pokladníkům poskytuje odškodnění, určené v poměru k obratu, jež nelze označiti jako náhradu. Je-li v některém oboru racionalisace kýžená a nutná, pak to jest u peněžních ústavů. Zdali se to však stane, o tom bohužel pochybuji, neboť největší mocí ve všech státech a u všech národů jest peněžní moc, před kterou se sklánějí i vlády a všichni jiní.

Co musíme dobrovolně nebo nuceně očekávati od úsilí o stále větší soběstačnost, vyplývá snad i z toho, že textilní průmysl v našem státě, když pracuje jen napolo, nepotřebuje ani 20%své výkonnosti, aby úplně zásobil domácí trh. Kdyby se měly průmysly aspoň poněkud uvésti do pohybu, musilo by se 80% jejich výroby prodati za hranicemi. Domnívá se někdo, že se toho dá ještě někdy dosáhnouti? Při zprůmyslovění zámorských agrárních zemí, které mezitím nastalo, není na to žádné naděje. Tak tomu jest u skla, tak tomu jest u cukru, chmele a mnoha jiného zboží. Obrat, doprava, obchod klesá, tato zařízení stávají se pasivní a ztrátu musejí hraditi poplatníci a platící. Jak dlouho to bude možné? Zemědělství jest rozhodně u konce. Chceme-li míti hospodářství v pořádku a skromně zúročiti a platiti své dluhy, pak musí naše pracovní výkonnost ve větším hospodářském území míti vzájemně lepší účinky než máme. Řešení v mezích naší vlastní soběstačnosti zdá se mi vyloučené. Před několika týdny byl usnesen zákon, jímž se úředníkům zkracují platy. Všem, kteří pro něj hlasovali, nedostalo se zvlášť lichotivé pochvaly. Zdali jsme rádi nebo neradi souhlasili s tímto opatřením, nechci rozhodovati. Otázka úředníků, zaměstnanců a jejich platů nedá se odbýti tak prostě. U soukromého hospodářství zní zásada, která vyplývá nezbytně: kolik mohu při rozsahu a výnosu svého podniku obraceti na správu?

Každý podnik má pro ni podle zkušeností zcela určité meze: tolik a ne více. V hospodářsky chudých dobách zní tedy otázka: Více a špatně placených nebo méně, ale lépe placených? V souvislosti s poklesem hospodářství jest tato otázka jistě oprávněná, neboť platy asi 400.000 státních zaměstnanců a 40.000 učitelů činily skoro 5000 mil. Kč čili 350 Kč na hlavu obyvatelstva, nepočítaje úředníků jiných samosprávných sborů jakož i železničních a poštovních. Ale znamená šetření více a hůře placených nebo méně a lépe placených? Jsem přesvědčen, že dříve nebo později budeme se musiti zabývati touto otázkou, nezlepší-li se hospodářství. Daňová poplatnost průmyslu klesá pro nedostatek zaměstnání. Méně zaměstnaný nechá podnik státi a platí jen věcné daně nebo ani ty neplatí. Zemědělství stalo se neschopným platiti, obchod jest ochromen. Výjimečně dělají se ovšem ještě neobyčejně vysoké zisky, zvláště při komisionářském dovozu vepřů. Očekávání pana ministra financí, že rozpočtené úhradové položky budou zaplaceny, bude velmi zklamáno.

Zástupce velké domácí firmy byl nedávno v Orientu a na dalekém východě, aby prozkoumal trh. Vrátil se velmi sklíčený. Řekl mi, že Japonci dodávají do Malé Asie úplné velocipedy, a to podle našich peněz kus za 100-150 Kč, že dodávají látky, jejichž cena jest snad poněkud vyšší, než musí zdejší továrník platiti za surovinu, že Holandsko koupilo z Japonska lodní náklad železných trubek, jejichž ceny činí asi polovinu toho, co u nás. To znamená, že stále více a více ztrácíme světový trh. Díváme-li se na to evropsky a s hlediska světového hospodářství, jest to průmyslové přesycení, které jistě méně svým množstvím jako spíše svým technickým zařízením a svou výkonností jest tak ohromně nebezpečné, neboť proti tomuto přesycení nestojí již dosti velký a koupě schopný rolnický základ a proto jest situace vlastně prostá a jasná. Tragická jest situace proto, poněvadž ji většinou zavinili sami Evropani. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) Neboť za prvé rádi poskytovali lidem všech národů příležitost, aby se naučili všem věcem, kterých jest zapotřebí k výstavbě průmyslu, poskytli jim dokonce domácí inženýry a dělníky, ba dokonce i kapitál, aby si v našem smyslu zřídili průmyslové podniky. Za druhé se evropští národové ve vražedném konkurenčním boji samy rozsápaly. To jest kletba zlého činu.

Zákonodárné sbory všech evropských států budou samy pro sebe a společně v příštích měsících a letech státi před ohromně těžkými úkoly, aby, i kdyby úplně neodstranily toto hospodářské zvrhnutí, přece vytvořily poměry, které by mohly odvrátiti největší nebezpečí. A že jest ohromně mnoho ohnisek nebezpečí po stránce hospodářské, sociální a politické, nemůže se jistě popírati. Podle mého skromného mínění není prostředků, jimiž by se tyto katastrofální poměry v evropském a světovém hospodářství rychle, tedy revolučně změnily k lepšímu. Staly se pomalými, ale jistými. Lidé se jim ve svých citech, ve svém smýšlení a životě přizpůsobili a dnes nemohou se zbaviti svého zvyku tak rychle, jak by bylo zapotřebí. Proti hospodářské nouzi stojí zvyky a duševní usměrnění lidí a to není schopno bůhví jak urychliti ozdravující proces. Schází síla duševního napětí, aby se společně čelilo osudu. Proto se musí podle mého mínění zpětné jakož i všeobecné přetvoření konati jen pomalu.

V takových dobách nouze vede se dobře všem prorokům, myslitelům a pletichářům, a mnoho lidí, které dohnala k zoufalství chudoba a nouze, běhá za těmito demagogy a něco od nich očekává. To ovšem ještě více zvětšuje beztoho zmatené, chaotické poměry. Když se tak často vidí spása v záměrném hospodářství, souhlasím s tím potud, že na základě skutečně hrozných poměrů jest nejvyšší čas, aby se evropské národy a státy k užitku a prospěchu všech dohodly a spojily k promyšlené a záměrné spolupráci. Neboť to jest přece to nejpřirozenější.

Ale zdali jest to za dnešních poměrů možné, jest velká otázka; závist, nepřízeň, ba dokonce nenávist jistě k tomu nepřipravují cestu. Měli bychom míti za to a věřiti, že pro společnou nouzi a neodvratně nutnou spolupráci, která jest možná jen v přátelství, musí se přiměřeně odzbrojiti a že mnoho miliard, i když se neušetří, přece se může a musí užíti k opatření práce a k nové výstavbě, zaplacení dluhů atd. Zdejší výdaj 2000 milionů na vojsko jest šílenstvím ve chvíli, kdy scházejí peníze na jiné nutné potřeby.

Splní-li úsporná komise, co splniti má, bude míti těžký úkol, ale všichni občani jí budou vděčni, když omezí výdaje tak, aby je poplatníci mohli aspoň poněkud hraditi. Neboť daně, jejichž výše jest přepjatá, obracejí se rychle v opak a ať se daně nazvou jakkoliv, konec konců musejí je vždy zase sehnati lidé žijící ve státě, a nikde není tak moudré, jako právě zde, dělati to s mírou, a to již velmi mírně. Zemědělci a majetníci domů jsou zatíženi daněmi, které musejí býti zaplaceny bez zřetele na výnos jejich objektu. Zaplacena musí býti daň pozemková a domovní daň třídní bez zřetele na to, dosáhlo-li se důchodu nebo jsou-li zde ztráty. Musí býti zaplacena, ať zemědělské výrobky mohly býti prodány nebo nikoliv; a k tomu přistupuje skoro sedmkrát tolik přirážek a když je rolník nemůže platiti, zdůrazňuji, nemůže platiti, přichází exekutor a prodává, jak se stalo v tak četných případech, jeho majetek za babku. Ale to jest loupež spáchaná na jmění jiného, a to se děje pod pláštíkem zákona. Že taková opatření všeobecně vykonávaná mnohem rychleji a jistěji dohání k anarchii a bolševismu než jakákoliv jiná agitační akce, o tom nemusíme pochybovati, a to u částí obyvatelstva, které dosud žily klidně a bez revolučních úmyslů a byly ochotny dávati státu to, což jeho jest, ale očekávají, že jim také stát umožní to konati.

Evropa zchudla, to dokazují nesnesitelné četné dluhy, které tíží stát a hospodářství, to dokazují zastavené továrny, zemědělské usedlosti nepřinášející výtěžku. A když někdo má mnoho dluhů a může málo vydělávati, pak jest již velice chud a musí již velmi šetřiti, aby se udržel. Ale ve státním rozpočtu a v tak četných rozpočtech rozličných samosprávných sborů vidíme položky výdajů, které jsou takové, jako bychom byli bůhví jak bohati. To však jest sebeklam nebo úmyslné vydírání daní; při vší loyalitě nelze to jinak označiti.

Tím se nám naskýtá nová otázka, to jest obnovení možné rovnováhy v četných samosprávných sborech. I tím budou si musiti vláda a parlament ještě velice lámati hlavu, jak rozřešiti tuto otázku. Neboť náklad na to musejí opatřiti titíž lidé.