O Pittsburghskej dohode boly už všelijaké vládne mienky. I že je nie platná, lebo ju robili ľudia samozvaní, i že povstala dňa 30. mája 1918, tedy v americký štátny sviatok, keď sa smluvy nemajú robiť, lebo sú vraj nie platné, i že bola spravená len pre amerických Slovákov (totiž, že Slovensko bude mať svoj snem, svoju slovenskú administratívu, svoje školy, svoje súdy a úradnou rečou bude slovenčina). Tu vidieť bez dlhého rozmýšľania, že sú to všetko vytáčky, ako smluvu osnovanú T. G. Masarykom a podpísanú ním, už ako prezidentom republiky, ďalej dr. Perglerom a inými za Čechov a reprezentantmi amerických Slovákov - ako túto nedodržať. V tomto advokátskom úsilí hra smutnejší prím centralisti, Slováci, pre nich niet národa slovenského. Čím je takéto manévrovanie, keď tu ide nielen o národný ráz a reč, ale ako skutočnosť dokazuje i o chlieb a existenciu trojmilionového národa, čím je to z mravného stanoviska - nejdem dokazovať. Vyzdvihujem len to, že v živote národov ako historia učí - takéto nedodržanie smluvy, alebo slova nikdy nemalo pre spolužitie smluvných stránok dobré následky. Na šikanovaní smluv, ajo daného slova a na politike, zakladajúcej sa na takomto pokračovaní nemožno štát stavať bez ohroženia jeho kardinálnych životných záujmov najmä, keď sa - ako u nás - dokáže, že smluvené smernice zasahujú hlboko do existenčných zaujmov odstrčenej stránky, čo sa inak nahradiť nedá. Dr. Karol Pergler, bývalý poslanec - ako niekdajší spolupodpisovateľ Pittsburghsej dohody vyslovil sa pred týmto parlamentom, že je dohoda táto, keď je už raz historickým skutkom - platná a treba ju dodržať. Pán ministerpredseda Malypetr proti tomu poradil si veľi proste. V smysle jeho odpovedi na našu interpeláciu - Pittsburghská dohoda je vraj vybavená ústavou, za ňu hlasovali i poslanci slovenskí? Čo je to? To je opätovanie bájky o bielom koňovi, zaňho dal krátkozraký Svätopluk svoju ríšu Maďarom. Krátkozrakí slovenskí poslanci odhlasovali ústavu, koniec - slovenskí národ je pochovaný! Upozorňujem však pána premiera Malypetra a najmä jeho slovenských radcov, ich prsty tuším poznať na tejto odpovedi: nijaká ústava ešte jeden povedomý, samobytný národ nesotrela s povrchu zeme, národ sa môže svojej samobytnosti a svojich suverénnych práv na život zriecť iba sám a to rozkladom národného povedomia. Pittsburghská dohoda je vraj dielom samozvancov a spytujem sa - akým dielom je ústava Československej republiky? Akým dielom práve so slovenskej strany? Dr. Vavro Šrobára jeho hlasistická, niekoľkočlenová, do prevratu na Slovensku skoro bezvýznamná klika jakživ nereprezentovali slovenský národ. (Potlesk ludových poslanců.) Reprezentovala ho Slovenská národná rada v Turč. Sv. Martine. (Potlesk ludových poslanců.) Kto však menoval slovenských poslancov do revolúčneho národného shromaždenia nebola táto. Len tak sa mohlo stať, že Slovensko nebolo v ňom primerane zastúpené a za Slovákov hovorili i páni Záruba-Pfeferman, Rótnágel, sl. Alica Masaryková, presným počtom 8. Čechov, ktorým všetka česť - ale slovenský národ oni reprezentovať nemohli. Nenadviazať na prameň národnej právomoci, Slovenskú národnú radu a vymenovať do revolúčneho národného shromaždenia i ľudí, ktorí nie sú Slovákmi a nemôhli Slovensko právne zastupovať - je kardinálna chyba, prečo takouto delegáciou odhlasovaná ústava ztráca na právnej hodnote a pán premier Malypetr v obnovenej bajke o bielom koňovi - práve toho bieleho koňa. Slovenský národ v jeho požiadavkách odhlasovaním ústavy odbaviť nemožno a to nielen preto, že je v tejto Pittsburghská dohoda nie obsažená, ale najmä preto, že ju slovenský národ - ako taký - nikdy neodhlasoval. A keby vám ju boli naši význační starší i odhlasovali, tu sme my, mladší, tu je mladá generácia slovenská, ktorá vám ju neodhlasovala a pre vecné i formálne dôvody žiada a bude žiadať revíziu ústavy, ktorá dnes už nevyhovuje ani historickým zemiam a pre slovenský národ, interpretovaná ako dosiaľ, bola by bezodným prameňom krívd a ortieľom smrti. Sám rečový zákon svojou neurčitosťou je zrovna predurčený na obchádzanie, ako sa i de facto na Slovensku obchádza. Slobodný slovenský národ takúto hru na univerzite, v školách, v úradoch, na železniciach, pri vojsku - proste nestrpia a strpieť nemôže, lebo je to vypočítavým okolkovaním, znevažujúcim nielen naše právo, ale i národnú tradíciu a česť a šliapajúcim po smysle nášho oslobodenia. Akousi reciprocitou práva slovenskej reči v historických zemiach nemožno to odbyť. Tejto reciprocity v skutočnosti niet a odkazovať sa na dvoch-troch Slovákov, profesorov účinkujúcich v Brne, alebo v Prahe je proste malicherné. Inž. Ursíny, ako viem, prednáša na brnenskej technike česky a je to správne. Reciprocitu mali by sme vidieť v učebnej osnove českých škôl, keď už nie inde. Nech sa pán premier Malypeter však spýta slovenských škôl. inšpektorov, ktorým ministerstvo školstva posiela húfy českých maturantov za učiteľov, čo tí vedia nielen práve zo slovenčiny, ale ešte len i zo slovenskej kultúrnej historie a literatúry! Skoro nič! Taká je tedy tá reciprocita! Preto my, Slováci, nemáme viac vôbec vôle hrať sa i v tomto ohľade ďalej o slepú babu. Na Slovensku bude úradnou rečou slovenčina - toto právo, obsažené i v Pittsburghskej dohode žiadame si bez akýchkoľvek bočných cestičiek uplatniť - v úradoch, i v školách a na celej čiare. A aby bol už koniec urážlivým sekatúrám i pri vojsku, žiadame na Slovensku veliť slovensky. Resumujem: odpoveď premiera Malypetra zástupcom slovenského štátotvorného národa tu v tomto parlamente ani formálne, ani obsažne neobstojí. Pittsburghská dohoda je zaviazanosť, ktorú ústavou nemožno odbaviť, kým sa k nej slovenský národ - ako taký hlási. A ten sa hlási! My, Slováci, hľadíme na túto smluvu osnovanú a podpísanú pánom prezidentom Masarykom, ako na sprievodný list - vydaný cisárom Zigmundom Jánovi Husovi. Je to sprievodný list celému slovenskému národu do budúcnosti. Zachovať platnosť tomuto listu je pre opravdovú českú politiku - dľa mojej skromnej mienky - otázkou úcty k veľkému dielu svojho prvého prezidenta, ako i nezbytnou potrebou pre tento náš spoločný štát, ktorému má byť kostrou československá dohoda. Ak je oficiálna politika len ako falošná hra v karty, skryje sa pred touto úlohou. Poctivá politika sa neskryje, ani sa nevytočí, ale usiluje sa problem rozriešiť. A nič viac nepotrebuje tento štát k tomu, čo ho v tomto i v najbližších rokoch očakáva - ako politiky bez kaukliarstva, politiky poctivej.

Poctivosť politiky znamená tedy - dodržať dané slovo, smlouvy a prevzaté záväzky. Stavať proti tomu politickú špekuláciu, ako sa to deje u nás od prevratu, je - som pevne presvedčený - protištátny čin. My - nebyť politických špekulantov, pritrúfalých experimentátorov a tvorcov, najmä Slovákov, ktorých si česká politika vychovala sama - máme už dnes v každom ohľade konsolidovaný, pevný štát, budiaci rešpekt doma i v zahraničí. Nie, komusi sláva udrela do hlavy, tvorily sa náročivé heslá - my sme vás oslobodili, povstali slovenskí i neslovenskí Napoleoni a vládlo sa, i vládne podľa toho bez vážneho pomyslenia, čo prinesie najbližšia budúcnosť. A čo je reálna skutočnosť z bájok o oslobodení? To, že sa Slovensko oslobodilo samo, svojimi synmi za hranicami, svojím rozumom, krvou i grošom a najmä svojou vôľou tu doma. Ba idem ďalej - chcem tým len rozptýliť bájky a náročivú predpojatosť - lebo slovenskej vôle tu doma, čo sa osvedčila za tento štát - Slovensko dnes nepatrí k republike, veď sčítanie ľudu na Slovensku v roku 1919 bolo ešte prijaté miesto plebiscitu. Taký bol náš stav a škoda na to zapomínať. Tedy nijaké - my sme vás oslobodili! My sme sa oslobodili sami, naše národné rady nás oslobodily, tie národné rady, ktoré sa potom dr. Šrobár ponáhľal čím najrýchlejšie rozpustiť. A čím sa oslobodila Podkarpatská Rus a pričlenila k republike? Svojou vôľou - ako v zahraničí, tak i doma! A teraz keď malo hneď prísť vyrovnanie - slovenský národ i podkarpatoruský - dostaly za odmenu - centralistický režim a pätnásť rokov. Decentralizačné pokusy ostaly a sú pokusmi i dnes na zaslepenie očí, aby sa nerieklo. Pittsburghská dohoda deklarovala sa za zdrap papieru a ustanovenie mierových smluv o autonomii Podkarpatskej Rusi uvádza sa do života tak, aby nebolo jakživ uvedené. To je hra veľmi riskantná a pre náš štát nebezpečná, lebo znemožňuje rovnomernú výstavbu tohto, nesjednodušuje, ale hromadí problemy, miesto konsolidovania rozkydáva štát hospodársky, kultúrne, sociálne a hlavne národne proti sebe a čo je najhoršie: nerešpektovaním smlúv dáva centralistická vláda nebezpečnú zbraň do rúk nepriateľským živlom v zahraničí, ktoré nechcú rešpektovať mierové smluvy a nástoja na ich revízii. A tu som pri tom najvážnejšom dôvode, prečo my, - ktorým ide o tento štát - potrebujeme miesto doterajšej politickej špekulácie, politiku poctivú, ktorá rešpektovaním smlúv medzi národom českým, slovenským a podkarpatoruským má nielen priznané právo, ale i mravný základ postaviť sa proti akýmkoľvek revízionistickým snahám, čo by siahaly na záujmy tohoto štátu.

Kto je proti plneniu smlúv doma a tak proti konsolidácii? V takovýchto vážnych pomeroch je ozaj na mieste otázka - kto je proti vyplneniu smlúv? Podkarpatoruskeho problemu netýkam sa bližšie. To je osobitná kapitola českej politiky a občianstva, najmä ruského na Podkarpatskej Rusi. Magna charta slovenského národa je Pittsburghská dohoda a ostate i vtedy, čo ju sto ráz vyhlásia za neplatnú a nezáväznú - ostate dotiaľ, kým bude posledných sto Slovákov, ktorí sa budú dožadovať na základe tejto svojich národných práv. Kto je proti realizovaniu tejto smluvy a zákonnému vyrovnaniu českého a slovenského národa v tejto republike? Pán prezident Masaryk, osnovateľ dohody nie je! V jeseni v roku 1924, počul som z jeho úst v Topolčiankach: Slováci budú mať autonomiu, keď ju budú chcieť! Z tohto som vyrozumel, že česká politika nie je proti dorozumeniu so slovenským národom, keď sa i stavia za terajší režim - stavia sa preto, lebo sa môže opierať na dobrú časť slovenských politikov a na ich auktoritu v slovenských veciach. Kto sú tedy proti československému definitívnemu vyrovnaniu, to sú v prvom rade centralisti, Slováci, ktorí v tušení svojho historického omylu hlásajú dnes pomaly pod tlakom slovenského nacionalizmu a autonomistického hnutia tak zv. regionolizmus. Neraz ste vystúpili tu na ich ochranu proti nám, tuším, i kolegyňa Zeminová nedávno po mojej reči. A ja nechcem kaziť, Česi, vašu lásku k ním. Uznám, pohodlnejšie je s ľuďmi, čo poslúchajú, než s "rebelantmi", ako sme my! Ale, prosím, ak vám ozaj ide o tento štát - hľaďte na Slovensko, neomamujte sa frázami, preštudujte si otázku vysťahovalectva, životnú úroveň najširších vrstiev slovenského ľudu, pozemkovú reformu, hospodárenie štátnymi lesmi na Slovensku, pašienkové družstvá atp. Vyšlite si parlamentnú komisiu preskúmať všetko to, z čeho Slovensko žilo kedysi a z čoho žije a bude teraz žiť, potom si spravte samy záver, do kedy sa to tu vydrží, i kto je za to zodpovedný. A jedno je, českí kolegovia - dúfam, uznáte mi to: štvať vás proti slovenským autonomistom - nie je ešte politika. Vy ste tiež mali svojich kaizertreu ľudí kedysi, označovaných mocnými sveta tohto za reálne smýšľajúcich, rozumných Čechov, poznáte ich metody, cenu pre národ, i trvanlivosť. My sme zas mali za býv. Uhorska tak zv. ideálnych Slovákov, ktorí sa vyznačovali tým, že vedeli peštianskej vláde prikyvovať, získávať hlasy pri voľbách za pašienky, za licencie atp. a najmä - báječne pamätať na seba. Táto fajta ľudí a politikov nevymiera so zánikom a tvorením štátov a vy keď chcete môžte ju dobre rozpoznať medzi nami. A kto je proti splneniu Pittsburghskej dohody, sú predne títo vaši naši politikovia, ktorých - ak raz vy pustíte, tak sú na Slovensku nie schopní na svoj program získať dnes štaridsať-päťdesiat tisíc slovenských hlasov!

Sme my štátotvorný národ? Títo možno v podstate dobrí ludia, ale slabí myslitelia a dúfam, neurazia sa, keď poviem - politici bez úspechu - tvrdia a za nimi i vy, Česi, nám nevďačným Slovákom, že sme predsa štátotvorný národ! Nuž áno - mali by sme byť, ale pre nich sme nie! Český národ vzal si vládu svojich vecí do svojich rúk a vládne si - dobre, či zle - ale si vládne! My, Slováci si nevládneme! Naši ministri sú ministri vašich strán, ktorých vy môžte poslať, kedy sa vám páči. Preto sa my, oslobodení Slováci, ani nejdeme rovnať s vami vo výhodách, čo máte v tomto štáte, hoc by sme mali byť rovní vo všetkom. Vezmime len nemeckú menšinu. Ak je slovenský národ štátotvorný, mal by mať aspoň toľko, čo tá nemecká menšina! A má? Máme my slovenskú univerzitu? Nemáme! Máme my slovenskú techniku? Nemáme! Máme my slovenské národné divadlo? Nemáme - len podľa mena máme a všetko to ide z našich peňazí! Máme my zástupcov po všetkých ministerstvách, ako majú Nemci? Nemáme! Máme my neodvislých slovenských ministrov? Nemáme! Titul štátotvorného národa pre nás Slovákov keď menšina má viac, než my - je Titl ohne Mitl, je prachom do očí pre naivnych ľúdí. Čo máme, Slováci, je správna reforma bez vážnejšieho práva, sú vaše centrálne úrady v Prahe skoro bez Slovákov. Nenajdete povedomého národa na svete, čo by s takýmto stavom vedel byť spokojný. Preto si slovenský národ žiada svoje práva, ako národ štátotvorný! Nevžente ho do zúfalstva, aby sa vyhlásil nakoniec za menšinu a bránil si svoju existenciu takýmto legálnym spôsobom! Vy, Česi, viete, čo by to znamenalo pre vás, ktorí tvoríte sami 50% a s nami spolu 65% občianstva republiky. A nezabúdajte na jedno: národ nereprezentujú ľudia, čo sa od neho odtrhli, tedy ani tí Slováci, ktorí si povedali - niet národa slovenského! Národ reprezentujú tí, ktorí sa k nemu priznávajú! Slovenský národ dnes tu reprezentujeme my, zástupci slovenského nacionalizmu v mene čoho apelujeme na svedomie českého národa a žiadame vládu ČSR. v záujme tohoto štátu dať Slovensku, čo mu v smysle Pittsburghskej dohody patrí a tým definitivne i vyriešiť slovenský problem!

Vážený snem! Vynasnažil som sa poukázať tu vecne na kardinálnu, životnú otázku nášho štátu - na tak zv. východný problém ČSR. Komu ide o tento štát vážne, ten sa, dúfam, nad vyloženými dôvodmi zamyslí. Pätnásťročný vládny režim zodiera sa na svojich chybách a omyloch, a zjedá sám seba. Slovenský a podkarpatoruský problem pri vecnejšom nazieraní na pomery i nezbytné potreby života mohol sa už vyriešiť a bolo by po vnútornom napätí a zbytočnom márnení energie, potrebnej inde. To by bolo malo iste prajný výsledok i na hospodársky rozvoj, ktorému by na východe republiky nebolo rúbané rovno do koreňov. Dnes je tu v každom ohľade kríza vždy ťažšia a nechcem vypovedať, že to všetko smeruje ku štátnej kríze. Jednako, myslím, je na čase zmeniť režim, ktorý sa nedokazuje tak, ako by to záujmy tohto štátu vyžadovaly. Tento režim, ktorý dnes sústreďuje svoju snahu - sanovať štát hospodársky, zodpovedný je vlastne za ľahkomyseľné hospodárenie v dobe hojnosti... zodpovedný je opravdovému, zdravému demokratizmu za diktatúru niekoľkých strán, i za ich náročivosť voči štátu, zodpovedný je za českonemeckú politiku proti politike československej, po ktorú dosiaľ neprišlo, zodpovedný je i za úpadok myšlienky československej, lebo ju praktikoval - na čiu, na toho radu - jedonstranne. Ideál československého štátneho národa, vyzdvihujem: ideál - rozbil tento stranícky a slovenskej národnej veci neprístupný režim. A napokon - režim tento zodpovedný je i za náš zahraničný stav. To splendid isolation, kam sme došli v zahraničnej politike, nie je ťažko vidieť a pochopiť toho dôsledky. Vykonalo sa dosť i kladne, nepopieram, veď je tu Malá dohoda, ale československopoľská fronta stavia sa prineskoro, keď zdôrazňujem, je žiadúcne vystaviť ju! Voči tomuto je smutným faktom, že ako čítať práve v českej tlači - revízna politika má svojho exponenta ešte len i v ministerstve zahraničia v Paríži. A tá revízna politika, neukrývajúca v ničom svoje ostrie proti nášmu štátu, stavia medzi iným i na chyby a omyly tohto režimu u nás tu doma Preto som svojho času odporúčal pánu ministrovi zahraničia dr Benešovi, keď má byť naša zahraničná politika úspešná, vytvoriť jej betonový podklad tu doma a to predne v spravedlivej, rozumnej vnútornej politike. O tejto pravde som dnes ešte presvedčenejší, ako som bol pred troma rokmi a úkazy mňa ospravedlňujú. Potrebujeme silný štát, ten však môže stáť len na spravedlivosti! Ten nemôže byť v zajatí niekoľkých politických strán, ako je dnes! Ten potrebuje, aby politické strany slúžily jemu a nie on im. K tomuto však neprísť inak, ako zrušením viazaných kandidačných listín. Slobodné voľby, prenášajúce dôveru voličstva na vieryhodné osoby, sú východiskom z terajšieho zmätku. A terajšia vláda, myslím, vykonala by mnoho pre tento štát, keby patričný návrh volebného zákona podala čím skôr ešte tomuto parlamentu a dala ho prejednať. Dúfam, tak by sem prišli praví zástupci ľudu, ktorí by si neskryvali oči pred životnými problemami tohto štátu. Pevne som presvedčený - na toto príde, lebo musí prísť - akže chceme mať slobodný štát a to navonok i zdnuka! Ceterum censeo - východný problem republiky, slovenský i podkarpatoruský - musí sa v záujme tohto štátu čímskôr spravedlive vyriešiť! (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. Kopecký.

Posl. Kopecký: Projednávaný státní rozpočet vydává se za dílo, které prý také svým významem zajišťuje určitou stabilitu všeobecných hospodářských a politických poměrů. Jak nesmyslným je toto tvrzení, jímž se vláda a vládní majorita snaží odůvodniti a zpříjemniti své brutální útoky na zájmy pracujících, jež státní rozpočet obsahuje, nejlépe dokazuje jedna skutečnost, totiž že právě ve dny, kdy se rozpočet sněmovně předkládá, stojí celá veřejnost v souvislosti s brněnským pokusem fašistů o puč a zároveň s příchodem Hitlerovy fašistické vlády Německu ve znamení jednoho zjevu, totiž fašismu. A fašism, to je živel, který zvrací jakékoli iluse, jakékoli mluvení o stabilitě poměrů a který dokazuje, jak postupuje i politický rozvrat v kapitalistických zemích a k jakým obrovským politickým otřesům a mohutným politickým zápasům tříd spěje vývoj pod tlakem důsledků neustávající hospodářské mezinárodní krise. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Jestliže minulý týden stál pod dojmem fašistického nebezpečí jako domácí vnitřní záležitosti, tento týden přinesl událost v tomto směru významu daleko většího, událost mezinárodního dosahu. V Německu přišel k moci Adolf Hitler, představitel vyhraněné fašistické reakce. Tím byl v Německu učiněn krok k rozhodnému dokonání fašistické diktatury, v jejíchž intencích vládly již dvě krátce po sobě následující německé vlády. Tentokráte přichází pod vedením Hitlera k řízení režim fašistické diktatury v Německu, vláda vyjadřující koncentraci krajních reakčních a kontrarevolučních sil Německa, všech různých sort a živlů: hakenkrajclerských, monarchistických, junkerských, generálských a v záloze je katolický tábor jako nezbytný pomocník a činitel každé buržoasní reakce.

Adolf Hitler u moci! Takové konce vzal vývoj v Německu, v říši, ze které před 15 lety byl vyhnán imperialistický césar a v níž byla nastolena měšťácká demokracie se slibem pokroku a s velkými sliby pro dělnictvo a jeho socialistické hnutí.

Adolf Hitler u moci! Takové konce vzal vývoj v Německu, v zemi, kde oporou měšťácké demokracie byly velké měšťácké demokratické strany a kde oporou měšťácké demokracie byla někdejší strana Augustina Bebla, pýcha II. Internacionály, mohutná, 10 mil. dělníků ovlivňující soc. demokracie.

Adolf Hitler u moci! Takové konce vzal vývoj v Německu, určovaný po 14 let soc. demokracií, která namlouvala, že vede pracující masy Německa k osvobození a k socialismu, ale která je dovedla až pod karabáč Hitlera, k branám "třetí říše". Ano! To, co první musí vysloviti socialista k nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu, je obžaloba oné zločinné činnosti politické, kterou německá soc. demokracie se souhlasem a pod vedením II. Internacionály po 15 let v Německu provozovala z žoldu německé buržoasie. Zůstane navždy faktem, že vedle zrady r. 1914 bylo a je chování soc. demokracie proti nástupu fašismu v Německu největší zradou třídních zájmů proletariátu, největší zradou věci socialismu a pokroku. Tak jako r. 1914 hnala Scheidemannova německá soc. demokracie proletáře umírati do imperialistické války za císaře, tak je v těchto dnech posílá Breitscheidova soc. demokracie pod karabáč fašisticko-monarchisticko-junkerské diktatury Hitlerovy. A kdyby to záviselo jen na soc. demokracii, stala by se skutkem Hitlerova "třetí říše", říše úplné poroby německého proletariátu pro větší slávu fašistických dobrodruhů, monarchistických baronů, junkerů a kaiserovských militaristů.

Soc. demokracie kapitulovala před Papenem, před Schleicherem a kapituluje v těchto dnech zrádně, zbaběle a padoušsky i před Hitlerem. Při presidentských volbách r. 1932 volala soc. demokracie Německa k dělníkům: Poražte Hitlera! Dnes to nevolá. Proč? Poněvadž dnes by byl Hitler skutečně poražen, kdyby dělnictvo Německa sáhlo k jednotnému provedení generální stávky. Ano, soc. demokracie jest ochotna doporučovati k porážce nepřátel Německa nejvýše volební lístek, ale nikoliv generální stávku a ozbrojený odpor. R. 1922 proti puči Kappa a Lütwitze ještě tak učinila. Dnes se však generální stávky bojí, poněvadž jí její špatné svědomí napovídá, že po sražení Hitlera generální stávkou dělníků by již nepřišli k moci Severingové a Braunové jako r. 1920, nýbrž revoluční dělníci, a že by na troskách německé zbankrotované demokracie bylo zbudováno Německo sovětské, po Sovětském svazu další rozhodná naděje socialistického hnutí celé Evropy a celého světa.

Avšak my musíme říci, že i zrady dělnické třídy mají své meze a konce. Německá buržoasie a s ní celá mezinárodní buržoasie se marně oddává naději, že Hitlerově fašistické vládě se podaří poraziti revoluční hnutí německého proletariátu a zachrániti německý kapitalismus. Hitlerova "třetí říše" zůstane jen zbožným přáním německé reakce. O to se postará hrdinný německý proletariát pomocí proletariátu celé Evropy a celého světa. Pánové Papen a Schleicher byli mocnými diktátory a přece velmi brzy dohospodařili. Na odporu dělnictva se zlomily rány jejich doktatury, jich zbidačovací a soc. reakční opatření. A jich diktátorská pěsť slábla každým dnem i pro vnitřní rozpory v řadách buržoasie.

A tak jako Papenovi a Schleicherovi zlomí německý proletariát vaz i Hitlerově diktátorské vládě, i když táhne do pole proti pracujícím masám s většími silami a za vyzbrojení všech opor reakce. Bouře a demonstrace, jimž byl příchod Hitlerův k moci přijat v desítkách průmyslových německých měst, jest toho předzvěstí. Německá proletářská revoluce získala náskok v mobilisaci svých sil a komunistická strana Německa se postará, aby tento náskok nejen nebyl ztracen, nýbrž aby rostl a znamenal v brzku rozhodnou porážku fašistických reakčních sil v Německu. Tento náskok je v tom, že dělnictvo Německa, dělnictvo komunistické, soc. demokratické, křesť. sociální se sjednocuje. Tento náskok je v tom, že vliv a váha sociálfašištických zrádných vůdců v Německu opadává, že masové fašistické hnutí Hitlerovo v poslední době dostalo mohutné trhliny že tvář Hitlerovy vlády a tvář fašistických dobrodruhů, monarchistů, junkerů a baronů musí býti odpornou všem pokrokovým vrstvám Německa. Hitler je reakční stvůra pro celou pokrokovou Evropu. Ano! Německou dělnickou třídu nemůže minouti vítězství její svaté věci. Proletářská revoluce zvítězí i nad Hitlerovým fašismem. [].

Solidaritu s německým proletariátem v boji proti fašismu cítíme právě tím více, že tento nepřítel, s nímž německý proletariát přichází do rozhodujících bojů, projevuje čím dále větší a troufalejší aktivitu i v Československu. Brněnský fašistický pokus o puč je toho dokladem. Československá buržoasie, která udržuje pracující masy Československa v útlaku na venek formami demokratického parlamentního systému, byla brněnským pokusem usvědčena, že nechává za zády pracujícího lidu a veřejnosti formovati fašistické úderné bandy, že je nechává ozbrojovat a že je nechává osnovat již i ozbrojené puče a násilné teroristické akce. A vláda, nynější vláda, která čsl. buržoasii vyřizuje její záležitosti, která vykonává její moc, která se ohání demokratickým ústavním a právním řádem, a která i svůj rozpočet doprovází přívalem demokratických frází svých členů a svých parlamentních sluhů, tato vláda neunikne odpovědnosti za zlotřilé rejdy fašistů, které se dějí a děly za vydatné pomoci státního aparátu a úřadů.

Brněnský fašistický pokus o puč zatěžuje účet vlády i v tom směru, že první projev, jejž učinil o brněnském případu ministr nár. obrany Bradáč, nebyl ničím jiným, než zřejmým pokusem o obhajobu a omluvu fašistických pučistů. Ministr nár. obrany chtěl v prvé chvíli vsugerovat veřejnosti vahou svého oficielního postavení dojem, že šlo o naivní, chlapeckou nerozvážlivost. Teprve, když se toto mínění neujalo, když veřejnost byla pobouřena a nebylo možno utajiti, co se stalo, změnil pan ministr svou mluvu a začal na rozkaz Hradu mluviti o brněnské fašistické akci jinak. Dnes je jasno, že v Brně šlo o pokus fašistického ozbrojeného puče, že osnování tohoto pokusu o puč se dělo v dorozumění s vedením Národní obce fašistické a že puč byl připravován jako počátek velké akce fašistického hnutí.

Dnes je jasno, že vůdce Národní obce fašistické, generál Gajda, byl do pučistického plánu zasvěcen a že před pokusem o jeho provedení dával osobně v Brně své instrukce, stejně jako je dnes jasno, že události v Brně byly avisovány i v druhých oblastech. Pravdou je také, že pokus o puč se neměl omeziti jen na přepadení jedněch brněnských kasáren, nýbrž že vedle židenických kasáren měly býti přepadeny druhé brněnské kasárny. Faktem také jest, že k provedení puče nebyly mobilisovány fašistické síly jen z jednoho směru brněnského okolí, nýbrž z celého brněnského obvodu, i když se tato mobilisace nezdařila. Všichni fašističtí funkcionáři v Brně a v brněnském okolí, ve význačných moravských městech o plánu věděli. To jsou fakta, která ukazují, o jaký politický významný podnik v Brně šlo. Kroutění hlavou nad brněnským případem a přemítání o tom, čeho fašisté chtěli dosáhnouti, úvahy, že šlo o čin ztřeštěnců atd., to vše je komedií.

Dělnictvu je již zcela jasno, čeho chtěli fašisté dosáhnouti svým brněnským pučem. Brněnský fašistický puč měl býti signálem, měl působiti na všechny t. zv. národní živly, ve skutečnosti reakční, nacionalistické, šovinistické, fašistické živly. V Brně, v druhém největším městě republiky, v hlavním městě "žírné české nezkažené Moravy", to mělo začíti. V Brně měl býti vztýčen Gajdův prapor a odtud rozšířiti svou slávu. Kobzinek a s ním Gajda počítali jako pučisté, že čin strhuje. Počítali, že brněnský čin sám o sobě také strhne. Volili pro strhující čin dobu obrovského rozhořčení po snížení platů státních zaměstnanců, dobu mohutného rozbouření venkova proti prováděným exekucím, dobu všeobecného roztrpčení, obzvláště středních vrstev, a zároveň dobu po osvobozujícím rozsudku nad Stříbrným, který znamenal veliké posílení fašistického hnutí a jeho povzbuzení. Tak počítal Kobzinek a Gajda to schvaloval. V každém případě počítali fašisté, že brněnský puč bude událostí, která rozvíří ruch kolem fašistického hnutí a rozvine otázku jeho cílů, ukáže na fašism jako mocenskou sílu jako dědice nynějšího bankrotujícího demokratického režimu.

Fašistický pokus o puč ztroskotal, nikoli pro zákrok státní moci, jak se nyní chce tvrditi - státní moc nemohla než likvidovat žalostné fiasko akce - nýbrž proto, že fašistická mobilisace se nezdařila, že na široce připravenou akci přišla fakticky jen jedna ozbrojená skupina, a to ještě z brněnského okolí. Nadporučík a Geidl marně čekali na druhé fašistické bojovníky. Nepřišli. Někteří, ti přední, ulehli do postele. Kobzinek s malou skupinou riskovali pak čin samostatného útoku na kasárny. Při tom již Kobzinek i Geidl počítali, že utečou a také utekli.

Gajda, který šel po odjezdu z Brna mobilisovati Hodonínsko, Slovácko, čekal pak na Slovensku, jak to dopadne. A poněvadž Slovensko je blízko Moravy a slovenská ľudová strana s Gajdovci a ligisty spolupracuje, čekal Gajda, že by ze Slovenska bylo nejvhodnější táhnout v případě příznivém do Brna. Nedočkal se.

Fašistický pokus o puč ztroskotal, ale jako fakt, míra troufalosti fašistického hnutí již ukázala plány. To jsou samy o sobě takové věci - přes žalostné ztroskotání pokusu o puč - jež dělnictvo a pracující masy uvádějí do největšího rozhořčení, jehož výrazem jest zvednuvší se vlna protestů dělnictva na všech stranách republiky.