Slavná sněmovno, při této příležitosti použiji takového jednoho příkladu, na kterém je možno zásadně rozvésti právě to, co jsem zde snažil se naznačiti několika abstraktními slovy.

Racionalisace, heslo dneška. Myslím, že by to nedalo příliš mnoho práce, kdyby tak někdo chtěl dnes v nějaké tkalcovně, přádelně, nebo po případě sklárně, kde místo foukání dutého skla postavili Owensovy stroje, přesvědčiti ty lidi, kteří přišli o zaměstnání zavedením mechanisace v práci, že by bylo nejsprávnější, jednoduše to všechno rozbíti. Myslím, že by to mnoho práce nedalo. Ale názor sám o sobě je trochu povrchní, nesprávný a myslím, že je nutno podívati se trochu zevrubněji na tuto věc. Pokud se týče strojů, vlastně jsme si ještě ani dobře neuvědomili předmět svých pochybností. Stroj: hůl jako páka, šroub jako nakloněná rovina a nějaký točící se kotouč jako hrnčířské kolo, to jsou neobyčejně primitivní nástroje, chcete-li stroje, a přece znamenaly v šerém dávnověku nesmírně mnoho pro vzestup vší lidské kultury a byly podmínkou všeho lidského pokroku. Na těchto jednoduchých strojích nezáviselo jenom pohodlí života a jistý stupeň příjemnosti, nýbrž i všechen další technický rozvoj.

Proti vynalezení a zkonstruování strojů nemůžeme míti samo sebou žádných námitek. Vždyť namnoze jsou to produkty dlouhých, úporných studií, anebo je to intuice velikého okamžiku, ale vždycky je to výron práce svobodného lidského ducha. Jestliže se namítá, že moderní stroje pracují příliš mnoho a činí tak lidskou práci a lidskou pracovní sílu zbytečnou, působí nezaměstnanost a zbavují nás chleba, pak nutno učiniti některé kritické poznámky v tomto směru, že totiž tyto stroje nemáme teprve od těch chvil, kdy se nám ukázala ve světě taková nezaměstnanost, že prostě není žádného pamětníka podobných těžkých poměrů. Ale kdybychom přece připustili, že určité množství práce přejímá na sebe stroj, nesmíme zapomínati, že k tomu právě je, že dovede pracovati snáze, bezpečněji a přesněji a že místo primitivního používání pouze lidských sil nastupuje zde nutnost užívati více rozvahy, ducha a obratnosti. Je to v podstatě zušlechtění pracovního výkonu, které po této stránce můžeme zajisté jenom přivítati.

A není správné, že by stroj vždycky jenom práce zbavoval. Vždyť on také namnoze zase vyvolává potřebu další práce. Račte, prosím, vzpomenouti, jak je tomu v industrii strojírenské. Tyto stroje nevyrábějí jenom bezprostředně hospodářské statky konsumní, nýbrž také prostředky výrobní, stroje dopravní a jiné. I když poukážeme na to, co všechno vyvolalo zavedení elektrického světla, pak vidíme, že sice určité množství lidí, kteří manuelně rozžíhali po velkých městech buď plynové světlo nebo petrolejové lampy, přišlo o své zaměstnání, ale kolika lidem opět celá tato industrie dala chléb ve všech těch četných nových oborech, které právě měla za následek.

Při této věci mluvívá se někdy také o nadprodukci, že totiž stroj vyrábí příliš mnoho statků a že potom není možno tyto statky náležitým způsobem odbýti. Slavná sněmovno, ve skutečnosti můžeme proti tomu postaviti otázku, kolik lidí při tom stavu postrádá toho nejnutnějšího, kolik lidí v lidské společnosti hladoví, kolik jich je neoděno a kolik bez přístřeší. Dokud je někdo v lidské společnosti, který by mohl a chtěl odebrati si nějaký vyrobený předmět, ale není s to pro hospodářskou svoji slabost, aby tak učinil, do té doby nemůžeme dobře mluviti o nějaké nadprodukci. A kdyby konečně i lidské potřeby byly uspokojeny do té míry, že by již o hladovění nebo i nejkrajnějším nedostatku oděvu a příbytku nemohlo býti řeči, nesmí se zapomínati, že to samo o sobě ještě nestačí k náležité kulturní úrovni, která předpokládá něco více. Předpokládá totiž určitý nadbytek v některých směrech a předpokládá dokonce i jistý luxus, má-li celkem lidská společnost ve všech svých složkách těšiti se určitému sociálnímu vzestupu.

Když jsem toto předeslal, dovolil bych si konstatovati jako výsledek svých výkladů, že stroj jako takový za nic nemůže a že všechno záleží na tom, jakým způsobem lidé disponují jeho produkty. Stroj sám o sobě není ani dobrý, ani špatný, a záleží jen na tom, co my jako lidé s ním uděláme. A zde jsem právě u té velké, důležité otázky reformy.

Slavná sněmovno, kdyby tak ve sklárnách, kde Owenovy stroje vyřadí určitý počet osazenstva z práce, a to navždy, anebo v nějaké přádelně, která si postaví nové stroje, anebo v tkalcovně lidé, kteří podnik vedou, měli tolik sociálního smyslu a mravního cítění, že by si všechny zájemníky podniku svolali a řekli jim: prosím, zde jsou technické možnosti, jak si ulehčiti práci; celková produkce zůstane stejná, po případě ještě stoupne, budeme míti určité zisky, které budou spravedlivým způsobem rozděleny mezi všechny kdo v pracovním procesu jsou súčastněni, budeme vám moci ponechati dosavadní mzdy, po případě je zvýšiti, budeme vám moci zkrátiti pracovní lhůty, zejména pokud se týká ženských pracovních sil, aby taková matka dělnické rodiny měla také čas věnovati se vnitřním poměrům své rodiny, všimnouti si trochu také výchovy svých dětí a pod. - naříkal by v takovém případě někdo na to, že se zavádějí nové stroje, že se člověk odpoutává od přímé závislosti na silách přírodních? Neuvítali by všichni lidé s radostí, že jsou zde určité technické pokroky, které při zachování stejné produkce, případně při jejím zvýšení, umožňují jim pro budoucnost důstojnější, lepší lidskou budoucnost? Jak je viděti, v tom spočívá celý problém, a já si dovoluji upozorniti na to, že vedle různých snah reformních, které zde byly citovány a které vycházejí namnoze z hnutí politických stran, representujících především vrstvy dělnické, problémy těchto reforem sociálních zabývali se representanti právě velkého mravního činitele světového, katolické církve. Na příklad Benedikt XV. ve známém listě k biskupu bergamoskému z r. 1916 velmi důrazně upozorňoval na potřebu toho, aby mravní odpovědnost za zdar a chod podniků nezůstávala jen na tak zv. podnikateli, nýbrž také na zřízenectvu, na úřednících, na dělnictvu, aby všichni tito lidé mravně byli připoutáni k podniku, aby jejich osud osobní také vědomě se jim stával spoluosudem podniku, ve kterém pracují. Ráčíte věděti, že tyto problémy podrobným způsobem r. 1891 byly řešeny známým dělnickým papežem Lvem XIII. v encyklice "Rerum novarum", která namnoze byla vysmívána a namnoze umlčována a která zase znovu ožila v nové encyklice papeže Pia XI. "Quadragesimo anno". Nesmí se zapomínati při této věci na jedno, že nebude možno dospěti k lepším výsledkům, jestliže všichni při tom výrobním procesu súčastnění si neuvědomí, že ne v poslední řadě tyto reformní problémy jsou problémem morálním, a proto se domnívám, že je to nesprávné, pochybené a krátkozraké, jestliže někdy vrstvy podnikatelské určitým odmítavým způsobem se v těchto otázkách chovají.

Dnes již přece nelze spravedlivě říci, že by každý podnik, když si na př. opatří úvěrem provozní kapitály, spravoval jen své peníze, po kterých nikomu jinému nic není. Dnes je všechno do té míry úzce spjato se zřetelem na veškerenství, specielně také s moderně organisovaným státem, obzvláště také na tomto poli peněžním, že musí si každý býti vědom odpovědnosti nejen za své soukromé zájmy, nýbrž také za to, jaký osud stihne tyto provozní prostředky v podniku jemu svěřeném. Z těchto důvodů přesahuje otázka řízení takového moderního podniku úzký soukromý zájem a dostává se na širší pole zájmů sociálních, o kterých spolurozhodovati a kterých se súčastniti jsou povinni a oprávněni z pověření státu jakožto ředitelé toho bonum commune, jakožto správci obecného blaha také všichni ti, kdož v takovém podniku svou prací ať hmotnou nebo duševní spolupracují. To žádá iusticia distributiva, ta spravedlnost, která se musí ve státě vykonávati a dává každému, co mu náleží, poněvadž jen na tomto základě je možno dospěti k přestavbě současné společnosti a vytvořiti zde organický celek, ve kterém jednotlivé stavy a jednotlivá výrobní odvětví, ale nejen dělnictvo a úřednictvo, nýbrž spolu s nimi podnikatelé jako organicky na sobě vzájemně závisící a úplně stmelený celek jsou povoláni k rozhodování o všech těchto věcech.

A tu bude úkolem nejen našeho státu, nýbrž také ostatních států evropské civilisace, aby svým zákonodárstvím nejen uvnitř, nýbrž také na foru mezinárodním srovnávaly základní předpoklady pro přestavbu lidské společnosti, zejména na tomto obchodním a výrobním poli, aby se pozvolna přetvořovala současná společnost v ty nové útvary, které jsou jedině s to, zavésti zase sociální spravedlnost do našeho soukromého podnikání a odvrátiti jinak možné nebezpečí těžkých sociálních otřesů, poněvadž musíme velmi zdůrazniti a žádati, aby se nikdo neklamal a nedomníval se, že by veřejný pořádek, klik a mír lidské společnosti mohly býti do budoucnosti s výsledkem obhájeny proti mocnostem převratu, kdyby nebylo dbáno toho, nač jsem si ve stručnosti dovolil zde upozorniti.

To je základní stanovisko naší parlamentní skupiny vůči hlavnímu problému, který se nám dnes jeví tím bolestným faktem, že velké množství našich spoluobčanů je vyřazeno z hospodářského procesu.

A nyní mi zbývá, abych se ještě několika poznámkami dotkl některých věcí, které jsou ještě v užší souvislosti s rozpočtem na letošní rok než věc, kterou jsem se stručně obíral. Je to otázka investiční půjčky. Měl jsem jako specielní zpravodaj min. financí příležitost vysloviti své mínění o této věci v rozpočtovém výboru a je skoro s podivem, jak bylo možno domnívati se na základě mých slov, jako bych zaujímal stanovisko proti tomu, že této půjčky ve prospěch osvěžení hospodářského života v rukou státu a autonomních korporací je zapotřebí. Věcné stanovisko vůči této otázce je velmi jednoduché: potřebí toho je, ale tím není po mém skromném mínění ještě řečeno, že bychom neměli docela upřímně, otevřeně a po pravdě pověděti širokým vrstvám národa, že se to nemusí všechno vyvíjeti tak, jak si to po případě někdo trochu jednodušším způsobem představuje. Měl jsem při tom jednu obavu: rozšíří-li se příliš v širokých vrstvách obyvatelstva mínění, že v krátké době poté, co v té či oné formě přijdou kompetentní činitelé našeho státu, tedy vláda s vypsáním investiční půjčky, se nám sejdou dvě nebo tři miliardy, a když zde budou věcně, technicky dány nemožnosti, aby v krátké době se investiční půjčka v tak velikých částkách dostala do státní pokladnice, že z toho bude trapné zklamání na veřejnosti a jeden z dalších důvodů, pro který se nebude věřiti ani vládě ani parlamentu, a že je tedy daleko lépe říci jasně a otevřeně, že je té půjčky zapotřebí, že všichni budeme dělati, co vůbec dovedeme, aby byla uskutečněna a aby měla co největší úspěch; ale že není vadou, jestliže to bude po částech, v jednotlivých tranchích, jak jsem se konečně o této věci zmínil v rozpočtovém výboru, nýbrž že to bude pěkné, když taková první menší tranche 300 až 400 mil. Kč vykoná nám svou hospodářskou missi v našem hospodářství, osvěží podnikání veřejné, ale zcela přirozeně také podnikání soukromé a umožní řadě soukromých podnikatelů spoluúčastniti se při veřejném podnikání, umožní jim, aby ze svých pracovních výtěžků mohli zaplatiti daň důchodovou, výdělkovou a obratovou, poněvadž ty peníze se neobrátí jednou, nýbrž několikrát a vykonají svou pravou národohospodářskou funkci.

Slavná sněmovno! Jakmile by tato první věc, tento první krok dosáhl svého plného zdaru a nevím, zda by se u nás v nejširší veřejnosti někdo vyskytl, kdo by si toho vroucně nepřál - zdaž by to nebylo takové pevné postavení, které by docela dobře odůvodňovalo zase další krok, opatřeni dalších prostředků, které by bylo snazší, lehčí, jednodušší, poněvadž důvěra, kterou přece jen tak těžko musíme vydobývati v široké veřejnosti, byla by už tímto počinem posílena a další kroky byly by přirozeně o něco snazší.

Velmi často bývá také mluveno v souvislosti se všemi věcmi, které očekáváme do r. 1933 zejména také po stránce finanční, o zjednodušení státní administrativy. Je zcela v pořádku, že se dosadila známá reorganisační komise, ale považuji zase za svou povinnost varovati před tím, abychom se nedomnívali, že snad hned, naráz r. 1933 bude se moci projeviti činnost této komise nějakými stamilionovými úsporami v našem rozpočtu. Komplikovanost dnešní správy nevznikla najednou a také ji nikdo najednou za žádných okolností neodstraní. Tu bude nutno vrátiti se k nejedné staré věci, která nesmí býti odsuzována proto, že je stará, která však je dobrá proto, že vyšla z dlouholeté zkušenosti dřívějších generací. Maličkost to osvětlí okamžitě.

Svého času, když jsem byl ještě ve státní službě, měli jsme u zemského finančního ředitelství a jiných úřadů generální index, a tenkráte, když jakákoli věc přišla do podatelny, dostala své základní číslo a odtamtud byla pod tím číslem dirigována do jednotlivých odborů. Stalo-li se někdy, že pro nejasnost musila býti věc dána z jednoho oddělení, kam nepatřila, do druhého, vždycky se podle toho základního čísla našla. Oddělení, které předmět postoupilo dále, mělo poznámku, kam věc přišla, a tam se také našla. Pak se přišlo na něco jiného. Celý záběh spisový se přikazuje z podatelny bez čísel do jednotlivých odborů. Může se státi, že se v tom odboru shledá, že to tam věcně nenáleží, a dá se to do odboru jiného. Dovolávám se vaší praxe! Stane-li se podobný případ, jděte některý spis hledat! Zde máte takovou maličkost, při které by bylo možno se trochu zamysliti nad tím, co bývalo dříve; všimnouti si, bylo-li to tak docela bezmyšlenkovité, jak se to dělalo a nynější praxi zjednodušiti, poněvadž celá agenda může probíhati snáze. Ale není správné se domnívati, že by se všechno dalo vyříditi jen administrativním zařízením. Často zapomínáme, že samo Národní shromáždění usnáší řadu velmi komplikovaných zákonů a že se potom divíme, když administrativa trochu sténá pod důsledky těchto komplikací. Uvedu jeden příklad, totiž platový zákon úřednický z r. 1926. Tam jsme také s jistou lehkostí opustili dřívější praxi, která byla výronem starých zkušeností, a zavedla se systemisace, která váže určité úřednické místo, resp. určitou platovou stupnici jen na jisté místo spojené s určitými výkony, které jsou ohodnoceny jistou platovou stupnicí. Z toho vzniklo mnoho svízelí a obtíží, o kterých by mohli zevrubnou zprávu podati personální referenti všech odborů naší veřejné správy. Po té stránce se bude pravděpodobně také zákonnou cestou musit zjednodušovati administrativa, že totiž podržíme systém systemisace, ale jen určitého počtu, a že se zase budeme snažiti, abychom měli volnější disposici úřednickými silami, aby bylo možno ponechati někoho na místě, na kterém se osvědčil, ale poskytnouti mu vyšší platovou stupnici. Podobným způsobem by bylo možno upozorniti ještě na jiné věci, ale poněvadž doba řečnická mně ustanovená se skončila, dovoluji si ve vší stručnosti konstatovati toto:

Práce spojené s rozpočtem na r. 1933 byly jistě svízelné, ale setkaly se s výsledkem, a to proto, že tu byla dobrá vůle, projevená všemi činiteli k tomu kompetentními. Tím ještě není řečeno, že také všech výsledků dosud připravovaných bude již r. 1933 úplně dosaženo a že budou zabezpečeny. Záleží to na tom, bude-li se těmito methodami dále r. 1933 pokračovati. Zde jsme měli příležitost viděti, jakým způsobem odpovědná parlamentní majorita a její vláda řešila tyto problémy, připravujíc rozpočet na r. 1933, a můžeme míti všechnu naději, že zase spojenými silami, jak se to připravilo, bude to r. 1933 udržováno nadále v chodu, třeba by to musilo býti někdy spojeno i s těžkými obětmi, které ovšem může od nás žádati Československá republika. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Rázus. Dávám mu slovo.

Posl. Rázus: Vážený snem! Prežívame dobu, čo odolnosť tohto štátu, rozhľad a pohotovosť konať u zodpovedných činiteľov vyskúša dokonale. Možno, že je to len začiatok tvrdej školy, cez ktorú musíme prejsť a dokázať, že sme hodní života. Predbežne tisnú sa do popredia úlohy sanovať naše hospodárstvo a postaviť ho po niekolkoročnom ľahkomyselnom gazdovaní na pevnejší základ. Zrkadlom tohto je i predložený rozpočet, v pomere k minuloročnému zoškrtaný a zredukovaný.

Kde sa mal a môhol zoškrtať a kde nie, to nechávam stranou. Res finita est - vec je skončená, plénum parlamentu nezmení už na finančnom zákone jediného čísla. Myslím však, zmení ho reálna skutočnosť, čo dnes nik z nás nevyháda, ani pán minister financií. I opozícii, ktorej ide o tento štát, nie je jedno, aký bude krvný obeh našej republiky: pravidelný, či nepravidelný. Sedíme na jednej lodi... Doba nášho panštenia však rozhodne minula, nezbýva vláde, len zariadiť sa podľa toho: rozťahovať sa len potiaľ, pokaľ perina stačí! Rovnováhu nášho rozpočtu, tú skutočnú, nie papierovú, neohrožuje len hospodárska kríza a úpadok daneschopnosti, ale o hrožujú ju diety, provízie, reprezentácia, výdavky, bez ktorých, ako chudobný štát môžeme a musíme byť, veď i tu je platné: chudoba cti netratí!

Náš finančný problem nie je len hospodárskeho rázu. Je i politický. Koniec koncov ide o to, ako vyživiť skoro 15 milionov občianstva, aby toto nehladovelo, aby sa nebúrilo a aby z výsledku jeho práce udržal sa tento štát a mohol vykončiť všetky svoje zaviazanosti. Len štát v tomto smysle pevne založený so spravodlivým, cieľavedomým obhospodárovaním všetkých svojich oblastí môže čakať ozdravenie svojho finančného stavu, spokojnosť doma a rešpekt za hranicami. Takéhoto cieľavedomého, rovnomerného obhospodárnenia u nás dosiaľ nebolo, ani ho niet. Znemožnila ho mocenská politika strán, intervenčná politika, čo si hranice štátu vždy zmýli s hranicami svojho záujmového kruhu - t. j. voličstva. U nás sa vymáha - kdežto malo by sa racionelne sbierať a celkom tak racionelne i deliť, investovať proste preto, lebo dobre spravovaný štát je vlastne hospodárstvo samo pre seba a nie pre korisť náhodou silnejších politických strán, ktoré sa delia o výhody. Demokraticky vládnuť dľa mojej skromnej mienky znamená prevziať zodpovednosť za celý štát, za všetky jeho kraje a časti, za celé pracujúce občianstvo a dokázať v spravodlivom upravovaní existenčných pomerov svoju schopnosť na všetky strany. Úlohou vlády a vládnych strán v demokracii nemá byť delba koristi, už pod akýkoľvek titulom, ale, úloha čestná - dokázať oprávnenost zásad i systemu pre blaho celého štátu. Takéhoto ponímania demokracie u nás dosiaľ nebolo, alebo sa aspoň konkrétne neuplatňovalo. A následok? Úpadok hospodársky i mimo zásahu krízy - veď obchádzané kraje na Slovensku, na Podkarpatskej Rusi žiaľbohu nie sú ukrajinskou žírnou pôdou, ktorú hnojiť netreba. Ako sa štát stará o jednotlivé svoje časti - investíciami, dodávkami, subvenciami - tak sa tieto rentujú štátnej pokladnici. Ďaľší následok je rastúca nespokojnosť v občianstve, čo niekde a najmä na východe republiky prišlo a prichodí i o existenčné minimum, kopiace sa problémy sociálne, čo už naplňujú obavou... kopiace sa problemy teritoriálne a národné. A napokon úpadok našej štátnej autority v zahraničí, rozvŕtanom húževnatými snahami po revízii mierových smlúv. Som presvedčený, že vyriešením nezbytného politického problemu v zmene terajšieho centralistického systemu na system autonomisticky vydýchol by si náš štát i hospodársky a sociálne, lebo by mal primeraný regulatív, kým ho dneska nemá, regulatív pre distribúciu, z nej by vznikal rovnomerný hmotný vzrast celého štátu, tedy i Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Takto je náš finančný problem i politickým. Upozorňujem naň s tohto stanoviska po dokonalom uvážení toho, co nás čaká v rokoch, ktorým ideme v ústrety. Neminie niekoľko rokov a ako sa dá predvídať - budeme si musieť brániť integritu štátu. Toto je tá najvážnejšia myšlienka, pod tlakom ktorej v záujme samého štátu čo najrozhodnejšie žiadam rovnomernosť hospodárenia, konsolidáciu sociálnych, kultúrnych, teritoriálnych a národný pomerov, lebo niet nebezpečnejšieho pre štát, ako to, keď ho najťažšia chvíľa vyprobovania najde v rozháranosti a v neporiadku. Tam nepomôžu rečňovačky milých ľudí, ani umele vystavený ideový glób. Spomeňte si na Viedeň a na Budapešť, na ich omámenie mocou a trpké vytriezvenie! Týmto - iste vážnym cieľom - dovolím si dnes poukázať na náš východný problem, v ňom je zahrnutý i problem slovenský, bez jeho dobromyselného a spravedlivého vyriešenia nebude hospodárskej rovnováhy, ani konsolidácie pomerov na ohromnú škodu samého štátu.

Je slovenský problem a či nie? Slovensko a Podkarpatská Rus tvoria dľa mojej mienky náš východný problem a budú ho tvoriť dotiaľ, kým im nebude popriano umiestniť sa v spoločnom štáte v smysle ich existenčných potrieb a nezbytných životných práv. Osud slovenského problemu je dnes podstatne ten istý, ako bol pred prevratom. Jedni a to špecielne slovenskí centralisti, zastierajú ho, ba sú i takí, čo tvrdia, že ho niet. No, podstatne celkom tak tvrdilo sa pred prevratom v budapeštianskych vládnych kruhoch: niet národa slovenského, ani problemu! A ako to dokázal prevrat - i národ bol, i problem bol. Niet sa potom, pravda, čo diviť, keď vy, českí politikovia, neradi pocuvate o tomto probleme. Pre vás je, verím, o veľa pohodlnejšie a milšie byť - pri toľkých problemoch tohoto štátu - bez takéhoto kardinálneho problemu. Ostáva vám len uchýliť sa za mienku tých niekoľko slovenských hlasistov, ktorých ste vlastne vy spravili významnými veľkými politikmi po prevrate - a venovať svoju pozornosť iným, pre vás tak sa zdá o veľa vážnejším povinnosti am. Lenže problemy nerobia ľudia, tvorí ich život a tvoria ich jeho nezbytné potreby. Na Slovensku je niekoľkostotisíc autonomistických hlasov i pri všetkom úsilí slovenský ľud a jeho inteligenciu záujmove poviazať a v osobitných národných ašpiráciach odstaviť. Rok 1932 je zrovna mementom zaznavačom slovenského problemu. 12. mája reprezentanti slovenského národa zaujali Maticu slovenskú a zaistili ju kultúrnej práci pre národ, ktorému patrí. 25-26. júna mladá generácia slovenská, odchovaná už českými profesormi, tedy bez tak zv. hungaristických vlivov - vyslovila sa v Trenč. Tepliciach proti československej ideologii: za samobytnosť slovenského národa a proti centralizmu za autonomiu, respektíve menšia časť - za regionalizmus. Dňa 16. októbra manifestovala vo Zvolene bezohľadne na stav a konfesionálnu príslušnosť - celá slovenská verejnosť, osvedčila sa nevzdať sa slovenskonárodnej samobytnosti a v smysle Pittsburghskej dohody vymáhať svoje práva. Vyvrátiť pomluvy, ako by toto hnutie nevyvieralo z nevyhnutných životných potrieb Slovenska, bolo protičeské a protištátne - manifestovali sme, povolaní českou a slovenskou pražskou mládežou, dňa 15. dec. na Slovanskom ostrove. Tu v dvoranách, nabitých do posledného miesta, zrútili sme múr, čo za štrnásť rokov vystavili slovenskí centralisti z našej, nimi rozhlasovanej čechofobie, zamieňanej tu na politický kapitál, i tu v tejto snemovni, čoho ste boli a i budete ešte svedkami. Ponad hlavy týchto deformovateľov života a skutočnosti podali sme ruku opravdovým Čechom a apelovali sme nie na jednu frakciu, ale na celý český národ - dohodnúť sa v záujme tohto štátu v prvom rade so štátotvorným národom slovenským. A aby nebolo výhovorky, že je slovenský nacionalizmus hmlistý, v konkrétnych veciach neustálený a nejasný, dňa 28-29. dec. pracovný sjazd slovenských autonomistických strán v Trenčíne sostavil konkrétne požiadavky slovenského národa, hlásiaceho sa s mladistvou silou a odhodlanosťou v svojom štáte o svoje životné práva. Toto je politický doklad na to, že slovenský problem je tu, apeluje na českú verejnosť a klope na brány parlamentu. Ale sú i doklady iné taká Polomka, také hospodársky znivočené Horehronie, kde sa práve súdne načína ohromná korupčná aféra drevom. Tam máte doklad sociálny. Kto môže nech si to ide obzrieť a nech si po srovnaní i ostatných krajov Slovenska a týchto s krajmi republiky mimo Podkrpatskej Rusi utvorí sám mienku, či možno takto spravovať tento štát - pri systeme, ako dosiaľ? A komu nestačí ani to, nech sa neuspokojí bežnými frázami o doplácaní na Slovensko - nech sa zahrebie do štatistiky, a srovnáva s roka na rok - pri 17% daňovaní do štátnej pokladnice - koľko to vlastne Slovensko participuje na všetkých výhodách, poskytovaných štátom, aká je táto účasť pri všetkých rezortoch a vtedy - ak má smysel pre právo a spravedlivosť, vymotá sa ľahko z pletiva konvencionálnych fráz a pochopí húževnatý boj Slovenska a slovenského národa o to, čo mu v tomto štáte patrí a čo jedine považuje za smysel svojho oslobodenia. Slovenský problem je tedy tu a to neodškriepiteľne nie je vyriešený a dokiaľ terajší system a režim nenahradí nový - ani nebude. Pre tie isté dôvody, ako slovenský existuj e i problem podkarpatskoruský, ktorý vláda - ak jej ide o rovnomernú a pevnú výstavbu tohoto štátu, - vyriešiť raz musí.

Pri všetkej sile prejavenej národnej vôle na Slovensku a Podkarpatskej Rusi - čo robí vláda a čo jej politikovia? To, čo robila pred prevratom Viedeň voči Česku a Morave: vyčakáva a robí zjavne podľa hesla: kým nemusím - nepopustím. Slováci, slúžiaci tu od prevratu centralizmu, nechcú sa dezavovať. Je to, uznám, trpké. Niektorí nevidia skutečnosť pre krátkozrakosť, druhí aj ju vidia, ale neodvážia sa povedať pravdu, za ňu sú i oni zodpovední. Čaká sa, vyčakáva, azda na nejaký zázrak a najčastejšie prikyvuje. A východná časť republiky pri napjatej pozornosti nám neprajnej zahraničnej verejnosti nachyľuje sa, ako zle vystavené krídlo budovy a dostáva pukliny. Českí politikovia zas? Mám pred sebou odpoveď ministra dr Kamila Kroftu, prof. brnenskej českej techniky, inž. Ursínymu, ktorý na jubilejnom zasadnutí slovenského študentského spolku - Detvana - v Prahe nakreslil súčasný hospodársky, kultúrny a sociálny stav Slovenska, ilustrujúc to štatistickými dátami. Prítomného Kroftu sa to bolestne dotklo, lebo - verím - on Slovensku praje. Lenže nešiel za tým, nedal sa na podrobné štúdium toho nášho východného problemu, ale odsúdil verejne výčitku profesora brnenskej techniky, namierenú na protislovenskú politiku Prahy. A z akých dôvodov? Lebo - v svojej odpovedi označuje profesor Ursíny poukázal na odbúranie päť vysokých škôl na Slovensku po prevrate, ale nepostavil, ako náhradu - koľko za to dostalo Slovensko škôl obecných, meštianskych, stredných i odborných. Pre Slovensko je to pravda nie dôvod, veď čo dostalo - nech si pán Krofta vyráta 17%, a hoci 15% z rozpočtu ministerstva školstva - a uzná, dostalo len zo svojho, ba pri spravedlivejšom poriadku bolo by zvýšilo i na tú košickú techniku. Alebo - keď sa stavia proti tvrdeniu o bezohľadnom odbúraní slovenského priemyslu, bráni sa konvenčne - že sa nespomína, koľko podnikov zaniklo v historických krajinách. No, ano, ale ak tie i zanikly, nezanikly i pod tlakom jednostrannej tarifovej, objednávkovej, investíčnej politiky štátu! Spomínam pána Kroftu, lebo je typom dobromyseľných českých ľudí, ktorí keď počujú tvrdú pravdu o stave na Slovensku za tohto štrnásťročného režimu, hľadajú východisko, akési ospravedlnenie pre dobré české svedomie, ktoré my ostatne nechceme raniť. Veď za protislovenskú politiku robíme zodpovednými politikov Slovákov, s ktorými sa pravda vládnym českým politikom ťažko rozchodiť, lebo boli a sú poslušní a ohební, kým rastúce, mladé Slovensko je barbarsky dravé a požadovačné. Prečo je však také? Nielen pre biedu, čo mu z dobrej časti i tento režim svalil na krky, lež pre povedomie svojej hodnoty pre tento štát a i pre český národ. Nás autonomistov počujete neraz biť do slovenskej zapredanosti pre nedostatok nár. povedomia, ale nepočujete nás rečniť o inferiorite slovenskej rasy - ani omáľať jednostaj československú jednotu, vypočítave na vašu precitlivelosť. My vieme, sme národom schopným a československému spolužitiu i tomuto štátu najlepšie poslúžime tým, keď si vybudujeme silnú, konsolidovanú slovenskú krajinu na Dunaji. Minister dr. Beneš vyzdvihol v zahraničnom výbore, že tri štvrtiny našej zahraničnej politiky venované sú starostiam a prácam pre Slovensko. Nechcem sa tohto tvrdenia dotýkať bližšie so strany vysťahovalectva, obchodu a podobne. Vyzdvihujem len toľko, i keby tvrdenie pána ministra bolo pravdivé na sto procent, stálo by to za to, veď Slovensko nie je nijaká terra inkognita, ale najvážnejší bod stredoeurópskej politiky a v Slovensku, ležiacom na Dunaji, majú historické zeme vlastne svoje plúca, nech ich ztratia zadusia sa a česká samostatnosť je nemysliteľná. Pripomínám toto len na zavrátenie malícioznosti, s ktorou sa neraz stretáme, ako by Slovensko bolo len nejakou príťažou republike. My sme si veľmi dobre vedomí, čím sme tejto republike, čím i českému národu, ktorý by nemohol proste začať tam, kde skončil pred tristo-štyristo rokmi. Nezabúdajte, že celý váš život tu v historických zemiach, existečný i populačný - vznikol na hospodárskej základne a teritoriálnom rozsahu bývalej monarchie. Preto tvrdime, že je Slovensko vašimi pľúcami v každom ohľade a o svoje pľúca má sa rozumný človek starať, aby nepadly v obeť tuberkulóze. V slovenskom nacionalizme snažia sa tieto pľúca nabrať čerstveho povetria, dýchať zplna a čistiť krv, čo pokoluje celou republikou. A ako na to hľadí oficielne terajšia vláda, dokladom je odpoveď ministra predsedu, Malypetra, na našu interpeláciu o Pittsburghskej dohode, vnesení tejto do ústavy ČSR. a jej uplatnení v prebudovaní Slovenska. Odpoveď je zamietavá a ozaj z dôvodov veľmi konvencionálnych. Pittsburghská dohoda vraj vybavená je ústavou, ktorú i slovenskí členovia revolúčneho národného shromaždenia odhlasovali a rečový zákon nie je naštrbený, keď sa niekde vynaučuje a úraduje i česky na Slovensku. Toto je smysel odpovedi na interpeláciu, čím sa vlastne opätne bájka o bielom koňovi, portovaná na odparentovanie slovenských národných požiadaviek pred prevratom Maďarmi. Prizrime sa tejto vládnej odpovedi celkom zblízka!