Předseda (zvoní): Ke slovu přichází p. posl. Slavíček. Dávám mu slovo.

Posl. Slavíček: Slavná sněmovno! Můj klub určil pro generální debatu o státním rozpočtu dva řečníky a je proto přirozeno, že si rozdělíme thema. Já mám za povinnost promluviti ke státnímu rozpočtu s hlediska politicko-hospodářského a druhý řečník náš bude mluviti ke státnímu rozpočtu s hlediska sociálně-politického. Já pak jsem si vzal za úkol odpověděti poněkud všem těm hlasům, které kritisují počiny vlády, počiny koalice, chci porovnati trošku v krátkosti a systematicky všechno to, co vláda a koalice udělala pro r. 1932 a co udělala a chce udělati pro státní rozpočet i pro budoucí vývoj jeho r. 1933, chci pak vedle toho pronésti názor mé strany na řadu otázek hospodářských a poukázati podle našeho názoru, co bylo nutné a jak tu nebo onu otázku řešiti.

Tedy s tím rozpočtem a s těmi kroky vlády r. 1932. Proč začínám s tímto? Prostě proto, poněvadž řada oposičních stran a také mnozí kolegové z řad koaličních vytýkají vládě a koalici, že škrtáním rozpočtu a jeho nižším útvarem zeslabujeme kupní sílu, že jdeme cestou obrácenou, že to bude ještě horší po stránce hospodářství vnitřního, a proto tedy prosím, aby nejen posl. sněmovna, nýbrž i naše hospodářská veřejnost laskavě vzaly na vědomí, že už vláda r. 1932 spolu s koalicí dávno vyčerpala všechny prostředky pro povznesení a posílení kupní síly domácího občanstva a že jedině proto, že hospodářský vývin ve světě, tedy i u nás, byl docela jiný, než jsme předpokládali před 1 1/2 rokem, když jsme dávali rozpočet pro rok 1932 dohromady, musila koalice a vláda upustiti od této směrnice a přikloniti se ke směrnici jiné.

Ovšem rozpočet jest otázkou státu a není otázkou žádné politické strany. Budiž mi proto dovoleno předeslati hned s počátku, že moje vývody se budou obírati v podstatě s ohledem na celek a stát, a nejen na mé voliče a stoupence mé strany.

Vloni jsme zvedli nebo jsme se aspoň domnívali zvednouti kupní hospodářskou sílu zavedením zemědělských cel, zavedením 13. služného, ochranou dělnických mezd, zárukou státní za vývoz a investičním programem na t. zv. fondovém hospodářství založeném. Kdyby se byly splnily předpoklady nejen našeho státu, nýbrž také celé Evropy, ano i celého světa, mám za to, že by býval program vlády z r. 1932 byl správný a že bychom byli bývali šli rychlejším tempem k ozdravění hospodářských poměrů. Poměry se však daleko zhoršily, než jsme mohli očekávati, a proto nutno přiznati, že od cesty umělého posilování kupní síly našeho občanstva musilo býti upuštěno a musili jsme pod tlakem poměrů chtě nechtě přikloniti se k jiným metodám řešení hospodářské krise, t. j. k snižování životní úrovně i státu, i jeho občanů. Na základě těchto principů a nutnosti budovali jsme spolu s vládou program a budovali jsme i rozpočet pro r. 1933.

Budiž poznamenáno, že již r. 1932 koalice a vláda zápolily s těžkostmi a musily využíti a použíti již pro tento rok také různých nepříjemných prostředků. Mám na mysli škrty v rozpočtu, které dělaly tehdy 754,497.000 Kč. Mám dále na mysli spotřebovaných 150 milionů Kč fondu na odvrácení následků hospodářské krise, dále spotřebování vnitřní půjčky 1.300 mil. Kč, dále prohlášení 20koruny za drobnou minci, pak francouzskou půjčku, prolongaci kuponů státních, reservy daňové energičtěji vymáhané, zdražení kuřiva, daň ze zapalovadel, zvýšenou daň obratovou a přirážku k dani důchodové. To bylo r. 1932.

A nyní pro r. 1933 jsme se ocitli ve státní situaci finanční takové, že jsme musili škrtati téměř neočekávaně ve státním rozpočtu a že jsme musili sáhnouti k zvláštním opatřením, které také vyjmenuji, abychom uvedli rozpočet státní do rovnováhy. (Posl. Pekárek: Co říkáte tomu oživení hospodářského života?) Také k tomu přijdu, pane kolego.

Rozpočet pro r. 1933 činí 8.632,557.770 Kč ve správě státní. Když však vezmeme také rozpočet státních podniků, a musíme ho bráti v úvahu proto, poněvadž jsme rozpočet snižovali nejenom škrty ve státní správě, nýbrž také škrty ve státních podnicích, tedy náš státní rozpočet i se státními podniky činí 16.499,594.060 Kč, tedy rozpočet i při tomto citelném seškrtání tak veliký, že všichni národohospodáři, sama vláda, ministr financí i odborná "sedmička" jsou toho názoru, že takové výše rozpočtu pro budoucnost nesneseme ani tehdy, kdyby hospodářské poměry poněkud ozdravěly. Snížení rozpočtu pro r. 1933 proti r. 1932 činí 1.748,749.500 Kč, tedy práce "sedmičky" i vlády s ohledem na hospodářské těžkosti a na mentalitu našeho občanstva opravdu veliká.

Ministr financí prohlásil: "Zmenšený národní důchod nepostačí, jsme ve státní správě předimensováni." "Sedmička" a generální zpravodaj prohlásili: "Státní rozpočet ve státní správě musí jíti na 7 miliard" - a máme ve státní správě rozpočet 8.632 mil. Budeme-li chtíti pro r. 1934 sraziti ještě ze státního rozpočtu 1.632 mil., pak, dámy a pánové, bude musiti komise chystaná pro reorganisaci státní správy i úsporná komise, kterou zřizujeme, napnouti všechny síly, aby opravdu mohly ještě ze škrtaného rozpočtu ušetřiti pro budoucí léta přes 1 a 1/2 miliardy.

K rovnováze rozpočtu pro r. 1933 udělali jsme tato opatření: srážky z platů a třinácté služné 633,692.960 Kč, ve státní správě srážky přes 204 mil., u státních podniků přes 429 mil. Z toho je vidno, že musíme zde jako státní rozpočet posuzovati nikoli jen rozpočet státní správy, nýbrž celý rozpočet, který činí, jak jsem již uvedl, přes 16 miliard. Zvýšili jsme opětně daň obratovou a přepychovou, opatřovali jsme si větší příjem upravením paušálu daně z lihu, benzinu, piva a masa některá opatření teprve budeme dělati - zavedli jsme daň z motorových vozidel, z lihobenzinové směsi, výrobní dávku z minerálních olejů, zvýšení cel, vyšší výnos poplatků, vojenskou taxu, zvýšený příjem z všeobecné daně nápojové, zvýšena dávka za úřední úkony, zvýšena dávka ze zbrojních lístků, zamýšlené trestní předpisy daňové mají vynésti také určitou částku, dosud nedojednána nouzová dávka, potom se připravuje konverse státních dluhů. Nakonec dlužno říci, že k ozdravění hospodářských poměrů a udržení rozpočtu v rovnováze má sloužiti i výnos vnitřní půjčky, neboť kdybychom neinvestovali a neudrželi chod hospodářských věcí aspoň v té míře, v jaké je nyní, pak jsou to pouhé předpoklady rovnováhy rozpočtu pro r. 1933. Mnou jmenované daně, které jsou již zavedeny, mají vynésti okrouhle 704,800.000 Kč.

Nyní dovolte, když jsem se zmínil o rozpočtu, za který ovšem bere strana odpovědnost a bude pro něj hlasovati, abych přešel k další kapitole, a to ke kapitole hospodářské.

Světová krise k nám přišla později nežli do států sousedních a pochvalovali jsme si, že světovou hospodářskou krisi budeme snášeti lehčeji. Žel však, i když přišla později, zasáhla u nás ještě hlouběji nežli v okolních státech. Je to vidno na př. z této ukázky: Hospodářská sekce Svazu národů vypočítává, že od ledna 1930 do konce r. 1932 poklesl vývoz ze států takto: v Belgii o 40%, v Anglii o 47%, v Německu o 49%, v Rakousku o 54%, v Československu o 61%. (Slyšte!). Jen 3 státy jsou za námi, které mají větší pokles vývozu nežli my. Je to Amerika se 63%, Jugoslavie se 65% a Maďarsko se 70%. Proč jsme poklesli ve vývozu o mnoho víc nežli všechny okolní státy a proč zejména poklesli jsme více nežli sousední Německo? A tu mám další zajímavý doklad, nikoliv od nás, nýbrž zase přehled mezinárodní o cenovém indexu podle zlaté parity. Index velkoobchodních cen ve zlatě v prvním pololetí r. 1932 proti r. 1929 byl v Holandsku 57%, v Italii 65%, v Polsku 67%, v Americe 69%, ve Francii 70%, v Německu 72%, v Československu 74% a jen jediný stát je za námi, který má vyšší indexní číslo, a to je Rakousko, 75%.

Asi před 14 dny nebo 3 nedělemi jsme projednávali v živnostenském výboru posl. sněmovny nějakou úmluvu republiky Československé se sousedním Německem. Když jsme se dívali na výsledek obchodování našeho státu s Německem, který je pasivní, žádali jsme aspoň o přibližnou paritu. Zástupce jednoho z ministerstev nám ve výboru prohlásil, že jsme pomalu nejdražším státem na světě, což nás překvapilo a nechtěli jsme tomu ani věřit. Když si však vezmete tato čísla a porovnáte je, tak opravdu jsme v cenovém indexu nejdražším státem na světě vyjma Rakouska. Divíte se potom, že jsme ztratili 61% vývozu do ciziny? To se rozumí samo sebou. Když naše zboží je drahé a nemůže konkurovati, pak i ty nejideálnější obchodní smlouvy s okolními státy nám nejsou nic platny a naše cenově přehnané hospodářství nám žádný stát přece nebude platiti. Půjdeme-li v naší obchodní politice a ve výrobě takto dále, pak věřte, že nemáme žádné krásné vyhlídky. Ostatně ještě se vrátím k některým jiným podrobnostem.

Naši vývozci a obchodníci s cizinou chytili se v poslední době t. zv. obchodu kompensačního, to jest výměny zboží. Jak byla tato akce r. 1932 nezdravě rozšířena, vysvítá z toho, že bylo podáno 325.611 žádostí o kompensační obchod s cizinou. Na prvý pohled se zdá, že je pro nás výhodné dělati kompensační obchody, ale tyto obchody mají velmi stinné stránky. Především jde k nám zboží zbytné, kterého nepotřebujeme. Mohli byste říci, že také od nás jde zase do ciziny zboží, kterého cizina nepotřebuje, ale horší stránka je, že i to zbytné zboží z ciziny je při kompensaci dražší než při obyčejném obchodu, jako je i naše zboží při kompensaci pro cizinu dražší. Mohli byste říci, že se to vyrovnává. Ano, ale co říká náš konsument, když sem dostane drahé zboží z ciziny, zboží zbytné, bez kterého se můžeme obejíti, co říká, když jeho kupní síla se snižuje, když jeho životní úroveň jde dolů a on má krmiti náš neschopný zahraniční obchod a nésti na svých bedrech nepřizpůsobení se našich podnikatelů světovým cenám?

Ale ještě i z jiných důvodů jsme proti kompensačnímu obchodu a chceme regulérní obchod mezinárodní. Až budeme dělati s okolními státy obchodní smlouvy na delší dobu, pak státy, které k nám nyní kompensacemi zboží dovážejí, mohou si vzíti k ruce statistiku a žádati, když se dovezlo cestou kompensační tolik a tolik toho nebo onoho zboží do Československa, také podle toho kontingent. Poněvadž budeme dělati obchodní smlouvy na základě kontingentu, a to s mnohými státy, na př. hned s Francií, budou žádati vyšší kontingenty pro dovoz zboží, kterého u nás naprosto nepotřebujeme.

Vidíte-li, že se nepřizpůsobuje naše soukromé podnikání, zejména velké soukromé podnikání světovým poměrům - koalice a vláda musí míti a má zájem o zdravý hospodářský vývoj národa a státu - divíte se, že vláda považuje za nutné zasáhnouti do soukromokapitalistického podnikání? Socialismus a socialistické teorie hospodářské nemají s tím co dělati. Kdyby vláda nezasahovala, kdyby neregulovala, kdyby nereglementovala, ponechala volný vývoj těmto poměrům a krise trvala ještě několik roků, máme po našem průmyslu a obchodu s cizinou. Vždyť nás, malý 15milionový národ, nebude cizina prosit, velké státy obejdou se bez nás a proto musí vláda do takového nezdravého soukromokapitalistického podnikání zasáhnouti jak bankovním, tak kartelovým zákonem.

Řeknu také, jak si to představujeme. Kdyby někdo myslil, jak napsaly některé noviny, že zasahujeme my, poslanci, vláda, hrubou rukou do jemného mechanismu hospodářského, a že by bylo lépe nechati volnou ruku odborníkům, kdyby si někdo myslil, že již zítra se svět obrátí a že již zítra nebo pozítří budeme míti bůh ví jakou průmyslovou a hospodářskou konjunkturu, mýlil by se. Mýlil by se proto, poněvadž znatelé hospodářského života světového spoléhali na škrtnutí válečných dluhů. Amerika již nyní říká: Jsme pro prolongaci a pro splátky, pro úpravu válečných dluhů, snad pro slevy na dluzích, ale nikoli pro jejich škrtnutí. Nikdo neví, jak dopadne připravovaná mezinárodní hospodářská konference. I ona odložila své práce až do té doby, až bude definitivně rozhodnuto o válečných dluzích. A jak dlouho jednání potrvá, vůbec se neví. Nejenom my, nýbrž lidé vynikající, posledně předseda francouzských průmyslníků praví ve svém projevu, že svět stojí před otázkou: dluhy, dluhy, že stojí před otázkou vyřešiti spor o zlatý standard a před neúprosným zápasem o revisi mírových smluv. Jestli z našich pohodlných velkých podnikatelů nikdo tyto zjevy nevidí, nechce je řešiti, pak je bude řešit a musí je řešit vláda a koalice.

Ale dejme tomu, že v dohledné době budou vyřešeny válečné dluhy, že mezinárodní hospodářská konference dojde při svém jednání k příznivému výsledku. Jaké pak máme my vyhlídky pro budoucnost a mezinárodní obchodování? Ne takové, jaké jsme měli v letech 1926 a 1929, předně ne proto, poněvadž všechny státy, se kterými obchodujeme a které se po převratě o naše zboží téměř praly, budují si průmysl doma samy, sledujíce taktiku a hesla o soběstačnosti. Za druhé nemůžeme míti takových konjunktur, jako jsme měli r. 1926 a 1929, také proto, poněvadž jen dva státy na světě se vzdaly zemědělství, Anglie a Švýcarsko, a šly na 100% za obchodní politikou. My máme polovic obyvatel u zemědělství a polovic u průmyslu, máme vedle sebe státy zemědělské, Polsko, Rumunsko, Jugoslavii, Maďarsko. Kdybychom chtěli odbýti masu průmyslových produktů tam, museli bychom dělat zemědělským státům výhody ve smyslu zemědělském. A pravím, my se zemědělství vzdáti nemůžeme. Velké státy průmyslové, jako je Anglie a Německo, jsou připraveny pro všechny možné případy.

Mluvil-li přede mnou kol. posl. Hampl o Německu a o tom, že je menším nebezpečím, když je Hitler kancléřem než aby byl vedle, pak vám řeknu o Německu toto: To jsou pohádky, co zde povídal p. posl. Kallina, že my se smějeme nebo vysmíváme sousední říši Německé. Nikoliv! Republika Československá, její oficielní činitelé a vedoucí činitelé naší zahraniční politiky, dokázala, jak se díváme my na sousední Německou říši. Ministr zahraničí dr Beneš přece v posledním zasedání v Ženevě řekl to docela nepokrytě, poslední projev presidenta Masaryka mluví o tom docela konkretně, ale z Německa po stránce hospodářské nám hrozí jiné nebezpečí. Německo je připraveno i pro případ války. Co si udělá Německo uvnitř svého státu, zdali Hitlerovci a jejich nacionální hnutí je předzvěstí monarchie či je-li hnutí německých nár. socialistů obrazem nového Německa, jak Hitler resp. jeho spolupracovníci prohlašují, nám do toho nic není, to je jejich věcí. Ale Německo je připraveno také hospodářsky. Tak, jak je připraven německý průmysl, nebyl ještě připraven nikdy. Když si Německo po převratu dlužilo masy milionů a milionů v cizině, nepoužívalo a nespotřebovalo jich na běžnou státní správu, nýbrž investovalo. Kdyby byla mezinárodní hospodářská dohoda a hospodářsky se uvolnily ruce, pak teprve uvidíte, co německý průmysl, skvěle připravený, dovede ve světě. A to jsou věci, které nás musí zajímati, které nás bolí, že naši podnikatelé tak zpohodlněli a že se nepřizpůsobují světu. Oni jsou chráněni, mají pohodlné živobytí, pročpak by se chystali na velký zápas se světem?

Pan posl. Kallina přede mnou - jen tak jako v intermezzu odpovídám na jeho vývody - zdůraznil několikrát v rozpočtovém výboru i tady politiku Francie, naši odvislost a odvislost Malé dohody od její politiky atd., měl obavy z Polska, staral se o polský koridor. Je pravda, Malá dohoda representuje slušnou sumu obyvatel, počítáme-li Malou dohodu s Polskem je to skoro 77 mil. obyvatel. Kdyby se to dalo dělati tak, jak to p. posl. Kallina myslí a jak nám to povídá, abychom byli jednolitými, Malá dohoda s Polskem a s Francií, pak by zde bylo asi 120 mil. obyvatel.

Kdyby se to dalo hospodářsky dělati, byl by tu odbyt ohromný, věřím. Ale ujišťuji p. posl. Kallinu, že ten mrak není tak černý a nemusí se ho tolik báti, jak o něm mluví. (Výkřiky posl. Srby.)

Německo má v této době hospodářsky z nás zisk, my kupujeme z Německa více nežli do Německa prodáváme. Ačkoliv dříve do Německa a Rakouska jsme vyváželi plných 30% svého vývozu, nyní je naše bilance s Německem pasivní. Ale faktem je, že nejsme dostatečně připraveni, a aniž bych měl v úmyslu útočiti na některou z koalovaných stran a na některé ministerstvo, musím říci, že nejen nejsme připraveni, ale že se též nepřipravujeme. Ministerstvo obchodu ve svém rozpočtu, lépe řečeno v kapitole, ve které odůvodňovalo svůj rozpočet, mluví o podpoře vývozu a praví nám tam, že půjdeme na veletrhy do Milána, Paříže a Poznaně. Půjdeme-li na tyto veletrhy tak, jako jsme tam chodili nedostatečně vybaveni v letech minulých, pak tam raději nechoďme, poněvadž vypadáme vedle exposicí jiných států strašně uboze. Že zde musí zasáhnouti celá vláda, žel, že nejen ministr resortní, vysvítá z toho, že pan zpravodaj o rozpočtu ministerstva obchodu volal po jednotné obchodní politice. Sám vyciťuje, ačkoliv je vůdcem, representantem kruhů průmyslových, slabiny naší obchodní politiky. Vlivu na obchodní politiku nemůže se vzdáti ani ministerstvo zahraničí, ani ministerstvo zemědělství a ministerský předseda, aby překlenul tyto rozpory a opravdu zavedl jednotnost, prohlásil, že zřídí hospodářský odbor při presidiu ministerské rady. Vidíte, že opět vláda musí zasahovati.

Proč to vykládám? Vykládám to proto, aby nezasvěcení lidé a lidé, kteří jsou zúmyslně falešně a tendenčně informováni, se přesvědčili, že vláda je nucena okolnostmi zasahovati a že tu nejde o boje socialistů proti soukromému podnikání, nýbrž vláda nechce soukromé podnikání - sama to prohlásila - rušiti ani omezovati, nýbrž chce je prostě usměrniti do nutných, světu odpovídajících kolejí. My jsme už asi před 5, 6 lety volali v debatách v rozpočtovém výboru i zde v plenu sněmovny, aby byl zřízen státní exportní ústav. Teď, když jsme ztratili 61% vývozu a když stojíme v indexu velkocen o celých 20 bodů výše proti státům jiným, ohlašuje ministerstvo obchodu zřízení exportního ústavu, ale až prý se příslušné korporace o něm dohodnou. Tedy opět ne vláda, nýbrž korporace. Před chvílí řekl pan kol. Hampl, jak se tyto příslušné korporace včetně obchodních komor starají o tyto věci.

Dovolte mně, prosím říci ještě několik málo zajímavých cifer. Je-li pravda to, co průmyslnické kruhy ve svých výkazech o konjunktuře a zaměstnanosti samy prohlašují, totiž že jsme pracovali v oděvnictví z 90%, v chemii z 90%, polygrafii z 90%, v kovech z 80%, ve strojnictví z 80%, v hornictví z 65%, v papírnictví z 65%, v textilu z 50%, v kůžích z 50% a ve sklářství z 20%, pak vám řeknu, že s ohledem na pokles našeho vývozu je náš vnitřní konsum zdravý a silný a byl by ještě zdravější a silnější, kdyby opravdu ceny úměrně šly dolů a vyrovnaly se tak s příjmem našeho konsumu. Snad po jedné stránce je toto konstatování radostné, ale po druhé stránce, žel, je to také chyba. Náš průmysl se spokojuje s pracemi v těchto procentech pro domácí konsum, nehledá odbytiště v cizině, stlačuje nám střední a malé výrobce a přivádí je téměř do úpadku, ovšem také shodou ještě jiných okolností, což si nikdo z nás jistě nepřeje.

Nyní prosím dále: Vláda zasahuje a zasáhla tím, že jsme odhlasovali bankovní zákon. Byl z toho křik. Bankovní zákon měl uvésti do pořádku hospodářství bank a měl kontrolovat platy ředitelů bank a správních radů v bankách. Když stát dal bankám tolik podpory, že to každý rok vyžaduje 20 mil. Kč výdajů ze stát. pokladny, pak snad vláda a stát má právo kontrolovat hospodářství bank. 20 milionů každoročně ze státní pokladny dávat bankám není maličkostí. (Posl. Remeš: 70 milionů Kč, 50 milionů a 20 milionů Kč!) Já myslím každý rok. (Posl. Remeš: Ano, každý rok 70 mil. Kč!) Je to chyba, či není to chyba? Banky míti musíme. Kdybychom banky nechali padnout, musíme tvořit nové, musíme zde míti finanční ústavy, které opravdu náš hospodářský život povedou a budou financovat. Ale to nejde, aby banky na jedné straně platily 5% ze vkladů a v kontokorentních účtech aby se objevovaly cifry 12, 14%, na východním Slovensku a na Podkarpatské Rusi běžných 18 až 20%. (Hlasy: 25%!) a také 25%. To se rozumí samo sebou, že při takovém vedení banky nám zde roste nová šlechta. Kolik bývalých a snad i nynějších ředitelů bank si koupilo zámky a vedou právě takový život jako bývalá šlechta, jedině snad s tím rozdílem, že šlechta se během let zakrvácela a zámky odprodávala, kdežto tito páni mají tolik příjmů, že mohou tento opravdu luxusní život vydržet.

Tedy bankovní zákon máme, ale po mém názoru ještě vláda nepoužila všech ustanovení bankovního zákona. Zejména vláda, když dělala bankovní zákon a začala jednat o snížení úrokové míry, nepřijala podmínku, že musí býti odbourány platy úředníkům bankovním atd.; jsme toho názoru, že napřed se musí prohlédnouti platy ředitelů a odměny pánů správních radů a pak teprve se může přihlížeti k tomu, bude-li nutno sáhnouti i k redukci platů bankovních zaměstnanců. (Tak jest!) Jestliže lidové peněžnictví může pracovati a prosperovati u nás s rozpětím v Čechách 2·8% a na Slovensku necelých 4%, tak banky nepotřebují rozpětí 8%. To se rozumí, že máš průmysl nemůže jíti s cenami s Holandskem a ostatními státy, když platí tak nesmyslné úroky z vypůjčených kapitálů. To je pochopitelné. I když kontrolujeme u nás daňové zatížení a porovnáváme je s daňovým zatížením států jiných, třeba by bylo hodně tíživé - o tom se zmíním zvláště - ještě nejsme tak vysoko, jako jsou některé státy okolní. Tam platí lidé daní více, i když porovnáváme sociální opatření, o kterých bude mluviti druhý klubovní kolega. Opatření ta jistě nejsou toho rázu, aby se na ně mohli naši podnikatelé vymlouvati, ale tkví v tom jedna z příčin naší mezinárodní neschopnosti.

Nyní promluvím o snížení úrokové míry, dohodě bank, o Národní bance a thesauraci. Snížení úrokové míry je u nás nutností všeobecně známou. Volá po něm stejně zemědělec jako živnostník a obchodník, volá po něm průmyslník, ale hlavně po něm volá také pokladna státu. Jestliže v jiných státech byla provedena konverse státního dluhu za tím účelem, aby stát nemusel platiti tak vysokých úroků ze svých půjček, a bude-li k němu sahati i naše vláda, pak vezměte na vědomí, že stát jest na domácím trhu dlužen něco přes 26 miliard Kč, a poněvadž státní dluhopisy nesou držitelům s bonifikacemi také až 8%, je to úvěr pro státní pokladnu nemožný. A jakmile dojde k snížení úrokové míry všeobecně, musí také nastati snížení úrokové míry provedením konverse u státních dluhopisů a stát pak lehce najde oněch chybějících 1600 mil. Kč, o které musíme míti státní rozpočet pro r. 1934 menší.

S touto akcí je ve spojení Národní banka. Národní banka měla býti, má a musí býti pro budoucnost vedoucím a směrodatným činitelem v bankovnictví a v peněžnictví vůbec. Dosud tomu tak není. Jestliže tlakem poměrů a okolností snížila nyní Národní banka úrokovou míru, pak neračte zapomínati, že nesnížila ji ještě tak, jak tomu je u některých států jiných. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) 21. prosince 1932 měli jsme na příklad ještě sazbu 4 1/2%; v Amsterodamě byla sazba 2 1/2, v Londýně 2, v Novém Yorku 2 1/2, v Paříži 2 1/2, v Berlíně měli méně než my, 4%, proto také vidíte v Německu index cen 72 u nás je 74, pořád je nepoměr - takže jen Vídeň má 6% sazbu, ale za to indexní čísla má nad nás, má 75. Je to v souvislosti. Nyní Národní banka snížila sazbu. Sníží sazbu také banky druhé? Jsou ochotny. Jak půjdou daleko, nevím, a i můj předřečník mluvil o eventuelním nuceném zasáhnutí v této věci. Ale to by nabylo všecko. V souvislosti s touto věcí jest otázka splacení státních kuponů, které nyní vláda, aby nezatěžovala trh peněžní, oběživo, prolongovala.

V souvislosti s touto věcí jest však také chystaná vnitřní státní půjčka. Neračte zapomínati, že jsme byli toho názoru, že když dáme státní rozpočet do rovnováhy a budeme chtíti investovati, hnouti svými vlastními silami hospodářským chodem u nás, že musí investovati nejen stát, nýbrž také autonomní svazky. V programu vlády bylo udělati soupis nejen investic státních, nýbrž také autonomních svazků, zemí, okresů i obcí a naše autonomní svazky měly participovati na výtěžku vnitřní státní půjčky. Jedině tak, kdyby se bývalo ještě dovolilo autonomním svazkům - jak se původně myslilo - zaváděti menší specielní přirážky kolem 25% na předem určené investice, byli bychom mohli hnouti s chodem našich hospodářských věcí. Předpokládalo-li se však, že je nutno k tomu účelu uzavříti půjčku 2000 až 3000 mil. Kč, a dojde-li nyní k vnitřní půjčce 300 nebo 400 mil. Kč, pak nebude míti dost ani vláda, resp. stát, a na autonomní svazky se nedostane. Dobře tu bylo řečeno - a vláda to také zdůrazňuje a my stále a dlouho zastáváme toto hledisko - že řešiti nezaměstnanost, zejména definitivně ji vyřešit nemůže jen stát, nýbrž že musí nebo jsou s to ji vyřešiti především autonomní svazky. Neuděláme-li to, jsme zase na vedlejší koleji.

Nač naráží vláda při úmyslu vnitřní investiční půjčky? Na tvrzení, že kdyby měla splatiti nyní asi za 1200 až 1600 mil. Kč splatných státních poukázek, kdyby vzala s trhu peněžní hotovosti 2000 až 3000 mil. Kč a připočítám-li k tomu dále thesauraci asi 1000 mil. Kč a asi 1000 mil. Kč mobilní pohotovosti v peněžních ústavech, že bychom téměř vyčerpali celé oběživo Národní banky, něco přes 6 miliard.

Byla nadhozena ne neopodstatněná myšlenka, že máme málo oběživa a že by ho bylo třeba o 2000 až 3000 mil. Kč více. Tisknouti oběživo bez jakéhokoli opatření znamená inflaci, kterou nikdo nechceme. Ale fakt je: mohla-li Národní banka čsl., když má cukerní průmysl sezonu, pustiti do oběhu o 300 až 400 mil. Kč více, mohla by táž Národní banka po případě zaskočiti bez jakékoli inflace. Stačilo by, kdyby za určitou sumu peněz lombardovala státní dluhopisy; ona je však vůbec odmítá lombardovati (Hlasy: že je koupí!), nebo ať je koupí, vzdyť máme něco přes 41% zlatého pokladu pro naši valutu a kdyby do tresoru Národní banky přišlo za x milionů státních dluhopisů, ještě nebude její hospodářství otřeseno. Konečně vždyť to nejsou jen naše názory. Proč pak některé státy už utekly od zlatého standardu a proč se o něm bude jednati na mezinárodní hospodářské konferenci? Tedy pro zásobu zlata, zlatých prutů, které nám nečinně leží v Národní bance, máme si zastaviti celý chod hospodářského života.

Správně tu bylo poukázáno, že vnitřní půjčka a investice neseberou oběh bankovek definitivně z hospodářského trhu, vždyť se obrátí v podobě objednávek, práce a mezd znovu na hospodářský trh. Tedy něco nám tu chybí, a to je souhra Národní banky s našimi peněžními ústavy. Je nejvyšší čas, že je vláda odhodlána udělati v této věci pořádek, a řeknu, že to není omezováním soukromého podnikání, nýbrž že je to nutností. Rozumný člověk, který jen trochu vidí do hospodářského života, nemůže proti úmyslům vlády protestovati, naopak musí s povděkem úmysly vlády vítati a přáti si, aby do důsledků provedla všechno, co je nutné. (Výborně!)

Nyní máme kartelový zákon a kontrolování cen. Dovolte mně zase uvésti několik čísel. Kdo u nás representuje hospodářský život? Abstrahuji-li od zemědělství, živí se u nás průmyslem a obchodem 718.190 podnikatelů. Z toho 1 až 5 zaměstnanců má 659.341 podnikatelů. Odhaduji-li střední podnikatele a obchod, mám-li na mysli, že jen půldruhého tisíce podnikatelů u nás zaměstnává více než 500 dělníků, odečtu-li asi 20% velkoobchodníků a těch ze středního průmyslu, kteří inklinují k velkým podnikatelům, přicházím k tomu, že u nás v Československé republice je asi 13.000 velkých podnikatelů, a to jsou ti, kteří regulují náš hospodářský život. Těchto 13.000 podnikatelů jsou pravými upíry, kteří nás škubají jednoho jako druhého, jak tu sedíme, i se všemi těmi kruhy, které zastupujeme. A jaké procento cizinců je z těchto 13.000 velkých podnikatelů! Mají tito cizinci, kteří zde mají jen investovaný kapitál, nějaký zájem na našem státu, mají zájem na našich nezaměstnaných? Musíme se vžíti do myšlenkového prostředí velkého kapitalistického podnikatele. Je podstatný rozdíl mezi podnikatelem malým, středním a velkým. Malý a střední podnikatel visí celou svou duší na podniku, který má a který vede, pracuje v něm do úmoru, a to nejen pro výdělek, nýbrž i pro čest. Má zájem, zvelebiti, rozšířiti svůj závod. S těmito lidmi můžeme počítati, ale s kapitalisty? I ti, kteří jsou u nás, mají továrny ve Švýcarsku, v Rakousku nebo jinde, a u nás mají jen část kapitálu. Pokud ten kapitál zde investovaný nese, potud pracují a mají na Československé republice zájem, ale jakmile jim kapitál přestane vynášeti, bezohledně závody ruší, stahují a zanechávají za sebou poušť. To jsou ti pánové, kteří regulují hospodářský život v republice. (Výborně!)