Dovolte mi, abych se vrátil nyní k tomu brněnskému puči. Ti, kdož říkají, že šlo o nějaký velmi rozvětvený organisovaný pokus, mají, soudím, z části pravdu. Podívejme se však docela otevřeně, co vězí v tom českém fašismu. Nemůžeme jej, řekl bych, a priori zamítati, aniž bychom se ptali, jaké jsou mravní názory a psychologie lidí, kteří tvoří vojáky této fašistické armády. Podívejme se tu na Gajdu. Gajdův případ, který vyvolal u nás politický zápas a t. zv. protihradní agitaci, je sám o sobě velmi poučný. Myslím, že tenkráte naše žurnalistika nebyla dosti přesně informována. Gajda, muž velmi dobrodružný, který má v sobě něco, řekl bych, táborově vojenského, stane se vysokým vojenským hodnostářem, téměř náčelníkem generálního štábu. Ti, kdož ho jmenují, vidí v něm jen vojenské ctnosti a chtějí zapomenouti na ony dobrodružné stránky jeho povahy, které se projevily zejména v ruské anabasi a vůbec v celé válce. Tento Gajda, když přijde r. 1925, sní o tom, že je třeba provésti velký čin, který s hlediska mezinárodní i domácí politiky byl nemožností, fantasií. Je pochopitelné, že ti, kdož odpovídají za armádu, musili si okamžitě říci, že tento muž je na svém místě nebezpečným. Ale zatím co za normálních poměrů by byl stačil pouhý pokyn, aby si zadal o modrý arch, seznali jsme v tomto případě, že část dvou velkých politických stran mu přiskakuje na pomoc. (Tak jest!) Vyvine se z toho politický zápas, při kterém se proti Gajdovi uplatňují věci, o kterých se do značné míry dříve vědělo, jen pro politický odpor, který tu byl naprosto nejen nesprávný, nýbrž s hlediska státního a státně-vojenského i naprosto nemožný, se musily uplatnit. Ve veřejnosti zůstaly pocity, že se tu stala nějaká křivda, na které fašism politicky vydělává. V části českého národa zůstává pořád zbytek onoho bolestného nacionalismu z dob, kdy Češi byli pod rakouským jhem. Poměry se dávno změnily, ale tohoto primitivního nacionalismu je zneužíváno také politicky. Již Pascal řekl, že nouze hledá bohy, a tak v době bezměrné hospodářské bídy, jaká je nyní v masách, je každé nové učení přijímáno s určitými nadějemi, a tyto všechny složky tvoří synthesu fašistického hnutí. Přimyslíte-li k tomu zbraně, jako nejčernější pomluvy, nejnekvalifikovanější útoky a dále závist a podezřívání plynoucí z české povahy, že všechno, co je kolem, je špatné, že kradou ministři, poslanci atd., máte typ českého fašismu. Nejde o to, byla-li přepadena jedna nebo dvoje kasárna - to jest jenom trochu mezinárodní ostudy. Mohli jsme to dementovati, jak jsme chtěli, jinde se už postaraly, aby to náležitým způsobem servírovaly mezinárodní veřejnosti. Ale já se táži, jak by působil takový pokus v době, kdy by politická situace byla labilnější, kdyby pokus lépe byl organisován a kdyby tu byly jiné paralelní pokusy z jiných motivů a důvodů? Proto jsme toho mínění, že by si zejména koaliční strany, které u nás neoficielně podporují fašismus, měly uvědomiti, že konec konců každý nepořádek je namířen proti státu. Netoužíme po krvi, ale domníváme se, že ti, kdož se holedbají, že jsou stranami pořádku, stranami státními, musí za případem do důsledků jíti a musí se podívati zejména do úřadů a k vojsku, jak spolehlivé lidi tam máme. (Potlesk.) Velmi často se vyskytují případy, že vyhrává ten, kdo si dříve udělal v řadách pořádek. (Posl. Tomášek: To je příkaz okamžiku!)

Dovolte mi, abych se zmínil také o jedné, řekl bych, tak trochu grotesce. "Národní politika" je takovým rodinným listem v Československé republice. (Veselost.) Káže občanské ctnosti a má své inserty. Prosím, každý je živ způsobem, jak to obchodně obratně dovede. Ale tento list podlamuje všechny principy politické morálky tím, že napovídá a neřekne, že podezírá a nedoloží, že je to list plný náznaků, jimž se tak rádo věří. Groteskním je, že akcionáři tohoto listu, podporujícího fašismus, shrabují tučné dividendy, zatím co nezaměstnaný fašista, dělník z Líšně, nosí svou kůži na trh. V tom jsou bolestné sociální rozpory. Ale to již řekl Havlíček, že když se páni kloužou, chudák si za ně zlomí nohu. To platí i pro tyto případy velmi dobře.

Dovolte, abych se ke konci dotkl toho, co jmenujeme perspektivami, s nimiž jdeme do r. 1933, v co můžeme doufat se zřetelem na mezinárodní akci. Řekl jsem, že určitý optimismus je v tom, že všechny státy, které v evropském a světovém koncertu hrají prim, přicházejí patrně k přesvědčení, že je potřeba nějakým způsobem se dostávat kupředu. Zatím se všechen vývoj dál opačně a proti zdravému rozumu, proti příkazům určitých konferencí. Vidíme tu hospodářský separatismus, potírající všechny předpoklady technického rozvoje, dopravnictví, dorozumění, vidíme, řekl bych, šílenství, devisová opatření, zvyšování celních hranic, dovozní povolení. Vidíme, že nikdo nemůže nikam a tu se nám zdá, že hospodářský život ve světě je podoben davu šílenému strachem, který chce utéci z hořící budovy, a poněvadž není organisován a ukázněn, hrne se k východu, kde je umačkán, aby uvnitř nebyl zničen.

To je, řekl bych, tak trochu lapidárně kreslená perspektiva dnešních poměrů. Kdybychom byli pesimisty, musili bychom říci: zde není jednotící ideje, jednotící myšlenky, která by krok za krokem mohla odstraňovati viditelné překážky, poněvadž konec konců rozpory vězí, myslím, ne někdy ani v nedostatečném rozhledu, jako v určitém egoismu celých skupin a celých států. To, řekl bych, jsou ony překážky, je to egoismus, který přezírá onu velmi nutnou koncepci, která jediná může ukázati poněkud jasnější cestu ven.

My stojíme zatím na půdě onoho pořádku, který tu je. Ne proto, že bychom s ním souhlasili. My, kteří jsme opatrní v kritice, jsme přesvědčeni, že teď vrstvy nesocialistické nacházejí se také v určitém myšlenkovém přerodu. Abych to tak řekl velmi populárně: Nelze hájiti pořádku, kde vedle ohromných zásob hynou lidé hlady. Ale je potřeba hledat východisko, toužit nějakým způsobem ven, abych to řekl velmi lapidárně. Ale to je věcí těch, kdož se domnívají, že po cestách toho pořádku se může ještě dlouho jíti. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Ale já chci ke konci říci a zdůrazniti něco jiného. Konstatuji, že poměry, ve kterých se nalézají celé velké dělnické a zaměstnanecké skupiny, nutí k nejvážnější pozornosti a k nejvážnějším obavám. Jsou situace, kde se ptáte, proč je ještě ticho, a můžete býti těmi nejkonservativnějšími lidmi, kde se musíte se strachem ptáti, proč je ještě klid. A když si k tomu přimyslíte, zejména dnes, kdy široké vrstvy lidu jsou poučeny, přece jenom onen fakt, že široké vrstvy úřednické a dělnické jsou vyloučeny při dnešním režimu z jakéhokoliv spolurozhodování a proto z jakékoliv spoluodpovědnosti, jinými slovy, když docela právem odpovědnost za to, co prožíváme, musí býti převalena na vůdce ve výrobě a obchodu, kdy musí odmítnouti malí lidé všechnu odpovědnost za poměry, do kterých jsme se dostali, soudím, že je potřebí - a to adresuji napravo - aby s největším porozuměním a urychlením stalo se všecko, co může poněkud situaci odlehčiti. (Posl. Hlinka: Čo je to?) To adresuji do českých řad. Já přece, pane kolego, jsem nikomu na světě nehrozil, a to, co se má stát, jsem řekl velmi jasně, když jsem vytyčoval některé body programu. Soudím, že jsem to řekl velmi jasně Ale pánové, tak ty věci jsou, že je pouhým aktem, řekl bych, lidského rozumu, abych si řekl, že nejde dost dobře srovnávati ona velká utrpení s pocitem, že jsem je nezavinil a že pravděpodobně ti druzí, co si usurpují právo vésti výrobu a veřejné věci, zatím tak postiženi nejsou, aspoň ne lidsky. Tento závěr není hrozbou. My se známe velmi dobře a známe, chcete-li, co je to československý národ. Češi jsou nárokem, který si tak trochu hraje. V těžkých situacích se dovedou nalézti, to je pravda, to je jejich ctnost, ale všechna historie a staletí zpět tak jako u Poláků svědčí o tom, že v pravý čas nedovedli dělat kompromisů. A to, soudím, platí také pro nás všechny, kteří tu jsme.

Tedy mimořádně obtížným poměrům je potřebí rozumět, je potřebí tyto poměry respektovat a vykonat v tomto směru tolik, aby byla splněna ona dvě hesla, která jsem naznačil v těch velkých rysech: Dát lidem práci a starati se, aby nikdo neumřel hlady. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. inž. Kallina. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. inž. Kallina [německy]: Slavná sněmovno! Tak, jak byl domněle projednáván v rozpočtovém výboru státní rozpočet a jak se nyní projednává pod knutou policejního jednacího řádu této sněmovny, jest to ve skutečnosti jen fraška opravdového parlamentarismu. (Hluk - místopředseda Roudnický zvoní.) Byl sice učiněn pokus přikrýti nynější projednávání rozpočtu tak zvaným parlamentním pláštíkem... (Hluk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím o klid.

Posl. inž. Kallina (pokračuje): ... neboť Sedmička koalovaných stran byla pověřena, aby za zavřenými dveřmi s několika odborovými přednosty přezkoumala kdysi předložený státní rozpočet, aby tak jistými škrty obnovila v roce nejtěžší krise 1933 tak zvanou rovnováhu státního rozpočtu. Ale přezkoumáme-li rozpočet, který nám byl předložen, vidíme, že se ve skutečnosti na metodách sestavování státního rozpočtu proti dřívějšku nezměnilo ani to nejmenší a především jest klamáním, jestliže se dnes zástupci vládních stran neustále namáhají namluviti veřejnosti, že se podařilo dalekosáhlými škrty věcných a osobních výdajů obnoviti rovnováhu státního rozpočtu. Již generální zpravodaj kol. Remeš docela upřímně přiznal v rozpočtovém výboru, že správní rozpočet 9 1/2 miliardy, jak byl až dosud stále vykazován, který se vsak ve skutečnosti, porovnáme-li výdaje, zvýšil vždy na 11 až 12 miliard, jest pro malý 14 milionový stát příliš vysoký a že by tomuto státu příslušel jen správní rozpočet 7 miliard. Přes to přese všechno doporučil generální zpravodaj Remeš sněmovně i nyní předložený rozpočet ve výši 8.6 miliard, aby jej přijala, ačkoliv výdaje státu překročily tedy o více než 1 1/2 miliardu hranici, kterou sám vytýčil jako správnou, při čemž se nesmí zapomenouti, že ve skutečnosti výdaje správního rozpočtu nečiní 8.6 miliard, nýbrž 10.689 milionů, a to ještě i tehdy, odečteme-li již částku 1640 milionů jako příděl samosprávným svazkům. Ve skutečnosti tedy vidíme, že i na nejhorší rok krise 1933 máme před sebou 10 miliardový rozpočet, tedy rozpočet, kterého úplně vydrancované hospodářství naprosto nesnese.

Jednání v rozpočtovém výboru neposkytlo oposičním stranám nejmenší příležitosti, aby na tomto rozpočtu změnily sebe menší položku, a i vládním stranám bylo zabráněno, aby podaly nějaké pozměňovací návrhy. Již sama tato skutečnost, doplníme-li ji konstatováním, že všech 221 podaných pozměňovacích návrhů a 98 resolučních návrhů bylo zamítnuto, aniž jejich obsah byl vůbec vzat na vědomí, svědčí o tom, že starý systém, tak ostře kdysi potíraný nynějšími vládními stranami, došel nyní pokračování pod záštitou Sedmičky. Vždyť jest příznačné, že se zde v této sněmovně - a musím říci docela upřímně, že se tím má jen veřejnost ošáliti - usnáší návrh zákona, jímž se zavádí tak zvaná kontrolní a úsporná komise. Ve skutečnosti již v rozpočtovém výboru - a jak slyšíme, týkají se tato opatření každé porady v plenu sněmovny - byla učiněna opatření, aby parlament byl vyloučen z praktického provádění kontrolního nebo rozpočtového práva. Jak by bylo jinak možno, že dokonce jest zamítnut návrh, v němž se žádá vybudování základů, které by sněmovně vůbec teprve umožnily zajištění jejího práva kontroly, jak se naložilo se státními penězi povolenými tímto rozpočtem? Mezi resolučními návrhy jest také návrh, jímž se žádá, aby vláda co nejrychleji učinila opatření, aby od 1. ledna 1933 ministerstvo obchodu a ministerstvo veřejných prací uveřejňovalo čtvrtletně statistiku o státních dodávkách a o soutěžích, a to tak, aby uvedlo předmět dodávky nebo soutěže, časopis, v němž byla řádně rozepsána, dále aby uvedlo jméno firmy nebo podniku, který dodávku dostal a na konec, aby uvedlo přídělovou nebo stavební cenu. Teprve na základě takovéhoto opatření bylo by vůbec možno prováděti kontrolu státních dodávek. Jest příznačné, že byl zamítnut také tento resoluční návrh, v němž se žádá vybudování těchto nutných základů pro kontrolu veřejného hospodářství. Stačí, připomeneme-li si jen, že jeden český advokát, snad nejlepší znalec hanebného státního hospodářství, dr Bouček, již před rokem zaujal stanovisko k veřejným dodávkám a ve svých vývodech správně upozornil, že neslýchané korupci, která se rozšířila ve státních dodávkách, lze úspěšně čeliti jen tehdy, bude-li zákonem zavedena beztrestnost podplatitele. Do dneška slyšeli jsme všechny možné české vládní strany kritisovati dosavadní způsob zadávání dodávek, ale že jim vážně nezáleží na tom, aby zde zjednal nápravu, dokazuje osud resolučního návrhu, který jsem svrchu uvedl a podal.

Jak jsem se již svrchu zmínil, z vykrváceného hospodářství má býti vymačkáno přes 10 1/2 miliardy, má se vynaložiti na správní vydaje jen letos, na všechny veřejné výdaje, snad 14 miliard. Jest příznačné, že Sedmička, která vzala na sebe úkol přizpůsobiti státní rozpočet daným poměrům, zalekla se toho a ponechala velké neproduktivní výdajové položky úplně beze změny. Z těchto položek musím se především zmíniti o obrovské položce na český militarismus, na nějž výdaje na rok 1933 podle státního rozpočtu vyžadují částky 1853 milionů. Kdežto všechny ostatní položky státního rozpočtu byly zeškrtány, kdežto na samo o sobě již v dřívějších létech tak skrovně vyměřených částkách na podporu obchodu, průmyslu a živností, na cizineckém ruchu a podpoře vývozu, na veřejných pracích a na kulturních účelech bylo ještě více skrbleno - s výjimkou velikých částek, které byly zařazeny na české menšinové školství vidíme Sedmičku u úspěšného díla, aby otevřela 22 nových daňových zdrojů zvýšením starých daní a zavedením nových. Kdežto v bohaté Francii pokus francouzského ministerstva zvýšiti přímé a nepřímé daně narazil na nejostřejší odpor tamějších socialistů za vedení Leona Bluma, kterýžto odpor, jak známo, způsobil pád francouzské vlády, dožíváme se u nás toho, že sociální demokrati jak němečtí, tak čeští, přes strašlivou hospodářskou krisi neostýchají se dáti souhlas ke zvýšení všech daňových břemen. Československá hospodářská krise, poněvadž státní peníze byly rozmrhány, rozrostla se nesmírně nad normální následky hospodářské krise, a to vinou systému národního státu, který zde vládne a jest tedy nutno, abych s tohoto místa zaujal docela krátce stanovisko k tomuto systému národního státu.

Velevážený pan řečník přede mnou snažil se nám ukázati, jak to bude vypadati v budoucnosti a poukázal na to, že nyní jest nutno viděti poměry se vší otevřeností tak, jak jsou a vyvoditi z toho také nutné závěry. Vytýčil thesi, že jest nyní nutno opatřiti práci a učiniti všechna opatření, aby nikdo nehladověl. Tuto thesi musíme jistě podepsati. Ale těm, kdož mají odpovědnost za vládní systém, který zde máme, třeba vytknouti, že ze světové hospodářské krise v československém státu vyrostla úplně speciální hospodářská krise sudetských Němců.

Zde vládnoucím stranám musíme vytknouti, že nešťastnou českou zahraniční, celní a obchodní politikou jest nejkrutěji postiženo právě sudetsko-německé hospodářství a v rámci tohoto hospodářství veliký dav sudetsko-německých nezaměstnaných. Dnes již není ve veřejnosti žádným tajemstvím, že nezaměstnanost v sudetsko-německém území jest čtyřikrát tak velká jako ve vnitru Čech. A hlad bolí. Musím jen podepsati, co zde vyslovil kol. Hampl - pravděpodobně myslil to jinak: "Musíme se diviti, že do dnešního dne tento hladovějící německý pracující lid zůstal ještě klidným".

Nesmíme však zapomínati, že tyto strašlivé následky české vládní politiky v sudetském německém hospodářském území zavinilo především vedení politiky českého národního státu, které opírajíc se o ústavní oktroj, usiluje jen o to, aby odnárodnilo nečeské části obyvatelstva tohoto státu. Aby bylo lze toto odnárodnění provésti rychleji, byl, jak známo, tento boj přenesen především na pole hospodářské a kulturní, poněvadž jste se domnívali, že takto budete moci nečeské národy decimovati rychleji. Tomuto cíli slouží jedině vybudování centralismu, zničení posledních samosprávných zřízení prostřednictvím správní reformy a opírajíce se o tento surový princip většiny, jak se zde provádí, při čemž se naprosto neuznává skutečná demokracie, tím, že se jednou postupuje pomazánkou účasti ve vládě, po druhé bičem paragrafů zákona na ochranu republiky - dovolávám se jen nepřetržitého řetězu pronásledování sudetsko-německého národního hnutí - pokoušíte se, abyste vtloukli do mozků sudetských Němců a Maďarů tak zvanou českou státní myšlenku.

Přes všechno úsilí o odnárodnění - a musíme to říci docela otevřeně a poctivě - velká masa sudetských Němců a Maďarů setrvala věrně u svého národa a domnívám se, že neprozrazuji žádné tajemství, prohlašuji-li, že se Čechům nikdy nepodaří, a nejméně již pomocí nynější soustavy, vtlouci do těchto nečeských národů československou státní myšlenku.

Celá česká vládní politika není přece nic jiného než špatná kopie staré maďarské státní politiky, ovšem bez jakéhokoliv historického podkladu a - což doznati musí býti držitelům moci po 15leté vládě jistě trapné - také bez vyhlídky na úspěch. Československý stát jest totiž novým útvarem bez dějinné minulosti a všechny pokusy stmeliti části národů vtěsnané proti jejich vůli do tohoto státu v jeden státní národ, se nepodaří a musí zůstati bez úspěchu. Češi se nechtí naučiti a také se nenaučili ničemu z dějin, neboť měli by se již zamysliti nad skutečností, že se ani Maďarům nepodařilo přes jejich tisíciletou, hrdou tradici odnárodniti jinojazyčné národy, bydlící ve starém maďarské státu. Zdánlivé úspěchy maďarského panství v Maďarsku v letech od roku 1848 až 1918, jak známo, vedly po převratu k špatnému probuzení a bezpráví způsobené hanebnými mírovými diktáty versaillským a st. germainským, a jak se všechny ty smlouvy pařížských předměstí nazývají, také maďarskému národu a vržením více než 3 milionů Maďarů pod cizí panství dodalo Maďarům v jejich úsilí po získání ztracených národních území onu morální průbojnost, která se projevuje ve vřelé sympatii, jíž se dnes těší Maďarsko ve světě.

Zde krátce vylíčená česká vnitřní politika jest typická pro vládní metody ve všech nově vzniklých státech východní a jižní Evropy, pokud mají užitek z pařížských mírových diktátů a jej ichž státní území byla zvětšena přičleněním částí cizích národů, aniž se dbalo sebeurčovacího práva cizích národů, a které ve spojení s Francií usilují o to, aby tyto násilně připojené části národů odnárodnily.

Aby totiž bylo lze prováděti tato vnitřně-politická a zahraničně-politická hlediska, jest třeba, aby státní vedení spolkových států systému francouzského bloku podřídila všechny hospodářské otázky této nucené politice a zde máme skutečnou příčinu strašlivé hospodářské krise, která zachvátila Evropu, a nejen Evropu, nýbrž i celý svět.

Kdo nepředpojatě posuzuje politiku Francie a jejich vasalských států od roku 1918, musí mi přece přiznati, že zásady, jimiž byla řízena jednotná zahraniční politika těchto států, jsou skutečnými příčinami stavu, na který si zde dnes stěžují i páni z české strany, nemajíce ovšem odvahy jíti na kořen pravé příčiny. Dr Beneš, který odpovědně podpisuje za československou zahraniční politiku a na základě svého vynikajícího vlivu na vnitřní politiku, nikdy se tím netajil, že zásadou jeho politiky jest zachování status quo, jak byl vybudován roku 1918/1919. Tím přiznal, že si troufal zastaviti dějinný vývoj a donutiti evropské národy a státy, aby na desítiletí zastavily kolo osudu. Pokusil se, zdůrazňuje tak zvanou lásku k míru, ustanoviti nezměnitelnost mírových smluv, pokusil se čeliti všem demokratickým snahám po stejném odzbrojení všech států podporováním francouzské these: "Nejprve bezpečnost, pak odzbrojení."

Z úst samotného presidenta státu Masaryka víme, že bezpečnost Francie nebude zaručena do té doby, pokud bude 40 milionů Francouzů státi proti 80 milionům Němců ve střední Evropě. Chápeme také boj dra Beneše proti připojení chudého, vydrancovaného, vykrváceného německo-rakouského národního kmene, odsouzeného k samostatnosti, kteréžto ustanovení bylo pojato do mírové smlouvy jen proto, aby se zabránilo spojení německého národa ve střední Evropě v rámci národního státu, a to vše ve jménu demokracie, ve jménu rovnoprávnosti, ve jménu domnělé lásky k míru pana dr Beneše. Ale nesmíme se spokojiti s tím, že upozorním, že zde jde o politiku pana dr Beneše, neboť tuto politiku pana dr Beneše schvalují všechny dřívější i nynější vládní strany a jsou za ni plně odpovědné. Malá dohoda, jak známo, slouží přece panu dr Benešovi jen jako mocenský nástroj, aby také těmto státům a národům vnutil svou zahraniční politiku. Na jedné straně se sice hlásá, že byla odstraněna tajná diplomacie, že tajné smlouvy jsou neslučitelné s nynější demokratickou soustavou a na druhé stranně není žádným tajemstvím, že právě tato politika francouzského bloku, kterou pan dr Beneš podporuje v každém směru, není vybudována na ničem jiném než na nesčetné řadě tajných a mimo to ještě vojenských smluv. Ovšem: V novodobé diplomatické demokratické řeči nazývají se tyto tajné smlouvy jen tajnými protokoly, sepsanými mezi jednotlivými ministry pro věci zahraniční těchto států, sepsanými mezi jednotlivými náčelníky vojsk jmenovaných států francouzského bloku.

V této souvislosti musím upozorniti, že tato česká zahraniční a vnitřní politika načrtnutá jen krátkými rysy jest pravou příčinou hospodářské krise v rámci tohoto státu a ještě dále celé střední Evropy. Pan dr Beneš je socialista, aspoň podle jména, a přes to musíme konstatovati, že se ho nedotýká ani bída 750.000 nezaměstnaných v tomto státě, tím méně ještě bída mnoha, mnoha milionů nezaměstnaných ve střední Evropě. Neboť jinak nebyl by mohl zdvihnouti ruku k tomu, aby všechny zdravé hospodářské restaurační plány byly zabrzděny a zmařeny. V této souvislosti mám na mysli zvláště plán německo-rakouské celní unie, který se nám po zkušenostech, jež jsme od té doby mohli nasbírati, jeví jako jediný, rozumná rekonstrukční plán. Není přece

žádným tajemstvím, že pan dr Beneš jest nejvíce pyšný na to, že se mu podařilo pomocí Francie znemožniti tento plán, čímž ovšem vzal na sebe vinu za další trvání hospodářských katastrofálních poměrů ve střední Evropě.

Boj pana dr Beneše proti revisi nespravedlivých mírových diktátů učinil z něho a tím z českých vládních stran spoluvinníka na imperialistickém systému, požadovaném Francií, který žene Evropu jak v oboru politickém, tak také v hospodářském k nevyhnutelné katastrofě.

Přímo osudná jest nejnovější etapa české zahraniční politiky, kterou dělá pan dr Beneš, snad ze zoufalství, které právě prožívá, když se velmoci odvážily nepřibravše zástupce Malé dohody, usnésti se na jistých směrodatných usneseních pro další evropskou politiku. Tuto zoufalou náladu, jak známo, vylíčil pan dr Beneš ve svém posledním výkladu - nazval bych tento výklad výkladem ze strachu před válkou - proneseném v poslední schůzi zahraničního výboru, při čemž se nezalekl ani toho korunovati nepřátelství své politiky k Německu tím, že nyní dochází k bližší spolupráci s polskou politikou, kterážto nová orientace nemůže v praksi znamenati nic jiného, než že čeští držitelé moci jsou ochotni postaviti se ruku v ruce s Polskem proti spravedlivé úpravě řešení otázky koridoru, která se nyní již z hospodářských důvodů stala zralou k řešení. Pan dr Beneš se pokusil nejnovější obrat této své politiky zastříti zvláštním zdůrazňováním svých domněle korektních styků k Německu, při čemž pod výrazem "korektní" třeba rozuměti výraz největšího gentlemenství. Dovolávaje se této nynější, nové orientace české zahraniční politiky, musím zde v zájmu zachovaní míru a vybudování spravedlivých základů pro ozdravění středoevropských poměrů se vší otevřeností prohlásiti, že sudetští Němci nikdy nebudou ochotni k válečným dobrodružstvím pro zachování polského koridoru, jakož i že čeští držitelé moci musí si vůbec vypustit z hlavy, že by někdy směli v boji proti zájmům německého národa postaviti německé vojáky. (Souhlas poslanců německé strany národní.) Vycházel-li pan dr Beneš při svém výroku ve své poslední řeči v rozpočtovém výboru z tohoto poznaní, že se nemusíme obávati sporu s Německem, tím lépe. Pak jest ovšem neodpovědné, domnívá-li se najednou česká politika, že musí vytrvale douti do polské hlásnice, což ovšem může skončiti tím, že můžeme býti strženi do válečných konfliktů Německa s Polskem. Ale musíme říci, že jest to přímo nepochopitelné, že pan dr Beneš jest slepý k ohromné změně, kterou vidíme od několika let v německém národě. Pan dr Beneš se mýlí, domnívá-li se, že této ohromné změně uvnitř německé říše může dostatečně vyhověti tím, když, jako se to stalo v jeho poslední rozpočtové řeči, promluví o korektních a loyálních stycích v Německem. Pan dr Beneš několikráte se pokusil odíti skutečné cíle své politiky krásně formulovanými thesemi, které měly navenek svědčiti o opaku. Tentokráte budiž mi však dovoleno, abych toto tvrzení o korektních a loyálních stycích postavil do správného světla. Pan dr Beneš jedná tak, jako kdyby zdůrazňování korektních a loyálních styků k Německu bylo vlastně jen jiným názvem pro přátelské styky a ve skutečnosti nebyla přece celá jeho zahraniční politika nic jiného než řetěz opatření nepřátelských Německu, počínaje založením státu, naprosto úplným podporováním francouzské obkličovací politiky proti Německu přes události, které vedly ke známému rozdělení Horního Slezska, přes ustanovení mírové smlouvy, při kterémžto dělení právě československý zástupce měl velmi vynikající úlohu v neprospěch Německa. Ale abychom osvěžili paměť pana dra Beneše, budiž mi dovoleno uvésti, že vlastně - a na to zdá se, že zapomněl - ve své řeči jako předseda vlády a ministr pro věci zahraniční dne 16. listopadu 1922 s tohoto místa vysvětlil význam "korektní a loyální styky", a toto vysvětlení bylo tak jasné a zřetelné, že nikdo nemůže pochybovati o jeho skutečných záměrech. Tenkráte prohlásil dr Beneš doslova: "Jest přirozené, že náš poměr k Německu bude vždy sám určován také našimi úzkými vztahy k západu a k východu, tedy k Francii a Polsku, jakož i poměrem západu a východu k Německu, tedy Polska a Francie k Německu. Až dosud vyslovovali jsme to formulkou, že máme s Německem korektní a loyální styky." Tento citát z řeči pana dr Beneše dokazuje, jak vážně pomýšlí na zachování těchto tak zvaných korektních a loyálních styků. To, co dr Beneš tenkráte prohlásil, že poměr k Německu činí závislým na poměru Francie a Polska k Německu a skutečnost, že dr Beneš před několika dny nazval v rozpočtovém výboru poměr k Německu rovněž korektním a loyálním, dovoluje nám zvláště v souvislosti s odbočením československé zahraniční politiky do vod polské politiky, abychom jasně nahlédli do budoucnosti. Ale jest příznačné, že se pan dr Beneš neostýchal ani v době, kdy se v Ženevě konala jednání o odzbrojení, zaujmouti stanovisko vůči nám sudetským Němcům, kteří v krajích, obydlených naším národem, jsme v drtivé většině a které nelze zahrnouti pod pojem menšin, k veškerým menšinám, stanovisko, které zajisté podává důkaz, že pan dr Beneš nechce nic věděti o demokracii, že jeho mluvení v tom směru, že československá vláda jest kdykoliv ochotna učiniti vše, aby uspokojila tak zvané menšiny v tomto státě, jsou nemotorným podvodem.

Budete asi věděti, že se pan dr Beneš před několika dny při odzbrojovací konferenci neostýchal stavěti velezrádnou pakáž na roveň menšinám stěžujícím si u Společnosti národů. Tímto stanoviskem úplně jasně ukázal celé veřejnosti svou černou duši a od této chvíle nemůže očekávati, že mu příslušníci kterékoliv menšiny věnují důvěru. Chápu, že dr Beneš při projednávání v rozpočtovém výboru pronesl stížnost, že z tak zvaných korupčních fondů bylo v jeho vlastním odboru škrtnuto na 30 milionů, poněvadž nyní ovšem nezbude mu již tolik milionů, aby mohl náležitě platiti tuto velezrádnou pakáž v jiných státech a především v Německu. Jest až příliš známé, co vynesl na denní světlo proces zahájený německou mírovou společností, kde bylo pod svědeckou přísahou veřejně vypovídáno, že to byly hlavně miliony z Československa, které umožnily mírové společnosti, aby mohla tak velkoryse konati svou velezrádnou politiku.

V této souvislosti dovolávaje se tak zvaných korektních styků s Německem, rád bych také upozornil, že to není příliš dávno, co vynikající diplomatický zástupce Německa úředně zcela správně charakterisoval styky Československa k Německu. Tenkráte prohlásil: "Dalším příkladem poměru mezi Německem a Československem jest projednávání otázky menšin, která také patří k vnitřní politice. Ale od menšin vedou již jednou silné dráty kulturní jednoty k mateřské zemi, které nemůže přestřihnouti žádný četník a které dovolují celé německé veřejnosti v mateřské zemi, aby cítila všechny bolesti a všechny radosti, jež prožívá menšina venku a o tom, že veřejné mínění působí také na chování vlády, v době demokracie netřeba teprve mluviti. To vše jsou věci, které, pokud jde o styky mezi státy, vykonávají vliv, i když jejich význam místně a časově bude kolísati, ale nejsilnější složky tkví úplně jinde, daleko hlouběji: jest to smýšlení státních národů k sobě. Každý, kdo poněkud zná obě země, bude si moci sám učiniti obraz. Pozoruje-li věci bez předpojatosti a ilusí, to jest, vidí-li je tak, jak jsou, pozná, že v posledních desíti letech tempo styků obou států stouplo z bodu mrazu korektnosti až k bodu, byť i skrovného tepla." Tak mluvil diplomat. Přeloženo do všeobecně srozumitelné němčiny neznamená to nic jiného, než že pro neslýchaný způsob, jak čeští držitelé moci postupují v tomto státě proti sudetským Němcům, pro neslýchaný způsob, jak jest národ 3 1/2 milionů sudetských Němců držen neboť dnes se nedá nikdo oklamati, že tak zvaná účast německých stran ve vládě nebyla k tomu způsobilá - nebyl splněn ani nejmenší díl sudetsko-německých požadavků. Dřívější němečtí vládní vůdci, vystoupivši z vlády, prohlásili se vší otevřeností, že se jim za tři léta spoluvlády nepodařilo, aby dosáhli sebe menšího úspěchu, že se jim ani nepodařilo umístiti v některém ministerstvu nějakého německého úředníka.

Dnes nechci se již pouštěti do podrobností, poněvadž jsme to již dostatečně učinili při jednání v rozpočtovém výboru. Mohl bych lehce uvésti tisíce a tisíce příkladů podle rozpočtu, že i tento státní rozpočet jest vybudován na úplně stejném podkladě, nepřátelském Němcům, tak jako všechny dřívější rozpočty a že se ani za spoluvlády německých stran nezměnilo ani to nejmenší ve prospěch sudetských Němců. Řečník přede mnou, Hampl, upozornil, že každý reálný politik musí viděti poměry tak, jak jsou ve skutečnosti a že by bylo nesprávné oddávati se nějakým ilusím a že se musíme snažiti, abychom nebyli překvapeni událostmi, včas učiniti nutná opatření podle daných poměrů. Působí to téměř dojmem, jako kdyby to byla výzva k českým národním stranám, aby konečně kompromisem vyhověly části německých základních požadavků v tomto státě. Chyba! Ani slova, pokud jde aspoň o částečné zrovnoprávnění sudetských Němců a všech nečeských národů v tomto státě. Naopak: jen požadavek, aby došlo ke kompromisu zaměstnavatelů se zaměstnanci. Ovšem i my žádáme, aby se učinilo vše, aby se opět dopomohlo statisícům hladovějících lidí k chlebu a k práci. Ale žádáme, aby pro katastrofální nouzi v sudetsko-německém území byla učiněna všechna opatření, aby se těmto sudetsko-německým dělníkům konečně pomohlo ke chlebu a k práci aspoň touž měrou jako českým. Není možno, aby se v dobách, kdy německé okresy zachvátil již tyfus z hladu, zde v Praze spokojili zadáním dodávek českým podnikatelům a továrnám. Není možno, aby z miliardových částek zařazených na státní dodávky také v tomto státním rozpočtu dostalo se německému hospodářství jen nepatrného procenta. Zde musí každý poctivě sociálně smýšlející člověk souhlasiti se mnou, že se nejprve musí pomoci tam, kde jest nouze největší a není pochybnosti, kde jest dnes v tomto státě nouze největší. S tohoto stanoviska musíme žádati, aby si konečně držitelé moci v tomto státě uvědomili, že sudetsko-německé pohraničí a hladové okresy potřebují okamžité pomoci. Nedáme se již odbýti krásnými sliby. Není možno, aby předseda vlády na parlamentní dotazy nebo zakročení odpovídal, že budou učiněna všechna opatření, aby se při zadávání státních dodávek především pamatovalo na strádající okresy, když pak po uplynutí dvou týdnů musíme konstatovati, že znovu, a to z 98%, všechny tyto dodávky jsou zadávány s vyřazením sudetsko-německého hospodářství.

Mimo to pokládám za svou povinnost, nava zuje na vývody řečníka přede mnou, dotknouti se dvou otázek: vývoje v Německu a brněnského puče. Kol. Hampl poukázal na to, že pro něho povolání Hitlerovo za říšského kancléře není tak významné a nebezpečné jako vnitropolitický a zahraničně politický následek brněnského puče a s tím spojená další nebezpečí puče. Mluvil tak, jako kdyby česká vláda neměla vůbec zájmu na událostech v Německu. To je však věc, kterou si musí vyříditi české vládní strany samy mezi sebou. Pro nás sudetské Němce jest skutečnost sjednocení velkých národních pravic v Německu zvlášť potěšitelnou událostí. Pro nás má velký význam skutečnost, že nyní byla konečně udělána čára pod 15letou politiku plnění, která vedla jen k dalšímu rozmnožení hanby německého národa v životě národů. My sudetští Němci vítáme z celého srdce tento vývoj, ke kterému nyní dochází v Německu. (Potlesk poslanců něm. strany národní a něm. strany nár. socialistické.) Jsme si vědomi toho, že skutečností, že se spojily národní strany a národní svazy v jednu národní vládu, bude konečně učiněna přítrž dosavadním metodám, jak se nakládalo s německým národem na mezinárodním poli. Třebas se čeští kolegové usmívají a třebas snad studujíce sociálně-demokratické časopisy spokojí se s tím, že se události v Německu mohou vyvinouti také jinak, než jak se to jeví nám sudetským Němcům, ujistil bych vás s tohoto místa a věřím, že se mnou stejně smýšlejí všichni národně uvědomělí Češi: že stav, v němž byl německý národ po 15 let, jest nedůstojný německého národa jako kulturního národa první třídy, a co jest rozhodující, že tato diskriminace německého národa byla pravou příčinou hospodářského zhroucení Evropy a celého světa, především střední Evropy, a jest nanejvýš krátkozraké, jestliže čeští držitelé moci - a kol. Hampl dal jen podnět k tomu - nechtějí pochopiti těchto souvislostí, aby konečně viděli skutečnosti tak, jak jsou vskutku. Jen rovnoprávný německý národ v radě národů, jen úplné přiznání rovnoprávnosti německému národu ve všech oborech veřejného života může umožniti skutečné uklidnění Evropy. Ovšem, čeští držitelé moci musí si ujasniti, že ve chvíli, kdy tato národní vláda bude v Německé říši pevně v sedle, bude ovšem široká německá veřejnost s velkou pečlivostí a pozorností sledovati, jak se nakládá s částí německého národa za hranicemi Německé říše. Nebude totiž dále možno, aby se s Němci i v jiných státech nakládalo jako s lidmi a státními občany druhého, třetího nebo čtvrtého řádu. To jest účinek, který zvláště vítáme, poněvadž stojíme na stanovisku, že ke skutečnému ozdravění poměrů ve světě a v Evropě může dojíti jen na základě zrovnoprávnění národů.

Ani nejnovější obrat české zahraniční politiky, přiklonění k Polsku, nezmění nic na dalším průběhu událostí. Češi budou si musiti uvědomiti, že jako malý národ ve střední Evropě nesmějí dále působiti jako rušitel míru a ve svém nejvlastnějším zájmu nesmějí se dále nechat zneužívati jako přední oddíl francouzských hegemonických zájmů. V té chvíli, kdy Češi poznají svou skutečnou moc a uznají, že i budoucnost jejich národa může býti zajištěna jen na základě skutečně demokratických zřízení, uzraje také doba pro vyrovnání mezi německým a českým národem. Ovšem jako s rovnoprávným členem, nikoliv jako se to dělo dosud, v jazyku vítězů k poraženým. Jsem skálopevně proniknut touto vírou a s tohoto stanoviska doufám, že poměr co možno brzy a rychle povede k vyjasnění (Předsednictví se ujal předseda dr Staněk.), které i našemu národu umožní, aby i v rodném kraji našel zajištěný život.

Ze všech těchto důvodů vysvítá, že nemůžeme schvalovati politiku, která jest namířena proti existenci německého národa v střední Evropě a především proti sudetským Němcům, a s tohoto stanoviska pokládáme také za svou povinnost hlasovati proti povolení předloženého státního rozpočtu. (Potlesk.)