Dovolte mně, abych nyní přednesl několik slov o našem zásadním stanovisku k rozpočtu a celé hospodářské struktuře, jejíž produktem předložený rozpočet je.

Jako soc. demokrat mohu konstatovati, že hospodářská a finanční destrukce, v níž se nalézá světové hospodářství, je přece jenom produktem dosavadních principů hospodaření, že nelze tudíž čekati, že by dosavadní formy produkce a distribuce mohly přinésti nějakým způsobem trvalé ozdravení. My nejsme žádnými snílky, posuzujíce vývojové křivky produkce a distribuce, a jsme si vědomi, zejména když se díváme na vývoj ve státech, které mají příbuznou sociální a hospodářskou strukturu, že zásah socialistických ideí a zásah kolektivních principů do světového hospodaření a do hospodaření jednotlivých států bude se díti s velikými obtížemi a že tudíž kritika je snazší než pronikání do starých systémů, ale to, soudím, nemění nic na pravdě, která se ujímá i v kruzích národohospodářů nesocialistických, že dosavadní formy hospodaření jsou do značné míry, kromě důsledků poválečných, které tento stav zesilují, především vinny onou anarchií mezi produkcí a distribucí, jejímž výrazem je kritický stav hospodaření téměř ve všech státech a z toho také plynoucí hospodářské a sociální poruchy.

Jestliže jsme se zúčastnili a zúčastňujeme na spoluvládě věcí v tomto státě, činíme tak u vědomí plné odpovědnosti, majíce především zření k zájmům skupin, které zastupujeme. Jsme přesvědčeni, že i v těch nejzoufalejších poměrech jest určitá gradace, a tudíž jsme přesvědčeni, kdyby nebylo naší spoluúčasti v řízení věcí tohoto státu, že by patrný tlak poměrů se posunoval směrem nejmenšího odporu a že při určité roztříštěnosti levých mas docházelo by tam pravděpodobně k větším sociálním a hospodářským utrpením, než je tomu dnes, nehledě k okolnosti, že nemůžeme dosti dobře opouštěti ony veliké masy nezaměstnaných dělníků a úředníků, které se nalézají v zoufalém postavení a potřebují nezbytné ochrany, jak to vidíme třeba z denních útoků, jež se dějí na řadu sociálních opatření, která po mém soudu jsou onou minimální nutností, která musí býti dnes splněna.

Je pochopitelno, že přirozeným důsledkem hospodářské krise jsou zmenšené příjmy veřejných svazků, které se jeví v konečném stadiu u všech států v rozpočtových schodcích. Státní a veřejná správa je konec konců přece jenom živa z práce a výdělečné činnosti výroby a obchodu a jestliže tyto jsou nemocny, cítí to veřejné hospodářství v úbytku příjmů. Rozpočtové schodky se kryjí jednak úsporami, jednak hledáním nových a zvyšováním starých příjmů. S rozpočtovými schodky v současné době nebojuje jenom Československo, bojuje s nimi také Německo, Anglie, Francie a Amerika a snad i všechny státy. Zprávy, které v současné chvíli docházejí z Ruska, sice konstatují, že jeho rozpočet na r. 1933 je aktivní 2 miliardami, ale ukazují také na zajímavý zjev, že země, která je ovládána diktátorsky a která je téměř ve všech surovinách soběstačná, prožívá reflexí světové krise také mimořádné těžké poměry a že, abych tak řekl, aktivita rozpočtu je více méně aktivitou určenou pro svět, pro dodavatele, než aby byla výrazem nějakého vnitřního stavu. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Z uvedených zemí, díváme-li se na rozpočtové schodky použilo v době Brüningovy vlády Německo k vyrovnání rozpočtu hlavně násilných úspor, Anglii pomohlo k vyrovnání rozpočtu - pravděpodobně ovšem jen přechodně - opuštění zlatého standardu libry, Francie a Amerika hledají cesty, jak vyrovnati rozpočty, a Československo nastoupilo cestu zavedení nových dávek a daní, ačkoliv i po stránce úspor bylo právě při této příležitosti dosaženo značných výsledků, byť i za cenu velmi bolestnou. Ve Franci a v Anglii byl ovšem ten příznivý stav, že tam byla koncem minulého roku opravdová, ne jen umělá pletora, tedy nadbytek peněz, a že oba ty státy mohly přirozenou cestou zlevňovati úrok a provésti také konversi některých svých tíživých dluhů, čímž nesporně snížily po této stránce svoji úrokovou službu.

Díváme-li se na úspory docílené v našem rozpočtu, tu jdeme-li, řekl bych, na koncepci dnešního hospodaření, jsme pořád toho mínění, že snížení rozpočtu ještě není úměrné poklesu národního důchodu a že srovnáváme-li dnešní poměry s poměry normálními, bylo by třeba snížiti rozpočet ještě o další částky. U nás především velmi značnou roli hraje naprostý úpadek exportu, který se v době normální blížil cifře 31 miliard - to nebylo přehnané konjunkturální číslo - a který za r. 1932 je odhadnut sumou 7 miliard. Je to tedy pokles velmi značný a proto je u nás zhoršení daleko radikálnější, poněvadž fakticky - máme-li zejména na mysli onu exportní číslici as nějakých 30 miliard - znamená to přece jen, že jsme státem do značné míry exportním a že tudíž každé ochromení světového obchodu nás postihuje měrou velmi citelnou.

Náš dřívější rozpočet basíroval na tom, že cizina od nás kupovala, že zaměstnávala nejen naše dělníky, nýbrž pomáhala nám také platiti daně a investice. Pod zorným úhlem zahraničního obchodu - jen konstatuji tento fakt, aniž bych ho vytýkal - jsme se také zařídili. Prováděli jsme investice na úvěr 25 až 40letý, ale jen snad 3, 4, 5 let normálního nebo konjunkturálního zahraničního obchodu jsme mohli platiti úrok a anuity z těchto úvěrů. Přišli jsme do krise, cizina přestala od nás kupovati, investice se znehodnotily tím, že jich není v provedeném rozsahu třeba; zejména naše dráhy jsou typickým dokladem toho, jakým břemenem se stávají investice, jichž není možno, zejména v tak kritické době, jako je nynější, využíti. Dráhy se staly pro nás železnou krávou, staly se nesmírnou obětí a do značné míry to byly dráhy, které právě v době krise uvedly náš rozpočet do velmi labilní situace.

Promítneme-li tento stav, další důsledky pociťujeme v širokých sférách lidu. Chtějíce zvýšiti stavební ruch prováděli jsme velmi rozsáhlé investice, jichž zúrokování je do značné míry závislé na příjmech úředníků a dělníků, kteří v tuto dobu jsou v krisi a pro které především tyto investice byly podnikány. Tu vidíme, že se zde dostáváme také do situace velmi nepřívětivé, choulostivé a velmi labilní tím, že několikamiliardový kapitál, investovaný u nás sice docela záslužným způsobem do stavebního ruchu, dostává se do situace, že pravděpodobně bude docházeti ke krisi, jejíž důsledky ponese také stát, který garantoval, tedy, že v tomto směru se patrně také setkáme, nenastane-li nějaký zvláštní obrat, s velmi zlými důsledky.

A za této situace, kdy produktivita a obchod klesá, zvýšily se nesporně neproduktivní výdaje, především náklady na nezaměstnané, a tudíž u nás také zřejmo, že musíme hledati nějakým způsobem východisko z tohoto bludného kruhu. Domníváme se, zatím hledíce se také zmocniti prostředků, které nám jsou nejblíže, že běží především o to, abychom osvěžili náš export. V tom směru jsme také s velkou rozhodností, i když jsme si vědomi některých risik, které může míti stát, žádali uskutečnění zákona o exportních úvěrech, abychom náš export aspoň do oněch zemí, kam ještě můžeme dodávati, nějakým způsobem mohli podporovati. Naše konsumní schopnost, mluvím-li o exportu, byla vyjádřena až do r. 1931 tím, že jsme byli relativně nejlevnější zemí. Dnes nás již řada zemí předhonila, a, co je nejhorší, dohonilo nás Německo. Německo proto, že bývalo vždy naším konkurentem, mám-li na mysli staré Rakousko, na evropském východě a také i na Balkáně. Německo bylo s to buď oklikami vodních cest anebo docela direktními cestami přes Rakousko-Uhersko, a tedy i Maďarsko, s námi konkurovat ve starém Srbsku, Bulharsku, zejména v textiliích a strojnických výrobcích.

Také řada jiných příkrostí působí zde velmi neblaze. Podíváme-li se na obchodní bilanci za r. 1932, vidíme, že jsme dovezli asi za 800 mil. Kč potravin méně, především obilí a dobytka, než roku předchozího. Po stránce bilanční je to sice zjev potěšitelný, uvážíme-li však, co to znamená při vázaném hospodářství, jak se projevilo v celé Evropě, shledáme, že jsme cestou kompensační nemohli vyvézti za 800 mil. Kč, jinými slovy, kdybychom dovezli, mohli bychom vyvézti, tedy vidíme, že je to jednostranná politika, nad jejímiž důsledky se musíme chtěj nechtějí zamysliti.

Statistiky posledních uplynulých let ukazují, že v době, kdy bylo zle, nejlépe se v celku udržely příjmy státní, a to dík vnitřnímu konsumu. Úspornými opatřeními, která byla nutná - a my to neváháme říci, spolupůsobili jsme při tom - dosáhlo se letos radikálního snížení příjmů jak úředníků státních a veřejných, tak i zejména u zaměstnanců soukromých i u podnikatelů. Proto se dá předpokládat, že pokles vnitřního konsumu zlomí a ohrozí prameny příjmů, které dosud měl stát. A mluvím-li o rozpočtu, myslím, - to není žádný výraz pesimismu a my jsme si toho byli vědomi, abychom mohli nějakým způsobem jíti radikálněji do některých položek - že právě projednávaný rozpočet bude míti svou platnost tehdy, jestliže se bude konjunkturální křivka zlepšovat, t. j. obraceti nahoru. I když nedojde k zhoršení, vyslovujeme pochybnost, zdali příjmy a výdaje budou tak souhlasiti, jak to dobrá vůle těch, kdož sdělávali rozpočet, předpokládala. U nás se zdanění udržuje jediné na předmětech, které jsou nezbytnostmi života: potraviny, nápoje a doprava.

Stát v poslední době vymáhá rigorosně nedoplatky daňové. My jsme si vědomi, že i když figuruje zde značná cifra nedoplatků, že pravděpodobně z 80 nebo 90% jsou to v této chvíli nedoplatky téměř nedobytné anebo nedoplatky, které, kdyby se měly efektivně provést, pravděpodobně by vedly ke katastrofě poplatníka, tím spíše, že běží-li o podnikatele, jsou v téže chvíli zasaženi také zaměstnanci.

Stát právem vymáhá daňové nedoplatky, avšak měl tak činiti už dříve; je-li daň splatná, má býti vždycky zaplacena. Stát je však v této chvíli velkým odběratelem, a notoricky neplatí účtů anebo je platí se zdržením i několika let. A proto my, kdybychom měli vyjadřovati svá přání, musili bychom vysloviti také přání, aby se stát snažil platiti, aby na druhé straně mohl opravdu oněmi prostředky, které zadržuje, působiti zase znovu na hospodářský život. Máme situace, že dodavatelé, kteří dodávali státu, - a jsou to někdy střední dodavatelé, - ocítají se ve velmi nepříjemných situacích a jsou povinni za lichvářské úroky shánět ony částky, které jim stát dluží.

To by asi tak byla jedna část vývodů, jimiž jsem chtěl posouditi náš rozpočet, řekl bych s hlediska světového hospodaření i s hlediska našeho vlastního, a soudím také, poněvadž bojujeme, zdá se mi, o holý život, že dnes veřejnost - ten psychologický vývoj byl patrný v několika měsících - si teprve jasně uvědomila, zejména při změně vlády, když některé otázky státních financí se počaly poněkud veřejněji diskutovat, před jakou propastí stál stát se svým hospodařením...

Nečiním tu viníkem nikoho. Fakt je ten, že to, co bylo v posledních měsících učiněno, byla velmi záslužná práce a já si jí cením tím spíše, že pozornost veřejnosti byla obrácena k poměrům, ve kterých jsme byli. Tato analysa nebo porozumění pro tuto analysu a práce rozpočtového výboru, je po mém soudu jedna ze záslužných partií, která je zatím odbyta, a na nás nyní je, abychom si řekli, jaký bude příští program, jaký je pravděpodobný vývoj, jaký bude program prací koaličních stran při nejmenším anebo pod jakými zornými hledisky je posuzován ten nejbližší vývoj. A tu soudím, že je potřebí, abychom se pokusili i na tyto otázky nalézti odpověď.

Tedy docílili jsme rozpočtové rovnováhy, stalo se to za cenu mnohdy drakonických opatření a takových obětí a břemen, ke kterým bychom si nikdy nebývali troufali sáhnouti, ale my jsme byli nuceni tak učiniti, jestliže jsme nechtěli, aby celý náš hospodářský a politický život se řítil do zkázy, vyjádřené v inflaci se všemi hrůznými důsledky neb politickými obtížemi, které by nezbytně vedly k řešením vyvolávajícím velké otřesy a nebezpečné konflikty politické nebo, chcete-li, veřejné.

Mám tu na mysli zákon nebo myšlenku zmocňovacího zákona atd., tedy celý ten, řekl bych, úsek oněch politických receptů, kde se děje vždy pokus vládnouti silnou rukou bezohledně napravo i nalevo, zpravidla bezohledně nalevo, přirozeně jenom za tím účelem, aby se nějak státní mašinerie dostala kupředu.

Druhou částí programu je, jakých opatření hospodářských, finančních, obchodně-politických a soc.-politických je třeba, abychom mohli doufati v neotřesený vývoj, anebo, jak jsem to vyjádřil poněkud plastičtěji, abychom zachránili sami sebe.

Vývoj, který máme před sebou - a soudím, že nebudu viněn z pesimismu - může se díti jenom ve znamení dvou velkých hesel: opatřiti lidu práci a dbáti toho, aby nikdo nezemřel hlady! Taková situace zde už je...

Stínem redukovaného rozpočtu je, že byla zasažena také vydání věcná a investiční, čímž stát jako podnikatel, jehož iniciativa v hospodářském životě je vždycky zřejmá, snížil také značně okruh své působnosti. Když jsme přistupovali anebo museli přistoupiti k určitým škrtům, dělo se to v předpokladu, že u nás bude provedena velká vnitřní půjčka k účelům investičním. A tu mně dovolte, abych u této partie přece jenom poněkud argumentoval s pochybnostmi, které se tu vyskytly. Registrovaná cifra nezaměstnaných bude se touto dobou pohybovati mezi 750.000 až 800.000. Prognosa je, jak to vidíme v některých odvětvích průmyslových, na př. v sklářství, všeobecném strojnictví a hutnictví, že bude ještě dále stoupati nezaměstnanost, a díváme-li se na vývoj poměrů do konce první poloviny roku, musíme s touto zvýšenou cifrou počítati. Sezonními pracemi se sice na ní něco změní, ale v podstatě tato změna bude nepatrná. Zásah státu nebo veřejnosti formou investiční půjčky je zde tedy nezbytný. Dospěli jsme do situace, kde stát jest finančně bez sil, ale horší je, myslím, že bez sil jsou i naše komuny. Není žádnou ostudou, když si veřejně povíme, že velká část komun nemůže získati půjčky, i kdyby prostředky byly, protože neskýtá záruk, že bude moci platiti anuity a plniti úrokovou službu. Je to nejenom všeobecný pokles příjmů, plynoucí ze všeobecné krise, nýbrž je to také ten příkrý zákaz známými finančními zákony Englišovými, jimž nevytýkám, že k nim došlo, ale jimž vytýkám jejich tehdejší příkrost, že neměly žádného přechodu, a, řekl bych, předchozího mementa. Vidíme, když krise ještě byla na počátku, r. 1929, že se obce zúčastnily imposantní cifrou na investičních pracích a na sociální péči i za stísněných poměrů. Nikdo nečekal, že krise bude trvati nyní již tři léta. Dnes obce žádným způsobem nemohou kupředu. Investiční půjčku si představujeme tak, že by její hospodářský plán byl navěšen na příslušné sumy, že by na ní participovaly také komuny, zejména tam, kde jde o důležitější podnikání, a že by tato půjčka musila býti nezcizitelnou k jiným účelům, třeba i k účelům státním. (Výborně! - Tak jest!)

Kdybychom matematicky promítli nezaměstnanost do částek, které musí vypláceti ministerstvo soc. péče a snad i jiná sociální ochrana, nebo obráceně, kdybychom mohli určité částky věnovati investičním pracím, pak bychom viděli, o jak velkou záchranu národního jmění tu jde. Nebo bych to řekl takto: přihlédnu-li k částkám, které se musí vypláceti k účelům podporovacím, a obrátím-li to, pak za peníz v investiční práce vložený dostanu dvakráte tolik, než bych dostal a normálních poměrů, poněvadž ušetřím na tom, že nemusím vypláceti podpory, nehledíc k mravnímu a sociálnímu efektu, který v opatření práce jest obsažen.

A tu se prohlašuje, že na velkou vnitřní investiční půjčku náš trh není připraven, že nastala již určitá plynulost, že zde jest na cestě určitý pochod, že investiční půjčka bude znamenati další vyssávání prostředků a že technicky patrně bude neproveditelná. Jsem přesvědčen, že některé obtíže tu mohou býti, ale sluší konstatovati, že investiční půjčka okamžitě bude zase obrácena na veřejně hospodaření. Po druhé sluší konstatovati, - bohužel, snad je to vždy a všude - že investiční půjčka jako každá půjčka za tísnivých poměrů potřebuje svoji organisaci, a po třetí loyalitu vedoucích bank, vedoucích lidí v našem peněžnictví. (Tak jest!) I když jde o to, že nejsme připraveni - a já bych to rád akceptoval - soudím, že je potřebí, smím-li užiti toho termínu, polonásilné politiky anebo nátlaku, aby investiční půjčka stala se skutečnosti v době co možná nejkratší. (Potlesk.)

Dalším problémem je snížení úrokové míry. Výše úrokové míry - octl jsem se v té věci i s některými svými kolegy leckdy v určitém rozporu - je podrobena témuž zákonu nabídky a poptávky jako při každém zboží a tedy i při penězích. Víme že zde spolupůsobí řada velmi důležitých momentů. Československo je do určité míry na rozhraní mezi evropským západem a evropským východem. Když překročíme hranice směrem na Slovensko a dále k Polsku, vidíme, jak skáče výše úrokové míry. A tu jsem si vědom, že prosakování těchto tendencí a výšek znamená také snížení pro nás. O tom není sporu, že špatné příklady kazí dobré mravy. Tuto okolnost však bych nepovažoval za nejvážnější. Vážnějším, zlým zjevem je, že tato poměrně velká diskrepance mezi debetním a kreditním úrokem a zejména vysoká břemena úroková, za kterých průmysl, a někdy i velmi bonitní průmysl, může dostati peníze, jsou vlastně podmíněna tím, co se veřejně neukazuje - a kde také nechci činiti žádný poplach - totiž nezdravými zjevy našeho bankovnictví. V této velké diskrepanci je skryta všechna bolest, všechno nehospodářství a všechna ta spekulace našich bank v gründerských letech poválečných, a my jsme se dopustili chyby, že z obavy před otřesy hospodářskými nenechali jsme některé banky padnouti; byla by to bývala radikální léčba a my bychom si dnes všichni stáli lépe.

Ale při té příležitosti podívejme se na politiku Národní banky. Národní banka r. 1930 - my jsme to konstatovali hned, nebyli jsme chytrými post festum - pojednou zvýšila diskont někdy v měsíci září nebo říjnu - měrou neobyčejnou, ačkoliv nebylo takových situací, aby někdo od nás s korunami běžel za hranice, poněvadž tam už byla do jisté míry finanční nejistota, a tento prudký výkyv působil jako brzda na naše podnikání, o tom není sporu. Pojednou vidíme že naše Národní banka docela záslužným způsoben snižuje diskont, ale zase ne způsobem, který by byl nějak harmonicky připraven a zladěn; snížení diskontu mělo by býti signálem řekněme, ke všeobecnému snížení drahoty peněz. Ale vidíme, že se ani myš nehne, vidíme, že to sice působí jako veliké morální gesto, že v té finanční mašinerii pravděpodobně působí řada jiných příčin, na které jsem upozornil, že však to veliké gesto zůstalo bez finančního a tudíž hospodářského efektu. Soudím, že si nemůžeme dobře dovoliti, nejen Cedulová banka, nýbrž ani ministerstvo financí, aby veřejnost tyto kroky přijímala takto a aby se takto presentovalo, aby zde konec konců nebylo oficielních komentářů, co se může čekat nebo co se nemůže čekat, jinými slovy, aby se všecky tato operace děly do určité míry nazdařbůh, aniž by za sebou táhly nutné konsekvence.

Jsme si vědomi, že k určité regulaci úrokové míry dojíti musí. Ale snížení úrokové míry je podmíněno především tím, že věřitel a dlužník jsou již účastníky dvojí deflace. Jednu deflaci jsme provedli - tuším r. 1921 a 1922 - a druhá deflace se provádí nyní; naši dlužníci už neunesou tuto druhou deflaci, aniž by nějakým způsobem se také nepamatovalo na ulehčení břemen, jinými slovy, nelze neustále kapitálie zhodnocovat, jako se to dálo, aniž by to vrhlo nějaký reflex na situaci dlužníků, zejména na celkovou situaci zadluženého zemědělství a na celkovou situaci zadlužených komun. To jest jeden z problémů, na který se musíme dívat s naprostou otevřeností.

Komuny jsou předluženy několika miliardami. Stát si snad může spíše pomoci, doufejme, že se mohou poměry nějakým způsobem obrátit, ale pochybuji - poněvadž v řadě komun došlo k určitému pohybu obyvatelstva tím, že se průmyslové podniky koncentrují, čímž některé obce, jejichž existence basírovala na nějakém průmyslovém podniku, jsou dnes naprosto zničeny - mohu jmenovat řadu obcí, na př. u nás Nýdek, na Moravě Štěpánov a j., kde jsou shlazeny se země průmyslové podniky, na kterých visela řada obcí a měst, - že bychom se dostali tam nějakým způsobem kupředu. Tedy dívajíce se na poměry, jak je máme před sebou, jsme toho mínění, že je třeba snížiti rozpočet dále, že je potřebí připraviti návrat k uvolnění obchodu revisí obchodní politiky a celních sazebníků, že je potřebí zreorganisovat, zracionalisovat celou státní administrativu, především berní a připraviti plánovitě kolonisaci státní půdy a odpomoci tak nezaměstnanosti dělníků, že je potřeba organisovati peněžnictví, a že je potřeba dělati takovou zahraničněobchodní politiku - a zde mám na mysli zejména chyby, kterých jsme se dopouštěli v našem styku s Maďary, kdy jsme se tak dlouho nedostali k vyrovnáním obchodně-politickým a že jsme vhodnou příležitost ztratili. Je potřebí míti zde takovou pružnost, abychom se pokud možno vyhnuli škodám.

V těchto těžších dobách pochopitelně máme-li na mysli to druhé heslo, nenechati nikoho umřít hladem - vstupuje, a my si na to musíme zvykati, do popředí veřejného života nutnost soc.-politické ochrany. Z pracovního procesu nejsou dnes vyřazeni jen dělníci 50 a 60letí, nýbrž spousta dělníků v nejlepším věku a také spousta studované inteligence, která vychází ze škol a nemůže nikde nalézti umístění. A tu soudím, že jest potřebí, abychom se nejen těmito poměry zabývali, nýbrž také učinili příslušná opatření.

Dovolte mi, abych teď, když se konstatuje, že poměry u nás doma jsou reflexí poměrů světových, dotkl se aspoň také poněkud toho, pokud jde o reflexy hospodářsko-finančních poměrů zahraničních, več můžeme doufati. Jsem pevně přesvědčen, že si musíme pomoci sami, a že charakter našeho státu, jak jsme jej zdědili po rozbití Rakouska, - totiž státu se značným exportem - jest pro nás pro tuto chvíli přítěží. O tom není sporu. Nechci se zmiňovati o průběhu a výsledcích odzbrojovací konference. Myšlenka sama o sobě je velmi dobrá a patrně už ve světě to bude tak, že budeme začínati mezinárodní konference vždy znovu a znovu, abychom se zase vrátili k jediné myšlence, totiž vzájemného dorozumění mezi národy a že jeden nebo dva nezdary nemohou na této pravdě nic měniti.

V Londýně se bude konati v dubnu nebo v květnu hospodářská konference, od které se očekává určité vyřízení jednak reparací nebo, chcete-li, válečných dluhů, dále pravděpodobně vypracování některých zásad finančně celních nebo finančně-politických, jedním slovem čeká se určité světové osvěžení. Tažme se: Zlepšily se nějak poměry politické nebo psychologické za poslední půl roku nebo rok? A tu jako optimista bych řekl: Změnily se potud, že státy, které se domnívaly, že jejich postavení je pořád ještě poněkud lepší, začínají již také cítiti tíhu poměrů. Francie, známá svou spořivostí a bohatstvím, ještě před 2 lety si nepomyslela, že by se mohla octnouti v situaci, ve které se octla letos, kdy její rozpočet vykazoval deficit 10 miliard franků.

Ale Francie byla, jako všechny země, odpusťte mi to slovo poněkud "scestné" podrobena zákonu, že ten, kdo začne obchodovati se žebráky - a těmi byly všechny státy kolem - nakonec se sám ožebračí. Při tom nechci uváděti tu okolnost, že export Francie spočívá v předmětech určitého blahobytu a luxusu a že cesty tohoto blahobytu okamžitě zanikly, jakmile světový životní standard se snížil.

V Americe také musilo dojíti k obratu, který postupuje velice těžce, poněvadž výměna presidentů se děje podle ustanovení amerických poněkud těžším způsobem, a kdybychom chtěli býti malicherní, mohli bychom říci, že se tam dělají některé potíže uměle, že se tam projevuje stranictví při této výměně způsobem, který není nijak zdravý pro všeobecnou světovou situaci. My musíme počítati, že z ciziny nedostaneme haléře pomoci, ale že pravděpodobně výsledky konferencí dají na sebe ještě dlouho čekat a že jsme tedy povinni postarati se o sebe sami.

Vracím-li se k nutnostem soc.-politickým, chci nejprve konstatovati jednu věc: Řekl jsem, aby nikdo neumíral hlady. Cifra podpor v nezaměstnanosti velice roste a stává se sumou, která ohromuje nás, zvyklé na skrovné prostředky. Maje na mysli řadu útoků, které se pronášejí, konstatuji: Jsme pro každou kontrolu podpůrnictví a trváme na tom, že zákonné předpisy nemají býti nijak rušeny nebo přestupovány. (Tak jest!) Otevřeně, ale s největším důrazem musím konstatovati, že podpory v nezaměstnání nejsou žádnou koncesí, na kterou lze každé chvíle útočiti (Výborně!) nebo ji odvolávati nebo zhoršovati! (Výborně! - Potlesk.) Stav už je takový, že je aktem politické moudrosti, abychom se na podpůrnictví dívali jako na zjev, který je důsledkem krise, kde společnost je povinna opatřiti nějakým způsobem lidi vyřazené z pracovního procesu.

Jiným opatřením, které by, myslím, působilo více psychologicky než materiálně, jakkoliv neváhám říci, že by mělo také některé své dobré důsledky, jest stanovení 40hodinné doby pracovní. Tato otázka se teď octla na mezinárodním foru. Skupina inženýrů v Americe, která volila termín technokracie, technokraté, snaží se konstatovati, že stačí 5 dnů práce v týdnu po 4 až 5 hodinách, aby byla ukojena nutná potřeba konsumu a aby nedocházelo ke zbytečné anarchii ve výrobě. Řekněme, že toto měřítko je americké, že platí jen pro americké poměry, ale přes to všechno - nemluvím o zemědělství, jehož výroba a produkce je odvislá od sezony, počasí a řady jiných živlů, nýbrž především o obchodu a průmyslu - rytmus života a práce a zejména práce se dnes tak zrychlil - a to by nám musili inženýři dosvědčiti - že zkrácení pracovní doby na 40 hodin je etapou k oné skutečnosti, která musí býti za klidných poměrů probadána, abychom uniformovali nějak rozumně pracovní čas. Nechci říci, že by to byl nějaký všelék nebo podstatný lék, ale je zajímavo také pro naše poměry, že když se toto heslo vyskytlo, naše oficielní korporace, obchodní komory buď vůbec mlčely nebo se stavěly proti (Hlasy: Proti!), Svaz průmyslníků a priori proti. Domnívám se, že zkrácení pracovní doby není již požadavkem soc.-politickým, nýbrž příkazem národohospodářské a technické moudrosti, aby se činily konsekvence z toho, co přinesla technika, přítomnost a život sám, a tu myslím, že stanovisko, mám-li užíti příkrého slova, stupidní přece jenom by mělo býti potíráno slušnou nedělnickou veřejností. U nás je zle v úzkých poměrech, že každý požadavek se nejprve měří politicky (Výborně!) a že každému požadavku se učiní nejdříve politický postoj a zabije se zpravidla myšlenka sama, i kdyby měla sebe větší oprávnění. (Výborně!) A to platí, myslím, také zde.

Dovolte mi, abych při příležitosti této debaty promluvil o dvou věcech, které v poslední době zejména vzrušily veřejnost. Je to jednak známý fašistický puč v Brně a potom je to jmenování Hitlera říšským kancléřem. Podíváme-li se na druhou událost, tu soudím, že nebezpečí plynoucí ze jmenování Hitlera kancléřem je menší v této chvíli, než bylo ono akutní nebezpečí, když byl na vrcholu své volební slávy a svých volebních výsledků. V té době znatelé mezinárodních poměrů a poměrů v Německu a Polsku se báli, že Hitlerovy tlupy přepadnou koridor a že politická i mravní nálada v Polsku by nevyčkala nějakého řešení ve Svazu národů a že by došlo k otevřenému boji. Dnes, řekl bych, toto nebezpečí není tak aktuální a my ve svých výsledcích vidíme jednak, že Hitler poučí řady těch drobných, kteří s ním šli, že nemá žádného sociálního zabarvení, a politicky, jsa poněkud kompromitován, je mužem, který svoji politickou moc v této chvíli propůjčil do služeb reakce. Tak jsou dnes věci v Německu.

Posuzujeme-li ovšem věci politicky, máme dojem, že pravděpodobně krystalisuje v této chvíli na nějakou jenom jepičí dobu junkerská vláda, a my se domníváme, že po určitou dobu v Německu povládne tvrdý režim junkerský, který si nezadá nic s fašismem, a že po určitou dobu opravdu z Německa povane velmi ostrý reakcionářský vítr. (Výkřiky posl. K. Procházky.) Je třeba jen, abychom si uvědomili, že všecky tyto obraty vrhají svůj reflex na politický život zejména v okolních státech, že je nutno s tím také počítati.