Dále bylo by nutno, aby stát - i to souvisí se snížením úrokové míry - nečinil přílišných nároků na úvěr. To dělá dnes nesmírně s krátkodobými úvěry, jimiž jest u bank a pojišťoven zadlužen na miliardy, a to právě hrozným způsobem za 8, 6 1/2 a 5%. Proto jest důležité za prvé, aby stát proměnil tyto krátkodobé úvěry ve snesitelnou formu pro sebe a pro ty, kdož je musejí platiti, totiž pro poplatníky, a za druhé, aby tyto krátkodobé úvěry byly drženy v takových mezích, aby tak příliš nepřekážely peněžnímu trhu, aby se snížení úrokové míry mohlo provésti s úspěchem.

Druhé, čeho je zapotřebí, jest poskytnutí peněz na investice, na opatření práce. K tomuto účelu se mluví o investiční půjčce. Zahraniční trh jest pro nás uzavřen, poněvadž jsme se při francouzské půjčce musili zavázati, že v nejbližších letech neuzavřeme žádnou jinou zahraniční půjčku. Domácí trh není ani hospodářsky ani psychologicky dostatečně připraven a proto nevím, zdali s touto jistě nutnou a kýženou i investiční půjčkou v dohledné době budeme moci zahájiti úspěšnou akci.

Třetí, čeho jest zapotřebí, jest snížení cen. Ale i to jest marné, když bude provedeno snad diktátem se shora. Musejí se k tomu učiniti přiměřená hospodářská opatření, k čemuž by kromě naléhavého snížení úrokové míry patřil s druhé strany boj proti kartelům atd. Konečně bylo by k tomu zapotřebí vhodné správní reformy, především však nového vybudování průmyslového vývozu. Neboť jen tak bylo by možno postarati se o nutnou práci a zajistiti aktivní platební a obchodní bilanci. Aktivní platební a obchodní bilance, to jest však nyní pro nás snad nejdůležitějším základním pilířem zdravé měny. Neboť oba jiné nemají pro nás významu. To jest jednak aktivní rozpočet; s tím nemůžeme, chceme-li býti poctiví, počítati. Třetí jest zlatá úhrada. Tu máme. Ale domnívám se, že to jest des velmi sporná otázka.

Všichni víme, že světová hospodářská konference, od níž i my očekáváme spásu, nemůže se nyní sejíti, poněvadž se mocnosti dosud nemohly dohodnouti o otázce zlaté úhrady. Tato otázka jest dnes otázkou hospodářsky pochybnou. A jest - to snad zní poněkud komicky - i otázkou chemickou. Jest to, abych tak řekl, dnes otázkou doby, zdali se podaří tak zvaná přeměna atomů. Věda přikročuje dnes k přeměně jednoho atomu v jiný, a až budeme tak daleko, že budeme dělati ze rtuti zlato, pak se celá zlatá úhrada zhroutí. To jen tak mimochodem. Proto zůstává aktivní obchodní a platební bilance jediným spolehlivým pilířem naší měny a právě po této stránce byly spáchány největší hříchy. Vyjímám zde jen dvě naše nejdůležitější vývozní odvětví. Skláři jsou ze 70% bez zaměstnání a zbytek, který jest ještě v práci, pracuje až 24 hodin týdně. Sklářský průmysl, který v r. 1929 vyvezl zboží za 1.500 mil. Kč, vyvezl v r. 1931 za 500 mil. Kč. Ještě hůře se vede průmyslu textilnímu. Ten zaměstnává 600.000 dělníků, s rodinami jsou to 2 miliony lidí. Z nich je skoro 50% bez zaměstnání a většina zbytku pracuje jen částečně, takže úhrn mezd poklesl v posledních letech asi o 1 miliardu Kč a stejně strašně poklesl vývoz. To jest tím horší, že vývoz textilního zboží a platební bilance si navzájem odpovídají. Důvody tohoto úpadku jsou zřejmé: jednak usilování o soběstačnost. Po této stránce jest nepochybně určitý rozpor mezi zemědělstvím a průmyslem a mohli jsme tento rozpor velmi zajímavě pozorovati v řečích jednak pana ministra zemědělství, jednak pana ministra obchodu. Zde se musí provésti vyrovnání. Pro zemědělství je jistě úsilí o soběstačnost na místě. Ale nesmíte jíti nikdy tak daleko, abyste tím podkopávali průmysl, neboť přece u nás jisté průmysly jsou částečně až z 95% odkázány na vývoz. Nyní máme však povolovací řízení, kontingentování, cla a žádné obchodní smlouvy a na konec ještě devisové hospodářství. Jest však jistou věcí, že se obchodní ruch nemůže vyvíjeti vždy jen mezi dvěma zeměmi. Proto nemohou všechny dohody o kontingentování, jak ukazují obchodní statistiky, přinésti žádného užitku. Obchodní ruch se musí vyvíjeti pokud možno s nejvíce zeměmi, a toho přece chce dosáhnouti i světová hospodářská konference. Rozhodně jest zapotřebí produktivní nové formy světového hospodářství a osvobození od břemen zbrojení.

Potřebujeme, jak Kramář nedávno právem zdůraznil, širého hospodářského prostoru. Ten však není možný bez zahrnutí Německa a Italie, třebaže to leckdo nerad slyší. Potřebujeme obchodních smluv právě s těmi, kdož jsou našimi sousedy, s Německem, Rakouskem a Maďarskem, kteří byli vždy našimi hlavními odběrateli a zase budou musiti býti, má-li se našemu průmyslu dařiti. Že to jest možné přese všechna politická napětí, nejpádnějším důkazem toho jest, že mezi Německem a Francií byla zase nedávno uzavřena obchodní dohoda, ačkoliv přátelství mezi těmito oběma státy jistě není korektnější a větší, než mezi námi a státy s námi sousedícími. Potřebujeme toho tím spíše, že bylo všechno jiné zanedbáno, co by bylo bývalo s to zajistiti nám velké hospodářské oblasti. Nevyužili jsme kdysi článku 222 mírové smlouvy, který by byl dovoloval preferenční cla mezi nástupnickými státy, znemožnili jsme německo-rakouskou celní unii a konečně jsme devisovým hospodářstvím všechno ubili. Devisové hospodářství jest veskrze oprávněné a nutné k tomu účelu, aby se chránila měna, aby se bránilo útěku jmění, aby se umožnilo opatřovati suroviny a aby zamrzlé zahraniční úvěry roztály. To jsou účelné následky zdravého devisového hospodářství. Ale mimo to se udělal z devisového hospodářství mocenský orgán, který dostal do rukou všechno a zničil poslední zbytek našeho průmyslu. Proto pravil nedávno bývalý vyslanec Vavrečka, uvádím zase český pramen, že náš protekcionismus jakož i devisové hospodářství a soběstačnost nás úplně vyloučily ze světového hospodářství daňovým tlakem, vysokou úrokovou mírou, a to tak, že mezitím jiní, především Německo, využili příležitosti, aby získali pro sebe naše bývalé vývozní oblasti. Proto jest zde zapotřebí zásadní změny. Ta jest vyslovena jednou větou: Musíme přestati zapřáhati hospodářství do služeb politiky, musíme naopak dělati politiku, která jest způsobilá sloužiti zájmům hospodářství. Převrat jest v tomto poznání, že přece politika není sama sobě účelem, nýbrž jen prostředkem k účelu a to by nám mělo býti tím jasnější, že den ze dne vidíme, že není výhodno dávati hospodářství do služeb politiky.

Máme nejlepší poměr k Francii a právě s touto zemí jsou naše hospodářské styky nejnepříznivější. Nemyslím zde na pokořující francouzskou vojenskou missi, nýbrž jen na francouzskou obchodní smlouvu, která jest pro nás jednou z nejnepříznivějších, a na francouzskou půjčku, která byla uzavřena za nejnepříznivějších podmínek. Stejně jest tomu s jiným naším přítelem, Polskem, vždyť přece právě s Polskem vedeme stálou obchodní válku. S hlediska zahraniční politiky bylo samo sebou jistě pochopitelné, že se politika usilujíc zajistiti existenci nově založeného státu připojila k Francii. To bylo nasnadě podle dějin povstání státu a jistých osobních sympatií. Ale toto jednostranné usměrnění stává se trvale bojem proti větrným mlýnům, zostřuje rozpory v Evropě, místo aby je mírnilo, a mimo to jest to politika, která pokulhává za politikou velkého francouzského přítele. Jest to boj proti větrným mlýnům. Neboť nikdy nehrozilo žádné vážné nebezpečí tomuto státu od Němců nebo Německa. Ani před válkou nepomýšlelo Německo nikdy na připojení německého území Čech a ani v poválečné době se nikdy nic podobného nestalo, takže dokonce sám Beneš prohlásil, že nebezpečí války s Německem jest vyloučeno. Zvláště od locarnské smlouvy, která zajišťuje hranice státu, jest jakékoliv nebezpečí zažehnáno a na tom nezmění nic ani Hitlerovo Německo. Ale sudetští Němci nebyli jistě nikdy iredentisty, snad jednotlivé strany nebo přívrženci jednotlivých stran, ale že to není tak zlé, ukázala nám právě v poslední době rozličná prohlášení zástupců takových stran, které jsme snad z toho mohli podezřívati. A když, pak to jest jistě mizivá menšina. Hledáte-li nepřátele státu, hledejte je v řadách českých korupčníků, špehounů a pučistů a v redakcích českých časopisů, které se živí štvaním národů tohoto státu. Němci jsou jen, a to v převážné většině, i domnívám se že až hluboko do řad německých vládních stran, protivníky systému, který bohužel právě za nynější vlády se zase dostal k úplnému panování, systému národního pronásledování a tací protivníci se nepotírají politickými velezrádnými procesy, nýbrž tím, že se jim vezme důvod k nespokojenosti a poskytne se jim to, co podle práva a zákona jsou oprávněni požadovati.

Naše zahraniční politika přiostřuje rozpory v Evropě. Jest to dnes otřepaná pravda, kterou zná každý politický analfabet, že mír Evropy a světa závisí na vážném, skutečném míru mezi Německem a Francií a snad i mezi Francií a Italií. Proto se musí státi všechno, aby k tomuto smíření skutečně došlo. Ale Československo s Malou Dohodou působí po této stránce osudně. Jest to stará zkušenost: spojenectví, dohody a státní smlouvy způsobily konečně světovou válku, poněvadž se řídily neblahým příslovím: Si vis pacem, para bellum, chceš-li mír, připravuj válku. Ale kdo chce mír, nesmí připravovati válku, nýbrž musí připravovati především mír. Takové dohody a úmluvy, jaké představuje Malá Dohoda, mají ovšem účinek, že se na druhé straně tvoří protivné spolky a tak vidíme úsilí Italie, aby přes Rakousko a Maďarsko až k Bulharsku a Řecku vytvořila protiváhu proti Malé Dohodě. Vidíme, že Rumunsko, což se ukázalo již za války, je mezi těmito dvěma svazy nejisté a kolísá, že se Francie hledí dohodnouti s Ruskem a k tomu užívá jako mostu Polska, nedbajíc Malé Dohody, takže pro náš stát zbývá konec konců jako přítel jen Jugoslavie, jejíž přátelství bych necenil příliš vysoko. Proto byla Malá Dohoda nikoliv s naší strany, nýbrž s rozhodující strany zahraniční politiky označena přímo jako sud prachu Evropy. S druhé strany jest, pozorujeme-li vývoj věcí, pro Československo vlastně tím, co kdysi Kramář řekl o trojspolku, obehraným klavírem, a to klavírem proto obehraným, poněvadž, jak řečeno, změna poměrů mezi Německem a Francií a mezi Francií a Italií sama sebou přehází umělé útvary v Evropě, poněvadž smíření mezi Německem a Francií učiní každé takové spojení zbytečným. A přečetli-li jsme si poslední těžkomyslnou řeč Herriotovu, vzpomeneme si na něco, co nám mohou připomenouti jen starší z nás, na řeč, kterou pronesl kdysi ruský car Alexandr III. a ve které označil Černou Horu za jediného pravého přítele Ruska. Nepomohlo to ani ruskému caru ani Černé Hoře (Veselost.), a tak se domnívám, že i když Československo jest jediným pravým přítelem Francie, nezajistí to budoucnosti ani Francie, ani Československa.

Ale říkám, že tato celá politika Malé Dohody vlastně již pokulhává za politikou francouzskou. Neboť Francie již dávno dospěla k pravému poznání věcí. Duchaplný muž, domnívám se, že dokonce také podepsal mírové smlouvy, Ital Nitti řekl, že autoři vídeňské smlouvy byli ševci, ale že autoři versailleské smlouvy byli příštipkáři. To znamená, že obě mírové smlouvy nevyhovovaly skutečným potřebám Evropy. Versailleská smlouva má tu výhodu, že pomýšlí na tuto možnost a proto mluví o možnosti revise. A tuto možnost a tuto nutnost dnes všeobecně uznávají nejen poražení, nýbrž i vítězové. Právě odstouplý francouzský ministerský předseda Paul Boncour pravil, pamatujete-li se, v jedné ze svých posledních řečí, že jsou texty, které se zponenáhla scvrkají a pokud jde o mírovou smlouvu versailleskou řekl, a jeho státní podsekretář Cot, který je pro to zde zvláště neoblíbený, prohlásil, že revise ve Francii jest vlastně již provedena, na pr. ve velmi důležitém uznání vojenského zrovnoprávnění Německa Francií, které jest změnou versailleské mírové smlouvy v jejích vojenských ustanoveních a v četných jiných věcech. Vezměte si Italii. Italie prý pomýšlí na italsko-albánskou celní unii. I to jest změna versailleské mírové smlouvy a Rumunsko nebude spokojeno bez Bessarabie. Tedy nejen na straně poražených, nýbrž i na straně vítězů se vážně uvažuje o revisi mírových smluv.

To se uznává i u nás, ale bráníte se tomu. Dovolujete, aby se sešly generální štáby Malé Dohody, varujete před zesílením Německa a dokonce Beneš naznačuje válku. Ovšem, jak praví, nikoliv s Německem, ale ze jest nebezpečí, že budeme do války strženi. Toto nebezpečí nelze ovšem popříti, bude-li nejnovější přátelství mezi Československem a Polskem v tomtéž smyslu tak dále vřele pěstováno; a nebezpečí války v Evropě jest jistě dosti: napětí mezi Jugoslavií a Italií, mezi Italií a Francií, Rumunskem a Ruskem, a stačilo by jen jedno, aby se rozpoutala válka, proti které všecko, co jsme dosud prožili, bylo by jen dětskou hračkou. Proto nejsem sice takový pesimista jako Beneš nebo Kramář nebo jako francouzský spisovatel Chéradame, který napsal, že rok 1933 přinese úplnou změnu evropské mapy, ale rád bych řekl: Caveant consules, ne quid detrimenti capiat respublica. To znamená, že jest věcí úředních činitelů učiniti vše, aby se předešlo takovému nebezpečí.

Ale k tomu se nehodí podle mého mínění válečná zbrojení. Zažili jsme to ve světové válce. Nebyla vyhrána vojensky a příští války budou ještě méně vyhrávány vojensky. Nejdůležitějším jest zajistiti si včas správné přátele a především se zřetelem na nenáhlé oddrobení pařížských mírových smluv zajistiti si mír uvnitř. Mír se sousedy, to jest zároveň pro nás i správná hospodářská politika, přetvoření Společnosti Národů z nástroje moci v nástroj míru, z varšavského sněmu, jak se vyslovil Beneš, v evropský areopág, především však pořádkem uvnitř.

Rakousko zašlo především tím, že se mu nepodařilo udělati ze svých občanů Rakušany. U nás to není ani o chlup lepší. Nemáme ještě dosud žádných Čechoslováků, ale nemáme ani Čechů, Slováků a Němců. Máme jen příslušníky českých, slovenských a německých stran. Že se Němci ještě nestali Čechoslováky, nemůžeme se vlastně diviti. Nechci se zabývati proslavenou teoretickou spornou otázkou, zdali zákony státu poskytují Němcům více, než k čemu jest stát zavázán smlouvami o ochraně menšin. Neboť i když to přiznáme, jest to nanejvýš na papíře. Nechci se zde vraceti ani ke stále opakovaným stížnostem na školy, státní zaměstnance, vyvlastňování, procesy. K objasnění situace rád bych jen uvedl několik malých příkladů z jazykového práva.

Jen několik malých příkladů. Nechci mluviti o tom, že nejvyšší správní soud velmi kormutlivě změnil svou praxi v jazykových otázkách, a jest to tím truchlivější, že se tato změna aspoň časově shoduje s nepředloženým výrokem vůdce jedné z německých vládních stran, který se chlubil, že nejvyšší správní soud tak rozhodl, protože Němci sedí ve vládě, neboť jest to nehorázná věc vůči nějakému soudu něco takového tvrditi. Faktem však jest, že od té doby nejvyšší správní soud svou praxi změnil. Ale chci mluviti jen o maličkostech.

Rád bych ukázal na nejnovější úpravu jazykové otázky v automobilovém zákonu. Páni socialisté se chlubí, že se jejich národnímu pochopení podařilo toto ustanovení konečně zmírniti. Ale páni aspoň s německé strany nejsou si asi vědomi, že tím bylo něco zákonitě uznáno, co správní soud do dneška prohlašoval za příčící se jazykovému zákonu. Co jest dnes v automobilovém zákonu, jest v podstatě v § 99 jazykového nařízení a tento § 99 prohlásil správní soud za nezákonitý. Ale vládní strany byly ochotny vyplniti tuto mezeru zákona, neboť to, co se příčí jazykovému zákonu, oděly nyní formou zákona, že se totiž soukromým podnikům mohou dávati předpisy po stránce jazykové týkající se jejich zaměstnanců.

Druhým příkladem jsou jazykové zkoušky okresních školních inspektorů. Pan ministr školství si sice pospíšil, aby to dementoval, ale my jsme všeobecně nedůvěřiví k dementi, i když je pronáší tak čestný člověk. Ani tentokrát se nezdá docela přiléhavým, neboť přes to jsme přece slyšeli, že to sice nejsou jazykové zkoušky, ale že se jinak přesvědčujete, zdali tito lidé mají dostatečné jazykové znalosti.

Zcela zvláštní jest postup u železničářů. Železničáři se neustále podrobují jazykovým zkouškám, i když jazykové zkoušky vykonali, a to jest něco, co by bylo přímo zábavné, kdyby to nebylo tak smutné. Před několika měsíci bylo u jistého železničního úřadu - nechci jej blíže označovati - prostou vyhláškou vyzváno přes 100 lidí, kteří již úspěšně vykonali jazykovou zkoušku, aby se přihlásili k nové jazykové zkoušce. Bylo mi to oznámeno a obrátil jsem se na velmi rozhodující místo a mimo to na tehdejšího ministra Hůlu. Ten mi odpověděl, že se takové případy vůbec nedějí, že by ho to zajímalo, kdybych mu oznámil konkretní případy. A náhoda tomu chtěla, že téhož dne, kdy jsem dostal tento ministrův dopis, bylo u příslušného železničního úřadu sňato oznámení, jímž se lidé vybízejí, aby opakovali jazykové zkoušky. Náhoda. Přišel nový ministr železnic a přišly nové vyhlášky. Bylo znovu oznámeno, že se tolik a tolik lidí má přihlásiti tam a tam - tentokrát se to nejmenovalo jazykovou zkouškou - k českému diktátu. Když se tázali, k čemu to je, řeklo se, že to musí býti předloženo ředitelství. Obrátil jsem se znovu na velmi rozhodující místo a dostal jsem odpověď, která je docela zajímavá. Nejprve mi oznámil ministr železnic, že neví o takových případech. Podruhé mi oznámilo jiné místo toto: Zásadně se takové opakovací zkoušky nekonají. Stávají se však výjimky v konkretním případě, se zřetelem na bezpečnostní opatření předepsaná pro železničáře.

Nejsem dosti chytrý, abych tomu docela zřetelně porozuměl, mně stačí, že se v oboru jazykového práva přece ještě lidé trýzní. Stále slyšíme stížnosti na nadbytek zaměstnanců u železnic a velice se obáváme, že bezpečnost železnic v tomto případě má býti zajištěna tak, že lidé, kteří nepíší dosti bezvadně česky, budou při této příležitosti propuštěni. Proti tomu bych připomenul jen výrok velmi známého a velkého národního vůdce, který jednou řekl: Ubohý a malicherný jest národní cit, který se domnívá, že se může projeviti jen v odporu k jiným národům. Prakticky bych rád řekl s předsedou rozpočtového výboru panem kol. dr Černým, že by odpolitisování státní správy a státních podniků mělo býti jedním z nejdůležitějších úkolů.

Rozhodně však máte co děkovati jen loyálnosti Němců, této Němcům - člověk neví, má-li říci bohudík nebo bohužel - vrozené loyalitě ke každé vrchnosti a lásce Němců k vlasti, že přes to přese všechno plně konají svou povinnost ke státu. Nechci zde zase poukazovati na brněnský případ, kde se osvědčil německý vojín, chci zde poukázati jen na projev českého hospodářského časopisu, jenž zdůrazňuje, že Němci v protikladu ke státotvorným Čechům věří v českou korunu, že kupují domácí půjčky a staví se proti inflaci, zatím co Češi jsou ve všech těchto věcech částečně opačného mínění.

Ale mnohem divnější jest, že se ani Češi a Slováci v tomto státě stále ještě nestali Čechoslováky. Ale ani tomu se nesmíme příliš diviti, neboť národ se nevychovává 100, nebo jak vy dokonce tvrdíte, 300 let v nepřátelství proti státu, ke kterému patříte, nevychovává se, pravím, beztrestně v nepřátelství. Lidé potřebují aspoň nějakou dobu, než si na nový stát zvyknou a poznají v něm stát, jehož nesmějí nenáviděti a jemuž nesmějí dělati nic zlého. Dnes nejsme ještě tak daleko. Dnes jest náš stát jen tak dalece státem, pokud jest dojnou krávou. A takto jste se připravili především o bohaté dědictví, které jste si přinesli ze starého Rakouska, zvláště i o skutečné spolehlivé a obětavé úřednictvo. Neboť kdybychom je měli, t. j. kdyby byl stát takový, že by mu úřednictvo skutečně důvěřovalo, pak by byli úředníci snad oběť sníženého platu přijali s pochopením a s pochopením snášeli. Ale od úřednictva, jímž se jen pohrdá a jemuž se při každé příležitosti dává pociťovati jeho méněcennost, a to lidmi, kteří se svého hlediska považují stát jen za dojnici, nelze očekávati, že bude přinášeti oběti státu, který se k němu staví jen nepřátelsky. Největším nepřítelem státu jest však korupce. Zahájili jste boj proti korupci. Nechci se dále šířiti o posledním velkém korupčním procesu, který se nyní již po druhé odehrál v I. stolici a který skončil žalostným úspěchem tak zvaných protikorupčníků. Rád bych jen včas upozornil: Korupce se musí včas a energicky potírati, ale nikoliv tak, aby vzniklo podezření, že jde méně o potírání korupce jako spíše o tažení na ukojení osobní msty. Chcete-li potírati korupci, najdete k tomu včas příležitost.

Rád bych při tom rovněž včas upozornil na proslavenou dřevařskou smlouvu, která byla uzavřena mezi státem nebo pozemkovým úřadem a soukromou společností a která podle všeho, co o ní slyšíme, má se zase státi pramenem nového poškozování státu a velké korupce.

Pánové! Jest jistě příjemnější dějiny čísti než dějiny dělati. My jsme bohužel ve smutné situaci, že ať chceme nebo nechceme, musíme dnes dějiny dělati. Měli bychom se ukázati hodnými tohoto úkolu. Velmi správně pravil nedávno ministr dr Beneš, že světová revoluce, do které jsme se bohužel dostali, není ještě ukončena. Takové revoluce vyžadují nutně krve a slz. Těší nás, že u nás stála poměrně málo krve. Ale i u nás bylo již dosti slzí. Nechci tím mluviti o reakci. I my jsme proti jakékoliv reakci, i my více, že nemůžeme a nesmíme kolo dějin obrátiti dozadu. I my uznáváme, že každá revoluce, byť stála sebe bolestnější oběti, jest přece pokrokem pro veškeré lidstvo, a že nový světový řád musí se zroditi jen v bolestech. Ale my si musíme býti vědomi také toho, že chceme vytvořiti nový světový řád a že jej nechceme udělati bolestnějším, než musí býti. Proto se musíme zdržovati především hesel. Nechceme se hádati o slova, nýbrž držeti se věci.

Nechceme tento stát uznati za stát národní. V tom nás nemůže zmýliti ani poslední dílo brněnského učitele státního práva. Aby se předešlo nedorozumění, konstatuji, že nejde o učitele státního práva Weyra, vysoce ceněného i v německé vědě. Tento učitel státního práva se pokusil vědecky dokázati, že Československo jest stát národní. Učinil to tak, že nejprve vzal Československo a z jeho existence vyvodil pojem národního státu. A pak dokázal, že následkem toho jest Československo národní stát. Tedy školní příklad petitionis principii. Vy zase nechcete za žádnou cenu slyšeti něco, co zní jako autonomie. Nechme slov a mluvme o věcech. Proveďte ve skutečnosti zásadu, kterou dosud prohlásila jen jedna vláda, kterou ze skromnosti nejmenuji, zásadu rovných mezi rovnými, pak nebudeme míti nic proti tomu, budete-li stát jmenovati také státem národním, a zřiďme v tomto státě správný poměr mezi ústřední vládou a místní správou, jak to učinilo anglické právo. Pak se rádi vzdáme slova autonomie. Zřiďte náležitý pořádek, jak toho vyžaduje zájem zemí a národů tohoto státu. K tomu potřebujeme vhodné správní reformy. To a nic jiného jest smyslem tak zvaného menšinového návrhu, jejž kdysi podal společně Luschka a druhové a všechny německé strany, který nechce nic více, než abychom si jednou sedli k zelenému stolu a promluvili o těchto věcech. Místní správa, která umožňuje uspokojení národních, kulturních a sociálních požadavků podle zásady: svobodný občan ve svobodném státě. Tím uspokojíte zvláště i slovenská přání, tím rozřešíte otázku hospodářské spolupráce v proslavené otázce zemědělských rad a tím budete moci vyříditi zvláště i trnitou školskou otázku. Timeo Danaos et dona ferentes, t. j. školský návrh ministra Dérera vypadá na první pohled velmi sympaticky, ale přece není řešením v tom smyslu, jak my jej chceme. Neboť není v celku přece nic jiného, než pod zdánlivým rouchem autonomie provedený nejostřejší státní školský monopol. Ale my nechceme žádného zestátnění, nechceme socialisace duší, nýbrž potřebujeme sanace duší. Chceme v tomto státě míti svobodnou školu ve svobodném státě - vezměte třeba, chcete-li, vzor holandský. Ve všech těchto zásadních otázkách se dud nic nestalo. Připomínám-li si, s jakým křikem byla kdysi přijata správní reforma a reforma sociálního pojištění a jak se požadovala jejich naléhavá změna, a připomenu-li si, že v těchto 3 1/2 letech vaší vlády se vůbec nic nestalo, že se neprovedly ani nutné volby do nemocenských pojišťoven, naprosto nemluvě o tom, že se dnes nemluví ani o rozšíření sociálního pojištění na osoby samostatné, které by právě v době dnešního hospodářského úpadku bylo účelné, pak bych se měl vlastně diviti. Ale lze to pochopiti, poněvadž máme co dělati s většinou sice velikou, ale právě tak těžkopádnou jako nesourodou. Tato většina se nevyznačuje přátelskou spoluprací, nýbrž naopak stále se pokouší vzájemně se napalovati nebo, mohu-li tak říci, bojuje o příznivou lhůtu voleb, při čemž jste se ovšem znenáhla všichni tak velice zatížili hříchy, že jste prozatím zajedno jen v tom, aby se pokud možno co nejdéle vůbec žádné volby nekonaly. Máme jinými slovy v tomto státě sice parlament, ale nemáme parlamentarismu. Neboť možno se rozhodnouti pro dvojí: Možno se rozhodnouti pro dlouhá volební období, v nichž sněmovna má zůstati pohromadě, kdy však potom během let, neboť přece nic není věčné, musí se počítati se střídajícími se většinami, to jest zásada francouzská. Nebo se rozhodnete pro nové volby po každé, když se ukáže, že nynější většina není v souladu s míněním lidu - to jest anglická zásada. U nás nebyla vybrána žádná z těchto dvou a následek jest, že nám vládne většina, která nemá za sebou ani mínění lidu, ani není s druhé strany vedena společným programem. Jedině zdravým jest při koaličním systému zásada nejmenší většiny, to znamená většiny, proti které stojí menšina, která má určitý význam a se kterou se tedy musí počítati pro spolupráci. Rozhodně jest zdravá a práce schopná většina ochotných ke stavbě a společně pracujících stran ve spolupráci se silnou a spolupráce schopnou oposicí s to, aby zásadně odstranila hospodářskou nouzi a dala státu formu které potřebuje ke svému zdaru a národům tohoto státu poskytla vzduchu a světla pro zdravý vývoj a tím aby stát učinila takovým, jakým má býti, cenným ústředím pro pokojné, politické a hospodářské spojení Evropy. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Nepovažujeme nynější většinu a vládu za schopnou k tomu a proto odmítáme rozpočet, nikoliv že bychom chtěli odejmouti státu možnost žíti, to není náš úmysl, k tomu také nepotřebujete hlasů oposice, nýbrž poněvadž této vládě a většině odpíráme svou důvěru. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Hampl.

Posl. Hampl: Slavná sněmovno! Loňského roku u příležitosti debaty o rozpočtu měl jsem možnost pronésti jménem klubu a strany, kterou zastupuji, několik připomínek k tendencím rozpočtu a poměrům, za kterých se tenkráte rozpočet rodil. Dovolte mi, abych z tehdejší své řeči citoval kratičkou část tehdejšího úvodu. Řekl jsem toto: "Situace nemůže býti označena za růžovou. Hospodářský život vyvíjel se ve znamení světové deprese, která pochopitelně vrhá svůj reflex na vývoj poměrů domácích. Všeobecné poměry hospodářské a finanční doznaly velkého zhoršení, řada států stojí na pokraji hospodářské a finanční katastrofy, a jak všechny znaky doposavad ukazují, není jasné orientace a jasných předpovědí o osudu příštího vývoje. Celá Evropa naladěna je pesimisticky a zdá se, že tento pesimism má své oprávnění." - Soudím, že tehdejší charakteristika platí také pro dnešní poměry. Rok 1932 přešel, aniž se celkový stav světového a tedy i našeho hospodářství nějak zlepšil. Do nového roku 1933 přicházejí všechny státy za situací, které nutno označiti jako velmi nepřívětivé. Je zvětšena armáda nezaměstnaného dělnictva a úřednictva. Spojené Státy severoamerické, jejichž stanovisko má nesporně značný politický význam již se zřetelem na blížící se konferenci londýnskou, měly až doposud důvěru, že nezaměstnanost, která téměř náhle postihla zemi, je zjevem krátkodobým a že ji tudíž dlužno posuzovati jako přechodný zjev. Dnes, jak situace vyhlíží, se zdá, že i v Americe převládá názor, že katastrofální nezaměstnanost nemá ráz jenom přechodné nezaměstnanosti, nýbrž že se stává zjevem přece jen do určité míry trvalým, skoro tak trvalým, jako je nezaměstnanost v Anglii, která slaví letos 10leté trvání výročí masové nezaměstnanosti, která tam nastala zejména r. 1922.

Je možno, že opuštění zlatého standardu a zavedení říšského obchodu ve smyslu ottawské konference o něco zmenší cifru britské nezaměstnanosti, ale všeobecně lze říci, že v celku r. 1933 nebo aspoň v jeho první polovici nebude ničeho měněno na poměrech jak v Anglii, tak v Německu, Rakousku, Italii i v ostatních průmyslových státech Evropy.