Ale poněvadž se zdá, že v tomto státě doba ještě tak nedozrála, aby se to v plném rozsahu uznalo, nýbrž poněvadž naopak státní úřady a jejich orgány stále ještě považují sudetské Němce za nehájenou zvěř, jak to dokazují všechna opatření, zvláště všechny události posledních měsíců, kde bylo přímo na denním pořadu pronásledování a stíhání Němců, trýznění německých ústavů a spolků, nelze mluviti o pravé demokracii, při které všichni občané mají stejná práva a stejné povinnosti.

Proto a dále proto, že ani letošní rozpočet nevyhovuje těmto pravdivým a pravým demokratickým zásadám a těžce se zase poškozují Němci vůbec a živnostenský a obchodnický střední stav zvláště, musíme hlasovati proti tomuto rozpočtu. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Nejezchleb-Marcha.

Posl. Nejezchleb-Marcha: Slavná sněmovno! Vláda spolu s ministrem financí předložila nám rozpočet na r. 1933. Mám-li o této věci promluviti, je mou povinností říci, že obyvatelstvo a poplatnictvo československé všech vrstev usilovalo již dávno o to, aby naše státní rozpočty byly úměrné platební kapacitě obyvatelstva. Jsem členem Národního shromáždění od počátku naší republiky a pamatuji tedy celý hospodářský vývoj našeho státu a celou škálu rozpočtů za uplynulé desetiletí. Po převratu byly naše rozpočty až 20miliardové, ale jejich výše nebyla tehdy tak bolestivá, jako je výše rozpočtu na r. 1933.

Ministr financí a finanční správa státu měla v uplynulých letech naprosto jiné podmínky pro svůj rozpočet, nežli má dnes. Je pochopitelné, že stát byl donucován k větším finančním výdajům, poněvadž jsme tehdy započali se stavbou nového státního útvaru. Když povážíme, jaké ohromné miliardové sumy za uplynulých 14 let složil čsl. poplatník na daních, dávkách, poplatcích, dávce z majetku a přírůstku, neváhám poprositi každého ministra financí, aby před touto vlastností čsl. člověka uctivě smekl klobouk. Ovšem jiná je otázka, bylo-li těchto peněz vždy a v každém případě, jak tomu má býti, užito opravdu účelně.

Mým úkolem není rekriminovat a předvádět bilance obětovaných a často neúčelně vydaných peněz za posledních 14 let. Chci jenom říci, že v oné době, kdy se v Československu takto nakládalo s penězi, ministr financí neváhal rok co rok předkládati poplatnictvu nové daně. Když už tento poměr státu k poplatnictvu stal se dosti nesnesitelný - konstatuji, že to bylo v době absolutně jiné konjunktury, než máme dnes - a když byla naše republika zachvácena chvatným podnikáním bez ladu a skladu, bez jakékoli konsekvence a rozmyslu, pamatuji, že to byl právě Ant. Švehla, který ohlásil devisu, že parlament nesmí uvalovati na poplatnictvo již žádných daní a že je potřebí poměry stabilisovati. V důsledcích této devisy se i v pozdější době provedla částečná novelisace sociálního pojištění a určitá daňová reforma, některé zákony, které měly znak revoluční doby, byly poněkud novelisovány a přizpůsobeny jiným poměrům, byl zaveden limit, který ještě podnes označují ti, kteří pracují v samosprávě, za neštěstí veškerého hospodaření naší samosprávy.

Je pravda, že hospodaření v komunách je po zavedení limitu neobyčejně těžké a že tento zákon do jisté míry přiškrcuje toto hospodaření, ale konstatuji otevřeně, že při našem přirážkovém systému, jaký v republice máme, nemohli jsme zastaviti úžasné předlužování našich obcí a měst jinak, než přijetím limitu, podle něhož země, okres a obec smí zatížiti poplatníka svými přirážkami jen do jisté výše. Konstatuji to proto, poněvadž při dnešních tíživých poměrech se nám vytýká, jako bychom byli spáchali zločin na samosprávě. Vím bezpečně, že jsme uposlechli toliko volání z řad poplatnictva, které nemohlo snésti tehdejší hospodářský systém a volalo, abychom mu postavili určitou hráz. (Posl. Bezděk: Teď nemohou platit 350%, jak by mohli platiti 1.200%!) Přijdu k tomu, pane kolego. Mezitím se hospodářské poměry v celé Evropě, ba na celém světě počaly překotně měniti. Myslím, že bylo určitou chybou se strany parlamentu, že tenkráte, kdy počaly se jednotlivé státy proti nám uzavírati a ničiti náš průmysl, obchod a zemědělství, určitá část zástupců lidu v tomto parlamentě žila ještě stále v růžové pohádce a myslila, že tyto poměry se změní samy sebou. Konstatuji, že v celém světě již činili opatření na poli hospodářského zákonodárství, obchodně-politickými cly, devisovými ústřednami a všemi možnými jinými prostředky, co mezitím u nás teprve tvrdá skutečnost za hranicemi vyvolala pro taková opatření určitý smysl, a to ještě po předchozích bojích, jdoucích velmi často až do extrémů, jak je toho pamětníkem tento dům.

Slavná sněmovno, v nynější době se nalézáme v situaci, kterou nelze ani dost kriticky obsáhnouti. Nejsem pesimistou, ale hrozím se toho, že jsme určitou laxností se dostali až k těm koncům, u nichž nyní stojíme jako u hromádky popele. Máme místo 22 miliardového rozpočtu již jen 8miliardový a já tvrdím, že naše poplatní kapacita nesnese ani 8miliardového rozpočtu a že budeme rádi v příštích dvou letech, když podle své poplatnosti seženeme na daních, dávkách asi 6 miliard a na ostatních penězích tolik, abychom mohli míti rozpočet v rovnováze.

Slavná sněmovno, pan generální zpravodaj zde mluvil o krutých opatřeních proti daňovým kverulantům. Státní pokladna utrpěla dubiosními pohledávkami právě proto, že předešlí ministři financí právě k těm největším poplatníkům se chovali s nevysvětlitelnou benevolencí. Chci říci, že se nemusíme báti o peníze, které máme zaknihovány na velkostatcích, lesních a jiných komplexech, které mají hmotnou cenu. Kdybychom se však podívali na insolvence přečetných továren, nikdo nám v této sněmovně nevysvětlí, jak bylo možno, že 5, 6, 8 roků továrna, která prosperovala za největší konjunktury, neodváděla ani krejcar státní pokladně, když je nám známo, že na příklad poplatníci mého druhu, poplatníci zemědělští, jsou nuceni platiti daně půlročně napřed, a nezaplatí-li je, použije berní úřad prostředků, které má po ruce.

Vzpomínám si, že jsem byl jednou prohlášen za neloyálního občana, když jsem tvrdil, že určité položky v předešlých rozpočtech vedené jako aktivum nejsou aktivem, nýbrž pasivem, ba daleko více, že jsou dubiosními a tudíž že žádný dobrý výsledek takového rozpočtu nelze očekávati. Nejbližší doba, a to je právě letošní rozpočet, nám ukázala, že se objevil ve státním rozpočtu ohromný schodek a že zrovnovážněný rozpočet loňský byl vlastně rozpočtem nerovnovážným. Takových, abych řekl, "zrovnovážněných rozpočtů" jsme měli řadu ve státě, ale takové rozpočty máme také v hospodaření komun, okresů a zemí.

Přiznejme se upřímně všichni k chybám. Místo co jsme měli jako řádný podnik budovati fondy a úspory, bláznivě jsme investovali. Investoval továrník, investoval hospodář, obchodník, investovali přemrštěně všichni od nejmenšího až po největšího a stejně tak obce přes okres a zemi až po stát. Činí-li se nyní výtka politikům za všechny tyto hospodářské a finanční omyly, chci s tohoto místa říci, že vinu nenesou jen čsl. politikové, nýbrž i národohospodáři. Z těchto omylů, ať již byly na poli rozpočtovém, hospodářském nebo jiném, měli bychom se dnes vážně poučiti a měli bychom nastoupiti zcela jiné cesty ve státním hospodaření. Jako je nemyslitelno, aby naše rozpočty basírovaly na takových příjmech, jaké kdysi měl celý náš hospodářský život, tak je nemožno, aby sociální dávky zůstaly nezměněny. (Výborně!)

Slavná sněmovno, nesmíme si zapírati, že budeme museti mnohé věci přestavěti, aby odpovídaly skromnosti, do níž jsme byli poměry vehnáni. Uvažme, že výši sociálních dávek usnesl náš parlament v době naprosté inflace peněz. Říkám otevřeně, že při dnešním množství daňových exekucí, jejichž zmírňování jsme se již tolikráte domáhali, může přijíti okamžik, kdy se placení sociálních dávek automaticky samo zastaví. Vím příkladně od lidí činných v ústavech pro nemocenské pojištění, že je nutno rychle započíti s přestavbou celého dnešního systému a že i ve prospěch ústavů samých, tedy pojišťoven, je nutno podnikati restrikce a škrty.

Stejně tak musíme učiniti vážná opatření, pokud jde o úrokovou míru. Za nynější výše úrokových sazeb a úrokové míry nemůže nikdo existovati a bylo by nošením dříví do lesa, kdybych se o tom zbytečně rozšiřoval a chtěl to dokládati zkušenostmi, které jsem jako funkcionář peněžního ústavu za léta získal.

Co do jisté míry venku mezi lidem posílilo posici vlády a parlamentu, je víra, že tato vláda, které se říká Malypetrova, chce udělati opravdově určité škrty v celém systému hospodářském a že má dobrou vůli dělati to bez ohledu na pravo i na levo. (Výkřiky posl. dr Hodiny.) Parlament, kterému se vytýká, že neměl dosti zájmu o ožehavé věci, nemohl míti tohoto zájmu do té doby, dokud vládl nemožný systém uzavírati státní rozpočty nepřehlednými loktušemi, neboť ani rozpočtový výbor - jak vím - který se každoročně zabývá řadu týdnů rozpočtem, nemohl proniknouti do záhad položek jednotlivých ministerstev. To se z velké části podařilo tak zv. parlamentní "sedmičce", která byla utvořena ze členů sněmovny a měla právo žádati ke každé i nejmenší položce odpovědné vysvětlení. Tato komise seškrtala rozpočet o plných 800 mil. Kč, tedy o cifru, kterou stát vydává na nezaměstnané dělníky, a posílila, slavná sněmovno, víru obyvatelstva v parlamentarismus. Je na nás, abychom na této cestě k opravdovému povznesení našeho parlamentarismu neustrnuli, nýbrž po ní šli dále. Pevně věřím, že tato komise, která má a měla plnou důvěru parlamentu, bude ještě posílena ve svém snažení novou kontrolní a úspornou komisí, která konečně, ačkoliv existuje od mnoha let, má se uchopiti práce právě v této době.

Chtěl jsem však při dnešní debatě v plenu poukázati ještě na jinou věc - mám o tom ohromný materiál - a chtěl jsem se veřejně zeptati určitých resortů, co to jsou za položky u toho a toho paragrafu jednotlivých ministerstev, o nichž bezpečně vím, pravím bezpečně, od lidí naprosto informovaných a seriosních, že jsou nachystány k tomu, co se v této době popíralo a co v administrativě státní, jíž jsme zredukovali platy, způsobilo velkou nevoli a velkou nespokojenost. (Hlasy: Remunerace!) Ale já si tento materiál nechám a přijdu s ním na místa, kde to bude daleko účelnější.

Řekl jsem na počátku řeči, že vítáme všechna opatření dnešní vlády, aby co nejúžeji pracovala s parlamentem, a že vítáme tudíž snahu o povznesení jeho úrovně. A tu musím říci, že se těmto dobrým snahám staví v cestu určité zjevy, které s tohoto místa musím kritisovati. Stává se velmi často, že ministři naší republiky neodpovídají vůbec na dotazy poslanců anebo odpovídají za nepřehlednou řadu měsíců, někdy i za 3/4 roku, a to ještě způsobem, který poslancův dotaz spíše zlehčuje. Musíme si uvědomiti, že my vlastně jako členové parlamentu, jakkoli se venku myslí, že můžeme všechno obrátiti na ruby, nemáme těch práv příliš mnoho. Necháme-li si na ně ještě sahati takovýmto způsobem, nebudeme míti vůbec žádných práv a může se státi, že ve středu nebo ve čtvrtek nebude s námi vůbec nikdo mluviti. Také způsob, jak se takové odpovědi na interpelace a dotazy sestavují, je velmi zajímavý. Ten, jenž v této interpelaci je obžalován, má možnost udělati si advokáta ex offo sám.

Podal jsem na př. více než před 2 lety dotaz - a to dotaz velmi závažný - který pojednával o tom, jaké osoby a kdo všechno měl tehdy v rukou dovoz rumunského, polského a maďarského dobytka k nám. Uvedl jsem, že z nepřehledné řady těchto dovozců, kteří v mnoha případech nemají vůbec ani příslušenství naší republiky, nehledě ani na národnost a vyznání, jest jenom jediný Čechoslovák, a uvedl jsem způsob, jakým tato společnost dovozců postupovala. Údaje, které byly naprosto korektní a které odhalovaly všechnu ubohost státu, který nechá takový ohromný export, na němž se vydělávaly závratné sumy, v rukou lidí, kteří ani nejsou jeho příslušníky, způsobily ve veřejnosti nebývalý rozruch, ale pan ministr mně dodnes odpověď nedal.

Jiný případ, ve kterém se úroveň parlamentu snižuje, je tento: Když jsme projednávali tak zv. lihový zákon, ve kterém určitý pasus jedná také o výrobě lihu ovocného, byl jasně sjednán text tohoto zákona, jakož i podrobný způsob jeho provedení. Z ministerstva financí sedělo u této práce v příslušné komisi tolik zástupců, kolik Kristus měl apoštolů. Toho Krista Pána tam dělal pan sekční šéf Hák. Bylo jasně zřejmo, jaká je vůle zákonodárců, a zástupci ministerstva financí projevili s našimi opatřeními naprostý souhlas. Bylo jasně projednáno, jak bude provedena státní kontrola, t. j. kontrola výroby ovocného lihu a jeho rektifikace podle nového zákona, jak bude vybírána tato daň a všechny jiné podrobnosti.

Ale ministerstvo financí vydalo pak prováděcí nařízení, kterými úplně postavilo na hlavu tato ujednání. Tak na př. bylo dojednáno, že při súčtování daně z výroby ovocného lihu se odpočítá nejprve 25 hl stupňů, z nichž bezplatně může býti provedena rektifikace, a z ostatního se vybere předepsaná daň.

Byl jsem tehdy upozorněn se strany některých kolegů a měl jsem určité pochyby o tom, zdali to tak všechno skončí, jak jsme to tam dojednali. Když jsem p. sekčnímu šéfovi Hákovi tuto svoji skromnou pochybnost naznačil, spráskl ruce a povídá: "Pro Krista pána, mějte přece k nám důvěru." (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Slavná sněmovno! Jak tato důvěra dopadla, přesvědčili jsme se z prováděcího nařízení, podle něhož, jakož i podle jiných instrukcí daných důchodkovým kontrolám je povinen každý, kdo vyrábí po domácku podle tohoto zákona slivovici, platiti celou daň, tedy i z 25 hl stupňů ovocného lihu daněprostého, napřed, kterýžto obnos prý mu pak státní pokladna vrátí. (Výkřiky posl. dr Hodiny.)

Slavná sněmovno, kdo zná dnes poměry, kdy, jak se lidově říká, nikdo nepáchne grošem, musí uznati, že nikdo nemá možnost, aby státu z daněprostého produktu vyplácel peníze a pak si podával kolkovanou žádost, aby u milostivě za rok nebo 2 léta tento obnos byl vrácen.

Musili jsme obstarati po dlouhém jednání a s velkými potížemi záruku pro tisíce lidí, aby nemusili tyto částky skládat, poněvadž při nynější mizerii a nedostatku peněz je těžko, aby lidé sháněli peníze na daň v takovém případě, kde zákon jasně praví, že ono množství je daněprosté.

Při jednání o zavedení tak zv. úředních měřidel, které jsem navrhl a koncedoval, aby přestaly ty výmluvy z ministerstva financí šířené, že všichni, kdo pálí z ovocného lihu, pálí na černo a že jsou to samí kverulanti, byl jsem ujišťován zástupci ministerstva, že, neopatří-li si úřady dostatek měřidel, zavede ministerstvo financí kontrolu jiným vhodným úředním způsobem, jak jsme to do textu lihového zákona také vsunuli.

Avšak nyní se všechny důchodkové kontroly vymlouvají, že mají nedostatek úředních měřidel, a tak zbytečně sekýrují tisíce žadatelů, kteří mohou vyrábět ovocný líh a prováděti jeho rektifikaci jenom v zimních měsících, dokud je led a sníh. Sekýrují je tím způsobem, že jim nedávají možnosti vypáliti množství naloženého ovoce až snad někdy v měsíci březnu. Jen tu a tam - jako z protekce - na velmi naléhavé intervence se nám podaří, že kontrola je provedena jiným vhodným způsobem podle zákona.

Také, vážená sněmovno, řada jiných předpisů, jako na př. o velikosti otvoru, kterým se vkládá do chladícího přístroje led, dále způsob, jakým se přidělují vzdálené obce do jednotlivých středisek, je proti duchu zákona a vůli zákonodárců, kteří tento zákon sjednávali. Nyní dokonce orgány důchodkové kontroly nechtějí nechati převézti ani tak zv. produkční lihovary z vesnice do vesnice a žádají za to poplatek 600 až 800 Kč. Některé důchodkové kontroly dokonce vykládají jinak úplně jasné znění zákona, kde se jedná o tak zv. množství 25 hl st. daněprostého lihu, a bůhví, podle jaké logiky usuzují, že toto daněprosté množství prý není prosto daně z obratu. Tedy venkoncem a napořád je to zbytečné zneklidňování a sekýrování čsl. poplatníků v nynější beztoho neklidné a pobouřené době. Nač pak máme sněmovnu? K čemu jsou důvodové zprávy? Nač v zákonodárném sboru vyslovuje zákonodárce svou vůli, když jediný resort ministerský anebo dokonce jediný sekční šéf může vzíti pero a postaviti to všecko na hlavu? A proto budeme žádati a budeme se domáhati toho, aby nepřicházelo prováděcí nařízení k zákonu do výboru posl. sněmovny post festum, jak se to děje doposud, nýbrž aby tam přišlo dříve a mohlo býti zkontrolováno, v čem se rozchází zákonodárce s tím, kdo stylisuje takovéto prováděcí nařízení.

Bývalá praxe, která se zahnízdila v našem parlamentarismu, snížila nesmírně v očích veřejnosti náš význam. Nesměli jsme měniti věci často bez nás sjednané a tento zjev, který byl po prvé prolomen při projednávání bankovního zákona, nesmí se již opakovati. Máme největší smysl pro stát a jeho potřeby, jakož i pro umožnění působnosti státní administrativy, ale aby byrokracie stavěla nás a celý parlament do očí veřejnosti takovým způsobem, jak se to doposud dálo, nedáme si a nesmíme si dáti líbiti. (Výborně!)

Jiný takový případ, jak se znevažuje parlamentarismus, je odpověď na interpelaci, kterou jsme podali s kol. Staňkem a která pojednávala o zadání projektu Nejvyššího soudu v Brně. Promiňte mi to, vážení pánové, ale jsem moravský poslanec, nikdy jsem nepěstoval tak zv. moravský separatismus, vždycky jsem usiloval o určitou soudržnost, ale zjevy, které bijí přímo do hlavy v poslední době, nás přinutily, abychom si všeho toho více všímali, a nedivte se, že se na Moravě tvoří skupina moravských poslanců všech stran, kteří na příště budou hleděti, aby se nezasahovalo do jejich držav dávno těžce vybudovaných a vybojovaných takovým způsobem, jak se to děje teď. Toho se také týkala interpelace, kterou jsem s kol. Staňkem podal. Na naši interpelaci o tom, jak se tento projekt zadával a jak byl odborně technicky veden, odpověděl nám p. ministr veř. prací za plných 7 měsíců. My poslanci jsme elementem neobyčejně trpělivým a čekáme, jako čekali kdysi Mesiáše, a tak se po 7 měsících konečně nějaké skromné odpovědi dočkáme. Ale odpovědí, kterou nám pan ministr veř. prací poslal, nejsou naše tvrzení vůbec vyvrácena. Ministerstvo veřejných prací vykládá zadávací řád jak chce a zadává projekty také jak chce. Přirozený výklad §u 2, odst. 5 jest, že projekty budov jako součást stavebních úprav nejsou ze zadávacího řádu vyjmuty ani tenkrát, když některé stavební úpravy jsou uměleckou zakázkou. Podle výkladu ministerstva veřejných prací jest uměleckou zakázkou projekt budovy Nejvyššího soudu stejně jako projekt hospodářské budovy nebo po případě nějaké kanalisace. Takový výklad však svádí k tomu, že se z úřadů dělá vrchnost a z občanů poddaní, což absolutně neodpovídá principu demokracie. Obě soutěže na Nejvyšší soud nebyly technicky řádně připraveny. Pro obě neobstaraly se předem řádné předprojekty a teprve až po skončené druhé soutěži zhotovilo samo ministerstvo předprojekt po 6měsíční práci. To je vsak úplně obrácený postup. Ministerský projekt byl takové úrovně, že požadavkům Nejvyššího soudu nevyhovoval, a to Nejvyšší soud také v důkladných připomínkách ministerstvu veřejných prací sdělil. Toto ministerstvo vyložilo si připomínky Nejvyššího soudu úplně obráceně, soudě podle toho, co se sdělilo deputaci vedené starostou města Brna. Tak si můžeme představiti, jakou odbornou váhu může míti úřední kritika činnosti našich výtvarníků a tvrzení ministerstva veřejných prací, když v odpovědi na naši interpelaci se píše, že ministerstvo shledalo správným postup poroty, kterou samo jmenovalo. Postup její v posuzování soutěžních projektů byl tak zmatený, že vyvolal v denních i odborných listech odůvodněné kritiky. Jedna a tatáž porota kladla vždy vzájemně si odporující požadavky a dělalo to dojem, že pracuje tak, aby se stavět nemohlo. Není pravda, jak se tvrdí v odpovědi, že se porota omezila na stanovení relativního pořadí projektů, nýbrž je pravda, že jako vlastní výsledek soutěže stanovila směrnice pro definitivní projekt. Neoznačila však výslovně brněnský projekt, který má jejich dobré vlastnosti. Pořadí projektů odhlasovala bez ohledu, zdali směrnicím a požadavkům Nejvyššího soudu vyhovují či ne. Ministerstvo veřejných prací při zkoumání projektů nedbalo odborné kritiky a nedemokraticky přehlédlo, že tuto budovu nestaví jen úřady, nýbrž celá republika.

Definitivní projekt zadalo ministerstvo veřejných prací dvěma pražským architektům, protože prý k nim mělo důvěru na základě zdařilých prací pro stát a znalo je jako velmi zdatné výtvarníky, tedy ne na základě vlastní soutěžní práce. To však znamená, že brněnským architektům se buď nedává příležitost, aby mohli zdařilé práce pro stát vykonat, anebo má ministerstvo veřejných prací jiný názor na zdařilé práce než mimoúřední odborné kruhy. Na druhé straně však ministerstvo veřejných prací samo posílá práce brněnských architektů po zahraničních výstavách, a to s úspěchem. V odpovědi na interpelaci se uvádí, že ministerstvo veřejných prací přizvalo k druhé soutěži jednoho proto, že projevoval nehonorovanými studiemi o věc nevšední zájem, když však jiný brněnský architekt vypracoval po soutěži nový návrh, aby jím prokázal odborný omyl poroty, a když tento návrh věnoval zdarma ministerstvu veřejných prací, vrátil se mu s ironickou poznámkou. Tento civilní architekt byl vyřazen ze spolupráce na definitivním projektu přes iniciativní písemné doporučeni prvního presidenta Nejvyššího soudu a přes to, že v informacích pana ministra, č. j. 326, se poukazuje na soukromé architekty, odkázané pouze na výdělek z prací projektantských, zatím co profesoři mají postaráno o přiměřenou existenci. Soutěžní projekt tohoto brněnského architekta se kryl se stanovenými směrnicemi v jich odborné části a zásadně s požadavky Nejvyššího soudu. Z toho vyplývá, že neodpovídá skutečnosti, co nám pan ministr veřejných prací na naši interpelaci odpověděl.

Prosil bych nyní, vážení pánové a vážení páni ministři, abyste uvěřili tomu, co my zástupci venkovského lidu zemědělského delší dobu ve svých řečech, návrzích a ve svém úsilí na vás adresujeme, abyste uvěřili, že na našem venkově je taková mizerie, která hrozí absolutním zhroucením celého malého a středního stavu zemědělského. Obilí a hospodářské produkty klesly takovou měrou, že zemědělský člověk nemůže dostáti svým platebním povinnostem. On nejen že nemůže nakupovati, nemůže dávati peníze živnostem a průmyslu, nejen že nemůže lidsky žíti a dopřáti si těch existenčních potřeb, na které by měl nárok, nehledě ani k potřebám kulturním, ale on nemůže zaplatiti všechny dávky, platy a daně, které na něho vývojem za 10 let byly uvaleny a které nejsou úměrné cenám dnešní jeho práce. Náš zemědělský člověk na vesnicích je námi dokonale poučen, v čem vězí příčiny této mizerie. On ví, že jednak válka přetvořila dosavadní výrobu, že četné státy se hleděly osamostatnit ve výrobě, kterou jsme až doposud exportovali, že zámořské obilí se vyrábí za jiných podmínek, on ví, že Sovětský svaz ruský oddělil od celé západní Evropy a Ameriky 800 mil. lidských duší a ohromné území, z čehož vyplývá dnešní mizerie, on ví, že dosavadní způsob lidské výživy u všech národů a na celém světě se změnil v neprospěch zemědělcův, ale on žádá od nás jenom dvě věci: za prvé, aby stát v takové těžké chvíli, jakou dnes prožívá, spořil, kde se dá, aby nezvyšoval zbytečně státní rozpočet, který se nám podařilo po těžkých zápasech v minulých letech zrovnovážiti. On žádá poslance všech stran, nejen nás, aby si ve sněmovně položili otázku, zda-li tento stav je nadále udržitelný. Slavná sněmovno, člověk na vesnici žádá věci docela samozřejmé, aby především jeho produkce byla zužitkována, zkonsumována a zaplacena a aby byla chráněna proti cizí konkurenci všemi možnými prostředky, jako je tomu ve státech jiných. Žádá, aby byl zcela jinak vyřešen obilní problém v Československu, než tomu bylo dřívějším t. zv. obilním syndikátem, který nebyl udělán zákonem, nýbrž jen komptoirní notou mezi státem a těmi, kdož ho spravují. Žádá, aby konečně už jednou bylo definitivně skoncováno jednání a aby byl promyšleně sestrojen živočišný a mléčný syndikát, poněvadž tato otázka je v dnešní krisi cen žita, ječmene a řepy otázkou nejaktuálnější. On žádá, aby v obchodě dobytkem byl zjednán pořádek, a to jak v obchodě tržním, kde kvete vyděračství a podvodnictví, tak i v obchodě masem, kde se přiživuje nepřehledná řada lidí, kteří nejsou ani našimi příslušníky a po nichž našemu státu absolutně nic není. On žádá zastavení exekucí pro nepatrné nedoplatky, nemůže-li si poplatník opatřiti peníze. On žádá opravu zákona pachtýřského a nepřehlednou řadu jiných opravných prostředků, mezi nimiž je i požadavek, aby stát, který vlastní ohromné latifundie půdy, použil rolní a luční půdy, která stejně nic nenese, poněvadž je zemědělství v krisi, jako na ostatních selských živnostech, k usídlení lidí, kteří dnes nebo zítra půjdou hladoví z měst ven, poněvadž nemají v městech práci, nemohou nalézti zaměstnání. A jestliže se na tomto opatření neusneseme, prorokuji, že tento postulát si prorazí cestu sám a stane se akutním v několika nejbližších letech.

My, producenti zemědělští, díváme se velmi trpce na stanovisko našeho konsumenta k celé naší produkci. Československé obyvatelstvo skládá se z velkého procenta konsumentů a konsument ani neví, jaké bezpráví páchá na všech výrobních vrstvách, od nichž je vlastně odvislý, když domácí výrobky nechá prostě na skladě a všechny peníze obětuje za výrobky cizí. My nejsme v této principielní otázce ani dosti dobře vychováni a neděláme dosti nutných opatření ani se strany parlamentu. Konsument, který všechno chce, který pomocí svých poslaneckých skupin a pomocí svých mluvčích ve vládě zatíží výrobu vysokou režií a při tom šilhá, aby si výrobek koupil za hranicemi laciněji, je konsument a občan nerozumný. Že by neměl ke svému státu, od kterého žádá přece podporu v nezaměstnanosti, pensi, zvýšení existenční úrovně, kulturní podniky, dráhy, komunikaci, úpravu měst, sanaci vkladů a nevím co všechno ještě, žádných povinností? Když se Italie octla svého času ve velké finanční krisi a Mussolini chtěl zrovnovážiti rozpočet - viděl jsem to na vlastní oči - italský konsument dovedl se podříditi pouhým plakátům vyvěšeným na rozích ulic římských, dovedl si utáhnouti břicho do té doby, dokud nebyl italskou sněmovnou zrovnovážen rozpočet. Když měli v Německu před jedním nebo dvěma roky t. zv. "žitný týden", sám president republiky postavil se v čelo zásady, že Němec musí dáti přednost obilnímu výrobku německému před cizím, a viděl jsem na svých cestách Německem, jak tato zásada vlastní soběstačnosti se tam úzkostlivě dodržovala.

Náš občan dovede se tlačiti do státní služby, třebaže naše administrativa pohlcuje takové ohromné procento celého rozpočtu, požaduje nákladnou sociální péči, jejíž položky za deset let obsahovaly několik miliard. Dovedl vzíti od státu lacinou mouku a třímiliardové sumy na podporu stavebního ruchu, dovedl gentským systémem bráti podporu v nezaměstnanosti, žádá sanaci ztrát svých vkladů od tohoto státu v bankách, resp. v padlých peněžních ústavech, žádá poplatky a příplatky od státu i od výrobců na starobní, invalidní a nemocenské pojištění, vzal od státu 8hodinovou dobu pracovní a chce 40hodinový pracovní týden, žádá od státu, aby měl v každém větším městečku odborné a měšťanské školy, zkrátka žádá od něho všechno, co kulturní člověk evropské ráže může požadovati, ale na jedno zapomíná, že totiž domácí výrobek takto zatížený vysokou režií nechá československému producentovi na skladě nebo - je-li to sedlák - na sýpce doma. Nekoupí ho, zdá se mu špatný; žene se za modními fantomy a za reklamou importérské spekulace. Pečivo musí míti z mouky americké neb uherské, látku anglickou, uzeninu krakovskou, kosmetický přípravek musí míti dáma pařížský, víno italské, zkrátka do celého našeho spotřebního života, který je základem každého spořádaného národohospodářství, vnesl náš konsument úplně falešný modní tón. (Výborně!) Říká: Co je mně po tom, že čsl. sedlák nemůže prodati žito a pšenici ani za polovinu ceny? Konsument nedbá, aby si vyřídil se zprostředkovatelskými obchody t. zv. zisky. Vždyť je to, vážení pánové, hrůza a bije to do hlavy, zač producent všechny základní obilniny a základní výrobky z nich k výživě a existenci lidu prodává a zač je konsument v místě spotřeby platí. My jistě nejsme pro odstraňování rozumného obchodu, avšak i tyto zisky musí býti úměrné. Prodává-li se však venku 1 q brambor za 16 Kč a stojí-li v Ostravě 200 Kč, je to zisk poněkud nepřiměřený.