Zatím co v poslední době neobyčejným, skoro nesnesitelným daňovým tlakem a zdražením předmětů spotřeby důležitých pro živobytí se chtělo zakrýti pasivní hospodářství, pak předloženým návrhem zákona tisk 2099 o snížení platů a pensí tato opatření vyvrcholují.

V době, kdy stojíme před vyřešením bytových zákonů, odnímá se státním zaměstnancům vánoční přídavek. Toto opatření stalo se pro četné z těchto zaměstnanců, zcela zvlášť pro ty, kteří bydlí ve veřejných nebo státních budovách, přímo trestem, poněvadž když jim byla poskytnuta vánoční remunerace, bylo jim nájemné z bytů zvýšeno často dvojnásobně, ba dokonce trojnásobně, toto zvýšení zůstalo, zatím co vánoční přídavek, jímž se jisté vládní vrstvy agitačně chlubily, zmizel.

I když uznáváme, že stát jest ve velké finanční nouzi, přece musíme popírati, že jednou z jejích příčin mohly by býti osobní výdaje. Kořeny této neblahé finanční situace státu musejí se hledati jinde. Dokud se neužije všech jiných prostředků, aby nepříznivá státní finance byly jinak uvedeny do rovnováhy, musíme se plným právem ohraditi proti jakémukoliv snižování platů a pensí, neboť takové opatření uvedené v čin povede určitě ke zbídačení četných veřejných zaměstnanců. Uváží-li se, že při ročním důchodu 9.300 Kč s dosavadními daněmi a srážkami a s nynějším snížením bude úhrnná srážka činiti 1013 Kč, pak jistě není pochybnosti, že taková domácnost zchudne. Dlužno poukázati i na to, že veř. a stát. zaměstnancům jako inteligenci se nemůže zazlívati, když usilují o ukojení svých kulturních potřeb a tím se dále vzdělávají ve prospěch své odborné výchovy. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Ani valorisace nynějších platů zaměstnanců a pensistů není v žádném kulturním státě Evropy tak nepříznivá jako u nás. Zatím co Francie valorisovala tyto požitky na 118 až 123%, Anglie na 81 až 88%, Německá říše po trojím zkrácení poskytuje stále ještě 69 až 70% požitků, činí u nás tato výše jen asi 40 až 60% mírové hodnoty, takže my, ačkoliv životní potřeba činí stále ještě desítinásobek mírové hodnoty, provedli jsme sotva pětinásobné zvýšení mírových požitků.

Také dlužno uvážiti, že zastavení postupů již skoro dva roky trvající těžce postihlo zcela zvlášť akademicky vzdělané úředníky, ačkoliv odpovědnost těchto osob jest rovněž páteří státní správy. Pro nás Němce má zvláště těžké následky i zastavené přijímání do veřejných služeb.

Ani místní přídavky se dosud stále ještě nepřiznávají tak, jak by to odpovídalo drahotním poměrům jednotlivých služebních míst. Stejně byli již nyní zaměstnanci velmi nepříznivě poškozeni ztrátou pragmatikálního časového postupu, čtyřnásobnou čekatelskou dobou.

Neslýchané jest však snížení pensí, které přece nejsou žádnými dary z milosti, nýbrž kterých pensisté nabyli podle práva dlouholetým placením pensijních příspěvků.

Vždyť pense byla to jediné, co dalo státnímu zaměstnanci zapomenouti na často nepatrný plat, poněvadž přece až do dneška byla považována za něco jistého a nedotknutelného.

§ 8 tohoto návrhu zákona obsahuje 10 až 15%ní snížení odpočivných požitků osobám, které musí bydliti v cizině. Toto ustanovení jest jistě kruté, poněvadž ne všechny cizí státy dělají tyto srážky z pensí pensistům bydlícím v Československu. Tito zahraniční pensisté nemohou se také skoro za nynějších poměrů přestěhovati zpět.

§ 7 ustanovuje i srážky z kongruy. Ačkoliv tento doplňovací důchod neměl nikdy podílu na někdejší vánoční remuneraci a rozličných jiných výhodách státních zaměstnanců, přece i na něm se provádějí tyto citelné srážky.

Toto snížení platů musí těžce postihnouti i učitelky ručních prací a domácích nauk, jejichž nynější plat již vůbec není v žádném poměru s výdaji na jejich předběžné vzdělání.

Zcela zvlášť nesociální poškození staropensistů jest však v odkladu propočítání tak zv. čtvrté etapy, které místo 1. ledna 1933 má nabýti účinnosti teprve 1. ledna 1935. I § 14 jest pro nás velmi povážlivý, poněvadž jest v něm obsažen zákaz, že se státní zaměstnanec ve výslužbě nesmí zabývati prací, která směřuje proti zájmům státu. Tím se většině nynějších daňových poradců, jimiž jsou zpravidla finanční úředníci ve výslužbě, zakazuje tato činnost, což jest zvláštním poškozením podniků, které dosud mohly dobře zhodnotiti zkušenosti a praxi těchto osob, aniž tím poškodily stát.

Dnes, kdy státní pokladny jsou prázdné nikoliv vinou zaměstnanců, jsou oni určeni jako oběti a na jejich útraty mají býti uhrazeny ztráty, které byly způsobeny často marnotratností a bezohledným sobectvím. Tvrzení, že se musí šetřiti na osobních výdajích, vyvrací denní zkušenost a nikoliv naposled sám státní rozpočet. Nemůže býti státnicky chytré roztrpčovati své úředníky, neboť za takových poměrů není možno, aby se od nich očekávalo radostné vykonávání povolání. Státní zaměstnanci se dohánějí k tomu, aby to, co jim schází k živobytí, získali si jiným způsobem, při čemž čistota jejich povinnosti nezůstane vždy zachována a způsobí stále vzrůstající zradikalisování státních zaměstnanců.

Varujeme i z hospodářského zájmu před tímto nebezpečným pokusem, neboť sníží-li se kupní síla tohoto tak důležitého stavu, spotřeba ještě více poklesne a hospodářská krise se ještě více zhorší. Jest to nejnevhodnější prostředek k nápravě vleklé krise a působí to dojmem, jakoby v tomto předloženém návrhu zákona měla moc přednost před právem.

Zcela nedemokratické jest také omezení svobodného projevu mínění, jak tomu bylo při jedné manifestační schůzi dne 5. listopadu 1932 v Mostě, kterou příslušný úřad zakázal v zájmu klidu a bezpečnosti. Nynější stav nezavinil chudý lid a ten se stává nyní míčem koaliční politiky. Jen strany demokraticky nejníže stojící dávají se touto cestou, kterou se jen ochromuje tvůrčí radost státních zaměstnanců. Zaměstnanec bojuje za udržení lásky ke svému povolání a úřadování proti korupci a za lidskost.

Velice dlužno litovati, že oprávněné požadavky politiků jsou nevyslyšeny, rozváty větrem. Přes to, že na četných protestních schůzích jako v Liberci, Chebu, Znojmě a jinde i vládní poslanci ujišťovali zájemce, že bude tento zákon zamítnut, nacházíme dnes tytéž politiky jednotné, aby potlačili naše zaměstnance. Politikové a zákonodárci, kteří souhlasí s takovým zákonem, musejí převzíti plnou odpovědnost za tento čin, který nemohou ospravedlniti. Tento zákon bude míti často škodlivé následky i ve veřejném životě, poněvadž většina poškozených bezplatně vykonávala veřejné funkce s největší svědomitostí.

Se zřetelem na tyto skutečnosti, zcela zvláště však na to, že zástupci skoro všech stran několikráte dali zaměstnancům s pevným platem závazný slib, že se postaví proti každému snížení a že dokonce československý zástupce ve finančním výboru Společnosti Národů dne 28. října t. r. žádal, aby posvátnost smluv se vztahovala i na úřednické platy, dlužno hluboce litovati, že se přes to zabýváte těmito nesociálními opatřeními.

I většina hospodářských organisací, a to nikoliv neprávem, energicky se postavila proti každému snížení platů, poněvadž provedení tohoto snížení jest novou těžkou ranou pro obchod, živnosti a průmysl a poněvadž zcela zvláště v průmyslových oblastech, kde hospodářská krise pro velkou nezaměstnanost beztoho již ničivě působí, krise ještě vzroste. Tento zákon jest tedy novým poškozením soukromého a veřejného hospodářství. Nemohu než ještě jednou zdůrazniti, že se stále a stále vyžadují oběti od těch, kdož mohou vyvinouti nejmenší politický odpor.

Žádáme, aby se k sanaci našeho státního hospodářství užilo konečně jed ně přístupného prostředku, vybudování našeho národního hospodářství, jehož lze zase dosíci jen rozumnou domácí hospodářskou politikou a zdravou zahraniční politikou. Dokud se nesprostíme okovů diktátu, jehož účelem jest potlačovati středoevropské hospodářství, dokud nepomyslíme na zrušení dovozních a vývozních omezení, na odstranění monopolů a syndikátů a na opravu kartelového zákona, budou všechny jiné pokusy o sanaci státních financí marné a mohou přijíti zase jen v úvahu, když půjde o to, abychom se protloukli několik měsíců.

Na tom nezmění nic ani zákon o úsporné a kontrolní komisi, ani komise ustavená podle tohoto zákona. I my budeme vždy usilovati o rozumná úsporná opatření, pokud nepůjdou na útraty všeobecného národního hospodářství. Musíme však již dnes zamítnouti návrh o úsporné komisi, zcela zvláště pokud jde o §§ 5 a 6, poněvadž znemožňují demokratickou činnost této komise, když se práce přidělují zase jen několika vládním členům, a musejí tak působiti proti parlamentu jako reservát členů koalice.

Musíme ještě jednou velice litovati, že se právě ve vánočním týdnu, kdy srdce lidská jsou pro radost a lásku nejpřístupnější a kdy se má bráti pokud možno největší zřetel na bližní, velké části státních občanů činí tato neslýchaná křivda a že ji činí onen zákonodárný sbor, který prohlásil, že jest odpovědný za blaho obyvatelstva. Proto musíme se vší rozhodností zamítnouti tyto předložené zákony jako hospodářsky nesociální a hlasovati proti nim. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Grünzner. Dávám mu slovo.

Posl. Grünzner (německy): Slavná sněmovno! Stanovisko našeho klubu k tomuto návrhu diktuje nevyhnutelná nutnost, abychom opatřili úhradu pro rozpočtový schodek 2 1/2 miliardy. Soc. demokracie nikterak nezneuznává tíži oběti, která se ukládá státním zaměstnancům navrženým snížením platů. Proto tedy trvala také na tom, a to s úspěchem, aby se přikročilo ke snížení státně-zaměstnaneckých platů teprve tehdy, až budou úplně vyčerpány všechny jiné možnosti jak snížením věcných výdajů, tak také zvýšením státních příjmů, aby se dosáhlo opět rovnováhy ve státním rozpočtu, rozvráceném krisí. Rozpočet na rok 1933, který v oboru státní výsostné správy a u státních podniků zavádí snížení věcných výdajů o 900 milionů Kč, jest nejlepším důkazem, že bylo vynaloženo nejvyšší úsilí, aby státní rozpočet byl uveden do rovnováhy bez snížení platů jeho zaměstnanců, a úhradové návrhy, které z části byly již sněmovně předloženy, z části ještě mají býti předloženy, doplňují tento důkaz krajním úsilím, aby se státu opatřily nutné peníze k plnění jeho úkolů, tedy také na platy jeho zaměstnanců. Když všechna tato opatření nepostačila, aby odčinila katastrofální účinky krise na veřejné hospodářství, jest tím jistě podán důkaz, že prostě nebylo jiného východiska než snížiti také osobní výdaje státu, které i podle tohoto státního rozpočtu, který počítá již se zamýšleným snížením, činí 45% všech správních výdajů, a to přechodně na dobu mimořádné finanční nouze tak, aby byla zaručena rovnováha ve státním hospodářství. Ačkoliv jsme se tedy s takovým odporem odhodlali ke kroku, který ukládá státním zaměstnancům po dva roky snížení jejich platů, přece musíme konstatovati, že by bylo nemělo smyslu a nejméně by bylo bývalo již v zájmu státních zaměstnanců samých, zařaditi do rozpočtu čísla a jimi stanoviti platy, jejichž zaplacení jest nad finanční sílu státu. To by bylo způsobilo, že by stát byl býval nucen plniti své povinnosti nekrytými papírovými penězi, takže by byli státní zaměstnanci nominelní zachování svých platů zaplatili rozvrácením měny a tím ještě daleko bolestnější újmou svého reálného příjmu. Právě státní zaměstnanci měli by nejvíce uznati nutnost vyrovnání státního rozpočtu, který jediný může jim zaručiti trvalou hodnotu jejich platů, a tím pochopiti nutnost opatření nyní učiněných.

Přes to ovšem chápeme, že státní zaměstnanci jsou nespokojeni se snížením svého příjmu. Ale jest nepochopitelné, odkud berou určité vrstvy odvahu přeměňovati tuto pochopitelnou nespokojenost v agitační materiál proti soc. demokracii. Právě probojovaný boj za úpravu tohoto návrhu ukazuje přece úplně zřetelně, že sociální demokracie splnila svou povinnost k veřejným zaměstnancům plně, tak jako to již činila odedávna.

Nechceme dnes připomínati bojů, které vybojovala sociální demokracie již ve starém Rakousku za hmotné a služebně-právní lepší postavení státních zaměstnanců. Nechceme mluviti o tom, že to byla soc. demokracie, která vydobyla učitelům zrovnoprávnění se státními zaměstnanci. Chceme jen úplně krátce konstatovati, že platový zákon z roku 1926, který velké masy státních zaměstnanců hmotně neuspokojil a jejich služebně-právní postavení podstatně zhoršil, byl usnesen občanskými stranami přes odpor sociální demokracie.

Ale se vším důrazem musíme upozorniti, že státní zaměstnanci musí především děkovati sociální demokracii, že po tři léta krise, která přinesla dělníkům a zaměstnancům v soukromém hospodářství hromadnou nezaměstnanost, zaměstnanost jen částečnou a mzdový tlak, velmi podstatné snížení jejich životní úrovně, nejen si zachovali platy neztenčené, nýbrž ještě mohli vybojovati zlepšení.

Kdybychom nemohli konstatovati nic jiného, než že jsme po tři léta bránili snížení státně-zaměstnaneckých platů, že se k tomuto opatření sahá teprve po třech letech nejhorších hospodářských otřesů, které velmi těžce postihly také státní hospodářství, kdežto v okolních státech byly platy sníženy již dávno, zatím co si v Německu zaměstnanci musili dáti líbiti již trojí snížení platů, tato skutečnost sama by stačila, aby naše chování úplně ospravedlnila. Ale nechceme ukazovati jen na Německo, zvlášť krutě postižené následky války a hospodářskou krisí. Vzdyť ani dnes nejbohatší země v Evropě, kapitálově silná Francie, nemohla zabrániti snížení státně-zaměstnaneckých platů. U nás jsme tedy zabránili snížení na tak dlouho, jak to vůbec bylo možno.

Ale soc. demokracie vykonala ještě daleko více.

Prvým jejím požadavkem, který vznesla vstupujíc do vlády, bylo, aby se staropensistům poskytlo dávno vytoužené zrovnoprávnění, a tento požadavek úspěšně vybojovala. V době, v níž se stav státních financí začal již utvářeti hrozivě, vybojovala státním zaměstnancům vánoční příspěvek, a tento vánoční příspěvek loňského roku, ačkoliv státní hospodářství již tenkráte ukazovalo zřejmé pasivum, aspoň z části zachránila hůře placeným kategoriím. Soc. demokracie může si také přičísti za zásluhu, že resystemisací, která si vyžádala nákladu 80 milionů Kč, aspoň z části napravila bezpráví platového zákona.

To vše se dělo v době, kdy se hospodářská krise zhoršovala takřka den ke dni a kdy jakékoliv sociálně-politické opatření, které ukládalo státní pokladně nová břemena, musilo se ovšem setkati s největšími potížemi.

Soc. demokracie neřídila se však posuzujíc problém státních zaměstnanců nikdy pohnutkami stranicko-politickými. Neboť nehledě k určitým kategoriím, které včas poznaly svou osudovou vázanost s veškerou dělnickou třídou a vstoupivše do svobodných odborových organisací a přiznavše se k třídnímu boji vstoupily do fronty pracujících lidí, jsou převážné většině velké masy státních zaměstnanců zájmy dělnické třídy cizí, ba častokráte chovaly se k ní nepřátelsky. Ba ještě v boji za samo snížení platů, aspoň oficielní, stavovské zastoupení státních zaměstnanců projevilo vskutku velmi málo porozumění pro stav dělnické třídy, pro daleko větší a bolestnější oběti, které ukládá krise soukromým zaměstnancům a dělníkům. Kde byla Exekutiva státních zaměstnanců, která by se nyní ráda dovolávala demokratické spolupráce, když průmysloví dělníci a zaměstnanci bojovali za svá sociální práva a za své živobytí? Tato tak zvaná Exekutiva nepokládala za nutné vypořádati se s deflačními teoriemi pana dr Engliše, mlčela, když pan dr Preiss žádal všeobecné, 20% ní snížení platů, a nehnula se ani, když pan profesor Brdlík propagoval thesi snížení všech hospodářských nákladů. Či dbala Exekutiva v nejmenším při své agitaci sociálních práv a životních potřeb pracujících lidí? Nežádala, aby zachování jejich úrovně příjmu bylo vykoupeno rozvrácením důležitých sociálních zřízení, omezením péče o nezaměstnané, částečným škrtnutím důchodů válečných obětí?

Což nežádala nejtísnivější hromadné daně, aby mohly býti ukojeny její nároky? Což by nebylo pochopitelné, kdyby dělnická třída byla co nejhlouběji roztrpčena tímto chováním?

Ale soc. demokracie přes to se nedala zmýliti ve svém chování a nedala se odvrátiti od toho, aby hájila zájmy státních zaměstnanců. Když snižování platů bylo nevyhnutelné, postavila se na nejtvrdší odpor proti návrhům ministra financí a přivodila pád původních záměrů.

Státní zaměstnanci velmi dobře vědí, že ministr financí žádal přímočaré, 15% snížení. Jestliže místo toho dochází k 3% až 10% snížení pensijní základny, které mimo to ponechává ještě také skrovné minimum, projevuje se přece v tomto rozlišování zřetelně výsledek našeho úsilí. Projevuje se zřetelně v omezení platových opatření na dvě léta, v podstatném zmírnění ustanovení o pensistech, v úplném vypuštění všech výjimečných ustanovení proti ženám, v redukci všech opatření, na která se pomýšlelo proti samosprávným zaměstnancům, na pouhé opakování zásad § 212 platového zákona z r. 1926. Ale i při projednávání v soc. politickém výboru se nám podařilo dosíci zlepšení ještě i vládního návrhu, z nichž uznání neporušitelnosti dělnických kolektivních smluv má především velký význam hmotný, ale ještě větší význam zásadní.

Jsme pevně přesvědčeni, že státní zaměstnanci z těchto skutečností poznají, že skutečné své přátele nemají hledati u stran a skupin, které by rády využily rozčilení státních zaměstnanců jako levného agitačního materiálu, že krise si vyžaduje těžkých obětí i od nich, ale které všude tam, kde samy mají spolurozhodovati, dělají státním zaměstnancům to nejhorší. Jestliže dnes občanské strany vystupují jako zástupci zájmů státních zaměstnanců, ale zároveň útočí na ochranu nájemníků, jejíž zrušení by velmi krutě musilo postihnouti mnoho tisíc státních zaměstnanců, jestliže současně agitují s požadavky zaměstnanců a odpírají všechny daně, nechtějí se tedy postarati ani o úhradu snížených platů, tato dvojitá hra jistě neoklame nikoho myslícího.

Jestliže křesťanští sociálové kritisují vládní návrh co nejkrutěji, nemohou tím dosíci, aby se zapomnělo na úřednickou politiku republiky Rakouské anebo na jejich činnost za občanského bloku. Jestliže národní socialisté předvádějí nejdivočejší agitační kousky, musilo by je umlčeti pouhé slovo "Karlovy Vary", naprosto nehledě k tomu, že v německých zemích, které jsou obšťastněny předehrami na třetí říši, připravují se skvělé kariery jen několika stranickým milcům, kdežto ostatní státní zaměstnanci jsou prostě vydáváni na pospas.

Proto jsme úplně bez starosti, neboť víme, že se demagogie našich odpůrců musí rozbíti o naši vážnou práci, vědomou odpovědnosti, a že státní zaměstnanci poznají, že úspěšné hájení svých zájmů mohou očekávati jen od sociální demokracie, která hájí zaměstnance nikoliv ze stranicko-agitačních zájmů, nýbrž která, plníc tak své programové zásady, nedělá zaměstnaneckou politiku s hlediska propagačního efektu, nýbrž se stanoviska hájení zájmů všech pracujících lidí. Proto doufáme, že za dnešní krise i státní zaměstnanci dojdou k poznání, že své zájmy mohou lépe než dosud obhájiti jen společně s veškerým třídně uvědomělým dělnictvem.

Státní zaměstnanci musí však především poznati, že jest to krise kapitalistického hospodářství, která jim ukládá nyní tak těžkou oběť.

Krise kapitalistického hospodářství rozvrátila kupní sílu pracujících vrstev a tím také přímo i nepřímo zmenšila státní příjmy tak, že stát nemůže již vypláceti svým zaměstnancům neztenčené platy. A jestliže dnes pracující lidé nejsou dosti silní, aby zabránili kapitalistickému řešení problému krise, jestliže se spokojí s částečnými reformami, se zmírněními a nikoliv vždy uspokojujícími zmírněními osudu obětí krise, nikoliv nepodstatná příčina toho záleží také v tom, že tolik státních zaměstnanců jest ještě v občanském táboře a že tím posilují moc kapitálu. Nemusí se všichni, kdo dnes kritisují sociální demokracii, tázati se především sebe samých, čím přispěli, aby poskytli moc sociální demokracii, aby mohla splniti jejich požadavky? Pracující lidé tvoří většinu obyvatelstva, ale jejich zástupci jsou v parlamentě v menšině. Můžeme ovšem zmírniti mnohé krutosti, odvrátiti leckteré sociální bezpráví, uskutečniti leckterý sociální pokrok. Ale teprve socialismus bude moci všem pracujícím lidem poskytnouti a také veřejným zaměstnancům zaručiti dostatečnou existenci a zajistiti je proti všem krisím. Teprve v socialismu budou moci veřejní zaměstnanci nalézti uspokojení svých spravedlivých nároků. Musí si tedy právě z nynější krise a právě z obětí, které jim dnešní krise ukládá, vyvoditi poznání, že mohou sloužiti hájení svých zájmů jen v boji za uskutečnění velkých cílů dělnické třídy, v boji za překonání kapitalistického společenského řádu, v boji za socialismus. Půjdou-li touto cestou, najdou sociální demokracii vždy na své straně. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má p. posl. Čuřík.

Posl. Čuřík: Slavná sněmovno! Především protestuji proti zkrácení řečnické lhůty, když nám vládní strany znemožňují volné projevy v této sněmovně. (Výkřiky.) Je to zajímavé, slavná sněmovno, že vládní strany, bojíce se projevu oposice, určily jednací pořad takový, který nám prostě váže naprostou volnost projevu a znemožňuje nám, abychom se o této předloze vyjádřili náležitým způsobem. Celý postup vlády je vůbec tajnůstkářský a je zvláště zajímavý. Již v létě bylo jasno, že k této předloze dojde, ale panstvo to tajilo a snažilo se všemožně utajiti přípravy ke snižování plátů stát. zaměstnanců. Ale najednou překvapilo náš parlament předlohou, která jest horší, než se původně očekávalo. Vláda slibovala, že vyčerpá všechny prostředky úspornosti ve státní správě a že umožní napřed nové škrty v rozpočtu a pak teprve přikročí k snižování platů. Zatím vláda pouze slibovala hledání nových úspor, ale rozdělovala tajně další peníze ze státní pokladny bankám a zkrachovaným družstvům. Mám tu po ruce doklad, který je velmi zajímavý, že na př. jedno družstvo v Praze obdrželo od vlády v době, kdy se sanace státního rozpočtu měla prováděti, 13 milionů Kč ze státní pokladny tajným způsobem. (Hlasy: Jaké družstvo?) Družstvo ve Spálené ulici, družstvo Noskovo. To jest jen jeden případ, který je dokladem k tomu, že vláda rozdávala peníze v době, kdy hledala úspory pro stát. Tento postup znamená vlastně podvod veřejnosti s hledáním úspor a znamená lakování státních zaměstnanců, kteří jsou dnes obětním beránkem při sanaci státního rozpočtu. Nechápu, že je možno, aby se ve vládě nenalezlo dosti odvahy a dosti lidí, kteří mají svědomí, aby tento způsob rozdávání peněz znemožnili jednou pro vždy. Ve výboru soc. politickém jsem prohlásil, že očekávám a že se toho ještě dočkáme, že tento systém parlamentní většiny bude své doby obžalován a hnán před soud za mrhání penězi ze státní pokladny. Spoléhám, že tato doba přijde a že budeme míti příležitost čistiti tento systém, který vláda zakořenila. Zaměstnancům státním a veřejným se znemožňuje občanská svoboda, mají býti postaveni pod zvláštní kuratelu, pod zvláštní dozor v jejich zaměstnání. Dokonce má býti také znemožněno, aby zaměstnanci a pensisté vykonávali nějaké práce případně pro účely velmi dobré ve státě. To jest omezování svobody osobní a svobody občanské. Snižování platů stát. a veřejným zaměstnancům jest jedna ze součástí reakce, která také u nás ve státě vytahuje svá stavidla. Místo aby byla snížena úroveň vrstvám zámožným a bohatým, hledá se úspora tam, kde je toho nejméně zapotřebí nebo kde je nejvíce bídy. Ve svém projevu ve výboru jsem uváděl celou litanii dokladů, kde je možno ušetřiti miliardy peněz pro státní rozpočet, pro státní potřebu. Uváděl jsem, že je možno snižovati úroky bankéřům, kteří půjčují státu dnes milionové částky. Naše banky dostávají od státu 9 až 10% úroků a různých bonifikací. Kdyby státní správa znemožnila tento veliký úrok bankovním podnikům, rázem by získala částky stamilionové pro účely státních potřeb. Ale zatím Živnobanka, Moravská banka a pod. banky vyssávají státní pokladnu velkými úroky, sedí státu přímo na krku a jsou přímo naprosto suverenními pány nad státním hospodářstvím. Tento stav je nemožný a svědčí o tom, že je to vláda bankovního kapitálu. Je možno omeziti disposiční fond. A bylo by zajímavo věděti, kde vláda dávala presenty od převratu z disposičních fondů pro účely osobní, stranické.

Máme zde před sebou otázku uhelných obchodů, která je nemravem v naší situaci, kdy je taková bída mezi pracujícím lidem. Uhelné obchody se provádějí ve prospěch politických stran. Otázka bonifikací uhelných je otázkou státní úspornosti. Stát musí sáhnouti k těmto opatřením a kdyby pro sebe konfiskoval nebo zabral uhelné provise, vyplnil by tím mezeru ve státním rozpočtu.

Vážená sněmovno, mluvil jsem zde již několikráte o několikerém platu poslanců, senátorů a ministrů. Uváděl jsem, že advokáti v tomto státě mají zvláštní privileje. Jejich kanceláře jsou zásobovány politickými intervencemi, kde se píše velké palmáre nezdaněné, kterého se užívá pro zbohatnutí advokátských činitelů, činných politicky a veřejně. Tento nemrav advokátský se musí bičovati, poněvadž umožňuje dvojí loket oproti poslancům a senátorům v tomto státě. Jsou tu poslanci, kteří mají právo a povinnost intervenovati, jednati, mluviti a lidi povzbuzovati, to je ta druhá řada poslanců, ale advokáti mají u nás privileje, poněvadž mají takřka ústavní zvláštnost, že mohou plniti své kapsy na účet svých politických příslušníků. V tom je také nemrav, který musíme odsouditi jako systém dvojího lokte.

Vážení pánové, pokud jde o otázku daňovou, máme před sebou celý problém, který je úžasně obsáhlý. Jsou to především daňové exekuce na venkově a mezi živnostnictvem. Zemědělci dnes sténají pod tíhou daňových exekucí, malí živnostníci v městech i na venkově jsou vesměs postiženi úžasnými těžkostmi finančními i hospodářskými. Zavírají dílny a podniky, jsou přímo zproletarisováni, a to všechno nevidí naše slavná vláda, naopak promíjí, odpouští velké částky milionů velkým podnikatelům a exekvuje a vymáhá korunové daně od malých poplatníků. Tento stav je nesociální a přímo drastický. Nemůžeme jej považovati za jakési měřítko spravedlnosti a vzájemnosti mezi občany. Nechápu, že bylo možno, aby se dlužilo na daních 5 miliard Kč, které byly zadrženy bankéři nebo velkoprůmyslníky. V době, kdy se dávaly peníze bankám, mělo se zabezpečiti placení daní od velkých podnikatelů. Ovšem dnes, kdy již z velké části podniky zavřeli a peníze poschovávali, je těžko tuto daň vymáhati. Dnes jsou přímo promrhány.

Ve svém projevu v rozpočtovém výboru jsem učinil dotaz na p. ministra dr Vlasáka, zdali je pravda, že se vyplácejí zaměstnancům ve státě nějaké zvláštní odměny nebo remunerace. Mluvil jsem o §u 28 této osnovy, kde je ustanovení, že vláda má možnost, aby během provedení zákona učinila jistá opatření, která by snad vyplývala z nedostatku zákona. Je to paragraf velmi nejasný a gumový, kterého se může použíti event. proti státním zaměstnancům v jejich neprospěch. A tu jsem se dověděl od dr Vlasáka, který odpověděl na můj dotaz jasně a přímo, že se dávaly odměny ve státní správě a že se budou dávati. To bylo prohlášení velmi jasné a otevřené a, myslím, pro nás velmi zajímavé. Mám doklad z posledních dnů, že na př. zemský úřad v Praze vyplácí hodným zaměstnancům odměny, snad takovým, kteří mají zvláštní privilej. Vyplácí jim odměny, nevím, zdali za služby špiclovské nebo donášečské, to mi není úplně jasné. Dnes se ty věci dementují, dnes se ten projev Vlasákův popírá. Dr Vlasák řekl přímo, opakoval to dvakrát nebo třikrát po sobě, že se dávají odměny hodným zaměstnancům. Ten projev nám byl všem jasný a byl také od nás kritisován, dnes se však ten projev popírá. Stav, který jsme zjistili v tomto ohledu, dává nám velmi jasně znáti situaci ve státní správě, která má několikeré měřítko vůči zaměstnancům ve státních podnicích a státních úřadech. Kdo má dnes legitimaci vlivné politické strany, ten má ve správě úřadu zvláštní postavení, ten postupuje a získává vyšší plat. Kdo je pracovitý a pilný, ale nemá za sebou oporu politické strany, ten je pomíjen ve svém časovém postupu. Odměna se vyplácí jen těm, kteří jsou politicky nebo osobně hodní.