Dostávam spústu dopisov, v ktorých sa títo zamestnanci samosprávní sťažujú, že ačkoľvek majú tú samú kvalifikáciu, ako štátní zamestnanci, predsa sú v stupni platovom o mnoho nižšom, ako ich kolegovia u štátnej správy. Konkrétne mi jeden píše, že má na pr. plat podľa VII. stupňa po 28 rokoch pri účtovníckej skúške, kým pri štátnom bernom úrade má plat V. stupňa a nemá len 15 skutočných rokov slúžobných pri stejnej kvalifikácii. To má snáď byť demokratická rovnoprávnosť? Mne sa to nezdá.

Nech sa teda najsámprv odčinia tieto krivdy, a to tým, že sa i pri samosprávnych korporáciách systemizujú platy podľa slúžobnej pragmatiky štátnych zamestnancov. Je to do očí bijúca nespravodlivosť, aby títo obecní, mestskí atď. zamestnanci boli postižení len nevýhodami zákona, kým výhody vzťahujúcich sa zákonov využijú len štátni zamestnanci.

Ale ani títo štátni zamestnanci nie sú rovnou mierou posudzovaní, poneváč § 9 tohoto pojednávaného zákona zastavuje výplatu vianočného príspevku, to je toho t. zv. 13. platu, avšak predsa sa dozvedáme z dnešných novín, že niektorí vyšší štátní hodnostári dostanú teraz vianočnú renumeráciu, niektorí i po 100.000 Kč, a keď je to pravda, vtedy výška všetkých týchto mimoriadnych odmien dosahuje niekoľko milionov korún. Zástupca ministerstva financií to včera vo výbore odôvodňoval tým, že išlo len o úradníkov hodných! Ako keďby mohli byť trpení i nehodní úradníci v štátnej správe!

Duchovenstvo už v pôvodnom ustálení najvyššieho ročného príjmu je deklasifikované a poškodené. Za to ten kľúč srážok kongruálneho doplnku, aký je vzatý v návrhu voči ich kongruálnym príspevkom, nemal by byť vzatý. Poneváč však len doplňujúce kongruálne príspevky padnú pod srážku, za to s ohľadom na terajšiu ťažkú situáciu nevyslovujem svoju sťažnosť, avšak nemôžem bezo slova nechať 3. bod §u 7, ktorý i nekongruálnym chce snížiť r. 1933-1934 paušálnu dotáciu. Lebo títo i pri jednak vykonanej práci aj dosiaľ už veľkú újmu mali, a preto navrhujem, aby títo neboli tangovaní.

Nemôžem zamlčať tú krivdu, ktorú spácha tento zákon na penzionovanom duchovenstve. Kongruálny zákon z r. 1926 v §u 2 už srazil 20% z penzie duchovenstva a teraz chcú ešte 10% sraziť, takže penzionovaný duchovný, ktorý má ročne penzie 14.500 Kč, teraz dostane iba tretinu jemu prislúchajúcej penzie.

Z druhej strany tu je hojne rozhadzujúca ruka, ktorá ku veľkému podiveniu samých štátnych zamestnancov, a najmä nízkeho personálu, i do 40.000 Kč len tak rozhádzala pod názvom "slovenskej výhody" i medzi takých, ktorým sa nikdy nesnívalo. Pojední síce s takým obnosom hodne obchádzali a investovali do budov, boli však mnohí aj takí, ktorí to tak premárnili, ako k tomu prišli. Niektorí z nich i len jednu noc 1 až 2 tisíc korún vyhodili. Doma z toho pohoršenie, ba aj rozbroj manželstva, ba aj neporiadny život nastal. Dnes hojne, zajtra skromne, to nejde!

Nuž ani toto nebolo dosť. Mnohí poriadní počiatnici už od mnoho rokov nemôžu prijsť k definitíve, ako k zaslúženému postupu. Nad tými je vždy nebezpečenstvo vyhodenia, a veksatúra od ich predstavených. Horšie je ich položenie, ako verných psov v poriadnom dome. To sú len mozaiky, ktoré však veľmi dobre charakterizujú našu demokraciu.

Nakoľko ale dnešná vláda nemá inú záchrannú myšlienku, ako nožnice, a kde siahne na nos, kde na bradu, alebo ruky, nohy, a či na ústa, na miesto toho, aby v mimoriadnej dobe siahla k mimoriadnym prostriedkom a cieľavedomým programom bola prišla, ukazujúc nejakú peršpektívu nám, hlavne čo sa toho týče, že ako si bez nových tiarch predstavuje zveľadenie národohospodárskeho života, ako by chcela odstrániť počet nezamestnaných na miesto jednostranného a bezvýsledného vyhadzovania peňazí na nich, preto nemôžem za tento návrh hlasovať.

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Pekárek. Dávám mu slovo.

Posl. Pekárek: Slavná sněmovno! Dnešního dne má býti odhlasován zákon, kterým se zkracují příjmy státních zaměstnanců o 600 mil. Kč. Jde o opatření, které jistě musí najíti porozumění u každého občana, jemuž leží na srdci zájem stu, je-li tento občan skutečně ve svém nitru přesvědčen, že je to jediným východiskem z nouze a že před tím, než byla sněmovně předložena osnova tohoto zákona, dělo se hospodářství a příprava k němu takovým způsobem, že toto opatření jest jediným a výlučným východiskem z nouze.

My jako politická strana, jejímž programem je pokud lze největší a nejintensivnější hospodářský život ve státě, politická strana, jejíž voliči se rekrutují z vrstev, které se povždy už v důsledku svého povolání musily učiti hospodářky mysliti, máme jistě živé pochopení pro veškeré hospodářské a finanční otázky státu. Kromě toho už náš naprosto kladný poměr ke státu nám diktuje, abychom také z tohoto důvodu měli plné porozumění pro každé řešení, jež má státu, je-li v těžké situaci, pomoci z nouze. Zdálo by se tedy podivné, že strana tohoto charakteru vysílá do debaty o tomto zákoně své řečníky s tím, aby pronesli úsudek strany o opatření, které podle úsudku těch, kdož za ně odpovídají, je opatřením nutným. My se svého hlediska chápeme, že vládní většina v dnešní době nouze nevidí jiného východiska, aby si narychlo pomohla a aby státní rozpočet alespoň na papíře uvedla do rovnováhy.

My však považujeme za svou povinnost dnes konstatovati, že toto opatření jest jen důsledkem všech chyb, nedopatření a opoždění, které se staly v minulé době. Dnes čteme ve všech novinách, jež patří vládním stranám, chválu působnosti rozpočtové "sedmy" a různých "sedem", které při tom neb onom výboru sněmovny byly utvořeny. Já však říkám otevřeně, že právě fakt, že rozpočtová "sedma" teprve letos počala vykonávati větší vliv na sestavení státního rozpočtu, je největší obžalobou vládních stran, poněvadž teprve v hodině dvanácté se odhodlaly použíti práva, které parlamentu dává ústava, a prvým a nejdůležitějším právem je, aby parlament rozhodoval, jak se má ve státě hospodařiti.

Mohlo by se říci, že i my toto právo zdůrazňujeme poněkud pozdě. Upozorňuji však, že již předloni v rozpočtové debatě jsem zdůrazňoval toto právo sněmovny a že jsem žehral na to, že vládní strany, mezi něž jsme i my tehdy patřili, tohoto svého práva nepoužívají, nedostatečnou měrou zkoumají potřebnost jednotlivých položek a prostě odkývají všechno, co státní finanční správa parlamentu předloží. Vytýkal jsem, že jednání o státním rozpočtu v rozpočtovém výboru není ničím jiným než pronášením řečí, poněvadž tyto řeči skoro nikdy - až na nepatrné výjimky, které se týkaly nepatrných částek - neměly za následek silnější zásah do návrhu, který byl ministrem financí předložen.

Co dnes říkám, není pro nás novinkou, tento názor jsme uplatňovali již dříve. Ale my konstatujeme dále, že sněmovna se má usnášeti na redukci platů státních zaměstnanců, protože v dřívějších dobách nebylo dbáno toho, aby státní správa byla opatřena způsobem co nejhospodárnějším, že se v dobách konjunktury, kdy jsme měli dostatek příjmů a kdy nebylo třeba násilných opatření, neuvažovalo, že tak, jako tomu bylo v minulosti, jak je tomu v přítomnosti a jak tomu bude v budoucnosti, po dobách dobrých přijdou doby zlé a že je povinností dobrého hospodáře a zejména dobrého státního hospodáře, pamatovati v dobách přebytku na doby zlé. My máme právo tuto okolnost v této sněmovně vytýkati, poněvadž o nás nemůže nikdo říci, že bychom i v dobách přebytku byli ve prospěch živnostensko-obchodního stavu od této sněmovny dostali nějakou částku, která by vůbec padala na váhu.

Vážená sněmovno, povždy jsme byli pro úspory ve veřejné správě. Byli jsme pro ně zásadně. Úspory, kterých jsme vyžadovali, vedly často k tomu, že strany, které organisují zejména veřejné zaměstnance, pokoušely se často, aby postavily proti sobě zaměstnanectvo, zejména veřejné, a politickou stranu československého živnostnictva a obchodnictva jako nepřátele. Nepřátelství při tom však mělo vycházeti z politické strany živnostenské.

Dnes je nejvhodnější doba, abychom do této věci vnesli trochu více světla, aby veřejnost věděla, kdo to se zájmy veřejných zaměstnanců, s jejich zajištěním myslil vždycky co nejlépe. Jestli s některým problémem, kterým se musí obírati zákonodárný sbor, bylo napácháno hodně demagogie, byl to a je to problém veřejných zaměstnanců. Tytéž strany, které dnes přicházejí před sněmovnu, před veřejnost a pokoušejí se veřejnost a zaměstnance přesvědčiti, že je potřebí, aby státní zaměstnanci ze svých požitků slevili, neváhaly v dobách, kdy státu se dařilo dobře, ale již také v dobách, kdy se mu přestávalo dařiti dobře, přicházeti s návrhy na zvyšování požitků, na povolování různých výhod, které stály peníze. Dnes přicházejí s tím, aby se slevilo. Kdyby byly vždycky a úměrně vykonávaly svůj vliv na úpravu otázek státně-zaměstnaneckých, nestáli bychom dnes před touto velmi smutnou otázkou.

Od počátku, co jsme vstoupili na půdu tohoto parlamentu, jsme zdůrazňovali fakt, že aparát veřejné správy nezdá se nám býti úměrný velikosti našeho státu, únosnosti našeho obyvatelstva, rozsahu našeho hospodářského života, že si žijeme přepychově. (Výkřiky.)

Stačí, abych se dovolal slov největšího našeho muže, presidenta našeho státu, který před krátkou dobou neváhal docela otevřeně prohlásiti, že se mu zdá, že ve svém representativním životě jsme se zařídili trochu příliš draze. My to říkáme od okamžiku, co jsme vstoupili na půdu parlamentu. A řekněme si upřímně, je dobrým zastáncem zájmů veřejných zaměstnanců ten, kdo se snaží z titulu politické legitimace, z titulu rozmnožení počtu voličů, rozmnožiti nad potřebnou míru počet státních zaměstnanců, a na druhé straně vyvolati nutnost jejich nepřiměřeného honorování, zejména v nižších kategoriích? Je upřímným zastáncem veřejných zaměstnanců, je upřímným mluvčím pro řádnou veřejnou správu ten, kdo jenom pro politický prospěch se snaží rozmnožiti počet veřejných zaměstnanců, kdo se pokouší o to, jak jsme po převratu musili konstatovati, aby znivelisoval úroveň veřejné správy? Myslím, že větším přítelem státu a veřejných zaměstnanců je muž anebo politická strana, která od počátku hlásala: My potřebujeme menší počet státních zaměstnanců, ale velmi dobře honorovaných (Výborně!), abychom nemuseli slyšeti, co jsme slyšeli v rozpočtovém výboru a co jsme měli příležitost slyšeti i v jiných výborech, že úbytek na příjmech stát. zaměstnanců vyvolá v nich nedůvěru, po chybnosti a nechuť k práci, čili že by toto opatření mohlo vážně ohroziti správný chod veřejných záležitostí. A byla to právě naše strana živnostensko-obchodnická, která povždy hlásala zásadu, že je zapotřebí menšího počtu zaměstnanců, ale dobře honorovaných.

Odvolává-li se důvodová zpráva s p. referentem o tomto zákoně na opatření jiných států, že i jiné státy musely sraziti na platech státních zaměstnanců, pravím, pokud to tyto státy učinily a pokud zároveň anebo před tím neučinily jiných potřebných opatření, že jim to neprospělo. Jak to prospělo Rakousku? Jsou tam hospodářské a finanční poměry lepší? Trochu příliš pozdě začali se starati o to, aby veřejná správa dostala se z područí zpolitisování, a proto toto úsporné opatření nemělo až doposud významu. V Německu snížili platy státních zaměstnanců, ale při tom zákonodárný sbor a vláda podnikají všechno, aby oživen byl hospodářský život.

Jaký účel má, čeho se tím může dosáhnouti, když na jedné straně o celé stamiliony se snižují platy státních zaměstnanců, když z obchodu a ze živností se tyto miliony berou poněvadž nebude za ně nic nakoupeno ale na druhé straně místo toho, aby vyvolána byla taková situace, že by ceny souběžně klesly a hospodářský život se oživoval, vymáhají se na poplatnictvu zvýšenou měrou, energicky, drakonicky daně a zavádějí se různá opatření, jako syndikáty a všechno možné jiné, která musejí vésti k tomu, aby ceny nejběžnějších, nejnutnějších denních potřeb byly zdražovány. (Různé výkřiky.) - To je politika bezhlavá, nerozumná, která toto opatření musí uvésti ad absurdum.

Slavná sněmovno! Po řadu let mluví se ve sněmovně, ve výborech, na veřejných schůzích o tom, že je nutno provésti reformu veřejné správy. Jedním takovým krokem k reformě veřejné správy, resp. ke snížení počtu zaměstnanců, byla opatření restrikční. Propustily se tisíce zaměstnanců. Táži se této slavné sněmovny, zdali v praxi toto opatření projevilo se nějakým positivním způsobem? V této sněmovně v průběhu let měli jsme příležitost slyšeti již od řady řečníků, že restrikce vyzněla naprosto naplano, poněvadž za ty, kdož byli propuštěni, ihned na nátlak, zejména socialistických politických stran, byli přibráni úředníci a zřízenci noví, ba dokonce ti, kteří byli propuštěni, byli na novo jako smluvní úředníci přijati do veřejných služeb, čili místo k úspoře došli jsme k vyššímu nákladu na veřejnou správu. A jak to vypadá v praksi? Pro veliký počet úřednictva musí se komplikovati vyřizování aktů a místo aby k vyřízení docela prostého aktu stačil jeden, nejvýš dva referenti, aprobant, musí akt projíti rukama několika referentů, aby zde byl důvod, proč ten referent tam je. To není úsporná správa a to není také důkaz, že by dnešní vládní většina poctivě smýšlela s tím státem a že, když už byly v minulosti chyby, aspoň v budoucnosti tyto chyby chce napraviti.

Slavná sněmovno, řekl jsem, že je třeba dnes jasně prohlásiti, jaké je stanovisko čsl. živnostensko-obchodnické strany k otázkám státně-zaměstnaneckým. My neváháme říci a vytknouti, že chování vládních stran, pokud jde o toto opatření, po řadu měsíců se ukázalo býti velmi nedůstojným. Já sám jsem měl příležitost účastniti se řady s chůzí státně-zaměstnaneckých. Byl jsem přítomen veliké schůzi v Č. Třebové, kde byla přítomna též řada poslanců a senátorů vládních stran. Říkám veřejně, že zaměstnanci musili z prohlášení poslanců a senátorů těchto stran nabýti přesvědčení, že tato sněmovna, resp. ony strany politické, za žádnou cenu nepřipustí, aby jejich požitky byly zkráceny. Otevřeně a jasně to tam říkali přes to, že já už tehdy jsem neváhal vystoupiti a říci: Zdá se mi, že tyto politické strany nesplní toho slibu, poněvadž už tehdy bylo přece známo, že ve vládě, ve sboru parlamentních činitelů, už dávno a dávno bylo mluveno o tom, že dojde ke snížení požitků státních zaměstnanců. Je to důstojné jednání? Záleží-li nám na tom, aby chod veřejné správy byl správný, aby tam nic nepřekáželo, musíme míti na zřeteli okolnost, že veřejný zaměstnanec musí míti důvěru ve stát, v jehož služby vstoupil, že musí míti důvěru v pevnost vzájemné smlouvy, kterou uzavřel.

Neodvolávám se na svůj vlastní úsudek, poukazuji na posudek muže, jehož vědecká kvalifikace je přece nad veškeru pochybnost. Takový prorektor university prof. dr Baxa je jistě osobou nad jiné kvalifikovanou, aby s hlediska právního o této věci pojednal. Prorektor dr Baxa učinil tak způsobem nad jiné slavnostním, zdůraznil významnost chvíle a odpovědnost projevu, který činí, a konstatoval, že toto opatření s hlediska ústavy a práva se mu nezdá býti dostatečně správným, a poněvadž není správným, volá se po zákonu, aby znemožnil zaměstnanci, aby se nějakým způsobem bránil proti tomuto opatření. Ale my musíme o této věci souditi i s hlediska psychologie zaměstnance. Když zaměstnanec vidí, že nebyly v minulosti vyčerpány všechny prostředky, které by byly umožnily, aby se nesáhlo k tomuto opatření, pak zůstává v jeho duši osten trpké křivdy. Vzpomínám doby, kdy se počalo jednati o třináctém služném, kdy právě dnešní vládní strany projevovaly snahu, vytvořiti mezi veřejnými zaměstnanci v našem státě ovzduší, které by bylo nepřátelské živnostensko-obchodnické straně středostavovské, jakoby tato strana, která tehdy měla svého zástupce ve vládě, byla se pokoušela, z nepřátelství proti státním zaměstnancům znemožniti výplatu 13. služného. Konstatuji zde, že tehdy nic jiného naše strana netvrdila, nežli skutečnost, že státní pokladna jest již velmi ohrožena, že náklad na státní správu co nejdříve bude tak veliký, že bude ohrožena jeho úhrada menším přílivem daní, a že by bylo neopatrné dávati dnes něco, o čem již předem víme, že příštího roku toho plnou měrou dáti nebudeme moci, a na konec že vůbec musíme 13. služné škrtnouti. A pravím, jestliže se v některé otázce "primitivní", jak se vždy v uvozovkách zde říká, dostalo politice naší strany zadostiučinění, pak je to v této otázce, poněvadž na 100% vývojem věcí bylo potvrzeno, že jsme měli pravdu. Příští výplata 13. služného byla neúplná, a my jsme zde již byli svědky odhlasování zákona, kterým se tato vymoženost státním zaměstnancům škrtá. Ať mi odpoví pánové, kteří pro to opatření tak radostně zvedali ruce, zdali v duši zaměstnanců není dnes vědomím spáchané křivdy? Jest, a silné, a to je okolnost, která musí a měla by býti vždy uvažována.

"Sedma" vykonala podle prohlášení vládních stran svoji povinnost, seškrtala rozpočet, ale jest otázka, zda toto jsou veškerá opatření, která mohla býti učiněna, aby se finančnímu hospodářství státu pomohlo. My jsme před poměrně krátkou řadou hodin slyšeli v rozpočtovém výboru několik řečníků, kteří i v novém seškrtaném rozpočtu zjistili ohromnou zásobu různých fondů, které jsou skryty po rozpočtech jednotlivých ministerstev pod různými tituly. Zjistili, kdyby tyto fondy byly škrtnuty, že rázem by tu byly k disposici značné částky. Ale nezapomínejme také na okolnost, že pro zlou dobu, kdy není zapotřebí tak hleděti na oprávněnost toho nebo onoho opatření, jsou ještě jiné prameny. Máme velikou instituci sociální, Ústřední sociální pojišťovnu. My jistě s plným pochopením díváme se na její působnost i při časté naší kritice, protože máme smysl pro to, aby člověk, který po celý svůj život těžce pracoval a vydělával pro sebe a svoji rodinu, měl nárok na to, aby se mu v době stáří nebo neschopnosti ku práci dostalo aspoň nejnutnějšího zaopatření. Máme také pochopení pro opatření, která se jeví jako nutnost, máme pochopení pro zajištění nároku pojištěnců, ale na druhé straně nemůžeme míti pochopení pro to, když se schází peněz více, než je zapotřebí k zajištění těchto nároků. A to musí býti již jednou veřejně řečeno, že páni pojistní matematikové, kteří kalkulovali risiko a potřebu příspěvků, kalkulovali na základě nejnevýhodnějších předpokladů a že v průběhu let se ukázalo, že Ústřední sociální pojišťovna vybrala o velmi slušnou řádku milionů více než podle zákona a podle principů pojistně matematických je potřebí k zajištění nároku starobního, invalidního, úrazového atd. Tážeme se, co se stalo s těmi miliony? Přiznám, že Ústřední soc. pojišťovna povoluje hypotéky, půjčky na stavby atd., ale řekli jsme: když jsme v době, kdy není potřebí příliš se ohlížeti na to, jestli to nebo ono je naprosto správné, kde je psáno, že nebylo povinností vedoucích činitelů státu říci Ústřední soc. pojišťovně: I tvojí povinností, která v dobách dobrých jsi měla značnější zisk ze s poslání než bylo předpokládáno, jest v dobách zlých přispěti nějakou částkou. A je to slušná řádka set milionů, které by mohly býti dány k disposici, aniž by ohrožovaly poslání Ústřední soc. pojišťovny a aniž by znehodnoceny byly nároky jednotlivých pojištěnců. (Výkřiky.)

Také by bylo potřebí, aby slavné sněmovně bylo jasně vyloženo, jak se to má s otázkou remunerací. Tato otázka byla nadhozena v soc. politickém výboru. Vznikly určité nejasnosti. Novinami to bylo všelijak komentováno. Mám za svou povinnost, učiniti veřejný dotaz v této sněmovně, jak se to má s remuneracemi, které byly každoročně vypláceny, a kdyby se tyto remunerace byly aspoň po řadu posledních roků ušetřily, bylo by to dělalo tolik peněz, kterých dnes potřebujeme pro nezaměstnané. (Posl. Srba: Za panské koalice bylo remunerací!) My jsme z těch remunerací neměli ani haléře. Vyzývám pana kol. Srbu, aby řekl, kdo z nás z těchto remunerací měl nějakou část. (Posl. Srba: Já neříkám, že někdo z vás, nýbrž za panské koalice!) Ale my nejsme panská koalice, my jsme malý a střední lid. (Výkřiky. - Místopředseda Špatný zvoní.) Abych tedy jasně řekl: My jsme vždycky proti státním zaměstnancům hájili stanovisko, že za účelem dosažení jejich spokojenosti a pocitu úplné neodvislosti je potřebí, aby byli řádně honorováni, a že i v dobách, kdy jsme byli členy vládní většiny, tedy i té panské koalice, naše strana neváhala zdůrazňovati otevřeně a jasně, že sestaví proti tomu, aby státní aparát byl překrvován přijímáním zbytečných zaměstnanců, že je potřebí snížiti počet zaměstnanců a docíliti, aby s vynaložením pokud možno nejmenších nákladů byli honorováni co nejlépe. Této povinnosti žádná z dosavadních koalic od počátku našeho státu nevyhověla. My máme na této otázce jako příslušníci živnostensko-obchodnického stavu také životní zájem. My velmi dobře víme, jak úzce je spjata naše existence s hospodářským stavem zejména zaměstnanců a že, pakli tito zaměstnanci trpí, je to cítiti v našich obchodech. Po tak řečené zlaté neděli vyrukovala řada časopisů s úsudkem o tom, jaký finanční efekt znamenala tato zlatá neděle pro živnosti a obchod. Z faktu, že pražskými ulicemi proudily zástupy lidí, pokoušely se noviny vládních stran vyvoditi důsledek, že tato neděle byla pro živnosti a obchod neobyčejně dobrá, že se stržily veliké částky. Já konstatuji: ulicemi proudilo velmi mnoho lidí. Ale to, co se kupovalo a co bylo strženo, je v naprostém nesouhlasu s tímto velikým množstvím lidí. Kupovaly se věci, ale laciné. Nouze donutila lidi k tomu, že, nechtějíce se vzdáti radosti, aby obdarovali své nejbližší, kupovali za několik korun. A kde kupovali? V takových obchodech, které se začínají v poslední době množiti na našich hlavních třídách, kde máme zboží od 2.50 Kč do 10 Kč.

Ale neračte zapomenouti, vážení pánové, že je to také ohrožení naší kultury národní, když občan od kvalitního výrobku, aby ukojil určitou potřebu, sestupuje k nákupu výrobku nekvalitního. Je to krok zpátky, znamená to úpadek naší kultury a my tento úpadek kultury, to, k čemu vy svým opatřením nutíte občany, pociťujeme na své existenci, a to tím více, když na druhé straně se ohlašuje a v praxi provádí přímo drakonický postup proti příslušníkům našeho stavu.

Také v rozpočtovém výboru bylo konstatováno, oč státní příjmy byly větší oproti preliminovaným. Proč byly větší? Protože v posledních letech přímo drakonicky, bez ohledu na to, bude-li postižena existence poplatníků, daně se nejenom vymáhaly, ale vymáhají se i na tom, do jehož hospodářství bylo viděti, na malém a středním člověku, zatím co desítky a stamiliony velkých boháčů pro liknavost berních úřadů, pro samé intervence uniknou státu a už jich nebude vydobyto.

Vážení pánové, to je okolnost, která musí býti uvážena. Když na jedné straně ubírám poplatníku možnost, aby mohl stržiti, aby mohl vydělati na daně, musím se na druhé straně snažiti, abych daňové břemeno místo jeho zvyšování snižoval. Vidíme však pravý opak, vidíme, že se sahá na podstatu podniku, ačkoli je to proti všem základním naukám národohospodářským, ztenčuje se vlastní podstata podniku. Občan, aby dostál svým povinnostem, ať dobrovolně nebo nuceně, musí zatížiti svůj majetek hypotékami, a když nemá, co by zatížil, neváhá berní úřad přikročiti k exekuci a vzíti mu to poslední, čeho potřebuje pro sebe a rodinu k obhájení existence. To není nejsprávnější cesta k nápravě. V době, kdy v celém světě to vře, je třeba dělati takovou politiku, aby byl klid a důvěra ve stát a aby lid řekl: je zle, musíme mu nějakým způsobem pomoci. Ale klid a důvěra nebude, když lid bude viděti, že se nepostupuje spravedlivě stejně proti všem, že prostě státní život se nezařizuje podle nutnosti. Naše jednostranná politika obchodní, naše jednostranné ochranářství ten fakt, že dnes v 15. roce republiky nevíme, kam patří zemědělství a průmysl a jak se s ním máme vyrovnati, vede k tomu, že nebudeme míti možnosti, abychom uzavřeli s některým státem řádnou obchodní smlouvu, abychom své výrobky mohli vyvézti za hranice. A to všecko, celý soubor (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) těch hříchů, těch nedostatků, těch vin, které vládní většina na sebe béře, jednoho dne dojdou výrazu v názoru občanstva a zejména poplatnictva. Jsem přesvědčen, půjdete-li touto cestou dále, že přijde den, kdy poplatnictvo a občanstvo tohoto státu s každou takovou politikou, která mu znemožňuje žíti, energicky zúčtuje! (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále p. posl. Pik.

Posl. Pik: Slavná sněmovno! Stanovisko, které právě pronesl zástupce živnostenské strany, pochopitelně vyplývá z dnešního jejího poměru oposičního. Slyšeli jsme slova na obranu zájmů státních zaměstnanců. Tato slova, pronesená ústy zástupce živnostenské strany, jsou v rozporu s dřívějším stanoviskem této strany nejen k státně-zaměstnaneckým otázkám, nýbrž k otázkám dělnictva vůbec.

Měli jsme velmi často příležitost slyšeti řečníky této strany na schůzích a měli jsme a máme velmi často příležitost čísti také její tisk, kde zmiňuje se o otázkách dělnických a otázkách zaměstnaneckých vůbec. Z těchto projevů vždycky vyznívalo, že strana živnostenská žádala úspory na personálních věcech ve státním rozpočtu, že řečníci strany živnostenské vytýkali velmi často státním zaměstnancům i dělníkům jejich vysoké platy a že ve všech těchto otázkách živnostenská strana representovala se nejen jako konservativní strana, nýbrž i jako strana výbojná proti interesům státních zaměstnanců i dělníků.

Jsem jist, kdyby strana živnostenská měla možnost dostati se do vlády, že by její stanovisko bylo jiné. To, co projevil p. kol. Pekárek, není upřímné a neodpovídá tomu, co v praxi proti státním zaměstnancům i dělníkům živnostenská strana dělá. Jest pochopitelné, že není žádnou zvláštní příjemností, když sněmovna je povolána k tomu, aby provedla platové redukce. Je to bolest, kterou cítíme všichni, ale jen vyšší zájmy nutkaly k tomu, abychom tuto bolest prožili, abychom věc těchto redukcí vzali jen jako věc mimořádného a dočasného opatření, a to proto, aby nedošlo k závěrům, které by ještě tížeji dolehly na poměry státních zaměstnanců i dělníků.

Náš boj a postup v této otázce směřoval k tomu, abychom při nezbytnosti jejího řešení ochránili zájmy nižších a nejhůře placených kategorií. Můžeme kvitovati, že v celém tom procesu byly interesy těchto kategorií do značné míry obhájeny a že nemusilo dojíti k tomu, aby bolest dotkla se všech kategorií státních a veřejných zaměstnanců.

Řekl jsem, že v otázce této rozhodují mimořádné vyšší zájmy.

Snaha o zabezpečení rovnováhy ve státním rozpočtu mimořádnými úsporami a fiskálními opatřeními plyne z argumentace, že jimi má býti zabráněno nebezpečnějším otřesům našeho hospodářského a státního života. Podrobujíce se této argumentaci zmírňujeme své pocity při obtížnosti tohoto úsporného režimu nadějí, že tato přechodná a dějinně vnucená opatření při zlepšení poměrů světových a domácích budou opětně zrušena. Zůstane tu snad jen nepříjemná vzpomínka na to, že citelně na čas byly dotčeny jak důležité výdajové položky státního rozpočtu, tak i rozpočtové poměry rodin státních a veřejných zaměstnanců některých kategorií. Také zavedení nových povinností daňových a poplatkových beze sporu bude novou přítěží nejen pro jejich plátce, nýbrž i pro celý hospodářský život.

Stát svojí exekutivní mocí opatřuje k ochraně svých financí a svého hospodaření vše, co je za dnešních poměrů ještě dosažitelné, až skoro do nejkrajnějších mezí. Bude jen ulehčením, pakli tato mimořádná opatření sanační povedou k žádoucímu cíli a když obyvatelstvo, jemuž jest uložen úkol ze svého tuto sanaci honorovati, bude výsledky sanace přesvědčeno, že dočasná oběť nebyla marnou a že tyto výsledky při nejmenším rovnati se budou přineseným obětem.

Pan ministerský předseda a ministr financí ve svých projevech, jakož i celá vláda sanačními usneseními ukázali veřejnosti, jak těžce churaví státní finance. Bylo by jen rozdíráním bolesti, kdyby na řadě konkretních případů bylo znovu vytčeno, jak lehkomyslně v době největší konjunktury byl stát berní reformou připraven o veliké zdroje svých příjmů, jak zdlouhavě v dobách příznivých byly předpisovány a od majetných vrstev vybírány nebo vůbec nevymáhány daně, jak v době počátku této těžké nemoci děla se opatření výdajová, neodůvodněná rozpočtovou i pokladní situací státu, a jak přímo s hříšnou lehkomyslností ponechána věc až k vystupňování, kdy již byl stav státních financí přímo katastrofální. Ti, kteří za státní finance odpovídají, měli již dávno do situace nejen viděti, ale měli povinnost již v zárodku činiti opatření, aby nemuselo dojíti k tak náhlému a drsnému zasahování, jak se to děje nyní při oprávněných výtkách obyvatelstva, že včasnými preventivními zásahy mohlo býti zabráněno opatřením, která pro stát a obyvatelstvo nejsou žádnou vánoční radostí.