Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Čuřík. Dávám mu slovo.

Posl. Čuřík: Slavná sněmovno! Vyjednávání o novou vládu trvalo delší čas a tu jsme samozřejmě očekávali, že tato vláda připraví náležitý program, který by byl směrnicí pro další postup v parlamentě i v tomto státě a který by zabezpečil něco lepšího pro všechny vrstvy občanstva, zvláště lidí pracujících a lidí méně majetných. Leč, bohužel, dočkali jsme se velkého zklamání. Pánové se dlouho smlouvali o ministerská křesla, o osobní zájmy, které jsou vždy přednější u těchto lidí, a na konec nezůstalo nic než zase jen osobní zájem vládnoucích stran politických a žádný program. To je tedy smutné zklamání pro nás, pro parlament a i také, myslím, pro mnohé pány z vládního tábora. Tedy pánové se u nás nic nenaučili od doby převratu, všechny vlády u nás, bohužel, doposud měly mnoho práce s osobními zájmy a méně starostí o program sociální, hospodářský nebo kulturní. S toho hlediska také posuzujeme tvoření se nové vlády nebo nepatrné změny, které se ve vládě staly. Chtěl bych říci s důrazem, že v této vládě vidím náznak nové reakce, reakce protisociální, poněvadž se v ní objevily živly, osoby, které tomu dávají důraz. Nemusím jmenovat zvlášť; ministr Hodža, president Černý atd., to jsou osoby, které rozhodně dávají tušiti, že se k něčemu u nás na zimu schyluje a že je potřebí pevné ruky proti pracujícím vrstvám. Ministr vnitra dr Slávik odešel, nevíme proč, čeho se dopustil; že tančil, pěl písně a přednášel básně, není tak závažná věc, to by se celkem sneslo, to jsou maličkosti, ale odešel patrně proto, že se republikánská strana obává určitých zásahů v době dnešní krise zimní, v době hladu, a tu by musel jejich orgán stříleti do dělníků, užívati krvavé zbraně proti pracujícím vrstvám. Pan Černý je známý v tom oboru, že je mu to konečně jedno. Je jinak klidný úředník, to musíme uznati, ale byl vždy pohotový k opatřením, která se hodila každé vládě do krámu. Pan Černý jest konec konců za svoje služby řádně odměněn. To není dnes chudý úředník, který by přišel do vlády s holýma rukama. Jest tedy za své služby z dřívější činnosti vládní řádně odměněn. Šel do vlády z povinnosti, aby se kolegům revanžoval. Pánové ho dávají na účet agrární straně. Je to, myslím, trochu omyl, i když má legitimaci agrární. Dříve měl legitimaci nár. demokratickou, ale, pokud jest mi známo z brněnských poměrů, vím, že p. Černý je velkým přítelem kapitalisty Dolanského, zbohatlíků válečných a poválečných a že by byl ochoten chrániti jejich statky a jejich majetek i za krev dělnické pracující třídy. Tedy já v tom nevidím pokrok, naopak reakci a divím se tomu, že socialisté klidně spolkli ministerské křeslo v osobě p. Černého a že vidí v tom snad narovnání, kterého se domáhali při vyjednávání o novou vládu. Jest to velký omyl pánů z levicových stran, za který může zaplatiti krev dělnických vrstev. Konečně jest to věcí pánů, kteří vládu tvořili, nám je velmi jasno, že v této vládě nelze uplatniti náležitě demokracii a socialismus, také není možno chrániti vrstvy pracující a chudobné, poněvadž v této vládě kompromisní smlouvání jde právě na účet nejchudších vrstev. (Posl. Bergmann: Zákon čís. 120 a všechno ostatní odhlasoval černému!) Nebudu se o té věci domlouvati, mohu říci jen k velké bolesti, že právě vaše hnutí, které má býti ve smyslu českém vzorem socialismu, stále slouží bohatým kastám za nástroj jejich moci více a více.

Abych poněkud odbočil: Měli jsme zde trapné divadlo před několika dny. V pátek při plenární schůzi měl projev Msgr. Hlinka a Rázus, spisovatel. Jejich projevy za slovenskou ľudovou stranu a za národní stranu slovenskou jako hlavní kádr slovenského národa, byly jistě podány ve formě slušné a ve formě parlamentní (Odpor čsl. nár. socialistických poslanců.) a ve formě také věcné a obsažné. (Posl. Hatina: Co potom je u vás sprostota?) Jejich projevy byl věcné a klidné, ale za to se dostalo těmto pánům právě z vašich řad, bohužel, nejhrubších urážek a nadávek. Poslouchal jsem a opodál vás pozoroval nestranně. (Smích.) Ale přesvědčil jsem se, že váš postup vůči Slovákům je zlobivý, zlostný a osobně zaujatý. Pánové, to je velká chyba. Projevy Hlinkovy a Rázusovy byly opravdu věcné. Pak když Hlinka citoval spisy žurnalistiky, vydané a v Praze censurované - vašimi pražskými orgány úředně policejními - citoval prostě v tom smyslu jen stati, které uváděl ze spisů Peroutkových, aby vám ukázal, že v národě českém za války a po válce bylo mnoho těch, kteří si nechali platiti vlastenectví a kteří v době velmi vážné padali v zad čsl. zahraniční akci odbojné. (Výkřiky čsl. nár. socialistických poslanců.) O tom není sporu, pánové, Hlinka to citoval a uváděl z těch spisů také případ Klofáčův. (Výkřiky čsl. nár. socialistických poslanců.) Vážení pánové, prosím vás, nechte mne laskavě mluviti. (Stálé výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) Pánové, Hlinka má pravdu, kdybyste na př. znali materiál, který mám já sám z válečné doby, tedy byste žasli nad tím, co bylo možné provozovati za války proti českému národu od českých politických vůdců, kteří dnes sedí na vládních stolicích a kteří dnes jsou vašimi kamarády ve vládě. Když Hlinka to uvádí a cituje z brožur a spisů, které byly vydány u vás, má pravdu, a věci podkládá věcnými argumenty (Výkřiky čsl. nár. socialistických poslanců. - Místopředseda Taub zvoní.), za to byl napadán sprostým způsobem (Místopředseda Taub zvoní.) a nebyla mu vůbec dána satisfakce. Pomocí parlamentních orgánů domáhá se Hlinka, aby získal satisfakci. Žádal to klub slovenských ľudových poslanců a dnes byla schůze imunitního výboru, kde o věci bylo jednáno. Je to tak úžasná věc, jak toto jednání skončilo. Nedivím se, že socialisté hlasovali proti důtce, jež měla býti udělena pí Zeminové, je to jaksi povinnost stranická nebo kolegiální jejich klubu, ale divím se, a to je hrozná věc, že lidový poslanec, katolík dr Daněk, hlasoval proti udělení důtky pí Zeminové, ač je si vědom toho, že pí Zeminová je jedním z hlavních propagátorů akce "Volné myšlenky" proti katol. církvi a věci ty vede s velikou vehemencí. Pánové, to je právě tragická událost, která se stala v imunitním výboru dnes ráno. (Výkřiky.) Já tu uvádím věc, která je skutečností, a myslím, že to ti páni také pocítí mezi katolickým lidem. (Posl. Bergmann: Zeminová to neřekla Hlinkovi, nýbrž to bylo řečeno všeobecně!) Ale to bylo řečeno Hlinkovi. Mám zde protokol, který mohu citovati. (Výkřiky.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Čuřík (pokračuje): To se týkalo výslovně Msgre Hlinky. (Výkřiky.) To bylo velmi jasně řečeno. Jde zde o Slováka, o katolického kněze, proto vám ty věci připadají snad směšné nebo cizí. (Hlasy: On se snažil urážeti!) Neurazil, mluvil věcně, konkrétně a srozumitelně. Nikoho neurážel. Otázka parlamentarismu není jen snad otázkou některé politické strany. Vy hlásáte parlamentarismus a mluvíte o demokracii parlamentární, a když někdo z vás napadne surovým způsobem poslance, nechcete to odčiniti řádnou cestou parlamentární. (Výkřiky.) Znovu uvádím, že je to obdivuhodné, když na př. republikánští zástupcové se zdrželi hlasování nebo když se snažili hlasovati pro udělení důtky, zatím co lidový poslanec hlasoval proti pokárání posl. Zeminové. Ta věc vás všechny nebolí, to vím, ale my jí použijeme jako dokladu, že v našem parlamentě není možno obhájiti čest oposičního poslance, že máte pro to dvojí měřítko, jedno pro sebe a jedno pro ty druhé. To je to, co chceme vyzvednouti před lidem.

A nyní k vládnímu prohlášení. Vládní prohlášení, které učinil Malypetr za nynější vládu, je velmi suché a týká se především schodků, které dnes vykazuje celý hospodářský život. Dnešní vláda uvádí, že jsou všude ve státním rozpočtu vykazovány schodky, a tím chce říci, že je třeba je odstraniti, to je přikročiti k řešení finanční státní krise.

Vážená sněmovno! Je nesporné, že se všude setkáváme se schodky, i ve státním rozpočtu, ale musíte uznati, že schodky byly způsobeny špatným hospodařením ve státní správě, korupcemi, utrácením státních peněz a státního majetku z peněz poplatníků. Jako příklad uvádím sanaci bank. Mám informace, že Moravská banka, v níž sedí kapitalisté lidovečtí a agrární, obdržela do dnešního dne téměř jednu miliardu ze státní pokladny na t. zv. sanační účely. (Posl. Polívka: A čo Ľudová banka na Slovensku?) To je vůči tomu, co uvádím, nepatrné. To nemůžeme vůbec přirovnávati. Je to zjev, který zrovna křičí. Schvalujete-li sanaci této banky a jiných bank kapitalisticko vyděračských, je to ubohost vašeho t. zv. socialismu vůči státnímu hospodářství. V těchto bankách nesedí zaměstnanci nebo dělníci, kteří by tam řádně hospodařili, tam jsou typické zjevy zástupců kapitalismu agrárního a průmyslově obchodního i soukromého. Peníze ty plynou zase jen pro účele těchto činitelů, nikoliv pro účele hospodářství všeobecného. Ty podniky jsou přímo vykořisťovány, jsou vyssávány velkými osobními peněžními zisky, velkými úroky, dividendami, a stát to sanuje. To se týká také pražské Anglobanky, České komerční banky atd., právě tak jako jiných bank, které byly ze státní pokladny sanovány. Čteme v novinách, že se má nově sanovati, a tu se vás, pánové z vládních stran, chci zeptati: Vám je to jedno, když se dnes v době bídy pracujících vrstev, v době konkursů malých živnostníků a zemědělců, v době, kdy je bída přímo údělem pracujících vrstev, mají sanovati banky, které jsou špatně spravovány, a platiti to z kapes nejchudších lidí? Ovšem, bankovní zákon vám to dovoluje a byl sděláván jen proto, aby se pomohlo velkým bankám na nohy, aby živil velké bankéře, akcionáře a ředitele. Tento proces, který se odehrává před našimi zraky, je typický příklad zkomírání dnešní moci kapitalismu, který potřebuje ze státní pokladny injekce, aby se udržel na účet celého národa. To není snaha státotvorná nebo sociální, to není stanovisko národohospodářské. To je docela bohopusté řádění kapitalistů a bohatců na účet národního jmění. Nic jiného to není. My musíme tento způsob hospodářství odmítnouti. Proto jsou schodky ve státním rozpočtu, poněvadž státní miliony jsou uloženy v bankách, kde si stát musí půjčovati za drahé úroky. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) Stát si vypůjčuje na 9% úrok v bankách, když potřebuje prvního na výplaty, ale aby měl odvahu tyto úroky snížiti na jisté minimum, k tomu se nikdo nehlásí. Ve Francii a v Anglii se snížila úroková míra soukromých držitelů rent a u nás, v demokratickém státě, není nikdo, kdo by se odvážil sáhnouti na vysoké úroky akcionářů, držitelů velkých rent a velkých kapitálů. To je způsob naprosto protisociální, který neznamená ani v nejmenším snahu o stát nebo jeho zdraví, naopak podkopává důvěru lidí ve stát a v jeho hospodářské podnikání. Chtěl bych říci, že právě korupce zavinila schodky ve státním rozpočtu, poněvadž korupce jest u nás veřejnou otázkou některých pánů z vládních stran.

Vážená sněmovno! Vydání ve státní správě má býti zmenšeno na účet státních zaměstnanců, na účet nejchudších vrstev. Mám zde celý elaborát stížností těchto vrstev zaměstnaneckých, nejchudších. Nemluvím o vrchních radech, sekčních šéfech, o ministrech, ale, pánové, jsou zde tisíce zaměstnanců, kteří dnes berou platy velmi malé za své služby. A tito právě se obracejí na parlament v poslední chvíli, aby znemožnili krutou ránu, která se chystá na tyto široké vrstvy zaměstnanců a jejich rodiny, které dnes již žijí v bídě a nouzi. Úprava jejich platů byla provedena podle ustanovení zákona z r. 1926 a přivodila zhoršení v těchto kategoriích, hlavně ohledně služebních příjmů. Zrušila se pragmatika služební, odbouraly se nabyté výhody o postupu časovém, a to všecko šlo na účet jenom těchto nejmenších vrstev. Radům se přidávalo po desetitisících nových ročních příjmů, ale sáhlo se na chudobné příjmy zaměstnanců na drahách, poštách, soudech a jiných úřadech státních vůbec. A tento zásah, který byl odbouráním nabytých práv ve starém Rakousku, byl tak citelný, že přímo ochromil chuť ku práci ve všech státních úřadech a přivodil, mohu říci, anarchii ve státní správě.

Tedy místo úspornosti, místo jisté politiky, která by byla přispěla ke klidu ve státních úřadech, přivodil se anarchistický stav, který odnáší dnes stát sám. Slibovaly se jubilejní dary, operovalo se jimi, byl zřízen jubilejní fond, který měl býti jakousi náplastí rodinám státních zaměstnanců v době zkrácení jejich příjmů a jejich práv. Jubilejní fond se zřídil, ale není o něm dnes ani slechu, fond snad někde vězí na papíře. Kdo ho použil, není nám dnes vůbec známo, byl-li snad dán na nějakou korupci nebo jiný účel. Byl zřízen, ale státní zaměstnanci nemají z toho nic, naopak byli jím pouze podrážděni.

Jednalo se r. 1930 o vánočním přídavku. Ten měl býti jako 13. plat rovněž náplastí za zmenšené příjmy z let 1926 a 1927. Tento plat se zákonem stanovil, byl parlamentem schválen a byl loni zase slavnou vládou odbourán pomocí vládních stran. To je způsob nemožný v právním státě, aby nabyté nároky se prostě braly se zpětnou platností těm, kteří na ně čekají a byli podle nich zařízeni. To je nemožný postup proti zaměstnancům, kteří zaplatili velmi draho svou důvěřivost vůči vládním stranám.

Jednalo se o ustanovení státních zaměstnanců, kteří měli nabýti různých výhod ve smyslu povýšení. To se dělo a děje jen cestou protekční, korupční, politické nemorálnosti, nic více, takže zaměstnanec bez pomoci vlivné veličiny ve státě je ohrožován přímo na svém postavení; i když je kvalifikován velmi dobře a pracuje do úmoru, je ohrožen tím, že se stane nepohodlným někomu politicky. To je stav, který mluví o balkánských poměrech, ne o poměrech v centrální Evropě, v Československu, kde říkáme, že jsme spořádaným státem. (Hlasy: To je turecký zpôsob!) To je způsob skutečně turecký, nemožný pro klid ve státních úřadech.

Jsou jiné věci, které se týkají státních zaměstnanců. President Masaryk, když přijal nedávno deputaci státních zaměstnanců, sám přiznal, že zaměstnanci státní jsou v těžké situaci, uznal, že jsou pevným sloupem, který drží klenbu státního života, to všechno Masaryk uznal. Nepochybuji, že to myslil velmi dobře, ale on jako president státu také jistě ví, že vedle něho sedí ve vládě jemu podřízení ministři a poslanci vládních stran, kteří tuto zásadu neuznávají a kteří ten sloup podrývají, poněvadž porušují státní zákony svým politickým vlivem a různými machinacemi, které jsou na škodu státního života.

Státní zaměstnanci čekají každou chvíli na to, co parlament vykoná. Byli voděni za blázna celý čas. Vezměte si železnice. Byly tam nedávno volby. Před volbami jezdili pánové Brodecký, Procházka atd. po schůzích a vykládali zaměstnancům na drahách, že se nic nesníží na platech, v tom prý spočívá síla zaměstnanců, aby se nic nesnížilo, k volebním urnám je vyzývali, aby volili socialisticky. Dnes je po volbách a pánové mluví otevřeně, že platy se sníží o 10 až 15%. Tento švindl se zaměstnanci musí se zavčas odkrýti a já jsem vděčen, že státní zaměstnanci tuto hru postupně prohlédají a učí se od těchto machinací, které se s nimi provádějí, poznávati své přátele v době nouze a potřeby. Také bylo viděti, že při volbách silně stoupl počet hlasů křesťansko-sociálních na Slovensku, i na Moravě a v Čechách, a je to důkazem, že státní zaměstnanci nevěří už ani na 50% těm, kteří jim slibovali ráj na zemi.

Je to skutečnost a já jsem jeden z těch, kteří jistě vždy přáli tomu, aby byla možna spolupráce se socialisty na půdě hájení zájmu nejchudších vrstev národa. Ten názor jsem vždy tlumočil veřejně a všude, kde bylo třeba, že je možno domluviti se v otázce chleba a práce mezi všemi, kteří mají smysl pro dobro těchto lidí. Ale čím dále tím více přicházím k poznání, zvláště v tomto státě u nás, za této vlády, že dělnictvo, že zaměstnanci nemohou věřiti v onu spolupráci socialistů, nýbrž že musí spoléhati hlavně na to, aby se zbavili tyranství politických stran, aby se stali více méně samostatně myslícími složkami v národě, které bez obavy uhájí si svůj život proti politickým stranám. Nejsem z těch, kteří by snad chtěli rozbírati politické strany se stanoviska agitace nebo konkurence. Ale vím, že to musí býti poučením pro politické strany a že musí u nás přestati ono kupčení s bídou pracujících vrstev (Tak jest!), musí u nás jedenkrát nastati jakási morálka v hodnocení práv a povinností vůči státu, vůči pracujícím vrstvám.

Pokud však je možno trpěti a pokud se trpí ve vládě na př. to, že vůdcové politických stran podle potřeby zmocní se voličů ve státních podnicích a ve státní správě, aby jich zneužili a pak je oklamali, do té doby musíme státní zaměstnance bouřiti, aby se vzpamatovali, aby se poznali. Zvláště mladší generace zaměstnanců je dnes všeobecně otrávena, nemá víry v sama sebe, nemá víry ve strany, nemá víry také v tento stát. To je smutná věc, vážená sněmovno. Mladší zaměstnanci, kteří potřebují dnes, aby byli ještě vychováváni, aby byli podepřeni ve svém životě, aby se stali pro příští časy pro stát a pro národ pevnými složkami, ti dnes hynou a trpí bídou, trpí podvýživou, jsou otráveni však také morálně. A v tom je právě veliké nebezpečí pro celý náš národ. A právě v tomto smyslu chci, vážená sněmovno, zdůrazniti hnutí křesťansko-sociální, které v našem státě je sice zatím ještě přehlíženo, má však velmi dobré a zdravé podmínky, aby bylo oporou těmto složkám, zvláště mladé generaci v dobách příštích.

Vážená sněmovno! Vykládá se, že dělníci jsou na tom ještě hůře, říká se, že zemědělci mají ještě daleko menší příjmy. To je sice pravda, ale, vážení pánové, je to správné stanovisko, aby, když jeden zmírá, zmíral také druhý, když zmírá dnes na venkově zemědělec, když zmírá živnostník a dělník, aby zmíral také státní zaměstnanec? Je to správná zásada? (Hlasy: Naopak!) To je stanovisko jistě velmi pochybné, poněvadž zaměstnanecké platy nejdou do jejich kapes, ti neukládají v záložnách, ti to nosí zase živnostníkům, zemědělcům, kupují potraviny, najímají byty atd. Takový je koloběh ve státním životě hospodářském den co den a to je podmínkou hospodářského života ve státě. Tedy ne záviděti těm nejchudším, ale odbourati tam, kde je třeba odbourati. A tu právě chci říci, že se nesahá na platy vysokých hodnostářů státní správy. Tam to bude velmi málo boleti, poněvadž, kdo má roční příjem 40, 50 tisíc, ten to dobře snese. Máte tu otázku několika platů: jsou zde poslanci, ministři, kteří mají dvojí, trojí plat. Pánové, jeto morální, je to správné také s hlediska státně-finančního a sociálně-politického? (Hlasy: Ale náprava se nikdy nestane!) Ale pánové nechtějí na tu otázku sáhnouti, aby ukázali veřejnosti, že mají jistý soucit s těmi lidmi, kteří mají dnes trpěti.

V bankách sedí dnes několik ředitelů, kteří jsou úplně zbyteční, ale berou statisícové platy, akcionáři berou stále velké zisky. To všecko běží prostě svou cestou, jako by se vůbec nechumelilo, ale tady se sahá na zaměstnanecké platy, které jsou krvavě odměřeny jako nejmenší možnost bídné výživy. A proto bych vás prosil, pánové, ještě v poslední chvíli bych vás varoval, abyste nepřipouštěli snížení platů v této míře, abyste se pokusili ještě v posledním okamžiku sraziti požadavky ministra financí na nejmenší míru, abyste hledali příjmy tam, kde jsou peníze uloženy: v bankách, podnicích akciových, u zbohatlíků, abyste šli na veliké boháče a ne na chudáky. (To je správné!)

Nebudu vás těmito věcmi dlouho zdržovati, poněvadž vím, že to všechno nepomůže, jak bych si představoval. Pak jest otázka pensistů, která se má řešiti snížením pensí, jichž potřebují k životu, aby se uživili. I to je bolestná otázka, tak jako otázka gážistů a zaměstnanců ostatních, obecních, okresních a zemských, tam se to pocítí všeobecně. Myslím, že vám to, pánové, přinese při příštích volbách velkou ztrátu hlasů a mandátů. Nechci vás nijak strašiti, ale jsem plně přesvědčen, že tato politika se vám v mstí a přinese pouze prospěch bohatým skupinám, bohatým stranám, a to na účet nejmenších zaměstnanců a také na účet socialistických stran. To je politika, která znamená vlastně politiku zoufalství, politiku špatné taktiky, politiku proti národu. Národ je lid pracující, to jsou ty masy, které ovládají dnes podniky, závody, továrny, státní podniky, těch 90% spodních vrstev, to je ten národ československý, který stát udržuje a v něm také žije, těch pár boháčů stát nezachrání.

Pan ministr Beneš na přednášce v Paříži mluvil o čtvrtém stavu a řekl mezi jiným, že se musíme vypořádati s požadavky čtvrtého stavu. To není nic nového pro nás, to je nám stará věc, ale konečně je to pořád nova otázka, když se řeší na určitém, význačném foru. Čtvrtý stav, pánové, to je právě otázka stavu dělnického, zaměstnanců, domkářů, chalupníků, živnostníků, zemědělců a pracující inteligence v celém národě. To je právě otázka problému, který týká se tvoření nových hospodářských řádů na celém světě a také u nás. A já vidím, že vládní prohlášení je ubohé po této stránce, ani zmínkou se nepraví něco nového pro parlament, aby se naznačilo něco, co se děje ve světě, co se chystá do budoucna a znamená revoluční převrat v dnešním stadiu poměrů hospodářsko-politických. Vláda spokojí se s několika obyčejnými frásemi o hospodářství, které má býti u nás doma podchyceno a upevněno. Nic více. To je velmi málo a my bychom chtěli slyšeti něco více, na př., co udělá stát s nezaměstnanými, kterých je tolik set tisíc bez práce bez jejich viny, kteří bez sebe menšího svého zavinění nemají chleba, práce, nemají se čím živiti v rodinách. Otázka státních prací úplně selhala za vlády dřívější a selže za nynější opět. Není pohotový žádný plán, aby se stavěly silnice, podnikaly veliké práce nouzové ve velkém měřítku, to se vše dělá u nás pouze kouskovitě, na papíře. Radil jsem nedávno pánům ministrům, aby se sešli dohromady a navrhoval jsem ve výboru soc.-politickém, aby se ministři financí, soc. péče, veř. prací, vnitra radili s obcemi, okresy a zeměmi o velkých plánech hospodářského podnikání pro zimní období. Řeklo se mi - myslím, že to byl pan ministr Slávik -, že je to otázka kompetence mezi ministry. Tedy páni se hádají o kompetenci v době tak vážné světové bídy a nouze mezi lidem. Pro ně je to otázka kompetence, mají-li se sejíti, raditi o společné práci, o velikém podnikání celostátním. V tom je ubohost naší vlády, že se vybíjí na osobních malichernostech a osobních drobnostech ve vládě a nemá smyslu pro podnikání ve velkém stylu pro zmírnění bídy a nezaměstnanosti mezi lidem.

Je tu další otázka před námi, a to dozor státní. Loňského roku mluvil o tom v debatě o Udržalově vládním prohlášení, tuším ministr dr Winter, že stát musí zasahovati dále a dále do soukromého podnikání. Tento problém se vleče stále asi jako dlouhý provaz, který nikdo nechce táhnouti za sebou a každý se bojí do této otázky zasáhnouti. To je státní otázka velikého významu, aby stát se odvážil pomocí kontroly, pomocí zásahu vládního a řeknu zásahu celonárodního regulovati výrobu v podnicích, zvláště velkých podnicích, které mají dnes ještě ráz čistě soukromokapitalistický. Jsou zde uhelné doly, veliké podniky lázeňské, dobývání nerostů všeho druhu, elektrárny atd. Ve všem tom hraje úlohu u nás ještě dnes kapitál soukromý, není ničím omezován a podvazován, a to se děje před našima očima, jako by se nic nestalo. Samozřejmě, že jsme mnoho propásli a zvláště vy, páni socialisté, když jste v Paříži při mírových smlouvách spolupůsobili, kdy bylo třeba uzákoniti v mezinárodních smlouvách systém dozoru státního nad soukromým podnikáním kapitalistickým. Místo toho tyto smlouvy mají ráz čistě soukromokapitalistický. To týká se také i p. ministra Beneše a jiných socialistických vůdců, kteří byli také pomocníky politiky popřevratové a byli prostě diváky v době tak historicky vážné a nechali volné pole kapitalismu, který před válkou řádil a lidi ožebračoval až do konce světové války. Tam bylo právě potřebí zasáhnouti radikálně do situace mezinárodně-hospodářské a znemožniti kapitalismus v jeho základu. To se nestalo. A dnes, pánové, flikujete, je to přímo směšné. Pánové, vezměte si jen Německo. Není to tragické, když tam dnes vláda junkerů a šlechticů po světové válce přímo triumfuje na účet dělnické třídy a širokých vrstev, které jsou úplně zdecimovány a nemají odvahy postaviti se na odpor proti diktátorské junkerské vládě Papenově? To je veliký krach socialistických stran v Německu, který tu dokazuje velikou slabost a neschopnost postaviti se proti diktátu buržoasních bohatých stran, které prostě mlčí, když se jim béře z rukou moc, které nabyly v době popřevratové. To jsou špatné vzory pro dělnické masy a dělnické masy nevěří dnes v takový socialismus, prostě dnes tápou ve tmách a čekají nějakého Mesiáše. (Hlasy: Čuříka!) Nechci říci, že ten Mesiáš by měl snad vyjíti z vašich řad - já jím nechci býti - ale já mám styk s lidem a když přicházím na venkov, vidím na očích těm lidem, jak touží po nějaké pravdě, jak touží po poctivém slovu, které by se jim řeklo nezištně a otevřeně, poněvadž ten lid je dnes tak zdeptán a zastrašen nynější krisí a trpí úžasně i duševně, a vy dnes, pánové, nemáte nic pilnějšího, než abyste se ještě při všem tom dopouštěli nových chyb, které opět lid na svých bedrech odnáší.

Není tomu dávno, kdy byla v novinách zpráva, že "Volná myšlenka" zahajuje akci pro vystupování z církve. Bylo nalepováno ve všech městech plno plakátů, bezvěrci, komunisté, socialisti se sešli, konali přednášky a schůze, aby lid "poučili" o vystupování z církve. To je směšné a malicherné. Dodnes nemáte, pánové, náhradu, kterou byste dali lidu za náboženství jako něco lepšího, abyste prázdnotu duše naplnili něčím podstatnějším a účelnějším. Dosud jste nenašli žádný lék, který by léčil duši nemocného člověka, a přesto, že jste o tom přesvědčeni a máte své zkušenosti, saháte k prostředkům anarchie, k protináboženské akci, vyvoláváte v českém národě nové duchy protináboženského odporu. Ale to pánové ve vládě nevidí. Nám se zakazují schůze. Není tomu dávno, kdy nám byly na Moravě zakázány schůze a tábory. Je to zajímavá událost. Hnutí křesťanskosociální na Moravě, v Čechách i na Slovensku je vám jistě známo jako hnutí, které má ráz státotvorný, které je ryze křesťanské, nábožensky podložené, které je ve smyslu státním velmi účelné a státu potřebné, ale najednou se nám zakazují veřejné projevy, jako v Bučovicích a Velkém Meziříčí. Byly na nás poslány četnické hlídky, které nás vyšetřují v kancelářích, sekretariátech, u důvěrníků. Není to zase tragický případ pro váš socialismus, když za vaší spoluvlády se dějí přehmaty, kdy policie, okr. politický úřad si troufá persekvovati hnutí, které má význam pro stát a jeho chudý pracující lid, co zatím přednášky volnomyšlenkářů se trpí? Tam se může štváti proti katolické církvi, to nikomu nevadí, to Šrámek ve vládě snese. Ničiti nebo kaziti naše akce, to je pánům vhodnějším prostředkem pro jejich politiku. To jsou věci přímo křiklavé a já bych chtěl říci, že p. ministr Černý se musí polepšiti, že se musí po této stránce změniti. Nesnesli bychom, aby se na Moravě rušily veřejné projevy, které jsou pořádány ve prospěch státní myšlenky, pracujícího lidu, ve prospěch náboženského obrození ve státě.

Vážená sněmovno, právě tu čtu noticku, kterou uveřejnil "Pražský večerník", list lidové strany, kde si stěžují, že v Holandsku jsou tisíce katolických škol, kde vyučují sta učitelů tisíce katolických dětí, zatím co u nás je to prý jako v Africe mezi černochy. Tuto zprávu přináší večerník lidové strany, která je ve vládě. Táži se pánů, kteří jsou ve vládě za lidovou stranu, zdali tuto novinářskou zprávu znají. Otázky náboženské se přece u nás neřeší teprve dnes, řešily se již po převratu. Máme u nás nařízení, která jsou ještě na hanbu náboženské svobody: nařízení školská po Habrmanovi o modlitbě dětí ve škole, o návštěvě kostela, o vyvěšování křížů, to všechno máme doposud v platnosti. Pánové nadávají jenom v novinách, ale ve vládě mlčí. Je to komedie, kterou provádějí s katolickým lidem, jakoby se nic nestalo. To je politika dvojí tváře: ve vládě mlčet, na venkově mezi katolíky štváti. To je stanovisko jistě neseriosní a také katolicky trvale nemožné. Přáli bychom si, aby v této vládě byl duch náboženství pozvednut, aby se o těchto věcech mluvilo, aby se tyto otázky řešily ve smyslu práva katolického lidu v tomto státě.