Malypetrova vláda je vládou, jakou v této době nesporně potřebují čsl. kapitalisté, počítající s nutností přípravy na imperialistickou válku. Ministr zahraničních věcí dr Beneš ve svém výkladu v zahraničním výboru to plně potvrdil. Přiznal, že československá zahraniční politika počítá s možností války, a to války velmi brzké, prohlásiv, že o věci míru se bude rozhodovati r. 1933. Prostě šibeniční lhůtu, již jenom několik měsíců, dává míru v Evropě zahraniční ministr Československé republiky, ministr, který je dobře informovaným důvěrníkem francouzských imperialistů a který je význačným funkcionářem ženevských orgánů. Za několik měsíců mohou se podle prohlášení dr Beneše pracující masy Československa dočkati, že z utrpení hospodářské krise budou dohnány k utrpení ještě většímu, že zbídačeny a vyhladověny budou hnány na jatka imperialistické války, aby na nich za zájmy a za profity československých, francouzských a druhých kapitalistů a imperialistů ukončily v různých útrapách moderní války svůj proletářský život.

Pokládáme proto za povinnost, apelovati odtud na dělnictvo Československa a na všechen pracující lid, aby si uvědomil děsnou skutečnost, kterou obsahuje prohlášení čsl. zahraničního ministra. A my spěcháme burcovat pracující masy Československa, aby ani na okamžik neotálely a u vědomí bezprostředního nebezpečí imperialistické války povstaly k nejrozhodnějšímu boji proti zločinným paličům nového, imperialistického, válečného požáru, aby ukázaly, že rozpoutání imperialistické války nedopustí, aby to ukázaly masovými protiválečnými protesty, [ ] (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) a aby byly pohotovy pro použití zbraně masové stávky jako nejúčinnější zbraně proti připravování nejhroznějšího zločinu, jímž je rozdmychávání nového, válečného požáru.

Apelujeme na pracující masy, aby se nedaly od boje proti imperialistické válce odraditi žádnými pacifistickými kejklemi, naopak, aby ve spravedlivém hněvu vyhnaly ony šarlatány a podvodníky, kteří po 14 let hlásali, že válka je navždy znemožněna, že mír je zajištěn na 100 let, kteří šířili klamné iluse ve Společnost národů a v různé mírové pakty a kteří oháněli se podvodnými hesly o mezinárodní spolupráci, o odzbrojení, o pacifikaci Evropy a světa, aby dnes, jako dr Beneš, doznali, že všechny ženevské instituce při organisaci míru selhaly a že válka bezprostředně hrozí. Vyzýváme pracující masy, aby hnaly na soud a aby trestaly pseudosocialistické vůdce, kteří tuto politiku pacifistického podvodu podporovali a dělali s sebou, aby se dnes ukázalo, že pro mír neudělali fakticky nic, ale zato soustavně připravovali válku, která tak blízko, tak akutně již hrozí, jak musil doznati dr Beneš. V odpověď na prohlášení dr Beneše o bezprostřední blízkosti imperialistické války nemůžeme učiniti nic jiného, než že voláme pracující masy do jednotné fronty k boji proti imperialistické válce pod vedením komunistické strany a komunistické internacionály, které jediné po boku Sovětského svazu vedou skutečný boj proti imperialistické válce.

Byli jsme po léta posmíváni, že jsme poukazovali na rostoucí nebezpečí imperialistické války. Dnes se již jistě nikdo neodváží popírati hluboký rozvrat vztahů mezi kapitalistickými státy. Co je příčinou světového chaosu, jehož jsme svědky? Příčina jeho se spatřuje v mravním nebo ideologickém rozvratu, nebo v generační krisi, jak to naznačil v pařížské Akademii právních a politických věd dr Beneš, nebo v nedokonalosti organisace kapitalistických států, která by mohla býti zlepšena. Nikoliv, to není pravá příčina nynějšího světového chaosu. Jeho základní příčinou je, že na pěti šestinách světa se uplatňuje kapitalistický systém, který, dospěv již dávno k formě monopolistického kapitalismu, přenesl konkurenční boj na světový terén, mocenský boj o trhy, o zdroje surovin a levné pracovní síly, což znamená při platnosti zákona o nestejnoměrném vývoji kapitalismu stálé loupení, stálé spory, rozpory a stálý vývoj k novému dělení kořisti a světa. Světovou válkou let 1914 až 1918 nebyly imperialistické rozpory likvidovány, nýbrž naopak jsou do budoucna ještě zostřeny a tvoří právě jednu ze základních příčin dnešní krise kapitalismu, která byla ještě krajně zostřena pod vlivem mezinárodní hospodářské krise.

Celý kapitalistický svět skýtá dnes obraz nejzuřivější hospodářské války. K tomu stavu dospěl kapitalistický svět, zatím co se stále mluvilo a mluví o mezinárodní hospodářské spolupráci a zatím co se konaly desítky různých konferencí, které měly tuto mezinárodní hospodářskou situaci sjednati a utužiti. A imperialisté dále pokračují v tom to podvodu. Dr Beneš znova dává naději, že hospodářská spolupráce může přinésti obrat, a imperialisté dále pokračují v podvodech s heslem mezinárodní hospodářské spolupráce, ačkoliv už na mnoha místech kapitalistického světa dochází k tomu, že nastává otevřené válečné loupení kořisti a začíná nové dělení světa jako r. 1914, k němuž se hotoví všichni imperialističtí lupiči bez rozdílu.

Může někdo popříti tento význam tomu faktu, jako byla násilná lupičská anexe Manžuska Japonskem. Může někdo po zprávě komise Společnosti národů popříti, že na dálném východě, v Číně, se pro rvačku o kořist sápají na sebe rozhodující světové imperialistické velmoci? Může někdo popříti, jaké nebezpečí rozpoutání nové světové válečné řeže z toho hrozí? Nebo může někdo popříti, jak se každým dnem trvání mezinárodní hospodářské krise zostřuje rozpor mezi Spojenými státy severoamerickými Anglií pro nesčetné množství rivalitních zájmů? Může někdo popříti, že otavská konference britské říše zostřila na všech stranách hospodářské, obchodní i politické vztahy mezi Anglií, státy britské říše a ostatními státy?

A když přejdeme k Evropě, není neklamným znamením, že vztahy mezi Francií a Německem se v poslední době urychleně vyvíjejí ke srážce a že tento vývoj určuje horečnou diplomatickou a mocensko-politickou hru v evropském měřítku, do které je strženo plně Československo, díky svému poměru k Francii a díky funkcím, jež dr Beneš zastává v orgánech mezinárodní politiky? A nevyvíjí se v podobném směru, t. j. ke srážce a konfliktu i poměr mezi Francií a Italií? Kde jsou ve vzájemných vztazích těchto evropských velmocí patrny nějaké tendence hospodářské spolupráce? Není po nich ani potuchy a místo má jen nejvypjatější konkurenční a mocensko-politický antagonism, nesoucí v sobě rostoucí nebezpečí imperialistických válečných konfliktů.

Fakta mluví nejpádněji a mluví pádně i proti ujišťování dr Beneše, pokud jde o Československo, že není prý devisa o mezinárodní spolupráci žádnou frásí, nýbrž skutečností. Tuto pravou skutečnost můžeme velmi snadno zjistiti několika otázkami: Odpovídá na př. poměr Československa k Maďarsku zásadě hospodářské spolupráce, když mezi oběma státy jest po 2 roky stav hospodářské války? Nebo zlepšují se hospodářské a obchodní vztahy Československa k Německu? Nevyvíjejí se v tomto poměru Československé republiky k Německu čím dále ostřejší konflikty v otázce dovozu německého zboží do Československa a v otázce překážek vývozu čsl. zboží do Německa? Nesrazily se v Strese velmi ostře zájmy Německa a Československa v otázce středoevropského trhu a v otázce řešení středoevropského zmatku? Nebo: Zlepšuje se hospodářská spolupráce Československa s jeho bratrskými spojenci Jugoslavií a Rumunskem, nebo jest naopak pravdou, že právě pro slábnoucí hospodářské styky a pro rozdílné hospodářské interesy chladne poměr mezi státy Malé dohody, obzvláště po nezdaru konference ve Strese, která měla za řízení Francie a za spoluúčasti Československa přinésti okamžitou obzvláště finanční pomoc právě Rumunsku a Jugoslavii, ale nepřinesla ji a svým nezdarem naopak uspíšila hospodářské a finanční zhroucení a politickou krisi nejen v těchto zemích spojenců Československa, nýbrž uspíšila i politickou krisi v Maďarsku, stejně jako v Československu?

Vypočetli jsme několik sousedů, vůči nimž podle slov dr Beneše mělo Československo pěstovati zásadu hospodářské spolupráce, ale ve skutečnosti vidíme, že se s nimi Československo hospodářsky čím dál tím více znepřáteluje. Výjimku by snad dělalo Rakousko, ale pokud jde o t. zv. lepší poměr Československa a Rakouska, je tento poměr klasickým příkladem, co za imperialismu rozumí se pod pojmem mezinárodní spolupráce. Nerozumí se jí nic jiného, než hospodářský, finanční a politický nátlak silnějšího vůči slabšímu. Rakousko se nesporně tváří ku Praze poněkud přívětivěji, ale jeho přívětivost jest vděčností žebráka, jemuž se vnucuje pod hrozbou ran almužna.

Imperialistický nátlak, dnešní nátlak pomocí hospodářských, finančních a celněobchodních zbraní, toť všeobecně platná zásada a metoda spolupráce mezi kapitalistickými státy. A jestliže tyto zbraně nevystačí, a nyní nadešel okamžik, že nedostačují, nastává prostě situace, kdy se sahá ke zbraním války.

Kapitalističtí diplomaté a všichni ti ctihodní odborníci mezinárodního práva jsou si dobře vědomi, když říkají, že jen cestou mezinárodní hospodářské a politické spolupráce a sblížení je možno řešiti nynější mezinárodní hospodářskou krisi, že myslí tím vpravdě jen řešení konkurenčních sporů pomocí válečného meče, násilné válečné hájení kořisti a násilné válečné loupení nové kořisti, prostě nové dělení se o kořist podle změněného poměru mocenských sil. Československá diplomacie nedělá v tom naprosto žádnou výjimku. K novému dělení kořisti vyvinuje se situace nyní bezprostředně pod tříletým působením hospodářské krise i v imperialistické Evropě. Můžeme říci, že v Evropě vytváří se dusno, hrozící výbuchem jako r. 1914. Toto dusno se soustřeďuje v Evropě hlavně kolem rozporů, které vyplývají z úpravy provedené versailleskou a druhými mírovými smlouvami. Krise versailleského systému v poslední době opět silně pokročila. Po určité likvidaci reparačních otázek dochází na ostré rozpory v otázce vojenských klausulí versailleské smlouvy a k akutnímu přiostření snah o změnu teritoriální úpravy, provedené smlouvou versailleskou a mírovými smlouvami. Vidíme to na všech stranách: v zostření poměru Německa k Polsku pro otázku východních hranic, stejně jako v oživení a posílení revisionistických snah Gömbösových v Maďarsku, stejně jako v nových piklech, které směřují k restauraci Habsburků v Maďarsku a Rakousku, a stejně jako v zostřených snahách, směřujících k změnám v teritoriální úpravě na Adriatickém moři a dotýkajících se Italie a Jugoslavie.

Ze všech těchto rozporů hrozí válečné konflikty, při čemž se všestranně nebezpečí válečných konfliktů dotýká ovšem i Československa.

Pokud jde o atmosféru, nabitou stoupajícím nebezpečím imperialistické války, je tu ještě jeden velmi závažný moment, a to ten, že tak, jak stoupají vnitřní rozpory v kapitalistických státech, jak stoupá hospodářsky finanční, sociální a politický rozvrat, tak se v řadách vládnoucích tříd stává stále intensivnější snaha dohnati vývoj k válce a v rozpoutání nacionalistické, šovinistické, válečné nálady a v rozpoutání války hledati možnost k uvolnění vnitřního napětí hrozícího revolucí. Když hrozí živelná revoluce, vládnoucí třídy mají vždy snahu svésti vývoj s linie občanské války na linii imperialistické války, stejně jako proletariát má opačnou snahu: zabrániti imperialistické válce revolucí, změnit válku imperialistickou ve válku občanskou. Situace mnohých kapitalistických států podobá se dnes situaci v Rusku 1914. Před vypuknutím války r. 1914 byly v Rusku ještě 16. července barikádové boje. Hrozila revoluce. Carský režim hledal záchranu ve válce a vrhl se střemhlav vojensky nepřipraven do imperialistické války doufaje, že válečné výboje umožní zmírnění hospodářských, sociálních a politických rozporů a zachrání carský režim před revolucí. Nezachránil ovšem. Ruský proletariát dovedl změniti pod vedením bolševiků válku imperialistickou ve vítěznou revoluci. Jako tehdy carské Rusko, tak dnes v mnoha státech vidí vládnoucí třídy také v rozpoutání války záchranu před revolucí. Týká se to i Německa, kde hitlerovské hnutí, stejně jako Papenův a Schleicherův kurs, jest výrazem snah přenésti řešení vnitřních rozporů na linii imperialistické války. Týká se to nesporně i fašistické Italie, kde Mussoliniho vyzývavá válečná hesla jsou výrazem snahy, zachrániti se před revolucí cestou válečných výbojů. Ve stejné posici je Pilsudski. Jugoslávský král Alexandr si také myslí, že by mu jen brzká válka mohla zachrániti trůn. Ano, pod vlivem nesmírných vnitřních rozporů, pod vlivem nebezpečí revoluce se dostává zahraniční politika v mnoha kapitalistických státech na cestu imperialistických válečných dobrodružství. Platí to jistě i o druhém spojenci Československa, Rumunsku. Nebo co znamenají ony intriky rumunského zahraničního ministra Titulesca proti uzavření paktu o neútočení se Sovětským svazem? Prozrazují, že v zahraniční politice Rumunska uplatňují se vlivy anglických naftových magnátů a francouzských pravicových militaristických kruhů, které se zasazují o nepřátelskou politiku proti Sovětskému svazu a které intrikují nepřátelsky proti Sovětskému svazu v době, kdy oficiální francouzská zahraniční politika stejně jako polská kladou váhu na to, aby se Sovětským svazem nalezly lepší poměr a na východě Evropy zachovaly klid, poněvadž svoji pozornost musí obrátiti směrem k Německu, poněvadž zde se nyní zauzlují rozpory ke konfliktu. Bylo by zajímavé věděti, jaké stanovisko k otázce paktu o neútočení mezi Rumunskem a Sovětským svazem zaujímá čsl. zahraniční politika a co říká intrikám, které v souvislosti se Sovětským svazem směřují tentokráte proti intencím oficielní francouzské zahraniční politiky, obrácené všemi směry k otázce Německa.

Pan ministr dr Beneš učinil v zahraničním výboru jedno velmi závažné prohlášení, a to, že otázka odzbrojení se nalézá v krisi. Zase se stalo, co jsme předvídali my komunisté, že za kapitalismu nelze mluviti o míru, a co jsme dokazovali, že za kapitalismu jest jedině možno mluviti o zbrojení, poněvadž kapitalismus je zdrojem stálého válečného nebezpečí. My jsme to byli, kteří jsme dokázali, že za kapitalismu není možné jinaké postavení otázky odzbrojovací, než v té formě, že se otázka odzbrojení stane předmětem diplomatického úskoku a diplomatické sofistiky, a na místě odzbrojení a míru rozvinutí otázky odzbrojovací povede ke zbrojení, k zostření rozporů a k přiblížení války. Pohled na spory v otázce ozbrojení rozvinuté postupem Německa to plně potvrzuje. Situace se vyvíjí tak, že na otázce odzbrojení rozvinují se dnes diplomatické rozpory mezi Německem a Francií, a situace jeví se tak, že neodvratnou zdá se opětně válka mezi Francií a Německem. S obou stran se tato válka horečně připravuje. Německý imperialism domáhá se otevřeně možnosti vyzbrojení k válce. Jeho požadavek dává Francii možnost, aby si zahrávala před světem na ohroženou chuděrku, aby sehrála komedii a předstírání vůle k odzbrojení. Francouzští imperialisté velmi dobře věděli, proč povolávají právě v této době k veslu vlády pacifistického radikála Herriota. Herriotova politika není nic jiného, nežli velkorysý pokus Francie k oklamání světa. Herriot se pokouší lacinými gesty buditi zdání, jako by Francie celou svou existencí sloužila pouze míru, jako by dýchala jenom pro právo a spravedlnost, jako by chtěla jen bezpečnost a jako by ani ve snu nepomýšlela na válku. Odmítaje německý požadavek, okázale ukazuje Herriot vůli k odzbrojení a tuto vůli dokumentuje hlavně tím, že snižuje služební dobu s 12 měsíců na 9, že snižuje počet divisí a navrhuje omezení válečných prostředků, kterých se Francie bojí u svých soupeřů. Tak lacinými gesty chce Herriot oklamati svět, jako by každý dnes nevěděl, že příprava vojáka na moderní válku nevyžaduje dlouhé služební doby, a jako by každý nevěděl, že Francie nahrazuje snížení služební doby častějším vojenským cvičením záložníků a zavedením vojenské výchovy mládeže. Resort vojenství má v Herriotově vládě Paul Boncour a o tomto socialistovi a chloubě II. internacionály je známo, že se stará o nejlepší přípravu Francie na imperialistickou válku tím, že se snaží zmilitarisovati všechno francouzské obyvatelstvo. Ostatně zatím co Herriot nabízí problematické odzbrojení, staví se ve francouzských docích o překot válečné křižníky typu "Dunkerque" a ministr letectví Painlevé pěje chvalozpěvy na vymoženosti vojenské letecké techniky. Svět by musil býti na hlavu padlým, kdyby nepoznal, že Francie hraje s odzbrojením komedii a že komedií jest i revolta francouzských generálů proti Herriotovi. Herriot není ochoten svými pacifistickými gesty zakrýti, že Francie je a zůstává nejmilitarističtějším státem na světě, že ve vojenském ohledu a v horečné přípravě na válku hraje dnes úlohu, kterou před válkou hrálo Německo, a že Schleicherův program jest jen výrazem závisti německých imperialistů vůči po zuby ozbrojené Francii, že je výrazem touhy vyrovnati se Francii, aby prostě válka mezi Francií a Německem mohla začíti. Herriot je si vědom, že tahanice na odzbrojovací konferenci nejsou schopny zastaviti touhu Německa po ozbrojení a že odzbrojovací plán, který ohlašuje do Ženevy, je jen sypáním písku do očí, gestem bez praktické ceny.

Celý svět bude dále věřiti, že Francie neučiní nic pro mír, nýbrž že má nejosudnější podíl na přípravě nové války. Herriot není mužem míru, nýbrž mužem přípravy války. Jeho pacifistická gesta mají pro Francii ovšem značný význam. Mají Francii získati sympatie světa a připraviti vhodnou morální posici pro vedení války. Až Herriot splní tuto úlohu, udělá místo Lavalům a Tardieům, jako ve válce 1914-1918 přišel po Vivianim a Briandovi Clemenceau. Francie hledá jen vhodnou ideu pro válku proti Německu. Herriot ji zkouší. Jsou to celkem staré fráse o právu a spravedlnosti, o bezpečnosti těžce zkoušené země a staré fráse o pokojné a mírumilovné demokracii, ohrožované autokracií.

A tu je třeba se zmíniti o neobyčejné agilnosti, kterou projevuje čsl. zahraniční ministr dr Beneš. Můžeme říci, že v Herriotovi se dr Beneš dočkal pána podle svého gusta. Zatím co v Paříži se střídali za 14 let pestře dirigenti francouzské zahraniční politiky a každý udával jiný takt francouzské musice - jiný udával Briand, jiný Poincaré, Laval, Tardieu - pěstuje dr Beneš po 14 let houževnatě musiku pacifistické tóniny, kterou musil ovšem vždy přizpůsobovat různému taktu z Paříže. O Herriotovi však můžeme říci, že padl dr Benešovi plně do noty, nebo - lépe řečeno, - že pod Herriotovým dirigováním je dr Beneš ve svém živlu. Počíná si v Ženevě čileji a nezapomněl se za Herriotovy vlády co nejdříve ukázati v Paříži a dáti při té příležitosti své vědomosti do služeb Herriotovy propagandy.

Slavnostní řeč dr Beneše, kterou pronesl v Akademii politických a mravních věd v Paříži, je toho dokladem. Touto řečí se dr Beneš pokusil postaviti na zajímavý ideologický základ rozpory Francie s Německem a Italií. Ze skutečnosti, že v Německu a Italii dospěla kapitalistická reakce k systému fašistické diktatury a k fašistické ideologii, zatím co ve Francii se ještě udržuje systém parlamentní demokracie, vyvodil dr Beneš thesi, že rozpory mezi Francií a Německem a Francií a Italií mají ideový základ, že jsou ideologickým rozporem mezi demokracií a fašismem, při čemž v zachovávání demokracie ve Francii spatřuje dr Beneš vliv a zásluhu ducha francouzského racionalismu a v rozmachu fašismu v Německu a Italii spatřuje ovoce nerozumu, citu, vášně, iracionálního titanismu. Dr. Beneš odvážil se tvrditi, že Francie ztělesňuje a hájí v Evropě zásady velké francouzské revoluce proti náporu fašistických ideí a že poslání Francie v Evropě spočívá v tom, aby proti Německu a Italii v Evropě prosadila demokratické idee francouzské revoluce.

Dr. Beneš se nesporně odvážil velké věci. Ve skutečnosti ovšem má celá jeho řeč dokázati, když Francie opanovává Evropu, že ji opanovává ve jménu demokracie, potáhne-li Francie do války proti Německu a Italii, že to bude boj demokracie s násilím, s titanským šílenstvím, že to bude boj demokracie s fašismem, že to bude novodobé dokonání onoho poslání, které začali vojáci velké francouzské revoluce, když za zvuků Marseillaisy vytáhli šířiti po Evropě heslo o rovnosti, volnosti a bratrství. Nesporně skvělý pokus o zidealisování lupičských tužeb francouzské buržoasie, skvělý pokus, ale marný. Aby se dal někdo uchvátiti touto ideologickou koncepcí dr Beneše, to by předpokládalo, aby myslil jako dr Beneš. Avšak tak skutečně pokrokoví lidé nemyslí. Každému je jasno, že Benešova these o poslání Franciespočívá na falešných základech. Kdo uvěří, že dnešní Francie ztělesňuje ještě pokrokového ducha velké francouzské revoluce [ ]. Jak může v Evropě šířiti hesla o svobodě, bratrství a rovnosti Francie, v jejíž hranicích vládne dnes nejkřiklavější třídní nerovnost, kde potomci otrhaných sansculottů jsou kapitalistickými naboby, s jejichž přepychem kontrastuje bída proletářské Paříže, nuzota a chudoba francouzského venkova a kde jsou proletáři drženi v nejzaostalejším bezpráví! Jak může v Evropě hájiti hesla velké francouzské revoluce dnešní Francie, která se stala státem nejreakčnější mentality, která se smířila a zpřáhla s církví a která ke svým nejvěrnějším spojencům počítá krále, monarchy, a která se stala ochránkyní nejreakčnější spřeže, kterou nosí země a jakou představují ruští emigranti. Měšťácká Francie velké revoluce a měšťácká Francie dnešní doby, to je tak velký rozdíl, jako mezi revolučním mládím a vetchým reakčním stářím. Demokracie, kterou má Francie ztělesňovati, vyvinula se od revolučního konventu k parlamentu, který je proslulý jako nástroj kapitálu, bursy, a jako středisko nejšpinavější korupce. Je směšné dělati z Herriota novodobého Dantona a šarlatánství oblékati do ústroje revolučního nadšení a heroismu z dob mládí buržoasie. Revoluční garderoba buržoasii již dávno nepasuje. Obléknuta do revolučního šatu vypadá buržoasie jako hastroš. Z každé díry vyčuhuje pravá kůže buržoasie, reakční, násilnická, barbarská. Dělat z Francie ztělesnění pokroku a demokracie je směšné, nehledě k tomu, že naprosto nesouhlasí s thesí dr Beneše skutečnosti, že v táboře Francie, která má míti podle dr Beneše na štítě demokracii proti fašismu, se nalézají dva státy: Jugoslavie a Rumunsko, ve kterých se uplatňují metody nejhorší fašistické tyranie. Stejně tak nesouhlasí these Benešova, pokud jde o Německo. V Německu se uplatňoval systém demokracie po 14 let a demokratická ústava Německa sloužila za vzor Československu v mnoha směrech více než ústava Francie. Rozmach fašismu v Německu a Italii nemá co dělati s projevy nějakého romantismu a iracionálního titanismu, nýbrž s tím, že německý kapitalismus se ve všeobecné poválečné krisi kapitalistického světa rychleji hroutil než kapitalismus v jiných státech a že německá buržoasie byla ve svém reakčním vývoji dříve nucena sáhnouti k poslednímu prostředku záchrany, k fašismu, než buržoasie druhých států.

Francouzská buržoasie sleduje stejný reakční vývoj k fašismu jako buržoasie německá a italská. Francii nerepresentují jen poséři druhu Herriotova; Francie má své Lavaly, Tardieuy, Mariny, lidi, kteří si mnoho nezadají s Papeny, Schleichery, Hitlery, Mussoliny. Demokracii a fašismus nelze stavěti proti sobě, nýbrž vedle sebe jako politické formy buržoasní třídní moci, které buržoasie uplatňuje podle potřeby a podle nutnosti dříve nebo později. Proti fašismu nelze stavěti zásady ducha francouzské revoluce, které mohou míti dnes již jen reakční obsah, nýbrž jen zásady a ducha velké říjnové revoluce, proletářské mezinárodní revoluce, stejně jako proti měšťácké demokracii, která je politickou formou stejně jako reakční třídní nadvlády buržoasie jako fašismus. Proti všem formám lze stavěti jako dějinný pokrok jen socialismus, komunismus a nic více.

Dr Beneš učinil jen pokus zidealisovati pomocí hesel demokracie imperialistické rozpory Francie s Německem a Italií, které se točí kolem sporů o nadvládu v Evropě, kolem sporů o kořist. Je to něco analogického s tím, jak za války a po válce americký president Wilson se snažil vylíčiti válku proti Německu jako válku demokracie proti autokracii, ale po versailleském míru a po válce se celé lidstvo přesvědčilo, že nešlo o boj ideí, nýbrž o rvačku imperialistických skupin, o kořist, o rozdělení světa.

Jestliže dr Beneš ujišťoval, že Československo stojí po boku Francie v ochraně demokracie, [ ].

Dr Beneš ujišťoval, že Československo je prý takovým pevným bodem klidu a pořádku. Je viděti, že dr Beneš sdílí také onen optický klam, jemuž podléhají kapitalističtí státníci druhých států, kteří obyčejně vidí neklid u jiných států a domnívají se, že oni jsou v klidu a pořádku. Také Francie si myslí, že ona je v klidu, kdežto jinde je rozvrat, stejně Anglie a také Mussolini při oslavě 10letého trvání fašistického režimu říkal, že tam je klid. Je viděti, že kapitalističtí státníci podléhají optickému klamu. Je beze sporu faktem, že Československo stejně jako jiné kapitalistické státy se zmítá ve vlnobití dnešní do krajnosti zostřené hospodářské krise.

Na prohlášení, že Československo sleduje jen mírovou politiku, lze zase jen odpověděti několika otázkami: proč má Československo vojenskou smlouvu s Francií, proč má smlouvu s Jugoslavií a s Rumunskem? Proti komu směřují tyto vojenské smlouvy a k jakému účelu slouží? Neznamená na př. vojenská smlouva s Francií, že při konfliktu Francie s Německem budou čsl. branné síly mobilisovány proti Německu? Neznamená na př. vojenská smlouva s Francií a Jugoslavií, že při konfliktu Francie a Jugoslavie s Italií budou čsl. branné síly mobilisovány do války proti Italii nebo Maďarsku? K jinému účelu než tomuto nesměřují vojenské aliance Československa. Vojenské smlouvy jsou usvědčením válečných úmyslů, jsou usvědčením, že se strany Československa se uplatňuje nejtajnější diplomacie, důkaz špatného svědomí v otázce míru a války. Ujišťování o dobrých úmyslech Československa v poměru k Německu a Maďarsku a o mírové politice jsou neupřímností. Československo je nejen smluvně svázáno se státy, které se do válečných konfliktů řítí, Československo nejen že nemá v otázce míru a války samostatnosti, nýbrž je při svých aliančních smlouvách k imperialistické válce puzeno vlastními imperialistickými interesy.

Naše konstatování ovšem neznamená, že bychom neviděli, že stejně Italie a stejně Německo a Maďarsko pracují také k imperialistické válce. My dobře víme, jestliže Francie zbrojí k válce otevřeně, že zbrojí k válce Německo tajně, a jestliže otevřeně zbrojí k válce Československo, Jugoslavie a Rumunsko, že tajně zbrojí k válce Maďarsko i Rakousko. Avšak tato skutečnost nás nabádá, abychom s největší energií odhalovali a potírali válečné úmysly a válečné zbrojení vlastní buržoasie a jejích nejbližších spojenců a abychom proti přípravám k imperialistické válce bojovali v nejužším spojení s proletariátem druhých zemí, který také bojuje proti válečné politice své vlastní buržoasie.

V nedávných dnech manifestovaly komunistická strana Německa a komunistická strana Francie solidaritu a bratrský svazek v boji proti versailleskému systému, proti paličům imperialistické války a proti nacionálním štváčům na jednom i na druhém břehu Rýna. My s tohoto místa připojujeme se k tomuto svazku [ ]. My chceme jim vybojovat svobodu cestou svržení třídní moci české buržoasie. Prohlašujeme, že budeme ze všech sil potírati nacionální štvanice, o které se pokouší česká buržoasie, které dělá Stříbrný a Gajda a které dělají a inspirují nacionální fašisti. Budeme potírati tyto nacionální štvanice, poněvadž neznamenají nic jiného než ideovou průpravu na imperialistickou válku. Budeme potírat všechno nacionální rozeštvávání proletariátu, budeme stále a stále proletariát poučovat, že nesmí spatřovat nepřítele v nikom jiném než jen ve své vlastní buržoasii a že v proletariátu Německa, Italie, Francie, Jugoslavie, prostě v proletariátu ostatních kapitalistických států musí spatřovati jen své bratry. Budeme uplatňovat v boji proti imperialistické válce nejdůležitější zásady: Mezinárodní solidaritu proletariátu, zásadu proletářského internacionalismu, která je zárukou [ ], že zamezí a učiní konec všemu nebezpečí válek tím, že svrhne kapitalismus, který je skutečným původcem válek, a že mír a pokojné spolužití národů bude zajištěno jediné tím, že kapitalismus bude nahražen socialismem. Kapitalismus znamená válku, socialismus a Sověty znamenají mír. [ ]. (Potlesk komunistických poslanců.)