Msgr. Hlinka uviedol tu niekoľko prípadov poľutovania hodného zneužitia úradnej moci. Buď sú tieto prípady pravdivé, alebo nie. Ak áno, tak je treba odsúdiť a uisťujem p. posl. Hlinku, že všade tam, kde je viditeľne a skutočne dokázané, že sa dejú krivdy a nespravedlivosť, niet v názoroch medzi námi Slovákmi žiadneho rozdielu, a myslím, že není ani žiadneho rozdielu medzi všemi ostatnými, spravedlive smýšľajúcimi ľudmi.

Ale takéto malichernosti, ktoré majú svoj pôvod vo stranníckej zaujatosti alebo v nepotizme, treba odsúdiť tým viacej, že politicky sú veľmi škodlivé. Ale reči vodcu slovenskej opozície nesmia byť založené iba na takýchto, predsa len podružných veciach myslím, že uznáte, že sú to podružné veci. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) Od vodcu opozície očakáva verejnosť i vláda, aby priniesol do parlamentu myšlienky konštruktívne a skutočne kladné. Samým nariekaním na nespravedlivosť, na chyby a hriechy úradov a ministrov, sa slovenskej veci a štátotvornej politike československej nepomôže. To je predsa zrejmé.

Mne sa tak zdá, že naším najväčším nešťastím je, pane kolego (obrácen k posl. dr Tisovi), že máme slabú, na konkrétne myšlienky chudobnú opozíciu. (Posl. dr Tiso: Nepripustíte ju k slovu!) Ku slovu sa vždy dostanete, máte vždy možnosť hovoriť, ba dokonca, čož je veľmi chvalitebné, získávate i publikum v parlamente. (Posl. dr Tiso: Chvála Bohu!) Vidím slabinu našich opozičníkov i vo veci samej i v ich taktike.

Vážená snemovňa, nemajte mi za zlé, že treba snáď budem trochu osobný, nie je to z nejakej neskromnosti. Ale keď by som ja bol v opozícii, tak by som v úvode každej svojej reči a v každom svojom počine politickom loyálne a poctive uznal, čo vláda, český národ a českí úradníci u nás dobrého vykonali a vykonávajú, aby som práve týmto spôsobom mohol tým dôraznejšie a hlasitejšie vytknúť chyby a nedostatky. (Posl. dr Tiso: To je dobrá taktika!) Ja myslím, že ano. Vo verejnosti českej by takáto kritika mala o mnoho väčšiu účinnosť, ako stále nadávanie na Čechov bez rozdielov na jednotlivcov a celé strany. Ja som na začiatku svojej reči kvitoval síce slušnú úroveň posl. Rázusa i Andreja Hlinku. Ale konečne na tom by nezálažalo, ale to není dosť. I opozičník musí, ak chce získať úspechov, uznať, že českí úradníci, profesori, učitelia si získali trocha zásluh o Slovensko a že bez nich a bez českej pomoci si vôbec moderného Slovenska predstaviť nevieme. Poukázal by som pri každej vhodnej príležitosti, že v terajšej ťažkej dobe je síce možná len veľká koncentračná vláda, ale že ideálom našej demokracie musí byť to, čo práve prof. Chalupný v poslednom čísle, "Sociologické revue" striktne povedal takto: "Má-li však parlamentná demokracie v Československej republike aspoň postupne sa vžit, je nutno zamenit koncentračné koalície všetkých možných smerov za koalície principálne, ichž složenie a smer by v danej situácii určovala najaktuálnejšia potreba štátu a ktoré by sa pri zmenenej situácii striedaly s koalíciami inými dľa vzoru klasických štátov parlamentárnych." To znamená, aby event. bola možnosť dána i menším koalíciám, ale vždy viacej menej predsa len v principoch, základoch svojich programových blízkych alebo bližších. Také koalície by maly väčšiu schopnosť práce než tie veliké. Ale v dobách, ako je práve terajšia, myslím, že je skutočne nutné bezpodmienečne, aby bola čo najväčšia väčšina v tomto parlamente a aby takto mohla čo najintenzivnejšie a najlepšie pracovať.

Nezabúdal by som ani vo svojich rečiach a počinoch na akulturačné zjavy nového štátu, ktoré menia povrch duše nášho národa temer denne. Istý vrodený cit konzervatívny láka nás síce stále a stále do spôsobov práce a do ideologie starých už minulých časov, ale skúsenosti nás presvedčujú, že treba sa brániť rozdvojenosti našich duší a nedôslednosti našich rečí. My žijeme dnes v jednom štáte ako rovnoprávni občania spolu s Čechmi a ich vliv na nás, ovšem i vliv náš na ne, treba aj snáď slabší, je samozrejmý. Proti tomu bojovať nebo rečniť je skutočne bezmála smiešné. Na dôkaz toho, ako je nútne práve na toto pozor dávať a tieto akulturačné zjavy i z politického stanoviska posudzovať, len dva, tri príklady, ktoré snáď lepšie osvetlia situáciu, ako dlhé teoretické výklady.

Najväčší slovenský nakladateľ kníh není na Slovensku, ale je dnes v Prahe. Pán Mazáč vydal v posledných niekoľko rokov za 7 mil. Kč slovenských kníh a vyplatil slovenským autorom výše 400.000 Kč honorárov, z toho asi 100.000 Kč Martinovi Rázusovi. Aby mi bolo dobre rozumené, ja mu to nevytýkam, zaslúží si tento honorár. Chcem len poukázať, že tam, kde sa jedná o hmotný záujem prípadne, že tam niekedy raz prestáva aksi potom i tá dôslednosť v rečiach a dôslednosť v rôznych partyjných programoch. Nie tedy, že bysom mu to vytýkal, ale chcem tým tiež poukázať na to, že Česi dokonca i takúto zásluhu majú, že dokonca tu v Prahe vydávajú najviac kníh, že vydávajú za takú ohromnú sumu peňažnú slovenské knihy a v Čechách sa skutočne viac než 1/4 týchto knih číta a kupuje. Ja bysom mohol ovšem i ďalej poukázať na inú vec, už číselne nie tak presne (obrácen k posl. dr Tisovi.), pán kolega mi to snáď odpustí, to je, že "Slovák", tedy váš orgán, ktorý denne temer má silné protičeské články a ktorý zurí niekdy tak, že skoro si myslím, že to nepíšu tam černidlom, ale žlčou, v tých istých článkoch alebo prípadne na tej istej stránke má na sta českých, draho platených oznamov rôznych firiem atď., inzerátov, ktoré samozrejme sa potom vynímajú k tomu, čo je v textu, tak ako päsť na oko. (Posl. dr Tiso: To je obraz slovenského priemyslu!) Ja chcem len poukázať na to, ako častokráť aksi je nesúmer medzi theoriou a praksou, a chcem preukázať i na to, že to sú tie akulturačné vplyvy národov, ktoré spolu žijú, musia samozrejme i obchodovať, ktoré medzi sebou musia samozrejme i žíť, že to sú nevyhnutelné zjavy. Ale preukazujem na to práve preto, abych upozornil, že je naprosto nemožno deliť Slovákov a Čechov izolačne nejakým čínským múrom, takovým spôsobom, že by skutočne tu boli Slováci a tu Česi a že bychom ideove mohli utvoriť nejaké také dva celky, ktoré by navzájom boly úplne oddelené a ktoré by boly len federatívne, ak menovite mladí to dnes žiadajú, spojené.

Ja bysom upozornil ešte na jednu vec, ešte ako na tretí príklad, na t. zv. exogamické sňatky. U nás na Slovensku, ale už i v Čechách je ich podľa mojich výpočtov viac než 5000, vo skutočnosti bude ich o mnoho viac. Dnes máme tisíce česko-slovenských a slovensko-českých sňatkov. Deti, ktoré z týchto rodin vychádzajú, to skutočne nebudú ani Slováci, ani Česi, to bude nový národ, pane kolego. A marné je všetko naše snaženie proti tomu, marne sa budeme brániť, to skutočne tak je. Ja upozorňujem na tieto faktá, poneváč politicky veľmi mnoho znamenajú. (Posl. dr Tiso: Česi na Slovensku sú dnes väčší autonomisti ako my!) No tak vidíte. To je možné, ale ja chcel som len na to poukázať.

Myslím, že z toho, čo som tu povedal, je aj i niečo radostného. Ale predovšetkým vidíme z toho skutočnosť takovú, aká je, a keď budeme na tej skutočnosti, na tých skutočných faktoch budovať tú našu politiku, myslím, že ju budeme budovať správne.

Napriek tomu, že žijeme v dobe veľmi smutnej, predsa len netratím nádej do budúcnosti a mám za to, že i naša opozícia prijde konečne k rozumu a najde tú pravú cestu, na ktorej jedine budeme môcť slúžiť štátu i národu a na ktorej sa konečne dostane i ľudová strana do kýženého elyzia vládnej moci. (Posl. dr Tiso: Ďakujem pekne! - Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. dr Hassold. Prosím, aby se slova ujal.

Posl. dr Hassold (německy): Dámy a pánové! O vládním prohlášení, o kterém se koná rozprava, pojednal již předseda našeho klubu dr Schollich. Mým úkolem jest vyjmouti zvláště některé části vládního prohlášení a zvlášť o nich pojednati. Zdá se mi, že se vládní prohlášení velmi povrchně zabývá okamžitými denními tísněmi a nezaujímá stanoviska k hlubším a základním otázkám tohoto státu, které by vlastně byly naléhavější a důležitější než pozdní poznání, které musí nyní vysloviti i vládní prohlášení, že totiž tento stát jest v hospodářské tísni a že se nyní teprve hodně pozdě zaujímá stanovisko k této hospodářské tísni.

Hned v prvním odstavci, ba dokonce v první větě vládního prohlášení užilo se nového slova, jímž se asi chce úplně pominouti velkou otázku tohoto státu, otázku neprojednávanou, která však přes to úplně ovládá denní události této doby. V tomto prvním odstavci jest řeč o "spoluodpovědnosti" a o "stejné hodnotě všech složek" dosavadní většiny. Dříve se vůbec nemluvilo o nějaké rovnosti s rovnými, pak byl pronesen proslavený ministerský výrok o "rovných s rovnými", a toto vládní prohlášení přestává zde nepřímo na tom, aby v první větě vyslovilo "stejnou hodnotu všech složek". Jen se domnívám, že se jistě mnohým nebude dostávati víry již k této první větě prohlášení, neboť v praxi nevidíme z nějaké stejné hodnoty všech složek ani toho nejmenšího. Tato slova vládního prohlášení nedají se přece chápati jinak než jako jistá poklona pro německé vládní strany. Ale jest to také poklona jediná a skromná, poněvadž - což jest příznačné - není v celém vládním prohlášení zmínka ani slovem o otázce účasti Němců ve vládě a vůbec o národnostní otázce tohoto státu. Působí to přímo dojem, jako by německé vládní strany nebyly vůbec bývaly přítomny při sepisování tohoto vládního prohlášení, neboť jinak musili bychom přece míti za to, že by se byly aspoň pokusily jedním slovem dostati národnostní otázku v nějaké formě do tohoto vládního prohlášení.

Dámy a pánové! Prokáži vám nyní na zvláštním příkladě, který jest mi blízký, podle jistého počtu soudních řízení a rozsudků, jak tato stejná hodnota v tomto státě skutečně vypadá. Není nic poučnějšího než podle soudních rozsudků zkoumati, zdali se tato stejná hodnota i venku v životě mění ve skutečnost, nebo zdali nemůžeme spíše na těchto nevyvratitelných důkazech jasně poznati, s jak velikými rozdíly a jak silně se pracuje s dvojím právem. Uvedu vám jistý počet procesních zjevů a odůvodnění rozsudků, z nichž poznáte, že rozličné soudy z týchž několika řádek téhož zákona vyvozují úplně si odporující výklady. To znamená pro všechny, proti nimž se zákonu používá, ohromné nebezpečí, poněvadž jest tím přímo zrušena právní bezpečnost a poněvadž jest dáno na vůli soudům nebo státnímu zastupitelství, aby po každé podle potřeby vyčetly z paragrafů a ustanovení zákona to, co jest vítané pro okamžitou politickou konjunkturu.

Zákon, o němž při tom musím promluviti, jest zákon, jehož se po léta v české republice nejvíce užívá, zákon na ochranu republiky. Dochází pomalu k ohromnému počtu politických procesů, u nichž zákon na ochranu republiky byl povolným nástrojem, aby se za pomoci soudů a ještě více za pomoci správních instanci předstíralo "právo". Praktický účinek jeví se v tom, že každý jednotlivý soud ze stejného místa zákona vyčte opačné mínění. Chci-li vám něco říci na př. z rozsudku a z jeho odůvodnění při známém politickém procesu Schwarze a Müllera u plzeňského krajského soudu, pak si snad můžete vzpomenouti - měl jsem již příležitost promluviti o tom v této sněmovně ve schůzi dne 2. června t. r. - že při tehdejším odůvodnění rozsudku měl neobyčejnou úlohu známý paragraf zákona na ochranu republiky, který právě s politického hlediska jest nanejvýš nebezpečný. Musím ještě jednou ukázati na tento paragraf, který má úlohu ve všech politických procesech, na § 12 zákona na ochranu republiky, který jedná o nepřekažení nebo neoznámení trestných podniků. V tomto paragrafu se praví: Kdo opomine překaziti trestné činy uvedené v §§ 1, 2, 6 až 9, ačkoliv tak mohl učiniti snadno a bez nebezpečí pro sebe a osoby blízké, trestá se za zločin žalářem od 6 měsíců do 1 roku. V tomto bodu vyslovuje se tedy povinnost udání, nátlak k udání a neobyčejně mnoho záleží na výkladu tohoto místa zákona, není-li tento paragraf vhodný, aby byl nehorázným nuceným opatřením i v politickém životě, poněvadž podle okolností mohl by při politickém výkladu tohoto paragrafu nastati stav, že každý jednotlivec jest povinen denuncovati i své stejně politicky smýšlející druhy, že tedy zákonem se může žádati opovržlivá činnost, denunciace. Nemohu se připojiti k takovému výkladu právě, poněvadž se příčí jedné z hlavních zásad právního života, jest contra bonos mores. Ustanovení zákona nemůže a nesmí se nikdy vykládati tak, aby se příčilo dobrým mravům. Že tento § 12 a jeho výklad má zvláštní význam, vyplývá z toho, že se zákon na ochranu republiky v §u 39 sám pokouší podati interpretaci, vysvětlení výrazů "blízké osoby".

V odst. 4 §u 39 se praví: Osobami blízkými jsou ony, k nimž je ten, o něhož jde, v takovém poměru rodinném nebo v poměru obdobném, že by újmu jimi utrpěnou pociťoval jako újmu vlastní. Nyní se podívejte, jak se tohoto místa zákona užívá v praxi. V praxi máme dnes před sebou dva rozsudky, o nichž chci promluviti a které po každé opírajíce se o táž zákonitá ustanovení, úplně sobě odporují. V případě procesu Schwarze a Müllera plzeňský krajský soud odsoudil Schwarze k těžkému žaláři a Müllera osvobodil. V případě Müllerově užilo se §u 12, že totiž Müller věděl o činnosti obžalovaného Schwarze, ale nepodal žádného oznámení a že proto má býti rovněž trestán. V odůvodnění rozsudku a v důvodech plzeňský krajský soud výslovně pravil, že se obžalovaný Müller zprošťuje nejen proto, poněvadž nijaké spojení s obžalovaným Schwarzem se mu vůbec nemohlo dokázati, nýbrž že obžalovaný Müller byl by musil býti osvobozen i tehdy, kdyby se mu bylo toto spojení s obžalovaným Schwarzem dokázalo, poněvadž Schwarz byl jeho soudruhem nejblíže stejného smýšlení a proto podle odst. 4 §u 39 zákona na ochranu republiky "blízkou osobou". Müller tedy nebyl povinen ho udati. Má to velký význam držeti se tohoto výkladu, že tedy soud vyslovil, že nestojí na stanovisku, že tento § 12 jest vysloveným denunciačním paragrafem, že tedy nátlak na svědomí nemůže jíti tak daleko, aby i sdružením politicky stejně smýšlejícím ukládal udavačskou povinnost.

Na rozdíl od tohoto odůvodnění rozsudku podívejte se na rozsudek chebského krajského soudu v případě Wilferova velezrádného procesu. V tomto procesu šlo o dva syny a jejich otce. Jeden ze synů sloužil u vojska v této zemi, rodina sama jest vlastně říšskoněmecká, poněvadž stále bydlí v Sasku. Otec Wilfer jest rakouský 100%ní válečný invalida, přísluší tedy ještě do Československa. Z jeho poměru k tomuto státu vyplývá i povinnost jeho synů konati zde vojenskou službu. Jeden syn byl odsouzen před plzeňským divisním soudem, druhý proces provedl chebský krajský soud. Tam byl druhý Wilferův syn rovněž odsouzen a pokud šlo o otce, dovozoval chebský krajský soud na rozdíl od plzeňského takto: Otec Rudolf Wilfer zprošťuje se obžaloby, ale podle §u 12 zákona na ochranu republiky odsuzuje se do těžkého žaláře na 6 měsíců, poněvadž věděl o velezrádných piklech svého syna, ale zanedbal podle své povinnosti udati to československým úřadům. Tak tedy v plzeňském případě rozhodl krajský soud, že i jen stejné politické smýšlení neukládá povinnosti udati trestný čin a tedy nestačí k odsouzení, zatím co chebský krajský soud v tomto případě výslovně prohlásil, že v případě otcově nezískal soud přesvědčení o jeho vině, přes to však stal se trestný tím, že syna neudal a ještě mu pomáhal při přechodu hranic. Zde tedy není § 12 vyložen ani v tom smyslu, že dokonce velmi blízký poměr mezi otcem a synem by dostačoval k zabránění udavačské povinnosti. Máme tedy tento případ u dvou krajských soudů a jeden krajský soud osvobozuje s odůvodněním, že společné smýšlení nezavazuje k udání, zatím co v případě chebského krajského soudu soud vyslovil, že ani blízké příbuzenství - jistě nejbližší - mezi otcem a synem nestačí, aby otce zprostilo povinnosti udání.

Domnívám se, že jest naprosto nepochybné, že se odůvodnění rozsudku chebského krajského soudu naprosto nedá udržeti nejen právně, nýbrž že jest i po každé stránce nemorální prostě proto, že se od otce očekává, aby svého vlastního syna vydal soudu. V tomto zvláštním případě jest ještě méně udržitelné, poněvadž rodina žije v cizině a poněvadž starý Wilfer byl by se dostal do zvláštního postavení, že by byl býval v každém případě potrestán: Kdyby učinil udání ve prospěch českých úřadů, byl by trestán ve svém domově, poněvadž žije v Německu, v Sasku; kdyby udání neučinil, odsoudí ho český soud, poněvadž zanedbal učiniti udání. Tak tedy u obou těchto příkladů vidíte, že se zákon sám přivádí ad absurdum nebo posuzováno jinak, že týž krátký odstavec připouští jakýkoliv výklad nebo že soud může užíti jakéhokoliv výkladu.

V této souvislosti měl bych promluviti o nejvýznamnějším politickém procesu, který se vedl proti nám sudetským Němcům v poslední době, o procesu svazu "Volkssport" v Brně. Nezamýšlím se dnes touto otázkou zabývati. Písemný rozsudek nebyl ještě vydán a teprve podle písemného vyhotovení rozsudku bude proti němu podána zmateční stížnost. Pak také přijde doba pro zaujetí stanoviska k tomuto rozsudku. Ale i v této době zaujmu stanovisko k rozličným událostem, které se v Brně staly při trestním procesu, poněvadž obhajoba v procesu svazu "Volkssport" v Brně podala bezvadný důkaz, že ve velkém počtu případů byla trestně procesní ustanovení zákonů vyloženě porušena. Obhájci v brněnském procesu svazu "Volkssport" stěžovali si dosud ve dvou zvláštních podáních panu ministrovi spravedlnosti proti takovým porušením trestního řádu a připravují třetí hromadné podání k panu ministru spravedlnosti, v němž se zcela suše zpracovává právnický materiál a kde se ve vývodech zcela jasně a zřejmě prokazuje, že bylo porušeno přísně zákonité trestně procesní stanovisko, předpisy trestního řádu. Jest předčasné žádati již dnes odpověď, ale jistě ještě před vydáním konečného rozsudku v tomto procesu bude možno tato porušení podrobiti ještě věcné kritice, než bude v této otázce vynesen poslední rozsudek.

Kromě procesu svazu "Volkssport" musím ještě promluviti i o nejnovějším procesu - události se předstihují tak, že není možno udržeti si znalost běžných věcí - a rád bych řekl, že tento proces do jisté míry mohl způsobiti ještě více rozruchu než proces svazu "Volkssport". Tento proces vedly obě strany jako politický - to lze klidně konstatovati a široce rozvířil mínění i v cizině. Novějšímu procesu, tak zvanému procesu spolku "Jungsturm" v Brně nepřikládali Němci politický význam. Šlo o mládež, která nepatřila k žádné politické straně, ani jí nebyla blízká. Původně chtěli se vyhnouti tomu, aby neuvedli soud do nepříjemného postavení, že by byl podroben kontrole nervosní politické veřejnosti. Hlavní obhajobu v tomto sporu spolku "Jungsturm" vedl dokonce český obhájce, brněnský kriminalista. Domnívali se, že v tomto případě bude možno zabrániti vyložené politické popravě těchto mladíků. Přes to rozsudek dopadl zase neobyčejně těžce a krutě. Chci se však zde zabývati jen čistě právnickou otázkou tohoto procesu a podrobiti ji rozpravě. V odůvodnění rozsudku v procesu proti spolku "Jungsturm" se uvádí, že pro všechny odsouzené byla vyslovena ztráta čestných občanských práv. Bylo již, řekl bych, řečeno příliš mnoho, když se tak mladým chlapcům odnímají čestná občanská práva, lidem, kteří vůbec ještě do těchto čestných občanských práv nedorostli. Odnímá se jim něco, čeho se jim od přírody ještě vůbec nedostalo. V odůvodnění rozsudku v brněnském procesu proti spolku "Jungsturm" jest však místo, které si podle mého mínění samo odporuje, praví se tam totiž ve vývodech senátního předsedy: Při vyměření trestu uvedl předseda mezi jiným, že trestné činy, jimiž vinnými byli obžalovaní prohlášeni, svědčí o úsilí vykonávati vliv na utváření veřejných věcí, že nejsou zvlášť zavržitelné a že nebyly spáchány z nízkých a nečestných pohnutek. Prohlašuje se tedy jedním dechem v tomtéž odůvodnění rozsudku, že se vyslovuje ztráta čestných občanských práv a zároveň, že činy nebyly spáchány z nízkých a nečestných pohnutek. Buď k tomu patří zcela neobyčejně jemné rozlišování mezi čestnými občanskými právy a nízkými a nečestnými pohnutkami, nebo to považuji za vnitřní rozpor, když odůvodnění rozsudku zároveň prohlašuje, že činy nebyly spáchány z pohnutek nízkých ani nečestných, že se však přes to vyslovuje ztráta čestných občanských práv.

Jisté vysvětlení podává nám ustanovení zákona na ochranu republiky, v němž se praví, že vyslovení ztráty čestných občanských práv jest nutně spojeno s výměrou trestu podle zákona na ochranu republiky, zní-li odsouzení na rok nebo přes rok těžkého žaláře. Musíte uznati, že i to jest logický rozpor. Buď nebyl čin spáchán z nečestných důvodů a pak nemůže býti nečestný, i když není dosti trestu hodný, aby se za něj dostal rok, nebo soud vysloví, že zde není nečestných pohnutek a pak ani čin není nečestný, i když trest činí více než rok. Jest to vnitřní rozpor, když týž rozsudek praví, že není zde nečestných pohnutek a přes to zbavuje čestných občanských práv. Ale tato věc má hlubší smysl a obšírně ukazuje ohromnou odlišnost, kterou můžeme pozorovati při užívání zákona na ochranu republiky v politických procesech u jednotlivých krajských soudů. Mám pocit, že při procesu spolku "Jungsturm" byly v rozsudku výslovně popřeny nečestné pohnutky, aby se umožnilo, aby se těmto mladým lidem proměnil trest ze žaláře ve státní vězení. Tu musím poukázati na toto: Při politickém procesu Schwarze a Müllera v Plzni, kde jsem byl sám činný jako advokát, podal jsem výslovně návrh, aby odsouzenému Schwarzovi byla přiznána výhoda státního vězení, a opíral jsem se zvláště o to, že se v odůvodnění plzeňského rozsudku rovněž vyslovilo, že obviněný jednal z čistě ideálních pohnutek. Již výše jsem ukázal, že plzeňský krajský soud užil neobyčejně blahovolného výkladu, ale přes to předseda soudu prohlásil, že nemůže vyhověti návrhu na uvalení státního vězení místo těžkého žaláře, poněvadž v zákoně jsou nečestné pohnutky spojeny s vyšším než ročním výměrem trestu a poněvadž, jsou-li zde nečestné pohnutky, není přípustné státní vězení, nýbrž jen žalář. Z tohoto důvodu bylo v případě Schwarzově v Plzni zamítnuto přiznati státní vězení. Nyní brněnský krajský soud prohlašuje, že zde nebyly nečestné pohnutky, ačkoliv byla vyslovena ztráta čestných občanských práv, a pak přece odsuzuje ke státnímu vězení. Jest to stav, který se nedá udržeti, že při téže věci, při témž paragrafu zákona jeden soud stojí na stanovisku, že může odsouditi ke státnímu vězení jako k výhodě, kdežto jiný soud stojí na stanovisku, že by to rád učinil, ale že mu není dovoleno odsouditi ke státnímu vězení, poněvadž nečestné pohnutky jsou následkem výše trestu, který byl vysloven. Jest rozhodně nutno, aby se tato otázka konečně jednou objasnila, poněvadž prostě nelze snésti, aby se v téže době na jednom místě odsuzovalo ke státnímu vězení, na druhém místě pak za stejných poměrů ukládal trest těžkého žaláře, aby se v jednom případě prohlašovalo, že pouhé stejné politické smýšlení neukládá povinnosti učiniti udání, zatím co v druhém případě byl otec potrestán 6 měsíci těžkého žaláře, poněvadž neudal svého vlastního syna.

Rád bych poukázal ještě na jeden případ. Týž soud, plzeňský krajský soud, který v jednom případě neobyčejně ostře odsuzoval a dal mladému hochovi dva roky těžkého žaláře, byl v jiném případě neobyčejně blahovolný, poněvadž šlo o trestní stíhání českého obviněného. Je-li zde již zákon na ochranu republiky, pak by měl zcela stejnoměrně působiti proti každému, kdo se proti němu provinil. Měl jsem již příležitost poukázati na to, že již dlouhou dobu vedl se u plzeňského krajského soudu trestný případ, kdy český delegát zemědělské rady, majetník zbytkového statku - ztratil jej stejně jako mnoho jiných - Janovec z Cebivě u Bezdružic veřejně na dráze nadával Němcům, způsobil veřejné pohoršení a poskytl všechny předpoklady k trestnímu stíhání podle zákona na ochranu republiky. Jeho projevy vyvrcholily tehdy v nadávkách: Fuj německému národu, byli jste lupiči a prasata jste ještě dnes. Tento projev byl předmětem procesu podle zákona na ochranu republiky v Plzni. Bylo zapotřebí neméně než 6 nebo 7 zakročení nejen mých, nýbrž i úředních, než plzeňský krajský soud vůbec ráčil tento proces provésti, jelikož se zřejmě pokoušel nechati tuto věc usnouti a neprováděti ji. Zaslal jsem v této věci letos dne 10. ledna otevřený list panu ministrovi spravedlnosti, jejž jsem mu dal i osobně doručiti a ve kterém jsem ho mezi jiným výslovně upozornil i na tento případ. Dostal jsem také po 8 dnech poté od pana ministra potvrzení, že tento dopis dostal a prohlášení, že bude tuto věc dále sledovati. Ale skutečně trvalo to až do nedávna, až do listopadu, než byl tento proces konečně v Plzni proveden. Ale podle zákona na ochranu republiky jsme takřka zvyklí na těžké odsuzování, léta, a když spočítáme procesy z nejnovější doby, mnoho let těžkého žaláře bylo dáno z vysloveně politických důvodů. A co myslíte, že dostal ten, který veřejně označil německý lid jako lupiče a prasata a ani to vůbec nepopíral, takže skutková podstata byla úplně jasná? Ten dostal od soudu po zdlouhavém řízení, v kterém se choval neobyčejně útočně a vzdorně a poukazoval na to, že přece byl předsedou Národní jednoty pošumavské a že tedy je zvláštní, proč by neměl míti chvalné pověsti, tak mírný trest, že to až pobuřuje, soud ho konečně odsoudil k peněžnímu trestu 100 K nebo k 48 hod. vězení podmíněně na jeden rok. Tedy prosím, v takovém případě, kde byl přece jen národ neslýchaně zhanoben, selhává spravedlnost a stejná hodnota, a když se vracím k první větě vládního prohlášení, pak "stejná hodnota" německého lidu sahá tak daleko, a ochrana práva, ochrana cti, která se nám poskytuje, nesahá dále, než že se po takovém hanobení prohlásí směšný rozsudek, že obžalovaný dostane peněžní trest 100 Kč podmíněně na jeden rok, to jest tedy vlastně tolik, jako kdyby byl osvobozen. Nesmíte se diviti, když i při úplně vážném, věcném a nestranném pozorování těchto případů musíme nejen míti pochybnosti o nestrannosti soudů, nýbrž musíme se dostati k zásadní otázce, že se soudcům ukládá neobyčejně těžký úkol. Jsou většinou jednak stranou, jednak soudci. Pro českého soudce jest snad neobyčejně těžké, když má potlačit mentalitu svého vlastního citu, a právě proto uznáte, že lze pochopiti, když více ještě než dříve musíme státi na stanovisku, že musím dnes žádati i samosprávu našeho soudnictví, aby podle zákona každý byl postaven jen před soudce svého vlastního národa, aby nějaký soudce nedostal předem do ruky moc vynášeti rozsudek nad obžalovaným jiného národa.

Chci-li vyjmouti ještě bližší případ, poukazuji jen na to, že duchcovská městská rada stran známých událostí letošního léta usnesla se na resoluci, ve které zaujala stanovisko proti vývodům tehdejšího ministra vnitra v odpovědi na interpelaci. Proti obecnímu starostovi a členům obecní rady bylo na základě tohoto rozhodnutí zahájeno trestní stíhání podle §§ 14 a 15 zákona na ochranu listopadu, než republiky. Nuže, musím již říci, že to jest jistě chatrná moudrost, která na resoluce zvolených zástupců nezná jiné odpovědi, než zavolati státního zástupce a zahájiti proti nim stíhání, poněvadž si v resoluci dovolili postaviti se proti vývodům odpovědi na interpelaci. To neznamená nic jiného než nehorázné umlčení veřejného mínění, rdoušení svobody veřejného myšlení, ba dokonce rdoušení politického smýšlení vůbec. Vždyť se přece v poslední době staly případy, že se obecní zastupitelstva usnesla na resolucích a že politické úřady tyto resoluce nejen zabavily, nýbrž zakázaly a proti všem osobám, které se účastnily této schůze, zahájily trestní řízení. Jest to jistě velmi zvláštní odpověď, když obecní zastupitelstva, přece tak odlišně složená, dojdou ke společnému usnesení a když se na to nezná jiná odpověď než hroziti holí a státním zástupcem. Bylo by jistě podstatně účinnější při takových projevech obcí, kdyby se nepotlačovaly, nýbrž pokud možno vyvrátily nebo kdyby se k takovým stížnostem přiměřeně přihlíželo, jsou-li odůvodněné.

Pronásledování jde do nekonečna. Vedlo by příliš daleko, kdybych zde chtěl uváděti celou listinu politických pronásledování z poslední doby. Ale o jedné věci musím zde ještě promluviti a používám přítomnosti pana ministra spravedlnosti, abych upozornil na jednu odpověď na interpelaci. Jako tisk 1887 byla ve sněmovně rozdána naléhavá interpelace, podepsaná více stranami, než jest jinak zvykem, a to vládě nebo panu ministru spravedlnosti. V této interpelaci jde o zrušení zákona na ochranu republiky a návrh se odůvodňuje tím, že zákon na ochranu republiky jest výminečný zákon, mimo ostatní trestní zákon, že přece trestní zákon stačil i ve starém Rakousku pro normální trestní soudnictví a že by převratová doba měla nyní býti již tak dalece překonána, aby se výminečný zákon zase zrušil a aby na jeho místo zase vstoupil trestní zákon s plným svým obsahem. Odpověď vlády na tuto interpelaci byla rozdána jako tisk 1974. V této odpovědi se uvádí, že ustanovení zákona na ochranu republiky jsou řádnou součástí trestního zákona. Již po stránce formální jest to potud nesprávné, že přece ustanovení zákona na ochranu republiky výslovně vycházejí nad dosavadní míru trestního zákoníka, což přece bylo účelem zákona na ochranu republiky. Dále se praví v této odpovědi na interpelaci, že v zákoně na ochranu republiky jsou ustanovení, která již byla třeba v jiném znění, obsažena převážnou většinou v trestním zákoníku samém. To jest jen velice podmíněně správné, neboť trestní zákoník upravoval sice tytéž věci, ale právě proto, že jste se domnívali, že s dosavadními trestními ustanoveními nevystačíte, byla do zákona na ochranu republiky vložena zostřená drakonická ustanovení. Velmi mnoho dosavadních ustanovení trestního zákoníka bylo zrušeno zákonem na ochranu republiky. To neznamená nic jiného, než že po zrušení dosavadních zákonných ustanovení byl utvořen jakýsi výjimečný stav. Ale co se mi zdá v odpovědi vlády nejpovážlivějším, jest oznámení, že při vypracování osnovy nového trestního zákona převezme vědecká komise ustanovení zákona na ochranu republiky bez velkých změn do přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech, kam, jak praví odpověď, tato ustanovení též systematicky náležejí.