Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Winter. Dávám mu slovo.

Posl. dr Winter: Slavný sněme! Dříve než se budu zabývati prohlášením, které zde včera přečetl pan předseda vlády, chci se několika slovy zmíniti o období, kterým jsme právě prošli. Za několik dní budou tomu 3 léta, co se představila sněmovně vláda pana předsedy Udržala po volbách r. 1929 a co jsem měl příležitost konstatovati, že převzala po dřívější vládě Udržalově stát ve stavu značně rozháraném. Nynější vláda přejímá však po své předchůdkyni dědictví ještě horší, než tomu bylo u vlády předešlé. Jistě doba, ve které vláda páně Udržalova řídila veřejné věci v Československé republice, byla dobou nadmíru obtížnou. Svět se rozkouskoval na jednotlivé části, které se navzájem proti sobě přímo hermeticky uzavřely a stále uzavírají. Každý stát se domníval, že jeho obyvatelé zbohatnou, když se uzavře každý ve svém kumbálku, a zatím se ukázalo, že celý svět tímto systémem za krátkou dobu úplně zchudnul. Ukázalo se, že je přímo šílenou domněnka, že se mohou jednotlivé státy hospodářsky vyžívati jaksi uvnitř, že se mohou uzavírati proti ostatnímu světu, že se mohou isolovati v době, kdy vývoj dopravní techniky odstranil takřka všechny vzdálenosti a kdy vývoj výrobní techniky vyžaduje, aby jí byl otevřen přímo celý svět.

Tato vadná hospodářská politika byla jedním z nejdůležitějších činitelů, kteří vyvolali nezaměstnanost nejdříve při předmětech vývozu, nezaměstnanost, která tím, že širokým masám znemožnila konsum průmyslových a zemědělských výrobků, vyvolává další nezaměstnanost, rostoucí nezaměstnanost vyžaduje potřebu ochrany nezaměstnaných, potřebu zvýšených nákladů veřejných korporací, potřebu vyššího daňového a dávkového tlaku, který je tím citelnější a tím těžší, že tlačí hospodářství, jež se neustále zúžuje. Celá Evropa, nemám-li říci celý svět, dostal se v těchto posledních dvou letech, hlavně v posledním roce, do stavu bídy, ze kterého není dnes stále ještě viditelného východiska.

Jistě nikdo z nás není tak naivní, aby se domníval, že vláda Československé republiky mohla býti s to, aby změnila tuto vadnou světovou hospodářskou politiku. Pohříchu však i to málo, co mohla vláda činiti v rámci své působnosti, co mohla činiti v našem omezeném hospodářském i zeměpisném rámci, činila vždycky jen s největšími obtížemi a takřka vždycky, když již bylo skoro pozdě. (Tak jest!)

Obtíže její způsobovaly, že se neodvažovala ani oznámiti, jak si představuje řešení úkolů, před kterými stála. Tyto obtíže nutily, ba odsuzovaly ji přímo k nečinnosti a mlčení a odsuzovaly k nečinnosti a k mlčení i zákonodárné sbory.

Slavný sněme! My všichni známe obtíže koaliční soustavy. My jsme si vědomi toho, a mnohokráte už s tohoto místa o tom bylo mluveno, že vláda, která by byla jednolitěji složena, než jsou naše koaliční vlády, by měla situaci mnohem jednodušší, mnohem snažší, že by také mohla daleko rychleji jednati. My víme, čím je koalice širší, čím více je složek, z nichž se koalice skládá, čím různorodější je její složení, že tím jsou její obtíže větší a tím také úspěchy jsou menší.

Teď, když byla ustavována tato vláda, byly ještě některé složky, které byly ochotny, jak se říká, obětovati se v zájmu celku a rozšířiti ještě vládní většinu a vládní koalici. Neprozrazuji žádného tajemství, když říkám, že naše strana byla proti jakémukoliv rozšíření nynější koalice, nejenom proto, aby nebyla porušena číselná rovnováha mezi občanskými a socialistickými stranami v koalici, nýbrž hlavně proto, že jsme si vědomi už dostatečně obtíží, které dnešní složení nutně vyvolává, a nechtěli jsme si tyto obtíže ještě zvětšiti. (Hlasy: Bylo by zajímavo zvěděti, které jsou ty strany?) Proč jste tak zvědavý, pane kolego?

Ale nebylo ani na veřejnosti aspoň zřejmo - to je právě chyba, která už také několikrát ve sněmovně byla kárána, že vláda není v dostatečném styku s veřejností - že vláda hledá cesty, kterými by se aspoň poněkud umožnilo, dostati se z obtížné situace.

Slavný sněme, vláda se dostala do situace vyčkávací politiky. A na konec se z této vyčkávací politiky, z této nouze udělala ctnost. Slyšeli jsme, že prý může to býti někdy vrcholem politické moudrosti, když vláda nečiní dosti rychle a dosti rázná rozhodnutí a když právě delší dobu vyčkává. Několikrát bylo v tisku vzpomenuto starých dob, kdy prý Fabius Cunctator tím, že vyčkával, na konec to nad Hannibalem - nebo jak se ten kartaginský vojevůdce jmenoval - vyhrál.

Je pravda, že Fabius Cunctator vyhýbal se rozhodující srážce s kartaginskou armádou, lákal ji stále více a více do nitra Italie, odsunoval ji stále více od základů, od hranic její mocenské posice, utahal na konec Kartagince a přemohl je.

Totéž konečně učinil Kutuzov s armádou Napoleonovou r. 1812. Ale bída a hlad, ty se nedají utahat, ty se nedají překonat nic neděláním a vyčkáváním. Armáda nic neděláním a vyčkáváním se zesýchá, se zmenšuje, ale hlad nic neděláním a vyčkáváním se zesiluje, posiluje a roste. Dělati kunktátorskou politiku oproti hospodářské bídě, to byla právě největší vada, která se stala.

Toto vyčkávání bylo nebezpečné ještě s jiného hlediska. Začalo se dotýkati přímo kořenů našeho demokratického zřízení, neboť nic nedemoralisuje tolik veřejnost jako ochablost, jako nic nedělání, jako zdání nemohoucnosti.

Slavný sněme, žijeme již 14 let skoro stále v této soustavě koaliční; každá strana tvrdí, že přináší této soustavě jisté oběti, každá strana musí v takovém souručenství občas činiti něco a přijímati odpovědnost za něco, co jí nepřiléhá, s čím ve svém nitru nesouhlasí, co je pro její zájmovou skupinu přímo nepopulární. Všichni jsme to zažili, občanské strany i socialistické strany. A přes to se tato soustava stále drží a při každých volbách dostává odůvodnění, hlasy voličstva. Neboť náš lid je tak vyspělý, že když jednou pochopil nezbytnost koaliční soustavy, chápe a rozumí také, že není možno z koláče, který koalice musí vytvářeti, vybírati jenom hrozinky a nechati to ostatní druhým, že je někdy nutno přijmouti věc populární a jindy nepopulární. Ale čemu ani tak vyspělý lid nerozumí a co nemůže pochopiti, je, když se nic nedělá. Proto jsme již na jaře tohoto roku vytkli ve veřejném projevu nečinnost našeho veřejného života a odmítli jsme za ni zodpovědnost.

Vládní prohlášení, které bylo včera čteno panem předsedou vlády, slibuje aktivitu vlády. My nemáme důvodu, abychom nevěřili dobré vůli a schopnosti vlády v tuto novou aktivitu, a proto vezmeme svými hlasy na vědomí vládní prohlášení.

Slavný sněme! Demokracie je přece jenom u nás velmi pevně zakořeněna, když v době tak těžké objektivně i subjektivně nenalezly většího ohlasu snahy, aby veřejná správa, řízení věcí veřejných, bylo svěřeno diktátorsky silnému muži.

Pan president republiky nedávno řekl: Kdyby takový muž zde byl, byl by se již někde objevil a byl by se uplatnil. Není tedy subjektivního podkladu pro diktaturu silného muže u nás; ale není, podle mého přesvědčení, ani objektivních podmínek pro ni. Jsou někteří intelektuálové, kteří by byli spokojeni snad s diktaturou jednotlivce, poněvadž se domnívají, že by z toho mohli míti prospěch. Ale když slyšíme, že v některých kruzích zemědělských se šíří fašismus, pak by byl každý na omylu, kdo by se domníval, že tito zfašisovaní zemědělci by si přáli diktatury jednotlivce. Ti si přejí diktatury své třídy. A když na druhé straně mezi dělnictvem jsou skupiny, které volají po diktatuře proletariátu, rovněž nemá nikdo na mysli diktaturu jednotlivce, nýbrž diktaturu třídy. Tedy nikoliv po silném muži se u nás volá, nýbrž po nadvládě jedné nebo druhé třídy. Ale obě tyto třídy, které by snad byly schopny v nějakém návalu dosíci nadvlády a moci, jsou tak silné početně i intelektuálně, že žádná z nich by se dnes nedala druhou ovládati a každý pokus o diktaturu třídy ať té či oné vedl by u nás nezbytně k občanské válce. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Proto kvituji s velkým povděkem slova, která pronesl o demokracii pan předseda Švehla v posledních dnech, kterými se k principu demokracie velmi vřele přiznal. Jsem ostatně přesvědčen, že se nikdy od tohoto názoru na demokracii neodchýlil. Kvituji také, že v posledním projevu předsednictva naší agrární strany bylo výslovně zdůrazňováno, že strana nadále chce pracovati na podkladě demokratickém. Byly to tóny, kterým jsme v poslední době z tohoto křídla naší sněmovny poněkud odvykli. A nemíním opomenouti ani projev pana ministra zemědělství ze včerejšího dne při zahájení sjezdu agrární internacionály, kde rovněž je zdůrazňován princip demokracie jako jediný princip, který se pro naši vládní soustavu hodí, a doufám, že při tom nejde jen o projev při slavnostní příležitosti, poněvadž demokracie není věcí slavností, nýbrž věcí denní prakse a denní práce.

V socialistické internacionále vyskytla se vzhledem k posledním událostem v Německu dokonce otázka, zdali snad demokracie nemůže vésti k vládě takových protidemokratických činitelů jako je německý hitlerismus; a v diskusích byla vyvolána pochybnost o tom, zdali metody demokracie jsou správné, zdali jsou schopny demokracii udržeti. Tato pochybnost mohla vzniknouti jenom tenkráte, když máme za to, že demokracie je arithmetický příklad, když myslíme, že při pojmu demokracie jde o prosté sčítání hlasů, o mechanickou hru většiny-menšiny. To samo o sobě demokracie není. Demokracie je živá souhra všech sil, které v národě existují, a nikoliv pouze číselný počet, který v tom nebo onom případě se vyskytne. Zevní formy ovšem nabývá demokracie v parlamentarismu, z něhož je vytvářena vláda.

Budiž mi dovoleno, abych se zmínil o poznámce, kterou o složení naší vlády a o naší celkové politické struktuře vyslovil tento týden pařížský deník "Temps", když podával zprávu o ustavení nové vlády československé. Jeho patrně pražský dopisovatel sděluje svému listu, že prý to nebyl president republiky, který designoval pana předsedu vlády, aby utvořil vládu, nýbrž že to byly politické strany, které tak učinily; že vůbec politické strany u nás provozují přímo diktaturu, která snad jde k duhu Československé republice, poněvadž jinak by se tak dlouho již nedržela, ale která prý je sama o sobě nebezpečná a neshoduje se s myšlenkou pravidel konstitučních a parlamentárních.

Právě vzhledem k významu, jaký tento list má v cizině, chci říci, že především jeho informace není správná. (Tak jest!) Pan president republiky byl samozřejmě povinen počítati s eventualitou jiné vlády, úřednické vlády pro případ, že by parlamentární vláda nemohla býti utvořena a nemohla by opatřiti většinu. Ale jakmile bylo jasno, že je možno vytvořiti vládu z parlamentu tak, aby mohla říditi záležitosti republiky, bez jakéhokoliv váhání pověřil zástupce největší politické strany, jak jest i jinde parlamentárním zvykem, aby vládu sestavil. Není také správná domněnka "Tempsu" o nebezpečí diktatury stran. Tato diktatura stran aspoň u nás není nic jiného než projev vůle skupin, které tvoří obrovskou většinu obyvatelstva tohoto státu. Když má vláda k disposici tuto obrovskou většinu, která je ovšem organisována ve stranách, není přece možno mluviti o diktatuře stran; a i tato veliká většina je si vědoma toho, že nemůže mechanicky dělati všecko, co by se jí líbilo, nýbrž že i ona musí, třebas má tak velikou početní sílu, přihlížeti k nezbytným potřebám i těch skupin, které ve vládní většině okamžitě nejsou.

Možná, že se pro jiné státy nehodí snad ta forma, kterou jsme zavedli my; ale náš systém politických stran je nezbytně spojen s poměrným volebním právem. My jsme poznali od r. 1920, že poměrné volební právo má také své slabiny a stíny. Nikdo z nás nemyslí, že tento volební řád jest ideálem všech řádů a že jiné řády volební, které mají v jiných státech, by snad byly špatné a nestály za nic. Pro státy, ve kterých takového volebního práva není, není třeba tak pevné struktury stran, jaká je s tímto volebním systémem nezbytně v souvislosti, a proto je možno, že jinde potřebují jiného způsobu organisace veřejného života. Ale s druhé strany zaručuje náš systém přece jen větší stabilitu, větší trvalost veřejných poměrů, a zaručuje také větší vědomí odpovědnosti, neboť u nás každý jednotlivec, který sedí na ministerském křesle nebo vůbec zaujímá veřejnou funkci, není odpověden pouze svému svědomí a svým voličům, nýbrž také své politické straně, která má leckdy na něho větší vliv - nejen u nás, nýbrž kdekoliv jinde - než mají rozptýlení voličové, jejichž vůle nemůže býti tak koncentricky vyjádřena jako vůle politické strany. Proto úplně souhlasím s názorem, který vyjádřil pan předseda Švehla ve svém posledním projevu, když vyslovil se o nezbytnosti organisace našich politických stran. Informace, které do ciziny byly šířeny, tak jak jsem právě uváděl z pařížského "Temps", nejsou proto docela správné.

Ale ovšem je z toho viděti, jak všímají si širší kruhy poměrů u nás a jak následkem toho - poněvadž musíme dbáti toho, jak o nás soudí svět - je zapotřebí, abychom svůj parlamentarismus nepodkopávali, nýbrž abychom ukázali, že je živoucím organismem, i když je založen na takové struktuře politické, jaká je v cizině neobvyklá.

Když byla tato vláda zřizována, nevznikla pro nás, soc. demokraty československé, otázka, máme-li se vlády zúčastniti. Vy jste slyšeli tento týden hlasy ze sjezdu německé soc. demokracie, že tam byla dána otázka, má-li se strana německých soc. demokratů zúčastniti nadále koaliční vlády, a že byly dokonce podány z jednotlivých organisací i návrhy, aby strana po tříleté koaliční politice z vlády opět vystoupila. Ale otázka účasti ve vládě předložená plnému sjezdu byla obrovskou většinou zodpověděna kladně. I německé dělnictvo, zorganisované v soc. demokracii, vyžaduje, aby se jeho politická representace zúčastnila koaliční vlády.

Když se o tom jednalo, četli jsme v tisku, zejména pravicovém, narážky na to, že soc. demokracie v jiných státech zaujímá jiné stanovisko. Bylo nám ukazováno na Francii, kde nedávno v květnových volbách šla socialistická strana společně, aspoň do užších voleb, se stranou radikálů a radikálních socialistů - ale když designovaný min. předseda Herriot nabízel socialistické straně, aby vstoupila do vlády, strana odmítla. Zachovává si oproti vládě volnou ruku; podporuje ji sice, nicméně není jejími činy vázána a za ně odpovědna.

Nedávno četli jsme projev vůdce belgické socialistické strany soudr. Vandervelda, který se zřetelem k blížícím se volbám do belgické sněmovny už napřed prohlásil, že socialistická strana belgická nevstoupí do žádného koaličního souručenství po volbách, že se ujme vlády pouze tenkrát, bude-li míti parlamentní většinu z voleb vyšlou - ale jinak že ponechá ostatním stranám, aby utvořily vládu.

Slavný sněme! Už jsem řekl s tohoto místa, když jsem jednal o mezinárodní socialistické politice, že II. Internacionála nezavazuje své jednotlivé složky, aby dělaly politiku podle nějakého schematu, nýbrž ponechává každé jednotlivé složce, aby dělala takovou politiku, kterou ona považuje za daných poměrů ve své zemi za nezbytnou a za potřebnou.

Nám tedy nemůže býti vytýkána účast na koaliční vládě s buržoasií proto, že jiné socialistické strany zaujímají jiné stanovisko a jdou jinými cestami. Ale když pozorujete poměry v těchto jiných státech, pak vidíte velmi snadno odůvodnění, proč socialistická strana francouzská, belgická může klidně hazardovati - smím-li se tak vyjádřiti - nevstoupením do vlády, a proč naše socialistické strany si nedovolují tohoto hazardního postupu. Tam jde o staré demokracie, o staré státy se stoletím zakořeněné demokracie, tradice. U nás jde o demokracii úplně mladou, úplně novou, o demokracii, která geograficky je přímo obležena diktaturami, protidemokratickými elementy a protidemokratickými institucemi. V takové formaci státní je třeba, aby všichni činitelé, kteří demokraticky smýšlejí, opravdu se zúčastnili ochrany demokracie přímo na místě, kde mohou nejlépe působiti, kde mohou nejintensivněji zasáhnouti. To jest především dělnictvo, které má přirozený zájem na tom, aby nebylo ovládáno, a již proto socialistické strany bez jakéhokoliv váhání se zúčastnily sestavení této vlády. My jako čsl. soc. demokraté jdeme, jak známo, touto cestou od samého počátku zřízení republiky a správnost naší politiky jest uznávána dnes nejen doma, nýbrž i v cizině, kde jí dlouho nebylo rozuměno.

Slavný sněme! Když jsme vstoupili do koaliční vlády r. 1929, věděli jsme, že jdeme do dob hospodářsky značně obtížných. My jsme považovali nejen za své právo zúčastniti se opět vlády, nýbrž v té době přímo za svoji povinnost. To neznamená, že bychom chtěli z vlády zase vystoupiti, až bude doba lepší hospodářské konjunktury, nýbrž tím chci pouze říci, že v době hospodářské tísně má dělnictvo tím větší zájem na tom, aby bylo zastoupeno ve vládě, aby bylo možno jeho zájmy ve vládě samotné zastávat a chrániti. (Tak jest!) Mám za to, že právě otázka, která byla předmětem vývodů mého pana předřečníka, otázka snížení platů státních zaměstnanců, jíž se také pan předseda vlády ve svém prohlášení dotkl, právě tato otázka, resp. její řešení, jak je zamýšleno, ukazuje, jak bylo velmi účelno v zájmu nejnižších kategorií veřejných zaměstnanců, že socialistické strany právě v této době vlády se zúčastnily. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.)

Slavný sněme! Bylo konstatováno dnes v tisku, že prohlášení pana předsedy vlády se zabývá především nebo skoro výhradně otázkami hospodářskými a že zdůrazňuje mimořádně silně nezbytnost, aby rozpočet dostal se do rovnováhy. Dělnictvo má zájem na úpravě hospodářských poměrů, na plných pokladnách, mohu-li tak přímo říci, veřejných svazků. Já jsem se nerozpakoval veřejně konstatovati, že dělnictvo dnes jest vlastně nejfiskálnější stranou v Československé republice a vlastně také i jinde. Pan předseda vlády konstatoval ve svém prohlášení, že vlastní schodek státní správy bude činiti 1150,000.000 Kč; již z těchto slov "vlastní státní správy" je zřejmo, že není v tom zahrnut schodek státních podniků, takže musíme počítati s tím, že veřejné pokladně bude se nedostávati značná suma.

My se musíme snažiti, aby ke schodku nedošlo, aby schodek byl vyrovnán. Ale chtěl bych zdůrazniti v tomto okamžiku, když se nám to nepodaří na 100%, že nemusíme se považovati za zahubené a že není potřebí, aby byla šířena panika, jako jsem slyšel již z jiných míst, protože se snad náš rozpočet nedostane do naprosté rovnováhy. Může se státi, že rozpočet nebude v rovnováze proto, že máme těžký hospodářský rok, nýbrž proto že příliš mechanicky budgetujeme, že budgetujeme od 1. ledna do 31. prosince. Kdybychom měli budget rozšířen na širší období, do kterého by se vsunula perioda úspěšná i neúspěšná, tedy by se tyto periody vyrovnávaly tak jako tak v jednom období a bylo by zřejmo, že za schodku nějakého kalendářně kratšího období nemusí býti docela nic vyvozováno pro prosperitu veřejných financí nebo jejich zhoubu.

My se musíme snažiti, aby byl rozpočet vyrovnán, ale mám za to, že je naší povinností, abychom veřejnosti řekli, že nic se nestane na našem hospodářství, zejména na naší měně, i když se nám nepodaří na 100% všecky schodky vyrovnati.

Ale abychom se mohli dostati do správného chodu hospodářství, musíme opravdu věděti, jak hospodařiti. Nár. demokracie v této kritické době posledních několika měsíců několikrát volala po finančním plánu. Souhlasím s tímto požadavkem. My jsme se dověděli z novin, že v ministerstvu financí bylo vypracováno nějaké memorandum, ve kterém byl obsažen jakýsi finanční plán. Memoranda se dnes stávají v poslední době až příliš nebezpečnou nemocí. Nechci se zatím tímto plánem zabývati s tohoto místa, nýbrž až bude předložen sněmovně. Ale je zřejmo, že bude nutno, aby byla finanční rovnováha sjednána, jednak odhodlat se k úsporám, jednak opatřiti nové zdroje příjmové. Je pravděpodobné, až p. ministr financí nám předloží svůj úsporný plán, že budeme moci značný kus cesty jíti s ním, a je pravděpodobno, že mu budeme moci ukázati ještě na jiné možnosti úspor, nežli na které on snad do dneška pomýšlí. Ale mám za to, že v době tak těžké, jakou prožíváme a kterou budou veřejné finance ještě prožívat, je nutno naprosto skončiti s jakoukoliv subvenční politikou nejenom proto, že subvenční politika obsahuje v sobě jiná nebezpečí, o kterých dnes nechci mluviti, nýbrž proto, že podporuje činitele, kteří by i bez subvencí zůstali na živu, a že dnes musíme soustřediti všechny veřejné prostředky k tomu, aby se nám nerozšířil hlad, abychom uchránili lid před hladem a mrazem.

Nebudeme se moci podle našeho názoru vyhnouti tomu, abychom opatřili státním pokladnám nové příjmy. A i když pan předseda vlády se vyslovil proti dalšímu zatížení daňovému - v tom, co říkal o jeho tíži, s ním naprosto souhlasím - přece soudím, že najdeme ještě některé zdroje, ze kterých bude možno pro státní pokladnu něco vyčerpat. My jsme již na některé zdroje upozornili ve svých dřívějších podáních, zejména na zachycení daně důchodové z příjmu kuponového - nikoli nějakou novou daň, nýbrž ze zachycení daně důchodové z příjmu kuponového - příspěvek zaměstnavatelský na fond pro nezaměstnané a jiné zdroje, o kterých budeme ještě se státní správou finanční jednati.

Budeme potřebovati těchto nových příjmů, poněvadž stojíme před nezbytností určitých vydání, o nichž, pohříchu, v exposé vlády řeč nebyla. Nebudeme se moci vyhnouti investičním přirážkám, podpoře stavebního ruchu, který by mohl býti pozdvižen vypsáním nové státní stavební losové půjčky. Největšímu státnímu podniku, železnicím, mohly by býti opatřeny potřebné prostředky ve smyslu návrhu Unie železničních zaměstnanců vydáním železničních obligací. Letos volají téměř všechny strany po investiční půjčce, bez níž sotva bude možno se obejíti. Kdyby tato půjčka byla věnována skutečně investičním účelům a kdyby všechny strany a jejich tisk prováděl v její prospěch řádnou propagaci, měla by v naší veřejnosti úspěch. Větší snížení úrokové míry, které by tuto půjčku předcházelo, by ovšem akci velmi usnadnilo.

Klademe také důraz na zvýšený a pravidelnější příděl realisací zákona č. 74 z r. 1930 o produktivní péči o nezaměstnané.

Mimořádný úkol připadá v oboru investičním v dnešní kritické době hospodářství fondovnímu. Je proti němu vznášena oprávněně řada výtek tam, kde šlo o překročování nebo kde nebyla dána možnost dostatečné kontroly. Považujeme za samozřejmost, že fondy plní své poslání jenom tenkráte, když jsou kontrolovatelny a když jsou opravdu pravidelně a řádně kontrolovány. S touto výhradou vyslovujeme se pro rozšíření myšlenky fondovní pro ty obory veřejných investic, u nichž dá se počítati po vybudování příslušných prací se získáním nových zdrojů příjmů, jimiž se mohou půjčky uzavřené pro fond úrokovati a amortisovati. K fondům tohoto druhu, jichž zřízení by dnes bylo aktuální, náleží fond lidového zdraví, fond poštovní a rekultivační. Bylo by ztrátou pro hospodářský život, kdyby se mělo přikročiti k omezování dosavadních fondů (melioračního, vodocestného, silničního a elektrisačního), ježto právě v dnešní těžké době připadá těmto fondům mimořádný význam tím, že je zaručena stabilita a že se práce mohou prováděti v těch úsecích, kde by to jinak za dnešní krise financí státních a autonomních nebylo možné.

Při tom se nevyhneme řešení finanční krise samosprávy, neboť běží zde nejen o finanční stav samosprávy a o obnovu její pravomoci, nýbrž hlavně o to, aby stát zachoval si při životě svůj přirozený základ, t. j. základní složku správy a veřejného hospodaření. Kritický stav samosprávy vyžaduje, aby pan ministr financí svolal sbor odborníků pro řešení finančního problému samosprávy. Pak je třeba, aby návrat ke stavu samosprávy, jak byl před známými zákony č. 77 a 125, byl co nejrychleji proveden. Tyto prostředky mají sloužiti k opatření pracovní příležitosti.

Považujeme také za součást opatřování pracovní příležitosti zákon o kartelech. Zmínil se o tom aspoň nepřímo pan předseda vlády ve svém včerejším prohlášení, neboť kartely zmenšují pracovní příležitost. Považujeme za nezbytnou součástku prostředků pro opatření pracovní příležitosti zákon o zkrácení pracovní doby, který způsobí účelnější rozdělení toho kvanta práce, které dnes máme ještě k disposici.

Slavný sněme! Z ministerstva financí se těmito úkoly, které na ně jsou kladeny, stává jakýsi diktátor v našem hospodářském životě. Jsem přesvědčen, že panu ministrovi financí není v této roli nikterak volno. Ale ministerstvo financí bylo do této situace přímo vnuceno, poněvadž na jiných stranách naší veřejné správy nebyla projevena aktivita, která byla potřebná, takže jsme dnes, kdy v prohlášení vládním nebylo o tom nic řečeno, nuceni se ptáti po plánech těchto složek naší veřejné správy.

V debatě o vládním programovém prohlášení pana předsedy vlády Udržala vyprávěl jsem zde, že jsme se již r. 1925 usnesli v ministerské radě, že bude vypracován hospodářský plán pro republiku. Dnes máme rok 1932 a ten plán vypracován není. Od té doby stalo se trochu módou mluviti o hospodářských plánech a dokonce bylo mluveno, že by šlo o jakési socialistické zařízení. Hospodářský plán v dnešním společenském řádě nemůže býti samozřejmě socialistickým zařízením. My jsme vyžadovaný hospodářský plán za něco podobného nikdy nepovažovali. Ale když dnes mluvím o plánu, jsem daleko skromnější, než r. 1925. Dnes myslím, že budeme musiti vyžadovati, aby jaksi jako doplněk včerejšího vládního prohlášení bylo nám a veřejnosti oznámeno, jakými plány se zanášejí jednotlivé složky naší veřejné správy a zejména naše hospodářská ministerstva.

Budeme musiti věděti, co chce vlastně především ministerstvo obchodu a průmyslu. Náš průmysl byl v posledních letech zatlačen ze zahraničních trhů. Naše obchodní správa neprojevila dostatek iniciativy a dostatek síly, aby naše trhy chránila. Musím se tázati v zájmu obrovské masy našeho obyvatelstva, která žije právě průmyslem a obchodem, jakými plány se zanáší ministerstvo obchodu. Mám za to, že dočkáme se uspokojivé odpovědi, kdyžtě právě zpráva, která v dnešních novinách je rozšířena o včerejším projevu pana ministra obchodu dr Matouška, poskytuje nám naději, že ministerstvo obchodu chce opravdu intensivněji a aktivněji do obchodní a hospodářské politiky zasáhnouti.

Druhým velkým výrobním odborem je zemědělství; správu jeho má ministerstvo zemědělství. Nebyli jsme spokojeni s činností ministerstva zemědělství. Činnost ministerstva zemědělství v posledních letech velmi důsledně ztěžovala naše hospodářské styky s cizinou a obtíže, kterými trpělo ministerstvo obchodu, byly z velké části způsobeny politickou preponderancí ministerstva zemědělství nad ministerstvem obchodu. Musíme v této vážné době věděti, co chce ministerstvo zemědělství, jak si představuje další vývoj našich hospodářských poměrů. Chce pokračovati v činnosti, kterou vyvíjelo v posledních třech letech i za cenu, že bude ještě více poškozen náš vývozní průmysl, i za cenu, že bude takřka úplně zničen náš styk se zahraničím? Chce pokračovati v této politice i za cenu, že budeme potom úplně omezeni jenom na vnitřní trh a že z Československé republiky, v níž dnes ještě přes 60% obyvatelstva je živo z obchodu, průmyslu a činností s tím souvislých, bude stát zemědělský? Jsem si jist, že ministerstvo zemědělství jednalo jsouc přesvědčeno, že tím chrání zájmy našeho zemědělství. Nepodkládám činitelům ministerstva zemědělství zlou vůli, ale nevidím v jeho činnosti, že by si bylo vědomo, že jest jenom resortem, spíše vidím, že se domnívá, že je samo o sobě celkem a účelem, protože jeho činnost není vklíněna dostatečně do nějakého hospodářského plánu, který právě v dnešní době musíme od vlády nezbytně vyžadovati.