Předseda (zvoní): Dávám slovo druhému zpravodaji - za výbor ústavně-právní p. posl. dr Goldsteinovi.

Zpravodaj posl. dr Goldstein: Slavná sněmovno! Projednávanou předlohou vládního návrhu má býti novelován zákon ze dne 14. prosince 1923 způsobem velice intensivním. Předpisy této novely zasahují intensivním způsobem do oboru soukromého práva, a to trojí cestou: 1. projednávaná novela zvyšuje trestní sazby velice citelným způsobem, 2. tato novela zavádí pro obor trestního práva zastaralé trestní právo důchodkové a 3. je rozšiřována skutková podstata činů, které dříve trestnými nebyly a podle této povahy se jimi mají státi.

Co se týče první zásady, že trestnost skutků již dříve trestných se citelným způsobem zvyšuje, stává se tak z toho důvodu, že činy, které doposud byly dovoleny, které se dosud nepokládaly za nečestné, mají býti tímto zákonem prohlášeny za jednání nečestné, za jednání sobecké na úkor veškerenstva a společnosti státní. Činy tyto nejen že jsou nečestné, nýbrž mají býti také trestné. A tu patří k psychologii člověka, že od toho, co bylo dovoleno a náhlým způsobem se má státi nedovoleným, nečestným a trestným, lidská povaha jen tehdy upustí, bude-li dostatečná sankce na tento zákaz.

Z tohoto důvodu ústavně-právní výbor, pojednávaje o této osnově, byl si jasně vědom, že sazby trestní daleko přesahují míru u porovnání s trestními sazbami, jaké jsou v našem státě obvyklé, ale přes to dal k nim své schválení u vědomí, že jde o zákon, který byl vytvořen nynější dobou, nynějšími těžkými poměry, že je to zákon mimořádný, který potřebuje mimořádné sankce, aby skutečně dospěl svého cíle.

Druhá zásada, kterou se řídí projednávaná novela, je, že se rozšiřuje skutková podstata trestních činů v tom směru, že jednání dříve dovolené se nyní subsumuje pod trestní sankce, takže nejen kvalitativně, nýbrž i kvantitativně postihuje obor trestního práva.

V tomto směru nemohu zapříti, že v ústavně-právním výboru byly projevovány velice odůvodněné pochybnosti o právní formě provádění této zásady. Podle naší ústavy a ústavy všech civilisovaných států je vyslovována zásada, že nikdo nemůže býti trestán, leda na základě předpisu zákonného. Tato zásada naší ústavy nemůže býti přece vykládána jinak, než tak, že trestu nemůže býti podroben nikdo na základě nějaké vyhlášky nebo vládního nařízení. Jen formou zákonnou je možno uložiti trest státním občanům. A v tomto směru už zákon starý, ale také tato novela, rozdvojuje úlohy, a to trestní sankce, to jest výměr trestu, jest obsažena v zákoně, ale skutkovou podstatu trestního činu stanoviti přenechává se vládnímu nařízení. Poněvadž však zákonem z r. 1923 se stal již prejudic a takovým způsobem podle mého názoru nedělitelná jednotka zde trestního skutku, tady k tomu přináležejícího trestu skutečně již jednou rozdvojena byla, z tohoto důvodu novela, která chce pouze kvantitativně rozšířiti obor působnosti tohoto trestního práva, nedopouští se ničeho nového, ačkoliv jsou vážné námitky proti způsobu ukládání trestu touto formou a touto cestou.

Z tohoto důvodu hleděl ústavně-právní výbor, rovněž jako výbor rozpočtový, toto zmocnění vlády co nejvíce omeziti, poněvadž právě toto zmocnění vlády dotýká se nejcitelnější stránky našeho právního života.

Třetí axiom této vládní osnovy pozůstává v tom, že státní občané mají pro tyto delikty býti trestáni mnohem citelnějšími tresty a že jde tu o tresty na skutkové podstaty, kterých ještě přesně neznáme, které v budoucnosti teprve ve vládním nařízení budou řádným způsobem vymezeny a vytčeny. Proto tím tíže se rozhodl ústavně-právní výbor, zda má býti na tyto jednotlivé skutkové podstaty bráno t. zv. důchodkové trestní právo. Důchodkové trestní právo poslední formou bylo u nás kodifikováno zákonem z r. 1835. Tento zákon má úctyhodné stáří 97 let a není ještě zákonem samostatným, nýbrž je to novela teresiánského práva. A toto teresiánské právo aplikuje na zásadu inkvisiční.

Jest jasno, že je nanejvýš potřeba novelisace tohoto práva, že toto právo musí býti nahrazeno právem novým, modernějším. A v tom směru již ve vídeňském parlamentu závazně prohlásily staré vlády rakouské, že dojde v nejbližší době k novelisaci tohoto starého práva. Po převratu v našem Národním shromáždění vláda naše rovněž několikrát takovýto slib učinila. Stalo se tak posledně u příležitosti projednávání lihového zákona. Tento slib splněn nebyl, a přes to vládní osnova žádá, aby parlament schválil, aby podle tohoto zastaralého práva formálně byli souzeni provinilci.

Bylo těžko dáti k tomu svůj souhlas a jsou to důvody materielního rázu, o nichž si dovolím později se zmíniti, které si vynutily souhlas s touto osnovou zákona. Když ústavně-právní výbor pojednával o této otázce u vědomí, že jde o citelné tresty, že jde o skutkové podstaty doposud přesně nevymezené, že jde o zastaralou formu řízení, k níž musí býti největší nedůvěra, hledal cestu, jakým způsobem časově aspoň by se omezila platnost tohoto práva; v tomto omezení spatřoval zároveň jakousi záruku, že konečně dojde k praktickému provedení slibu, t. j. k náhradě zastaralého práva důchodkového novým právem. To byl hlavní motiv, proč se výbor rozhodl, že doporučí přijetí tohoto zákona ve znění upraveném výborem, ale že zároveň učiní návrh, aby platnost tohoto zákona trvala pouze po dobu mimořádných poměrů, ve kterých žijeme a které vyprovokovaly platnost tohoto zákona.

Když jakožto zpravodaj u jasném vědomí všech slabin tohoto zákona přes to činím zdvořilý návrh jménem ústavně-právního výboru, aby osnova byla přijata se změnami, jak je kol. dr Patejdl, zpravodaj výboru rozpočtového, navrhl, činím tak u vědomí, že naše finanční správa potřebuje nutně a ihned býti vyzbrojena tímto zákonem, aby se mohla ubrániti škodám, které ve velké míře již nastaly a které by byly daleko větší, kdyby se osnova nestala co nejrychleji zákonem, a to na úkor československé měny a v důsledku toho na škodu všeho občanstva naší republiky. Abych tato slova odůvodnil, dovoluji si upozorniti, že škody, jimž má býti tímto zákone zabráněno, jsou trojího druhu, a to:

Jedna škoda vzniká tím způsobem, že tak zvaná exportní valuta není exportanty odváděna. Exportéři ponechávají exportní valuty v cizině. Činí tak z dvojího důvodu, jednak z důvodu zištnosti, prospěchářství a opatrnictví, aby si v cizině thesaurovali v cizí měně buď celý svůj majetek anebo aspoň jeho část, mnozí tak činí ještě z jiného důvodu, podle mého názoru nikoli tak nečestného, a to, aby prodejem exportní valuty a později při nákupu jiného zboží koupí cizí valuty nepřicházeli ke škodě a neměli nová vydání. Ale tyto dvě složky, tato dvojí vůle, která se projevuje v hospodářském životě, má za následek, že veliká část naší exportní valuty zůstává trvale mimo hranice tohoto státu. Částka, o kterou tu jde, činí více než 1 miliardu Kč. Vážená sněmovno, když si laskavě uvědomíte, že jde o peníz 1 miliardy Kč, počítáno pouze za dobu několik měsíců od platnosti nařízení o odvádění exportní valuty, ráčíte z toho usouditi, co se každým dnem a každou hodinou ztrácí na exportní valutě našemu cedulovému ústavu.

Druhá škoda, která vzniká po dobu neuzákonění toho, co v naší novele vláda žádá, aby bylo uzákoněno, je, že u pohledávek, které po dle vládního nařízení čís. 159 z r. 1931 mají býti odváděny, nešetří se těchto předpisů a že sankce na tyto předpisy jsou tak mírné, že nejsou dostatečně odstrašující, aby byla zjednána náprava. V tomto směru je suma těchto neodvedených pohledávek, která se dá přibližně odhadnouti, vytčena částkou 400 mil. Kč.

Ale největší škoda, která vzniká našemu cedulovému ústavu, je škoda třetího rázu: jsou to platby, které se konají za cizince v tuzemsku v tuzemské měně bez povolení Národní banky. Tímto způsobem lze provésti kontrolu. Podle šetření ministerstva financí u srovnání s výkazy Státního úřadu statistického činí peníz, který pod tímto titulem uchází našemu cedulovému ústavu, asi 1/2 miliardy Kč. Vezmeme-li všechny tyto tři prameny škod dohromady, vidíme, jak nutným je tento zákon a jak důležité je časově rychlé jeho uzákonění. Tento argument byl tak silný, že potlačil všecky námitky proti zákonu, že skutečně bylo svoleno, aby podle onoho zastaralého práva, podle citelnějších norem trestních, byly skutkové podstaty přesně zákonem nevymezené, sankcionovány trestně.

To vše jest jasným znamením, že jde o věc mimořádnou, nynějšími poměry a nynější krisí vyvolanou. Nemohu jinak, než ke konci svého referátu, stejně jako kol. dr Patejdl, projeviti přání, aby nastalo urovnání těchto poměrů. Toto přání však neprojevuji jenom v teoretickém slova smyslu, jehož splnění má na nás shora spadnouti. Ne, toto své přání mnohem více konkretisuji, a staly se již k tomu náběhy. Právě po úspěšně skončené konferenci v Lausanne bylo vysloveno přání, aby v nejbližší době byla svolána mezinárodní konference pro úpravu měnových poměrů ve střední Evropě. Poukazuji k tomu, že předešlého týdne strana soc. demokratická ve vídeňském parlamentu učinila návrh, aby rakouská vláda jednala se sousedními státy, aby na základě mezinárodního práva tato devisová válka, jak bych to nazval, byla skončena.

Doufejme, že na mezinárodním foru bude ujednání takového rázu, aby tato devisová válka všech proti všem byla skončena a aby skončení této války přispělo svou částí k ozdravění všech hospodářských poměrů.

Kladu si za čest jménem ústavně-právního výboru navrhnouti, aby osnova zákona byla přijata s těmi změnami, jak byly uvedeny. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 40 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Návrh můj jest přijat.

Přihlášeni jsou řečníci na straně "proti" pp. posl. Geyer a Zápotocký.

Dávám slovo prvnímu řečníku, p. posl. Geyerovi.

Posl. Geyer (německy): Vládní návrh tisk 1904 o ochraně československé měny a oběhu zákonných platidel jest potvrzením seriového zákona ve vydávání mylných opatření a tedy, jak později ještě rozvedu, způsobí opak toho, co se jím zamýšlí. Jako zákon ze serie mylných opatření může býti označen již proto, poněvadž, nehledě k jeho rozličným předchůdcům z poslední doby, zvláště ke 4 devisovým nařízením, vydaným v posledním pololetí, k omezení cest za hranice z důvodů valutárních, stejně jako jeho předchůdce, zákon ze dne 14. prosince 1923, č. 7 Sb. z. a n. z r. 1924, chce následky deflační krise odčiniti policejními prostředky, místo aby tuto deflaci dynamicky převedl v indexní měnu. Příčinou hmotné a psychologické situace zimy v letech 1923/24, kdy byla hospodářská krise, byla deflační politika všech zemí se zlatou měnou, a následky zmizely teprve, když se peníze již více nezhodnocovaly a když se lehkým povolným zvyšováním cen zvedla všeobecná cenová úroveň a zabředlý hospodářský život se sám sebou uvolnil. Dnes lze právem tvrditi, že na tomto obratu zákon ze dne 14. prosince 1923 neměl žádného podílu, a měl-li, pak můžeme konstatovati jen jeho brzdící vliv při novém oživení hospodářského života. Nejlepším důkazem toho jest, že tento zákon upadl v zapomenutí a teprve, když se hospodářská katastrofa v letech 1930/32 zase vrátila a ještě více zostřila, znovu ožil ze stejných deflačních důvodů. Nynější návrh jeví se jako změna a doplnění některých ustanovení starého zákona z r. 1924 a skutečně až na několik vložek není to naprosto zákonodárná novinka, nýbrž jen opakovaná práce a nelze zjistiti důvodu, proč se má zvlášť projednávati. V podstatě záleží ze zmocňovacího článku 1, který ve 4 odstavcích poskytuje vládě všechny plné moci ve směru měnově politickém a platebně politickém a bude-li mechanicky prováděn, musí způsobiti, že zmizí poslední zbytky našeho zahraničního obchodu, pokleslého na minimum, t. j. ubije hospodářství, které podle našeho mínění strhne s sebou do zkázy měnu na něm založenou. Ostatní články jsou trestní ustanovení a také zde se ukazuje nedemokratický úmysl, aby přísnými tresty byly úplně ochromeny skrovné zbytky soukromé chuti k podnikání, ačkoliv byrokracie, která se nyní stává vrchním státním zástupcem hospodářství, neukázala cestu ani cíl ani povinnost, jak by nyní sama místo vyloučené soukromé iniciativy mohla nově převzatými plnomocenstvími hospodářský život oplodniti a povznésti. (Výkřiky.)

Článek 1 nynějšího návrhu byl skoro doslova vzat ze starého §u 2 zákona ze dne 14. prosince 1923. Zmocňuje vládu, aby nařízením obnovila uzavřený monopol pro zahraniční obchod se zdejšími a cizími platidly a aby dosavadní devisové předpisy zostřovala v každém libovolném směru. Že to časově přichází zároveň s obilním syndikátem a s pokusy, aby na místo výměny zboží prostřednictvím peněžního vyrovnání nastoupila přímá kompensace ve zboží, ukazuje, že chcete soběstačnost hnáti dále až k vykrvácení hospodářství, jen abyste udrželi zdání zlaté pověry.

Návrh nazývá se neprávem "zákonem o ochraně československé měny a oběhu zákonných platidel". Právě omezeními bude se dále brzditi oběh platidel, zpomalí se výměna zboží a časově protáhne, vynutí se další pokles cen a mezd, vzroste nezaměstnanost, národohospodářská zásoba zboží se oloupí o svůj smysl a účel, poněvadž bude zbavena právě možnosti výměny. V bodu 0, čl. 1, jsou proti starému znění vsunuty dva podstatné doplňky. Tak se zmocnění vlády vztahuje i na úpravu průvozu drahých kovů, zdejších a cizozemských platidel a toto zmocnění se rozšiřuje i na jiné peněžní hodnoty. Pokud jde o průvoz, může usilovaná úprava při přísném provádění a obtěžování, stejně jako při nerozumných sazebních předpisech v dopravě železniční a lodní, až příliš snadno způsobiti, že se tato průvozní doprava bude více nebo méně dokonale od nás odvraceti. S tím by bylo spojeno nejen podstatné poškození všech domácích ústavů a jednotlivých firem, které z této provozní dopravy měly vždy jakousi možnost výdělku, nýbrž další následek by byl, že by sousední státy přikročily k odvetným opatřením, která by po druhé musila zdejší obchod vážně porušiti nebo docela zničiti. Rozšíření předpisů na "jiné peněžní hodnoty" jest tak neurčité, jak jen možno a nesrovnává se s přesným zákonodárstvím. Tato slova nejsou ve starém zákoně vůbec obsažena a jsou tedy zostřením, majícím nedozírné následky. Neboť co to jsou tyto "jiné peněžní hodnoty"? Vždyť to jsou přece všechny možné bankovně technické nebo platebně technické listiny o pohybu nějaké věci nebo podílu na ní, tedy směnky všeho druhu, kupecké poukazy, cenné papíry, obligace, titry půjček až k postoupení salda pohledávky, ba dokonce k postoupení faktury. Jest tedy provádějícím úřadům úplně dáno na vůli, aby pod jinými peněžními hodnotami rozuměly cokoliv, co se dá v penězích vysloviti nebo co jest potvrzením na ně. Tím se, jak jsem tvrdil v úvodu, osvěžením starého zákona nově zřizuje úplný monopol zahraničního obchodu a zásada státního hospodaření a státního kolektivismu se povyšuje na normu, aniž jest na druhé straně záruka, že se tím státním úřadům ukládá povinnost, aby provedly tímto jim připadající úkol oživiti hospodářství a tedy i uvnitř chrániti měnu, aniž se jim ukazuje cesta, jak mají tohoto cíle dosáhnouti. Znemožňují se poslední skrovné možnosti přímé výměny a tato výměna se vede obtížnou a zdlouhavou cestou skrze rozšířené nebo nově zřízené státní ústředny, a při tom se zapomíná, že tato oklika a ztráta času sama již musí velice ohroziti a rdousiti náš zahraniční obchod, že tedy i proto ustanovení zákona se příčí jeho domnělému účelu.

Při tom stačí jen připomenouti sta a tisíce stížností, vznesených v jednotlivých případech proti rozsahu a způsobu hospodaření s devisami a přídělu devis. Pokles zásoby devis v Národní bance jest na druhé straně důkazem, že byrokracie přes nejlepší vůli nemůže se vyhnouti ztrátě času a neznalosti zvláštních poměrů v jednotlivých odvětvích výroby, jakož i místních potřeb, a že to tedy musí vésti k národohospodářskému zhoršení místo k usilovanému zlepšení. Uvážíme-li ještě trvalý kompetenční spor mezi výkonnými místy u ministerstva obchodu nebo financí a v Národní bance, při čemž jeden úřad svým souhlasem umožní nějaký dovoz, druhý úřad však přes průkaz, jenž byl učiněn podmínkou, a bez zřetele na útraty a závazky, které při tom povstaly, příděl devis odmítá, pak jest každému nepředpojatému člověku jasno, že se nynější stav nedá udržeti. Tento zákon však nejen že potvrzuje rozervanost v oboru dovozu a vývozu a s tím spojeného platového vyrovnání, nýbrž umožňuje vládě, aby, zahrnujíc do toho všechny jiné možné peněžní hodnoty, ochromila veškerou soukromou iniciativu, aby zmařila možnost nějaké disposice nebo obchodního plánu do budoucna na delší dobu, aby způsobila zastavení dalších podniků a znovu zvýšila nezaměstnanost. Tato nejistota jest v bodě 4, čl. 1, především odůvodněna tím, že vláda může činiti věcná omezení ve způsobu platebních styků s jednotlivými státy, při čemž změna rozpočtového výboru, že vláda má tím rozuměti jen platební styk s cizinou, jest věcně nedostatečná a v podstatě neříká nic jiného, než nevyplněná plná moc bodu 4. Poněvadž zákon neuvádí žádných věcných směrnic o úpravě platebního styku, zůstává věcí volného uvážení, jak se takové úpravy provedou s jednotlivými státy v daném případu. Poněvadž podle zkušenosti rozhodují zde spíše citové ohledy (Souhlas.) na politický poměr než obchodní nutnosti, s druhé strany však ze stejných citových důvodů sousední státy učiní odvetná opatření, skončí se kontrola platebního styku dalším zostřením devisové a obchodní uzávěry a způsobí našemu domácímu hospodářství ohromné škody. Při tom musíme ještě jednou zdůrazniti, že překážky platebního styku nemají nic společného s ochranou měny, že naopak občasnými a trvalými zmatky teprve bude měna ohrožena. Čl. 2 a další obsahují trestní sankce a přenášejí četnického a biřického ducha nyní i do oboru zahraničního obchodu a platebního styku. Výměr trestu jest sice proti starému zákonu, který ustanovoval peněžní pokuty od 100 Kč až do 500.000 Kč, nahoru zmírněn a omezen 100.000 Kč; věcné předpoklady jsou však tak zostřeny, že při tom lze mluviti o novém zavedení inkvisice v oboru obchodním a obchodně politickém. Při tom slaví nechvalné důchodkové trestní právo nevčasné vzkříšení a přenáší se do obchodního života a staví velký počet státních občanů pod výjimečné právo. Není jasno, jak bod 2, čl. 2, zamýšlí zachytiti, kontrolovati a znemožniti i účetní dovoz a vývoz, správněji jistě účetní přepočtení hodnot, jejichž oběh se omezuje podle §u 2. Jelikož nejde vážně o přesuny valut, poněvadž kursy jsou stálé, může při tom jíti jen o zachycení hodnot z vývozu a dovozu, při čemž přece devisová nařízení poskytují dostatečnou bezpečnost a omezení. Výklad tohoto bodu, obchodu nepříznivý, může vésti k ochromení a zastavení všech těch podniků, které buď zde nebo za hranicemi jako filiální, podružné nebo sesterské podniky mají vnitřní zúčtovací styk. Jejich kontrola byla by spojena s převedením celého účetnictví na státní kontrolní úřad nebo s denní přítomností kontrolního úřadu v oboustranných podnicích, asi jako se provádí důchodkový dozor v pivovarech, při výrobě lihu a cukru. Se zřetelem na ohlášenou úspornou komisi k zjednodušení vnitřní státní správy nebylo by se lze vyhnouti takovému zvětšení úřednického aparátu a bylo by to pobuřujícím opakem úsporných opatření, o něž usilujeme. Složitost, vyplývající z takové kontrolní činnosti takovýmto přímým nebo nepřímým vykonáváním vlivu, což může vésti i k zákazu celých obchodních odvětví, povede a musí vésti i bez této kompetence jednotlivců k isolaci a ve většině případů k uzavření filiálních a podružných podniků. Myslím při tom na sta podniků v sousední cizině, které na této straně hranice mají podružné podniky, vedou částečná díla a náhradní látky v prostém účetním vyrovnání a nyní při tak přísné ohlašovací povinnosti nebudou moci udržeti svou obchodní činnost. Při tom i v tomto případě jest pravděpodobné, že jiné státy budou na to reagovati ještě ostřejšími odvetnými opatřeními a že poměry na obou stranách budou ještě bídnější než nyní.

Bod 3, čl. 2, ustanovil 15denní lhůtu pro amnestii, která odpovídá rovněž 15denní kareční lhůtě počátku účinnosti po vyhlášení tohoto zákona. V těchto lhůtách se všechna obejití dřívějších závazků, jak jsou v zákoně z r. 1924 již závazně ustanoveny nebo byly devisovým předpisem nově připomenuty, prohlašují za beztrestná, k čemuž přistupuje ještě daňová amnestie za uplynulou dobu, ustanovená návrhy rozpočtového výboru, naproti tomu však podmínkou pro ni jest normální dodatečné zdanění bez trestní sankce. Tato hořkosladká pilulka dodatečného rozhřešení je¨ jednak doznáním, že dosavadní stejně přísná trestní ustanovení selhala, jednak i posunkem zvoucím ke kajícnému návratu peněz a peněžních hodnot, které uprchly do ciziny z důvodů bezpečnostních nebo fiskálních.

Nesnesitelné jest pro nás užití důchodkového trestního práva jako tajného řízení, které, vylučujíc veřejnost a neposkytujíc právního prostředku veřejné obhajoby, každého podezřelého činí bezmocným, aby nemohl hájiti svá práva. Zahájí-li státní orgány na nějaké podezření vyšetřování nebo trestní řízení, musejí býti tato řízení tak podložena, aby se nemusila ostýchati veřejného projednání. Víme z dosavadní praxe, že udávající orgány pro procentní podíl na důchodkových trestech až příliš snadno by se mohly považovati za předpojaté pro osobní zájem, takže zůstává pochybným, uplatní-li se plně nestranné důvody. Toto spojení osobní výhody až příliš snadno vede k pokušení, aby se podporovalo anonymní a nenávistné udavačství a nezřídka rovněž nekalá praxe trestního vyrovnání zastrašením strany, jejíž existence jest takovým udavačstvím ohrožena, dokonce i tehdy, když státní orgány zakládají svá obvinění jen na dohadech a kombinacích místo na jasných důkazech. Po této stránce může i změna obyčejných důchodkových trestů v pokutu ve výši jednonásobné až čtyřnásobné hodnoty předmětu vésti k překročení nejvyššího výměru pokuty 100.000 Kč podle zákona přípustného, a v tomto případě odporovati bodu 1 trestních ustanovení. Odstupňování a charakteristika mezi zločinem, přečinem a přestupkem není ani podle bodu 2 ani podle bodu 4 nebo 5 dostatečná a musí v praxi pro tuto svou vadu vésti k velkým rozporům při posuzování a k nespravedlivému trestnímu výměru. Zatím co beze všeho musíme schváliti zásadu vyslovenou v bodě 7, čl. 2, že s přechovávačem dlužno nakládati stejně jako se zlodějem, jest nynější znění bodu 8 o ručení částečně nesmyslné, a celou svou podstatou nemravné. Podle něho ručí fysické a právnické osoby za pokuty a útraty trestního řízení, které byly jejich zákonným nebo zmocněným zástupcům uloženy pro trestné činy, spáchané při vykonávání tohoto smluvního poměru. Z ručení jsou vyňaty osoby, které nejsou svéprávné, jen tehdy, když prokáží, že jejich zmocněnec jednal bez jejich vědomí. Obě ustanovení jsou schopná postaviti na stejný stupeň vinné i nevinné a jsou znásilněním přirozeného práva o odpovědnosti. Při tom jest přitěžující, že i zde postrádáme jako doplňující důsledek jakéhokoliv dostiučinění a povinnosti k náhradě škody, když fysické a právnické osoby pro přílišnou horlivost nižších úředních orgánů musí utrpěti těžkou hmotnou škodu a ohrožení své existence. Podle čl. 3 připadají všechny peněžité pokuty a zabavené cenné věci státní pokladně; hodnota tohoto hmotného úspěchu jest zajisté v obráceném poměru k úhrnné škodě, kterou musí utrpěti hospodářství účinností obnoveného zákona. Články 5 a 6, které při odsouzení pro zločin odnímají veškeré právo volební, při přečinu dávají k tomu možnost a obsahují i ustanovení, že cizinci musejí býti vypovězeni; upravují i promlčení, které jest ustanoveno u zločinů 10 lety, u přečinů 3 a u přestupků 1 rokem. Článek 8 mluví potud o zostření ostatních důchodkových trestních předpisů, pokud opravňuje orgány ministerstva financí, aby při odůvodněném podezření za účelem dohledu na zachovávání zákona prováděly prohlídky obchodních knih a všech jiných záznamů a aby podle volného uvážení přibíraly k těmto úředním úkonům i znalce.

Tím se revisním oddělen ím, která se stala již všeobecnou trýzní, otvírá nové pole působnosti a poněvadž v zákoně není ustanoveno, které okolnosti odůvodňují podezření, velmi snadno se otevrou dokořán vrata i libovůli a obchodnímu čenichání. Není to útěcha pro lidi většinou nevinně postižené, že se všem těmto orgánům ukládá povinnost mlčeti; vždyť přece dostatečně víme, že i bez porušení této povinnosti se ohrožuje vážnost a schopnost úvěru postiženého a že takové revise jsou živnou půdou pro všechny možné předpoklady a nezřídka jsou příčinou i otřesení existence. Neboť, jak jsem se již zmínil, bude míti zákon nejtěžší následky v drobném a středním obchodním styku, nikdy však nepostihne velké daňové defraudanty a podloudníky s hodnotami. Poněvadž jest vyloučeno, aby i s pomocí celého personálu zahraničních zastupitelstev byl provozován účinný dohled na cizozemské provozovny, ba poněvadž musíme míti za to, že by se cizí státy bránily proti skutečně účinné kontrole obchodních styků svých občanů s občany československými, musíme předpokládati, že zákon se svými snad vůbec nekýženými možnostmi zmocnění překročuje účel svého určení býti ochranou měny a že musí způsobiti opak, totiž že brzděním nebo rušením dosavadních obchodních styků poškodí zdejší a cizozemskou měnu v jejich vzájemné podmíněnosti. To jest pro nás podnětem, abychom hlasovali proti tomuto zákonu, tím spíše, že se ochromením obchodního styku podporuje pokračování v deflační politice a tím se hospodářská krise musí ještě více zostřiti. Jak jsem již několikráte prohlásil s tohoto místa, jest jen odvrat od deflace schopen způsobiti zlepšení domácích a cizozemských poměrů. Tento zákon ochromuje oběh peněz, místo aby jej podporoval. Pokouší se také uzavříti doma ostatní majetkové tituly a obíhající hodnoty, místo aby jim dal podnět k oběhu. Protithesaurační komisaři ve Spojených státech amerických, v Německu a Rakousku přese všechna úsilí nepřiměli peníze k oběhu. Velmi ostrá opatření a velmi přísné tresty nikdy nedovedou pohnouti k návratu právě velké kapitály, které uprchly do ciziny. Takového cíle lze dosíci jen přirozenými zákony ovládajícími hospodářství. Každý zásah státní moci popuzuje znovu k útěku do úkrytu. Dokud pro deflační úsilí bank se zlatou měnou trvá pokles mezd a cen, není možno hospodářství uvésti znovu do chodu, stejně jako příště nebude fisku možno vyrovnati úbytek daní, způsobený úpadkem hospodářství, zvyšováním a zaváděním nových daní. Přebytku zboží na jedné straně a nedostatečné spotřebě na druhé straně chybí spojující a výměnný článek plynoucích peněz. Přes pokles hospodářské kapacity ze 100% skoro na 40% dohánějí se k zoufalství spotřebitelé pro nejtrpčí nedostatek a výrobci pro hrozící nadbytek. Poukazuji na svůj návrh na reformu měny, který jsem již dvakráte podal v rozpočtovém výboru. A ještě jednou zapřísahám s tohoto místa vládu, aby nikoliv surovou policejní mocí, nýbrž dynamickým omezováním sebe sama pomocí indexní měny nepodléhající krisi nastoupila cestu nerušeného, plně zaměstnaného hospodářství a k překonání dnešní hospodářské, kulturní, a nikoliv národnostní bídy.

Předložený návrh zákona není k tomu vhodným prostředkem; místo aby čelil bídě, bude jen stupňovati hospodářské nesnáze, neboť velcí vinníci budou vzdorovati i tomuto zákonu a jen drobní střádalové a střední existence těžce utrpí hospodářskými následky a všeobecná krise se tím musí zostřiti. Dosavadní devisové prostředky nezpůsobily rozmnožení, nýbrž neustálé snižování zásob devis u Národní banky. Dosáhlo se opaku toho, než proč byly vydány. Předpisy týkající se cestování za hranice omezily peněžní styk, ba skoro jej ochromily. Jen úleva v předpisech pro cestování za hranice - a to může ministr financí a ministr železnic nyní konstatovati každý den - dovedla více než všechna někdejší úsilí, uvedla znovu do pohybu peníze, které k nám přinesli cizinci. Ministr nechť dá jen kontrolovati rychlíky, které od hranic saských a bavorských přijíždějí do západočeských lázeňských míst, nechť si dá předložiti denní výsledky a pozná, že východisko z nouze může býti nalezeno jen v tom, že budou zase uvedeny do pohybu vyrovnávací prostředky a že se peníze zase uvedou v oběh.

Tento zákon však nemůže posloužiti tomuto účelu, nezmírňuje žádnou bídu, nýbrž nařizuje novou a to nám ukládá povinnost, abychom hlasovali proti jeho přijetí. (Potlesk.)