Pokládali jsme proto po celou dobu, po kterou bylo jednáno o možnosti této zákonné osnovy, za svou povinnost upozorňovati vládu, zmocněnce suverenního lidu v republice Československé - že nedostávajících se 150 až 200 mil. Kč, a i ty jiné miliony, které hledá, má povinnost opatřovati podle možnosti co největší šetrností ve správě státní v užším slova smyslu a také bedlivým hospodařením těch podniků státních a veřejných vůbec, které podle názorů příslušníků levice této sněmovny mají jednou nahraditi veškeré soukromohospodářské počiny, veškerou soukromohospodářskou iniciativu, podnikavosť a svéodpovědnosť. A tu, vážení pánové, přihlížíte-li k výsledkům těchto privilegovaných - i podle dnešního našeho hospodářského a právního řádu - veřejných hospodářství našeho státu, myslím, že všichni - jmenovitě ti, kteří říkají, že se zlepší hospodářská situace a ze bude také daleko lépe opatřován sociální zájem širokých vrstev lidových, že bude více. spravedlnosti, zmizí-li soukromá podnikavosť, soukromá hospodářství, vlastnictví, právní řád uznávající přežilé právní normy nebo skutečnosti a bude-li nahrazeno vlastnictví jednotlivce společnou výrobou, distribucí atd., - by měli působiti všemi silami, aby tyto veřejné a státní podniky především, poněvadž jsou privilegované, neplatí vlastně pravidelně skoro žádné státní daně, nanejvýše některé samosprávné přirážky, své hospodářství nekončily schodkem desíti i stamilionovým, nýbrž podle možnosti ziskem co možná největším, který by nahradil daňový úbytek, který v této době krise vzniká z výsledků deficitů hospodářství soukromého. Je tomu tak ve skutečnosti, vážení pánové? Který podnik státní, hospodařící s miliardovým jměním, má dnes čistý zisk v našem rozpočtu, který jsme odhlasovali na podzim? Jsou to státní dráhy, jsou to státní lesy a statky - abych jenom nejpodstatnější uvedl - jsou to státní podniky důlní a báňské? Prosím, mají deficity desítimilionové, stamilionové a snad i miliardové, spočítá-li se to za několik posledních roků. (Posl. Šeba: Ve kterém státě na příklad jsou dráhy aktivní?) Já nejsem, milý kamaráde, odborník, abych ti na to odpověděl, ale i když jsou pasivní, svědčí to jen o tom, že není ideálem rozmnožovat státní vlastnictví, které zvyšuje státní deficity, nýbrž že by mělo býti snad uvažováno o možnosti smíšených, státních a soukromých, nebo nevím jakých společností, které by aspoň tyto deficity odstranily. Snad by nemusily vynášeti čistý zisk, ale říkati, že ideálem budoucnosti je nahraditi soukromé podnikání a soukromé vlastnictví kolektivním podnikáním a vlastnictvím a při tom viděti, že se udržuje toto soukromé vlastnictví ve formě státních podniků dnes jenom proto, že na jeho schodky musí doplácet podle našich zákonů trpěné soukromé podniky jednotlivců, myslím, že dobře možné není. Schází tomu vnitřní logika. Divím se trpělivosti nejsilnější strany v tomto Národním shromáždění, strany republikánské, že na příklad dovede nejenom tolerovat a snášeti, nýbrž i hájiti hospodářství, ke kterému na př. dospívají státní podniky zemědělské. Vážení pánové, uvážíte-li, že dnes státní podniky zemědělské, státní lesy a statky - mají 1,043.000 ha primissima půdy zemědělské a lesní, uvážíte-li - a my to všichni dobře víme, poněvadž jsme dělali zákony o pozemkové reformě a tyto zákony jsme svými naléhavými interpelacemi atd., pomáhali provádět - uvážíte-li, že státní podniky zemědělské, státní statky a lesy vykazují deficit i při tomto úžasně ohromném majetku více než 1 mil. hektarů půdy prvního řádu, poněvadž na př. těm velikým velkostatkářům - Liechtensteinům, Schwarzenbergům a jak se tito všichni páni jmenují, jichž nelitujeme, protože jsou přímými nástupci oněch lidí, kteří dostali po Bílé Hoře konfiskované velkostatky a jimž to mělo býti vzato bez náhrady a ne snad za náhradu, třebaže se dosud nevyplatila - se brala půda první bonity a nejlepší jakosti za ceny, které se stanoviska obecných cen zemědělských jsou prostě směšné, za cenu, za kterou v těchto krajích se nedostane ani měřice půdy, ač se tato cena vyplácela za hektar, a uvážíte-li, že tyto statky tak lacino získané neplatí státní daně, daň pozemkovou, daň domovní, daň důchodovou, daň výdělkovou i daň rentovou, poněvadž stát sám sobě nebude přece platiti daně - a platí tedy jenom obecní, okresní a zemské přirážky, že ten kapitál nebyl namnoze vůbec placen, nýbrž je zapsán jako položka, kterou má stát odvésti bývalým vlastníkům, v t. zv. náhradové knize, uvážíte-li konečně, že neplatí převodní poplatky, dávku z přírůstku hodnoty při převodu a že přes všecky tyto miliardové výhody jsou tyto státní podniky deficitní 9 mil., musíme míti velmi skeptické mínění o tom brzkém sanování dnešní těžké hospodářské krise dalším postátňováním, státní socialisací, dalším rozmnožováním veřejného majetku v republice vůbec. Žádali jsme zde především úspory a rozumnou ekonomickou správu a provádění zásady, kterou jsme již dávno hlásali, zásady obchodního podnikání těchto podniků státních, zemských, okresních, obecních. Bohužel, nevidíme, že se tak děje.

Strašlivě těžkopádný systém, který zbytečně zvyšuje režii těchto věcí, ničí vyhlídky na dosažení čistého zisku. Když se dnes státní lesy a státní statky dovolávají úžasného poklesu cen zemědělských plodin a dřeva, copak ti jednotliví zemědělci, soukromí hospodáři, sedláci, statkáři, větší i menší, prodávají a mohou prodávati obilí, řepu, dřevo atd. za vyšší cenu, než to může dělati stát?

Velectění pánové, je známo, že naopak žalují na to, že konkurence státních podniků zemědělských, jmenovitě lesů, ničí ještě poslední možnost zachování hospodářské stability jednotlivých soukromých hospodářů zemědělských. Státní pily prodávají dřevo daleko pod cenou a ničí tím možnost hospodářského úspěchu mnohých a mnohých tisíců podnikatelů, menších hospodářů, statkářů, sedláků, domkářů, pokud mají les, a totéž platí o zemědělských plodinách.

Tímto způsobem cesta k lepší budoucnosti nejde. My jsme měli k této hospodářské krisi, která je příčinou těchto výsledků, již dávno positivnější stanovisko, nežli má vláda. S bolestí to musíme říci. Dva roky trvá světová krise - ačkoliv u nás trochu později začala. Zpytujme své svědomí. Sotva začala, bylo stále voláno ze všech řad, jmenovitě z řad oposice: Svolejte parlament, musíme jednati o záchranu, musíme jednati, jakým způsobem pomoci, aby se nezhroutilo soukromé hospodářství a vůbec hospodářství národní v našem státě.

Od té doby dva roky mluvíme a jednáme, a co jsme učinili? Co učinil náš generální zmocněnec, naše vláda? Předně neučinila jedno: nesnažila se positivně činně zvýšiti sebedůvěru národa a odvahu, aby se z této krise vyvlekl vlastními prostředky. Co slyšíme po všechny roky od této vlády? Stále a stále jen utěšuje a zmírňuje rozhořčení v obyvatelstvu a říká, že to není tak zlé jako jinde, říká, buďme trpěliví, společnými silami to překonáme, musíme býti rádi, že se ještě držíme tak, jak se držíme, musíte míti další ochotu k obětem, abychom to překonali, ono to snad nebude tak dlouho už trvati, jako to trvalo, atd.

Ale slyšeli jsme a viděli jsme positivní činy? Žádali jsme kategoricky a naléhavě, aby vláda v těchto těžkých dobách přešla, poněvadž je naším zmocněncem, od slov k činům.

Nepomůže nám, že vláda tohoto státu je nejstarší vládou tohoto evropského světa. Na schůzích voličských se říká, je pravda, že naše vláda je už nejstarší vládou snad ze všech evropských vlád, ale je také viděti ten její marasmus, to stáří. A to je pravda. Vidíme nedostatek iniciativy, nedostatek vědomí odpovědnosti za činy, ale skutečnou činnost vlády pořád nevidíme.

Navrhli jsme již před rokem, aby vláda prohlásila zjevně, že chceme společnými silami začíti pracovati. Žádali jsme, aby právě u těchto státních podniků, u možnosti investiční činnosti státní, byla zvýšena vládní ingerence, žádali jsme, aby byla vypsána veliká národní půjčka obnovy, investiční půjčka, která by umožnila uložiti peníze těm, kteří ještě nějaké mají - není pravda, že peněz není - aby tato investiční půjčka byla vypsána pod heslem obnovy naší národní hospodářské potence za takových okolností, které by lákaly všechny lidi, kteří dnes ještě mají peníze ve vědomí nebo v hrůze, že snad to může špatně dopadnouti, poschovávané bezúročně v truhlicích nebo nerentabilních podnicích, a žádali jsme, aby tím, že tato půjčka bude poněkud výše honorována úrokově, že bude osvobozena snad od všech daní, nejen od daně rentové, nýbrž třebas i důchodové, že bude losová a při ní že bude vyhlášena daňová amnestie pro částky, které budou upsány, žádali jsme, aby těmito všemi prostředky byli všichni pohnuti, aby tyto peníze dali státu, aby mohl provésti veliké investiční práce, stavbu silnic nebo cest, regulace, meliorace, stavbu škol, nemocnic a podobných ústavů, jak se to všechno jmenuje - a udělalo se něco? Přichází se k nám se stereotypní námitkou, že tato půjčka nemůže býti vypsána, poněvadž by ji národ neupsal, národ prý nemá v této době důvěru. Kdo je vinen, že národ nemá důvěry? My i vláda jsme povinni tuto důvěru buditi, posilovati, ne však tím, že se říká: Dáte nám z toho mála, co máte nebo nemáte, tím nám pomůžete z krise státních financí a vaše soukromé podniky a hospodářství ať stihne osud jakýkoli, když nebudete moci dáti. - Nestalo se nic.

Žádali jsme podstatné úspory ve státní správě, omezením organisace úřadů a jejich vnitřní výstavby, zmenšením počtu ministerstev atd.

Jestliže veliké státy západní demokracie mohou obstáti s daleko menším počtem ministerstev, než máme my - měli jsme takový případ donedávna v Anglii, kde zrušili skoro polovinu ministerstev, ač je to stát, který ovládá na světě přímo nebo nepřímo 500 milionů lidí - proč ne my? Neudělalo se to.

Různé representační výdaje, o kterých mluvilo mnoho řečníků, zmenšují stále popularitu veškerých požadavků, se kterými přichází státní správa na poplatnictvo a poukazuje se na zbytečné často mrhání penězi.

Omezili jsme výdaje na zbytečné školy, kterými se vychovává jenom proletariát nespokojený se svým osudem, ať jsou to školy střední, vysoké, odborné nebo jiné? Je naprosto nesmyslné, když máme takovou těžkou finanční situaci, aby v Mor. Ostravě, v jejímž okresu je dnes podle sčítání lidu asi 17.000 Němců - a z těchto 17.000 jest asi 15.000 židů, kteří umějí perfektně česky a jejich děti také - se vydržovalo na státní náklad německé státní humanitní gymnasium, německá státní reálka, německé dívčí gymnasium. A vedle, spojeno elektrickou tramvají a několika rychlíky a osobními vlaky denně, leží město Bohumín, ve kterém pro 18.000, ba možná jen 15000 Němců žijících na Těšínsku, je státní reformní reální gymnasium německé. Tedy pro necelých 40.000 Němců 4 střední státní ústavy a při tom se ještě platí subvence na soukromé odborné školy, které jsou tam zřízeny.

Může kdokoliv říci, že by to byla persekuce našeho německého občanstva, kdyby se tento počet restringoval na míru, jaká jest obyčejná v jiných německých i českých krajích? Přichází-li nejvýše jedna střední škola ve státě průměrně na 50.000 nebo 70.000 obyvatel, proč má býti na Ostravsku pro 5000 až 8000?

To jsou jen ukázky. Žádali jsme, vážení pánové, aby se energickým počinem vlády pomohlo ke zlepšení těžké situace, třeba ordonancí, třeba zákonem o snížení úrokové míry, ale nedělá se to. Finanční kapitál má u nás, zdá se, pořád ještě větší privilegium než kapitál výrobní, a je to snad groteskní, že já, příslušník strany individualistické nebo, jak se nám nesprávně a s potupou říká, kapitalistické, volám vládu, aby energicky uspíšila ony kroky, o nichž se dovídáme právě ze včerejšího komuniké o schůzi ministerské rady, že se připravuje snížení úrokové míry, resp. zákony, které mají tuto úrokovou míru snížiti. To všechno se mělo dávno vykonati, měla se podchytiti klesající možnost placení soukromých podnikatelů a ne zvyšovati katastrofu jejich tím, že se jim ukládají větší náklady v dobách, kdy se jejich důchody menší nebo kdy jich nemají, prý proto, aby bylo zabráněno katastrofě státní.

Vážení pánové, dovolte mně na konec několik slov o tom, co právě situaci všech nás, kteří jsme v této sněmovně representanty národa - všichni stejně podle všeobecného, přímého, rovného, tajného hlasovacího práva a kteří jsme příslušníky většinových stran, - ztěžuje a zhoršuje. To je ona strašlivá, nezákonná, ba protizákonná a kolikráte trestuhodná praxe berních správ, kterou v této těžké době zahrnují obyvatelstvo bez ohledu na jeho nosnost jen snad proto, že je z ministerstva financí nějakým výnosem přikázáno, aby daně byly vybírány přísně, důrazně atd. Jako strana nemáme nejmenší námitky proti tomu, že mají býti poplatníci daně důchodové, kteří mají vyšší příjem, zdaněni velmi silnou progresí. Doba je taková, že bychom byli špatnými vlastenci, kdybychom chtěli hájiti ty, kteří mají více, na úkor těch, kteří mají málo. Ať platí ten, kdo má, ale zde běží o to, že si nesmí státní finanční správa vsugerovati, že někdo má, když nemá, a že nesmí užívati protizákonně a trestuhodně svého výsostného práva ukládati daně i tam, kde takový důchod není, nebo libovolným a špatným výkladem zákona donucovati k placení daně toho, kdo důchod vůbec nemá, nebo alespoň ne takový, který by měl býti zdaněn.

Uvedu několik příkladů, jak se to dělá. Jedním z nejstrašlivějších bičů poplatníků v této době je, řeknu to přímo, neodpovědná činnost některých - negeneralisuji - revisních komisí ministerstva financí, jejichž náčelníky nebo členy jsou lidé, kteří si počínají beztaktně, hrubě vůči poplatníkům neznajícím zákona, a kteří však sami tento zákon svévolně, v tajnosti, in secreto, porušují. Tak na příkl. přijde-li taková revisní komise p. revisního tajemníka Nového do určité obce, podrobí důchod poplatníka revisi. Tento poplatník jí odevzdá všechny pomůcky, obchodní knihy, zápisky a všechno, co má, jí dá k disposici. "Prosím, vezměte si, co chcete. Stačí vám to?" - "Ano." - "Musím býti při tom?" - "Nepotřebujeme vás, a kdybychom vás potřebovali, zavolali bychom vás." Poplatník se vzdálí a oni revidují jeden, dva, tři týdny, dostávají diety - to je samozřejmé - které se platí také z našich daní, a za 2 roky dostane poplatník do rukou revisní nález a vidí, že je tento nález úplným opakem, vůbec jakousi španělskou vesnicí proti tomu, co ve svém přiznání za ten berní rok 1927 podal u vědomí odpovědnosti, které jest na konec formulováno tou vytištěnou klausulí: Činím toto přiznání na základě nejlepšího přesvědčení, znalosti, svědomí atd. Jak je to možné? Úplně něco jiného, naprosto rozdílného. Po zkoumání vyjde na jevo, že revisní komise si nevyžádala od poplatníka, aby jí sdělil - on to vůbec nevěděl a ani se o to nestaral - má-li také nějaké srážkové položky, které nejsou v jeho obchodních knihách - neboť to nebyl poplatník, který je podle zákona povinen vésti veřejné knihy, nýbrž soukromý poplatník jsou-li tam výkazy všech daní, které platil, srážek, které si z tohoto titulu zaplacených veřejných daní a dávek veřejných přímo předpisovaných učinil podle §u 15, lit. e), jsou-li tam úroky z jeho dluhů hypotekárních a soukromých, které si má právo srazit, a nebude mu to úplně prominuto, nezaplatil to sám z vlastního svého podnětu, ježto nikdy nemyslil na to, že komise to zjistí u berní správy a že to musí hoditi do revisního nálezu.

A kromě toho, co je nejstrašnější, to je přímo zločinné drásání berní morálky, kterou chce vychovávati berní správa, když vidí najednou za sestavování revisní zprávy, že revisní komise nerevidovala důchod z r. 1927, jak to ten poplatník přiznal, nýbrž že vzala za základ důchodu dani podrobeného ne berní rok, který podle §u 4 zákona č. 76 z r. 1927 má býti totožný s rokem kalendářním všude tam, kde poplatník výslovně nežádal, aby mu bylo vzato za základ zdanění jiné hospodářské údobí, že nevzala za základ revisního nálezu kalendářní rok 1927, za který ten poplatník přiznával svůj příjem, nýbrž že se udělalo docela libovolně, protizákonně, protože ten poplatník o to nežádal, hospodářské období od 1. července 1926 do 30. června 1927. To se rozumí, že výsledek musel býti opačný. Proč to udělali? Poněvadž se jim zdálo, že poplatník r. 1926 zaplatil málo následkem zákona dřívějšího, podle kterého se platí daň za rok 1925 roku 1926 podle výsledku z r. 1925. A když ten pramen daňový vznikl teprve r. 1926, mohl býti zdaněn teprve v roce následujícím, r. 1927. Poplatník dostal r. 1926 předpis podle výsledků z r. 1925, zaplatil to a splnil přesně svou povinnost podle čl. 12 zákona č. 76/1927, splnil přesně svou zákonnou povinnost a žádná revisní komise, žádná berní správa, žádné finanční ředitelství, žádné ministerstvo financí a žádný správní soud nesmí - protože zákon je zákon, dura lex, sed lex, není jedno pro poplatníka a jedno pro finanční správu - nesmí, a tím méně nějaká revisní komise, tomuto poplatníku ukládati novou daň na základě ustanovení, které je nejen nezákonné, nýbrž hrubě protizákonné.

A když se takovým způsobem postupuje, k čemu to vede? K odporu proti soukromému podnikání, k hrůze z jakékoliv samostatné činnosti. Už ty předpisy, kterými jsou doprovázeny povinnosti poplatníkovy, jsou takové, že se jednoduchý člověk, ba ani právník v nich nevyzná, a ještě se těmito nezákonnými způsoby hromadí hořlavý materiál, vedle kterého roste nevůle a odpor proti daňové poplatnosti a methodám a způsobům vybírání daní státní finanční správou.

Vážení pánové, § 15 uznává za srážky, které mají býti odepsány, na př. veškeré takové odpisy přiměřené ztrátám na podstatě. Berní správa neuznává naprosto žádný odpis přiměřený ztrátám na podstatě. Na př. když přijde takové katastrofální sucho na lesní kultury, které zničí úplně všechno, co bylo vysázeno a stálo 250.000 Kč, a když ten poplatník žádá, aby mu byl uznán odpis 2-3-5% na tuto živelnou katastrofu, kterou utrpěl, tu berní správa zamítá. "To se netýká důchodu, nýbrž podstaty a není to odpis přiměřený ztrátě na podstatě, nýbrž odpis přímo z podstaty."

Vážení pánové, všichni víte, kdo máte les, že musíte les zasaditi, že je to fikce, nesmysl mysliti, že les roste sám. Les v prvním, druhém, 3., 5., někdy i v 10. roce vyžaduje stálých a stálých nových kultur, nových sazenic, nahrazování, vylepšování, jak se tomu technicky říká, les nenese v prvních desíti letech vůbec nic, někdy nenese ani za 50 let nic, kdy je to opravdu tyčkovina a začne se teprve z něj těžiti druhou a třetí generací po 80 letech, to jest nejmenší přípustné období, teprve tenkráte můžete z lesa něco vzít a prodat. Ale celých 80 let poplatník musí platit daň pozemkovou se všemi přirážkami, které do dnes činí více než 550%, po celých těch 79 roků to berní správa vybírá a když poplatník dostane po 80 letech důchod, zdaní mu jej způsobem, jak jsem se o tom zmiňoval. Za celých těch 80 let ztráty utrpěné na podstatě suchem, vichřicí, sněhovými polomy a mniškou berní správa v praksi neuzná, jen teprve tenkrát, když podle zákona o živelních pohromách byla zničena nejméně jedna třetina celé výměry pozemků, které poplatníkovi patří. Máme zákony proto, děláme je proto, aby nám je jakýkoli neodpovědný člověk mohl porušovat, i když je vybaven legitimací státní finanční správy, anebo jsme tu pro posměch svému voličstvu a sobě samým? Vláda, veřejné orgány jsou odpovědné nám a ne abychom my s prosíkem a intervencemi chodili, když se na nás páše křivda a násilí. Tím se vychovává národ k tomu, aby neměl berní morálky, když berní správy nedbají těchto ustanovení. My jsme representanty suverenity státní a ne nějaký berní úřad nebo revisní tajemník anebo finanční ředitel a kdokoliv jiný. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Dále, vážení pánové, říká se v §u 256, že prokáže-li se, že úřední rozhodnutí a opatření ve věcech daňových jsou na újmu poplatníka, mohou býti z úřední moci nebo na žádost poplatníkovu zrušena. Můžete ukazovat, že je to protizákonné, můžete žádat revisi, dávat doklady, odkazovat na všelijaké přezvědné osoby nebo instituce, na ústavy, od kterých jste se vypůjčili, kterým odvádíte úrok, nebo dovolávat se znaleckých posudků na příklad ředitele státních lesů, aby potvrdili, že jste tu katastrofu prožil. Odmítne se všechno. Řekne se: Nic nepotřebujeme. Vyšetřili jsme si, že je správné, co jsme udělali, rekurujte si. Rekurs leží měsíc, dva, rok, dva roky, tři, čtyři, ale vyřízení žádné. Poplatníci chodí na poslance: Pro boha vás prosím, pomozte, nemůžete přece trpět, aby tímto způsobem byl ničen soukromý poplatník, když nemá viny. Ale nestane se nic. Na konec přijde vyřízení, které je zpravidla totožné s rozhodnutím předcházející instance. Druhá instance řekne: Jděte k nejvyššímu správnímu soudu. Víte sami, kdo si může dovolit tam jít, jaké to stojí peníze. Musí tam býti zastoupen advokátem. Na to se nikdo nedívá. Tak se ničí poplatníci a tak vzniká hrůza z praxe berních úřadů, která se projevuje ve všeobecné nevoli, když přijde zákon jako nyní, jejž máme vzhledem ke katastrofální situaci státních financí projednávati.

§ 306 platného zákona ustanovuje, že základem k zjištění dani podrobeného důchodu je poplatníkovi pod trestní odpovědností podané přiznání. Vážení pánové, mohu vám a ministerstvu financí dovésti doklady, že berní správa, které bylo prokázáno, že poplatník měl za berní rok deficit jako podnikatel více než 136.000 Kč, doloženy podrobným opisem příjmů a vydání a bilancí, ve které je každý 10 a 20ti haléř, ne 1 Kč až 10 Kč, řekla: Tomu nevěříme, to bylo r. 1930. R. 1927 jste přiznal takový a takový důchod. My víme, že to za ta léta poněkud kleslo, ale my odhadujeme, že jste měl čistý důchod 200.000 Kč - a předepíší důchodovou daň z 200.000 Kč, zatím co poplatník prokázal deficit 136.000 Kč. Poplatník musí zaplatiti daň důchodovou, která dělá 40.000 Kč s 30%ní přirážkou 9.000 Kč, a nepomůže mu nic dovolávat se výhody podle §u 283, aby mu bylo poskytnuto příročí. Ať se zeptá berní správa, že si musí ty peníze, které mu jsou předepisovány na dani důchodové, vypůjčit u toho a toho peněžního ústavu na 8 až 12%ní úrok, ať se zeptá, že si je tam vypůjčil a že nemá peněz. Zákon říká: V tom případě, kdy existence poplatníkova je vážně ohrožena anebo kdy má mu býti způsobena nenapravitelná škoda, musí se mu povoliti příročí. Poplatník to žádá, ale berní správa odmítá s odůvodněním, že podle jejího vyšetření není žádost poplatníkova odůvodněna. V čem, jak, o tom nic. Hotovo. Žádná apelace nepomůže. Oběs se, ale my ti nepomůžeme.

Vážení pánové, podle těchto method jsou vedeny exekuce. Přijdou k vám na př. lidé z Třince, kteří si stěžují, že obchodníkovi, který má majetku 30.000 až 50.000 Kč, pro nedoplatek několika set korun, zdá se mi 400 Kč, bylo zabaveno všechno zboží, které má v krámě, nařízeno dražební řízení a poněvadž bylo nebezpečí, že do toho malého krámku nepůjde nikdo, prodávalo se před obchodem, aby bylo těchto několik peněz uhrazeno. Přirozeně nebylo koupěchtivosti vůbec a také ne při dražbách, které pořádají berní úřady. Ale exekutor má povinnost dostati peníze a prodává proto za ztrátové ceny. Tím je takový člověk ožebračen, důchod jeho je zničen, poplatnost jeho je na dlouho nebo na vždy ztracena, ale stát prosadil své, ačkoliv § 325 říká, že exekuce mají býti vykonány jen v rozsahu a podle poměrů, které jsou přiměřeny poplatníkově síle a velikosti nedoplatku. Všecko marné, nic nepomůže. Berní správa si provede své a berní úřad důchod odhaduje ne podle přiznání poplatníkova, podle §u 306, a ne jak se stanoví odhadem důchodu podle §u 327 na základě předpisů, nýbrž dnes se daně předpisují odhadem, libovolně, bez ohledu na to, že poplatník prokázal, že měl ztráty, a uvádí důvody, které mají býti přezkoumány, odhadne se to, že tolik a tolik zaplatí, nebo exekuce atd.

Pokládal jsem za svou povinnost upozorniti na tuto berní praksi právě proto, poněvadž tato strašlivá berní prakse v této době, kdy každý jednotlivý poplatník všemi svými silami mravními i fysickými se snaží překonati tuto strašlivou hospodářskou krisi, těmito tureckými methodami, neváhám užíti tohoto názvu, berní administrativy v některých krajích takto se provádí - negeneralisuji, mluvím výslovně jenom o tom, o čem vím z obvodu finančního ředitelství opavského a některých berních správ na Těšínsku a jmenovitě na Frýdecku. Jestliže tímto způsobem se postupuje jmenovitě v těchto krajích, ve kterých obyvatelstvo nemá velikého státního vědomí, pak se ničí možnost klidné, tvořivé práce poplatníka a tím i zachování důchodu, který je pramenem této daňové přirážky.

Vážení pánové! Pochopíte, že musí na nás všech právě při projednávání zákona lpěti veliká odpovědnost a že bychom špatně sloužili státu, jmenovitě my, odpovědní representanti většinových stran, které mají za sebou vládu, kdybychom nepoukázali na tyto zjevy a kdybychom nežádali energické a bezodkladné nápravy v této věci. Právě proto jsem si dovolil navrhnouti v rozpočtovém výboru resoluci, která byla s povděkem přijata, konstatuji po doporučení p. zpravodajem Chalupou a která říká:

Ministerstvu financí se ukládá, aby pro uvarování nesprávného postupu a těžkého ohrožování existence poplatníků daně důchodové přísně nařídilo ihned všem berním správám a revisním komisím přesné plnění zákona č. 76/1927, jmenovitě ustanovení jeho §u 4, §u 15, §u 256, §§ 310, 313 a 324, dále §§ 306, 283, 331 a 352, jimiž jsou zaručeny podstatné nároky poplatníků na zachování práv a zájmů jejich v řízení ukládacím, odvolacím a exekučním, tak, aby se staly zbytečnými rekursy, odvolání, odklady definitivního předpisu daně s vyloučením časté aplikace ustanovení §u 327 a odstraněny exekuční tvrdosti, ničící zbytečně majetkovou existenci poplatníků.

Vážení pánové, tato resoluce bude, doufám, přijata, ale prosím, tím nemá býti řečeno, že jsme učinili všechno, co učiniti můžeme. Budeme každý dávati pozor, aby nám odpovědné orgány výkonné moci, od ministerstva financí až do poslední berní správy, tuto resoluci plnily. Je nutno přestati v této sněmovně s papírovými resolucemi, které vidí světlo světa jen ten den, kdy jsou vytištěny, a potom zmizí v propadlišti anebo ještě v horších místnostech. (Veselost.)

Vážení pánové! Resoluce je projevem vůle národa. Žádám proto, aby tato resoluce, kterou národ, jeho zodpovědné zastupitelstvo, se projevuje, byla respektována a aby byli voláni tito lidé, kteří nebudou respektovati tento projev národa, k odpovědnosti.

Prosím, abyste tuto resoluci přijali a abyste tímto způsobem pomohli i berní správě i tomu, aby mohla účinně, opravdově a spravedlivě šířiti smysl pro berní morálku a udržeti tyto důchody a poplatnost obyvatelstva, které jsou základem finančních zákonů a veřejného hospodářství, jak jsem se zmínil v prostředku své řeči. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo si vyžádal pan ministr financí dr Trapl. Uděluji mu je.

Ministr financí dr Trapl: Slavná sněmovno! Sněmovna projednává právě předlohu zákona o přechodné přirážce k dani důchodové. (Výkřiky posl. Vallo.) Národní shromáždění přijalo v listopadu minulého roku prvý zákon o přirážce, a to za berní léta 1930 a 1931. Tyto přirážky byly stanoveny se zřetelem k tehdejší hospodářské situaci způsobem velmi mírným. Nutnost postarat se za všech okolností o rovnováhu státního hospodářství vyžádala si však, aby se novým zákonem přirážkové procento zvýšilo, hranice důchodů přirážce podrobených posunula z dosavadní dolení hranice 30.000 Kč na 15.000 Kč (Výkřiky posl. Štětky.) a progrese u důchodů převyšujících 100.000 Kč byla dále odstupňována.

Není sporu o tom, že předloha provádějící další zatížení ukládá všem vrstvám poplatnictva oběti. Již při projednávání osnovy ve výborech bylo si stěžováno na zpětnou platnost přirážky, pokud jde o důchody za rok 1931. V tomto směru jsem nemohl sdíleti námitek vznesených. Mohu tudíž na tomto místě jen znovu opakovati, že jest to již vlastní princip našeho zákona o přímých daních, který důchody za ten který berní rok zdaňuje teprve v roce příštím. Nekryje se tedy berní rok v žádném případě s vlastním obdobím vyměřovacím. Zákon právě projednávaný, i když se vztahuje na berní rok 1931, týká se letošního normálního vyměřovacího období a zvyšuje pouze příslušnou daňovou sazbu. Je jistě nesporno, že toto opatření dotýká se citelně hospodářské situace poplatnictva, ale jest diktováno požadavkem, aby stát mohl v plné míře i za této těžké situace vyhověti zvýšeným úkolům, jež mu dnešní doba ukládá.