Předseda (zvoní): Dále jest ke slovu přihlášen p. posl. Špaček. Dávám mu slovo.

Posl. Špaček: Vážení páni poslanci! Dříve než promluvím k věci, která je předmětem jednání dnešní schůze, dovolte mi, abych jménem naší strany reagoval na poznámky, řeči, výkřiky a projevy, které padly jmenovitě z řad německé oposice při příležitosti jednání o událostech v Duchcově a vůči Sokolstvu.

Vážení pánové, pro nás, příslušníky státu a národa není, myslím, pochyby o tom, jak se stavíme k možnosti projevů národního, kulturního, náboženského i politického přesvědčení nejenom příslušníků našeho národa, nýbrž všech ostatních národností, které v tomto státě žijí.

Věděli jsme, když jsme zápasili a usilovali o zřízení tohoto státu, že bude státem, ve kterém bude žíti menšina několika zlomků národnostních, jejichž příslušníci mají své národní státy jinde, věděli jsme, že přes to musíme míti pro sebe, pro svůj národní stát území obývané těmito menšinami, poněvadž nám toto území nedal žádný jiný národ, ani my jsme mu je nevzali násilím, nýbrž proto, že tato území byla a od přírody jsou příslušenstvím našeho území národního a státního od dávnověkosti; víme a věděli jsme, že těchto území potřebujeme nejen z důvodů hospodářských, z důvodů, jak se moderně říká, rozumné geopolitické, geofysické snahy o udržení prosperity národa, nýbrž věděli jsme také, že je musíme udržeti a třeba znovu získati, poněvadž v nich žije též značná část našeho národa. Nejsme národ malý, nejsme nejmenší mezi městy judskými! Zanechme této terminologie! Jsme první z národů a států střední Evropy a nenamlouvejme si, že jsme malý národ a že si musíme dáti líbiti každé násilí a urážky, poněvadž jsme malí! Tato filosofie malosti musí vymizeti z našich řad. Náš národ a stát svým vnitřním pořádkem, svou hospodářskou strukturou a vzdělaností svého obyvatelstva se řadí hned za velmoci, nemusí míti a nemá, jmenovitě dnes, kdy dokázal zříditi tento stát a udělati jej aspoň takovým, jaký je, ani mravního opodstatnění, aby skuhral jako malý národ a aby se z tohoto titulu malosti doprošoval pomoci velikých nebo žádal, aby mu bylo něco prominuto, a na druhé straně aby z tohoto titulu malosti trpěl každé násilí, podlost a urážku, kterou si jakýkoli podlec opováží vmésti nám ve tvář. (Tak jest!)

Vážení pánové, třebaže nejsme největším národem nebo právě proto, musili jsme se snažiti o získání tohoto území okolo našich hranic a o jeho udržení v historicko-právním významu našeho státu minulého, poněvadž v něm žije veliká část našeho národa a poněvadž právě tato část je přirozenou baštou tohoto národa, přirozenou ochranou jeho existence. Tyto vpřed posunuté stráže našich hraničářů jsou pro nás tím, čím jsou pro armádu posunuté přední hlídky. Byli bychom podlý a ničemný národ, nezasluhující své svobody, kdybychom dovolili, aby těmto našim předním strážím bylo křivděno, kdybychom dovolili, aby se kterýkoli Čech a Slovák v tomto našem národním státě, ať žije kdekoliv, v Chebu, Liberci, Valticích, na Jasině nebo kdekoli jinde, necítil v tomto našem národním státě doma a aby za to, že je Čech a Slovák, měl trpěti kulturně, sociálně, politicky nebo vůbec lidsky. (Výborně!)

Budeme své české přední stráže, příslušníky státotvorného většinového národa - žádné české menšiny, nýbrž příslušníky československého národa - všude chrániti v tomto jejich přirozeném lidském právu na svobodný projev jejich národní, kulturní, náboženské i politické svobody a jejich přesvědčení a nedovolíme, aby kdekoliv byl náš národ urážen. Nechceme urážeti, nechceme nikomu upírati možnost svobodného přesvědčení, není-li proti zákonům. Nevolali jsme nikdy po četnictvu, šlo-li o projevy opravdového vnitřního zanícení a přesvědčení národního, které se drželo v mezích zákonů, které jsou tu pro to, aby umožňovaly slušné soužití lidí, ale nedovolíme, aby nás kdokoliv urážel, aby různí lidé, kteří žijí z peněz této republiky, soudcové, třeba jsou poslanci jako pan Keibl, nebo profesory státními, jako pan Horpynka, v této sněmovně drze, nemožným opravdu způsobem, který diskvalifikoval Němce v očích veřejnosti za války, náš národ uráželi a tupili výroky, jako je výrok Horpynků v o českých všivácích, nebo nás strašili a domnívali se, že budeme ochotni splniti všechno, co si přejí, i to, co si přeje soudní rada Keibl, aby se přiblížila doba, kdy přivine matka Germanie tyto sudetské své dítky na svá mohutná prsa.

Pánové, Němci byli před válkou a za války mocnější, než jsou dnes, a třebaže chápeme a rozumíme tomu, že německé události říšské, vnitropolitický vývoj v Německu je velmi vábivým a krásným podnětem pro některé příliš nacionálně, šovinisticky a typicky německy založené příslušníky tohoto národa uvnitř hranic našeho státu i jejich representanty u nás, říkáme jim klidně, důstojně a mužně: Dovedli jsme chrániti své přesvědčení, dovedli jsme chrániti své území, které bylo po tisíciletí naše i v dobách, kdy všechna veřejná moc v tomto území byla v rukou jejich a našich nepřátel vůbec. Dovedli jsme přetrvati těžké a zhoubné doby velikých zahraničních nepřátel v dobách naší historie ve středověku a na počátku novověku - udrželi jsme se! Dovedli jsme zápasiti proti téměř neovládatelné síle a moci rozpoutaného pangermanismu za doby světové války, byli jsme ničím, byli jsme zrnéčkem, mletým mlýnským kamenem, ale obstáli jsme, protože nám všem v duších zněl hlas povinnosti, který volal člověka k práci pro poznanou pravdu i tenkráte, když se mu zdála tato práce marným zápasem a neplodným úsilím. Člověk žije jen velikostí svých ideálů a věrností svému přesvědčení. My jsme žili těmto ideálům i tomuto přesvědčení, nebáli jsme se důsledků, vzali jsme na sebe všechny persekuce a následky, které by nás stihly, kdyby se nebyla naše věc podařila - a osud, Nemesis, Bůh, ve kterého věřím, dal pravdě zvítěziti. Udrželi jsme se a udržíme se a všechny tyto stálé pošklebky, ničemnosti Horpynků a Keiblů jsou nám dnes směšné a, zaplať Bůh, že nám mohou býti směšné, neboť jsou jen neškodnou prskavkou, slinou nenávistného nepřítele, kterou, myslím, nepokládá za oprávněnou mnoho rozumných lidí, kteří se snaží s námi v této vládní koalici najíti cestu k rozumnému, všem nám alespoň trochu přijatelnému soužití všech příslušníků těchto národností s námi, s většinovým národem uvnitř tohoto státu. Snažíme se umožniti toto soužití velmi mnohokráte i za cenu vlastních ústupků svého svědomí. Může-li něco rušiti nebo podstatně ohroziti naše setrvání na této cestě, pak to není velmi radikální a proti nám velmi útočná politika německých radikálních stran. Nejstrašnější a nejhroznější pro nás pobídkou, abychom se sdružili, je právě nízké, lidí nedůstojné, nás za všiváky označující jednání takových pánů Horpynků, jimž tímto způsobem a tímto svým projevem, touto svou rozhořčeností vrhám jejich nízkou pomluvu a urážky na jejich tvář zpět. (Výborně! - Potlesk.)

Vážení pánové, nevíme zatím oficielně, co se stalo v Duchcově, ale víme jedno: jestli co našemu národu chybí, je to trochu těch vlastností, které má ve velmi veliké míře každý příslušník národa německého. Chybí nám to, co chybí vůbec i tomuto dnešnímu vládnímu režimu, chybí nám sebevědomí, sebeúcta, sebedůvěra. Té potřebujeme a o té stále a stále bychom rádi slyšeli hlasy uvnitř našeho národa, ne to hamižné škorpení stranické, ne ta podlá, ničemná, nízká osobnostní a špatná, osobních zájmů plná politika, kterou jsou naplněny žurnály našich stran, nýbrž zvýšení tohoto národního sebevědomí, této sebedůvěry, této rozumné lidské soudržnosti nás Čechů a Slováků, kteří tento stát založili. Té je nám třeba a budeme-li ji míti, zaniknou všecky zájmy, které se nás tak trpce dotýkají ne jako příslušníků většinového národa, nýbrž jako lidí a nebudeme míti potom potřebí, abychom se jimi zabývali. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Jen naše vnitřní rozháranost, jen naše vnitřní slabost, jen naše vnitřní škorpivost, naše stranické, zájmy národní poškozující snažení uvnitř politiky našeho státu dává nepřátelům našeho národa do rukou zbraň a podlosti, kterými nás častují třeba při takových příležitostech, jako je Duchcov a jako je krásný a vznešený slet našeho Sokolstva.

Vážení pánové a dámy! Pokud jde o Sokolstvo, jedno řeknu: Nebylo, není a nebude krásnějšího, vznešenějšího a ušlechtilejšího projevu ušlechtilé, krásně a dobré národní české duše, než je ztělesněna v tom rozvoji Sokolstva, jakožto důsledku ideálů Tyršových. (Výborně!)

Přál bych si, aby tam bylo ještě méně toho, co eventuelně vzdaluje jiné od tohoto velikého, krásného národního vojska našeho. Ale i dnes jsem přesvědčen, že je naplňováno toto naše národní vojsko, tato přirozená náplň, toto přirozené ohnisko, tento přirozený reservoir naší nejkrásnější národní energie, vírou v ušlechtilou lidskost našeho národního snažení, je naplňováno vírou v rozumnost toho všeho, co děláme, snažíc se udržeti národ na cestách pokroku, rozumného rozvoje soudržnosti a solidarity,

Vážení pánové! Žádný nízký, třeba už dávno nešťastnými pohromami v naší historii překonaný fanatismus, chiliasmus, stranický nebo církevnický nebo jakýkoliv jiný nemůže na tomto velebném a krásném a ušlechtilém poslání Sokolstva vůbec nic na jeho neprospěch a na jeho škodu změniti.

Sokolstvo patří národu. Tento národ je národ demokratický, tento národ nemá, bohužel, vzhledem k potřebám státu mnoho těch, jak to statistický úřad nedávno uveřejnil, kteří by mohli platiti přirážky, v tomto zákoně navrhované, protože mají důchod nad 100.000, ale právě proto, že tento národ tvoří hlavně lidé, kteří svou prací duševní a tělesnou si dobývají chleba, právě proto, že tento národ je v malém zobrazen v našem Sokolstvu, nebojíme se budoucnosti. Víme, že Sokolstvo v každém případě, kdyby se kdokoliv pokusil násilím změniti právní řád v tomto státě, vykoná svou povinnost tak, jako ji dovedli vykonati jeho příslušníci před válkou a hlavně za války, jmenovitě legiemi, a také po válce při okupaci Slovenska a krajů, ve kterých náš člověk žije ne jako přivandrovalec, nýbrž jako příslušník tohoto našeho státního, národního území a národa, který tento stát založil, udržuje a jedině udržeti může.

A tak, vážení pánové a dámy, odmítám všechny tyto nízké, kulturních lidí, svobodných mužů nedůstojné, ničemné nájezdy. Já si vážím Němců a mám příležitost mnoho dnes s nimi žíti, já si vážím prostého německého muže, já bych chtěl, aby náš národ měl tisíceronásobně zmnoženy dobré národní ctnosti a vlastnosti, které má Němec, oddanost k svému vlastnímu ideálu národnímu, nekonečnou obětavost, smysl pro sdružování a solidaritu, smysl pro odpor proti všemu, co porušuje možnost národní spolupráce všech vrstev. Přál bych si jmenovitě, aby měl náš národ v každém svém členu více onoho mohutného sebevědomí, sebedůvěry, sebeúcty a vzájemné lásky k sobě. To jsou veliké ctnosti, kterými Němci zřídili veliké státy a organisace kulturní, vědecké a jiné, jimiž se honosí a před nimiž se skláníme v úctě. To jsou ty ctnosti, ze kterých vyrostli jejich velicí mužové političtí, literární a jiní. Kletbou naší, slovanskou je, že jsme hleděli více toho nízkého a osobního, toho co nás rozdrobuje, než toho, co je nám společné, národní, jak to říká Žižka v Jiráskovi: To dobro obecné mějte za více než to dobro stranické nebo osobní. Němci to mají, proto jsou tím mohutným národem, který i po velikých katastrofách, které prožil v době světové války a bezprostředně po ní, je na předním stanovišti dnešní světové politiky. A mají úspěch, třeba na účet těch, kteří musili velmi mnoho přinésti na obětech krve a peněz, aby nadvládu německou nad světem znemožnili.

Přál bych si, aby tyto dobré německé vlastnosti co nejvíce se v našem národě rozšířily, ale to neznamená, že budeme ničemnosti některých příslušníků tohoto velkého národa snášeti bez odezvy a že se budeme báti státi tam, kde státi můžeme, protože syn stojí tam, kde stál otec a kde budou státi vnuci, pravnuci, až do tisíc pokolení, jak to dej Bůh! (Potlesk.)

A nyní mi dovolte, vážení pánové, abych přešel k návrhu zákona o zvýšení přirážky k dani důchodové. Stanovisko naší strany k tomuto návrhu zákona bylo a je ovšem daleko kritičtější než stanovisko některých jiných stran většinových a koaličních. Vážení pánové a dámy, řeknu to přímo. Ne proto, že jsme příslušníky strany individualistické, ne proto, že máme za to, že žádný řád na světě nemůže nahraditi dnešní vědomí vlastní odpovědnosti za vlastní osud hospodářský každého člověka potud, pokud se nezmění přirozené základy lidského hospodářského podnikání, povaha člověka, ne proto měli jsme námitky proti této dani anebo proti zvýšení této daně, nýbrž proto, že nejsme přesvědčeni, že se panu ministru financí podaří tímto zvýšením opravdu trvale nebo aspoň dočasně - běží o 2 roky rozmnožiti příjmy státní, nahraditi úbytek státních příjmů, který se rokem 1932 dostavil proti očekávaným výnosům daňovým a jiným v rozpočtu stanoveným. A kromě toho jsme a byli jsme proti této přirážce k dani důchodové hlavně proto, že podle našeho přesvědčení velmi těžce porušuje znovu onen základ možné součinnosti a možného hospodářského snažení každého jednotlivce i celé společnosti v našem národě a v našem státě, to jest vědomí právní jistoty, vědomí právní bezpečnosti, které prýští z poznání, že zákon je zákon a že zákony se nedělají na 2 nebo 3 měsíce, půl roku nebo rok, nýbrž že zákony se dělají pravidelně tehdy, když určitý vývoj kulturní, hospodářský dospěl určitých mezí a nezbytně ukazuje potřebu nápravy dosavadních zákonů, a to zase na dobu delší, na několik roků nebo desetiletí objímající období dějinné. Ze je tomu tak, vážení pánové, vidíme nejlépe ze skutečnosti, že všechny naše velké zákony, kterými je zaručen podstatně náš právní řád, že náš obecný zákoník občanský, náš trestní zákoník, náš civilní soudní řád, trestní soudní řád, obchodní zákoník a jiné a jiné, trvají u nás již nejenom desetiletí, nýbrž staletí, poněvadž ještě vyhovují, ještě jsou celkem přizpůsobeny duchovnímu, hospodářskému a sociálnímu vývoji našeho národa. Nejsou-li to staletí, jsou to desetiletí. Tedy tato skutečnost ukazuje, že každý zákon má hleděti založiti určitou stabilitu právního řádu a právního pořádku.

Jestliže se nám již mnohdy vyčítalo z řad voličů a jestliže jsme si to sami kolikráte konstatovali, že v tomto Národním shromáždění děláme zbytečně mnoho zákonů, které nedovede stráviti ani odborná právnická veřejnost, tím méně široká veřejnost neprávnická, že se v nich nedovedou orientovati ani advokáti, neřku-li obyčejní smrtelníci, poplatníci a občané, jestliže vším tímto vzniká stav, na který si stěžuje naše veřejnost, že není vědomí právní jistoty a právní bezpečnosti v našem státě, nehledě k ustavičnému měnění zákonů, tož myslím, že tato předloha vládní, o které právě jednáme, jest zase novým hříchem na této cestě nesprávné politiky, na této cestě, kterou se zmenšuje a ne zvyšuje právní jistota a bezpečnost.

Vážení pánové, že tomu tak je, to nikdo nepopírá, to je zjevno z vlastní důvodové zprávy, kterou doprovází návrh zákona předseda vlády a ministr financí.

Říká se tam: "Naléhavé a v době hospodářské tísně stále rostoucí potřeby státu kategoricky vyžadují, aby jejich úhrada byla po vyčerpání všech úsporných opatření hledána mimo jiné i ve zvýšení, resp. časovém rozšíření dosavadních zdrojů příjmových všude tam, kde to jest bez citelnějších škod národohospodářských možné. Kromě toho se tam říká: Svízelná situace dnešní a prozatím i málo uspokojivé vyhlídky do budoucna nutí finanční správu - má-li svým zvýšeným úkolům dostáti - ke shora uvedeným opatřením (t. j. zvýšení a prodloužení přirážky), při čemž je dbáno toho, aby přes velmi naléhavé potřeby státu bylo zvýšené daňové zatížení v poměru k hospodářské nosnosti a poplatní kapacitě poplatnictva."

Vážení pánové! Stejně zpráva rozpočtového výboru z rukou p. zpravodaje Chalupy říká, že smyslem, odhodláním koaličních stran přijmouti tuto vládní předlohu je hlavně starost, aby za stoupajících státních výdajů byla udržena rozpočtová rovnováha se všemi důsledky pro uchování důvěry v životaschopnost našeho státu doma i v cizině a stabilita naší měny. Nepřehlížíme ovšem obav, že v době všeobecně poklesajících důchodů všeobecně jest nebezpečno poklesající důchod postihnouti vyšší daní. Obavy tyto spočívají jednak v tom, že poklesající důchod nevydá tolik na dani, kolik jest očekáváno, jednak zvýšená daň bude sváděti k zatajování a konec konců ztenčené důchody projeví se v pokleslé kupní síle, v poklesu konsumu. Přes tyto závady, o nichž dobře víme, není jiné výslednější cesty. - A říká přímo, a to budiž řečeno, ke chvále p. zpravodaje Chalupy, že se o těchto věcech zmiňuje přímo ve svém zdůvodnění k návrhu rozpočtového výboru:

"Především je sporná otázka zpětné působnosti. Tato stará bolest je pokračováním ustanovení v zákonu čís. 177/31. V podstatě každá daň výnosová až na nepatrné výjimky daní, které mají pevný podklad, jako na pr. daň pozemková nebo tarifní daň domovní třídní, se vyměřují se zpětnou platností. To platí především o obou daních výdělkových, činžovní a především o dani důchodové." Dále se praví:

"Není ovšem možno přehlížeti, že toto zdánlivě zpětné působení může padnouti do změněné hospodářské situace poplatníkovy. Tato změna může spočívati v tom, že důchod jeho je zmenšen, anebo že jeho důchod vůbec pomine. Takové případy ovšem máme již před tímto návrhem zákona a již ustanovení předlohy zákona č. 76 z r. 1927 pamatovalo na tyto případy značnými úlevami. Pominul-li úplně důchod, je jasné, že ani finanční správa daně nedostane."

Chtěl bych říci právě vzhledem k důvodové zprávě při tomto návrhu, jakož i vzhledem k odůvodnění, které pojal do své zprávy p. zpravodaj rozpočtového výboru, stanovisko naší strany.

Vážení pánové a dámy! Strana, která se dívá na stát a národ tak, jak jsem to snad stručně znázornil v úvodních slovech, jimiž jsem reagoval na výtky o Duchcově a našemu Sokolstvu, nemůže přes důsledky této neutěšené situace státních financí přecházeti k pořadu bez snahy o nápravu.

Jsme si všichni dobře vědomi a byli jsme si toho vědomi již tehdy, když běželo o první velmi nepopulární zvýšení daně, totiž obratové, že je to prostředek, kterým velmi těžko a velmi nesnadno bude možno přesvědčiti národ o potřebě právě tohoto zvýšení. Jsme si toho vědomi nyní a jsme si vědomi všech těchto nebezpečí, o kterých se zmiňuje sama vláda ve své důvodové zprávě a p. zpravodaj rozpočtového výboru ve zprávě výboru rozpočtového. To byly nejpodstatnější důvody proč jsme váhali a váháme se souhlasem s tímto zvýšením přirážek k dani důchodové. Poněvadž jde skutečně o zpětné působení této daně, řeknu jedno a promiňte mně, že se o tom přece jen dovolím zmíniti, poněvadž jsem též studoval finanční vědu a také jsem udělal zkoušky státní i doktorské jako páni, kteří se těmito věcmi zabývají ex professione.

Finanční teoretikové říkají: To není žádná zpětná platnost, protože podle našeho zákona berního nyní platného, předpisuje se daň teprve za kalendářní a pravidelně současný berní rok, když prošel, a právě proto, že ten rok již prošel, může býti dodatečně stanovena daň také vyšší, nežli bylo zákonem stanoveno v době, kdy tento důchod plynul, poněvadž ještě ta daň nebyla zaplacena. Není prý tady zpětné platnosti, protože daň ještě zaplacena nebyla a nově se příplatek k této dani nežádá.

Avšak, vážení pánové a dámy, my přece máme zákony právě proto, aby každý poplatník, pokud běží o zákonodárství daňové, věděl, nebo mohl se dověděti při spoustě, mnohosti a právnické rozmanitosti našich zákonů, kdy to není možno ovládnouti ani advokátovi, neřku-li obyčejnému poplatníkovi, který musí vyhledávati advokáta nebo právního rádce, jaké důchody bude míti skutečně po srážce všech svých výdajů, po srážce celé své režie a po srážce všech daní, které v té době, když důchod si opatřuje, žádá po něm stát nebo jiná veřejnoprávní korporace, poněvadž kromě státních daní máme také daně zemské, okresní, obecní, fondovní, kostelní atd., třebaže se kolikráte jmenují jen přirážkou k dani. Je to daň. Všechno, co poplatník musí odevzdávati státu nebo veřejnoprávním korporacím ze svého pracovního důchodu, ať už je stálý jako odměna za práci duševní nebo hmotnou, kterou vykonává dělník nebo zaměstnanec duševně pracující, nebo ať je to důchod z podnikatelské činnosti řemeslnické, obchodnické, rolnické nebo jakéhokoliv svobodného povolání, všechno, co poplatník musí odevzdati kterékoliv veřejnoprávní korporaci, státu, zemi, okresu, kostelnímu kongruovému výboru, fondům, obchodní komoře atd., je částečnou konfiskací jeho pracovního důchodu. Ale poplatník má právo na jedno: aby v době, kdy si důchod opatřuje, a zvláště v době, kdy počítá na konci berního roku, kolik měl důchodu, kolik z tohoto důchodu musí odvésti veřejnoprávním korporacím a kolik mu zůstane pro úhradu jeho vlastních potřeb lidských, rodinných, kulturních, sociálních, politických a chcete-li i jiných, měl právní jistotu. Vážení pánové! Ten, kdo dělal 1. ledna 1932 bilanci své soukromohospodářské činnosti a bilanci tuto odevzdával berní správě jako podklad pro opatření určité částky státních důchodů z daně důchodové, které podléhá, mohl počítati, že mu po srážce té sazby daňové a výměry, která této sazbě odpovídá, zůstane z jeho důchodu, do 31. prosince 1931 docíleného, tolik a tolik set nebo tisíc Kč. On mohl dne 31. prosince 1931 nebo 1. ledna 1932 všechno, co mu zůstalo po splnění jeho povinností k státu a veřejným korporacím, spotřebovati, nebo si mohl uložiti část peněz na důchod, snad vkladový, rentový, nebo si mohl opatřiti nový pramen důchodový, nebo si mohl zlepšiti dosavadní pramen důchodový investicemi ve své živnosti, podniku, zkrátka mohl podle stavu zákonodárství z 31. prosince 1931 věděti, co jest jeho a co není jeho, i když třebas všechno, co měl odvésti státu a veřejným korporacím, ve skutečnosti neodvedl Poplatník, jak si přeje naše berní správa, dobrý, slušný s onou daňovou morálkou, kterou chce pořád berní správa v příslušnících našeho státního svazku vychovávat, uložil si, co měl státu dáti podle zákona z 31. prosince 1931, na stranu, třebas na úrok, a řekl si: to není moje, to patří státu, eventuelně jinému veřejnému právnímu svazku - a nyní přicházíme my, representanti, představitelé, generální političtí zmocněnci těchto státních občanů a poplatníků, my zvolení representanti suverenity národa a lidu, která podle § 1 naší ústavy má býti pramenem veškeré moci nejenom zákonodárné, nýbrž i výkonné v tomto státě, a konfiskujeme mu z toho, co již nemusí míti, poněvadž se držel zákona, nebo ukládáme mu, aby si opatřil dodatečně k tomu, co již zkonsumoval, něco pro stát ve formě zvýšené přirážky k dani důchodové za r. 1931. Teoreticky může býti sporno, je-li to zpětná působnost, když daň nebyla dosud předepsána, ačkoliv je zajímavé, že ministerstvo takovým způsobem argumentuje. Ministerstvo financí by aspoň mělo říci: Ano, bude to působiti ve skutečnosti jako zpětná přirážka proto, poněvadž máme finanční správu tak dobře zorganisovánu, že už skutečně na základě přiznání, která se mají podávati do konce února 1932, jsme již platebními rozkazy daň důchodovou s přirážkou podle zákona za rok 1931 úplně předepsali a od pořádných poplatníků také vybrali.

Vážení pánové, nemělo by to býti pravidlem, na co se dnes odvolává finanční správa, že daň důchodová za r. 1931 podle zákonů platných dne 31. prosince 1931 není dosud skoro vůbec a skoro nikde předepsána a vybrána. Měla by to býti výtka finanční správě, že to říká, poněvadž kdyby byla finanční správa v normálních a opravdu řádných kolejích, musila by už daň důchodová za r. 1931 všude, nebo aspoň ve většině případů býti předepsána a podle možnosti také vybrána. Jestliže dnes finanční správa říká, že to nebude zpětná platnost, poněvadž daň nebyla ještě předepsána a platební rozkazy nebyly aspoň ve většině případů vydány, je to dokument nesprávné, opožděné funkce berních úřadů a berních správ. (Posl. Jiráček: Pane kolego, před 2 měsíci zakázalo ministerstvo financí předpisy vydávati až po vyjíti tohoto zákona!) To mně není známo, ale jestliže to učinilo, nepostupovalo správně a ústavně. To zajisté přiznáváte.

Je-li tomu tak, jak to říkám, myslím, že tu není nikoho, kdy by neřekl, že teoreticky třeba může býti spor, zdali to je zpětná působnost či nikoliv, ale nemůže býti nikoho, kdo by neřekl, že prakticky pro platícího poplatníka to rozhodně zpětná působnost je, protože poplatník, i když peníze dosud neodvedl, když daň s přirážkou za r. 1931 podle starého zákona nebyla dosud předepsána, musí se nyní znovu starati - a to je nejbolestnější - aby - pokud je to možno - umenšením svého důchodu za r. 1932, který si teprve opatřuje, přirážku, kterou dnes uzákoníme, mohl eventuelně za r. 1931 zaplatiti. A tato nepopíratelná skutečnost, vážení pánové poslanci, byla naší straně podnětem, že jsme se všemi prostředky starali, aby ze zákona zmizela, a že jsme dávali všechnu svoji - bohužel nedosti velkou - potenci a váhu strany na to, aby se tato věc nestala zákonem. Ministerstvo financí a vláda jako celek říká dnes: Nemůžeme bez této skutečné, třebaže teoreticky prý neexistující zpětné platnosti obstáti ve státním rozpočtu, poněvadž úbytek těch 150 až 200 mil. Kč, které máme z tohoto titulu zvýšené přirážky k dani důchodové za r. 1931 dostati, nemůžeme žádným způsobem nikde jinde uhraditi.

Vážení pánové, jedním se pořád argumentuje, že jsou státní finance před katastrofou a že katastrofa státních financí, pozůstávající zvláště v neuhrazeném schodku běžného rozpočtu na r. 1932, který se stále zvyšuje, znamená katastrofu nejen veřejného hospodářství státního, nejen katastrofu veřejných svazků na pomoc státních financí odkázaných, nýbrž že znamená katastrofu i veškerého národního hospodářství, že znamená katastrofu naší míry hodnot, t. j. naší měny, která by se zhroutila, kdybychom neměli rozpočet státní vyrovnaný a kdybychom nemohli schodek tohoto rozpočtu opatřiti si ani žádným přechodným prostředkem finančním, t. j. půjčkou zahraniční nebo domácí.

Vážení pánové, přiznávám, že tomu tak může býti, ale říkám jedno: Je velmi povážlivé předcházeti katastrofě státních financí a veřejných financí vůbec, katastrofě národního hospodářství a valuty zvýšeným nebezpečím katastrofy soukromých hospodářství, která podle našeho právního hospodářského a sociálního řádu jsou pořád ještě nejpodstatnějším základem veškerého veřejného hospodářství a veřejných financí vůbec. Hroutí-li se a budou-li se čím dále tím početněji hroutiti soukromá hospodářství jednotlivců, společností, sdružení hospodářských, nedojde finanční správa nikdy ke konci a je veliké nebezpečí, že takových předloh může nám přijíti do konce tohoto roku ještě několik, aniž by tím bylo dosaženo onoho konečného příznivého výsledku, který si státní finanční správa slibuje jmenovitě také od této předlohy. - A to je nejpodstatnější výtka, kterou máme vůči tomuto vládnímu návrhu a která až dosud zdržuje náš souhlas.

Vážení pánové, měli bychom pamatovati také na jednu věc, která souvisí s tím, co jsem řekl na počátku. Vím, že my všichni, kteří jsme zde, příslušníci různých stran, potkáváme se s těmito námitkami v debatách s voliči na veřejných voličských schůzích. Naše ústava říká, že jsme demokratická republika a že veškerá moc v této republice, zákonodárná i výkonná, vychází z lidu. Populárně se říká; že stát jsme my jeden vedle druhého, protože všeobecné, rovné, přímé a tajné právo hlasovací dává presidentu republiky jako poslednímu, daleko na Jasině žijícímu karpatskému pastevci, naprosto stejný podíl na zřízení, udržování a formování státní moci, ať zákonodárné, ať výkonné v republice. Jsme-li tedy státem my, tož, vážení pánové, je povinností všech nás, zmocněnců národa v tomto Národním shromáždění, přihlížeti k tomu, zda snad svými zákonnými opatřeními neničíme ty, podle našeho právního řádu ještě uznané, přípustné a dokonce často našimi zákony i podporované soukromě hospodařící jednotlivce a soukromohospodářská sdružení a celky, zdali je snad svými zákony nevyřazujeme z výrobního procesu a z národohospodářské činnosti vůbec a tím neohrožujeme základ, na kterém stojí jmenovitě všechna veřejná hospodářství a především veřejné finance.