Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Keibl. Dávám mu slovo.

Posl. dr Keibl (německy): Vážení pánové!Abych předem čelil jakémukoliv nedorozumění, musím jménem své strany prohlásiti, že ačkoliv tento návrh, který se právě projednává, má mnoho sympatických stránek, přece moje strana nemůže pro něj hlasovati, poněvadž předně obsahuje četná ustanovení, která takřka ihned zase maří to dobré, co jest v něm obsaženo, a poněvadž za druhé jest vůbec jeho konečným účelem poskytnouti vládě prostředky pro její úřední činnost. Ale když strana to schvaluje, pro takový návrh hlasuje, neznamená to nic více a nic méně, než že vyslovuje vládě důvěru, byť jen nepřímo, a k tomu necítíme se ani zavázáni a ještě méně povoláni a proto budeme hlasovati proti tomuto zákonu.

Návrh zákona využívá chvíle v dnešní hospodářské krisi, aby zavedl ustanovení, která se jistě hodí k tomu, aby hospodářství poskytla jistou úlevu, s druhé strany však musíme hned s počátku vytknouti, že obléká na sebe tak nevinné roucho, že se při nepředpojatém čtení zdá, jako by zdejší hospodářské poměry byly úplně neporušené a jako by se v tomto směru nemusilo nic poznamenati. Návrh obléká se v roucho nevinnosti, ale naším úkolem jest ukázati jeho pozadí a zatlačiti jej do mezí, do nichž patří. Nelze přece popírati, že žijeme v neobyčejně špatných hospodářských poměrech a že právě otázka peněz jest jednou z nejnaléhavějších otázek dnešní doby. Vždyť přece celá hospodářská krise, která původně byla krisí výroby, proměnila se dnes již v krisi úvěru a peněz a proto bezděky musejí všechny věci, které jsou nějak spojeny s penězi a jsou předmětem zákonitých nebo vládních opatření, přivésti řeč na to, jaké poměry u nás vlastně jsou. Nejdříve bych však projevil přání většiny našeho voličstva, jehož obsahem jest, že voličstvo právem žádá, aby se mu aspoň na příště dostalo jistého jasna. Jsou-li hospodářské poměry již v přítomnosti a minulosti velmi smutné, jest přece celé množství pramenů, z nichž se stále znovu dovídáme, že příští poměry budou prý ještě smutnější. Mluví se o plánech pana ministra financí, o plánech dalších a bližších, o prvním finančním plánu, o druhém finančním plánu a nikdo neví, co se vlastně za tím skrývá. Proto bylo by velmi významné, kdyby se pan ministr financí vzchopil a při této rozpravě nebo aspoň na jejím konci odhalil závoj skrývající to, co v tomto směru ještě zamýšlí příště učiniti. (Posl. Geyer [německy]: To udělá teprve po sokolském sletu!) To jest pravě to, čemu chceme zabrániti, chceme míti jasno a již z hospodářských důvodů bylo by lépe, kdyby se to všechno dalo spojiti v této rozpravě se zřetelem na pokročilý čas, který prožíváme.

Neboť příštími opatřeními vlády budou nepochybně dotčeny široké kruhy hospodářského života a všichni, které to postihuje, jsou naplněni obavou, že těmito opatřeními pana ministra financí budou ještě hlouběji strženi do hospodářské bídy.

Je potřebí i jiných vysvětlení, tak na př. dalo by se mnoho říci o tom, kde zůstala část francouzské půjčky. Z 900 milionů, kteroužto cenu prý měla, došlo do Prahy jen 600 milionů. Kde zůstal zbytek? Máme oprávněné pochybnosti, že se tohoto zbytku užije k nějakému zaplacení akcií pana Schneider-Creusota. Máme zájem a jistě i právo dověděti se, co se zde všechno stalo.

Zabýváme-li se tímto zákonem samým a jeho pozadím, pak se nám především vyskytne otázka: Jest tento návrh krokem k inflaci nebo deflaci a jak se k tomu zachováme? Pan ministr financí Engliš řekl kdysi podle mého mínění docela správně: "Buď musí dnes klesnouti koruna nebo musejí klesnouti mzdy." Musím již říci, že s mého hlediska jest mi sympatičtější, když poklesne koruna. Když koruna klesá, mluví se o inflaci. Tu bych mohl tuto otázku formulovati i takto: "Způsobí tento zákon o drobných penězích inflaci měny či nikoliv?" Celkem lze to jistě popříti, ale jistou malou inflacičku tím přece dostaneme a podle mého mínění to nebude ani tak špatné. Nemá účelu udržovati naši měnu tak vysoko, ještě o tom promluvím, bylo by lépe, kdyby již dávno nebyl stav koruny vyháněn do tak veliké výše, lépe řečeno, kdyby se do ní byl automaticky nezdvíhal sám, nýbrž zastavil se na bodě, který leží přibližně asi tam, kde byla koruna se svou vnitřní hodnotou před 3 lety. To, co ve 3 letech i československým penězům přibylo na hodnotě v mezinárodní kupní síle, nelze připisovati žádné události, která se stala v této zemi, nýbrž prostě mechanickému peněžnímu faktu, že zlato získalo na ceně a že tedy tím všechny měny, které jsou pevně připoutány ke zlatu, prodělaly s ním tento vzestup hodnoty. O tuto hodnotu obohatil se věřitel a ochudil se dlužník, ačkoliv o tom ovšem neví. Teprve když hodlá zaplatiti, zpozoruje mnohé, a nikomu, ani střádalovi, ani věřiteli, ani dlužníkovi, ani člověku dostávajícímu mzdu nestala by se křivda, kdyby bylo možno vrátiti se zase zpět o krok, který se učinil kupředu. Vždyť přece docela dobře víme, že jedna z hlavních příčin dnešní hospodářské krise vychází z měny a že dnes jest již všeobecně rozšířenou vědou, že nynější měnový kov, zlato, nemůže již splniti svou funkci, poněvadž již není prostředkem výměny, nýbrž dostal se na scestí, ovšem nikoliv působením hospodářství, nýbrž působením politiky, kterou v poslední době chybně provozovaly zvláště západní státy a Francie. Tím, že politika užívá hospodářství jako zbraně a že této zbraně zneužívá, povstalo to všechno a kdybychom snad měli před sebou ještě jakousi dobu klidného vývoje, o čemž ovšem si dovoluji velice pochybovati, jsem přesvědčen, že by se na hospodářskou krisi zaútočilo se strany měny a že by se likvidovala. Jak se to stane, nelze si dnes ovšem ještě správně představiti, ale že všechno to nemůže udělati jeden stát sám, především že malý stát nemůže udělati první krok, nýbrž že všechny státy, zvláště západní, musejí jíti spolu, jest jasné. To ovšem předpokládá, že duševní rozpoložení světa bude docela jiné než dnes a poněvadž to nelze očekávati, jsou marné i všechny naděje, které se s tím spojují. Tak bohužel nemáme jiného údělu než broditi se také v tomto bahně a musiti se spokojovati s drobnými opatřeními, řekl bych, aby se zmírnila největší bída, pokud to vůbec jde. (Posl. dr Schollich [německy]: Nebudeš si přece lámati hlavu nad československou budoucností!) To nebudu, ale musím pomýšleti také na to, že hospodářství našich sudetských Němců bude částečně strženo do bahna, že jest zvláštní sudetskoněmecká hospodářská krise, způsobená chytrými opatřeními československé vlády.

Byly-li tedy jisté kroky československé vlády na ochranu měny nevyhnutelné, pak tvrdíme, že se tato opatření dají ospravedlniti jen do jisté míry a že vláda zvláště poslední dobou po této stránce udělala příliš mnoho dobrého. Tvrdíme-li to již o poslední době, pak nás musí naplňovati obavami, když slyšíme, co vše by se mělo státi v budoucnosti. Předpoklady k tomu zde jsou. Víme dobře, že pokladny státu jsou skoro docela prázdné, že se příjmy všeho druhu stále zmenšují, ale výdaje zůstávají stejné, ba s dobou se dokonce zvyšují, poněvadž sociální péče pohlcuje stále více peněz a s touto hospodářskou bídou kráčí ruku v ruce bída samosprávných sborů a četných dobročinných ústavů, které již nemohou dále a jsou úplně zadluženy. I tato špatná situace samosprávných sborů má vliv na celou finanční správu státu, takže úkol, který by si měl uložiti svědomitý ministr financí, jest přímo strašlivý. Snad právě tyto věci jsou důvodem, proč ministr financí nechce s finanční zprávou na veřejnost. Obává se o úvěr státu, ale při tom zapomíná, že cizozemské finanční vrstvy také vědí o všech těchto věcech.

Jsme-li správně informováni, chce ministr financí dále škrtiti výdaje státu. Co se stane? Četli jsme to již dnes v novinách. Nejdříve dojde na státní úředníky a pensisty. To jest velice snadné. Ty má ministr financí v hrsti. Velikány ovšem, velké bankovní ředitele a bankovní magnáty - o nichž se nedávno říkalo, že jeden z nich, ředitel České eskomptní banky, dostává ročně 1 1/2 milionu Kč bez ohledu na jeho tantiémy atd., ačkoliv Česká eskomptní banka nevyplácí dividendy, nemá tedy důvodu, aby ještě členům správní rady rozdávala tantiémy - tyto pány nedostane, ti mu proklouznou skrze prsty. Hospodářství nespočívá ovšem na činnosti jednotlivců, především jest to velká masa. Ale takové výjimečné zjevy musejí jednou vzbuditi pozornost ministra financí a kladu mu právě tohoto pána se svým vřelým doporučením na jeho citlivé srdce, ať si tam laskavě vybéře to, čeho nedostane u drobných lidí. Půjde-li to tak dále, nedostanou nic země od státu, okresy a obce nedostanou nic od země, a pak se zarazí vůbec jakýkoliv obchod a činnost. Přistřihují-li se ještě více příjmy drobných lidí, kteří přece jsou tím, co se nazývá vnitřní trh, pak se stále více oslabuje kupní síla a tím teprve bude velice trpěti obchod a výroba.

Pan ministr financí má stále na jazyku slovo "šetřiti". Ale na tomto místě chci připomenouti, že právě poslední doba zase ukazuje, že jsou výjimky. My, t. j. nikoliv my, nýbrž vysoce vážení národní odpůrci pořádají velký sokolský slet a doufají snad v zisk pro obyvatele po každé stránce. Ale útraty jsou ohromné a dosud ještě každá velká slavnost skončila poměrným schodkem, který konec konců byl nahrazen z veřejných peněz. A něco docela podobného jest - to jsem uvedl již ve výboru - koupě děčínského zámku. Kníže Thun jako majetník tohoto zámku potřebuje peněz a nabízí svůj zámek všem možným lidem, ministerstvu vnitra, ministerstvu školství a nevím již, komu všemu jej nabídl. Kupní cena jest prý - zahrada u toho není - 8 milionů Kč. Všichni zamítli. Pak nabídl zámek ministerstvu nár. obrany, aby se tam zřídily kasárny. Ministerstvo vyslalo do Děčína komisi, která zjistila, že cena jest příliš vysoká a že především útraty adaptace činily by několikráte více, než co by stála stavba nových kasáren na obyčejném staveništi. A tu se zdálo, že i tato nabídka bude marná. Ale nyní slyšíme - a včera prý se o tom rozhodlo - že ministr nár. obrany přece chce tuto věc koupiti, ačkoliv to pohltí 20 až 25 milionů Kč, poněvadž toho žádá Sokol. Neboť v děčínském zámku se narodil Tyrš, jeho zakladatel a rodné místo zakladatele Sokola chcete tedy dostati do národního majetku a tu není žádná oběť příliš veliká. Ministr financí, který nemá peněz, aby řádně platil svým úředníkům, poskytne na to ovšem peníze svou levou rukou.

Tu se člověk musí již tázati, je-li taková finanční politika tím, co se jinak z vládních lavic prohlašuje za nutné. Tu se člověk musí již tázati, co to znamená a jak to má obyvatelstvo přijmouti, že se zavádějí nové daně. Již v poslední době dostali jsme velkou kytici takových nových daní, které mají již strašný následek a ještě míti budou. Nyní se má zvýšiti daň důchodová. Mluví se o dani z majetku. Výdělková daň má se vybírati se zpětnou platností. Mzdy se mají zdaniti ve prospěch nezaměstnaných, což se přece rovná snížení mezd a platů. Ale všechny tyto daně se nedají vymoci, poněvadž nikdo nebude moci tyto daně zaplatiti. Již nyní působí toto zdanění jako dávka z majetku, daně se již neplatí z výnosu majetku a z práce, nýbrž jen z podstaty a z jistiny. Takové hospodářství musí se co nejdříve samo ztráviti. Daňové nedoplatky jsou ovšem velké, ale způsob, jakým se vymáhají, nemá nic společného se správnými zásadami národního nebo finančního hospodářství. Exekuce se provádějí tak, že exekvované hodnoty se prostě mrhají a ničí, takže na jedné straně dlužník přichází úplně o svůj majetek a jest hospodářsky ničen, na druhé straně stát nedostane ani zaplacení své pohledávky. Raduje se třetí, kupující, který takové hodnoty shrábne za levné peníze. Při tom se často dějí i docela nečisté manipulace. Můžete napsati na lístek tolik daní, kolik jen chcete, ale tím ještě nejsou vymoženy. Nebyl ještě nikdo, kdo by mohl platiti daně, když sám již nic neměl. Není tedy divu, když se množí veřejná násilí, která povstávají tím, že se násilím chce zabrániti daňovým exekucím, množí se i sebevraždy pro takové věci a pro daňové předpisy.

Všechna tato opatření měla dosud za následek, že se ceny vlastně zdražovaly. Musejí míti nějaký účinek. Dospěli jste především tak daleko, že za měnovou jednotku bylo lze s trhu odbírati stále méně zboží. Platy úředníků a mzdy dělníků budou se ve skutečnosti stále více snižovati a nejinak to dopadne střádalovi s jeho ustřádanými penězi. To jsou tytéž účinky, jako při měnové inflaci jistým právem odmítnuté a tak se dožíváme groteskní podívané, že naše měna díky opatření ministra financí jest mezinárodně pevná, ba stále prodělává tendenci deflační jako dnes každá ztrnulá zlatá měna, na vnitřním trhu však ukazuje klesající tendenci inflace.

To jsou neudržitelné hospodářské poměry, které naléhavě vyžadují, aby se učinil nazpět nikoliv jeden krok, nýbrž několik.

Tento obraz nebyl by úplný, kdybychom se nechtěli podívati i na devisovou politiku, která ovšem dnes patří bohužel k výzbroji každého státu. Ale i zde se udělalo nepochybně příliš mnoho dobrého. Víme, že zdejší obchodní bilance je pasivní a že zvláště obchod s Německem je pasivní. Víme také, že pro zvláštní poměry v tomto státě obchodní bilance, která jest podstatnou součástí bilance platební, má vliv na stabilitu měny a že proto platební bilance má prostřednictvím obchodní bilance velký význam. Přes to nemůže a nesmí to dojíti tak daleko, jak se to již stalo, aby každý dovoz z Německa byl znemožněn, poněvadž se pro něj neuvolňují vůbec žádné devisy. Dovoz jistého zboží jest a zůstává nezbytně nutný pro zdejší hospodářství. Jest směšné, tvrdí-li devisová komise, že to neb ono zboží se zde vyrábí, vždyť často nejde o jméno nebo o formu, nýbrž o jakost. Jistě se zde vyrábí také ocel a nástroje z oceli, ale většinou se nedají upotřebiti pro přesnou práci; stejné jméno s výrobkem z Porýní samo to nezpůsobí. Totéž platí o speciálním zboží průmyslu chemického a lékařského. Půjde-li to tak dále, budeme brzy míti jen ta léčiva, která smějí předpisovati nemocenské pokladny, a již musíme zaznamenati četné smrtelné případy jen proto, že lékárny nemohly dodati nutných léčiv, zvláště injekčních prostředků, poněvadž nebyl povolen jejich dovoz.

Obchodní podniky, které zde dnes máme, a které jsou často odkázány na tento dovoz, stojí, úředníci a dělníci se propouštějí a není jich málo. Jsou podniky, které mají 30 až 40 zaměstnanců a které musily býti prostě zavřeny, protože se nevydávají devisy. Pak nesmíme zapomínati, že ucházejí cla a že ani daně tyto zavřené podniky neplatí. Péče o nezaměstnané proto automaticky stoupá. To všechno jsou nejhorší následky a tím jest přece stabilita koruny příliš draze zaplacena.

Při tom se s německými a českými dovozci nakládá docela jinak. Vím velmi dobře, že jistá říšskoněmecká firma napsala zdejšímu německému obchodnímu podnikateli: Ano, jak to přijde, že Vy nemůžete dovézti zboží, když to beze všeho může učiniti firma X. Y. v Počáplech. V tom jest také metoda a víme zcela dobře, že má-li někdo styky v devisové komisi a je-li tam dobře zaveden, pak jde všechno, ale kráčí-li někdo přímou cestou jako německý dovozce, nemůže ničeho dosíci, naopak uslyší tam od nějakého pana rady nebo vrchního rady: "Ti Němci se budou ještě diviti, jak s nimi zatočíme." Tak se zachází s těmi, kteří tam hledají pomoci. K tomu třeba ještě uvésti toto: Uzávěra devis, jakou máme, jest příčinou, že stát musí přejíti ke zcela ohromné autarkii. Čeho potřebuje a nedostává zvenčí, musí si sám vyrobiti. Úsilí o autarkii jest v dnešní době tak silné, že jest přímo hospodářskou chorobou. Ale právě jedno vyplývá z druhého. A postaví-li se někdo na staré stanovisko, že musíme býti po každé stránce soběstační, pak se musí na druhé straně uznati, že se tomu, co se zde nemůže a nechce vyráběti, přece nejdříve musí naučiti. Ale k tomu patří učitel, t. j. bude přece nutno zaměstnati německého inženýra nebo říšskoněmeckého dílovedoucího, aby se mu tyto věci odkoukaly, když se již zavádějí japonské obchodní metody. Člověk by se tedy domníval, že Československo má zájem, aby podrželo tyto praktické vědce a upoutalo je zde. Ale vidíme právě opak. Vyhánějí se, nepřipouštějí se sem, a jest mnoho podniků, které by rády pracovaly a mohly pracovati, ale nemohou, poněvadž osoby, které jsou s věcí obeznámeny a mají neštěstí nebo štěstí - o tom se nechceme hádati - že jsou cizími státními občany, prostě se vyhánějí přes hranice. Uzávěra devis a zároveň vyhazování lidí, kterých vlastně potřebujeme, to jsou opatření hospodářské povahy, zbavená všeho rozumu.

Rád bych se krátce dotkl ještě toho, že devisová uzávěra jest něco velmi strašného pro náš cizinecký ruch, pro naše lázně. Zdejší státní občané mohou sice naplniti naše lázně, ale většinou nelze na nich nic vydělati, a pan ministr financí užasne nad daněmi letos nezaplacenými, až uvidí, že české lázně tohoto léta skončí svou bilanci se ztrátou.

Pak vedla uzávěra ještě i ke zdražení živobytí a nutných výrobků. Uvádím v této souvislosti jen jedinou věc, máslo. Jeho cena stoupla, živobytí stalo se tedy nákladnějším a užitek z toho bude míti jen ve zcela skrovné míře zemědělec, pokud bude moci na základě svého přirozeného monopolu dodávati máslo krajinám přímo kolem jeho dvora ležícím... (Posl. dr Schollich [německy]: Běhá zde tolik lidí s máslem na hlavě!) Ale to se nedá požívati!

Ale velkoobchod máslem jest soustředěn u několika pražských velkoobchodníků, nechci říci které národnosti, a tito prokazatelně vydělávají na každém vagonu 80.000 Kč. Tak působí uzávěra devis v neprospěch širokých vrstev, ale za to ve prospěch několika velkoobchodníků, a ani to není nutné. Pro Čechy a jejich strany jest snad útěchou, že všechny tyto věci mají nejcitelnější účinky v území osídleném Němci. Ale nehledě k tomu, že to stejně pociťují čeští obyvatelé oněch krajin, tento proces nezadržitelně pokračuje nazpět a konec konců bude míti vliv na státní finance. Tím přestane nakonec to rozhodující k udržení stability měny. Domníváme se, že nutno snášeti jen tolik omezení svobodného obchodu, kolik jest rozhodně potřebí, aby se měna ustálila na jisté výši, nikoliv na dnešní, kterou máme, nýbrž na nižší úrovni, a již jsem řekl, že by bylo docela dobré, kdyby se podařilo poněkud ji snížiti, přibližně na onu úroveň, kterou jsme měli mezinárodně před 3 lety. Setrváme-li při systému, v němž se nyní zalíbilo panu ministrovi financí, pak již nebudeme míti svobodného hospodářství, pak jsme uvázli ve státním socialismu a odtud jest až ke zbolševisovanému hospodářství opravdu již jen krok. Žádáme ulehčení úvěru a, pokud to jest jen možné, ulehčení dovozu a vývozu.

Obchod a průmysl trpí velkým nedostatkem úvěru. V ústavech leží sta žádostí o hypoteční úvěr a nemohou se vyřizovati právě proto, že není peněz. Není ani drobných peněz, a proto jest dobře, že se pouští do oběhu o jisté množství drobných peněz více než dosud. Ale musí se také umožniti, aby se provozu poskytlo více peněz. Domnívám se, že nejlepší cestou k tomu jest, aby se Národní banka konečně odhodlala k tomu, zatížiti půjčkami státní papíry, které jsou většinou v majetku lidových peněžních ústavů - počítá se s 5 až 6 miliardami Kč - ovšem v jisté omezené míře, zvláště pokud jde o čas, neboť tím v opaku k mínění Národní banky nepovstane žádná inflace. Inflace by povstala, kdyby šlo o úvěry déle trvající nebo kdyby to dělal sám ministr financí, ale když to dělají lidové peněžní ústavy, které jsou přeplněny těmito státními papíry a jinak nemají peněz, pak to není žádná inflace, jest to snesitelné a pro hospodářství jest to beze všeho výhodné. Ani kurs papírů by se tím nestlačil. Klesá-li kurs státních papírů, jest tím vinna jen Národní banka, poněvadž si totiž nikdo nemůže nic vypůjčiti na státní papíry, nýbrž musí s nimi běžeti na bursu a vrhnouti je na trh. Tím se stlačuje kurs státních papírů. Tedy ministr financí stlačuje vlastně sám kurs státních papírů, ačkoliv by měl míti velký zájem na tom, aby je udržel na jisté výši. (Posl. Horpynka [německy]: Jen akcie Národní banky musejí míti hezký kurs!) Ano, ty musejí míti hezký kurs.

Rovněž při dovozu jest zapotřebí úlev, aby se oživil váznoucí hospodářský život nebo aby se udržel, neuvázl-li. Kupující cizině musejí se poskytnouti nějaké ústupky. K tomu patří vyjednávání, která se musejí vésti obratně a která jsou naplněna i jistým obchodně-politickým duchem. Co jsme dosud v tomto směru v Československu viděli a slyšeli, ukazuje, že nemáte k tomu obratnosti, že nechcete nic poskytnouti, že nemůžete nic poskytnouti, a proto se tedy nesmíte diviti, když ani druhá strana není rovněž ochotna k ústupkům. Celé konference tu a tam zanikají v písku po krátké době, a když jsou znovu zahájeny, nevedou k žádnému výsledku a při tom hospodářství stále více upadá. Podle mého mínění musilo by býti možno za takových okolností uvolniti nebo úplně dostati aspoň část zamrzlých cizozemských úvěrů v úhrnné částce 2 miliard, které jsou jen proto úvěry, poněvadž záleží v dodávkách zboží, které nebyly zaplaceny. I to by bylo něco pro naše hospodářství. Jde hlavně o Německo a Rakousko, ale kdo ví, v jakém poměru jest tento stát právě ke svým sousedním státům, pochopí, že tato jednání nemohou míti úspěchu.

Žádáme také ulehčení dovozu, žádáme, aby se našim vývozcům přidělovaly devisy ve větší míře a liberálněji, a žádáme, aby se tento příděl prováděl nikoliv s hlediska finančního právníka, nýbrž s hlediska obchodníka. I zde poskytneme několik pokynů. Podle našeho mínění není potřebí, aby Národní banka držela svou úhradu bankovek daleko nad zákonitou nejvyšší mírou. Čteme-li, že Národní banka v polovici května měla 40.3%ní úhradu, když vloni byly měsíce, kdy úhrada stoupla dokonce na 47% a zákon ustanovuje úhradu jen 30 až 35%, pak skutečně nevím, proč se tento rozdíl zadržuje a neposkytne se obchodu. Taková politika byla žádoucí za starých mírových dob, v dnešní době, kdy se všechno, jak se zdá, převrací, jest nesmyslem. (Posl. Horpynka [německy]: Vidíme velmi mnoho států, které se odvrátily od zlaté úhrady!) Ostatně chci zcela stručně promluviti o celé této úhradě. Právě, poněvadž zlato dnes již nemůže býti základem úhrady, téměř skoro všichni ustoupili od tohoto způsobu úhrady a aspoň uvnitř některého státu lze si zcela dobře pomysliti peněžní hospodářství, kdy nejsou již vůbec bankovky, nýbrž jen státovky, a ty vůbec nepotřebují úhrady. V mezinárodním vyrovnání jest ovšem tato věc poněkud těžší. Přes to bych poukázal na to, že po převratu, dokud zde nebyla Národní banka, měli jsme také jen státovky beze vší úhrady a že se tehdy zdejšímu hospodářství přes to podařilo vyhnati kurs koruny do výše a udržeti jej, a že to tedy nemůže míti s úhradou nic tak dalece společného. Úhradou jest zde ve skutečnosti malé krytí skutečným zlatem a cizími devisami a valutami. Souhlasím s kol. Horpynkou, že jsou mezi tím devisy četných států, které vůbec nemají svazku se zlatem; ale co zmizelo z našeho zdejšího hospodářství, jest výměna zboží, rembours, něco, co dříve bylo hlavním nositelem obchodní síly a co vlastně bylo a skutečně jest cennější než zlato. Kdyby se podařilo zavésti zase výměnu zboží a užíti jí jako úhrady, byla by to úhrada mnohem lepší - musí-li již nějaká úhrada býti - než úhrada, kterou máme dnes. Nikdy by se pan ministr financí neměl domnívati, že zlato, peníze a měna jsou v hospodářství první a ostatní hospodářství jen podružnou věcí. Tak tomu není, neboť pravé hodnoty může vytvořiti jen práce, peníze jsou jen symbolem vykonané práce, ničím více. Kde se nemůže konati žádná práce, ztrácejí peníze smysl a účel. Tedy především možnost pracovati a pak teprve peníze. Proto považujeme za škodlivý postup Národní banky, aby udržela bankovní úhradu nad zákonitou míru a žádáme, aby tyto výměnné prostředky byly znovu vráceny hospodářství, ale nebyly mu odnímány, neboť to jest deflace.

Z týchž důvodů musíme naraziti na některá ustanovení tohoto návrhu zákona, která mají přesně tutéž tendenci a působí nejen ne inflačně, nýbrž přímo jako deflační opatření. Tu jest § 9, který nám po mnohé stránce jest a zůstává podezřelý, ačkoliv se ve výboru několik nepatrných věcí na něm změnilo. Nejdříve se obracíme proti tomu, aby se oběh bankovek nerdousil o částku, za kterou mají býti vydány nové desítikoruny a dvacetikoruny. Spolu s úředním odůvodněním se sice domníváme, že 1200 milionů drobných peněz jest docela snesitelné a že to není inflace, nýbrž jen malá inflacička, že však jest nutno uvolniti peněžní styky, jak jsem již řekl. S druhé strany však tím, že těchto 514 milionů Kč má zmizeti, povstává, jak jsem již řekl, deflace, proti které musíme bojovati. Vítali bychom a žádáme, aby těchto 514 milionů zůstalo dále v oběhu aspoň jako bankovky stokorunové, tisícikorunové a pětitisícikorunové. Vždyť při tom jest zvláštní to: nejdříve měli jsme v tomto státě bankovky staré rakouskouherské banky, které se staly státovkami. Potom jsme si tiskli vlastní státovky, z nichž se později, když povstala Národní banka, staly bankovky, ale nazývají se státovkami. Pak vydala Národní banka bankovky a nyní děláme z těchto bankovek zase státovky. Tomu ať rozumí, kdo chce.

Skutečná potřeba určí již množství oběhu a hospodářství pocítilo by jako úlevu, kdyby tato částka zůstala dále v oběhu. Nestane-li se to, zůstane všechno při starém a návrh ztratí svůj hospodářský účel.

Dále jest nám nápadné, že bankovní úřad ministerstva financí, který přece byl již dávno v likvidaci, má nyní zase býti od Národní banky převzat do správy státu a to způsobem, o kterém lze stručně říci: Obchody přinášející zisk podrží si Národní banka a obchody přinášející ztrátu převezme zase stát do své vlastní správy. Jest to ostatně docela podivné pro člověka, který nemůže blíže do toho nahlédnouti, že tento podnik, o němž by se přece mělo míti za to, že přináší zisky, pracoval vždy jen se ztrátami a že tato ztráta v době, kdy Národní banka převzala bankovní úřad, činila skoro 800 milionů Kč a že tato ztráta ještě dnes činí přes 288 milionů Kč.

Podíváme-li se ovšem na to blíže, musíme konstatovati, - a zástupci ministerstva financí musili to také přiznati ve výboru - že tyto směnky, o které zde jde, nebyly nic jiného než peníze, které vláda po založení tohoto státu poskytla na sanaci zkrachovaným českým bankám a jiným ústavům a které již nikdy nedostane. Ty jsou zde započítány a jejich výše činí pak stále ještě pasivní saldo a veškeré splátky z daní nebyly vlastně podle práva; neboť tyto dluhy neměl by platiti stát, který je neudělal, nýbrž ti, kdož tyto dluhy udělali, kdož peníze přijali. Proto naprosto není možné, abychom mohli souhlasiti s tím, aby se dnes konečně pasivní saldo platilo zase z daní, místo aby je zaplatili ti, kdož dostali peníze.

Jest velmi zajímavé, na jaký úrok tyto ústavy dostaly tehdy peníze. Platily úhrnem 4%, ale z toho byla 3% úmoru a jen 1% úroků. Tak se hospodařilo s daněmi. (Výkřiky.) Toto ustanovení zůstalo a to jest také příčina, proč z věcných důvodů nemůžeme hlasovati pro tento návrh.

Nepovažujeme za nutné ani platiti starý státovkový dluh. Státovkový dluh jest něco smyšleného. Když dnes stát vydává státovku, není zde žádný dlužník a žádný věřitel. Stát jest jen povinen přijímati státovky na své daně a na jiné své požadavky, které chce dostati zaplaceny. Ale jinak jest to čistá smyšlenka a proto vůbec není pravda, že by stát dluhoval přes 3 miliardy Kč Národní bance na těchto starých státovkách. Ale jest zde smlouva, kterou schválily obě sněmovny a podle níž stát musí na tento dluh platiti. Víme však, že v dnešní době krise jest dosti smluv, podle nichž se má platiti, právě drobní lidé mají často takové smlouvy a také nedostanou nic anebo jen málo. Podle našeho mínění není vůbec potřebí, aby Národní banka dostávala takové splátky. Vydrží to, i když dnes nedostane nic nebo jen málo a když efektivní úspěch zůstane státní pokladně, aby za tyto peníze nemusily se zase ukládati nové daně a aby tyto peníze mohly prospěti hospodářství.

Tvrdí se, že prý v minulosti nebylo mincovního zisku, ten prý byl již ztráven. I to se mi zdá neobyčejně podezřelým, i kdyby to byla pravda. Vždyť jest přece jasné, že při ražení nových dvacetikorunových mincí bude a musí býti mincovní zisk. Co se s ním stane, se však neříká, rovněž se neříká, do které doby musejí zmizeti desíti- a dvacetikorunové bankovky, které platí dnes jako drobné peníze, a proměniti se v peníze kovové, a právě tak se v zákoně nepraví, že Národní banka nemá již práva tisknouti nové desítikorunové a dvacetikorunové bankovky. Vždyť by jí konečně mohlo také napadnouti, aby to učinila. To by byla ovšem inflace. Ale konečně mohli bychom snésti i jistou inflaci.

O §u 7 jen několik slov. Považuji za nespravedlivé, že držitel padělané mince v dobré víře při výměně za jinou nedostane prostě nic. Neboť k tomu jest dvacetikorunová mince přece jen příliš veliká. To si lze ještě dovoliti při menší minci. U mincí dvacetikorunových mělo by se jednati jinak; neboť stát má přece dobrý mincovní zisk a měl by držiteli v dobré víře sraziti nanejvýš paušál jako výrobní útraty a zbytek nahraditi. To by bylo spravedlivější řešení než navržené v §u 7.

Konec konců by návrh zákona, kdyby byl správně prováděn a kdyby hospodářství ve státě a vládní opatření byla podle toho, přinesl hospodářství úlevu. V této formě a za těchto okolností tomu tak nebude; že budeme proti němu hlasovati, již jsem prohlásil. (Potlesk.)