Po mnoho let od té doby, co pan Beneš jest ministrem zahraničních věcí, jsme si již dostatečně zvykli, že zastupuje stát při všech možných a nemožných příležitostech. Zvykli jsme si, že při své velké zaměstnanosti, při svém - mohli bychom mnohem správněji říci - všudybylství, stává se předmětem mnoha řečí, že při každé příležitosti častuje svou politickou moudrostí, takže v diplomatickém světě vzbuzuje již jen úsměv. Právem se vypráví vtip, který ho srovnává s proslulým komikem Grockem a v němž se na otázku, v čem se oba spolu shodují, odpovídá: Oba mnoho cestují, oba mají mnoho zavazadel a oběma se směje celý svět. Jest pravda, že u Beneše tento vtip správně sedí. Nejsme již překvapeni, když při této [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 24. května 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] marné horlivosti dr Beneše musíme konstatovati, že to při svých projevech nebéře vždy velmi přesně s pravdou, že dějinné události jinak vyličuje, hospodářské nesnáze se svým stále růžovým a závidění hodným optimismem prostě popírá, směšně se domnívaje, že se tyto těžké otázky samy uspokojivě rozřeší [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 24. května 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Připomínám v této souvislosti jen známý a proslulý podvodný Mémoir III, jejž kdysi česká mírová delegace předložila mírové konferenci, aby rozptýlila pochybnosti jiných delegátů o národnostním složení nového státu. Dějiny mohou podati zprávu o četných padělaných listinách, které pak byly zaslouženě odsouzeny a jimiž se opovrhlo. Připomínám v této souvislosti i Královédvorský rukopis. Že Mémoir III ve své prolhanosti a smělosti svého překrucování nemá sobě rovného, někdy také dějiny neslavně prokáží. Ale Benešovo jméno jest navždy úzce spjato s tímto Mémoirem III. Víme-li to, nepřekvapí nás, že Beneš podávaje zprávu zpravodaji časopisu "Tribune de Lausanne" nebral to s pravdou přesně. Nepřekvapí nás, když zde projevil o německé otázce v Československu mínění, která vůbec nesouhlasí s pravdou, ba jsou přímo hrubým zkroucením, také asi zase s úmyslem oklamati cizinu o nejdůležitější otázce státu, ba celé střední Evropy, klamně se domnívaje, že tím problém sám bude snad odstraněn a vyřízen.

Na otázku zpravodaje tohoto časopisu, je-li nějaká německá irredenta, odpověděl pan dr Beneš záporně. Řekl, a to s rozhodným posuňkem: "Nikdo u nás, nikdo z Čechů a nikdo z Němců nepomýšlí na odloučení německé menšiny od české vlasti. Nikdo, tím chci říci, žádný vážný člověk." Když tedy pan Beneš popírá německou irredentu v Československu, když nevidí nebezpečí pro existenci svého státu, pak nemohu pochopiti, že nebylo ještě zastaveno směšné pronásledování, věčné čichání, špehounství a velezrádné aféry, že pan Beneš nenašel ještě času, aby zde zasáhl a učinil jim přítrž. Již měsíce valí se přes nás tato vlna velezrádných procesů, denně vyžaduje nových obětí; bez řádných důvodů, na pouhé podezření, podrobují se lidé trapnému vyšetřování a při tom se dějí neslýchané scény. Pojednali jsme zde o tom podrobně před několika týdny. Zaujal jsem k tomu stanovisko, vylíčil jsem tento systém a snad jsem klamně doufal, že cit českých státníků pro slušnost způsobí, přece jen je přiměje, aby zde konečně zasáhli a těmto neutěšeným věcem učinili přítrž. Dnes musíme konstatovati, že se nic nezlepšilo, že pronásledování trvá dále, ba že zasáhlo ještě další vrstvy.

V posledních dnech bylo přikročeno k rozpuštění spolku "Grenzlandjugend", organisace mládeže německé strany národní. Okresní úřad v Něm. Jablonném považoval za nutné rozpustiti místní skupinu naší organisace mládeže ve Cvikově s odůvodněním, že vyvíjí trvalou a pravidelnou spolkovou činnost, která se příčí spolkovému zákonu ze dne 5. listopadu 1867 a že tedy spolek "Grenzlandjugend" jest nelegální organisací, která se musí podle § 28 uvedeného spolkového zákona zastaviti. (Posl. Horpynka [německy]: Římského práva se nedovolávají?) Jest zajímavé, že se při těchto příležitostech stále znovu dovolávají starých rakouských zákonů, ba dokonce, jak známo, sahají ještě ke starému "Prügelpatentu", aby měli podklad pro taková stíhání a pronásledování.

Jest zajímavé, že stejně jako když šlo o spolek "Volkssport" i zde po tomto rozpuštění následovalo mnoho domovních prohlídek a že při těchto domovních prohlídkách byly ovšem objeveny věci státu nebezpečné: členské průkazy, stranické odznaky, opisy protokolů, novinářské články, noviny, pokladní knihy a dokonce ani "Taschenzeitweiser", jejž jsem vydal, nenalezl milosti a byl zabaven. Když mimo to byla nalezena ještě t. zv. větrovka a zlomený čepel šavle, byl zde ovšem důvod k podezření, aby odpovědní činovníci dorostenecké skupiny byli podrobeni hrdelnímu výslechu v tom směru, nebyli-li členové proti zákonu ozbrojeni a nepořádala-li organisace mládeže vojenských cvičení.

Nechci se dále zabývati těmito směšnými věcmi, jsou pro mne jen důkazem, že spolek "Grenzlandjugend", organisace mládeže německé národní strany, dosáhl již jistého rozvoje, pro který jest státu nebezpečný, jsou pro mne jen důkazem, že si ovšem nepřejete ani této organisace mládeže, že jí věnujete největší pozornost a budete usilovati všemožně ji potlačiti. To všechno, tak to aspoň posuzujeme, jest dobré a zdravé, dobré a zdravé i pro mnoho Němců ve vlastním táboře, kteří se domnívali a doufali, že účast německých stran ve vládě způsobí změnu vládního systému, kteří se dali oklamati krásnými slovy odpovědných státníků @a la Švehla a kterým se nyní dostává přiměřeného názorného vyučování nebo, řekněme, vyučování v občanské výchově. Jest to i podle českého úsudku to nejzvrácenější, co může stát v takových poměrech učiniti. Právě v "Českém slově" byl dne 1. května otištěn článek jistého Šantrůčka, který jednal o poměrech ve starém Rakousku a dokazoval, jak čeští národní socialisté zanesli boj proti starému Rakousku i mezi mládež; byl zanesen z parlamentu do vojska a až do lidu, praví se zde. "Ve stínu bodáků, vězení a pušek vyrůstá vždy vzpoura", praví se zde výslovně. A nyní ukazuje, jak právě tím národní socialisté dostali nadšenou mládež proti četným lidem, kteří napomínali k opatrnosti, proti oportunním politikům, kteří to prohlašovali za nebezpečnou hru proti starému Rakousku, a dochází k úsudku, že dějiny daly mládeži za pravdu.

Jest důležité konstatovati to právě v souvislosti s tímto pronásledováním našich organisací mládeže, které asi a pravděpodobně dospěje k témuž výsledku, jako kdysi ve starém Rakousku pronásledování národně socialistických organisací mládeže. Že dnes čeští šovinisté mohou tak zuřiti proti Němcům, to podle mého mínění zavinily německé vládní strany samy, poněvadž dosud, zbaveny vší důstojnosti, nedovedly zasáhnouti ve prospěch ohrožených německých krajanů, asi jen proto, poněvadž patří k jiné straně. Jsou vinny, že se českým kolegům z koalice ještě neujasnilo, že německé vládní strany nemohou snášeti dalšího pronásledování Němců, že ho nepokládají za slučitelné se svou národní důstojností. Jen pro slabošské chování německých vládních stran dostali Češi přiměřenou odvahu pokračovati v tomto pronásledování. Táži se v této souvislosti: Co dosud učinili němečtí ministři na ochranu potlačovaných a ohrožených rodáků? Dosud jsme nikde nepocítili jejich vliv. Tím nejlépe prokázali, jak velký jest jejich podíl na moci. Jest zajímavé, že pan ministr Spina musil použíti nepolitické organisace, německého Kulturního svazu a jeho valného shromáždění, aby promluvil o domnělých úspěších vládní politiky, poněvadž věděl, že se mu při této příležitosti a v tomto sboru nemůže a nebude odporovati. K jeho vývodům vrátíme se při jiné příležitosti a na jiném místě. Bylo hodné pozoru, že nepovažoval pod svou důstojnost při této příležitosti ostře zaútočiti i proti německým oposičním stranám, aby zase veřejnosti zatajil, že dosavadní vládní politika byla veskrze marná. Jak prázdná byla jeho slova, ukázalo se nejlépe při zprávě o činnosti Kulturního svazu, když se objevilo, že přes dlouholetá usilování v četných obcích nebylo možné zříditi německé školy i při potřebném počtu dětí, dosáhnouti k tomu nutného povolení. Zasluhuje pozornosti, že se posl. Hodinovi v jeho vlastní obci, v Trnávce, dosud nepodařilo zříditi menšinovou školu.

Vždyť se ostatně tvrdí, že toto pronásledování Němců v této zemi musilo býti v poslední době provedeno na rozkaz Francie, poněvadž tento stát, kmotr republiky, který má přece podstatný zájem na trvání Československa, počal do jisté míry pochybovati o spolehlivosti, o tom, zdali Československá republika, kdyby došlo k válce, se svými 3 1/2 milionů sudetských Němců bude spolehlivou oporou pro Francii v boji proti Německu. Musila se tedy vyzkoušeti německá trpělivost. Je-li tato domněnka správná, pak jistě musíme tvrditi, že zkouška dopadla skvěle, posuzujeme-li tím chování německých vládních stran.

Pan dr Beneš řekl tedy v Ženevě, že není německé irredenty, poněvadž by si žádný vážný člověk nemohl přáti odtržení sudetskoněmeckých území. Nechápu, proč český státní národ má takový nehorázný strach před německou irredentou. Musí to býti bázeň z vlastního špatného svědomí, bázeň ze své vlastní minulosti, že by se mohlo ve vlastním státě opakovati to, co učinili Češi ve starém Rakousku. Ostatně dávám panu dr Benešovi za pravdu: Sám se také domnívám, že se Němci při svém dnešním rozpoložení sotva hodí pro irredentu, že jim irredenta podle jejich smýšlení nesvědčí; ale tvrdím, že jednání Čechů se hodí k tomu, aby tato irredenta byla přímo a ponenáhlu vytvořena. Neboť kdyby 3 1/2 milionu sudetských Němců bylo irredentisty, pak by český stát vůbec již neexistoval. Že existuje, že tak zvaný státní národ se svými 6 1/2 miliony duší může proti 3 1/2 milionu sudetských Němců udržeti stát jako mocenské postavení, že může ostatní menšinové nároky potlačovati, znásilňovati a že beztrestně může i všechny jejich nároky zkracovati, to jest znamení slabosti těchto menšin, žalostné znamení i německé slabosti, znamení špatné sudetskoněmecké politiky, která se dosud prováděla a která nedovedla síly sudetských Němců spojiti v jednotnou vůli, k jednotné obraně a k útočnému boji proti jakémukoliv potlačování.

Dr Beneš tedy tvrdí, že nikdo - pravil doslova nikdo - nikdo z Čechů a nikdo z Němců nepomýšlí na odtržení německé menšiny od československé vlasti. Mluví tedy o československé vlasti jako o zeměpisném celku, při čemž musím konstatovati, že jeho způsob vyjadřování jest naprosto nesprávný a zeměpisně mylný. V hranicích dnešního Československa jsou krajiny, které odevždy obývali Češi, ale jsou i krajiny, které, pokud se v dějinách objevují, obýval německý lid, ačkoliv nám, jak víte, úřední české dějiny upírají toto stálé osídlení a ačkoliv i president státu Masaryk, když přijel do této země dne 22. prosince 1918, považoval za nutno překroutiti dějinné skutečnosti a vylíčiti nás jako kolonisty a přistěhovalce. Toto Masarykovo mínění se nedá udržeti. Jak známo, již 6 století před přistěhováním Čechů sídlili v Čechách a na Moravě Markomani a Kvádové a udrželi se v horských pohraničních krajinách, když Češi zaujali vnitro Čech. Víme, že ve 13. století tehdejší čeští králové, jak se dá v dějinách prokázati, povolali nový široký proud německých nositelů kultury a podporovali jej, aby se přistěhoval do sudetských zemí, aby zde zakládal města, tvořil obce a přivedl k rozkvětu obchod a živnosti. Němci zde mají tedy svou vlast a lpějí na ní všemi vlákny svého srdce.

Dr Beneš dovozuje, že tyto krajiny osídlené rozličnými národy musejí i příště zůstati pospolu a že ze dvou důvodů není možné jejich roztržení, jak praví: "Německá menšina jest příliš značná, než aby Československo mohlo snésti její odtržení; ale není dosti významná, aby mohla tvořiti skutečně jednotný celek."

Chceme se poněkud zabývati těmito projevy dr Beneše. Rozváděje to blíže, praví: "První důvod: Naše země má životní zájem na německé menšině. Dejme tomu, že by se chtěla připojiti k říši, pak by to znamenalo, odevzdati jí celé Československo, a to by Evropa nedovolila. Hranice byla by od Prahy vzdálena 60 km. Čechy jsou mimo to nedělitelným zeměpisným celkem. Odříznete-li jednu část, odsuzuje zbytek k zániku." Nejprve zdůrazňuji cenné doznání, že podle dr Beneše má Československo životní zájem na německé menšině. Škoda, že pan dr Beneš to nerozvedl blíže a odůvodnil to jen zeměpisně, a to tím, že by hranice od Prahy byla vzdálena jen 60 km. Domnívám se, že to není důvod životní nutnosti německého území pro český stát. Neboť konec konců může býti hlavní město také přeloženo, je-li příliš blízko hranic a mohlo-li by se octnouti v nebezpečí. Máme toho důkazy, i z nedávné doby.

Nestačí také prostě říci: "Zeměpisná jednotka musí býti zachována." V dnešní době dopravy, techniky, je jistě sotva takový zeměpisný celek, jaký byl v dřívějších stoletích, celek, který byl v sobě úplně zaokrouhlen, kde hranicemi jsou řeky nebo pohoří. Ani ony nejsou dnes již překážkou. Spojiti a vytvořiti státy podle národopisných hledisek jest možné neobyčejně snadno, ba dokonce v období demokracie, kdy lid jest nejvyšším pramenem moci, vlastně docela přirozené a pochopitelné. (Posl. Horpynka [německy]: V době Kelloggova paktu není přece zapotřebí strategických hranic!) Velmi správně!

Jak lze tedy toto spojení odůvodňovati jako zeměpisný celek a nutnost, když se konec konců musí přece konstatovati, že ani dnešní hranice Československa v mnohých ohledech nejsou vůbec přirozené. Uvádím jen hranice na Chebsku, které přece po staletí patřilo k Německu. Uvádím hranice v severozápadních Čechách, které podle toku Labe zeměpisně a hospodářsky veskrze tíhnou k Německu. Uvádím pohraniční území na severní Moravě, ve Slezsku, na jižní Moravě, kde hranice vůbec nejsou zeměpisně viditelné, takže tyto krajiny mohly by právě tak dobře býti připojeny k sousednímu německému jazykovému území, ba podle svých přirozených předpokladů a podle obyvatelstva patřícího ke stejnému kmeni vlastně by k tomuto území připojeny býti měly. Takto by se ovšem ve střední Evropě vyloučilo velmi mnoho menšinových území a kdyby se nové uspořádání provedlo podle přirozených předpokladů a podle národopisných podmínek, podstatně by se zmenšily třecí plochy mezi jednotlivými národy a státy. Tím by se však zároveň splnilo i to, co, jak známo, Wilson kdysi při novém uspořádání světa, při uzavírání míru slíbil národům jako právo sebeurčení.

Zeměpisně nemá Československo žádného životního zájmu na německé menšině, ale zdá se, že jest pro Československo nutná, když vidíme, že Němci při svém vnitřním rozpoložení ve všech státech jsou nejlepšími občany a loyálně konají své povinnosti, zatím co pro jiné národy, i pro státní národ, není stát vlastně ničím jiným než dojnou krávou a jeslemi, z nichž se každý podle své možnosti obohacuje. Domnívám se, že nutnost naší příslušnosti k Československu mohli by Češi odůvodniti jen tím, že my sami jsme tmelem tohoto státu, že Češi, odkázáni sami na sebe, nesehnali by asi nutné státotvorné síly a v rozličných korupčních ostudách by konečně ztratili státní samostatnost. (Výkřiky posl. Horpynky.)

Při tom se musím postaviti proti mínění pana dr Beneše, že by oddělení německých území znamenalo, že by celé Československo musilo připadnouti k Německé říši, poněvadž zbývající český zbytek by tím byl odsouzen k zániku. Český stát, postavený na svou přirozenou základnu, omezený jen na své české kraje, mohl by jistě existovati sám pro sebe, ačkoliv přiznávám, že pro svou nepatrnou velikost byl by nucen hledati připojení k některému většímu sousedu a oporu v něm. Ostatně bych řekl, že celá moderní doba po tom volá a že jest přece heslem nynější doby, aby se tyto drobné státy spojily a aby se zabránilo nebezpečnému návratu do středověku, zřízení nepřekročitelných celních zdí, spojením přirozených hospodářských oblastí.

Síla hospodářských poměrů, tvrdím dále, tlak okolností sám sebou přemůže tyto drobné státečky při příštím vývoji. Komicky působí, když dr Beneš v této souvislosti musí přiznati, což ostatně popírám, že by Československo bez německých území nebylo schopno života. Při tom se mimovolně naskytuje otázka: Kdyby toto území, odkázáno samo na sebe, nebylo schopno života, proč pak musil býti tento stát založen? [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 24. května 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Jest zajímavé přečísti si v této souvislosti i poslední větu z výše uvedeného Mémoiru III, kde se praví: "Ctíme zásadu národnostní, ale nedomníváme se, že by se jí smělo užívati tam, kde ohrožuje nezávislost jiného národa" - mínění, které nutno veskrze odmítnouti.

Podle dr Beneše by ani Evropa vůbec nedovolila takového nového uspořádání. I zde musím bohužel vystoupiti proti mínění pana Beneše a přiznati se k tomu, že do uspořádání německých poměrů ve střední Evropě, Evropě všeobecně a Československu zvlášť, naprosto nic není, že to jsou nejvlastnější věci samého německého národa. V době absolutní panovnické moci, v době absolutismu, byla jistě vůle panovníka pro takové věci rozhodující, panovníka, který neomezeně rozhodoval o svých poddaných, neboť tehdy bylo přesvědčení, že stát není nic jiného než majetek panovníka, což se projevilo, jak známo, v Ludvíku XIV, zvláště ve výroku tohoto panovníka: "Stát jsem já." Ale tyto doby příkrého absolutismu dnes nenávratně minuly. Stát jest obyvatelstvo a odpovědní státníci nemají vlastně vykonávati nic jiného než vůli národů ve státě, a výše než zájmy státu jsou, jak známo, i podle českého mínění, zájmy národa. Řekl jsem, že podle českého mínění a dovolávám se při tom znovu slov, která pronesl Sís dne 6. května 1921 v Paříži: "Co jest vyšší? Zájmy státu nebo zájmy národa? Ani chvíli jsme my" - mínil Rašína, Kramáře a Habrmana - "kteří jsme byli a jsme vedeni národní orientací, nepochybovali, že máme závazky jen ke svému národu a nikdy ke státu, že musíme tento závazek splniti, neohlížejíce se na to, spácháme-li zločin proti psaným rakouským zákonům. Kdybychom byli tyto zákony zachovávali, byli bychom poškodili věc našeho národa a tím se provinili nejtěžším zločinem, zradou na vlastním národě." Vidíte tedy, že dnes nesmějí býti zájmy státu pohnutkou pro nové uspořádání, pro nové uspořádání světa a pro zakládání států, nýbrž jen vůle obyvatelstva samého. Zajímavé jest, co pan Beneš uvádí dále jako druhý důvod nutnosti, že tato území i příště mají zůstati zeměpisným celkem: "Německá menšina není dosti veliká, pravil, její styky s českým a slovenským živlem jsou neobyčejně spletité, jsou hospodářské, zeměpisné, dějinné a kulturní." Myslíme, že pan Beneš může klidně nám samým ponechati starost o německé území, že může svého času užíti lépe pro věc českého národa a jeho budoucnosti. 3 1/2 milionu sudetských Němců může existovati i když jsou odkázáni zcela sami na sebe. V Evropě jest mnoho jiných států, které mají mnohem méně obyvatelů, než jest 3 1/2 milionu sudetských Němců, které jsou menší a bezvýznamnější, uvádím jen Belgii, Švédsko, Norsko, Liechtensteinsko a mnoho jiných samostatných států. Ale vždyť my vůbec nechceme zůstati samostatní, my se chceme přirozeně připojiti jako pohraniční země ke své vlasti, abychom splynuli se zeměmi našeho kmene, a to Šumava a západní Čechy s Bavorskem, severní Čechy se Saskem, východní Čechy, severní Morava a Slezsko se sousedním Pruským Slezskem, abychom mohli kulturně a hospodářsky existovati, ba abychom se v tomto novém uspořádání mohli teprve správně vyvíjeti bez národního útisku a zkracování našich práv, to přece nepotřebuje odůvodnění, to nám přiznají i pan Beneš a Češi a nebudou moci toho popírati. Vývoj národa jest podle našeho mínění vůbec možný úplně a bezvýhradně teprve v národním státě. Byly doby, na př. za převratu, kdy se mnoho Němců domnívalo, že se jim v Československu povede lépe než v poraženém Německu, tu se domníval německý průmysl, že bude moci lépe obstáti zde v Československu v boji proti vysoce vyvinutému německému průmyslu v říši, poněvadž bude patřiti k vítěznému státu Československu. Myslím, že se zatím názory změnily. Zatím nastalé odumírání německého hospodářství, německého průmyslu, Čechy podle plánu prováděné a podporované, stále více se rozšiřující zbídačení, poučilo i německé snílky.

Místopředseda Roudnický (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že lhůta řečnická již uplynula.

Posl. dr Schollich (pokračuje): Myslím, že máme tak zřídka příležitost zde mluviti, že nám nebudete zkracovati i řečnickou lhůtu.

Místopředseda Roudnický (zvoní): Volám pana řečníka k pořádku.

Posl. dr Schollich (pokračuje): Jsem přesvědčen, že i bázeň před německou soutěží důkladně zmizí, poněvadž zatím německý průmysl úplně zašel. Beneš má pravdu, tvrdí-li, že styky sudetských Němců s českým národem jsou dnes neobyčejně spletité, ale nikoliv, jak on praví, zeměpisně, dějinně a kulturně, nýbrž jen hospodářsky, ovšem i hospodářsky nikoliv tak, aby nemohly býti příště znovu zpřetrhány. Neboť stát soustavně provozoval hospodářské spojování, stát tvořil sociální zařízení, jako Ústřední sociální pojišťovnu atd., zařízení říšská, zemská a okresní, ba dokonce hospodářské svazy byly často spojovány, jen aby se společný život stal pro příště neroztržitelný. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Než všechno to nezdrží přirozeného vývoje, jen to poněkud ztíží rozchod. Ale naprosto nesprávné jest, když Beneš praví: "Německé okresy potřebují Prahy, která jest jejich přirozeným ústředím, právě jako Praha potřebuje jich jako dodavatelů a zákazníků." Nikoliv, toto mínění jest naprosto nesprávne. Sudetští Němci naprosto Prahy nepotřebují, naprosto nepotřebují pražského ústředí, třebaže Češi chtějí z Prahy uměle udělati ústředí i pro Němce, třebaže zde proti vůli uvědomělého německého obyvatelstva zadržují německé vzdělávací ústavy, vysoké školy, a odmítají je přeložiti, poněvadž vědí, že tyto německé ústavy v cizonárodním okolí zde musejí zajíti. Národní Praha pana dr Baxy učinila se na venkově svými činy bohudík úplně nenáviděnou, německý venkov se vyhýbá Praze, vyhýbá se tomu, aby své těžce vydělané peníze přinášel do Prahy českým horkokrevným živlům a dával je vydělati lidem, kteří v nejlepším případě jsou sice dobří šovinisté, ale špatní obchodníci. Německý venkov nemá pro hlavní město Prahu nic, pro hlavní město Prahu, která netrpí německých nápisů a která nejlépe a nejnázorněji dokazuje národní nesnášenlivost a malicherného kramářského ducha, která ukazuje, že naprosto nedorostla ještě velikosti hlavního města. Sudetští Němci obdivují se pouze pražským Němcům, kteří na tak těžkém místě proti celému světu nepřátel, proti celému světu nenávisti a národnostního utlačování zachovávají své místo a hájí je všemi prostředky a s napětím všech sil.

Na otázku, zdali se německá menšina v Československu smířila se svým osudem, odpovídá dr Beneš takto: "Přizpůsobuje se úplně nynějším poměrům, národnostní odpor pravidelně mizí. Všichni uznávají význam všeobecné spolupráce. Dvě nejvýznamnější strany, agrárníci a sociální demokrati, jsou ve vládě, jsou členy vlády. Náš stát jest první, který připustil své menšiny k moci. Jsou zde četné menšinové školy; podívejte se na př. na Maďary; mají u nás poměrně více škol než v Maďarsku. Naše menšiny smířily se se svým osudem a zajímají se jako většina o harmonický vývoj Československa." Kolik slov, tolik nesprávností, tolik zkreslení. Není správné, že národnostní odpor pravidelně mizí. Naopak jest pravdou, že národnostní odpor přes šestiletou účast německých stran ve vládě nebo snad právě proto, že tato účast odhalila německou bezmocnost...