Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Nový. Dávám mu slovo.

Posl. Nový: Slavná sněmovno! Projednávaná osnova zákona o odškodnění nemocí z povolání vyplňuje citelnou mezeru v soc. pojišťovacích zákonech. Až dosud byli dělníci jako oběti svého povolání vyřaděni z výrobního procesu, aniž bylo pamatováno na ně a zejména na jejich rodiny. Naše pojišťovací zákony znají dosud pouze tělesná zranění. Teprve nyní obrací se zřetel na nemoci, jimiž trpí dělníci některých odborů, jako na přímý následek povahy práce. Je jen velmi litovati, že se tak nestalo dříve. Odškodnění nemocí z povolání přenáší se na úrazové pojištění, jež se takto vhodně doplňuje.

Budiž mi dovoleno zdůrazniti při této příležitosti, že úrazový zákon vyžaduje značných změn. Jde především o to, aby se přizpůsobil novým výrobním poměrům. Úrazový zákon je jediným soc. pojišťovacím zákonem z minulého století, který platí beze změny - až na nepatrnou novelu z r. 1917.

Nemůže býti pochyby, že od r. 1887 se hospodářské a výrobní poměry velmi podstatně změnily. Zcela správně je uvedeno ve zprávě výboru soc.-politického k projednávanému návrhu, že nemoci z povolání vznikají racionalisací a novými metodami pracovními rychleji než za éry starých pracovních forem. To ovšem platí také o tělesném zranění.

V dřívější době byl nejnebezpečnějším strojem, co se úrazu týče, parní stroj. Dnes ovšem připadá na úrazy zaviněné parním strojem z ročního průměru ne celých 5 setin procenta. Za to však rozmohlo se velmi rychle v ohromných rozměrech používání nových hnacích sil, a to zejména elektřiny a výbušných látek. Překotná racionalisace továren a dílen vyřadila z velké části lidskou pracovní sílu, aby ji nahradila pracovní silou levnější, snadno ovladatelnou v podobě nejrůznějších strojů o velké, ba přímo závratné výkonnosti. Technika, zejména v poválečných letech, vyrazila velmi kupředu. Pracovní tempo v továrnách se zmnohonásobilo a tím se také pochopitelně nebezpečí úrazu velmi značně zvětšilo.

Značný počet úrazů je také zaviněn nízkou mzdou v podobě úkolových lístků, které jsou hlavně rozšířeny v kovoprůmyslu a které ženou dělníka k šílenému chvatu, který se stává namnoze velmi osudným. V důsledku toho všeho stoupá v poslední době rok od roku počet úrazů. Živnostenské inspektoráty hlásily r. 1929 55.646 úrazů, ale r. 1930 již 75.366, t. j. během jednoho roku více o 19.720. Při tom ovšem dlužno uvážiti, že r. 1930 byl počet zaměstnaných dělníků postupující krisí již značně menší. Tento vzrůst je pochopitelně také patrný v pojišťovacích ústavech. Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy vykazovala r. 1921 9.308 odškodněných úrazů, ale r. 1931 již 20.445.

Národohospodářské ztráty, zaviněné úrazy, se odhadují ročně na více než na 1 miliardu. Ovšem pro dělníky, jimž byla vzata úrazem pracovní schopnost, znamená to při dnešních nedostatečných rentách velmi těžký a bědný život. Tím hůře však je těm dělníkům nebo pozůstalým, kteří nebyli úrazově pojištěni. Kdyby existovala statistika vdov a sirotků po dělnících, kteří zemřeli následkem úrazu a nebyli pojištěni, pak teprve by vynikl skutečný příšerný stav. Je tedy nejen v zájmu pracující třídy, nýbrž i v zájmu všeobecném, aby každá osoba, vydělávající si chléb prací svých rukou, byla povinně úrazově pojištěna, ať je již zaměstnána v kterémkoli podniku a při jakékoli práci. Rozšíření působnosti úrazového zákona na všechny obory práce stalo se již dávno nutností.

Že se u nás nevěnuje dostatečná péče otázkám úrazovým, svědčí také fakt, že revise o zařadění podniků pod úrazové pojištění se provedla naposledy asi r. 1915, ačkoli se má podle zákona prováděti každých 5 roků.

Je velmi mnoho křivd, jimiž trpí dělnická třída. Domnívám se však, že největší křivda je páchána na invalidech práce. Nejenže odškodné nezabezpečuje ani nutné minimum obživy, ale dosavadní zákon připouští i jiné křiklavé nespravedlnosti. Na př. učeň utrpí úraz, v důsledku něhož ztratí 50% pracovní schopnosti. Postiženému vyměří se důchod z nejnižší mzdové stupnice, ve které byl vzhledem k svému výdělku zařazen, a tento tak nepatrný peníz, který je vším možným jenom ne úrazovým důchodem, doprovází jej až na konec jeho bědného života. Že za málo roků stal se z učně dospělý muž s určitými nároky na život, zákon ovšem neví.

Tedy úměrné zvýšení rent těch důchodců, kteří utrpěli úraz jako mladiství zaměstnanci, je velmi na místě a velmi akutní, jako také zvýšení úrazových důchodů a tím i důchodů vdovských a sirotčích. Ani nejvyšší důchod nedává zmrzačenému dělníku a jeho rodině nejnutnější prostředky na živobytí. Je to tedy zcela samozřejmé, když důchod vypočítává se podle ztráty pracovní schopnosti ze 2/3 ročního výdělku, který se v nejlepším případě stanoví nejvýše částkou 12.000 Kč.

Učiněné martyrium musí však prožívati všichni ti nešťastníci, které stihl větší úraz a kteří nejsou po vyléčení ihned schopni nastoupiti práci. Je to proto, poněvadž je z nemocenské pojišťovny vybaven. Skončí mu také nemocenská podpora a nyní musí čekati namnoze řadu týdnů, nežli je skončeno příslušné řízení v úrazové pojišťovně, aby mu mohl býti důchod poukázán. Po tuto dobu, nežli se tak stane, tento postižený dělník nemá naprosto žádného příjmu. Tento stav je s hlediska soc. politického naprosto nesnesitelný a ukazuje, že náprava je zde kategorickým příkazem. Již tato věc svědčí o tom, jak důležitá jest u nás otázka unifikace soc. pojišťovacích zákonů. Má-li úrazový zákon značné nedostatky a byl-li překonán poměry, platí to v plné míře o úrazovém soudnictví. Dozorčí soudy úrazových pojišťoven jednají o životních zájmech zmrzačených dělníků a jejich pozůstalých, avšak řízení u těchto soudů zdaleka neodpovídá vážnosti projednávaných případů. Tyto případy u úrazových soudů se bagatelisují, vyřizují se hromadně a postupuje se tak, že u žádného jiného soudu se tímto způsobem nevyřizuje nejpodřadnější otázka. U každého soudu projednává se nejpodružnější věc s mnohem větší vážností než existenční otázka invalidů práce u našich rozhodčích soudů úrazových pojišťoven.

Dlužno také při tom uvésti, že rozhodčí soudy nemají dokonce zákonitých předpisů o řízení. Při tom také upozorňuji, že přísedící pražského rozhodčího soudu byli naposledy voleni r. 1912. Ti všichni, kdož hledají ochrany u těchto soudů, odcházejí ovšem v hlubokém ponížení a s pocitem veliké nespravedlnosti. Nejvážnější ovšem při tom je, že z rozhodnutí rozhodčích soudů není žádného odvolání, neboť rozhodují s konečnou platností.

Z toho, co jsem stručně uvedl, je viděti, že úrazový zákon a také úrazové soudnictví vyžaduje velkých reforem, odpovídajících potřebám doby a požadavkům pracující třídy. Vítáme osnovu zákona o odškodnění nemocí z povolání a žádáme při tom naléhavě, aby vláda předložila návrh na reformu celého úrazového zákona a také ovšem úrazového soudnictví. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Šalát. Dávám mu slovo.

Posl. Šalát: Slávna snemovňa! Vláda pod č. 737 predostiera parlamentu návrh zákona o odškodnení chorôb z povolania. Senát Československej republiky už rokoval o tomto zákone a svoje usnesenie pod č. 1770 predostrel poslaneckej snemovni, pripojivši k nemu svoju rezolúciu, v ktorej sa ukladá vláde a zvlášť ministerstvu soc. pečlivosti, aby sa vypracovala osnova o sjednotení nemocenského a úrazového poistenia.

Soc.-politický výbor posl. snemovne v dvoch zasadnutiach sa obšírne zaoberal s touto osnovou a zo všetkých prejavov či vládnych či opozičných bolo zrejmé, že zásadne sa nik nestavia oproti tejto predlohe zákona, len čo do jej obsahu a uskutočnenia sa vyskytly náležité obavy a posudky.

Zákon tento má byť vlastne len prijatím oného návrhu smluvy, ktorý už r. 1925 bol VII. Medzinárodnou konferenciou práce v Ženeve vyslovený o odškodnení chorôb z povolania a bol predostretý vládam jednotlivých štátov. Mnohé štáty už dávno prijaly a uzákonily túto smluvu, len u nás, kde je toľko hlučnej samochvály o pokroku a o sociálnom cítení, sa dlho otáľalo s uzákonením tejto smluvy. Asi nebolo k tomu stihu pre samé divoko stranícke boje, pre hašterivosť vládnych strán a pre ťažkopádnosť vládnej spolupráce. Medzinárodný úrad práce z vonku a zamestnanecké kruhy z dnu musely neprestajne doliehať na naše vládne kruhy, aby sa rokovalo už aj u nás o odškodnení chorôb z povolania. Túto opozdenosť zazlievali v soc. politickom výbore opoziční rečníci.

My Slováci zásadne vítame túto predlohu sociálnu, zastávajúcu sa chudobných, nemocných, v ťažkej práci o zdravie prišlých ľudí, ale nemôžeme zamlčať niektoré svoje obavy a kritické poznámky.

Pre veľkú časť slovenského robotníctva prichádza táto osnova už celkom opozdeno, lebo je táto časť robotníctva trvale nezamestnaná, takže bez zlomyseľnosti možno riecť, že neveríme v dobré účinky tejto osnovy, lebo bude už len pochybnou injekciou pre našu zúfalú, hladom a nezamestnanosťou strápenú chudobu, bude len sťaby podozrivou potechou lekára, povoľujúceho umierajúcemu, že už môže všetko jesť. Na túto osnovu, zásadne ináč zdravú, bude sa môcť na Slovensku trpko vzdychať: Akéže odškodnenie nám môže poskytnúť za choroby, nadobudnuté z povolania, keď sú fabriky, sklárne, bane, podniky zastavené, keď niet práce, keď premnohým vlastne len trvalá nezamestnanosť zostala povolaním.

A na nemoce, suchoty, slabosť z tohoto "povolania", čiže z trvalej nezamestnanosti nadobudnuté sa tento zákon nebude vzťahovať, ani na tie nemoce, ktoré si Slováci nateraz a do budúcna nezamestnaní boli nadobudli v niekdajšom svojom povolaní.

Slovenská zúfalá chudobo, terajšia koalícia robí si z teba touto osnovou zákona krutý žart, lebo vyzerá to tak, ako by ti volala: Nezamestnaná chudobo, tu máš veľké nič, chyť si ho dobre!

Pán posl. Taub v soc.-politickom výbore sa bol vyslovil: "Tento zákon bude mimoriadneho významu". Mal ovšem podotknúť, že len pre Čechy, Moravu a Sliezsko. V srdciach nezamestnaných Slovákov vzbudí tento zákon len trpký žial, hádam i závisť, spojenú s touto výčitkou: Hľa, teraz keď sme už bez práce, bez povolania, teraz už naši pokrokoví, ultrasociálni mudrci vedeli vyniesť zákon na odškodnenie chorôb z povolania.

Aká dojímavá je starosť našich pánov centralistov o ochranu zamoravských záujmov, zamoravského živlu, taká okatá je ich úzkoprsosť, skúposť, nevšímavosť a tvrdosť, prejavovaná voči slovenským potrebám! Opozdené vydanie tohto sociálneho zákona je toho klasickým príkladom.

Po zániku podnikov spiecha sa s touto osnovou zákona, akoby s ironiou na pohreb.

V soc.-politickom výbore viacerí poslanci vyslovili svoje obavy nad tým, že aké bude finančné zaťaženie, vyplývajúce z tohto zákona, kto ho bude snášať, kde a ako sa vezme úhrada, lebo predloha o tom hrobovite a záhadne mlčí, takže odhlasovanie tohto zákona je akýmsi odvážnym salto mortalom, skokom do neistej tmy.

U nás veľa je pyšnej samochvály o sociálnom pokroku, o sociálnej odbornosti. Nuž pýtam sa: Či sa pred nastolením tejto sociálnej predlohy nemohol odborníkmi dať náležite preštudovať spôsob, ako sa po stránke finančnej prevádza toto nové ustanovenie sociálne v oných štátoch, v ktorých je už dávno uvedené v život? Či pre túto povrchnosť tejto osnovy nezbujnejú mrzuté vexácie zamestnávateľov, utýraných už dosiaľ úrazovou a nemocenskou poisťovňou? Alebo či tieto sociálne ústavy si jednoducho a pohodlne nevystrú pravicu s kategorickou žiadosťou: Vládo, keď si nám odhlasovala nové ťarchy a starosti o odškodnení chorôb z povolania, daj nám k tomu i subvencie, fondy, prostriedky!

Takýmto spôsobom rozpočet ministerstva soc. pečlivosti zaťaží sa novou a značnou výdajovou položkou, čo v dobe hospodárskej krízy je nemilou novinkou.

Naprosto nie sme proti zdravému pokroku sociálnemu, ani proti všemožnej starosti o biednych a chorých ľudí, ale prizvukujeme, že odborní a vládni sociologovia majú bedlivo hľadať oný stredný spôsob sociálneho pokroku, ktorým by sa pomáhalo i chudobným, ale ani podnikavosť, možnosť práce by sa nezaťažovala príliš ťažkými sociálnymi bremenami. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Všeobecne je známé na pr., že pre bezohľadné vymáhanie vysokých nemocensko- a úrazovo-poistných poplatkov tisíci a tisíci zamestnávatelia boli nútení obmedziť počet najímaných pracovných síl (kočišov, nádenníkov, bírešov, slúžky, tovaryšov, atď.), čím sa chudobným vrstvám zacpaly pramene výživy, roboty a teda aj možnosti byť poisteným, sociálne zabezpečeným.

Dnes tisíce zamestnávateľov a podnikateľov sú krajne roztrpčené a znechutené pre bezohľadné a premrštené vyrubovanie a vymáhanie sociálno-poistných poplatkov i hovoria si: Keby sa to vskutku a svedomite obracalo na podporu a liečenie chudobných, nuž nech by sa platilo tých 11% zo mzdy, totiž 3% úrazového a 4% nemocenského zo stránky zamestnávateľa a 4% nemocenského zo stránky zamestnanca.

Sami chudobní zamestnanci sa trpko žalujú: Len sa platí to nemocenské, úrazové a starobné a máloktorý bedár má z toho osohu. Stavajú sa samé paláce rôznych sociálnych ustanovizní s prepychovým zariadením, dávajú sa veľké, kvalifikácii a výkonnosti naprosto neprimerané platy a odmeny pre vedúcich činiteľov týchto sociálnych inštitúcií, kupujú sa autá, jazdí sa veľkopansky za peniaze chudoby, robia sa deficity, ba mrzké defraudácie, a ty, chudobo, trp a plať bez slova i so zamestnávateľmi, ak nechceš mať kruté procesy a exekúcie, nahnaté ti vedúcimi a svojvoľnými panošmi sociálnych inštitúcií.

Dnešný stav a dnešný spôsob učinkovania našich sociálno-poistných inštitúcií je praobyčajným diskreditovaním sociálneho cítenia, sociálnej a humánnej ideologie, je to zrada a zprenevera voči chudobným vrstvám.

Ustanovizne tieto nateraz nie sú ochráncami záujmov chudoby, ale len diktátorskými hniezdami lžisociálnych vedúcich funkcionárov, sú len hojnými výživnými prameňami sopár šťastlivcov.

Neni divu, keď sa dnes čo raz hlasnejšie volá po zoštátnení sociálnopoistných ustanovizní, alebo po prísnom štátnom dozore na ne. Nech nie sú štátom v štáte! Nech nie sú teplými hniezdami niektorých politických strán a ich operených miláčkov.

To, že ani napriek stálemu volaniu po prevedení volieb do sociálnopoistných ustanovizní neboly tieto voľby nariadené a vykonané, nemožno inak nazvať než svojvoľným, diktátorským cynizmom tých kruhov, od ktorých to závisí.

V soc.-politickom výbore sme nedávno s kol. Čuříkom podali rezolučný návrh o naliehavých reformách sociálneho poistenia. Kedže tam na hanbu demokratického parlamentarizmu bez meritorného pojednávania bol odmrštený, podávame ho znova plenu poslaneckej snemovne. Znie takto:

Rezolučný návrh posl. Čuříka a posl. Šaláta k vládnemu návrhu tisk 737 a k usneseniu senátu č. 1770 (tisk 748).

Poslanecká snemovňa sa usnáša:

1. Vláda sa vyzýva, aby predložila návrh zákona, ktorým sa ustanoví nová organizácia a nový demokratický volebný poriadok do úrazových poistovieň s ustálením lehoty pre prvé voľby najpozdejšie do 1. júla 1932.

2. Dôchodky poistencov úrazových nech sú zvýšené, aby zodpovedaly 80% základnej mzdy so všetkými pôžitkami. Nech je sriadený vrchný poisťovací súd ako odvolávacia inštancia oproti rozsudkom úrazových súdov.

3. Nech je prevedené slúčenie poistenia nemocenského a úrazového cieľom sníženia režie a zlepšenia nemocenských nárokov a hlavne cieľom zvýšenia liečebnej pečlivosti lekárskej, nemocničnej a v liečebných ústavoch vôbec.

4. Vláda nech predloží návrh zákona o povinnom úrazovom poistení poľnohospodárskych a lesných robotníkov i v historických zemiach.

Vieme síce vopred, že tento náš dobre mienený návrh - keďže dnešná demokratická koalícia sa vo svojom vladárení riadi nedemokratickým heslom: sic volo, sic jubeo - bude odmietnutý, no aspoň nám nikto a tým menej pán ministerský predseda nebude môcť vytýkať, že si opozícia nekoná svoju úlohu kritika a nabádateľa vlády k činnosti.

Ináč, nakoľko sa dnes vládnou koalíciou podlamuje pracovná chuť zákonodarných zástupcov ľudu, toho najnovším pikantným dôkazom je to, že sociálne-politický výbor poslaneckej snemovne neprijal, ba ani meritórne neprejednal rezolúciu senátu, pripojenú k návrhu zákona o odškodnení chorôb z povolania. Povedalo sa na ňu, že je neodborne a povrchne sostavená. Nuž není dosť, že dnešná diktátorská koalícia a limine odmieta všetky opozičné návrhy a rezolúcie, lež morálne fackuje i svojich spoluvládnych činiteľov zo senátu, dezavujúc a bagatelizujúc ich prácu.

Senát vo svojej rezolúcii sa dožaduje sjednotenia sociálno-politických ustanovizní a tým aj zlacnenia ich režie.

No, vládnym činiteľom to neni po chuti, lebo by nemohli na úkor chudoby odmieňať svojich agitátorov, v tak hojnom počte sediacich a bohato platených v sociálnopoistných ústavoch.

Obávame sa, že i tento nový zákon bude slúžiť len k dobru funkcionárov sociálnopoistných ústavov a nie k dobru chorých, ktorí len horko-ťažko, ba snáď len súdnymi procesmi budú môcť dokazovať, že tá ktorá choroba je nadobudnutá z povolania a nie nahodile alebo z rodu.

Keďže lekári sociálnopoistných ústavov majú prísne nariadené: šetriť, nepredpisovať drahé lieky, neliečiť draho a odborne, aby stačilo na paláce, autá a veľké platy pánov vedúcich, nuž z nehumánnej sporivosti nebudú uznávať ani choroby z povolania a tak tento nový sociálny liek sa zmení v jedovatý prameň roztrpčenosti odmietnutých, chorých chudákov.

Neni to zlomyseľný predsudok, lež skôr smutná predtucha, a to preto, lebo uskutočňovaním tohto zákona budú poverení tí istí ľudia, tie samé ustanovizne, čo prevádzajú nariadenia o nemocenskom, úrazovom a starobnom poistení. Ako si počínajú pri týchto, tak budú uvádzať v život i nový sociálny výdobytok.

Mohli by sme na stá smutných prípadov pospomínať, ako nemocenské, úrazové a starobné poisťovne ukrátily svojich klientov, ako veksujú zamestnávateľov, tak že dnes mimo väzníc niet, hádam, širokými vrstvami nenávidenejších ustanovizní, než tieto praobyčajné hniezda sporov, ekzekúcií a očividomého ukracovania chudobných poistencov.

Čo zákonodarcovia mienili a vyniesli dobre a šľachetne, to sa v praksi veľa ráz zkazilo, zhumplovalo vinou sobeckých, bezcitných, lžisociálnych pracovníkov a ovšem aj vinou samých vynášateľov zákona preto, že buďto z ľahostajnosti, alebo zo straníckych dôvodov nedozerali na to, že kto, ako a kde spotvoril zákon v praksi.

Starosťou spravodlivej ľudovlády nemá byť len to: nafabrikovať čím viac zvučných, na papieri krásnych zákonov, ale jej prísnou povinnosťou je aj bedlivo dozerať, čo sa s nimi a pod ich záštitou deje v živote.

Keď taký chudák, občan z Môťovej pri Zvolene, menom Povaľač, prijde v zamestnaní o nohu, vyleží si v nemocniciach pár mesiacov vo smrteľnom zápase a keď sa horkoťažko zotaví a hlásí sa o úrazovú rentu a z bratislavskej úrazovne prijde mu tvrdá odpoveď, že sa mu úrazová renta nepriznáva, lebo si - vraj - neskoro zaslal nárokovú prihlášku, na takýto neľudský spôsob prevádzania sociálneho zákona sa - s odpustením za výraz - len s opovržením odpľuje.

Takýto je ten moderný, nekresťanský "sociálny cit" lžisociálnych pracovníkov, ktorí sú vstave cynicky požadovať, aby sa chudobný, málo učený človek ešte i v smrteľnom zápase ponáhľal chytro vyplniť blanketu, vypísať žiadosť, zaopatriť si domovský, krstný list, lekárske svedoctvo a čo len nie.

Keď možno brať, habať, ekzekvovať, pokuty váľať, autom doleteť na kontrolu zamestnávateľov, vyšťúrať chyby v obchodných knihách zamestnávateľov, na to sú naše sociálnopoistné ustanovizne chytré ani draci, ale keď treba dať, povoliť, priznať, liečiť, lekára občas vyslať na inspekčnú cestu, na to sú už mrzko skúpe, váhavé, ani Fabius Cunctator.

Lekárnici sa ponosujú, že za lieky, vydané na nemocenské poukázky, je im platené nemocenskou len po 8-9mesačnom čakaní a vymáhaní. Koľká to obchodná ztrata pre lekárnikov, koľký to úrokový zisk pre nemocenské, ktoré si tak rafinovane a na čas hľadia vymáhať nemocenské poplatky.

Nemocenskí lekári sa tiež ponosujú na príliš pozdné vyplácanie ich honorárov od sociálnych poisťovieň.

Pacienti sa zas ponosujú: Žiadneho účinnejšieho lieku, ani odbornejšej liečby človek nemôže dostať od nemocenských lekárov, lebo sa každý vyhovára: "Ak chcete mať drahší liek, lepšiu liečbu, zaplaťte si, lebo nemocenská to nepovolí a ja, uznajte, nemôžem za vás platiť lieky, ani zdarma vás liečiť". A preto nejedon pacient bedáka: "Tak načo sú vlastne tie nemocenské poisťovne, načo sa im platia príspevky, keď človeka chudobného bez pomoci nechajú hynúť, trpieť, ba i umierať, ak sám na svoje trovy nedá sa vyliečiť?"

Už by bolo na čase previesť prísnu reštrikciu platov, režie a personálu sociálno-poistných ustanovizní a hneď by sa našlo viac prostriedkov na liečenie a podporovanie chudobných poistencov. Ako kuriozum uvádzam následovné, zistené dáta: Riaditeľ nemocenskej poisťovne v Banskej Bystrici má nateraz mesačne vyše 4000 Kč platu, jeho kvalifikáciou sú 4 triedy meštianky. Dnes má z peňazí chudoby viac platu ako dvaja univerzitne vzdelaní stredoškolskí profesori spolu. To je výdobytok sociálneho pokroku. Iní riaditelia nemocenských a úrazových poisťovieň sú ešte lepšie honorovaní. Banskobystrická nemocenská má 30 úradníkov, poistencov 12.920, stavba jej paláca stála 2,250.000 Kč. Tak sa gazduje s peniazmi chudoby!

K spravovaniu našich sociálnopoistných ustanovizní je potrebný výber statočných a svedomitých pracovníkov, ktorí by zamedzili defraudácie, zlé šafárenie a stranícke výčiny v týchto ústavoch zprvu tak zbujnevšie.

Smutná defraudácia nemocenských poplatkov v Kremnici, v Brezne a inde ešte i teraz žije. Sociálny pokrok v podobe sociálnych ustanovizní len vtedy možno vítať, za zdravý, osožný a potrebný uznávať, keď jeho pevným základom bude spravodlivosť, nestrannosť, pravý ľudomilný sociálny cit, láska k bližnému, čoho, žiaľ, nateraz ešte hodne postrádame.

Nemožno za zdravý systém sociálnopoistný považovať to, keď jeho prevádzaním sú poverené rôzné zkompromitované osobnosti, keď na príklad pražská ústredná sociálna poistovňa istého svojho zkompromitovaného tajomníka preložila do Bratislavy účinkovať. Slovensko neni temnou koloniou, aby sa tu mohli z trestu, alebo ku schovaniu posielať diskreditovaní, zlej povesti občania historických zemí. (Tak je!)

Naše sociálno-poistné ustanovizne nemajú a nesmú byť úkrytmi a poslednými útočišťami rytierov smutnej povesti.

Zamestávaťelia z okolia Košíc v časopise "Országos Hiradó" v 15 čísle, I. ročník zo dňa 22. mája t. r. ostro ohradzujú sa oproti tomu, že košická nemocenská miení povýšiť nemocenské poplatky. Zazlievajú veľké osobné, režijné výdavky nemocenskej. Ponosujú sa, že neboly prevedené voľby do nemocenskej a že zamestnávatelia sú skoro celkom vytisknutí z vplyvu na nemocenskú.

Remeselníci sa ponosujú, že sa od učňov a tovaryšov počnúc rokom 16tým musia platiť nemocenské a invalidné poplatky, ale keď sa títo neskôr osamostatnia, prepadne im nárok na akú takú podporu, ani odbytného nedostanú, kým na pr. slúžky, vydavšie sa, dostanú výbavné.

Osnovatelia sociálnych zákonov nepamätali ani na riešenie dosť častých prípadov, keď je niekto učňom, alebo tovaryšom u svojho otcamajstra, bez smluvných zaviazaností, jedine len ako člen rodiny, bez ustáleného platu, ale zato nemocenské a invalidné poplatky sa zaň bezohľadne vymáhajú.

V soc.-politickom výbore bolo vážne vytýkané, že tabulka, čiže soznam chorôb, uznateľných za choroby z povolania, je nedostatočný, že malo ich byť viac výslovne uvedených, aby nenastaly spory a zbytočné procesy, zvlášť keď je vedomo, aké úzkoprsé sú poisťovne vtedy, keď treba dať, priznať.

Neobstojí tu vládna výhovorka pána referenta, že však na to sú nemocenskí lekári, aby z prípadu na prípad podali mienku a diagnózu. S tým podávaním lekárskej mienky a diagnózy bude asi tak, ako s liečením a s liekami na "útraty" nemocenskej poistovne, slovom, že pacienti budú všemožne odbýjaní, len aby sa im nemusely priznať renty za choroby z povolania. (Výkřiky posl. Bendy.)

Keď vo Švajciarsku vedeli výslovne uviesť do tabulky 40 druhov chorôb, zákonite sa odškodniť majúcich, v Anglii 80 a v Holandsku až 204, mohly sa u nás zákonom ustáliť presnejšie direktívy.

Keďže prítomná osnova zákona má na sebe viaceré známky nedokonalosti a nevedno ani, ako bude uvádzaná v život, ač zásadne nie sme proti nej, predsa hlasovania za ňu sa nezúčastníme. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. dr Schollich.

Posl. dr Schollich (německy): Dámy a pánové! Projednává se zákon o nemocech z povolání. Držím se tedy veskrze v mezích denního pořadu, když se při této příležitosti budu zabývati jistými vývody pana ministra zahraničních věcí dr Beneše. Neboť u něho jde také o nemoc z povolání, která se všeobecně označuje jako mnohomluvnost, jest ovšem všeobecně nebezpečná a může způsobiti neobyčejně velkou škodu.

Žijeme v době, která v prolhanosti nemá sobě rovné, ve které ovládá veřejnost lež, sprostota, neupřímnost, umění překrucovati, svatoušství a příval frází považuje se za nejvhodnější prostředek v diplomatickém pletichářství. Zatím co nynější odpovědní státníci byli demokracií, demokratickou vlnou nynější doby ze svého velmi skromného života vyneseni na místa, pro něž si nepřinášejí sice žádných schopností, ale jistě určitou dávku vrozené drzosti a silné domýšlivosti a ve svých projevech jen překypují pokryteckými frázemi o demokracii, demokratické svobodě, lidskosti a lidské důstojnosti, zatím co všechny tyto demokratické státy nynější doby ve své ústavě mají zásadu, že lid jest pramenem vší moci, že všechna práva musejí vycházeti z lidu a že všichni státní občané jsou si před zákonem rovni, že nesmí docházeti k žádnému náboženskému, národnostnímu, sociálnímu ani hospodářskému poškozování při vývoji jednotlivých národů, ukazují proti tomu činy těchto států a národů a jejich vedoucích státníků opak a denně znovu dokazují, že to všechno jest jen žvást pro několik hlupáků, kteří se chtějí dáti oklamati a kteří na tento podvod naletí a považují jej za bernou minci. Dnes více než kdy jindy platí pro novou demokracii, pro diplomatickou schopnost jednotlivých státníků, že mnoho slov slouží jen k tomu, aby se zakryly myšlenky. Nebyla ještě doba v dějinném vývoji, která by byla tak neupřímná a korupční jako toto slavné období demokracie. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 24. května 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz těsnopiseckou zprávu o 189. schůzi posl. sněmovny.] Na důkaz svého tvrzení mohl bych sáhnouti do minulosti, mohl bych také podati nesčetné důkazy pro jeho správnost z velmi nedávné minulosti. Chci však přestati jen na projevech, které učinil velice zaměstnaný pan ministr zahraničních věcí Beneš nedávno ke zpravodaji "Tribune de Lausanne" a které nesmějí zůstati bez odpovědi, poněvadž se zabývají stanoviskem sudetských Němců k československému státu. Bylo by tím snadno lze vzbuditi dojem, že mínění vyslovené dr Benešem jest správné, kdybychom nevyvrátili, že souhlasí s pravdou, že se tedy v něm zrcadlí nálada, duševní stav sudetských Němců.