Pokud se týče čl. I zákona, žádali jsme svým návrhem snížení daně z 23 Kč na 15 Kč i včetně s poplatkem 8 Kč hlavně u výroby ovocného lihu s odůvodněním, že v dnešní těžké hospodářské situaci na venkově má míti strážce státního pokladu pan ministr financí na zřeteli při dnešní klesající tendenci všech zemědělských produktů a výrobků situaci tuto ulehčiti snižováním daní a nemá zde býti tendence daně zvyšovati a případně nové zaváděti.

Tato směrnice ministerstva financí nemůže a nebude míti praktického významu pro státní pokladnu. Nechci býti prorokem, tvrdím-li, že pan ministr v tomto postupu se dožije brzkého zklamání. U zemědělců není dnes žádných přebytečných výrobků k odprodeji, není za co tržiti, není ani na nejnutnější potřeby v domácnosti a k výživě rodiny, dluh se hromadí na dluh, peněžní ústavy zastavují půjčování peněz, exekuce stíhá exekuci, prodávají se usedlosti, zemědělská půda, a při tom se dlužné daně vymáhají někdy strohým způsobem. Postup tento neslouží nikterak ke cti našim úřadům v očích občanstva a poplatnictva.

Náš parlament by se měl již jednou zabývati otázkou, zda je zdravé a prospěšné našemu hospodářskému životu, zvyšovati a zaváděti nové daně v této těžké době a tímto zvyšováním zdražovati věci denní potřeby pro nejširší vrstvy lidové, kdy nákupní schopnost občanstva klesá a kdy daňová nosnost našeho poplatnictva dostoupila téměř nejvyššího bodu. Přiznejme si otevřeně a upřímně? Neměli bychom se ihned zabývati otázkou zlevnění naší drahé státní administrativy? Když je zle, je nutno, aby všichni občané pomáhali a přinášeli oběti svému státu a ne jen některé vrstvy obyvatelstva. Nebudu se dále o této otázce šířiti a ponechám ji k diskusi tohoto parlamentu.

Ke čl. II tohoto zákona podali jsme své vlastní podrobné návrhy a domáhali se starých práv a výhod výroby 60 l slivovice u každého jednotlivce a taktéž hájili jsme požadavek zemědělců o ponechání paušalovaných pálenic. Lituji velmi, že tento spravedlivý požadavek nebyl plně uznán a uskutečněn pro nepochopení povolaných činitelů.

Při projednávání tohoto zákona nemohu též opominouti poukázati, že tímto zákonem o zvýšené výrobě lihu nejsou plně uspokojeny kraje bramborářské, tím méně však kraje a oblasti řepařské. Tímto zákonem zvyšujeme výrobu lihovou o více než 400.000 hl lihu, nedáváme však dostatečnou možnost, aby na této výrobě mohli noví drobní zemědělci participovati ve větším rozsahu, jak jsme tento požadavek uplatňovali ve svém vlastním podaném návrhu a při projednávání v komisi.

Taktéž velmi málo budou potěšeni z výhod tohoto zákona zemědělci v oblastech a krajích řepařských, zvláště tam, kde zavřeny byly cukrovary a zemědělci nemají tímto zákonem dánu možnost, aby v plném rozsahu mohli v těchto krajích lihovary zřizovati. I v tomto případě žádali jsme spravedlivé posuzování a rozdělení nového lihového kontingentu.

Jak jsem již s počátku své řeči podotkl a jak sama osnova v důvodové zprávě přiznává, není tato osnova lihového zákona úplná. Náš klub bude pro ni hlasovati a doufá, že nedostatky tyto budou co nejdříve úplným novým lihovým zákonem odstraněny. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Nitsch. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Nitsch (německy): Vážené dámy a pánové! Když se zákon o mísení lihu dostal na denní pořad a ve veřejnosti se o něm psalo a debatovalo, zemědělský lihový průmysl přijal tento zákon o mísení lihu velmi radostně, neboť celá věc se posuzovala s hlediska lihového průmyslu a říkalo se, že to vlastně jest v zemědělství nutným zlem, které se musí udržeti; neboť v horských krajinách, tam, kde se rodí jen brambory, ječmen a oves, jest to nezbytná nutnost, poněvadž lihové hospodářství tam neznamená nic jiného než melioraci, zlepšení půdy. Dřívější vlády, v bývalém Maďarsku a Rakousku, moudře na to pomýšlely, když zemědělský lihový průmysl přeložily do těchto chudých krajin, aby pomohly tamějším obyvatelům a umožnily jim žíti.

Návrh zákona, který podala vláda nebo vlastně který vypracovali úředníci ministerstva financí, bylo lze přijmouti v jeho původní formě a znění. Návrh vypracovali odborníci, byl poctivý a spravedlivý a s malými změnami byla by tato věc dobře dopadla pro celý lihový průmysl bez rozdílu, ať již jde o lihový průmysl zemědělský, soukromý nebo družstevní. Lihový průmysl stejně jako jiná průmyslová odvětví vyrábí nad potřebu. Vývoz se snížil, spotřeba pitného lihu poklesla; proto zbylo 600.000 hl lihu, jichž dnes nelze již zpeněžiti, ale na jichž zpeněžení dlužno mysliti a k němu přikročiti, má-li se zemědělský lihový průmysl udržeti. Proto napadlo tomuto průmyslu, stejně jako se to již stalo v četných jiných státech, aby se lihu užívalo jako pohonné látky pro motory. S národohospodářského hlediska byla by tato věc svou formou dobrá a uvítali bychom ji a uvítali bychom také původní formu návrhu zákona. Prohlásil jsem také v první schůzi zemědělského výboru, že mně jest návrh zákona ve formě, v jaké byl předložen, sympatický a že se přes své oposiční stanovisko se zřetelem na hospodářskou stránku celé této věci rozhodnu pro to, abych pro tento návrh zákona hlasoval. Po první schůzi zemědělského výboru utvořil se z tohoto výboru jiný výbor, tak zvaný koaliční výbor, čili - jak lépe říkáte - koaliční čtrnáctka. Tato čtrnáctka pak rozhodovala o bytí a nebytí a změnila vládní návrh. Začalo závodění politických stran a - pardon, je řeč o lihu - a každá požadovala z říše lihu něco pro sebe. Bylo to závodění, uplatňovaly se zcela odlišné zájmy a návrh zákona, jejž byrokracie docela dobře vypracovala, byl převrácen a zhoršen.

Po těchto událostech musím tedy zrevidovati své původní stanovisko a nemohu již ani prohlásiti, jak jsem to učinil v první schůzi zemědělského výboru, že budu hlasovati pro návrh zákona, nýbrž že budu hlasovati proti němu. Toto jednání zemědělského výboru bylo velmi zajímavé s toho hlediska, jak dalece předseda výboru dovedl uhájiti autoritu výboru a jeho členů. Zemědělský výbor jest přece parlamentní forum, jest, mohli bychom říci, v čele zákonodárství pro zemědělské věci. Byl jednoho dne svolán na 11. hodinu dopoledne, ale nemohl konati schůzi, sešel se pak teprve v 1 hodinu odpoledne, neboť svatá aliance nebyla ještě hotová, ještě se "nedohodla" a poslanci musili v kuloárech státi a čekati, až přijde koalice a řekne: "Teď začneme." Člověk sem musí ze Slovenska cestovati 12 hodin a musí čekati, až se koalici zlíbí přijíti do schůze výboru. (Výkřiky posl. Horpynky.) U nás jde všechno tak. Když jsme dostali změněný návrh, nezbylo nic jiného, než pro něj nebo proti němu hlasovati. Když jsme chtěli podati pozměňovací návrhy nebo žádali vysvětlení, předseda zcela prostě návrhy odmítl a oposičním poslancům neudělil slovo. Do tohoto návrhu se dostaly zcela nové články, některé články byly přepracovány. Nač je zde vlastně výbor? Nesmí-li nic měniti, pak ať si koalice dělá své věci sama a nehraje komedii parlamentarismu. Musili jsme jíti do rozpočtového výboru a tam teprve přednésti své mínění. V rozpočtovém výboru jsem vyložil své stanovisko. Uvedu stručně důvody pro to. Mohu situaci zemědělského lihového průmyslu posuzovati jen s hlediska Slovenska - v historických zemích se nevyznám - na Slovensku, hlavně v severních územích, kde se táhnou Karpaty mezi údolím Váhu a Dunaje, tam v těchto severních krajinách, kde rostou jen brambory, oves, ječmen a trochu žita, tam jest zemědělský lihový průmysl. Tyto drobné zemědělské lihovary v severních krajinách Slovenska, které nejsou všechny, jak pánové klamně tvrdí, v židovských, maďarských nebo německých rukou, nýbrž jsou dnes většinou ve slovenských rukou, mají tam velký úkol, neboť každý lihovar jest tam malým kulturním ústředím, provozuje většinou racionální hospodářství, které působí dobrým příkladem na slovenské drobné zemědělské obyvatelstvo. Tyto drobné lihovary kupují také od slovenských rolníků jejich přebytečné brambory a zpracovávají je. Neboť jinak musily by jejich brambory zajíti, a to následkem tarifních sazeb pro Slovensko.

Vidíme, že v návrhu zákona hned v čl. IV, § 2, změněn byl jistý bod, vlastně jedno slovo, které jest rozhodné pro tyto drobné lihovary v severních územích Slovenska. V návrhu zákona se původně pravilo: Zemědělský lihovar musí míti převážně vlastní suroviny. Toto znění, jak je napsali úředníci ministerstva financí, bylo správné. Pod slovem "převážně" rozuměli jsme dosud vždy, že musí býti nejméně 51% vlastního materiálu, kdežto zbytek lihovary mají právo si koupiti. Místo tohoto slova "převážně" vpašovali zástupci socialistických stran slovo, vlastně výraz "70%". Těchto 70% jsou Achillovou patou těchto drobných lihovarů, těchto 70% zničí drobné lihovary. Neboť každý člověk, který má jen trochu ponětí o zemědělství, musí věděti, že se zemědělství provozuje podle určitého plánu. Zemědělství nemůže pěstovati samé okopaniny, nýbrž nanejvýš čtvrtinu. Zbytek jsou jiné plodiny. Základní myšlenkou zákonodárství nebylo vždy, že zemědělství má nebo musí samo vyráběti suroviny, nýbrž základní myšlenkou byla vždy meliorace, resp. zlepšení půdy. Zákon z r. 1888 také zcela zřetelně praví, že lihovary a závody spojené se zemědělstvím musejí výpalky, tedy krmivo, zužitkovati ve vlastním hospodářství, pro vlastní dobytek. Také musí stran toho podávati finančním ředitelstvím přesné výkazy, kolik dobytka mají ve stájích, jak velké jsou stáje, a vykazovati, že tohoto krmiva neprodávají a že i hnůj se spotřebuje jen na vlastních polích ke zlepšení vlastní půdy a že se nesmí prodávati.

Dejme tomu, že v obvodu finančního ředitelství v Liptovském Svatém Mikuláši jest 72 těchto drobných lihovarů. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

V košickém ředitelství jest jich 62, v trenčansko-teplickém 52, v báňsko-bystřickém 26, t. j. úhrnem 212. Z toho 159 lihovarů patří ke statkům od 100 do 200 ha, ostatní k větším nebo menším. Pod 100 ha jest jich asi 42. Tyto drobné lihovary budou omezením, že 70% musejí míti z vlastní sklizně, prostě zničeny. A tu se od nich ještě žádá, aby snad dnes volaly: "Ave Caesar, morituri te salutant!"

Měl jsem se sem dnes vlastně dostaviti s černou vázankou, neboť projde-li těchto 70%, pak tyto drobné horské lihovary, které jsou většinou ve slovenských rukou, zajdou. Avšak koalice to tak ustanovila a nedá se nic dělati.

Ano, má-li někdo 100 ha půdy, může těch 70% jistě sehnati, ale co udělá drobný majetník půdy? Věc byla dobře uvážena - má záludnou myšlenku, totiž zničiti lihovary zpracovávající brambory. Jako Baťa - kol. Pružinský to řekl ve výboru - porazil drobné obuvníky, tak ničí koalice malé bramborové lihovary. Vždyť jste mohli z těchto drobných lihovarů utvořiti lihovary družstevní, ale jak si v dnešní době představujete, že se to provede? Není možno, aby rolníci na to přistoupili.

Pánové! Celým návrhem zákona táhne se jako červená nit zásada, že se dává přednost velkým lihovarům, ať jsou to zemědělské nebo průmyslové, ale zvláště lihovarům zpracovávajícím řepu. Vidíme také zcela jasně úmysl směřující k tomu, aby lihový průmysl byl sveden ze severních bramborářských krajin do jižních řepařských krajů. To musíme z koaliční přeměny návrhu zákona konstatovati.

Druhou velmi zajímavou věcí v návrhu zákona jest otázka výrobního oprávnění. Dosud činila celostátní číslice v Československu 600.000 hl lihu. První návrh zákona - stále to zdůrazňuji - jejž vypracovalo ministerstvo financí, byl zela správný, nepředstíral žádných komedií, šel přímou cestou a pravil: Z této celostátní výroby patří zemědělství 73%, průmyslu 23% a výrobě droždí 4%. Nyní přichází svatá aliance, převrátí celý návrh a praví: Mísením s benzinem zvýší se výroba dvojnásobně. Jste zde velkými optimisty a koalice ustanovuje celostátní číslici na 1,035.000 hl. V návrhu zákona jest však jedinečná věc, totiž: Z těchto 1,035.000 hl připadá 35.000 hl leopoldovskému lihovaru. Mnozí z přítomných, zvláště kolegové z historických zemí, sotva vědí, co to jest tento Leopoldov. (Různé výkřiky.) Tam jest velké vězení, tam může člověk býti zavřen. Maďarská vláda vystavěla tam kdysi ústřední lihovar, který přešel na československý stát. O tomto ústředním lihovaru jsme již mnoho slyšeli, i politické strany jej měly již v nájmu, pak to zase přestalo. (Posl. Remeš: O tom Leopoldově jest mi vše známo!) I jiní musejí to věděti, vy to víte sám. Tedy tento lihovar měly již politické strany v nájmu; v této chvíli jest tato leopoldovská rafinerie pronajata 6 nebo 7 podnikatelům na 7 let. Zařízení lihovaru není samo sebou - řekněme - v bezvadném stavu. Obnova bude státi asi 1 milion Kč nebo více. Pro tento lihovar, který není v provozu, který jest pronajat na 7 let, který takřka visí ve vzduchu, povoluje se 35.000 hl lihového kontingentu. Tento kontingent neodčítá se od kontingentu průmyslových lihovarů, nýbrž odečítá se od celostátní číslice, a zemědělství bude o tolik zkráceno. Když jsem včera mluvil o tom v rozpočtovém výboru, řekli mi někteří páni z ministerstva financí, že nejsem zcela správně informován, že mohou smlouvu s podnikateli vypověděti a oprava nebude prý státi 1 milion Kč, nýbrž snad jen 100.000 Kč. Vzal jsem to na vědomí, ale postaral jsem se hned také o podrobné informace a tyto informace znějí, že smlouvu s podnikateli nelze snadno vypověděti, že zde dojde k velkému sporu, podnikatelé budou si hájiti svou kůži a že oprava tohoto státního lihovaru bude skutečně státi milion. Bylo tedy 35.000 hl povoleno lihovaru, který visí ve vzduchu. Konec konců někdo přece tento leopoldovský lihovar najme a konec konců budou podnikatelé vyráběti líh; ale hlavní věcí jest, že Řepařská jednota pro Slovensko dostala náhradu a že má nyní volnost vystoupiti proti cukrovarům, kdyby jí nechtěly platiti dobrou cenu za řepu, neboť může říci: "Můžeme dáti řepu v Leopoldově zpracovati na líh." To se považuje za úspěch pro Slovensko. Nuže, já bych řekl, že pro Slovensko by bylo bývalo mnohem krásnějším úspěchem, kdyby pro těchto 35.000 hl lihu byli dali slovenskému lidu 80 nových družstevních lihovarů. Pro zemědělský lihový průmysl zbývá 934.000 hl; poměr mění se v tom směru, že 53.48% pro družstevní lihovary, jak to uvádí návrh zákona, zvýší se na 57.80%, a 46.22% pro soukromé lihovary sníží se na 42˙20%. Soukromé lihovary vyšly tedy v této věci špatně, propadly. Také se již nepovznesou, neboť úmyslem jest, aby soukromé lihovary pomalu zašly, aby se velké družstevní a velké průmyslové lihovary v řepařských krajinách rozvinuly na útraty chudých bramborářských krajů.

Můj kol. Mikuláš mluvil také o této otázce, kalkuloval také s čistým výnosem bramborů z 1 ha. Poradil bych panu. kol. Mikuláši jedno: aby podnikl studijní cestu na Slovensko. Bylo by pro něj velmi důležité, kdyby podnikl tuto studijní cestu do krajin, kde jest lihový průmysl domovem, kde jsou drobné zemědělské lihovary, kde brambory v létě mrznou počátkem června po prvé a v srpnu po druhé, kde jest život tak těžký. Pánové! Děláte jednu chybu, jak jsem konstatoval již i v zemědělském výboru, ať to jest pan kol. Koudelka, nebo Mikuláš nebo někdo jiný - nesmíte mi to míti za zlé - že se díváte na tuto věc s malým rozhledem. Jeden má před očima Kolín, druhy krajinu jičínskou, třetí mladoboleslavskou, čtvrtý brněnskou a nikdo se nepodívá přes hranice na východ.

Již jednou jste udělali na Slovensku velkou chybu, když jste řekli: "Neničí se průmysl, nýbrž průmyslník." (Výkřiky.) Zahynuli však oba. Nyní děláte zase chybu, největší chybu, neboť chcete zničiti drobné lihovary, z nichž žije lid. Domníváte se, že takový drobný lihovar musí 70% lihu vyrobiti z vlastních bramborů. Kdyby to tento lihovarník učinil, byl by pořádek pěstovaných plodin přeházen. Mělo zůstati staré znění vládní předlohy. Novými ustanoveními nemají se ničiti zemědělské lihovary. Děláte to tak, jako kdyby doba byla tak docela skvělá a jako byste si mohli popřáti zvyšovati počet nespokojených. Čtěte jen zprávy ze Slovenska! Ružomberská papírna zastavila provoz, rovněž velká Scholzova továrna na smaltované zboží na Slovensku. Proč tedy ještě zvyšovati nespokojenost?

Jsem přesvědčen, že slovenský lid z bramborářských oblastí nebude za malý lihový zákon vděčný. Pokud jde o cenu lihu, jest již ustanovena a není třeba o ní mnoho mluviti. Důležité jest, aby výroba lihu nebyla již více zatěžována. V té formě, jak byl zákon vytvořen a bude-li tak senátem přijat, bude míti velmi neblahé následky pro bramborářské krajiny. Jsem přesvědčen, že bude míti příznivý účinek jen pro velký průmysl a pro velké továrny zpracovávající řepu.

To jsou tedy nouzové zákony, které mají pomoci zemědělství! Kde jest nouze největší? Kde jest bůh nejblíže: tam nahoře, v horách, mělo by se zasáhnouti a pomoci; ale vidíme, jak u nás všechno hladce pokračuje, jak ze zákonů, které mají pomoci zemědělství, nic není. Obáváme se, že to se zákony o úvěru pro zemědělce nebude vypadati jinak, že zákony, jež zemědělství již netrpělivě očekává, konec konců mu nic neposkytnou. Jen daně stále vzrůstají; ale kdo je má zaplatiti, dnes nikdo neví. Slyšeli jsme z úst vedoucích mužů státu, státníků, ministra zahraničních věcí a předsedy vlády optimistické projevy. Při jízdě ze Slovenska do Prahy sešel jsem se s jistým majetníkem zbytkového statku z Podkarpatské Rusi, který mi řekl, že se mu prý tyto optimistické projevy zdají velmi chmurnými. Že se prý obává, že s těmito optimistickými projevy jest to tak, jako s Höferovými zprávami za světové války: "Ještě jest Lvov v naší moci." To mi řekl Čech.

Situace jest těžká. Jsme si toho vědomi a proto by se neměla ještě více ztěžovati. Měli byste si býti vědomi neobyčejného dosahu takových závažných opatření. Zemědělství potřebuje pomoci. Jsem přesvědčen, jak k sem již řekl ve výboru, že se naše agrární strany sotva zmohou na odvahu, zahájiti boj se skupinami protivníků, kteří hájí svou věc s mnohem větším nadšením a zápalem, než naši agrárníci. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Remeš. Dávám mu slovo.

Posl. Remeš: Slavná sněmovno! Projednáváme dvě vládní předlohy, které se dotýkají hospodaření lihem. Je to především předloha o povinném míchání lihu do pohonných látek a pak předloha, která se dotýká částečné úpravy hospodářství lihového a kterou se mění ustanovení daňové. O těchto předlohách můžeme míti se stanoviska zásadního a věcného rozmanitá mínění. Jedno však chtěl bych konstatovati, než přejdu k věci, že právě na těchto předlohách se ukázalo, že parlament je s to, vy říditi a dostati se přes tak obtížné předlohy, jakými byly právě tyto dvě předlohy lihové. Tolik rozmanitých, protichůdných zájmů, které se uvnitř této industrie a v okruhu dodavatelů surovin objevují, nenalézáme v žádném druhém hospodářství. Přes to, že rozdíly v nazírání na obsah těchto předloh byly tak diametrální, přece jen podařilo se parlamentním komisím a výborům nalézti východisko, které svědčí, že nejsou správná mínění, jakoby parlament nebyl schopen řešiti důležité a těžké otázky.

Od převratu provádělo se naše lihové hospodářství vládními nařízeními. Neměli jsme dosud žádného pořádného zákona, kterým by bylo lihové hospodářství upraveno a vtěsnáno do určitých pravidel a norem. Jedno z těch vládních nařízení, která byla brána v odpor, bylo dokonce nejvyšším správním soudem jako nezákonné zrušeno z těch důvodů, že vláda, která se dosud opírala o zmocňovací zákon, v němž je stále ještě odvolání na válečné a poválečné poměry, dala je vykonávati toliko jednomu členu vlády a nevydala je vláda celá.

My jsme se zabývali otázkou úpravy hospodářství lihového v prvých letech popřevratových. R. 1923 měli jsme už hotový celý zákon lihový asi o 120 paragrafech. To, co projednáváme nyní, je toliko malá úprava, sestávající z 8 článků a asi 10 paragrafů, tedy nejnutnější úprava hospodářství lihového. Tehdy byla věc připravena tak dalece, že mohla býti každou chvíli předložena parlamentu k projednání. Dr Kubíček, který byl tehdy exponentem lihových organisací, šel se ještě v poslední chvíli poraditi do Celetné ul. č. 31 a do dnešní doby nám nepřišel zpět. Tyto okolnosti způsobily, že se dostáváme k úpravě lihového hospodářství teprve po 10 letech.

Vážení pánové! V Rakousku v době války byla zřízena zvláštní lihová ústředna a naše republika pokračovala po převratu v tomto hospodářství státní lihovou komisí, která trvala až do podzimu r. 1922, kdy nastoupilo na její místo komité pro likvidaci lihové komise, a tyto dva orgány hospodařily lihem na účet státu. Poněvadž tehdy nedošlo vlivem okolnosti, které jsem zde vzpomněl, k definitivní úpravě zákonnou cestou, vyřídila záležitost tu vláda opětně vládním nařízením, které bylo vydáno 31. srpna 1923, tím, že předala hospodářství lihové - které až do té doby spravovala jednak lihová komise, jednak komité pro likvidaci této komise na účet s tátu - společnosti pro zpeněžení lihu, sestávající ze dvou právnických osob, to jest z družstva hospodářských lihovarů a ze Svazu průmyslových lihovarů. Tato komise hospodařila až do této doby, její smlouva vyprší 31. srpna letošního roku.

Lihem se hospodaří u nás od převratu vázaně. Je to vedle bytového hospodářství jediné hospodářství, kde se hospodaří vázaným způsobem, a dokonce na přání těch pánů, kteří jsou jinak zásadními odpůrci jakéhokoliv státního zásahu do soukromohospodářského podnikání a do soukromého obchodování. Proč se tak děje, vysvětlím ještě ve své řeči.

Státu na hospodářství lihovém záleží proto, poněvadž líh - tak jako ve všech ostatních státech i u nás byl a jest dosud velmi silným zdrojem státních financí. Byly doby, kdy státní pokladna dostávala z lihu ročně bezmála 1 miliardu korun. A ještě nyní, kdy odbyt pitného lihu citelně poklesl - ze 360.000 hl asi okrouhle na 200.000 - a stále ještě klesá, znamená příjem pro státní pokladnu z tohoto titulu 420 mil. Kč na dávce z lihu, která činí 410 mil. podle rozpočtu na r. 1931, na dávce z droždí 1 mil. Kč, na dávce denaturační 5 mil., na licenčním poplatku 4 mil. Kč a k tomu participuje státní finanční správa na čistém zisku společnosti tím způsobem, že smluvně zabezpečila si se společností příjem dalších 8 Kč z každého litru pitného lihu, které representují ve státním rozpočtu ročně 213 mil. Kč, tedy dohromady i při těch zhoršených poměrech nese lih státní pokladně stále ještě cca 633 mil. Kč.

Těch 8 Kč, které dostává státní pokladna od společnosti, opírá se o tento titul: Když hospodařila komise a ministerské komité, dostávala státní pokladna vedle daní podíl na čistém zisku, který se objevoval ve formě přebytků, a to proto, poněvadž stát nezvyšoval daně tím tempem, jakým stoupala cena lihu; byla to tedy do jisté míry reserva, která měla býti zachycena daní. Nestalo-li se tak, odváděla komise, a později komité, státní pokladně tyto přebytky v této formě a z tohoto titulu uzavřela finanční správa se společností smlouvu, na jejímž základě vyžadovala od ní těchto 8 Kč. Ty však jsou zabezpečeny právě toliko smlouvou a nelze o nich říci, že trvale. Je proto naprosto správné, jestliže se předlohou zákona, který projednáváme, tato částka inkameruje a bude napříště tvořiti součást daně z lihu. Nebýti snahy, vzniklé v kruzích zemědělských, po míchání lihu do benzinu, nejednali bychom ještě ani dnes o této malé úpravě lihového hospodářství a teprve přes zákon o míchání dostáváme se k částečné jeho úpravě.

Naše zásadní stanovisko k míchání lihu do benzinu řeknu později. Zatím jen chci říci, že jako strana položili jsme podmínku, má-li dojíti k míchání, že směs nesmí býti dražší, než je dosud benzin, z těch důvodů, ježto doprava činí dnes velmi citelnou položku v hospodářském životě, ať už jde o dopravu potravin nebo materiálií ke stavbě budov atd. A proto nám není lhostejné, je-li tato doprava drahá či laciná. Stát ztratí na clu, bude-li se míchat 20% lihu do benzinu, tím, že poklesne dovoz jednak čistého benzinu, jednak nafty, ze které se benzin v našich rafineriích minerálních olejů vyrábí, dráhy ztratí dovoz atd. Položili jsme požadavek, že stát nesmí z tohoto titulu utrpěti žádných škod a že industrie, které jsou na výhodách, na výrobě a obchodu s těmito pohonnými látkami interesovány, musí ve svém vlastním okruhu uhraditi, oč tu stát přichází

Konečně jsme položili třetí požadavek: úpravu lihového hospodářství cestou zákonnou. Tak se tedy dostává předloha o lihovém hospodářství do sněmovny. Zákon o míchání lihu s benzinem děláme v předpokladu, jak je všeobecně známo, že se touto úpravou do jisté míry prospěje zemědělství, a my nemáme žádnou příčinu si nepřáti, aby si naše zemědělství, které se nalézá právě tak jako průmysl i ostatní hospodářský život v krisi, nepomohlo, je-li to poněkud možné.

V našem státě zabývá se výrobou lihu tou dobou asi 60 průmyslových a drožďárenských lihovarů a rafinerií, 902 zemědělských lihovarů - z toho je 313 družstevních. Pak je tu 88 centrálních ovocných lihovarů a několik set t. zv. paušalovaných pálenic. Průmyslové lihovary zpracovávají především melasu a vyrábějí proto, že jsou lépe a racionelně zařízeny, že mimo to používají lacinější suroviny, značně lacinější líh. Hospodářské lihovary mají zpracovati, mají-li zachovati svůj charakter zemědělských lihovarů, jedině nebo převážně podle dosavadních ustanovení zákona suroviny vlastní produkce. Drožďárny pracují jednak z obilí, jednak z řepy. Paušalované pálenice pracují ze sliv, švestek, vinných matolin a rozmanitých odpadků. Státní finanční správa a konečně i ostatní orgány přejímaly a dosud přejímají líh vyrobený výhradně v lihovarech konsumních. Konsumními lihovary nazýváme ty, které platí konsumní daň. Mezi ty nepatřily právě pálenice. O tyto pálenice sveden byl ve výborech, které materii tuto projednávaly, velmi houževnatý zápas. Pálenice tyto neplatily státní pokladně daň z každého uvařeného hektolitrového stupně podle sazby, podle které musí platiti ostatní lihovary, nýbrž platily paušál, a to podle výkonnosti odpařovacího kotlíku. Bylo užíváno sazby paušální při možnosti vyprázdniti odpařovací kotlík za 24 hodin devětkrát, dvanáctkrát a patnáctkrát. Tento paušál byl však jedním z prostředků, kterým byla nesmírně šizena státní pokladna, poněvadž moderní technika a lidská chytrost dovedly na státní fiskus velmi vyzráti. Odpařovací kotlík vyprázdnil se vícekrát, než činil předpoklad pro paušál. Mimo to měla zde státní finanční správa ještě co činiti s velkým počtem tak zv. černých pálenic, které pálily na černo a bez daně. Bylo zjištěno nesčetněkráte, že odpařovací kotlík nebyl vyprázdněn za 24 hodiny toliko devětkrát, dvanáctkrát nebo patnáckrát, nýbrž 40 až 46krát. Státní úřady finanční zjistily na konkretních případech, že odpařovací kotlík byl vyprázdněn za 24 hodin 46krát. (Slyšte!) Tedy 46krát tolik bylo uvařeno lihu, než bylo zdaněno a maximálně toliko z 15 kotlíků byl zapraven daňový paušál. Tak na př. v jediné kampani, r. 1923/1924, byl zaplacen těmito paušalovanými pálenicemi paušál za 12000 hl lihu, finanční správa však byla připravena o daň z dalších 35.000 hl lihu, který byl takto uvařen. Spočítáme-li si to, zjistíme, že za tento jediný rok, to je v jediné kampani, byla za několik měsíců připravena státní pokladna o 94 mil. Kč. Jinde se namáháme zachytiti každý tisíc Kč, honíme pro nepatrné částky drobné poplatníky, a zde nám utíkaly desítky milionů korun najednou. Společnost pro zpeněžení lihu má své zvláštní zřízence, kteří hledají obce, kde jsou paušalované pálenice, a platí odměnu 500 Kč za zachycený černý kotlík. Od r. 1924 vyplatila společnost na těchto odměnách přes 2 mil. Kč. Podle toho si dovedeme udělati představu, kolik lihu vypálí se na černo, který utekl zdanění. A nyní je třeba uvážiti, co to znamená v konkurenčním zápase pro pořádného podnikatele, který musí zaplatiti z každého žejdlíku předepsanou daň a jaká je to ohromná ztráta pro finanční správu státní. Je tedy pochopitelno, že finanční správa státní snažila se tuto otázku nějak vyřešiti zákonnou cestou tak, aby stát netrpěl ztrát. V předloze řeší se tato otázka tak, že zákon dovoluje páleničkáři, který bez přerušení vypálí aspoň 50 hl stupňů lihu, vypáliti pro svou vlastní domácí potřebu 25 litrů lihu, prostého daně, to znamená půl hektolitru slivovice 50%, tedy kvantum, které jistě pro domácí potřebu na jeden rok stačí. Interesenti, kterých se toto opatření týká, budou příště všechen líh, který uvaří, zdaňovati tak, že výroba musí jíti přes měřidlo. 25 litrů lihu prostého daně se tedy takovému vlastníku domácí pálenice poskytne a z ostatního musí zaplatiti daň jako každý jiný. Paušál napříště úplně odpadá.