Několik slov o lihovarech hospodářských. Vlastní význam hospodářských lihovarů spočívá v tom, že mají zpracovati suroviny vlastní produkce, tedy především brambory. Aspoň mělo se tak díti podle dosavadního ustanovení zákona, že hospodářské lihovary měly zpracovati převážně suroviny vlastní produkce. Při tom docilují slušného zpeněžení této suroviny. Zároveň však mají vraceti půdě, polnímu hospodářství odpadek této výroby, to je výpalky jako nejcennější krmivo a tím umožniti lihovarským hospodářstvím výkrm vysokého stavu dobytka, čili produkci masa, mléka a tuků. Chlévský hnůj od dobytka takto získaný má přiváděti zpět do půdy všechny ony živiny, půdě sklizní brambor odňaté. Tím má se napomáhati prosperitě bramborářství a chovu dobytka v chudých horských krajích.

Pánové, charakter hospodářských lihovarů má právě spočívati v tom, že jejich hlavní produkcí není a nemá býti líh, nýbrž výpalky. Právě tak jako v drožďárnách není hlavním produktem líh, nýbrž droždí, tak také v hospodářských lihovarech hlavním produktem byly a jsou výpalky. Hospodářské lihovary mohou toto své hospodářství plniti, jestliže používají přebytečných surovin vlastní sklizně.

Kol. Nitsch zde velmi resolutně vystoupil proti ustanovení odst. 2, čl. IV předlohy, ve kterém se praví, že místo dosavadních slov, která se nalézají v zákoně "nebo alespoň převážně", vloží se slova "nebo alespoň ze 70%". Co to znamená? Zákon tedy měl na mysli, když honoroval svého času potřebu hospodářských lihovarů, aby hospodářský lihovar zpracoval jedině suroviny vlastní produkce, a slovem "převážně" umožnil, aby v dobách neúrody mohl lihovar zpracovati část surovin cizích, koupených, které nepocházejí z vlastní produkce. Praxe však se vyvinula tak, že zpravidla v lihovarech hospodářských tvořil poměr surovin vlastních k surovinám cizím 51% k 49%, t. j. zpravidla vařilo se ze 49% ze surovin cizích, t. j. z melasy a nikoliv z bramborů, z bramborů teprve těch 51%. (Posl. Nitsch: Nemožno!) Pane kolego, tak ty věci jsou, já bych vám mohl posloužiti řadou případů a trestních oznámení důchodkových. Také je ostatně znáte, o tom nemusíme mluviti. (Předsednictví ujal se předseda Malypetr.) Pánové, my nemáme žádnou snahu a myslím, že také ne zemědělci, - v jejich zájmu to není aby hospodářské lihovary staly se toliko továrnami na líh a aby byl pomíjen hlavní úkol: napomáhati hospodářství zpracováním surovin vlastní produkce. Ten zájem, myslím, nemůžete míti ani vy, ani my, pane kolego Nitschi. Kdyby hospodářské lihovary měly býti toliko továrnami na líh, není třeba žádných hospodářských lihovarů, které nám vyrábějí líh drahý, neracionelně, pak nám líh uvaří lihovary průmyslové, uvaří nám ho tolik, kolik ho potřebujeme, a značně lacinější. Platíme-li drahý líh zemědělský, platíme jej proto, že se používá nebo má používati k výrobě toho lihu surovin vlastní produkce a proto, že tato surovina je dražší než melasa. Na 1 hl lihu potřebujeme 10 q brambor, Niederle říká 9 q, ale praxe ukazuje, že to je průměrně 10 q, kdežto melasy toliko 3 1/2 q. Řekněme, že brambory stojí 20 korun, tak to je 200 korun suroviny na 1 hl lihu, používáme-li bramborů, používáme-li však melasy, stojí surovina maximálně 120 korun, poněvadž melasy je třeba 3 1/2 q a stojí dnes 34, 35, maximálně 37 korun. Byla také za 25, že ano? Tedy zde je podstatný rozdíl. Chtějí-li hospodářské lihovary vařiti z melasy, nesmějí dělati nároků na charakter hospodářských lihovarů, pak jsou to lihovary jako každý jiný, nemusíme míti vázané hospodářství, pak je nemusíme chrániti a přijímati od nich drahý líh, poněvadž dostaneme z průmyslových lihovarů líh značně lacinější. Pane kolego, tyto okolnosti vedly k tomu, že do zákona bylo pojato ustanovení, že se má napříště vařiti aspoň 70% ze suroviny vlastní produkce. Pro případ nouze máte v zákoně opatření, které tam bylo a nechává se, poněvadž tolik víme, že může přijíti rok neúrody a že nebudete brambory míti. Pro takové případy máte v zákoně ustanovení, že budete moci užíti jiné suroviny.

Výpalků z melasy potřebovati nemůžete, ty spíše dobytku škodí než prospívají, a proto není možno vařiti líh v hospodářských lihovarech jen proto, aby se na něm vydělávalo, a aby se úplně pomíjel pravý účel hospodářského lihovarnictví.

Někteří ze zástupců hospodářských lihovarů snažili se nás přesvědčiti, že hodnota výpalků nemá býti vůbec ceněna finanční hodnotou a měřena peněžním měřítkem, že totiž je to odpadek, který nemá žádné ceny, a že má representovati zisk hospodářského lihovarnictví. V tom ovšem nemohu souhlasiti s pány, kteří takto věc vykládají a chtějí dokazovati, že výpalky nemají žádné ceny.

Přečetl jsem si přednášku předsedy Společnosti pro zpeněžení lihu, p. inž. Bachracha "O národohospodářském významu čsl. zemědělského lihovarnictví". Ten dospěl k těmto závěrům o ceně výpalků: "Ale alkoholový výrobní náklad zemědělského lihovarnictví by se značně snížil a přiblížil výrobnímu nákladu podniků velkoprůmyslových, kdyby se zvýšilo výrobní oprávnění jednotlivých závodů zemědělských.

Každých zvýšených 1000 hl výrobních oprávnění alkoholových v zemědělském lihovarnictví umožnilo by především zvýšené zpracování a tudíž zvýšenou produkci 10.400 q zemáků, tedy rostlinnou výrobu daleko intensivnější než když zastoupena produkce tato obilninami nebo jinými hospodářskými plodinami.

Každých zvýšených 1000 hl výrobních oprávnění alkoholových přivodilo by při zpracování zemáků zvýšení výroby o 2355 hl mléka v peněžní hodnotě 329.700 Kč.

Každým zvýšením 1000 hl výrobních oprávnění alkoholových získalo by se při zpracování zemáků rostlinných živin, vrácených půdě z produkce zemákové, která prošla po zpracování v zemědělském lihovaru spojeným s ním chlévským hospodářstvím, 32.772 Kč. Zároveň zvýšila by se produktivita polního hospodářství ve sklizni obilní a bramborové výnosem 270.000 Kč.

Úhrn těchto aktivních položek" - praví pan dr Bachrach - "při zvýšení výroby o 1000 hl jeví se obnosem 632.472 Kč, proti němuž stojí malé pasivum, vzniklé ztrátou kalorických hodnot procesem kvasným, nepatrný obnos 7.480 Kč."

Shrneme-li stručně smysl této přednášky, je výsledek tento: Při výrobě 1 hl lihu v zemědělském lihovaru docílí se podle výkladu p. dr inž. Bachracha, který je vedoucím orgánem lihových organisací, výpalků v hodnotě 632 Kč.

Přes to, že zde oceňuje výpalky na slovo vzatý odborník, nechtěl bych tu hodnotu taxovati tak vysoko jako pan dr Bachrach. Pan prof. dr Brdlík ocenil výpalky na 60 Kč. To je tak asi přiměřená cena podle mého soudu. Co řekl p. dr Bachrach, zdá se mi býti přece jen trochu přehnané. To mělo snad smysl agitační, směřující k tomu, aby se nějakým způsobem výroba lihu zvedla, a myslím, že by na konec na toto číslo nepřišel. Odpovídá to snad pravdě, poněvadž v Německu jsou hodnoceny podle dr Baadeho výpalky na 8 R. M., to je také asi přibližně tato částka.

Výpalky mají přece jen nějakou hodnotu, neboť tvoří-li krmivo, nějakou hodnotu míti musejí. Kdyby krmivem nebyly, musí ten, kdo dobytek živí, opatřiti krmivo jiné, ať už jsou to pokrutiny, ať seno, ať je to jakékoli jiné krmivo.

Že líh z lihovarů průmyslových také pro účely míchání je značně lacinější a daleko snáze by usnadnil provedení tohoto úkolu než lihovary hospodářské, o tom svědčí okolnost, že průmyslové lihovary nabízejí pro účely míchání líh za 2.92 Kč, hospodářské lihovary za 3.93 Kč. Tato cena se snad ještě asi o 5 hal. sníží s ohledem na poslední jednání, která směřovala k tomu, abychom dosáhli a zachovali cenu 2.60 Kč z jednoho litru směsi.

Lihovary průmyslové vaří, jak jsem řekl, především z melasy, a my se nemůžeme dost dobře vzdáti právě této suroviny v lihovarech průmyslových jen proto, že lihovary průmyslové jsou na zpracování melasy zařízeny, a za druhé proto, že nám z výpalků produkují potaš a kyanid; potaš nevyhnutelně nutnou k výrobě našeho skla, jehož nemáme dost. Vyvezli jsme r. 1927 jednak výpalkového uhlí a výpalkového drasla dohromady asi 27.672 q, to jest jednak do 85%, jednak nad 85%, obého dohromady, a v téže době dovezli jsme z ciziny výpalkového uhlí a drasla 38.157 q. Pánové, to také něco znamená, zejména v době, kdy držíme valuty, abychom mohli zachovati kurs naší koruny a měli prostředky na nutné a nevyhnutelné platy.

Zákon, který právě projednáváme, umožňuje užíti v lihovarství ve větší míře suroviny, které bylo užíváno toliko v lihovarech slovenských, t. j. řepy. Na Slovensku vaří se téměř výhradně z řepy, kdežto u nás používá se brambor a používali jsme i melasy, v dobách nouze také kukuřice - to je zvláštní kapitola sama pro sebe - v prvním roce popřevratovém. Dnes však, kdy řepařství trpí citelnou krisí proto, že ztrácíme světový trh pro odbyt cukru, je pochopitelně nasnadě, hlásí-li se při této příležitosti o kousek svého práva také řepaři a chtějí-li odprodati část své produkce pro výrobu lihu, nemohou-li jí zpeněžiti na výrobu cukru.

A zde zase kol. Nitsch musí uvážiti, že je naprosto správné, že jsme stanovili hranici 75%, poněvadž musíme míti snahu zpracovati právě především tyto suroviny vlastní sklizně, t. j. jednak brambory, jednak řepu. Nemáme sice průmyslové lihovary u nás zařízeny na zpracování řepy, to je pravda, ale jsem toho mínění, jakmile je zákonem dána možnost zpracovati řepu, že bude také zcela jistě tvořiti velmi vydatné procento surovin při výrobě lihu.

Velevážení pánové! Pan kol. Nitsch mluvil zde o Leopoldově a vytýkal, že jsme Leopoldovu zákonem zabezpečili 35.000 hl kontingentu a že jsme je nevzali toliko z té průmyslové kvoty, nýbrž z celého. To je pravda, ale, pánové, jsem toho mínění, že v okamžiku, kdy budeme vařiti o půl mil. hl lihu více než před tím, jsme povinni dáti kontingent nejenom těm ostatním, nýbrž státnímu podniku především. Pokládáte za správné, že lihovar, zařízený na zpracování půl milionu q řepy s kapacitou 50.000 hl lihu, nám tam od r. 1912 zahálí? Pan kolega zde vykládal jeho historii; znám ji velmi dobře, pane kolego. Ten lihovar byl postaven r. 1912, krátce před válkou a cukrovarníci jej tehdy vykoupili za tím účelem, aby jim nepřebíral surovinu, řepu, nezdražoval jim ji, a presentovali jej státu s podmínkou, že v něm stát nebude dělati. To bylo před válkou a my jsme tento lihovar převratem podědili. Ten lihovar od převratu nepracuje, je tam jen rafinerie lihu, že ano, pane kolego? (Posl. Nitsch: Ano!) Jsem toho mínění, umožňujeme-li zejména vařiti líh z řepy, že by to byl neodpustitelný hřích na státních zájmech, kdybychom, jak si někteří pánové přáli, tomuto lihovaru odepřeli kontingent, nechali ho státi a dále zaháleti nejen s ohledem na stát, nýbrž i s ohledem na tamní producenty řepy. Budou-li tito pro první dobu moci nalézti odbytiště pro 350.000 q řepy, pro pozdější dobu pro 1/2 mil. q řepy, je to také vydatná pomoc slovenskému zemědělství a nemáte právo vytýkati to jako něco, čím bychom se byli na věci prohřešili. (Výkřiky posl. Nitsche.) Jakmile zpracováváme řepu - a nezáleží na tom, je-li ta citelná krise v horách nebo v Polabí - jsme povinni krisi řešiti všude. Bylo-li to právě zemědělství, které na nás naléhalo, abychom dovolili zpracovati řepu, stalo se pochopitelně právem, umožňuje-li se lihovaru v Leopoldově, státnímu podniku, aby mohl vařiti. Výdaje na rekonstrukci a opravy nejsou v poměru k tomu, co bude moci lihovar zpracovati, tak značné, aby mohly býti překážkou zahájení výroby.

Vážení pánové! Ještě něco na adresu pana kol. Nitscheho, který zde mluvil proti tomu, že jsme ten kontingent vzali z celé částky, která se má uvařiti, a ne jen z toho procenta lihovarů průmyslových. Přiznejme si všichni, že se těm průmyslovým lihovarům vzalo již všechno, co se mohlo. Podivuji se jen, že průmysl lihovarský - řeknu to otevřeně - tak špatně hájil svou věc a neuhájil si alespoň to, co bylo po dlouhá léta obsahem smlouvy mezi dvěma industriemi, hospodářskými a průmyslovými lihovary. Před válkou byl ten poměr takový, že měly hospodářské lihovary 54.45% celkové výroby a průmyslové lihovary 45.55% a ještě smlouvou mezi těmito dvěma faktory, která byla uzavřena po převratu, činil podíl na kontingentu v letech 1922 až 1928 pro zemědělské lihovary 65.26% a pro průmyslové 34.74%. Vypadá tedy ta věc tak, že zemědělským lihovarům se dává zákonem 73% podílu na kontingentu a průmyslovým, s výrobou droždí nespojeným, 23%, drožďárnám 4%, což se rovná dohromady 100%. (Posl. Nitsch: Počítejte kolik z 1 hl!) Pane kolego, ten poměr tady byl vždy a právě proto není odůvodněný váš požadavek, aby hospodářské lihovary směly používati k výrobě lihu jiné suroviny, než suroviny vlastní produkce. (Posl. Nitsch [německy]: Průmysl to může!) Hleďte, už jsem vám vysvětlil, že mají-li hospodářské lihovary znamenati toliko výrobny lihu, pak není odůvodněné, abychom za ten líh platili o několik set více, než platíme lihovarům průmyslovým, pak to dáváme zemědělství a nikoliv jenom proto, že bychom platili špiritus, ten si můžeme opatřiti laciněji. (Výkřiky posl. Nitsche.) Nemohu s vámi souhlasiti, poněvadž nemáte pravdu.

Vážení pánové, důležitou otázkou v jednání výborovém byla otázka hospodaření s lihem. Šlo o to, zda hospodaření s lihem má býti monopolem, či volným obchodem nebo zda to má vykonávat společnost. Říkám otevřeně, že strana, za kterou kladu si zde za čest mluviti, je stoupenkyní státního monopolu. Máme však za to, že v této chvíli, kdy klesá odbyt pitného lihu, a v době, kdy jdeme do úplně nových neznámých poměrů, nebylo by právě nejmoudřejší, abychom dělali státní monopol. Jak situace vypadala, byl by monopol získal ve výborech většinu. Je však otázka, zda by při tom právě v tomto okamžiku pochodil dobře stát. Pánové, znám obsah jednání a důsledky jeho z dob popřevratových, když šlo o stanovení přejímacích cen. Když hospodařil s lihem stát na vlastní účet lihovou komisí, dovedly se lihovary, zejména zemědělské, tou měrou zorganisovat, že presentovaly státní finanční správě tak enormně vysoké výrobní náklady, že 1 hl lihu přišel nám na horentní číslici, která dosahovala kol 1.600 Kč. Páni měli tehdy odvahu nám tvrditi, že potřebují na 1 hl špiritusu 14 q brambor. Zatím však na hospodářské výstavě ukazovali diagram, ve kterém podle Niederleho spotřeba brambor na výrobu 1 hl špiritusu činila 9 q. Mimo to naúčtovali nám na režijní náklady, na spotřebu uhlí, na amortisaci a zúrokování investovaného kapitálu atd. takové sumy, že bychom se byli zkrátka nedoplatili. Teprve po velikých zápasech a bojích byla ta přejímací cena snížena, ačkoli i pak byla ještě opulentní, královskou odměnou těmto lihovarům za výrobu lihu. Vydělávaly velké peníze a stát při tom přišel velmi zkrátka. Nám tedy vypočítali, že režie na 1 hl lihu činí 1540 Kč, mezitím co ministerstvo financí zkouškami a revisemi zjistilo, že maximální náklad u zemědělských lihovarů činí 880 Kč. Rozdíl 660 Kč na 1 hl chtěli od nás, respektive od státu vyždímati. (Posl. F. Svoboda: Nebylo to podle Brdlíkových tabulek?) Nevím, zdali p. dr Brdlík při tom také pomáhal, ale vím, že pánové z družstva hospodářských lihovarů objížděli všechny lihovary, i státní, a zpracovávaly je, aby nám ty vysoké ceny presentovaly. Když jsme r. 1923 předávali hospodářství lihové, přenášeli je z lihové komise na společnost, byl zde důsledek, že měli jsme asi 336.000 hl zásob, které stát zaplatil průměrnou cenou za hektolitr - poněvadž cena se dělá průměrně z toho drahého lihu hospodářského a levného průmyslového - 1049 Kč a tyto zásoby v částce 336.000 hl prodal po 530 Kč. To znamená, že okrouhle státní pokladna na tom ztratila cca 200 mil. Kč. Pánové, proto také dosti nerad vidím v ustanovení předlohy, že jednotlivý lihovar může převařit přes povolenou kvotu 15% a 5% ještě mimo na zvláštní povolení ministerstva financí. Řekněme, že budeme vařit jen jeden milion hl a řekněme, že se převaří jen těch 15%, tak to bude representovat 150.000 hl lihu. Tato okolnost vždycky nám bude do jisté míry závadou pro předání hospodářství státu, který si vyhrazuje možnost mimo tu společnost hospodařit také lihem sám formou monopolní. Tyto dvě formy v zákoně zůstávají.

Pánové, my dnes nemusíme pro míchání mnoho uvařiti v příští kampani. Jdeme do nové kampaně se zásobami činícími 700.000 hl špiritusu. (Odpor poslanců čsl. strany agrární.) Máme tolik zásob, nezapírejte, víte, že mám pravdu. Jestliže jsme se tedy rozhodli pro tuto dobu, aby stát nepřevzal hospodaření lihem a netvořil monopol prodejní, byly to důvody, které nás k tomu vedly. Tím se však nevzdáváme myšlenky, že stát může kdykoliv, když bude potřebí, toto hospodářství převzíti do své vlastní správy a hospodařiti monopolem.

V Německu to vypadá tak. Tam státní monopolní správa, kde je monopol lihový, doplácí na 1 hl lihu z vlastních státních prostředků okrouhle tolik, co dostává zemědělec za špiritus na přejímacích cenách. (Hlas: Kolik to je?) Platí, myslím, asi 40 R M za 1 hl. V Německu jsou na tom ještě o to hůře, že tam mají asi 40.000 takových malých drobných podniků lihovarských, z nich asi 20.000 jsou malé drobné pálenice, menší než u nás, které nevaří více než 50 litrů špiritusu v jedné kampani. Vážení pánové, přiznám se. Nabízeli jsme pánům volný obchod, poněvadž velká část pánů, kterým záleží na tomto zákoně, jsou stoupenci volné výroby a volného obchodu. Já jsem zastupoval stanovisko, aby stát si zabezpečil svou daň a ponechal volnost ve výrobě lihu, ať si vaří pánové kolik chtějí, ať míchají nebo nemíchají, ať užívají, pokud jde o surovinu, té nebo oné suroviny, které se používá k výrobě lihu. To ovšem pánové nechtějí ze samozřejmých důvodů, které zase adresuji p. kol. Nitschemu, poněvadž to by znamenalo zabití v konkurenci. Hospodářské lihovary ty by tu konkurenci průmyslových nevydržely. Chcete-li to zde míti proti svému vlastnímu názoru, který ve všech jiných otázkách uplatňujete jinak - zejména ve věcech bytových máte naprosto jiné stanovisko - musíte dovoliti, aby na druhé straně někdo měl právo do toho mluviti a aby své stanovisko vyjádřil, třeba byste s tím nesouhlasili. To jinak není možné. Odpusťte, pánové, uznejte, že je to proti lidskému rozumu, jestliže v době moderní techniky, v době racionalisace zde stoupá výroba podniků, které vyrábějí neracionelně, a je zatlačována výroba, která racionelně a lacino pracuje. Jestliže vám to tolerujeme, tak je to s naší strany tak velká oběť, že nesmíte žádati větší, a při nejmenším nesmíte, nebo alespoň nemáte - nechci užívati toho slova nesmíte - říkati, že v předloze je socialistický požadavek, že máte zpracovati 70% plodin vlastní produkce.

Velevážení pánové, pokud jde o finanční zájmy státu, které jsou do jisté míry dotčeny zákonem o míchání lihu s benzinem, tato otázka vyžádala si velice mnoho houževnatých porad, nežli jsme potřebu státu do jisté míry upokojili. Lihovarský průmysl ve svém okruhu zaplatí na ztrátu státní, která representuje něco přes 30 mil. Kč - asi 35 až 36 mil. Kč okrouhle 20 mil. Kč a sice na kontrolním poplatku, který původně byl stanoven v předloze 30 hal a za jednání byl zvýšen na 40, a to z těchto důvodů: Poněvadž se používá na Slovensku a má se v budoucnosti používati jako suroviny cukrovky - a ta byla vždy lacinější než brambory - tedy jsme původně měli za to, že věc dá se vyřešiti tím způsobem, že to lucrum, které zde je mezi cenou bramborů a cenou řepy, vyrovnáme zvláštní dávkou. Pak jsme však od tohoto úmyslu upustili a přistoupili na zvýšení toho poplatku na 40 hal. a orgán, který bude přejímati a hospodařiti lihem, ten bude muset uvnitř těch jednotlivých kategorií výrobních si upraviti ceny přejímací tak, aby se dosáhlo částky okrouhle 5 mil. Kč, které toto zvýšení 50 hal., resp. 10 hal. dávky representuje. Uhelná daň dá nám asi 1,200.000 Kč, přepravní daň 1 mil., čímž by se uhradilo asi 22,200.000 Kč. Něco ministerstvo si najde v octě, něco v droždí, takže tímto způsobem bude jeho ztráta, se kterou ministerstvo financí kalkulovalo, uhražena.

Řekl jsem, že zásadní stanovisko k míchání několika slovy objasním. Chtěl bych říci toto: Se stanoviska národohospodářského vzato, museli bychom nepopíratelně říci, že míchání drahé suroviny do laciné - drahé pohonné látky do laciné pohonné látky - není rozumné a nemá se díti zejména, nemáme-li plné zajištění, že národohospodářské protihodnoty nám tyto ztráty a oběti, které přineseme, vyváží. Jestliže však to děláme, děláme to jednak z důvodů politických a jednak z těch důvodů, které jsem tu již řekl, že máme dobrou vůli, má-li se tímto zákonem pomoci zemědělství, také přispěti svou hřivnou i za tu cenu, když to pro nás znamená určitou obět.

Mimo to bude snad znamenati určitou úsporu na devisách. Jestliže jsme při těchto obtížích mohli stanoviti cenu na 2.60 Kč, kterou včera pan ministr financí zvláštním prohlášením ve výboru rozpočtovém potvrdil, pak mám za to, že jsme právě tímto jednáním dokázali, že parlament je nejen schopen dostati se přes obtížnou materii, kterou representují obě tyto předlohy, nýbrž také, že jsme splnili až na nepatrnou diferenci asi 5 haléřů předpoklad, za kterého jsme byli ochotni dáti tomuto zákonu svůj souhlas.

Maximální cena benzinu na pumpách činila před zvýšením obratové daně oficielně 2˙50 Kč, po zvýšení obratové daně 2.55 Kč. Bude-li nyní cena směsi stanovena na 2.60 Kč při zachování obvyklých rabatů konsumentům, pak myslím, že jsme v tomto ohledu splnili plně, co jsme slíbili a předpokládali.

Mimo průmysl lihovarnický byli to zejména - a já jsem povinen to konstatovati - rafinerie minerálních olejů, které se podílejí na umožnění této ceny velmi značným podílem. Dávají na to třikráte tolik, kolik na to dává lihovarský průmysl. Jsou to zejména distribuční náklady, které jsme uznali za neobyčejně vysoké, jak nám byly tímto průmyslem presentovány. Jeden litr benzinu stojí na hranicích 58 haléřů a prodej 1 litru benzinu, tedy distribuce, stojí u nás 75.3 hal. Tyto distribuční náklady zdály se nám pochopitelně neúměrné a vysoké a z těchto příčin jsme také vynutili na průmyslu minerálních olejů, že umožnil cenu směsi 2.60.

Do benzinu bude se mimo to míchati také methylalkohol, t. j. dřevitý líh, který se vyrábí na Podkarpatské Rusi asi ve čtyřech továrnách z bukového dřeva, které tamní továrny kupují především od státních lesů a statků, jimž dávají ročně utržit asi 12 mil. Kč za dřevo a jednak používají k tomu cíli dřeva z vlastních lesů. Podkarpatoruské továrny, vyrábějící methylalkohol a vedle toho jiné produkty: dřevěné uhlí, potom kyselinu octovou, aceton a různá rozpustidla na výrobu laku, měly svoje odbytiště ponejvíce v cizině. Nyní uzavřením hranic sousedních států ztratily pochopitelně trh a stojí zde v situaci jako ostatní náš průmysl, že nemají co dělati a nemají kam tyto své výrobky odbýti. Jde o Podkarpatskou Rus, kde bída je dvojnásobně veliká. Při výrobě methylalkoholu je zaměstnáno 4.000 lidí, okrouhle 5.000 lidí je asi v lesích ke zpracování dřeva, tedy celkem okrouhle 9.000 lidí, a je samozřejmostí, jestliže jsme nenechali ten průmysl vyjíti na prázdno. Proto bylo do zákona pojato ustanovení, že do těch 20%, které budou míchány, má býti namíseno maximálně 1% methylalkoholu. Toto maximum je zde proto, poněvadž továrny tyto vyrábějí nyní asi 18.000 hl lihu ročně. Když se vezme celá tato výroba od nich, bude to činiti asi 3/4%, a proto v zákoně je to ustanovení o míchání do výše 1%.

Methylalkohol je líh bezvodý, ostatní líh, jehož se bude používati k mísení, musí býti odvodněn, dehydrován, kdežto methylalkohol nemusí býti dehydrován, neobsahuje téměř žádnou vodu a proto se hodí k mísení velmi dobře a účelně. Myslím, že je také úplně správné, jestliže jsme tuto industrii podkarpatoruskou při této příležitosti nenechali vyjíti na prázdno.

To jest asi v podstatě vše, co jsem pokládal za nutné k předlohám právě projednávaným přednésti a budeme-li pro ně hlasovati, hlasujeme pro zákon o mísení proto, poněvadž, jak jsem pravil, máme smysl pro to, abychom pomáhali v této těžké době zemědělství, i když to znamená určité oběti, a pokud jde o zákon, kterým se upravuje hospodaření a současně některá ustanovení o dani z lihu, hlasujeme pro něj proto, poněvadž jsme jeho potřebu vyvolávali. (Potlesk.)