Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Macek. Dávám mu slovo.

Posl. dr Macek: Slavná sněmovno! Vážení pánové! Rád bych obrátil vaši pozornost na poslední stránky účetní závěrky za r. 1930, na ty stránky, na kterých se nám předkládá celkový účet dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku do konce r. 1930 a před tím účet dávky z majetku a přírůstku na majetku za r. 1930. Z těchto výkazů se dovídáme, že koncem r. 1930 je pokladniční hotovost na kontu separátu, na němž se spojitě vede platba na dávku majetkovou jak v hotovosti, tak vkladními listy, 5762 mil. Kč. Při tom je nedoplatků ještě asi za 1111 mil. Kč a přeplatků 31 milionů Kč. Dlužno konstatovati, že na náležitosti na tyto daně za r. 1930 per 1917 mil. Kč bylo zaplaceno pouze 837 mil. Kč.

Mohl bych ještě na základě oficielních dat nejvyššího účetního kontrolního úřadu upozorniti vás, že konečná hotovost dávky z majetku ke konci právě minulého roku, tedy ke konci r. 1931 činí 5906 milionů Kč, tedy okrouhle 6 miliard.

Velectění! Těchto 6 miliard dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku, dávek mimořádně draho vybíraných, leží zde na kontě separátním bez zvláštního určení. Leckoho z vás překvapí toto mé tvrzení, které snad některým z vás nebude nové; ale kampaň za rozumnější použití této majetkové dávky vedu již od r. 1925. Účel majetkové dávky byl vysloven v §u 1 zákona č. 309 z r. 1920 takto: "Dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku, které se podle ustanovení tohoto zákona vyberou, jsou určeny v prvé řadě jako předpoklad pro příští nápravu měny, k vyrovnání břemen, převzatých po Rakousko-uherské bance výměnou státovek za stažené bankovky, zadržením bankovek a převzetím žirových účtů a pokladničních poukázek podle zákonů ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., a ze dne 10. dubna 1919, č. 187 Sb. z. a n. Přebytkův užije se k úhradě nejtísnivějších břemen, vzešlých ze založení a uhájení samostatnosti státu československého, avšak s vyloučením běžných schodků hospodářství státního; ke kterému účelu se přebytku dávky v tomto rámci smí použíti, bude stanoveno zvláštním zákonem." Tak praví zákon o dávce majetkové z r.1920.

Tento zákon, jakož i celá konstrukce majetkové dávky vznikla z tragického omylu dr Rašína a těch, kdo s ním tenkráte souhlasili, a to omylu, který záležel ve dvou věcech: Jednak v názoru na nemoc naší měny. Tu dr Rašín a jeho přátelé viděli v poklesu kupní síly koruny rakouské, ze které se později stala koruna československá, oproti kupní síle rakouské koruny před válkou. A druhá věc: on viděl lék proti této nemoci v odebrání části obíhajících korun československých z oběhu za tím účelem, aby kupní síla zbytku stoupla. Dr Rašín byl stoupenec kvantitní teorie v takové hrubé formě, jakou právě říkám, věřil totiž, že kupní síla peněz záleží na množství obíhajících platidel, a předpokládal, že když se oběh platidel zmenší, kupní síla toho obíhajícího zbytku stoupne. Na základě této koncepce byla odůvodněna dávka z majetku, jak se můžete přesvědčiti z důvodové zprávy k této dávce z majetku.

Dr. Rašín a jeho přátelé byli velmi překvapeni, že kupní síla koruny nestoupla po zadržení značné části oběživa při okolkování, že nestoupla ani potom, když se začala vybírati majetková dávka, a nakonec, když stoupla a když kupní síla koruny byla již ustálena, že našel se takový znalec jako profesor Rist - k němu si někteří páni od nás chodí časem pro radu - který řekl: Kupní síla čsl. koruny byla zvednuta a udržena na stálém niveau ne dávkou z majetku, nýbrž vyrovnáním rozpočtu státního - dokonce s velikými přebytky tehdá - docílením přebytku vývozu nad dovozem, čili t. zv. aktivitou obchodní bilance, a konečně pomocí zahraničních úvěrů. To praví prof. Rist v knize "La déflation en pratique".

Každému z vás dá rozum, když v jiných státech dokázali ustáliti své měny depreciované bez majetkové dávky, že to možná šlo také v tomto státě. Faktum je, že majetková dávka nám korunu nezvedla, ani neustálila a že i podle mínění národohospodáře, jako je prof. Rist, o němž se nemusíme domnívati, že je stoupenec takového kacířství nominalistického, jaké já hájím, zvednutí a ustálení naší koruny bylo provedeno docela jinými prostředky, než o kterých se u nás bájí. Majetková dávka byla krutým omylem dr Rašína, omylem, který náš stát stál těžké miliardy.

Velectění! Tak co je s tím státovkovým dluhem.? Vždyť prý podle znění §u 1 zákona o dávce z majetku má se výtěžku z majetkové dávky užíti k nápravě měny! A ta měna prý je pokažena - horribile dictu - státovkami. To prý jsou špatné peníze a musejí se nahraditi lepšími penězi. O tom, co jsou dobré a špatné peníze, je veliká literatura. Jisto je, že kvalita peněz, jsou-li dobré nebo špatné, nezávisí na materiálu, z něhož jsou, nýbrž projevuje se dvojím způsobem: v tom, co za peníze musím dávat, když je vydělávám, a v tom, co za ně dostanu, když je vynakládám. Na tyto momenty nemá kvalita materiálu nebo povaha materiálu, z něhož peníze jsou, žádného přímého vlivu. Špatné peníze jsou peníze s kolísající kupní silou, s kupní silou kolísající pro nás, když je vyděláváme, i když je vynakládáme. Jsou to peníze, o nichž nevíme, co nás bude státi jejich vydělávání, a o nichž nevíme, co za ně dostaneme, až je vyděláme. V tomto kolísání kupní síly peněz, způsobeném různými vlivy, ale hlavně špatnou hospodářskou politikou státní se projevuje nemoc peněz. Tak zv. státovky nejsou žádným dluhem státu. Je hrozným omylem domnívati se, že t. zv. inflace za války spočívala v dělání dluhů. Proces inflace nebyl dělání dluhů, nýbrž zdaňování obyvatelstva způsobem zvláště antisociálním. Inflace jest nejhorší známá forma zdanění a proto každý rozumný politik musí se stavěti proti inflaci. Ale ovšem k inflaci došlo, protože válčící státy si nevěděly jiné rady. Inflace se ukázala ultima ratio regum. Kdyby kdykoliv některý stát dostal se do situace, ze které by nevěděl jiné cesty, nežli inflací, tak se té inflace dopustí. Proč my dnes zavádíme obratovou daň? V přesvědčení, že je to daň výborná? Ne, víme, že to je nejhorší daň našeho státu, ale jsme přitlačeni ke zdi. Za politických poměrů, ve kterých dnes stát žije, alimentace státní pokladny nezdá se jinak možna a proto se zvedají pro zavedení této daně i ruce, které patří lidem, kteří jsou přesvědčeni, že děláme čin o sobě špatný. Ale volíme menší zlo proti zlu většímu, kterým by byla pasivita státního hospodářství. Nemáme možnosti dělati dobře, ale máme možnost zvoliti menší zlo, a to jest naše útěcha, ovšem že slabá.

Velectění! Inflace za války nespočívala v dělání dluhů, nýbrž v zdaňování obyvatelstva způsobem, který nevypadal jako zdaňování, nýbrž jako výborný obchod. Kdyby světová válka byla bývala vedena z obvyklých daní nebo daňových příjmů, ukládaných obvyklým způsobem, tak by byla skončila v několika nedělích, protože by lidé nebyli dobrovolně platili tak veliké daně, aby stačily na provoz války, smím-li tak říci. Toto všecko válčící státy a hlavně t. zv. ústřední mocnosti dobře věděly a proto udělaly z války výnosný obchod tím, že válčící státy první překročovaly maximální ceny, nehledě k běžným cenám všeho toho, co k válce potřebovaly. Dodavatelé státu, kteří byli státní pokladně nejblíže, dostávali nejkrásnější ceny za své zboží a za své pracovní výkony. Tyto krásné ceny je měly podnítiti, aby ochotně dodávali válečnému stroji, co potřeboval. A nejen dodavatelé střeliva a potravin, nýbrž také vojáci a jejich příslušníci doma byli chlácholení vysokými žoldy a podporami, aby snášeli ono ničení a zabíjení jak možno nejdéle. Stát vehnal do oběhu kupní sílu, jíž neodpovídaly nové statky, neboť válka znamenala ničení lidí, zvláště kvalifikovaných, v nejlepším věku pracovním a ničení statků ve velkém. Na jedné straně přibývalo do národního hospodářství kupní síla a na druhé straně ubývalo, co se mohlo kupovati. Váleční dodavatelé, kteří stáli nejblíže tomu korytu, ze kterého tekly státní peníze, měli nejdříve skvělé odměny za svoji přísluhu, ale oni právě proto, že mnoho vydělávali, byli také ochotni něco vydati. Kupovali v dobré naději, že jim bude dobře zaplaceno, a přepláceli každého soukromníka, který se pokoušel kupovati na volném trhu, a tak ty vysoké ceny, jichž dosáhli, rozlézaly se pomaloučku dál a dále, až pronikaly do povolání nejvzdálenějších od těch, která přímo z války těžila. Každý z nás má v dobré paměti, jak zvedání cenové hladiny váhavě následovaly platy a mzdy, jak některé platy, jako na příklad činže, přechodně klesaly. Vždyť vzpomeňte, kolik bytů ještě r. 1916 a 1917 bylo bez nájemníků. Úroky nestoupaly, pachtovné nestoupalo, tedy některé důchody vůbec se nepřizpůsobovaly té rostoucí vlně drahoty, ze které profitovalo válečné podnikatelství. Přidalo-li se konečně dělníkům po velkých bouřích ve zmilitarisovaných fabrikách něco na mzdách, dávno to bylo pohlceno zvýšením cenové hladiny, takže i když nominálně mzda stoupala, reální mzda klesala, čili těm lidem bylo vyvlastňováno touto inflací, co oni vydělávali, bylo jim denně odebíráno mnoho z jejich pracovního výtěžku, jejich životní míra byla stlačována a to, co jim bylo odňato, přisvojoval si válku vedoucí stát. Inflace byla methodou zdanění, které se nemohl nikdo uhnout, jak praví profesor Dalton v knize "Základy veřejných financí." To je methoda zdanění, které se nelze uhnouti nějakou defraudací, nějakým zapíráním, proti níž i chudák je bezbranný a která právě na chudého námezdného člověka nejtíže doléhá, protože se poznalo, u nás stejně jako v Německu za války i po válce (zejména při pádu marky), že člověk námezdní nebo drobný výrobce, malý podnikatel, je mimořádně těžce postižen touto formou zdanění.

Velcí podnikatelé si dovedli poradit při inflaci, ti inflací neschudli, uměli se včas zadlužit, investovat, zajišťovati si dodávky surovin anebo překupovat devisy, ale námezdný člověk, drobný podnikatel to neuměl, ten odnesl tento způsob zdanění nejhůře. Smím-li to říci obrazně: inflace za války byla jakýmsi ředěním kupní síly peněz. My jsme po válce měli v kapse místo jedné koruny deset korun, ale měli jsme tam víc? Ne, předválečná koruna byla rozředěna v deset korun, ba kupní síla těch desíti korun po válce byla menší než kupní síla jedné koruny před válkou. Naše cenová hladina po válce byla asi 16násobek a teprve později klesla na desetinásobek. Vzpomeňte si, jakých pohádkových cen dosáhly některé statky, na příklad nitě, mouka. To byly pohádkové násobky předválečných cen.

Tato rozředěná kupní síla peněz měla býti spravena tím, že se počet peněz zmenší. Proces asi takový, jako když by někdo chtěl zředěním pokaženou polévku napraviti tím, že jí polovinu vylije. Přirovnání není ovšem argument, to se rozumí, ale na tomto obrazu ukazuji, jakého omylu se dopouštějí ti, kteří se domnívali, že po zadržení části oběživa stoupne automaticky kupní síla zbytku.

Inflace je slovo, které mnohé lidi uvádí v omyl. Je to slovo metaforické, asi, jako když říkáme, že sluce zapadá, ač všichni víme, že nezapadá, ale nikdo z nás nemluví tak šroubovaně, aby řekl: zeměkoule se otočila kolem své osy tak, že slunce mizí za obzorem. Kdyby tak někdo mluvil, považovali bychom ho za blázna. Říkáme, že slunce zapadá, víme však, že nezapadá; když jsme říkali inflace, podléhali jsme sugesci slova a mysleli jsme, že ta škoda a křivda byla způsobena rozmnožením peněz. Inflace, nafouknutí, to je pouhé slovo, proces byl daleko složitější a záhadnější; záležel v přeplácení hospodářských zásluh a v placení hospodářských nezásluh, ve vhánění peněz do oběhu bez přiměřených hospodářských zásluh. To byla inflace. Když lidé podlehli sugesci slova inflace, představovali si, že náprava měny může se provésti deflací. Nafouklý oběh že se zmáčkne a tím kupní síla peněz nějak zhoustne. Tento metaforický způsob myšlení a jednání je ovšem úplně bláhový. Tak se mi zdá, že jsem již jednou z tohoto místa tu věc přirovnal ke křísení člověka zmrzlého. Představte si, že člověk zmrzne. Vzkřísili bychom ho, kdybychom ho strčili do prostory vyhřáté na hodně vysoký stupeň? Nebylo možné napraviti antisociální křivdy spáchané inflačným zdaněním, nebylo možné dáti náhradu lidem, kteří za války přišli o kus své pracovní zásluhy, o kus svého majetku a svých úspor; to provésti nebylo možné. Kdo z vás má nějaké úspory z dob předválečných, ví, že mu zbyla asi 1/10 kupní síly peněz, které si kdysi uložil do solidního peněžního ústavu nebo do dobrých cenných papírů. Bylo mu vyvlastněno 9/10 jeho pracovní zásluhy, inkorporované v ty úspory. Tento proces antisociálního zdanění práce, ať současné nebo dřívější v těchto úsporách, nebylo možno napraviti a ovšem nebylo jej možno napraviti novým zdaněním, jaké představuje dávka z majetku.

Kritisovati dávku z majetku připadá socialistovi dosti za těžko, protože je velmi mnoho socialistů, kteří ve zdanění majetku vidí prostředek k zmírnění sociálních protiv, hlavně k ostříhání majetku bez zásluhy získaného. Zdanění majetku ať ve formě dávky z majetku periodické nebo jednorázové, ve formě dědické dávky nebo v jiné formě je socialistům velmi sympatické. Jenže pozor: dávka z majetku, jak ji chápou socialisté, nemá s tím, co bylo u nás provedeno, skoro nic společného. Majetková dávka byla u nás provedena v době neurčitých, nestálých cen, nikdo nevěděl, jak velkou peněžní částku jeho majetek představuje. Měl fatovati, ale on poctivě nevěděl, kolik v korunách má a tedy z opatrnosti u poplatníků velmi běžné fatoval raději níže nežli výše. Věc tato je velmi pochopitelná. Druhá věc: Tato majetková dávka byla provedena na základě nových katastrů. Neměli jsme žádné pomůcky, abychom odhadli daňovou způsobilost poplatníků této daně z dob dřívějších a kdybychom je byli měli, byly nám málo platné, poněvadž válka a první doba míru způsobily takový chaos v majetkových poměrech, že katastry majetkové z dřívější doby by byly spíše literaturou než pomůckou k daňové politice. Tak jsme dělali katastr majetkových poplatníků v nejhorší době, kdy stát byl zavalen spoustou úkolů, které nesnesly odkladu, kdy pracoval ještě v rozkolísaném právním řádě světa - nejistá měna, neurčitá politika hospodářská vůči cizině - a v této době jsme zatížili aparát finanční správy tou strašlivou agendou, kterou si vyžádala majetková dávka. Majetková dávka je hlavní vinník nedoplatků, nad nimiž pláčeme každého roku při projednávání účetní uzávěrky. Kdyby tenkráte nebyly bývaly finanční úřady zavaleny robotou, ze které dodnes nemá stát nic než škodu, byly by stačily na předepisování periodických daní a na vybíráni jich v době, kdy lidé neměli důvodů říkati "nemáme", poněvadž se vidělo, že mají.

Velectění! Došlo však k majetkové dávce, majetková dávka byla usnesena, předepsána, je vybírána a až na menší zlomek jest už vybrána. Z té miliardy nedoplatků velká část je pochybná, jsou-li to nedoplatky, poněvadž jsou v běhu rekursy, žádosti za snížení majetkové dávky z důvodů zákonem uznaných. Na tu miliardu se nesmíme tedy dívati jako na cifru, kterou stát má právo žádati, neřku-li na cifru, kterou stát dostane. A teď se ptáme: Co se děje s těmi penězi, které se na majetkovou dávku vybraly? Jak jsem vás upozornil, ty peníze jsou šťastně na zvláštním kontu ústřední státní pokladny, jež opatruje Národní banka československá. Dříve to conto separato opatroval bankovní úřad ministerstva financí. Těch 6 miliard tam je a čeká na své určení - to říkám já. (Veselost.) Jsou však lidé, kteří říkají: nejsou tam. Tak jsou tam nebo tam nejsou? Podle toho, co se nám zde vykazuje, a podle toho, co nám říká nejvyšší účetní kontrolní úřad, tam jsou. Běží jenom o to, smíme-li s nimi něco dělati. A tady se zase názory rozcházejí. Někteří říkají: na ty peníze nesmíme sáhnouti nebo by nastala inflace. A druzí říkají: proč by nastala inflace, když stát peníze na dani vybrané k rozumným účelům obrátí, když jich užije k tomu účelu, který paragraf první předepisuje, to jest k placení nejtíživějších státních dluhů? Nepoznal jsem člověka v tomto státě, kterého by tížil státovkový dluh. Pouze Národní banka na něj reptá, poněvadž doufá, že když se zmenší, že ona bude více vydělávati; že totiž bude potřeba vehnati do oběhu více bankovek, ze kterých má Národní banka krásný příjem, kdežto státovky nic nenesou. (Posl. Šeba: Stoupnou akcie Národní banky, to je také velký zájem!) Pokud nehledím k tomuto ušlechtilému zájmu, myslím, že nikoho v tomto státě nebolí tak zvaný státovkový dluh. I kdybych přistoupil na stanovisko těch lidí, kteří myslí, že státovky jsou dluhem, ptám se těch lidí, zdali souhlasí, aby náš stát v roce jako byl loňský, v roce již vysoké hospodářské krise, platil bezúročný dluh částkou 331 mil. Kč a vypůjčoval si při tom na 7%. Za loňský rok klesl státovkový dluh o 331 mil. Kč. Tento bezúročný dluh byl zaplacen penězi, jež z části připlynuly z majetkové dávky, z části ze státní pokladny, do které měly býti odvedeny určité příjmy, řekněme část dividendy Národní banky podle smlouvy s Národní bankou atd. Co stát zde oželel, chybělo mu pak, a to si vypůjčoval a vypůjčuje na 7%. Tedy platíme bezúročný dluh - je-li to dluh - penězi na těžké úroky vypůjčenými. Této politice rozumět předpokládá míti mimořádnou přízeň u pána boha, poněvadž bez mimořádné milosti boží tomu nikdo neporozumí.

Copak se děje v národním hospodářství, když se z něho vyčerpává, čili vyssává, jak říkali Rašínovci, miliarda po miliardě na majetkovou dávku? Jakými penězi se může platit majetková dávka? Buďto se může platiti hotovými penězi, jež má někdo volné a s nimiž by mohl něco podniknouti na dlouhou dobu, anebo se může platit penězi, jež si někdo vypůjčí na dlouhou dobu, poněvadž v krátké době je pravděpodobně neoplatí, co se na majetkové dávce hlavně velkým poplatníkům ukládá, to nezaplatí z výtěžku několika let. To také vlastně dr Rašín zamýšlel, aby to byla dávka tak tíživá, aby ji nebylo možno chápati jako daň výnosovou, nýbrž aby zapůsobila jako daň majetková. To bylo tak zamýšleno.

Platí-li se majetková dávka buď vlastním majetkem, který má poplatník volný a s nímž mohl dělat na dlouhou dobu, co mu bylo libo, anebo platí-li se dlouhodobými penězi vypůjčenými, pak se nám nutně scvrkává to, čemu se říká dlouhodobé kapitály, ubývá v národním hospodářství dlouhodobých kapitálů. Národní banka a ti, kdo jí ve zpracovávání našeho veřejného mínění pomáhají, říkají: Ano, ty peníze jsou sice brány z oběhu, ale my jsme ochotni ihned posloužiti národnímu hospodářství, pokud by potřebovalo oběživo, bankovkami s obvyklým bankovním a kovovým krytím. Každý z nás ví, za jakých podmínek smí Národní banka vydávati bankovky. Národní banka smí je vydávati jen na dobu docela krátkou, na krátkodobý eskont 3-měsíční nebo na krátkodobý lombard. Ale Národní banka nemůže poskytovati národnímu hospodářství dlouhodobé peníze. To by se příčilo zásadám cedulového bankovnictví. Proto, co ubývá z národního hospodářství na dlouhodobých penězích, není nahrazeno tím, co smí Národní banka do oběhu vehnat.

Neříkám, že tíseň na trhu dlouhodobých kapitálů nebo úvěrů jest způsobena jen naší majetkovou dávkou, nýbrž tvrdím a myslím, že by se těžko mně dokazovalo opak, že tíseň na našem dlouhodobém kapitálovém trhu jest zvýšena účinky majetkové dávky, poněvadž tímto způsobem se vytahuje z národního hospodářství, co bychom mohli nazvati dlouhodobými kapitály. Tím, že z národního hospodářství je odčerpáváno majetkovou dávkou, co nazýváme dlouhodobými kapitály, vzniká u nás tíseň úvěrová, kterou především odnášejí veřejné korporace a ti soukromníci, kteří buď staví anebo investují do svého podnikání průmyslového, obchodního, zemědělského nebo dopravního na dlouhou dobu. Tito investoři to nejvíce cítí. Drahota dlouhodobého úvěru a především dlouhodobého úvěru veřejných korporací, státu a obcí má v dnešní době mimořádně tragický význam.

Velectění! Vidíme, že má-li se podnikati, musí býti peníze. Kde pak se mají vzít? Má-li býti v národě postaráno o práci, musí býti objednávky, a aby byly objednávky, musí býti možnost platiti. Nikdo neposlouží zákazníkovi, který je sice ochoten štědře objednávat, ale méně ochoten platit. Peníze musí běžeti jedním směrem, aby zboží běželo směrem druhým. Peníze se musí pohybovati. Místo toho však vidíme, jak se peníze zastavují. Peníze se nám hromadí v peněžních ústavech nebo v šuplících poplašených lidí, kteří myslí, že v tom šuplíku ty peníze neklesnou, jako by klesly, kdyby je měli v nějakém sebe solidnějším peněžním ústavu, zkrátka peníze se nám zastavují a pak se divíme, že se zastavují také stroje a ruce, které ty stroje řídí, nebo jak se po staru říká - obsluhují.

Jak ty peníze rozproudíme? Jsou dva velké oběhy peněz. Oběh soukromý a oběh veřejný. Soukromý oběh peněz záleží v kupování a prodávání mezi soukromníky a děje se tenkráte, když je to stranám výhodné a výnosné. Za jiných okolností nikdo nekupuje. Kdo se domnívá, že zítra koupí laciněji, odkládá nákup i když kupované zboží je levné. Tento oběh soukromý nám dnes stagnuje. Soukromníci nekupují, poněvadž jednak mají naději, že bude laciněji, jednak mají obavu, že bude laciněji, a bojí se, že by se přeinvestovali nebo že by koupili suroviny draho a že by zboží z nich vyrobené a na skladě jsoucí nebylo možno prodati za ceny, které budou v pozdější době platiti. To je překážka stavebního ruchu již po dlouhou dobu.

Soukromý oběh peněz nastartovat není tak lehkou věcí, nemůže-li se lidem vzíti naděje anebo obava, že bude laciněji. Co zbývá? Státe, pomoz, obce pomozte! Co jiného zbývá, když soukromý oběh nepomáhá? Z čeho má ten stát nebo ty obce pomáhati? Poněvadž je krise, nescházejí se daně výnosové, neboť nejsou čisté výnosy a pokud jsou, jsou menší, daně spotřební také klesají, poněvadž klesá konsum. Tedy nelze očekávati, že by veřejné svazky mohly z daní opatřiti, co potřebují vydati na potírání nezaměstnanosti. Proto musíme očekávati a žádati, aby veřejné svazky pracovaly úvěrem, jiná cesta nezbývá. Ten úvěr jim musíme usnadniti a proto nemůžeme trpěti, aby se v tomto státě úvěr vědomě a zlomyslně zdražoval. Tento stát je obětí spiknutí na zdražení úvěru. Já jsem již jednou s tohoto místa odsoudil naši cedulovou banku, tu akciovou společnost s firmou Národní banka, že vědomě zdražuje tomuto státu úvěr. Dnes musím co nejvážněji znovu proti tomu protestovati. Je pravda, že tato banka nedávno pod tlakem veřejného mínění a pod záminkou, že má z Francie zlato, skutečně se dala pohnouti, aby snížila svoji diskontní sazbu, ale podívejte se, jak snížila sazbu lombardní? Vysoká lombardní sazba Národní banky poškozuje trh státních papírů, poněvadž kdo dnes chce držeti státní papíry a nechce je prodati za ty ztrátové kursy, které se utvořily právě zásluhou Národní banky, a vypůjčuje si na ně, dostává se do těžké situace, že musí na lombardním úroku odváděti mnohem více, než co přijímá na úrocích papírů, které koupil jako 6% titry za 101 nebo za 102 Kč.

Národní banka neplní svou úlohu, k níž jest jako cedulová banka povolána. Národní banka postupuje jako akciová společnost se všemi atributy akciových bank, které v tomto státě známe. Národní banka se nezúčastňuje intervence na podporu kursu státních papírů, naopak Národní banka loňského roku brzy po 20. září po měnovém převratu, odehravším se v Anglii zvýšením diskontní sazby, podkopala kurs státních papírů úplně bez důvodu a držela tuto neblahou politiku přes všechny protesty, i od takových lidí, jako byl na příklad dr Hotowetz, až donedávna. Národní banka naše měla by po vzoru jiných bank prováděti t. zv. operace na volném trhu (open market operations). Měla by sama kupovati státní papíry a neponechávati to konsorciu, ve kterém nota bene není členem. Ona by měla vhánět do národního hospodářství peníze v době krise a ne udržovati nouzi o ně svou vysokou diskontní politikou.

Ovšem uznají-li pánové v Národní bance za dobré odpověděti mně na tuto moji obžalobu, řeknou: Jak pak můžeme prováděti open market operations, když nemáme zlata? To jest jeden důvod Národní banky, mluviti o t. zv. zlatém krytí, zvedati toto krytí, nesmyslné a přežilé, nevím jak vysoko, a viděti v tom své poslání, pokud ovšem jejím posláním není také zvedati dividendu. (Hlasy: Jen se to nebojte říci!) Já jsem ji už po této stránce počastoval jinde.

Národní banka není ovšem jediným vinníkem na drahotě našeho úvěru. Spiknutí ke zdražení veřejného úvěru má svého druhého činitele v kartelu bank. Kartel bank jsem také již v této slavné sněmovně několikráte přiskřípl. Žádal jsem, aby z tohoto kartelu bank vystoupily veřejné ústavy. Zemská banka a Hypoteční banka nemá dnes co dělat v kartelu bank a docela není na místě, aby předsedou kartelu bank byl vysoký úředník Zemské banky české. Já ovšem vím, že ten člověk se brání některým směrům politiky tohoto kartelu bank, ale nicméně tam nepatří.

Velectění, když se podíváte na kurs státních papírů, který byl sražen tou neblahou politikou cedulové banky a který trvá na své nízké úrovni ještě po snížení diskontní sazby, musíte se tázati, jak tento kurs státních papírů je za prvé odůvodněn, a za druhé, jak je držen.

U příležitosti půjčky ve Francii bylo v našich novinách říkáno, že nám cizina více věří než my sami sobě, s poukazem na nízký kurs našich státních papírů. Proč se drží ten kurs státních papírů nízko? Prostě proto, že tak zv. intervenční konsorcium nemá dosti prostředků, aby jednou pořádně zpražilo baissu v těch státních papírech, resp. aby posloužilo hotovým kapitálem těm, kdo musí, poctivě musí, prodávati státní papíry. Dokud se objevuje na burse částečný odběr u státních papírů, dotud budou státní papíry trpěti nízkým kursem, a když státní papíry již vydané mají tak nízký kurs, jak jej dnes vidíme, tu nelze očekávati, že by nově emitované státní papíry byly umístěny za kursů lepších. Politika, kterou dnes jistá skupina finančního kapitálu, skupina, kterou jsem nazval spiknutím, udržuje a jež překáží nové nutné vnitřní půjčce tohoto státu, žene stát do tísně, očekávajíc, že my před nimi klekneme na kolena; že je budeme sanovati a pak je prositi, aby se nad námi smilovali - oni. Velectění! Toto je stav na trvalo neudržitelný. Trpěti tento stav se nesrovnává se ctí tohoto státu. (Výborně!)

Musíme se snažiti, aby se peníze dostaly do oběhu na účely když ne výnosné, tedy užitečné. Nemůže-li soukromé podnikání podnikati, poněvadž dohasíná přes všechno chlubení o kapitalismu a o soukromé iniciativě, musíme se starati, aby veřejné korporace mohly pomoci v této krisi. Selhává-li soukromé podnikání, je jediná pomoc v hospodářství a podnikání veřejném: Aby toto veřejné hospodářství mohlo dělati, co od něho žádáme, musí míti k tomu prostředky. O tyto prostředky musíme se starati a musíme co nejrozhodněji zakročiti proti těm lidem, kteří této snaze státu, pomoci lidem pracujícím z této krise, překážejí, ať je to, kdo je to! (Výborně!) Musíme dnes dělati všechno pro zlevnění veřejného úvěru.

Končím. Ukázal jsem na 6 miliard peněz vypumpovaných z obyvatelstva tohoto státu daní neobyčejně drahou, jejíž režie totiž byla nesmírně drahá a jež způsobila státu takové újmy na jiných příjmech - a to se rozumí také samosprávě na přirážkách - že použití těchto peněz znamená použití peněz trpce zasloužených tímto státem. To není žádná inflace, to je použití peněz, které představují kupní sílu obyvatelstva, subjektem, který dnes nejlépe ví, co s těmi penězi dělati státem. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Hokky. Dávám mu slovo.

Posl. Hokky (maďarsky): Ctená poslanecká snemovňa! Ako najcitlivejším stupňomerom, ba najcitlivejším seismografom životaschopnosti, prosperity a vhodnosti vedúcich síl každého podniku, závodu, spoločnosti atď. je ročná rozvaha, záverečný účet toho ktorého podniku, práve tak najspoľahlivejším definitívnym vysvedčením zdravia či chorobnosti celého štátneho hospodárenia a schopnosti alebo nemohúcnosti faktorov za toto hospodárenie zodpovedných je štátny záverečný účet a jeho výmluvné stĺpce ciferné.

Pred námi leží záverečný účet republiky Československej z r. 1930. Je on rozvahou štátneho hospodárenia toho roku, za ktorý sú odpovední dnes už členovia tak zv. veľkej koalície.