Snaha naše však se nese ještě dále, aby naše republika stala se státem neutrálním a byla příkladem všem státům, že snaha lidská nemá býti vedena k vzájemnému vraždění, nýbrž k vzájemné úctě člověka k člověku a vyniknutí v ušlechtilosti. Vím, že toto jest ještě vzdáleno, ale musí býti vždy někdo, kdo dává dobrý příklad, a Československo, hledíc k své minulosti a k svým Husům, Komenským a Masarykům mělo by plné právo a povinnost, aby k tomu dospělo. Budeme k tomu pracovati.

Návrh schvalujeme jako další krok k tomu, co jsem zde naznačil, a dovolíme si pracovati k tomu dále, aby skutečně bylo postupně dosaženo toho, aby republika Československá, která se všech stran v případě nějakého náporu jest ohrožena, stala se státem neutrálním. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Dále ke slovu se hlásil pan posl. Špaček. Uděluji mu slovo.

Posl. Špaček: Slavná sněmovno! V debatě, která byla o této zákonné osnově dosud provedena, všichni páni řečníci z protistátní oposice v této sněmovně viní nás, příslušníky většinových a koaličních stran, z jakéhosi militarismu, který prý projevujeme tím, že jsme souhlasili v branném výboru nebo že chceme souhlasiti nyní v této sněmovně se zákonnou osnovou, kterou právě projednáváme a která znamená zkrácení dosavadní presenční služby vojenské z 18 na 14 měsíců. Myslím, vážení pánové, že není v této sněmovně ani jednoho člověka, který náleží k většinovým stranám a který prodělal světovou válku, který by si přál, aby strašná světová katastrofa a kataklism všech hodnot mravních a materielních, které taková válka znamená, přišla na náš národ, na nás stát vůbec kdykoliv v budoucnosti a jmenovitě v době co nejbližší. Jenom blázen a jenom lidé zlé vůle mohou kohokoliv z nás viniti z nějakých choutek militaristických a z nějaké útočnosti. Myslím, že pro nás příslušníky většinových stran je beze sporu, že nejvíce na takové možnosti pomýšlejí ti páni, kteří nám právě tyto militaristické snahy vyčítají.

My chceme mír proto, že jsme tento stát budovali, abychom v něm vyžili slušně, lidsky, důstojně své národní určení a abychom v něm užili svéprávnosti a moci rozhodovat o svém osudu, k tomu, aby náš národ rostl a mohutněl fysicky, mravně i duchovně. A aby tento úkol, tento smysl našeho národního státu obnovy naší státní samostatnosti mohl býti vykonán, k tomu potřebujeme dlouhá léta míru, a žádných válek a žádných válečných konfliktů. Jsme pro mír co možná nejlepší a nejlépe zajištěný a třebas i velké peníze stojící, poněvadž jenom v míru můžeme užíti toho státu k tomu, k čemu jsme ho užíti chtěli, když jsme usilovali o jeho zřízení nebo obnovení.

Avšak, vážení pánové, žádná organisovaná společnost, ani malá, ani větší, ani největší. žádné veřejné kolektivum nemůže obstáti jenom - pravím výslovně jenom - dobrou vůlí svých členů, aby byl zachován právní a mravní řád, který je podstatou její existence a jejího mravního úsilí do budoucnosti. Všechen smysl našich právních řádů i všechen smysl naší zákonodárné činnosti, všechen smysl úkolů tohoto shromáždění, které representuje v demokratické republice národ jako celek, záleží v práci o takové uspořádání poměrů člověka ke společnosti a jednotlivých stavů a členů této společnosti, v daném případě národní a státní, které by vylučovalo jakékoliv násilí jednoho proti druhému, člověka proti člověku, stavu proti stavu a které by zaručovalo nejvyšší, nejdůstojnější a pro člověka nejnezbytnější předpoklad jeho rozvoje: osobní svobodu každému, kdo nenarušuje a neporušuje svobodu cizí!

Díváme-li se tak na smysl svéprávní organisace a své státní organisace, na smysl svých úkolů ve státě, potom musíme si ovšem zároveň uvědomovati, že, bohužel, nejsme ještě tak daleko, aby všichni lidé a všichni členové té neb oné veřejnoprávní organisace - k nimž patří v poslední řadě stát - sami ze svého nitra, ze svého svědomí, jak se říká v kanonickém právu "ex informata consciencia" chápali nezbytnost zachování určitých mezí a řádů, určitých omezení vlastní osobnosti na prospěch všech, ale na konec také na prospěch vlastní, že, bohužel, pro nedostatečné předběžné vzdělání, ale také pro zlou vůli šířenou z těch nebo oněch stran nebo skupin ještě velká část lidí v každém takovém veřejném společenstvu, k němuž patří také stát, nechce se podrobovati oněm právním řádům a zákonům, které jsou stanoveny ne pro zlou vůli a nadvládu jedněch, nýbrž pro poměrně spravedlivý podíl na radosti života všech nás.

Právě proto všechny veřejné řády v každém organisovaném společenství, v každém kolektivu nezbytně předpokládají možnost donucení k respektu existujícího právního řádu toho, který by dobrovolně nechtěl tento většinou stanovený řád zachovávati. V tom je smysl veškerých úkolů všech veřejných orgánů státu. Proto máme v poslední řadě orgány veřejné státní bezpečnosti, proto máme četnictvo, exekuce a exekutory a všechny instituce, které toho, kdo svévolně proti zákonu dopouští se násilí, které zákon nepřipouští, donucují k tomu, aby se toho nedopouštěl, nebo trestají ho za to, že se toho dopustil.

Vážení pánové, tento princip donucení, bez něhož neobstojí žádná, třeba na nejkrásnějších mravních zásadách založená veřejná korporace, ale ani soukromá korporace, ani rodina, znamená pro poměry mezinárodní vojsko, branná moc každého státu a tedy také našeho státu.

Je-li těžko, třeba za použití orgánu veřejné bezpečnosti, uvnitř státu v době míru vynutiti respekt k zákonům a k tomu řádu, který si většina ustanovila, proti těm, kdož se mu dobrovolně nepodřizují, tož tím hůře je, jak všichni víme, možno donutiti k respektu vůči nároku na svobodu uvnitř velkého společenství civilisovaných národů a necivilisovaných národů v poměrech mezinárodních. K tomuto účelu, aby bylo donuceno každé jiné státně organisované společenství okolo nás k respektu naší kolektivní státněprávní osobnosti, aby se nedopouštělo na nás násilí, k tomu máme my a každý národ a každý stát o sobě rozhodující veřejnou brannou moc. Byli bychom, myslím, lidé více nebo méně než naivní, kdybychom chtěli míti četníky, policisty, soudy, exekutory a také vojsko, ale kdybychom v nich neviděli vykonavatelé tohoto právního řádu, který jsme si sami dali, a kdybychom stejně jako ve vojsku, tak i v těchto orgánech státní bezpečnosti uvnitř našeho mírového života neviděli zabezpečení naší svobody individuelní i kolektivně národní v případě, že na nás kdokoliv bude útočiti; máme-li však míti tuto bezpečnost, tuto záruku zachování naší státní osobitosti a osobnosti, musíme míti pro poměry mezinárodní tuto pavézu, záštitu naší existence a svobody v dobrém, dobře organisovaném, co nejlépe a co nejdokonaleji vším mravním i hmotným nákladem vybudovaném branném organismu armádním. Víme, že všechny státy, i my potřebujeme tohoto organismu, protože jestliže mezi námi jest ještě mnoho těch, kteří z vnitřního uvažování, rozumného přesvědčení neuznávají určitých zákonů, které většina ustanovila, a vzpouzejí se jim ve vnitřním životě mírovém, tím spíše víme, že velmi málo pokročila dosud idea opravdu rozumného rozhodování sporů mezinárodních ve světě přes to, že uplynulo 14 let, kdy idea tato učiněna byla základem posledního velikého pořádání světa v politických poměrech mezinárodních. A právě v této době, sledujíce skoro úplnou bezúspěšnost a malomocnost Společnosti národů, jakožto mezinárodním zákonem stanovené výkonné nebo dozorčí moci nad národy, samostatnými státy, sledujíce její bezúspěšnost na př. při likvidaci sporu čínsko-japonského nebo sledujíce neplodné, velké peníze všech států a národů vyžadující stálé a stálé konferování o zabezpečení všech proti útokům, o snížení vůle k násilnému porušení dnešních poměrů mezinárodního uspořádání mezistátní politiky, musíme si říci, že, bohužel, ještě dlouho a dlouho bude odpovědnost za naše osudy a osudy jiných národů ležeti na nich samých a na nás samých, že se budeme museti chtějíce nebo nechtějíce případně proti každému, kdo by usiloval o naše národní nebo státní bezživotí, o naše pokoření a ponížení, brániti tak, jako se brání každý muž proti neoprávněnému útoku na svou existenci, na svoji svobodu a svoji právní bezpečnost. K tomu je tu ovšem naše armáda jako armády všech civilisovaných států. Při tom uvažujme dobře, že platí a bude platiti ještě staletí neochvějná zásada dějin národů a historie vůbec, to jest, že státy se udržují těmi ideami a těmi činy, kterými vznikly. A bylo by smutným dokladem naší národní dekadence, našeho úpadku, kdybychom si neuvědomovali již dnes v nastávajícím patnáctém roce obnovení naší státní samostatnosti, že jsme jako svobodný, mezinárodně uznaný činitel mezistátní a mezinárodní politiky vznikli zase proto, že jsme všechny své dobré, mužné síly, všechny své mravní i hmotné síly, kterými se udržuje každý jednotlivec, ale také každý národ a každé kolektivum, dali v zápase za světové války na stranu těch, kteří chtěli, aby na světě vítězila svoboda, sebeurčení národů a demokracie, že jsme si tím zasloužili jejich podporu a že jsme přijali při likvidaci této světové války za to, že nám pomohli naši národní svobodu znovuzříditi, na sebe těžký závazek, starati se především sami o to, abychom se udrželi a tím si zasloužili případně pomoc k udržení naší samostatnosti a svobody také pomocí těch, kteří mají k nám dobrou vůli, t. j. našich spojenců.

Vážení pánové, svoboda se zadarmo nedává a naši svobodu za nás, jestliže neučiníme všechno, co je v našich silách, nebude nikdo znova dobývati a obhajovati. Krev francouzská, rumunská, jihoslovanská a chcete-li polská nebo jakéhokoli jiného možného našeho spojence jest jim nejméně tak drahá jako krev naše, a nebudeme-li ochotni v případě opětné zkoušky útoku na nás dáti všechno, co můžeme, abychom svoji svobodu udrželi, nehne se v celém světě kolem nás ani jediná ruka, naopak, hne-li se, hne se k tomu, aby nás odsoudila jako neschopné k dalšímu životu, neschopné činitele života národního a lidského. (Tak jest!)

Získali jsme si nárok na uznání své národní svobody proto, že jsme chtěli dobro své a dobro všech o svobodu a pokojný rozvoj kulturní usilujících národů na světě. Proto chceme užíti této svobody k tomu, abychom rostli mravně a duchovně, ale musíme míti při tom stále na zřeteli své povinnosti k světu. A tyto povinnosti ještě na dlouhá léta budou také v poměrech mezinárodních a mezistátních diktovati naše závazky pomoci napraviti křivdu, kterou by zamýšlel kdokoliv na osudu těch, kteří nám pomohli k svobodě, a náš nárok bude hodnocen podle toho, kolik učiníme k zachování své osobitosti a svého státu a kolik budeme moci přispěti těm, kteří jsou a budou ohroženi stejně jako jsme my.

Není to tedy jen naší povinností, zachovati armádu dobrou a udržeti ji. Tato povinnost není diktována jen našimi sobeckými zájmy národními, nýbrž také mravními závazky povahy mezinárodní, které jsme na sebe smlouvami se spojenci, podepsáním mírových smluv přijali a které máme zájem zachovati také proto, že jsou pevným základem k lepší budoucnosti, než jsme měli za doby poroby za Rakouska. Vážení pánové, já si stále vzpomínám na článek, kterým náš velký přítel z doby světové války, známý anglický publicista a politický spisovatel Seton Wattson, Scotus Viator, v době války r. 1916 ve své knize, která shrnovala propagační materiál, kterým usiloval o nové uspořádání Evropy, nadepsal XVI. kapitolu svého spisu "Germans, Slavs and Magyars". Tuto kap. XVI., věnovanou našim snahám osvobozovacím, tituloval v této knize slovy: "Bohemia as a rampart", Čechy jako hráz a záštita nového uspořádání spravedlivějšího demokratického světa v odboji a odporu proti snahám po hegemonii jednoho národa, proti snahám nedemokratickým, absolutistickým a jako baštu a oporu nových ideí, které byly stělesněny ve známém heslu sebeurčení národů a demokratického uspořádání poválečného světa. Chceme-li splniti tyto předpoklady, které nám získají sympatie, musíme o to usilovati nejen mravním pokrokem, nejen vzděláním a hospodářským a sociálním pokrokem uvnitř našeho státu v době míru, nýbrž i přípravou našeho branného odporu pro opětnou dobu nebezpečí. Musíme zůstati touto baštou a touto hrází nové Evropy, chceme-li, abychom si dále zachovali svůj nárok na samostatnost.

Chceme-li míti tuto dobrou armádu, musíme ji vybaviti všemi předpoklady, které k tomu vedou. Jedním z nich je také náležitá doba presenční činné vojenské služby pro všechny ty, kdož jsou a budou někdy povoláni, aby tuto těžkou zkoušku za národ složili. Není tak dlouhá presenční doba předpokladem ani zase jakoukoli samozřejmostí ve smyslu sebeúčelnosti naší státní organisace. My všichni si přejeme, jmenovitě my, kteří jsme zde z vládní většiny, aby naše mládež co možná nejdéle a nejdůkladněji se mohla věnovati přípravě pro své životní povolání, jímž naplňuje pro sebe každý jednotlivec a národ svoje lidské určení.

My víme a chceme, aby tato příprava nebyla rušena povinností, jakou je těžká obět služby vojenské, nebo aby byla rušena jen co nejkratším způsobem, ale nemůžeme nikdy souhlasiti s tím, aby tato příprava byla pokládána za něco méněcenného nebo vedlejšího, poněvadž bez zachování své svobody a své státní samostatnosti není pro nás Čechoslováky ani žádné rozumné možnosti opravdového a dokonalého pokroku mravního, kulturního a lidského. (Výborně!)

A proto, vážení pánové, jsme si vždy sice přáli, aby přišla co nejdříve možnost zkrácení presenční služby vojenské, ale na druhé straně nechtěli jsme nikdy z jakýchkoli důvodů, jmenovitě z důvodů agitačních nebo demagogických volati po dřívějším a spěšném zavedení zkrácené presenční služby vojenské, než to pokládaly za přípustné odpovědné, technicky připravené osobnosti, kterým je péče o tuto větev, o toto odvětví státní správy svěřena, totiž důstojníci připravení, vzdělaní, důstojníci v hlavním štábu naší branné moci a v ministerstvu nár. obrany vůbec.

Věděli jsme a víme o nich, že jsou proniknuti týmiž ideami a toutéž dobrou vůlí, kterou máme my, protože jsou příslušníci našeho národa, protože nejsou zvláštní kastou, která vzešla z jiných poměrů, než jsme vzešli my, že jsou zrovna tak jako my členové drobných širokých vrstev našeho národa, který nemá šlechty ani kapitalistů, kteří jsou po většině příslušníci národů cizích. Proto jsme jim věřili a nedonucovali jsme je přijíti dříve, než přišli a než mohli přijíti. Ale jestliže dnes přicházejí a jestliže splnili anebo prohlásili, že mohou splniti předpoklady našeho souhlasu s touto osnovou zákonnou, jestliže pan ministr nár. obrany, jestliže náčelník hlavního štábu, muž, který prokázal svým životem za světové války, že si dovede ceniti dobra národního a velikosti národa ve smyslu mravním více než svůj osobní prospěch, jestliže tito lidé na naši urgenci prohlásili, že zkrácením presenční služby vojenské nebude ohrožen smysl a účel armády, na kterou vynakládali tolik hmotných a mravních prostředků, jestliže vzali na sebe před námi v branném výboru odpovědnost za to, že podávajíce tuto osnovu, nesníží brannou způsobilost národa a zachovají všechny předpoklady a možnosti obrany nejvyššího statku národního i lidského, svobody jednotlivce a svobody národa, tož, vážení pánové, nemůžeme míti než uspokojení z této zkušenosti a můžeme s dobrým svědomím vzíti na sebe i formální odpovědnost za tuto vládní osnovu. Je to věcí odborných posudků těchto kruhů, jak dlouho má presenční služba vojenská trvati. Neváhám prohlásiti, vážení pánové, že nepokládám, jak to zde bylo řečeno z řad oposice, tuto předlohu, třebaže i pan ministr nár. obrany ji za takovou do jisté míry prohlašoval - ovšem ne s takovými úmysly, jak to pánové vykládají - za stabilisaci naší presenční služby vojenské na nedohlednou dobu. Mám za to, že každému, kde jen trochu o armádu se interesuje, je jasno, že samozřejmě stálý a stálý rozvoj armádních bojovných a branných prostředků každé branné moci čím dále tím více směrem technickým se vyvíjející povede možná k tomu, že čím dále tím více odpovědnost za zdárný výsledek možnosti obrany národa v případě napadení záviseti bude na profesionálním elementu národní a státní armády, nebo že v budoucnosti bude dána tomuto technickému momentu v brannosti národa ještě větší důraznost, která umožní, aby presenční služba vojenská těch, kteří se nebudou věnovati službě v armádě z profese, byla případně i zkrácena. Možná, že to bude kombinace. Válka, příprava na ni, se čím dále tím více stává problémem, úkolem technickým, abych neužíval toho nepříjemně znějícího a stále opakovaného slova problém. Vážení pánové, již dnes my, kteří tyto věci sledujeme, to vidíme, a již dnes to kritisujeme, že nebude trvale snad výcvik mladého vojína jako pěšáka nebo jako jezdce nebo jako dělostřelce hlavním předmětem péče odpovědných činitelů a náčelníků naší branné moci, že převaha v případné světové nebo jiné válce - také podle zkušeností z poslední čínsko-japonské srážky - nebude ani tak v účinném nasazení vlastní osobnosti jednotlivých kombatantů, jako právě v dokonalém rozvinutí technických prostředků, které stále čím dále tím více dávají možnost zničiti protivníka s malým počtem bojovníků, ovšem za neobyčejně vydatného použití nejstrašněji a masově působících prostředků, technických vynálezů a dokonalostí. Bojím se, nebo, chcete-li, očekávám, že nejbližší válka bude spíše válkou letecko-chemicko-medicínskou, ve špatném ovšem použití toho slova "medicina" a že se bude stále více a více naše branná moc a odpovědní činitelé na takovou válku připravovati. Že potom výcvik jednotlivců ve válce toho typu starého boje, hlavně boje pěšáků, po případě dnes již jen na koně posazeného pěšáka, které jmenujeme jezdci, dělostřelectva lehkého i těžkého, bude daleko menší proti takovýmto novým zbraním, než je tomu dnes, a že se stane výcvik jejich možná - nechci ovšem říkati kdy - méně dlouhý a že nebude vyžadovati velké presenční služby, že těžiště tohoto druhu války přesune se na stranu profesionálů, nejen důstojníků, poddůstojníků délesloužících a poddůstojníků vůbec, nýbrž i profesionálních kombatantů bez šarže, to, myslím, není fantastickým domyslem nebo dohadem, to možná bude v nepříliš dlouhé době skutečností, se kterou budou počítati hlavní štáby a hlavní odpovědní náčelníci všech branných mocí a tedy také naší. Nejsme-li dnes ještě tak daleko, jestliže dnes ještě pořád příprava, možnost branného odporu národa jako celku, levée en masse, jak se tomu říká, je smyslem organisační činnosti příslušných oddílů našeho hlavního štábu a jestliže tento hlavní štáb pokládá 14 měsíční dobu služební k tomuto výcviku za nezbytný předpoklad slušné, aspoň do dneška prováděné brannosti a pohotovosti naší armády, tož, myslím, je pro nás bez dalšího dána povinnost, abychom tomuto jeho názoru přisvědčili tím spíše proto, že se tím přece jen velmi podstatně umožňuje mladým brancům o 4 měsíce delší příprava pro jejich hlavní povolání nebo výkon tohoto povolání v míru a že se tím, když ne dnes - což víme a což si nebudeme tajiti - v dohledné budoucnosti přece jen snad náklad na toto odvětví státní správy, na tento veliký a nepostradatelný úkol státní organisace zmenší.

Chtěli jsme ovšem při této příležitosti také prohlášení odpovědných činitelů branné moci, že se tyto úspory dostaví co nejrychleji a že budou trvalé. Bylo nám s otevřeností, kterou uznávám, řečeno, že to nemůže býti v tom smyslu, v jakém bychom si to my a celá veřejnost přáli, t. j. že úspory nebudou hned, že nebudou v nejbližší budoucnosti, ba bylo nám řečeno, že převod výcviku z 18 měsíců na 14 měsíců bude v nejbližší budoucnosti žádati po nás ještě větší oběti a investiční plnění, než jsme musili konati nyní, ale budou-li jednou vykonány, bude snad právě proto možnost určitých úspor v té skutečnosti, že bude sloužit méně lidí a že bude jejich výcvik upraven způsobem, kterým zase jiné velké významné výdajové položky budou uspořeny.

Při té příležitosti vidíme v předložené osnově splněn určitý požadavek, který jsme přednášeli my všichni z vládních stran již dávno, jmenovitě požadavek, aby se více přihlíželo při odvádění branců k armádě k přidělování jich podle předběžného vzdělání, jmenovitě technického, k určitým druhům zbraní. Máme v tom smyslu prohlášení odpovědných činitelů naší branné moci. Rádi jsme viděli souhlas představitelů naší branné moci ke skutečnosti, že studenti nebo řemeslníci nebo jacíkoli příslušníci jiných stavů, kteří měli výhodu odkladu presenční služby, nemusí proti původnímu znění této osnovy dosluhovati 18 měsíců s ročníkem, který bude sloužiti případně 14 měsíců. Byla by to jistá disparita a určité porušení mravní rovnováhy těch, kteří by musili zůstati jsouce starší než ti, kteří budou sloužiti 14 měsíců, a bylo pro nás velmi cennou opravou původního návrhu, když toto ustanovení §u 1 bylo stipulováno za souhlasu představitelů naší branné moci.

Předpokladem vojenské státní správy k podání této osnovy o zkrácení presenční služby vojenské bylo, že budeme souhlasiti s návrhem, který byl včera rozdán, totiž s návrhem na úpravu hmotných a snad i mravních poměrů délesloužících, kteří jmenovitě v této době by mohli rychleji přijíti, než snad jsme očekávali, protože hospodářská stagnace, nedostatek zaměstnání v jiných povoláních při výhodách, o kterých budeme jednati, doufám, příštího týdne, by mohla přivésti větší počet mladých, způsobilých, zdravých, mravně silných a kvalifikovaných i technicky, ochotných k tomu, aby se postavili do řad těchto délesloužících a splnili tím předpoklad pro zavedení této 14měsíční služby již pro brance odvedené r. 1933, po případě pro ono postupné zprofesionování branné moci, o kterém jsem se zmínil dříve.

Víme, že státní vojenská správa chce také podáním zvláštní předlohy splniti onen samozřejmý již nám všem předpoklad započtení doby ztrávené v presenční službě vojenské nejen do pense, nýbrž i do postupu všem veřejným zaměstnancům, ale také do určité karenční lhůty, kterou musí po vykonání určitých zkoušek odborných vykázati před závěrečnými zkouškami ti, kdož se domáhají určité veřejnoprávní autorisace k plnění a vykonávání určitých zvláštních povolání, které tuto přípravnou službu statutárně podle zákona vyžadují.

Za těchto okolností, vážení pánové, mám dojem, že souhlasíce s tímto návrhem vládním plníme nejen zase dobrou svou povinnost k národu ve smyslu oněch názorů, které jsem úvodem proslovil, nýbrž že tím také v této těžké době umožňujeme aspoň poukaz na to, že Národní shromáždění chce spořiti tam, kde se spořiti účelně dá, a že chce dáti možnost aspoň těm ročníkům vojenským, které nastoupí r. 1933, aby se mohly věnovat více přípravě k svému povolání občanskému, když už nebudou musit sloužiti 18, nýbrž 14 měsíců. A myslím, že to není žádným těžkým a žádným mimořádně nepříjemným nebo nevhodným doprovodem tohoto zákona, když ještě pro ty ročníky, které dnes slouží, tato 18 měsíční služba je zachována. Mám dokonce obavu, kdyby tato doba 18měsíční hned měla být zkrácena na 14měsíční, že bychom měli těžké a po případě zbytečné nepříjemnosti s nemožností umístiti předčasně propuštěné brance na jaře 1933 do civilních zaměstnání a že by to stálo zase ještě eventuální zvláštní náklady na podporách v nezaměstnanosti, jak to vidíme ve všech oborech činnosti, jmenovitě u dělnictva, úřednictva a svobodných povolání dnes, kdy se vracejí tito branci 1. dubna domů a kdy nenacházejí možnosti, aby byli přijati na ta stará místa, na nichž si chleba vydělávali, a kdy jsou přirozeně velmi rozčileni a znepokojeni, po případě mravně pobouřeni, že za to, že konali službu pro vlast, pro zachování státu, mají být trestáni na své duchovní, občanské i hmotné existenci a jejím zabezpečení.

Za těchto okolností byly splněny všechny předpoklady k našemu souhlasu s touto osnovou, dáváme jej rádi, jsouce přesvědčeni, že státu prospíváme a že úkol, který má naše branná moc, a který tak krásně s velikým vypětím dobré vůle a s technickými přípravami všech odpovědných činitelů plní, bude sloužiti ke zvýšení respektu v cizině, jakož i k zachování našeho státu a k splnění mezinárodních závazků, které jsme na sebe vzali, chtějíce zabezpečiti svůj stát, svou existenci jak mezinárodně, tak i diplomaticky. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Slovo má dále p. posl. dr Bacher.

Posl. dr Bacher (německy): Slavná sněmovno! Návrh, jímž se zkracuje 18měsíční služební doba na 14 měsíců, odpovídá přáním nejširších vrstev obyvatelstva a bude zajisté všude uvítán s radostí. Bohužel, můžeme jej však uvítati s jedním okem suchým a druhým zaslzeným, a to proto, poněvadž se snížením služební doby z 18 měsíců na 14 zvyšuje zároveň kontingent branců o 5000 mužů, což jest spojeno s novými finančními náklady, a pak také z jiného důvodu, poněvadž zkrácení služební doby nezavádí se již letošního roku, nýbrž teprve pro nováčky, kteří nastoupí r. 1933. Tento zákon spadá do doby, kdy se v Ženevě mluví o odzbrojení, a pan zpravodaj zmínil se o souvislosti ducha tohoto návrhu se smyslem ženevské odzbrojovací konference. Kdo pozoruje jednání této konference, nesmí si zastírati, že při mnoha dobrých úmyslech, které převládaly na této konferenci, vidíme také dobrý kousek neupřímnosti, neboť, mluví-li se dnes o různých způsobech odzbrojení, trvalo-li to mnoho měsíců, ba téměř let, než komise dospěla k návrhu, uvažuje-li se pak o nejrůznějších projektech, musíme se přece tázati, proč tato odzbrojovací konference neučinila to, co by vlastně bylo bývalo nejpřirozenější na celém světě? Neboť mocnosti, které na této odzbrojovací konferenci můžeme dnes ještě pokládati za rozhodující, sestavily přece samy recept pro takové odzbrojení, recept, který nemůže býti důkladnější a lepší. Neboť pročteme-li si předpisy, které byly ustanoveny ve smlouvách versailleské, st. germainské a trianonské pro odzbrojení ústředních mocností, pročteme-li si jmenovitě ustanovení týkající se odzbrojení Německa, musíme se tázati, jak možno nalézti lepší a důkladnější recept pro vydatné odzbrojení, než jaký obsahuje versailleská mírová smlouva, a musíme se diviti, proč mocnosti, které s takovou energií naléhají na splnění těchto ustanovení, nemají upřímnosti, ba ani energie a lásky k pravdě, aby si prostě tento recept opsaly. Kdo pozoruje tento postup vyjednávání, nemůže nepopříti neupřímnost, kterou po této stránce vidíme na odzbrojovací konferenci, a může ji popříti tím méně, vzpomene-li si onoho památného dne, kdy byl zlatým pérem podepsán Kelloggův pakt, který prohlašoval válku pro všechny národy za zavrženou.

Mám-li promluviti o zprávě pana zpravodaje, nemohu potlačiti jistého podivu, jakým tónem a jakým způsobem mluvil o odzbrojení tří států, Německa, Rakouska a Maďarska, tří států, které jsou našimi sousedy. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) Stran provádění odzbrojení, které jim bylo uloženo, vznesl obvinění, ale neuvedl prameny, odkud čerpal svůj materiál. Československo jest nejcitlivější stát, jakmile cizina podrobí kritice jeho poměry. Osobně jsem toho mínění, že každý parlament musí míti právo, aby si ujasnil, co se děje v jeho sousedství. Ale, stavíme-li se již jednou sami na stanovisko takové citlivosti, pak již z tohoto důvodu posuzujíce cizí poměry musíme přece postupovati s tím větší a jemnější citlivostí a mám dojem, že se panu zpravodajovi při projednávání této látky nedostávalo žádoucí citlivosti. Podle mého mínění byl by musil býti v posuzování této látky tím zdrženlivější, že mluvil jako zástupce vládní většiny, v níž jsou nyní také dvě německé strany. Ale i kdyby tomu tak nebylo, byl by si přece musil připamatovati, jak právě s tohoto místa mluví a jak se mluví v českém tisku, když cizina kritisuje úřední opatření státu, a byl by si musil připomenouti, co právě největší mužové státu mluví při nejrůznějších příležitostech o poměrech k našim sousedům, že tento poměr k tomu či k onomu jest nejen korektní, nýbrž přátelský, a byl by musil uvážiti, jak se otravuje tento zajisté žádoucí poměr, toto žádoucí ovzduší, i když se teprve tvoří, jestliže se se stanoviska zpravodaje mluví o zákoně předloženém parlamentu takovýmto tónem, jak to učinil on v tomto případě.

Pokud jde o finanční stránku zákona, opatření, k nimž radila vojenská správa, způsobila, že se očekávané úspory nedostaví anebo jen velmi nedostatečně. Snad se mýlím, jestliže vyciťuji dokonce jisté zadostiučinění, jisté uspokojení vojenské správy, že zvítězila při projednávání této látky aspoň potud, že se tyto tak velice vytoužené úspory nedostaví, a snad se mýlím, jestliže spatřuji dokonce jistou škodolibost z leckterého výroku, že se pro obyvatelstvo v tomto oboru nedostaví úspory, jichž bychom si musili přáti, musili přáti jmenovitě s hlediska těžké finanční krise, kterou nyní země prožívá.