Malorolníci mluvili stejně o ohromném daňovém zatížení, mluvili o všech útocích, které se podnikají na jejich existenci. A všichni tito zástupcové slibovali horníkům: Uznáváme váš boj. Váš boj je spravedlivý a my jdeme s vámi a budeme vás podporovati. Znova zavřeme krámy, když budete pořádati projevy, bez ohledu na to, že nás hejtmanství pokutovalo, že proti nám bylo persekučně zakročováno.

Malorolníci prohlašovali: My budeme znovu sbírat z toho mála, co máme, přivezeme a dáme vám z té trošky brambor a obilí - a také v době konference přibyly dva nákladní automobily, naložené brambory, které byly sebrány mezi malorolníky na Roudnicku a Lounsku. To byly projevy solidarity na těchto konferencích. Tyto široké konference pracujícího lidu proklamovaly generální stávku na středu, tedy na včerejšek, ve všech těchto okresích a usnesly se uspořádati v 5 okresních městech: Mostě, Duchcově, Ústí, Teplicích a Chomútově veřejné projevy, jimiž by dokumentovaly solidaritu s bojujícími horníky a v nichž by se postavily za požadavky stávkujících, za to, aby o těchto požadavcích bylo jednáno se stávkovým výborem, který byl na konferenci všemi horníky zvolen.

A nyní najednou vydávají úřady zákaz těchto projevů a odůvodňují jej tím, že prý by mohl býti porušen klid a pořádek. Když byl konán jediný projev ze všech 5 okresů v Mostě, kde bylo soustředěno na 40.000 lidí, klid a pořádek porušen nebyl, dělníci jej zachovali; a najednou byly obavy, bude-li 5 okresních projevů, že by byl klid a pořádek porušen. Stávkový výbor intervenoval u politické správy v Mostě a já sám jsem byl s delegáty stávkového výboru, kde jsme dávali všechny záruky, že klid nebude porušen a že projevy projdou v klidu. Tam nám bylo řečeno: Pánové, my teď už to nemáme v rukou, to jsou vyšší rozkazy a my proti nim nemůžeme nic dělat. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Stávkový výbor vyslal deputaci na ministerstvo vnitra, aby zde vyložila, jaké jsou poměry, a žádala povolení těchto projevů. Pan ministr vnitra však neměl čas deputaci přijmouti a také jí nepřijal. Odkázali deputaci až na úterý v 5 hodin odpoledne.

Před tím byla deputace na ministerstvu veř. prací a chtěla jednati s p. ministrem Dostálkem. Šlo o to, aby k vyjednávání byli připuštěni zvolení zástupci stávkujících horníků. Pan ministr Dostálek neměl však také čas deputaci přijmouti a odkázal ji na pana sekčního šéfa. Ten řekl, aby chvíli počkala, že je zaneprázdněn a že za chvíli s ní bude jednat. Zatím nechal deputaci čekat od půl dvanácté do půl třetí odpoledne na ministerstvu veř. prací a když se v půl třetí deputace, už celá netrpělivá, hlásila, kdy bude přijata, oznámili jí, že všichni pánové už odešli. (Výkřiky komunistických poslanců.) Tak se jednalo se zástupci dělnictva na ministerstvu veř. prací, tak jednal s deputací pan min. Dostálek. Deputace potom seznala, že v době, co nechali horníky několik hodin sedět na chodbě v ministerstvu veř. prací a byli tam horníci čeští socialisté, soc. demokraté čeští a němečtí, byli tam z Národního sdružení, hakenkreuzleři i od Průmyslového svazu - konal pan ministr Dostálek poradu s pány Hamplem, Tučným, Pohlem a Jarolimem. Tito byli u p. ministra veř. prací, ale zvolené delegáty horníků nechali celé hodiny čekati a pak je poslali domů. Když tito horníci viděli - a byli to horníci z různých stran a různých organisací - jak se s nimi v Praze vyjednává, jak je nechají jako žebráky čekat, jak je posílají od čerta k ďáblu, jak na ně nikdo nemá čas a jak na konec páni na celou deputaci zapomenou, nechají ji celé hodiny čekat a pak řeknou: "Už to všecko odešlo, vždyť tu nikdo již není, kdo by s vámi vyjednával" - pak ovšem to nevzbuzuje klid a nepodporuje pořádek. Delegáti horničtí, umazaní horníci, se kterými se páni ministři styděli jednat, aby se snad od jejich uhelného prachu nepošpinili, jdou do revíru a říkají: Takto se s námi v Praze jednalo. Což myslíte, že ti páni mají čas, aby vyslechli zprávu o hladu a bídě našich rodin, jak tu proti nám těžaři postupují? Ne! O to se pánové vůbec nestarají.

V ministerstvu vnitra říkal na konec p. sekční šéf Rejzek, který jednal s deputací o tom zákazu tábora: "Není sice možno zákazy odvolat", ale na konec připouštěl: "Bude dán pokyn, aby se k těm projevům, když nebude klid a pořádek porušen, úřady chovaly benevolentně". S tím odcházela deputace z ministerstva vnitra. Přijela do revíru a oznámila: "Tábor nám sice nechtějí na náměstí povolit, ale k těm projevům se budou úřady chovati benevolentně." A havíři věřili tomuto prohlášení deputace. A my jsme ještě odpoledne před tím, v úterý, byli znova na okresní politické správě, poněvadž nás došla zpráva, že v Duchcově byl povolen projev. Ukázalo se, že tam okresní hejtmanství povolilo veřejnou chůzi horníkům. Řekli: "My máme striktní příkaz, že nesmíme povoliti tábor na náměstí, ale veřejnou schůzi vám povolíme"; a okresní hejtman duchcovský vydal také písemné provolání, že povoluje schůzi. Přišla zpráva, že také okresní hejtman v Teplicích prohlásil: "Já mám zákaz povoliti tábor na náměstí, ale veřejnou informativní schůzi jsem vám ochoten povoliti". O této věci mělo býti jednáno ještě ve středu. Odpoledne jsem byl na hejtmanství v Mostě a jednal jsem zas s vrchním radou Němcem a radou Svobodou. Ti říkali: "Nemůžeme povolit, je to usneseno, nedá se nic dělat." Žádali jsme, aby aspoň tak jako v Duchcově a v Teplicích byla povolena veřejná schůze na Střelnici. Vrchní rada Němec říkal: "Nemůžeme to povolit." Jak to, že je to v Duchcově povoleno? Ano, je to tam povoleno. To je prý jiná věc, ale tu to nepůjde. Když jsem mu na konec říkal, že je deputace v ministerstvu a že bude v 5 hodin v ministerstvu ještě jednat, dohodli jsme se: "Dobrá, obraťte se na mne ještě zítra ráno, podle toho, jak tam dopadne jednání, budeme o té věci ještě jednat". Když potom přišla deputace a sdělila, co jí bylo sděleno na ministerstvu vnitra, domníval jsem se samozřejmě: Ta věc je na dobré cestě a veřejný projev jako v Duchcově a v Teplicích bude tady také povolen. Podle toho se dělaly proposice. Ale ráno se ukázalo, že slibovaný benevolentní postup, který byl v ministerstvu vnitra deputaci slibován, se obrátil v naprostý opak. Hned ráno začalo zatýkání jednotlivých deputací. Stávkový výbor vyslal do jednotlivých továren k dělnictvu 3 až 4 členné deputace, aby je vyzval k solidaritě při tomto projevu. Tyto deputace obrátily se v každém závodě nejdříve na správu závodu a žádaly, aby jim bylo umožněno jednati se závodním výborem, a když to správa závodu závodnímu výboru povolila a zavolala jej, přednesly mu tyto tříčlenné deputace přání stávkového výboru. A najednou začali četníci tyto deputace honiti po městě a zatýkati. Řada byla jich zatčena. Začaly také hned jiné represálie proti horníkům a bylo znáti, že se poměry přiostřují.

V Horním Litvínově zastavila textilní továrna práci, dělníci se shromáždili před továrnou na klobouky, továrna byla četnictvem obsazena. Dělníci žádali, aby do továrny mohli vyslati deputaci, která by mohla jednati se závodním výborem. Četnický velitel přistoupil na vyslání deputace a několika členná deputace do tohoto závodu v Hor. Litvínově byla vyslána. Masy čekaly před továrnou na výsledek jednání deputace. V tom přijeli dragouni a bez ohlášení do těch klidných mas, které tam čekaly na výsledek deputace, která byla povolena četnickým velitelem, vjeli, a začali koňmi a šavlemi dav rozháněti. Z toho nastala první srážka. Demonstranti, kteří tam klidně stáli a čekali, až přijde deputace, která byla četnickým velitelem povolena, nevěděli, proč proti nim jízda útočí. Když viděli, že jízda útok rozšiřuje, potom samozřejmě sáhli k sebeobraně, hájili se všemi prostředky, jak zde řekl pan posl. Tučný, vzali plot, zastavili elektrickou dráhu, postavili plot mezi vagony elektrické dráhy, aby byli proti dragounům chráněni. Když jsem se o této srážce dověděl, znovu jsem zakročoval u okr. hejtmanství, upozorňoval jsem na tyto věci a žádal jsem, aby se neděly, žádal jsem, aby v důsledku té rozmluvy byla povolena aspoň veřejná schůze na Střelnici. Poukazoval jsem, že Střelnice leží mimo město Most, na kraji města, má veliký sál, ohromnou zahradu, kde je veliké sportovní hřiště, takže se tam může docela klidně směstnati několik tisíc dělníků a může se tam klidně konati projev, aniž by pasáž v městě byla rušena. Žádal jsem, aby bylo přijato aspoň toto východisko, které bylo přijato v Duchcově a jinde. Pánové nechtěli se mnou o tom ve středu ráno vůbec jednati a prohlásili: "Máme striktní instrukce, budeme jednati podle nich."

Bylo to před polednem, kdy se průvody z jednotlivých obcí stahovaly k městu.

A nyní o tom, co bylo v Mostě. Pan ministr vnitra mluvil zde o tom, že já jsem ty věci v Mostě řídil, že jsem se jich zúčastnil. Říkám: Ano, já jsem ty věci v Mostě řídil, já jsem se jich zúčastnil. Také jsem byl se všemi deputacemi u okr. politické správy a navrhoval jsem všechna možná východiska, která je možno zde zaujmouti, aby klid a pořádek nebyl porušen. První zpráva přišla, že táhne průvod po chomútovské silnici od Komořan a Souše a že průvod byl na chomútovském předměstí zastaven. Já jsem okamžitě sedl na motorku a jel k průvodu. Tam na jedné straně stál kordon četníků a proti němu asi 2.000 demonstrantů v průvodu. Za mnou už přijížděla četa dragounů na to místo. Intervenoval jsem u vedoucího politického úředníka, je-li možno povoliti vstup do města alespoň na Střelnici ke konání tábora. Intervenující úředník prohlásil: Není to možno, máme striktní rozkazy. Žádal jsem, aby povolil alespoň vyslání deputace na hejtmanství, což povolil. Vybrali jsme čtyřčlennou deputaci. Měl jsem s tou deputací jíti. Když jsem ušel několik kroků, dav se přivalil na četnický kordon. Politický úředník přiběhl za mnou: "Pane poslanče, neodcházejte, já se bojím, že k něčemu dojde". Zůstal jsem na místě, poslal jsem deputaci samotnou a zůstal jsem na místě mezi četnickým kordonem a demonstranty. Situace byla krajně napjata, lidé byli rozčileni a já jsem nebezpečí srážky odvracel jen tím, že jsem procházel mezi četnickým kordonem a demonstranty, kteří se na četníky tlačili. Tak jsem procházel a zdržoval půl hodiny, než přišla deputace zpět. Deputace sdělila, že byla odmítnuta, že nic se nepovoluje a že nic se nesmí konati. Znovu jsem se obrátil na intervenujícího úředníka. Intervenující úředník, který viděl nebezpečí, sjednal se mnou: "Na vlastní odpovědnost vám povoluji tábor za městem před četnickým kordonem. Pane poslanče, buďte tak laskav, odveďte ty lidi, mluvte tam k nim, aby k něčemu nedošlo." Na základě tohoto sjednání vytvořili pořadatelé řetěz a po značném úsilí, poněvadž lidé byli roztrpčeni a rozhořčeni, odtáhli průvod asi na 50 kroků od četnického kordonu. Tam se konal tábor, na kterém jsem mluvil. Mezitím, co jsem mluvil, přišli lidé z města. Za četnickým kordonem stál kordon jízdy a za ní druhý četnický kordon, který zabraňoval přístup lidem z města, kteří se tam sběhli podívati se, co se tam děje. Když je vytlačovali z náměstí, přišla tam řada účastníků toho projevu, takže zástup před tím četnickým kordonem vzrostl na 1.500 osob. Když jsem začal na táboru za městem mluviti, lidé v městě, poněvadž tam bylo slyšeti můj hlas, chtěli se táboru zúčastniti a začali se tísniti na četnický kordon, který uzavíral východ z města. Teď četníci zakročili proti těmto demonstrantům. Začali do nich bíti pažbami a šli do toho bodáky. Nastalo chvilkové rozrušení, četníci nemohli tento nápor udržeti, demonstranti se vrhli dopředu, prorazili četnický kordon a četníci utekli zpět k jízdě. Jízda, která stála čelem k táboru, na kterém jsem mluvil, obrátila se a podnikla útok na demonstranty z města, čímž všechna pozornost táboru obrátila se zase k četnickému kordonu a zase se tam všechno valilo. Zase tam nastala kritická situace, znovu jsme tam šli s pořadateli, utvořili řetěz a odtáhli průvod nějakých 50 kroků od četníků zpět. Znovu jsem vystoupil a začal mluviti. Zatím dragouni rozprášili demonstranty z města, vraceli se nazpět, četníci utvořili kordon a dragouni vjeli bez ohlášení do našeho táboru, který byl intervenujícím komisařem povolen a smluven. Rozrazili tábor a začali do lidí třískat, rozháněli je po polích, poněvadž to již bylo za městem. Tam nebylo vůbec kamení, poněvadž je tam betonová silnice a zoraná pole. Demonstranti se však rozutekli, když je dragouni honili a zahnali na železniční násep, Fakt je, že na železničním náspu demonstranti sebrali kamení a že se také pustili do dragounů, že několikrát tam dragouni na železniční násep zaútočili a že byli kamením odraženi. Zatím došlo k tísnění četnického kordonu, který zůstal osamocen, demonstranty za mostem a nyní tam nastala úplná panika. V této panice byl zbit intervenující úředník, komisař, bylo zbito několik policajtů městských a byli zraněni četníci a demonstranti, poněvadž kameny tam pršely se všech stran, lidé byli rozvášněni. Je pravda, že k těmto věcem tam potom došlo.

Ale přes to podařilo se tam ještě situaci zachrániti. Zase se to tam urovnalo, demonstranti odešli a rozptýlili se. Četníci tam utvořili nový kordon. Domníval jsem se, že tam jest již nebezpečí zažehnáno, avšak v této chvíli přišla zpráva, že mám jíti na druhou stranu za nádraží, kde přichází silnice z Lomů a Záluží, že tam došlo ke střetnutí mezi kordonem četníků a demonstranty. Přecházel jsem přes město na druhou stranu a po mém odchodu došlo na této chomútovské silnici ke srážce a střílení. Jak k tomu došlo, nevím z vlastní zkušenosti, poněvadž v této chvíli jsem byl u toho druhého průvodu. Tam mi řekli, že tam byl asi 1/2 hodiny klid, ale že se tam u toho kordonu shromáždili zase zvědavci a masy, které přicházely nazpět, a že tam došlo ke zbití nějaké těhotné ženy četníky, což demonstranty rozzuřilo, takže došlo tam ke srážce, ke střílení. Byli tam 2 zabití a řada raněných.

Je zajímavo, že první zabitý demonstrant při střílení byl vzdálen od četnického kordonu, který střílel, 84 kroků. Nebylo stříleno v té době, kdy byla bezprostřední srážka s demonstranty, kdy byli takřka smícháni četníci s demonstranty. Došlo ke srážce, když demonstranti byli několik desítek kroků vzdáleni od četnického kordonu.

Situace tam dá se zjistiti: četnický kordon stál na vrchu, při vchodu do města, a zastřelení byli při cestě u dráhy, na silnici k Souši, někteří byli až 300 kroků od četníků vzdáleni. Tedy taková byla ve skutečnosti situace na chomútovské silnici, kde padly lidské životy a kde byla situace nejkritičtější.

A nyní upozorňuji na toto: Od četnického kordonu je Střelnice, o kterou jsme žádali, aby tam byly masy puštěny, vzdálena asi 100 kroků, tedy na kraji města. Kdyby byl četnický kordon ustoupil o 100 kroků a kdyby se byly mohly masy odvésti do zahrady Střelnice, mohl býti zase klid a pořádek zachován, k ničemu tam nemuselo dojíti. Úředníci, kteří tam byli na místě a u kterých jsem intervenoval, to uznávali a říkali: "Kdyby bylo na nás, tak bychom to beze všeho povolili, ale my máme rozkaz, nesmíme to povoliti, nežádejte toho na nás."

Pánové, zde je třeba položiti otázku: Je možno, aby se tady pánové kryli za úřady, aby se kryli za úředníky a četníky? To není otázka nedorozumění nebo otázka trucu jednotlivého úředníka, já říkám, že je to režim. Tady odtud byly pokyny dány. Ale když má někdo odvahu takovéto pokyny dávat, pak by bylo potřebí, aby páni ministři Slávik, Franke, Bechyně, Udržal, Meissner a všichni šli se postaviti na chomútovskou silnici proti demonstrantům. Ti tam měli státi proti demonstrantům a ne tam posílati za sebe četníky, úředníky, posílati za sebe kavalerii. To by bylo bývalo čestné a mužné od vlády, když vydává takovéto rozkazy, aby je také šla osobně prosazovat. Není přec také dnes možné, aby jednotlivé strany zase svalovaly odpovědnost a říkaly: To my nic, to pan ministr vnitra!

Já se táži: Věděla ministerská rada o tom, že se na sever posílají četníci, že se na sever posílá vojsko, že jsou tam posíláni dragouni? Všechno to věděla, vždyť všechny noviny a listy o tom psaly, i noviny a listy socialistických stran. I v listech socialistických stran, v listech českých socialistů se proti tomu protestovalo, byly přece proti tomu protesty v "Českém slově" a jinde a bylo upozorňováno, že to není třeba, že tím tam klid a pořádek může býti rozrušen, že tím krajně napjatá situace a dusná atmosféra, která se tam vytvořila, může býti uvedena k výbuchu.

A dále se táži: Co udělali ministři socialističtí proti této věci? Táži se, zda pan ministr Meissner, páni ministři Bechyně, Franke, Beneš, dr Czech vznesli proti tomuto posílání dragounů, četníků a vojska do severočeského revíru protest? Táži se, zda někdo z těchto pánů hrozil demisí, nebudou-li tato opatření odvolána?

To bychom chtěli vědět. A já říkám - poněvadž nic takového se nestalo, poněvadž naopak pánové schválili tato opatření, poněvadž za jejich vědomostí se tato opatření děla, nesou také za to odpovědnost. A spoluodpovědnost nesou i politické vládní strany. Není možno vysílati zástupce do ministerstev a mýti si ruce nad tím jako Pilát a říkati: my nic, my za to nemůžeme, co udělala vláda. Není možno v časopisech psáti a říkati horníkům: váš boj je spravedlivý, vytrvejte v boji, užijte všech prostředků, abyste v tom boji zvítězili - a při tom dáti souhlas, aby zástupce strany, která v novinách takhle píše, schvaloval vojenská a četnická opatření proti dělnictvu.

Jestliže nám se vytýká, že hazardujeme s lidskými životy a dělnickou existencí, pak my říkáme: tohle je hazardování s dělnickou existencí! My máme odvahu říkati: dělníci, co si v tomto kapitalistickém státě svými vlastními obětmi, svým vlastním bojem nevybojujete, to nebudete míti. My máme odvahu říkati dělníkům: musíte pro ten svůj třídní zápas za větší skývu chleba stejně bojovati ten velký třídní boj a ten vyžaduje stejně velkých obětí jako každý jiný boj. My vás nemůžeme uchránit v tomto velkém třídním boji od přinášení obětí. Každý boj vyžaduje obětí a před vámi jest jen otázka, zdali budete v této situaci přinášeti oběti ve prospěch cizích zájmů, ve prospěch zájmů kapitalistických, ve prospěch zisků uhlobaronů, či zda je budete přinášet ve svůj vlastní prospěch. Tak jest otázka a to není hazardování s dělnickými existencemi. Nejvíce s nimi hazarduje ten, kdo poměry u nás přivedl do těchto konců.

Pánové říkali kdysi před několika roky, že k tomu, aby mohli vládnouti, jim stačí pendreky. Dnes se ukazuje, že tato vláda dospěla už tak daleko, že jí pendreky k udržení moci nestačí, že už potřebuje bajonety, dragouny a kulomety - ano, také kulomety byly na ulicích v Mostě. Vláda k podepření své autority potřebuje dragonády, četníky, bajonety a spěje ke svým koncům. (Tak jest!)

Mnozí četníci, kteří byli touhle vládou, také socialistickými ministry, komandováni ve středu proti severočeským havířům, cítili, že konají špatnou práci. Řada četníků to dávala také na jevo. Řada jich v soukromých rozmluvách řekla: Kdybychom nemusili, tak bychom tohle nedělali. My jen proto, že nás do toho ženou, musíme tohle dělat.

Je pochopitelno, že tohle trpné stanovisko ještě nestačí, ale cítili to a cítila to také řada vojáků, kteří byli hnáni proti dělnictvu. Je fakt, že vojáci byli uvedeni do válečného stavu jako ve válce. S každou četou šli 4 polní četníci, 2 napřed a 2 vzadu. V Kopistech se stal případ, že jeden dragoun držel koně a nechtěl vjeti do stávkujících a byl proto ranou šavlí četníkem s koně sražen. Bylo by záhodno vyšetřiti ten případ, poněvadž včera večer bylo udáváno, že při demonstracích jsou 3 mrtví. Bylo to i ve vládních zprávách, hlásila to také Tisková kancelář i radio. My jsme mohli zjistit jen to, že voják, který byl seknut šavlí do hlavy, poněvadž nechtěl do demonstrantů vjet, byl uklizen; byl-li těžce zraněn nebo zabit, nemohli jsme zjistit, ale vládní zprávy mluvily o třech mrtvých a dnes byly tyto zprávy zredukovány na dva mrtvé. Bylo by záhodno zjistit, co je s dragounem, proti kterému se takto zakročilo, není-li tím třetím mrtvým, o kterém mluvily včera vládní zprávy. Taková je skutečnost, takové byly věci včera v Chomútově, Mostě, Teplicích a jinde.

A teď je zajímavé: V Duchcově, jak jsem řekl, byla povolena veřejná schůze. Když tam přišli ráno stávkující intervenovat, aby jim povolen byl tábor, řekl jim okresní hejtman: Ne, tábor na náměstí povoliti nemohu, já jsem již udělal moc, že jsem povolil schůzi. Kdybych vám to nebyl dal písemně, již bych teď schůzi nepovolil, ale když jsem to dal písemně, nechci to odvolávat. Tam se také demonstranti a průvody sešli, na schůzi bylo na 8.000 účastníků, nevešli se všichni do sálu, četníci nekladli tomuto shromáždění překážek, hejtman, když se u něho intervenovalo, povolil, aby se konal tábor v zahradě a přilehlých ulicích. Prohlásil: Za žádnou cenu nemohu dovoliti tábor na náměstí, to na mně nežádejte, ale povolím, když jsem již povolil schůzi, to jest již vis major, tábor na zahradě a v přilehlých ulicích, zaručte se za klid a pořádek. Okresní hejtman byl žádán, aby odvolal četnické hlídky, slíbil, že je odvolá, jen náměstí že musí nechat "zašperováno". Tábor v Duchcově se úplně klidně odbyl a když se jednalo o rozchod, bylo nutno, aby demonstranti ze schůze a táboru šli přes náměstí. Vyjednávalo se znovu s okresním hejtmanem. Okresní hejtman stáhl četnický kordon s náměstí a všech 8.000 lidí přešlo přes náměstí v úplném klidu a pořádku, nikde nebyl dán podnět k nějakému zakročení, nedošlo k úrazu žádného četníka ani demonstranta. Prosím, my tyto dvě věci stavíme vedle sebe. Kdo byl porušovatelem klidu a pořádku? Byli to stávkující horníci či jiní činitelé? Když prošly věci klidně v Duchcově, byly by klidně prošly také v jiných místech, kdyby zde nebyl postaven justament, kdyby někomu nebylo záleželo na tom, aby fakticky mohlo se proti stávkujícím horníkům takovým brutálním způsobem vystoupiti.

Nyní chci říci ještě několik slov k vývodům některých předřečníků, především k vývodům p. posl. Tučného. Pan posl. Tučný zde zdůraznil otázku znárodnění dolů. Položil tento požadavek jako nejvážnější požadavek horníků v této situaci. Ale já docela otevřeně prohlašuji, že horníci z tohoto požadavku nic nebudou míti a že jsou také vzdáleni se nějak za tento požadavek bíti. Jděte dnes na sever! Jsem na severu celé tři neděle, každý den jsem prošel celé desítky hornických schůzí stávkujících, řadu táborů, ale když postavíte před horníky požadavek ať zestátnění nebo znárodnění dolů, každý horník řekne: "Tak, to se budeme míti, jako se máme teď na dolech, které jsou v majetku státu. Tak to pěkně děkujeme, to bude pěkná bída. Vždyť nás tam dnes dřou ještě hůře, než u soukromých podnikatelů". To vám řekne teď každý havíř na severu. Vždyť tam je řada státních dolů a ty právě stojí v čele zdražovací politiky uhlí, stojí v čele útoků na mzdy a existence dělnictva, ty státní doly a jejich správy vyhazují dělníky a horníky z práce zrovna tak jako soukromokapitalistické společnosti.

Pan posl. Tučný tu uvedl, že myslí, že bude málo těch, kteří se budou lekati jejich rozhodnosti při návrhu na znárodnění dolů. Já věřím také, že bude málo těch, kteří se té rozhodnosti budou lekati. Ani Weinmann, ani Petschek se té rozhodnosti neleknou, poněvadž pan Tučný prohlásil - a z těch návrhů je to známo: "Vždyť my přece nechceme uhlobarony poškoditi. Počítáme, kdyby se doly znárodnily, že uhlobaroni musí za ně 2 miliardy dostati. To by bylo přece nespravedlivé, abychom to vyvlastnili bez náhrady. Asi 2 miliardy to bude státi, tak to obětujeme těm Weinmannům, Petschkům, Rotschildům a j., dáme jim ty 2 miliardy, jen když budou doly náležeti státu."

Řekl jsem, že nikdo se nebude lekati té rozhodnosti, se kterou čeští socialisté budou návrh na znárodnění dolů prosazovati, ale ještě docela otevřeně dodávám, že nikdo té rozhodnosti dnes ani nevěří. Myslím, že v celé sněmovně i ve veřejnosti není člověka, který by věřil že strana českých socialistů bude znárodnění dolů se vší rozhodností prosazovati, a domnívám se, že kdyby havíři na severu měli čekati, až se jim tímto znárodněním pomůže, umřeli by hladem nejen ti havíři, kteří dnes na severu pracují, nýbrž i jejich děti i vnukové!

Když tu pan Tučný rozvinul otázku, kdo zrazuje dělnické boje a kdo zrazuje snad dnes dělnické stávky, a když při té příležitosti vytáhl otázku generální stávky r. 1923 - myslím, že v domě oběšence se nemá mluviti o provaze a že pan Tučný byl nejméně povolán, aby mluvil o zradě generální stávky r. 1923. Vždyť je přece veřejnosti známo zákulisí té věci, vždyť je známo, kdo pomáhal podlamovati stávku r. 1923, kdo dával souhlas, aby se vozilo t. zv. zahraniční uhlí a kdo při tom bral provise a sanoval svoje zkrachované podniky! Nebudeme se pouštěti do tohoto špinavého prádla, které si mezi sebou prali rozvadění bratři. Víme, že to prádlo smrdělo tak, že to páchlo po celé republice, že ten smrad je všeobecně znám, a je proto zbytečno o tom hovořiti a do toho se míchati. A nejméně příčiny měl pan posl. Tučný s tím vylézti a otázku stávky r. 1923 ohřívati.

Když zde řečník se strany něm. soc. demokratů mluvil o zrazování stávky a při tom se otřel o horníky na Kladně a v Mor. Ostravě, myslím, že je to týž případ. Zrazoval-li někdo stávku na Ostravě, na Kladně a pod., byla to jen strana soc. demokratická obou národností. Pánové se svorně rozdělili o tuto úlohu, na Kladně, v Mor. Ostravě i na severu. To přece není nikoho tajno. A podlehla-li část kladenských a ostravských havířů tomuto jejich tlaku, jejich zradě (Hlasy: A teroru státní moci!) a teroru státní moci a všem těm prostředkům, jichž se tu použilo, a nevstoupila-li do solidárního boje se severočeskými, je dnes už každému horníku na severu i na Kladně a Mor. Ostravě jasno, na které straně a ve kterém táboře byli zrádci. Jděte dnes na Ostravu a ptejte se tam horníků, jak jsou spokojeni s výsledkem tohoto jednání, které tam z pražských konferencí přinesli vůdcové koaličních svazů po všech těch slibech, které zde byly dávány.

Pan Brožík, předseda Svazu horníků, při útoku uhlobaronů na Mor. Ostravě vydal leták, ve kterém bylo psáno: "Tento útok těžařů musí býti odražen stůj co stůj. Svaz horníků, který je největší organisací hornickou na Mor. Ostravě, postavil se proti tomuto útoku uhlobaronů všemi prostředky a bude-li zahájen boj, povede jej Svaz horníků až do vysílení, povede jej tak dlouho, dokud spravedlivá věc horníků nezvítězí." A ostravští havíři věřili, že slova letáků jsou správná a pravdivá. Když se zde mluvilo o katastrofě na Koh-i-noor, mluvil jsem při té příležitosti o požadavcích ostravských uhlobaronů a o té situaci, a říkal jsem zde p. Brožíkovi: Uvidíme, kdo splní sliby, které havířům byly dány v tomto letáku, který jsem zde citoval. V tom letáku se p. Brožík bránil, že je to lživé nařčení, říkají-li o něm komunisté a rudé odbory, že on je ochoten sleviti 5% ze mzdy moravsko-ostravských havířů. V tomto letáku prohlašuje Brožík, že je to lež, tvrdí-li někdo o něm, že by byl ochoten přistoupiti na 5%ní snížení mezd. Já jsem řekl: "Dobře, my ohražení pana posl. Brožíka prozatím kvitujeme, ale za pár neděl si povíme, kde byla pravda a kde je lež". Musíme teď přiznat, že jsme pana posl. Brožíka křivě obviňovali, že jsme opravdu lhali mor.ostravským havířům, když jsme říkali, že pan Brožík je ochoten sleviti 5%. Ne 5%, 15% byl ochoten pan Brožík sleviti. A také je slevil. Tak vypadají, pánové, vaše prohlášení a letáky, přečtěte si je. Mor.-ostravští havíři čtli a dali se odvrátit od stávky, protože se domnívali, že v letácích jim říkáte pravdu, a důvěřovali ještě, že skutečně je povedete proti požadavkům uhlobaronů do boje. Dnes po skončeném vyjednávání a podepsání úmluvy vámi se přesvědčili, jak to vlastně myslíte, a proto je dnes pobouření na Mor.-Ostravsku. Dnes si tam havíři nadávají, že neposlechli Průmyslového svazu a komunistů a že nešli hned v začátku, kdy ještě jednání nebylo vámi zrazeno a podepsáno, do solidárního boje, poněvadž cítí, že jejich situace by byla mnohem lepší, než je teď, když takto důvěřovali.