Řeč zástupců dělnických je namnoze docela jiná a různá. Je podle toho, ke které straně nebo k jaké organisaci mluvčí náleží. Všeobecně se zdůrazňuje, že krise nevypukla náhle, že trvá a stupňuje se již delší dobu, ve které mohly býti provedeny potřebné kroky, aby nedošlo k dnešnímu, pro velkou část hornictva katastrofálnímu propouštění. Uvádějí se stížnosti, že se přijímali do nedávna mladí lidé, kdežto starší byli vypovídáni a přenecháváni buďto bratrské pokladně nebo veřejné péči, nebo byli odkázáni, jak se říká na Moravě, na "stryka Příhodu", bez naděje, že se pro stáří a vyčerpanost sil někde uchytí. Byla to zkrátka výměna starších využitých sil za síly mladší, aniž by při tom počet osazenstva klesal, jak toho úbytek těžby vyžadoval. Počet hornictva podle zástupců dělnických neřídil se tedy těžbou, nýbrž libovůlí těžařů. Rovněž se poukazovalo, že nebylo třeba přemrštěných investic, které dnes - i podle těžařů - zatěžují provoz a ubírají chléb a výdělek horníkům. Investice, podobně jako centralisace dolů a veškerá racionalisace, nemají přece sloužiti pouze majitelům dolů, nýbrž i hornictvu a veřejnosti. Neprozíravá racionalisace jakéhokoliv druhu, je-li vypočítána pouze na jednostranný zisk, je ve svých důsledcích místo užitečnosti kletbou všech, jak to vidíme dnes v celém světě. Je zřejmo, že i tučné zisky neušly pozornosti. I tu se vytýká z řad dělnictva, že když byla dobrá léta, uchránil se zisk, aniž z toho co měla veřejnost, nemluvě o hornictvu. Také stát získal z těch dobrých časů jen to, co si zachytil nebo jak lidově se praví, co si urval. Nyní však, když se konjunktura obrátila, zhoršila, má stát, veřejnost a zvláště hornictvo dopláceti, aby zásoby z dob dobré konjunktury zůstaly nedotčeny. Veřejnosti se tedy předkládá otázka, proč těžaři nejsou donuceni, aby ze svých zisků dříve nastřádaných přepustili část v prospěch těch, kteří svou prací a potem k nim přispěli. Hornictvo - praví jeho zástupci - mělo již velkou újmu a trpělo podvýživou již tehdy, když se páni dělili o pěkné výdělky. Dělník není přece citronem, který se po užití, vymačkání, jako nepotřebný brak zahodí, nýbrž je členem společnosti, pracuje pro společnost. Nemůže-li si zahospodařiti po čas své pracovní schopnosti tolik, aby sebe a svou rodinu zajistil proti nesnázím, pak ten, kdo měl z něho dobře, má povinnost přispěti dělníkovi, když je mu zle. Není přece možno, aby každou hospodářskou poruchu odnášeli pouze dělníci, zatím co jiní o újmě ani nevědí. Dnes - praví horníci - když není práce, nemilosrdně nás vyhazují, nestarajíce se o to, co bude s námi dále. Dnes nám ubírají ze mzdy, aby uhelný průmysl byl konkurence schopný, ale ze svých zisků neslevili pro konkurenční schopnost nic. A takových a dalších oprávněných i neoprávněných stížností a přání má každý straník plnou zásobárnu, kterou doplňuje řadou slibů, které se jistě splní, když hornictvo přistoupí na návrhy řečníka a učiní to, k čemu mluvčí radí. Žel, že řečníci horničtí míchají dobré se špatným, uskutečnitelné s nemožným a skutečné s domnělým, a velmi často tak, že místo vážného jednání vyznívá jejich činnost v chaos, zmatek. Jeden je proti druhému a vzájemně jsou proti sobě, čímž nejen nepřidávají sobě a svým důvodům vážnosti, nýbrž vytvořují to, co hornictvu nejvíce škodí - roztříštěnost názorovou i taktickou. Srovnáním těchto hlavních výtek a obrany obou stran lze zajisté dostatečně pochopiti, oč vlastně v hornickém sporu běželo a běží.

Poměry v hornictví nevyvinuly se náhle. O propouštění a snížení mezd mluvilo se již drahnou dobu. Namnoze vyhladovělé a podvýživou i duševně zmalátnělé dělnictvo s úzkostí čekalo, co se bude díti a kdy to začne. Tento stav nejistoty byl stranicky velmi využit. Když bylo výbušné látky ve vnitru hornictva nejvíc nashromážděno, ba možno říci, když již doutnalo, stalo se, co se státi nemělo.

Dne 14. března udusilo se 5 horníků na dole Mariahilf ve Svatavech na Falknovsku. Dne 15. března následovala katastrofa na dole Koh-i-noor v Lomu u Mostu. Obě katastrofy bezprostředně za sebou následující rozrušily hornictvo. Oheň vyžádal si obětí. 13 horníků zaplatilo těžení a jeho ochranu svými životy. A v téže chvíli, kdy horníci kladli v obět své životy, vypověděla nemilosrdně, bez ohledu na katastrofu a rozechvění mezi hornictvem, správa závodů "Nelson" 152 horníků. Již toto cynické jednání vyvolalo odpor nejen mezi horníky, nýbrž i mezi veřejností. Stalo se však něco horšího. Ředitel severočeské společnosti Löcker, který na příkaz pana Petschka odejel do Egypta, zanechal na stole dopis, který se měl otevříti teprve 21. března. Když dopis byl otevřen, seznáno, že se má zastaviti důl "Humboldt" a propustiti 400 horníků. Správa závodů započala příkaz ihned plniti a předložila hornictvu k podpisu vypovídací listiny. Již to stačilo vyhladovělé a katastrofou rozčilené horníky rozjitřiti na nejvyšší míru. Nejpozoruhodnější však jest, že ani závodní rada, ani báňský úřad nebyly o uzavření dolů vyrozuměny.

Ke všemu nelidskému jednání přidali páni ignorování zákona, cynické protizákonné jednání. Zpupnost zbohatlíků a jejich náhončích ukázala se v pravém světle jak proti horníkům, tak i vůči státním zákonům. Zasvěcenci, synové liberalistického, vydřidušského kapitalismu rozšklebili se na humanitu a demokracii, a to v krátké době potom, kdy pohřbeny byly oběti práce, kdy ještě neuschly slzy žen a dětí nešťastných, udušených horníků.

Přimyslete si, dámy a pánové, stav předcházející a agitaci protistátními stranami prováděnou, připomeňte si, že mnohým účastníkům v hornickém zápase nezáleží na státě, na jeho pevnosti a stabilitě, dodejte k tomu, že mnozí ze zúčastněných hanobí náš stát před cizinou i před vlastními občany a že by byli nejraději, kdyby náš stát byl pohlcen státem jiným - a pak se nedivte, že bouře se šířila, že zachvátila skoro celý český sever a že měla silnou odezvu a doprovod i ve vzdálenějších krajích, i na Ostravsku, kde spor rovněž vřel, a také jinde. Kruté příkoří bylo spácháno, velká nezákonnost na hornících i státě vykonána a proto nabyl spor takového významu.

Právě v době, kdy poctivým státníkům šediví hlava starostmi, co bude dále, v době, kdy se řeší tak mnohé otázky dotýkající se citlivě života našeho státu a národa, je počínání pánů, nemajících porozumění ani pro lid, ani pro stát nejvýš odsouzeníhodné a trestné. Vím, že máme i mezi sebou dosti lidí, kteří si přestali vážit vlastního krbu, své rodiny, vím, že se najdou i takoví, kteří svou krev opouštějí, svou rodinu rozbíjejí. Vím, že i náš národ má některé děti nehodné, jakož i že náš stát má některé občany, kteří stát nemilují, nýbrž jej nenávidí z pohnutek někdy velmi divných. Mám však za to, že když někdo nechce svých povinností plnit, je povinností státu přiměti ho k jich plnění.

Kojím se nadějí, že vícekráte se nestane, aby někdo dal bezohlednou, protizákonnou výpověď dělníkům a ujel do ciziny, chtěje se snad vyhnouti mravní odpovědnosti nebo nechtěje snad viděti následky svého zlého činu. Doufám, že státní úřady najdou již prostředky, aby takové jednání vícekráte se neopakovalo a nezůstalo bez trestu. Máme zákon na ochranu republiky. A republika jsme my, náš lid, naše hospodářství. Proto ten, kdo poškozuje to, co republika je, musí býti poučen, že se u nás nesmí poškozovati ani stát, ani lid, ani naše hospodářství. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.) Mám za to, že ti, kteří se našemu státu a jeho zřízení protiví, budou také patřičně potrestáni na výstrahu všem, kteří by jednali podobně. Vždyť pořádek a spravedlnost je základem státu.

V této hrozivé situaci, které mimo to bylo velmi zneužito komunisty a hakenkreuzlery, když již propukla divoká stávka (Výkřiky komunistických poslanců.) a strhovala čím dále tím větší množství horníků, obrátili se někteří vůdcové hornictva na ministra veř. prací inž. Dostálka. Vysvětlivše mu situaci žádali ho o zakročení. Proto vydal ministr ihned výnos, jímž se zakazovalo jakékoliv propouštění. Mluvil jsem s lidmi, kteří nejsou stoupenci pana ministra, nýbrž straničtí odpůrci, a ti se vyslovili o neohroženém, rychlém a rázném zákroku velmi pochvalně. Rovněž ze severu Čech byl mu za to poslán dík. Divím se proto stížnosti jednoho řečníka před týdnem, jakoby ministr veřejných prací byl jednal váhavě a opožděně. Patrně nebyl dotčeny řečník správně informován a mluvil podle svého dohadu.

Nařízení ministerstva veř. prací přišlo v nejvyšší čas. Na severu Čech rozvinula se a šířila divoká stávka a hrozila zachvátiti pod tlakem agitace a teroru další české revíry. Možná, že kdyby se byla agitace podařila tak, jak někteří chtěli, stávkovalo by se dnes po celém našem státě. O pokusy toho druhu nebyla nouze. Jaké by to mělo důsledky, o tom není zajisté třeba se šířiti, ale je jisto, že by byly nedozírné.

Kromě boje hornického v severních českých revírech počal otevřený boj i na Ostravsku. 12.000 horníků mělo býti propuštěno a zbývajícím měly býti sníženy mzdy. Plameny nespokojenosti, nejistoty a zoufalství rostly jako lavina, zvláště na Karvinsku, eldorádu komunistů. Došlo k demonstracím, z nichž suchovská dne 30. března vyžádala si obětí na krvi a životech. Leč přes to vytvářely se poměry na Ostravsku docela jinak než v Čechách. Kdežto na českém severu podařilo se komunistům a hakenkreuzlerům i proti vůli vedení organisačního strhnouti do stávky národní socialisty a soc. demokraty a zachvátiti okres mostecký, teplický a chomútovský - a v agitaci se šířilo hnutí ještě dále - na Ostravsku přes bezvýsledné jednání dne 9. listopadu a 14. března omezilo se hnutí hlavně na Karvinsko. Voláno sice: "Půjdem na to od Karvinné po Ostravu", - přišlo i na Ostravsko mnoho agitátorů, ale mimo Karvinska a menších výkyvů byl na Ostravsku celkem klid. Tak 30. března oznamovaly noviny, že na severu Čech zastavilo práci 24.000 horníků na 87 dolech, a na Ostravsku stávkovalo se na šesti závodech. Stálo tam 2246 horníků. Mezitím svoláni byli zástupci těžařů i hornictva k jednání v Praze. Bylo úporné. Trvalo od 30. března do 8. dubna ráno. Dohoda není vítězstvím žádné strany. Těžaři ustoupili od hromadného propouštění (Výkřiky.), domluvili se po velké kontroversi o střídavých směnách, mzdové požadavky se vyrovnaly až na příplatek za výkon nad 775 kg a také pro jiné sporné otázky se našlo východisko. Vyjednavači si byli vědomi těžkého postavení svého i státu. Rozpoutaný boj se neutišil, ale přenesl své důsledky i dále. Těžce a trpce přijalo ostravské hornictvo ve většině smírný návrh. Nápor proti přijetí podmínek byl veliký. Vždyť nebylo to vítězství, nýbrž podrobení v tísni. Dnes opadávají vlny zoufalého boje a záleží na dalším provádění dohody, zda bude klid. Páni závodní si musí v těchto dobách uvědomiti - a mnozí, jak vím, si již uvědomili - že býti závodním není jen býti pánem na závodě, na šachtě, nýbrž také rádcem, řekl bych skoro otcem svých dělníků, otcem spravedlivým, který má pochopení nejen pro zisk a dobrý chod závodu, nýbrž také pro dělnictvo. Tak jak si někteří páni závodní a jejich stranníci počínají nebo dosud počínali, příčí se duchu naší doby. Ne železný zákon mzdy, nabídky a poptávky, nýbrž vzájemná podpora v dosažení co nejlepší úrovně životní a ulehčení v dosahování věčného cíle musí býti vodítkem v hornickém průmyslu a všude jinde. Kdo to dobrovolně nepochopí, ten bude muset býti k tomuto pochopení i přinucen, případně za nepochopení i pykati. Jsme lidmi, chceme býti lidmi a proto buďme lidmi všichni a také lidsky jednejme, a bude lépe než bylo. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Svatopluk Čech napsal v "Písních otroka": "Vidím snahy roztříštěné, slyším hesel pustou směs, duchů proud se různo žene, smetá dnes, co včera vznes. Každým jitrem vůdce nový vstává s rušnou družinou. Kéž by raděj všechny ruce v houšť se shlukly povždy spjatou za myšlenku jedinou." - Dávno již spí věčný spánek pěvec "Písní otroka". Jeho slova platí však i pro dnešní svět. Vzplanula stávka na severu Čech a na Ostravsku a právě ti, kteří jednoty měli nejvíce zapotřebí, kteří, jak říkají mnozí, byli biti, kteří se měli spojiti, kteří jsouce slabšími a v obranném boji, byli roztříštěni, byli namnoze, ba někteří napořád, proti sobě. Docela se mezi nimi rozvinul boj. Jedni totiž hledí skutečnosti do očí tak, jak je, jiní posuzují stav podle své agitační potřeby a snaží se a nutí jiné, aby jejich názory přijali za své i násilím, terorem. Proč právě mezi dělnictvem nebylo shody, ptá se mnohý, vždyť jedno a totéž je všem přichystáno a všechny svírá. Je toho mnoho, co právě rozlučuje horníky a všechno dělnictvo.

Na jedno chci poukázati. Za hornického boje vyskytly se některé návrhy, mající i nemající spojení s nynějším hornickým rozruchem. Byly podány návrhy na vyvlastnění nebo znárodnění dolů, na zavedení 6hodinové doby pracovní v hornictví, na zřízení báňské inspekce, prováděné volenými zástupci hornictva atd. Je zajímavo, že tyto návrhy byly podány právě v době urputného boje hornictva s těžaři. Pravilo se o nich, že jsou demonstrační, neupřímné a pod. Možná také, že měly býti hrozbou majitelům dolů nebo horníky utišujícím prostředkem, jakousi injekcí na bolest hornictva. Jisto je, že se s nimi operovalo a že mnohé z nich jsou opravdovým cílem, po němž se volá řadu let. Poněvadž se jimi mysl mnohých od skutečnosti, potřeb a výhod společenského života odvrací k něčemu, co může míti dalekosáhlé následky, a možnost škod pro lidstvo není vyloučena, přičiňuji k nim několik poznámek:

Nastolením moderního liberálního řádu strženo bylo lidstvo k předčasnému jásotu, unešeno zdánlivým prospěchem pokroku a mylnou svobodou. Kdo se proti tomuto liberalistickému řádu hned na počátku ozval, byl umlčen, a nechtěl-li se dáti umlčeti, byl vysmíván a označen za nepřítele pokroku a svobody lidstva.

Tak bylo kdys, když se proti němu ozval Řím. Dnes však po trpkých zkušenostech se karta obrátila. Liberalistický řád se odsuzuje. Dnes, když je lidstvo nataženo jako na skřipci, volá se po jiném řádu. I soc. demokracie, o které se psalo právem, že ji tento odsouzeníhodný liberalismus zplodil a že je tedy synem liberalismu, odvrací se plnou parou od liberalistického řádu, t. j. syn staví se proti otci. Návrhy podané ve sněmovně jsou právě výsledkem boje syna proti otci a mají patrně sloužiti k zničení otcovského dědictví.

Nemíním se zabývati možností nebo nemožností zestátnění, znárodnění nebo zkolektivisování hospodářství za života naší republiky. Nechci také takovéto zespolečnění připodobňovati pozemkové reformě. Vždyť cílem pozemkové reformy vlastně bylo umožnění více samostatných hospodářství, než tomu bylo dříve. Zestátnění dolů je něco jiného. Zde nemůžeme dáti jednotlivým havířům kousek té neb oné sloje, aby si na ní samostatně hospodařili. Pozemková reforma neměla cílem kolektivisaci. Je pravda, tu a tam se vytvořila kolektivní hospodářství, ale důvody pro ně byly zcela jiné. Pokud však došlo k zestátnění, víme, jak jsme pochodili. Chlubiti se tím, nemáme jistě proč. Mluvilo by to spíše proti zestátňování než pro zestátnění.

Zestátnění dolů by mělo docela jiný střih. Bylo by jistě monopolem, i když snad nějak kombinovaným nebo zastřeným. Za dnešních poměrů je zestátnění velmi problematické. Zaplatiti doly není čím a na dluh hospodařiti uhlím je povážlivé. Dejme tomu, že bychom měli peněz dosti, nazbyt, bylo by to moudré? Zvětšili bychom odbyt uhlí proti dnešku? Mohl by stát zaměstnati plně všechny šachty, všechny horníky? Vyplácelo by se státu převzetí všech dolů? Nedopadlo by to jako se státními statky a lesy? Bude to nejlepší forma hospodářská?

Pokud je mi známo, máme u nás druhy hospodářství: soukromé hospodářství vedené vlastníky, akciové, družstevní a pod.; dále kombinování soukromého nebo družstevního a podobného hospodářství se státním, pak hospodářství veřejných korporací a hospodářství státní. Které z těchto hospodářství je nejlepší a které nejvíce vynáší, není třeba příliš zdůrazňovati. Je to hospodářství soukromé. Další prosperují tak, jak jsem je vyjmenoval. Na posledním místě je hospodářství státní, kterému se také mnohde říká "nehospodářství". O tom však, tuším, není sporu, protože to jest až příliš známo. Jiná věc je, jak se nabývá výnosu z hospodářství a co se s ním děje. A tu se mohou názory rozcházeti.

Je bezesporné, že soukromé hospodářství řízené vlastníky je nejvýhodnější. Vlastník sám sebe kontroluje, sám uvažuje, rozhoduje, jak a co by měl dělati. Varuje se škod a snaží se vyzískati co nejvíce. Vytýká se mu, že vykořisťuje jiné. Toto však lze upraviti výchovou, správným názorem na vlastnictví a na povinnosti vlastníka majetku vůbec. Také zákonodárství vhodně upravené může býti doplňkem předchozího. Střádá-li kdo nějaký majetek rozumně, není správné mu jej bráti. Vždyť jej nevezme s tohoto světa. Zbude jiným, žijícím, kteří rovněž mají povinnost ve střádání pokračovati. Jen tímto způsobem vzrostl jakýkoliv majetek vůbec. Jen tímto způsobem rozumných střádalů mohl se člověk odpoutati od původního způsobu života, jen tak byla umožněna svoboda lidstva, duševní, technický a všeobecný pokrok lidí. Bez střádání jedněch pro druhé vypadal by náš život zcela jinak, ba možná že bychom o dnešním životě neměli ani zdání.

Přejdu hned k poslední formě hospodářství, k hospodářství státnímu. První, co nám připadne na mysl, je, že nikdo nebude míti nic a všichni všechno. Bude bohatý stát a budou chudí občané. Majetek všech se zkoncentruje v několika málo rukou. Jednotlivci nebudou míti o všem přehled a budou odkázáni na to, co jim druzí sdělí anebo našeptají. Jak snadno se mohou v takovém případě činiti křivdy nevinným lidem, vidíme již dnes, kdy chamtiví zaměstnanci ze zlosti nebo závisti nebo jiných důvodů žalují představeným na své spoluzaměstnance. Že by pak toto přestalo, nelze věřiti. Tím vzniká vzájemná nedůvěra, život se zprotiví, jak lze už dnes pozorovati, více než vším jiným.

Mimo to bude pro dobrý chod třeba řady kontrolorů a kontrolorů kontrolorů, t. j. spousty nepracujících a jen špehujících sil. I to zdraží a ztíží provoz.

Že by pak měli lidé větší smysl pro hospodářství, nelze tvrditi. Dějiny, pokud je jen můžeme sledovati, nám dokazují, že se lidská povaha ve svém jádru nezměnila. Ta bude tady i ve státním či jiném hospodářství; ve státním hospodářství může však snadno, ba zcela jistě přispěti ke zhoršení života. Vedoucí nabudou zcentralisováním nesmírné moci a obrovská masa jim bude vydána na pospas. A veliká moc svádí, zatemňuje rozum a umožňuje zneužití moci podle choutek, zdání a nálad, zvláště proti chudým a nemajetným. Teror, diktatura má v centralisovaném hospodářství nejlepší oporu, a to přece žádný z nás nechce. Hospodářství soukromé, dobře vedené a rozdělené, je zároveň nejlepší oporou a ochranou svobody a pokroku. V něm je centralisovaná moc rozdělena na všechny. Proto mu patří přednost před každým jiným hospodářstvím.

Tím ovšem nechci mluviti proti zestátnění vůbec. Naznačuji jen letmo, jaký stav by asi nastal, kdyby se mělo zestátnění vyvíjeti až k úplnosti. Snad se řekne: Jde jen o doly. Ano, dnes; avšak zítra, pozítří může jíti o jiné odvětví práce a pak zase o jiné, až konečně budeme tam, kde si mnohý z nás nepřeje býti. Považuji zestátňování, znárodňování atd. za nutné zlo, za prostředek v nouzi, kdy vlastníci majetku přerostli státní moc a tato si s nimi neví rady; anebo je zestátnění oprávněné tehdy, sleduje-li vyšší úkoly. Cítí-li se státní moc silnou proti chudákům, nikoli však i proti boháčům, pak jí ovšem nezbývá nic jiného než politickou mocí zestátňovat. Hospodářství však tím vždy utrpí. Lépe by bylo, kdyby stát uplatnil cestu práva a spravedlnosti a zamezil vykořisťování člověka člověkem bez vyvlastnění, cestou zákonnou. Posloužil by sobě i všem.

Návrhy na zkrácení doby pracovní, které taktéž byly podány, rovněž nejsou nové. Jedno je o nich jisto: ztížily a zdražily by výrobu. Mám za to, že právě dnes, kdy se velmi málo pracuje, není vhodná doba k jejich uzákonění. Dělnictvo by rádo pracovalo aspoň 5 dní nebo jen 40 hodin týdně. Mluví-li se o konkurenci - a ta je, jak známo, dosti velká - bylo by záhodno, aby výnos vícehodinné doby pracovní se věnoval zlacinění. Rozvířila by se spotřeba a umožnil větší ruch, kterého tak nutně potřebujeme. Jakmile si bude moci náš stát dovoliti bez poruch zavésti kratší pracovní dobu, nebude pak na tom záležeti, bude-li kratší než 6 hodin.

Pokud se týká báňské inspekce, dalo by se tu mnoho mluvit. Zvláště vyšetřování katastrof by bylo velmi zajímavé. Snad se najde příležitost podrobiti i toto náležité kritice. Pro dnešek stačí apel na lid a zvláště na horníky, aby důvěřovali vládě, že učiní vše, co je možné, že se bude snažiti zajistit, aby život malého člověka byl snesitelný. Jeho zájem je zajisté i zájmem vlády. V druhé řadě pak mám naději, že se vláda vynasnaží uvésti v chod naše hospodářství a provede investice a jiné výpomocné práce, čímž se i dělnictvu pomůže. Bude však tím pomoženo i živnostnictvu, rolnictvu a vůbec všem, i státu. Že je k tomu třeba rozvahy, chladného rozumu, času a peněz, uzná zajisté každý, jako uzná i to, že vláda není všemocná, že jsou také jiné státy s námi hospodářsky vázány a že i ty mají na naše hospodářství určitý vliv. Je zřejmé, že je třeba zříci se jakéhokoliv experimentování a zvláště pobuřování, aby věci pozdější nebyly horší dnešních. Přes různé obtíže doufám, že se nám podaří vykonati vše, co lze, abychom přeživše krisi spěli lepším, šťastnějším dobám vstříc, a zvláště abychom pomohli hornictvu, této nejdůležitější složce, z krise k lepšímu životu. A k tomu dopomáhej nám Bůh. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž jest p. posl. Tučný. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Tučný: Slavná sněmovno! Kdo má kladný citový vztah k naší republice, myslí nejen na její přítomnost, nýbrž hlavně na budoucnost. Proto se tak často mluví o nutném tvoření tradice. Tvoříme tradici politickou, hospodářskou, kulturní, společenskou a tvoříme také tradici sociální. A máme-li u každého úseku nové tradice příčinu k přemýšlení, zda ji tvoříme dobře, tož u tradice sociální visí nad námi výstražný vykřičník, abychom se vzpamatovali, šli do sebe a na cestě předcházejících 6 let nepokračovali. Sociální problémy nesmí se u nás řešiti střelnými a sečnými zbraněmi (Výborně!) a nesmí býti řešeny teprve po obětech na dělnických životech (Tak jest!) a po vzájemném prolévání lidské krve. To pravíme s plnou rozhodností a také s plným vědomím odpovědnosti za důsledky. (Výborně!)

Na světové scéně odehrává se dokonalá tragedie. Hospodářské základy převážné části světa se hroutí. Většina států, i těch, kde byl domněle žulový základ finanční, zoufale se brání finančnímu rozvratu a trne v úzkostech, kterým dnem bude postavena před katastrofu. Výrobní řád leží zhroucen v troskách a vytvořil světu pyramidu hospodářských a sociálních problémů, jež bude nutno neodkladně řešiti, aby nedošlo k dokonalému rozvratu společenskému. Tyto skutečnosti nejsou pouhou episodkou, přes kterou je možno jíti k dennímu pořadu, to jsou známky, že prožíváme velkou dobu, která si vyžaduje také velkých lidí. Ale těch se, bohužel, objevuje u nás málo, za to dosti malých a ještě více zlomyslných. Ti, kteří u nás mají hospodářskou moc, vidí před sebou stále jedno jediné: právo podle své libovůle nakládati s výrobními prostředky. A majíce toto právo, operují s ním tak, aby se zalíbili jedinému svému bohu, Mamonu, aby udržovali své podnikatelské zisky a docilovali jejich zvýšení. A proto se u nás tak bezhlavě a bezohledně provádí racionalisace, která způsobuje zlé hospodářské a sociální důsledky, poněvadž tyto důsledky nedoléhají na majitele výrobních prostředků, nýbrž na celou společnost a především na stát. Nebéře se nejmenšího ohledu na druhou složku ve výrobním procesu uplatněnou, která reklamuje to nejprimitivnější právo člověka, právo na život. Nemyslí se na to, že pro tuto složku práce v teorii i v praksi rovná se chlebu. A právě, že se na to nemyslí, s lehkostí a bezcitností provádějí se masová propouštění dělnictva, provádí se zastavování provozu celých podniků. Tři tisíce propuštěných, 4500 propuštěných anebo, hlásí-li se, 12.000 propuštěných, to neznamená prý žádný zlý zásah do společenských, do sociálních a hospodářských poměrů státu a přechází se přes to s takovou lehkostí, jakoby se vlastně v tom viděla cnost.

A situace v dělnických rodinách je již vystupňována do takových mezí, že staří, tvrdým údělem dělnickým zocelení tátové rodin, chodí v 6 hodin ráno před zprostředkovatelny práce vědouce, že teprve za 2 hodiny po té budou otevřeny. A na otázku, co dělají tak časně ráno na ulicích, dostanete otřásající odpověď: utíkám z domova jen proto, abych nebyl svědkem scén, až se probudí děti, které budou marně a zbytečně prositi matku o kousek chleba a kousek občerstvení. (Slyšte!) A když se takto vytvořila situace v našich dělnických rodinách, v českém tisku letí ujišťování, že ještě existují česká srdce. Kdo tu je tak bláhovým a domnívá se, že sociální nemoc, kterou prožíváme také v naší republice, je možno vyléčiti nějakým almužnictvím? Ne česká srdce, ale český rozum ať se otevře (Výborně! - Potlesk.), ať se jednou pochopí, že v této situaci se nesmí žádati jednostranné oběti od těch, na které tíseň dolehla plnou svou vahou, nýbrž že celá národní společnost musí si oběti mezi sebe solidárně rozděliti. (Výborně! - Potlesk.)

Trapno mysliti na to, jak malé uznání pro postižené se projevuje u nás a jaké se projevuje jinde. V sousedním Německu projev solidarity s postiženými hospodářskou tísní projevuje se aspoň do té míry, že zaměstnavatelé platí na pomoc a na vydržování nezaměstnaných, aby byli uchráněni aspoň od zmírání hladem. V sousedním Polsku, v Rakousku a v Anglii platí tutéž morální povinnost, ale u nás ani z donucení vlády není možno k plnění této povinnosti přiměti kapitalistické kruhy. Dosud jsme neviděli gesta, které jsme čekali, aby se dobrovolně přihlásily k své oběti na vydržování krisí postižených, ale vidíme od nich pořád a pořád jen gesto odmítavé. A ptejte se, pánové a dámy, proč naši zaměstnavatelé stojí na tomto odmítavém stanovisku, co již jinde dávno pochopili? Myslím, že bychom dostali jen tuto lakonickou odpověď: Činíme tak v zájmu státu, abychom nezpůsobili a nešířili poplach, poněvadž, kdybychom se dobrovolně přihlásili k plnění této mravní povinnosti, žil by celý náš republikánský svět ve zděšení, že se blíží konec světa. (Veselost.) A jsme-li svědky této bezohlednosti na straně světa bohatých, nechtěl bych, abychom byli vystaveni oprávněným výtkám, že jsme stejně bezohlední jako oni. Uznáváme, že jsou případy, kdy majitel výrobního prostředku ocitá se v bezradné, bezmocné situaci a nemá jiného východiska, než učiniti, co tak těžce postihuje zaměstnanecký svět. Jsou takové případy a my před nimi nezavíráme očí, my je také uznáváme. Ale jsou případy, kde politika zaměstnavatelského světa více než pobuřuje a kde volá po trestu.

Zrovna tak jako ve všech jiných pracovních odvětvích, provádí se racionalisace u nás také v uhelné těžbě. Je pravda, provádí se na celém světě a technický pokrok se před hranicemi Československé republiky nezastaví. Důsledky racionalisace jsou ovšem velice bolestné. Mezinárodní úřad práce vydal o sociálních důsledcích recionalisace obsáhlý spis, ve kterém uvádí, že v Německu racionalisačním systémem v období od r. 1913 do r. 1921 byla výkonnost v uhelné těžbě zvýšena o 34%, v Nizozemsku v poměrně daleko kratším období od r. 1925 do r. 1928 o 54 1/2 % a v Belgii, kde je nejmírnější účinek racionalisačního systému, v mezidobí od r. 1913 do r. 1929 o 16%. Se statistikou z Československé republiky neshledáváme se v tomto vědeckém spise Mezinárodního úřadu práce, poněvadž myslím, že jest ještě známa ostuda, kterou jsme utržili tím, že úřady Československé republiky nenechaly komisi, která tyto věci zjišťovala, šetření v Československé republice prováděti. (Slyšte!) Ale i když nemáme statistiky z Mezinárodního úřadu práce, máme statistiku vlastní a statistiku úřední, která nás poučuje, že u nás intensita racionalisačního systému je při nejmenším tak velká jako v Německu, ba že nejsme daleko od Nizozemska, kde se důsledky její projevily nejdrastičtěji.