Domnívám se dokonce, že tento zákon jest počátkem pádu ministra financí, poněvadž podle mého mínění není možno, aby mohl přestáti následky tohoto zákona. Na jedné straně klesající hospodářství, snižující se příjmy a na druhé straně zatarasení cesty, jíž si lze opatřiti vnitřní půjčku. K tomu třeba přičísti ještě takové žerty, jaké slyšíme nyní od českých sociálních demokratů, že se hází do sněmovny návrhy na 10 %ní daň z kapitálu. Tím se má obnoviti důvěra vkladatelů? Působí to téměř dojmem, jako by Bůh pány opustil, jestliže v této době činí něco takového.

Minulý týden setkal jsem se s jedním cizincem, který se mne tázal, jak je to s naším bankovnictvím, je-li to skutečně takové, že bankovnictví potřebuje takového zákona. Prohlašuji vám, že tento zákon musí učiniti nejhorší dojem na cizinu, poněvadž se tím prohlásí přímo balkanisace našeho úvěrnictví.

Nerad bych skrýval a přece bych rád v této souvislosti konstatoval, že dnes vlastně vidíme, že finanční politika ministra Engliše přece jen byla velmi správná, když ochránil Československo, co mohl nejvíce, před zadlužením v cizině. Neboť právě státy, jejichž zahraniční zadlužení jest vysoké, jsou dnes snad ještě v horší situaci než Československo. Československo v poměru ke svému vnitřnímu dluhu 25.9 miliard má jen 8.3 miliard zahraničních dluhů. Ale zajímavé jest - a při Tardieuově plánu snad na to přijdeme - že Československo podle statistiky Státního úřadu statistického - srovnáváme-li - mělo v r. 1927 celkem 36.8 miliard dluhů, při čemž zahraniční dluh činil 6.7 miliard. Bulharsko při celkovém dluhu 9.8 miliard zahraniční dluh 8.7 miliard. Jugoslavie při celkovém dluhu 18.8 miliard zahraniční dluh 15.6 miliard, Rumunsko celkový dluh 36.6 miliard se zahraničním dluhem 31.3 miliard, Rakousko celkový dluh 11.2 miliard a 10.4 miliard zahraničního dluhu, Polsko 15.6 miliard celkového dluhu a 14.4 miliard zahraničního dluhu.

Velectění! Uvedl jsem vám poměr celkového zadlužení zahraničními dluhy oněch států, které vlastně nyní první přicházejí v úvahu pro Tardieuův plán, a vidíme, že vyjma Československo celkový dluh těchto států rovná se téměř úplně zahraničnímu dluhu, jinými slovy, že problém spojení, sdružení po stránce hospodářské nebo celní a obchodně-politické má ještě také hlubší problém, který záleží v tom, že to celé musí předcházeti sanace těchto států. Ale dokazuje to také, že tyto státy jsou tak vyčerpány, že nemají již žádné životní síly, aby z vlastních sil samy hradily půjčky pro svou potřebu. (Posl. Horpynka [německy]: To ony jsou jen tak chytré a budí pro sebe zájem věřitelův!) Tak to je!

Jestliže se věcí zabýváme, dovolte mi, abych se otázal těch, kdo sestavovali tento zákon: Komu chce vlastně zákon prospěti? Kdo to bude? Vedle veřejného mínění, které má na tom účast snad jen nepřímou, vkladatelé, akcionáři, věřitelé a dlužníci. Jako členové parlamentu máme důvod, abychom vkladatele u bank oceňovali výše a více je chránili, než vkladatele u lidových peněžních ústavů, na příklad u spořitelen? Dnes tomu tak je. Octne-li se dnes banka v úpadku, vkladatel ví: podle zákona musím dostati 80 %. Ale neví to u žádné spořitelny. Vyhledal jsem si v literatuře k této kapitole knihu Adolfa Webra "Depositenbank und Spekulationsbank" a čtu na str. 361: "Ten, kdo pokládá oněch několik haléřů úroků, o které se domnívá, že dostane od banky více než snad od spořitelny, za dostatečnou risikovou premii, může přece sotva činiti nárok, aby se k vůli němu uvedl do pohybu zákonodárný stroj." Prosím, v důvodové zprávě se zdůrazňuje ochrana vkladatele, akcionáře. Ale není akcionář spekulant? Nepouští se akcionář dobrovolně do spekulace? Páni socialisté všech směrů, máte důvod, abyste chránili spekulanta, který snad hraje v Monte Carlo, zatím, co vy se zde radíte o zákoně? Ochrana akcionáře, ochrana spekulace! No a ochrana dlužníka! Jak jste převzali ochranu 70 až 80 miliard Kč? Nijak! Zde jste dlužníky v této výši vydali na pospas možnosti odnětí úvěru, odepření a výpovědi úvěru. To je vaše dílo prostřednictvím bankovního zákona. Nemožno! Prohlašuji vám zcela upřímně: Zákon, posuzujeme-li jej takto, nečiní naprosto objektivní dojem, činí dojem persekuce určité třídy, přestřeluje a chcete-li, velmi často střílí vedle. Ostatně mohu vám prozradit, že již v bankách a ústavech, ještě než zákon vejde v platnost, se podle něho úřaduje a prosil bych vás, abyste navázali spojení s oněmi pány, kterým dnes již byl na základě bankovního zákona úvěr vypověděn, jimž byl úvěr odepřen a odňat.

Zákon chce zavésti pořádek, chce zavésti klid a zjednati důvěru. Beze všeho přiznávám: důvěra jest vše. Požívá-li finanční správa důvěry, jest to štěstí a požehnání pro stát, ale je-li k ní nedůvěra, jest to neštěstí. Bylo by bývalo úkolem finanční správy, aby se opět vybraly tyto tesaurované miliardy - mluví se o dvou miliardách - a to důvěrou, která by byla bývala vzbuzena u obyvatelstva. Jak by se to bylo dalo provésti? Byli byste se musili zabývati stavem státních papírů, aby poněkud šly nahoru, o bezpečnosti vkladů byli byste musili vydati něco jiného než tento zákon. Vydáte heslo: veřejná důvěra k finančním ústavům, co možno největší zabezpečení vkladů. To by bylo bývalo systémem a účelem zákona. Nyní mi však dovolte otázku: nedovedu si představiti, jak mají míti vkladatelé důvěru k bankovním správám, pro něž jest třeba takovéhoto zákona. Tu si přece musí každý vkladatel říci: Potřebuje-li banka takového zákona, není možno, abych tam nechal své vklady. Mohou vkladatelé nabýti důvěry, vidí-li ze zákona nutnost sanací a záruk státu? Či mohou vkladatelé nabýti důvěry k bankovním ústavům, vidí-li, jak vlastní úřednictvo ústavu chce vyjmouti ze správy ústavů mimořádné pensijní fondy? Poukáže-li se vám pouze na tyto tři věci, musí vám ustanovení tohoto zákona ukázati, že místo důvěry sklidíte nedůvěru. Doporučil bych stilisátorům zákona: Kdyby se byli zeptali přece aspoň 20 dlužníků, kdyby si byli dali předložiti výpisky z účtů 20 dlužníků, kdyby se byli dali poučiti o výši úrokové míry, o provisi a manipulačních nákladech a zvláště o absolutní výši úrokové míry, kdyby se byli dali poučiti o přísnosti a míře zajištění, byli by dospěli ke zcela jinému výsledku.

Domnívám se, že tento zákon nebude snad míti za následek přímý run na ústavy, ačkoliv se tvrdí, že denně odchází téměř 10 milionů. Mám však dojem, že tímto zákonem bude ubit poslední zbytek úvěru. Táži se, kdo dnes bude schopen úvěru v očích funkcionářů bank, vrchních ředitelů, představenstva, správní nebo dozorčí rady? Pak se vám snad potvrdí, že jest zde ohromně těžké ukázati se v rámci tohoto zákona schopným úvěru. Snad přijde doba, kdy sám stát bude ze všech nejméně k tomu schopný, ačkoliv přece sám tato opatření učinil. Ale jednu věc můžeme konstatovati naprosto jistě, že totiž otevřený úvěr jest zabit téměř úplně. Otevřený úvěr byl úvěrem obratovým, úvěrem pro obchod, živnosti a průmysl. Podle zákona si každý bankovní funkcionář rozmyslí poskytnouti úvěr bez zajištění. Tu vás musím upozorniti, že dnes bezpečný základ celého hospodářského života, pokud jest vybudován na úvěru, zajištění, jest úplně otřesen a že musíme vynaložiti vše, abychom tento základ vybudovali znovu, abychom do celého hospodářského života vnesli onu morální sílu, aby vedle osobních kvalit podnikatelových došlo opět onoho uplatnění také zajištění ve formě zařízení, strojů, pohledávek ve zboží a nedoplatků za zákazníky, aby se hospodářskému životu dostalo oné míry úvěru, jaké si skutečně zaslouží podle daného stavu věci. Věta, kterou jsem nyní vyslovil, má větší význam, než můžete v první chvíli tušiti. Ale kdo jest poněkud ve spojení se skutečným hospodářským životem, kdo jest poněkud ve spojení s opatřováním úvěru, s celým úvěrnictvím, bude věděti, že dnes všechny tyto záruky, které jsem vypočetl, nesmírně poklesly a nemají téměř vůbec žádné ceny. Dnes jsme tak daleko, že domek rolníka nepředstavuje již oné záruky jako snad před 10 lety. Otažte se dnes rolníka, který žádá u Hypoteční banky nebo u Zemské banky nebo u svého družstva o půjčku, aby mu ocenili jeho majetek. Tu uhlídáte, že jednak odhad neodpovídá dnešním poměrům a že na druhé straně skutečný úvěr, který se mu poskytne, jest úplně pod normální míru. Jděme dále, k obchodu, živnostem a průmyslu a uhlídáme již, že zařízení, stroje, znamenají již jen subsidiární krytí. To znamená, nepokládají se již za zajištění, berou se pro úvěr jen subsidiárně, není-li již nic jiného. Každý bankovní ředitel vám řekne: co mi prospěje vaše zařízení, může být sebe krásnější a sebe novější, co budu míti z tvých strojů, mohou být sebe modernější, neboť jsi-li postižen krisí a továrna ti stojí, je tvá továrna hromada kamení. A jak je to se zbožím? Ve znamení klesající cenové tendence řekne každý ředitel banky: za tvé zboží nemohu dáti více než 30 % až 40 %. A tvé pohledávky? Nevím, zda při těchto devisových předpisech je z ciziny dostaneš, nevím, zda tvoji dlužníci nejsou již neschopni placení; to je tedy 20 až 30 %.

Nuže, táži se vás: Když podle tohoto zákona jest zakázáno posuzovati člověka dožadujícího se úvěru podle jeho osobních kvalit, co zbývá pro posouzení schopnosti úvěru člověka, podnikatele, celého hospodářství, obchodu, živnosti a průmyslu i se zaměstnanci, kteří na tom mají zájem? Nepozorujete, že jste tímto zákonem zabili celý úvěr? Co děláte tímto zákonem? Místo abyste rozšiřovali okruh povinností to jest jen ilusorní - rozšiřujete pravomoc, tím že ještě zákonně sankcionujete dnešní odpírání úvěru. Namítne se mi: ty vidíš černě! To řekl mi asi před třemi lety - myslím jeden žurnalista po jedné mé řeči ve sněmovně a napsal to také ve svém časopisu: "Dr Rosche vidí černě". Táži se oněch pánů, jak Němců, tak Čechů, kteří slyšeli mé řeči: Nedošlo k tomu, co jsem předpověděl? Dopadlo to ještě mnohem hůře. Nemáme důvodu býti zbytečně pesimistickými. Postačí nám, líčíme-li pravdu a podíváme-li se jí do očí, odhodíme-li závoj klamu a vidíme-li věci tak, jak jsou.

Čeho jest nám třeba? V hospodářském životě potřebujeme návratu k pravdě a vymýcení lži, bilanční lži. Jest to lež, jest to lež a podvod vydávati bilance, které jsou ve skutečnosti nesprávné, bilance bank, které jsou snad již uvnitř prohnilé a sanované a na druhé straně vyplácejí velké tantiemy a dividendy. To je lež. To musíme z úvěrového života vymýtiti. Musíme vymýtiti vynucenou lež, kterou dnes požaduje finanční správa od poplatníků celého hospodářského života, vymýtiti bilanční lež, která se požaduje od ředitelstev bank. Bilanční lež musíme také vymýtiti z rozpočtu, vymýtiti ze závěrečných účtů. Jest to lež, že máme dnes přes 7 miliard daňových nedoplatků. To je nesmysl, není to pravda, je to klamání veškerého obyvatelstva, to si celý stát a finanční správa jen něco namlouvá. Budu míti ještě příležitost zmíniti se o tom několika slovy. Tato demagogie, jak jí s daňovými nedoplatky provádějí čeští soc. demokrati v osobě posl. Remeše musí jednou přestati. Nemáme daňových nedoplatků, jak se jeví v závěrečném účtu. Úmyslně se dělá chyba, veřejnost se uvádí v omyl, uvádí-li se celá tato částka, ačkoliv ve skutečnosti tyto daně činí z toho jen zlomek. Tak vypadá ona věc, hledíme-li na ni s druhé strany.

Táži-li se dnes, upravuje-li zákon organisaci úvěru, odpovídám na to záporně z toho důvodu, jak jsem se již dříve zmínil, poněvadž se tím neupravují ani podmínky úvěru, ani úroková míra pro dlouhodobé a střední hypotekární úvěry, ani zajištění atd. V této síni mluvilo se mnoho o úrokové politice Národní banky. Mohli bychom o tom ještě mnoho mluviti. Zajisté však s tím souvisí úroková finanční politika finanční správy. Úroková politika bank vůči soukromému hospodářství! Jak může soukromé hospodářství míti levnou úrokovou míru, platí-li stát sám 7 1/2 a 8 1/4 %? Příklad: Nechci nyní uváděti státní papíry, procentovou sazbu státních papírů, nýbrž jen pokladniční poukázky, které jsou splatné příštího února 1933. Úrokují se 6 %, koupiti je možno za 98 1/2, zaplatí se za ně 100, to je zúročení 7 1/2 %ní, které platí stát. Necháte-li však pokladniční poukázky ležeti ještě o rok déle, do r. 1934, dostanete za ně 8 1/4 %. Vkladatelé, vy jste přece hlupáci, dáváte-li peníze do spořitelen a do bank, tam dostanete 3 %, ale u pokladničních poukázek platí stát 8 1/4 % a 7 1/2 %, lepšího obchodu nenajdete! O korunu nemusíte mít strach, říká Národní banka, bude ji držeti a jestliže dojde k úpadku, bude úpadek tam i tady. Na každý způsob dostanete však takto o 4 až 5 % více. To jest konkurence, to jest státní kapitalismus, tak zvaný státní socialismus, v konkurenci se soukromým kapitalismem. Promluvím o tom ještě při jiné příležitosti. Mám dojem, že touto složitou organisací v úvěrnictví dospějeme ke zbyrokratisování bankovnictví a že funkce veškerého bankovnictví bude vlastně zahnána nazpět do poslání spořitelen.

Táži se stilisátorů zákona na toto: Co vlastně dělá dnes banka, která jest v pochybnosti, má-li nějaký obchod uzavříti, či nikoliv? Tu řekl mně jeden bankovní ředitel, u něhož jsem v těchto dnech byl, když se opět jednomu podniku mělo zadrhnouti hrdlo: "Pane doktore, nemohu pomoci, podle nového bankovního zákona nemohu pomoci, zeptám se ministerstva financí." Nuže, pánové z ministerstva financí, zákonodárcové tohoto krásného návrhu, mohou se u vás banky zeptati, co mají dělati v jednotlivých případech? Vrtíte hlavou. Nikoliv! Máte zákon, řiďte se podle zákona. A v pochybnosti ustanovuje trestní řád "In dubio pro reo". U vás to znamená "In dubio contra reum". To je rozdíl! V pochybnosti proti dlužníkovi, v pochybnosti musí se úvěr vypověděti, v pochybnosti musí se úvěr snížiti.

O výpovědi bankovních ředitelů promluvíme ještě později několik slov. Stojím na stanovisku, že se nesmí porušiti tento základní pilíř občanského práva, smluvní jistota, smluvní svoboda, za žádných okolností. Pak bych se však také ještě otázal zákonodárce: Co udělá dnes bankovní ředitel s podnikem, který má běžný úvěr a který příštího roku pro krisi utrpí ztráty? Může bankovní ředitel ponechati podniku při ztrátové bilanci úvěr? Hleďte, pánové! Dnes se ocitáme před takovýmito otázkami, na které vlastně nemůžeme odpověděti. Kol. Stránský nám ostatně uvedl zajímavou skutečnost, že Baťa vybudoval svůj podnik za pomoci německé banky. Bankovní zákon! Volnou cestu zdatnému, to již neplatí, poněvadž není již otevřeného úvěru. Jestliže na příklad přijde někdo k bance a řekne: Pane, jsem vynálezce, nemám krom své drahé duše nic než svou hlavu, svůj vynález, pomoz mi, abych se uplatnil. Odpoví se mu: Promiň, nemohu, nevím, zda tvůj vynález má nějakou cenu či nikoliv, musím tě odmítnouti, nemohu dříve nic dáti. Namítne se mi snad, že jsou to příkré příklady. Ale ve skutečnosti bude tomu tak v takové situaci, v níž jsme. Tu můžeme vyčítati zásadní heslo a tu nebude odporovati ani pan generální zpravodaj: Zákon chtěl postihnouti správy bank, ale zasáhl hospodářství.

A nyní přicházíme k obtížné kapitole, k pojednání o úkolu bankovních ředitelů. Na počátku jsem řekl, že se za žádných okolností nepropůjčíme k hájení bankovních ředitelů. Ale domnívám se, že se ve veřejnosti jde příliš daleko, vidíme-li snahu, veškerou odpovědnost přesunouti na ředitele. To je asi tak, jako činí-li se generálové odpovědnými za válku. Tak chcete za dobu po válce učiniti odpovědnými po stránce hospodářské ředitele bank. Nejlépe můžeme se shodnouti v tom, že řekneme, že poměry z velké části zavinily bankovní správy, ovšem až na výjimky, a z druhé části hospodářské poměry, jaké máme pro světovou krisi hospodářskou a pro světovou krisi úvěrovou. My všichni bez rozdílu máme veliký a vynikající zájem na spořádaných poměrech v úvěrnictví. Ale táži se: Zabrání se tím, jak kol. Mareš říká, že zavedeme zákonem pokoj, pořádek a klid, finančním katastrofám, zabrání se katastrofě peněžního ústavu, hospodářské katastrofě, sociální katastrofě? Zajisté nikoliv! Právě tak jako pod tlakem politických poměrů selhává politická administrativa, musí nuceně selhati administrativa peněžní a musíme dnes zajisté konstatovati, že tyto dnešní poměry zavinila přece jen krise, jíž trpíme. Můžeme konstatovati, že dnes v úplné bezradnosti nevidíme ještě ze všeho toho žádného východiska, že se poválečnými poměry obraz světa změnil a že krise valí své vlny a my trpíme dnes stavem, který jest charakterisován úplným zbavením důvěry, nesnesitelnou výši úrokové míry, zhroucením zemědělství, nouzí bank a průmyslu a nezaměstnaností, která může způsobiti zkázu celé veřejné správy. Těžká doba, v níž žijeme, jest charakterisována tím, že v obchodě s 45 zeměmi máme 17 zemí se znehodnocenou valutou, 23 s devisovým hospodářstvím, 17 s omezeními dovozu a 29 se zvýšením cel. (Posl. Hadek [německy]: To jest volná hra sil!) To jest volná hra sil, jak nás ji učí sovětské Rusko! Řekl bych to jinak. Jest to stanné právo nad hospodářstvím, jest to stanné právo, vyjádřené ve clech, v devisových nařízeních a omezeních všeho druhu. A domnívám se, že vám musím říci: Čím déle potrvá tento stav, tím dojde k většímu oslabení vlastního hospodářství státu. Při tom vidíme, že dnes velká politika k úpravě věcí úplně selhává a že hospodářská řešení v poválečné době byla vždy ubita politikou. Potřebujeme mezinárodní spolupráce, která by řešila velké problémy odzbrojení, reparací atd. Rozumné odzbrojení, rovnováhu v rozpočtu, úpravu dluhů, stabilitu měny, úpravu úvěru! Hleďte, pánové, tato krise dosáhla takové ostrosti, že bez rozdílu, ať velký nebo malý, ať chudý nebo bohatý, všichni jsou postiženi. Dnes trpí nezaměstnaností jak dělník, tak úředník, příslušník středního stavu, živnosti, obchodu a průmyslu. Dnes vidíme, že krise zachvátila největší podniky, připomínám vám nejnovější symptom, sebevraždu Kreugerovu. Kdo by si byl pomyslil, že tento koncern, který se zdál býti zajištěn tak od základů, v tak krátké době může zvoliti tento odchod. Namítne se mi: To je právě kapitalistické hospodářství! (Posl. Hadek [německy]: Zcela správně!) Ano a odpovídám vám na to, velectěný pane komunisto, nejen kapitalistické hospodářství, nýbrž i socialistické hospodářství sovětského Ruska stojí právě tak před velikými potížemi těchto problémů. (Posl. Hadek [německy]: Od sovětského Ruska můžete se ještě něčemu naučiti, kdybyste se vůbec ještě mohl učiti!) To je vyhrazeno vám, poněvadž to nejvíce potřebujete. (Veselost.)

Pro Československo musíme jednou poctivě stanoviti tři základní body: To jest naše úplná závislost na mezinárodním trhu, to jest, to říkám vám, na české straně, vaše jednostranné, politické přimknutí k Francii, bez národohospodářské protiváhy. Vy jste jednostranně politicky spoutáni s Francií a - to jest druhý problém - touž měrou hospodářsky s Německem. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) Třetím základním problémem Československa jest, že my v Československu, pokud stojíme v hospodářském životě, musíme počítati s tím, že nikdy již nedosáhneme té kapacity, jakou jsme měli. Továrny, které stojí, nikdy již nebudou všechny otevřeny, poněvadž emancipací celého okolí pro Československo za všech okolností dojde a nezbytně dojíti musí k odčerpání a k omezení celkové hospodářské kapacity.

Stojíme nyní před novým plánem, před tak zvaným Tardieuovým plánem. Jak Češi, tak také Němci při nynější rozpravě ve sněmovně o tom již mluvili. Jen několika docela stručnými slovy chtěl bych vyjádřiti naše stanovisko k tomu. Právě proto jmenoval jsem vlastně nejprve tento základní požadavek pro Československo, nutnost mezinárodní spolupráce, to jest Československo musí si ve státním a soukromém hospodářství ujasniti, že soběstačná úsilí o uzavření hranic nemohou býti správnou cestou, nýbrž, že Československo pro obtíže v hospodářství v poslední době musí dojíti k přesvědčení, že východisko z krise může se bráti jen cestou spolupráce. Nemusíme již mluviti o celní unii Rakouska a Německa. Stojíme před novým plánem: Rakousko, Maďarsko, Československo, Rumunsko, Jugoslavie a případně Bulharsko a Polsko. Zásadně nechci se touto otázkou obírati, poněvadž je na to málo času. Ale jednu věc bych vám řekl: dnes pro nás, sudetské Němce, může jíti jen o to, abychom konstatovali, že úmysly Francie nejsou hospodářské, nýbrž jen politické, aby se totiž zabránilo připojení Rakouska k Německu. Dnes nejde v Evropě již o otázku: s Německem nebo bez Německa! Panstvo, které se zabývá touto myšlenkou, dopouští se omylu. Dnes jde o to učiniti počátek ve spolupráci. A bude to požehnáním a bude to štěstím pro země, které co nejdříve učiní tento počátek. Tak, jak se dnes propaguje konstelace Tardieuova, domnívám se, že to asi nepůjde, z toho prostého důvodu, poněvadž ono hospodářské území nebude dnes moci pojmouti agrární přebytky této konstelace, tak jak tane na mysli, poněvadž pro agrární přebytky musí býti vytvořeno větší území. To bude také otázkou pro české agrárníky, zda se dnes postaví pro, či proti. Pro ně bude důležité dosíci takové konstelace, která jim umožní prodati jejich výrobky. Ale základní věcí celého problému bude, že se dnes musí začíti s praktickou efektivní prací mezinárodního spojení. Pro vás vždy bude rozhodovati, abyste si zachovali politickou samostatnost, ale přes to se nevyhnete cestě hospodářské spolupráce a čím později tuto cestu nastoupíte, tím to bude pro vás horší.

V souvislosti s tím mohu vzpomenouti posledního prohlášení předsedy vlády k žurnalistům. To vám říkám, že veřejnosti prohlášení pana předsedy vlády Udržala neprospělo, poněvadž tím pan předseda vlády Udržal veřejnosti vlastně nic neřekl. Upozornil je pouze na nová břemena, která přijdou, ale tím nepřispěl k jejímu uklidnění.

Několik slov dovolil bych si také k francouzské půjčce. Víte, že již na jaře loňského roku vyjednávali jsme s Francií o půjčku. Nedostali jste ji. Víte, že dnes jde o druhou půjčku v částce 600 milionů franků, která v naší sněmovně byla již vyřízena. Táži se vás, pánové s české strany: Nemusí to pobouřiti, sledujete-li, jak Francouzové celou tuto půjčku projednávají, vidíte-li, že půjčka dnes ještě nebyla vyřízena ve francouzském senátu? Nepozorovali jste ten politický boj, který se odehrál ve francouzské sněmovně pro tuto půjčku? Včera jsem měl příležitost mluviti s jedním velmi vynikajícím pánem s české strany, který mi prohlásil: "Hanbou stoupá mi krev do obličeje, vidím-li dnes, jak Francie projednává půjčku, kdy přece s naší strany vidí 100%ní politické přátelství a oddanost k Francii." Říkám vám: přátelství s Francií bude trvati tak dlouho, pokud vás bude potřebovati. Až vás již nebude potřebovati, nechá vás ležet jako onuci. Proto nezavírejte si všechny dveře na jiné strany. Prohlašuji vám, jest to nesmysl, takovýmto nešťastným bankovním zákonem zatarasovati si cestu k vnitřní zápůjčce. Dnes máte ještě dosti času, abyste se tomuto zákonu vyhnuli, a není ostudou pro parlament, prohlásí-li k byrokracii: Zákonem dopustili jsme se chyby, zákon patří do koše, pryč s ním! Dnes to jest ještě možné; jakmile zákon bude vydán, bude již pozdě. Hleďte, takto přísný bankovní zákon znamená odnětí úvěru, vypovídání úvěru, odepření úvěru, zostření krise přísností finanční správy, která jest opět nucena rigorosně vyměřovati a vymáhati daně. Jedno přísloví praví: "Vytloukati klín klínem." Takto musíme nezbytně učiniti krok nazpět. Takto nemůžeme kupředu. Nasmál jsem se, když čeští národní demokrati připravovali opět návrh na základě zjištění u továrníka Hoffmanna v Praze: "Vnucená správa průmyslových podniků." Tolik jsme se ještě nikdy nenasmáli. To by nám pánové přece jednou měli ukázati. Vnucená správa, a jak se spravují závody v takovéto krisi, s prázdnými pokladnami, bez zakázek! To bych rád viděl výsledek, kterého by tím páni dosáhli. Přestaňme přece s demagogií, nemá to účelu, jest lépe mluviti tak, jak nám zobák narostl. Při nezaměstnanosti skorem 700.000 lidí - podle statistiky, ve skutečnosti činí však přes milion - nesmíme dělati žádné caviky, musíme mluviti tak, jak se to shoduje se skutečnostmi. Dnes, kdy jsme s nezaměstnaností v Československu na čtvrtém místě po Anglii, Německu a Italii, musíme mysliti vážněji, nesmíme zde jen tak mluviti, nesmíme mluviti demagogické řeči, řeči stranicko-politické, nýbrž musíme spolu mluviti tak, jak to může nejlépe prospěti ke zdaru celého národa, abychom se z této špatné doby přenesli do lepší. Dnes není problémem "demagogie", nýbrž "práce a chleba". A kdo rozřeší otázku práce a chleba, bude vítězem.

Velectění! Nikoliv neúmyslně musil jsem vás upozorniti na tyto věci, poněvadž je vidím tak, jak jsou ve skutečnosti. Musil jsem vás upozorniti na krisi, na otázku dluhů, na otázku reparací a nyní bych vám jen předvedl před oči číslo, které vám tak jasně vyloží, proč se poměry v Evropě ubírají touto cestou. Podle poloúřední zprávy opatřilo Německo do 30. června 1930 na peněžních a věcných plněních částku 541.384,000.000 Kč. K tomu připojuji jen jedinou větu: Jestliže náš nejlepší zákazník takto vykrvácel, nesmíme se pak již diviti, nemůžeme-li s ním dělati již žádný obchod. Dnes stojíme před atomisací Evropy a v Americe není tomu vlastně také lépe. Dříve se říkalo: "Spojené státy americké mají U. S. A.-hospodářství, a Spojené státy evropské mají S-a-u-Wirtschaft (svinské hospodářství)". Dnes můžeme říci, že obojí mají svinské hospodářství; neboť hleďte, vždyť ani v Americe nejsou věci tak skvělé. Amerika má dnes také dluh asi 700 miliard Kč a letos skončí schodkem 66 miliard Kč.

Nehledíme-li ke všeobecné krisi, hlavní problém krise Československa má přece jen vlastně svou příčinu v r. 1924. Tam je původ: Přechod od inflace k deflaci, stabilisace koruny. Hleďte, tam ten, kdo měl vklady, stal se třikrát bohatší a kdo měl dluhy, musil v podstatě platiti trojnásobné dluhy; a proč vidíme od této doby pokles našeho hospodářství? Poněvadž banky zatížily dlužníka částkou z inflace po deflaci, počítajíce stejnou úrokovou míru. Teprve později se ponenáhlu ustupovalo a stát dopustil se při tom 10%ní spoluviny, neboť výši daní ponechal stejnou, neboť státní daně, které byly vyměřovány v době inflace, byly vybírány trojnásobnou hodnotou deflační koruny.

Velectění! Deflace měla na průmysl zničující vliv a rovněž i na ostatní hospodářství; a nyní přichází to zajímavé, že celá tato doba přechodu od inflace k deflaci a stabilisace koruny sloužila k sanaci bank. Roku 1924 začalo se s celou sanací. Sanovali jste banky a hospodářství jste nechali v úpadku. Poměry u bank jsou přece jen následkem poměrů v hospodářství. Ale u sanace nastoupila se opačná cesta a místo hospodářství sanovaly se banky.

Velká chyba z této doby záležela také v tom, že správci našich peněžních ústavů zaměnili své poslání. Chtěli se státi stůj co stůj výrobci, hospodářskými vůdci, a při tom zapomněli a zanedbali své poslání, záležející v tom, poskytovati vyrábějícímu hospodářství úvěry. Nastoupili opačnou cestu, a vstoupili do průmyslových podniků. Dovolím si o tom promluviti několik slov při kapitole neslučitelnosti.

Ale, mluvíme-li dnes o bankovním zákonu, musíme vlastně zákonodárcům dáti několik základních otázek; předně: potřebujeme bankovní zákon v této formě či nikoliv? Já tvrdím, že nikoliv, poněvadž máme všeobecný občanský zákoník, obchodní zákoník, trestní zákoník a zákony z roku 1924. Zákonů máme dost, potřebujeme justici; potřebujeme, aby se zákonů užívalo. Nemůžeme se spokojiti s podmíněným odsouzením na 6 měsíců, jako v procesu "Bohemie", nýbrž potřebujeme, aby se zákonů užívalo, pak tomu bude docela jinak.

A druhá základní otázka: Chcete přece zvýšiti stupeň odpovědnosti. Což jest možno se zastaviti před bankami? Jest možno, abych odpovědnost, kterou dnes házíte na krk bankovním funkcionářům s trestními sankcemi, nerozšířil také na Ústřední sociální pojišťovnu, na Úrazovou pojišťovnu, na pensijní pojištění, na pojišťovny, na poštovní spořitelny, na ministry? V této souvislosti dovolte mi přece otázku: Což naši ministři nejsou také vysokými bankovními funkcionáři? Podle rozpočtu z roku 1932 vydávají ministři 9.3 miliardy a přijímají 9.3 miliardy. My se dnes odvažujeme vydati takovýto zákon s takovou odpovědností, s ručením za výsledek a s trestními sankcemi a dnes ještě nemáme ani vypracován zákon o odpovědnosti ministrů; a jak je to s inkompatibilitou? Inkompatibilní správní rada u bank, inkompatibilní podle inkompatibilitního výboru i pro dozorčí radu. A jak jest to s inkompatibilitou správních radů ve veřejnoprávních ústavech? To jest dovoleno, aby odborový přednosta dostával z elektrárenské společnosti 100.000 Kč, to není nic! Je dovoleno, aby panstvo sedělo ve správní radě těchto velkých institucí, aby seděli ve správních radách pojišťovacích společností Žert stranou; rovné právo pro všechny! To byste byli musili udělati najednou.