Podle statistických zpráv stouply peněžní vklady ze zisku podnikatelů v československých peněžních ústavech v roce 1930 ze 46 miliard na 47 v roce 1931, aniž se zmiňujeme o miliardových částkách kapitálu zavlečeného do ciziny, to znamená, v době nejtěžší hospodářské krise, kdy se dělníkům ve všech průmyslových odvětvích snižovaly mzdy a omezovaly práva, a tisíce jich bylo propuštěno, vykazuje buržoasie ještě tučnější zisky než v letech konjunktury. Zkoumáme-li výkazy berních úřadů z let 1929 a 1930, shledáme, že příjmy u lidí s vysokým výdělkem vesměs stouply a že počet milionářů stoupá. Tak na příklad přes 120.000 až 500.000 Kč vydělávalo v roce 1929 9095 osob, roku 1930 11.044 osob. Od 500.000 Kč do 1 milionu Kč vydělávalo v roce 1929 607 osob a roku 1930 1342 osob, do 2 milionů Kč vydělávalo v roce 1929 202 osob a v roce 1930 195 osob, do 3 milionů Kč vydělávalo 47 osob a v roce 1930 67 osob. Do 5 milionů vydělávalo roku 1929 34 osob, v roce 1930 38 a nad 5 milionů vydělávalo roku 1929 19 osob a roku 1930 24 osob. Z toho vyjímám jen jednotlivce, pan Dvořáček vydělal podle vlastního přiznání roku 1930 20 milionů Kč, to je denně 58.000 Kč. Zemřelý uhlobaron Petschek, z něhož se v několika letech v této demokratické republice stal milionář, vydělal roku 1930 30 milionů, denně 80.000 Kč. Vedle těchto pánové dr Preiss, kterého odhadují na denní příjem přes 130.000 Kč, a král bot Baťa s čistým výdělkem 51 milionů Kč, denně 140.000 Kč; a tito lidé dluží státu ohromné daňové nedoplatky a platí jen docela minimální výdělkovou daň. Na příklad Baťa zaplatil za celý rok výdělkové daně v Praze při obratu 30 milionů Kč ve svých filiálkách roku 1930 8.954.55 Kč, v Liberci při obratu 20 milionů 2476 Kč, v Opavě při obratu 20 milionů 1743 Kč, v Teplicích při obratu 10 milionů 1236.07 Kč a v Bílině při obratu 3 mil. 173.60 Kč. Ale jak vypadá zatížení širokých pracujících vrstev? Na nepřímých daních platíme celkem 6.960,000.000 Kč za rok 1932. Zvýší-li se daň z obratu, pak ještě o to více. Na přímých daních bylo však preliminováno jen 1.518,000.000 Kč. Z nepřímých daní plyne do státní pokladny z cukru 635 milionů Kč daní, z masa 115 milionů Kč, ze soli 28 milionů, ze zápalek 50,800.000 Kč, z nápojů 350 milionů, z tabáku 1.479,000.000 Kč, z kolkovních poplatků 270 milionů, za úřední výkony 42 miliony, z daně z jízdních lístků 204 miliony. Tyto jen částečné výňatky z kapitoly "Nepřímé daně", které jsou vymačkávány z kostí pracujících mas, dosti zřetelně znázorňují, z čích nákladů se hradí výdaje na militarismus, na vnitřní mocenský aparát a na klerus. To vše jest vládě tohoto kapitalistického, vykořisťovatelského státu ještě příliš málo. Při současném, neustálém snižování platů dělnictva a nepřetržitém snižování platů státních a veřejných zaměstnanců připravuje se vláda na ještě větší zatížení vykořisťovaných vrstev. Zamýšlí zvýšiti daň z obratu, zrušiti ochranu nájemníků, staré nájmy zvýšiti na výši nájmu v novostavbách, zákonem o mísení benzinu ceny brambor neobyčejně zvýšiti, ačkoliv jsou jedinou potravou nuzného obyvatelstva, a uvaliti na pracující lid ještě další břemena daní z piva a jinými opatřeními. Ba, na obrovskou armádu nezaměstnaných musí ještě samotní dělníci a dělnice pouze částečně zaměstnaní přispívati novými srážkami ze své nuzné mzdy na nouzový fond k úhradě výdajů na nezaměstnané. Ale neuvěřitelné jsou záměry vlády proti státním a veřejným zaměstnancům. 13. plat byl již snížen, většině úředníků úplně odňat. Na konci roku nedostanou již vůbec žádný vánoční příspěvek. Platy mají býti sníženy a vypláceny pozadu. Rovněž tak základní pense. Činovné, příspěvek na byt, místo aby byl zvýšen, má býti ještě snížen, příspěvky do pensijního fondu a nemocenské pokladny zamýšlí vláda zvýšiti, postup se prodlouží ze 3 na 5 let, stabilisace se zastaví, vyrovnávací přídavky se zruší, disciplinární řád se zostří, zamýšlí se předčasné překládání do výslužby státních a veřejných zaměstnanců se sníženými pensemi, desítitisíce lidí bude posláno na neplacenou dovolenou a 100.000 státních zaměstnanců z 388.000 má býti vůbec propuštěno. Zkrátka, státní a veřejní zaměstnanci mají býti oloupeni o všechna pragmatikální práva a hromadná bída má býti ještě více zvětšena a zostřena. Železniční zaměstnanci mají ještě zvláštní zájem o menší příděl jejich oděvu, o zdražení režijního uhlí, zrušení úkolové práce v dílnách, zastavení volných lístků do práce a z práce, zhoršení důvěrnických práv a zamýšlené jednoduché počítání let do pense pro výkonné zaměstnance. Jízdní paušál, přídavky na nocleh, diety pro práce mimo služební místo, všechny tyto vedlejší platy budou ještě dále sníženy a racionalisace vražedně stupňována. Racionalisací československých státních drah bylo do konce roku 1929 statisticky vykázáno 39.664 zraněných při úrazech, z toho 753 mrtvých, jen roku 1930 bylo zaznamenáno 6110 úrazů, 249 mrtvých, z toho 108 železničářů. Státní a veřejní zaměstnanci, zvláště železničáři, velmi dobře chápou, že další snížení jejich platů, další racionalisační opatření, hromadná propouštění a neplacená dovolená dožene je na pokraj zoufalství. Jestliže železničáři roku 1921 vydělávali průměrně měsíčně 1586 Kč, jejich příjem nepřetržitě klesal, v roce 1922 na 1513, r. 1923 na 1203, r. 1926 na 1152, r. 1928 na 1096, r. 1929 na 926, r. 1930 na 917 Kč. Pravý opak toho, co vidíme v jediné zemi na světě proti všem kapitalistickým státům, je v sovětském Rusku, v zemi, kde není žádné krise, žádné nezaměstnanosti, kde se sociální a politická práva stále více rozšiřují a pro pracující vrstvy zlepšují. Rok co rok zvyšuje také platy a mzdy zaměstnancům. R. 1923 dostávali železničáři průměrně na jednotlivce 544 Kč měsíčně, r. 1926 již 1156 Kč, r. 1928 1309, r. 1929 1428, r. 1930 1989 Kč. K tomu třeba připomenouti, že železničářům v Československu strhují se ještě ohromné srážky z platů, kdežto železničářům v Sovětském svazu nesráží se nic, ani na nemocenskou pokladnu, ani na pensi, a vůbec na žádné pojištění. Zde vidíme ohromný rozdíl mezi železničáři, jakož i všemi státními a veřejnými zaměstnanci v Československu proti zemi, kde jest u moci proletariát, v Sovětském svazu. Nejinak jest tomu také v kapitalistických státech, kde se tvrdí, že platy státních zaměstnanců jsou velmi vysoké. Tak na příklad ve Spojených státech amerických bylo r. 1929 zařazeno do rozpočtu pro 1,700.000 železničářů 2940 milionů dolarů. To znamená, že železničář dostává tam průměrně 4.900 Kč měsíčního platu, přepočítáno na Kč. Toto číslo jest však klamné, neboť výdaje amerických železničářů jsou daleko větší než zde v Československu, a to: jedině nájemného platí železničář Spojených států amerických měsíčně 1500 až 2000 Kč, takže životní úroveň železničáře i v tomto kapitalistickém státu jest hluboko pod sovětským Ruskem. Jestliže v Německu státní úředník se 17 služebními lety v platové třídě B dostává ročně 33.237 Kč, což vzhledem k tamějším poměrům není značný plat, znamená pro téhož státního úředníka v Československu s týmiž služebními lety, v téže platové třídě, roční plat 19.560 Kč, přímo katastrofu. Rovněž tak jest tomu s lidmi, kteří mají 27 služebních let, kdy v Německu dostane zaměstnanec 41.489 Kč a v Československu jen 26.760 Kč. Celkový poměr mezd v Československu u všech druhů povolání jest tak nízký, že podle zjištění Mezinárodního úřadu práce dostali jsme se na 14. místo. Vedle neuvěřitelně nízkých platů státních a veřejných zaměstnanců v Československu ilustruje životní úroveň československé dělnické třídy ještě tato věc: statistický materiál Sociální pojišťovny z roku 1929. Bylo zjištěno, že 2 miliony dělníků a dělnic dostávají denně jen do 34.50 Kč mzdy, 363.415 osob dostává denně jen do 10 Kč, a 227.850 osob jen do 6 Kč denně. Mimo sociální pojištění není však situace pro ostatní zaměstnance jiná. Jen jeden důkaz, že středoškolští úředníci, hlavně dopravní úředníci státních drah, dostávají přímo směšné platy. Na příklad 24 % všech úředníků se středoškolským vzděláním po odečtení srážek dostává denně 21 Kč, 30% 34 Kč a 46 % 43 Kč. To jsou platy, jaké dostává v Sovětské unii nejnekvalifikovanější dělník.

Ale nejen mzdové poměry státních a veřejných zaměstnanců jsou takto katastrofální, zvláště u železnic, nýbrž i jejich právní stav. S nejneuvěřitelnějšími persekučními opatřeními zakročujete proti všem, kdo se odváží pronésti byť i jen slovo, ve službě či mimo službu, proti těmto poměrům. Ihned se sepíše zápis a žene se k disciplinárnímu vyšetřování, kde se, neskončí-li řízení přímo propuštěním bez veškerých nároků na pensi, skončí pokud možno aspoň přeložením nebo zastavením postupu či vysokými peněžními pokutami. Nemocné označí šéflékaři prostě za simulanty a jsou propuštěni. Osmihodinná pracovní doba, která se má podle zákona dodržovati, již dávno se nedodržuje. Železničáři výkonné služby mají dnes již takové turnusy, že musí sloužiti měsíčně 360 a více hodin, místo nejvýš přípustného počtu hodin 208 hodin měsíčně. V dílnách máme takový poháněčský systém, že to lze sotva vylíčiti. Přes to, že úkoly byly napjaty na nejvyšší výkon, hledí se ještě dalším poháněčstvím a snížením úkolové služby dosíci dalšího stupňování výkonu. Při tom jsou prozatímní a smluvní zaměstnanci nuceni nastoupiti neplacenou dovolenou, takže beztoho nejhůře placení zaměstnanci mohou přinésti k vydržování rodin měsíčně sotva 300 Kč. Ministr železnic Mlčoch prohlásil přímo s cynickou radostí na schůzi živnostníků v Olomouci, že se mu podařilo v roce 1931 ušetřiti asi 400 milionů Kč a propustiti 16.000 železničářů.

Mimo to ještě státní a veřejní zaměstnanci, zvláště železničáři patřící k menšinovým národům, jsou nejnemilosrdnějším způsobem trýzněni tak zvanými jazykovými zkouškami. Ačkoliv mnoho z nich pro svou službu jako pro vrchní stavbu, v dílnách atd., státního jazyka vůbec nepotřebuje, stačí lichá záminka, aby byli rychleji vypuzeni ze státní služby, jestliže propadnou při nestydatých zkouškách, které nemají vůbec nic společného se služebními otázkami.

Vykořisťovatelská třída tohoto státu snaží se všemi prostředky s pomocí vlády a svého mocenského aparátu dosíci dokonalého zdeptání a úplného vydrancování pracujících lidí. Pro vykořisťovatele bude situace pro další zhoršování hospodářské krise logicky také neustále složitější. Daňový šroub lze sotva již dále přitahovati, další snižování životní úrovně pracujících lidí budí stále více nespokojenou krev, působí pobouření mas. Příjmy státní pokladny klesají každou hodinu. Jen u státních drah, přímého tlakoměru veškeré hospodářské situace tohoto státu, klesly příjmy od r. 1929 v prvém a druhém měsíci 1932 ze 14 milionů na 8 milionů denně. To znamená hospodaření se schodkem na konci tohoto roku přes 2.160,000.000 Kč. Není možno ušetřiti toto vše jedině na osobních výdajích železničářů, poněvadž se na ně ročně vydává vůbec jen 1.7 miliardy. Hledá se tedy východisko, sanace dráhy soukromým kapitálem. Pomýšlí se na reorganisaci. Tato opatření znamenají pro všechny železničáře úplnou ztrátu všech pragmatikálních práv. Jako u každé soukromé dráhy přejde se k tříměsíčním výpovědím definitivních zaměstnanců podle potřeby. Na soukromé dráze Slaný-Kačice dostali již dne 1. ledna 1932 všichni definitivní železničáři do 27 služebních let výpověď bez jakéhokoliv nároku. Proti této neslýchané provokaci, kterou zde učinili akcionáři neštěmické rafinerie cukru, protestujeme zde co nejostřeji a žádáme, aby československé státní dráhy ihned převzaly všechny tam zaměstnané s plnými právy, nebude-li tato místní trať, jíž jest nezbytně třeba v zájmu obyvatelstva, postátněna a rozšířena na osobní dopravu, což jest požadavkem tamějších zaměstnanců a veškerého obyvatelstva.

Jaký praktický účinek má krise na Československo, vyjádřeno v číslicích? Pokles dopravy nabývá stále křiklavějších forem. Osobní doprava činila roku 1929 317,080.966, roku 1930 308,454.202, tedy méně celkem o 8,625.764. Roku 1931 klesla v prvých 4 měsících doprava proti roku 1930 o dalších 11 milionů osob. Nákladní doprava činila roku 1929 107,473.979 tun, roku 1930 94,300.640 tun, celkem tedy o 13,173.339 tun méně. Dnes stojí denně průměrně 50.000 a 60.000 vagonů ve stanicích prázdných a jejich počet stále vzrůstá. Údaje ministra železnic Mlčocha, že velkou část viny třeba hledati v konkurenci automobilů, nejsou správné. Jest to jedna z nejpohodlnějších výmluv, jichž zde hledí použíti ministr železnic Mlčoch. Stálý vzrůst automobilové dopravy v Československé republice není zdaleka zlem, zaviňujícím pasivitu drah. Nynější počet automobilů v Československu ani zdaleka ještě neodpovídá potřebám obyvatelstva. Máme ještě sta osad, kde obyvatelé musí jíti do jiného místa několik hodin pěšky. Technický pokrok v automobilové dopravě ani za desetiletí nevytlačí ještě železnice. Ale poněvadž již zavedené autobusy nevysílají se soustavně do takových krajů, kde by jich bylo třeba, aspoň kde by jich bylo třeba nutněji, jako na příklad na východní Slovensko, na Šumavu, do Rudohoří, do Krkonoš atd., nýbrž ze soukromých důvodů soukromých kapitalistů a také kapitalistického státu samého naprosto anarchisticky zavádí se doprava jen tam, kde se slibuje největší výtěžek a zisk, nemůže tomu býti jinak, než že železnice a automobilové trati jdou velmi často souběžně vedle sebe a jeden dopravní prostředek vytlačuje druhý nebo jej konkurencí ničí.

Ale hlavní příčinou poklesu dopravy jest a zůstane samotná nynější krise a zbídačení širokých vrstev lačností zisku vykořisťovatelů a vykořisťovatelského státu samého. Opačný obraz lze dnes pozorovati jen v Sovětském svazu, tam čísla dopravy stoupají. Porovnáme-li to s rokem 1913, kdy ve starém carském Rusku bylo ročně dopraveno 184 milionů, roku 1930 osobní doprava stoupla v Sovětském svazu na 557 milionů lidí, roku 1931 již na 700 milionů lidí, nákladní doprava činila roku 1913 133 miliony tun, stoupla roku 1930 na 238 milionů tun. Kdyby někdo chtěl tento vzrůst odůvodniti pouze značným rozšířením železniční sítě, zmýlil by se zde velice. O tolik nebylo možno v tam krátké době rozšířiti železniční síť.

Tento vývoj zřetelně ukazuje tyto tři skutečnosti, jichž nelze popříti, a to: 1. obrovský hospodářský vzrůst ve Svazu sovětských republik vůbec, 2. zlepšení hospodářského postavení širokých vrstev, které mají stále více času a větší výdělek, aby vůbec mohly jezditi železnicí, a vyšší spotřeba zboží pro masy a za 3. že nové dráhy byly založeny výhradně z důvodů hospodářských a tedy vskutku slouží všeobecnému blahu obyvatelstva. Zde v Československé republice stavějí se také nové železniční trati, ačkoliv se naříká na soutěž automobilů, což jest přímo rozpor. Ale stavějí se dráhy nikoliv v zájmu hospodářství a obyvatelstva, nýbrž čistě z důvodů strategické nutnosti pro případ války, i když vynášejí sebe méně. Tak na příklad trať Plzeň-Brno, která bude státi asi 3 miliardy. Tato dráha se stanoviska kapitalistického soukromého hospodářství jest hospodářsky naprosto nevýnosná.

Pro obyvatelstvo tamějšího kraje byly by autobusové trati mnohem pohodlnější a hospodářsky příznivější. Ale Plzeň-Brno jsou dva důležité body československé výroby válečného materiálu a nebyly dosud spojeny železniční tratí. Zde vidíte velmi zřetelně, nač jest peněz dosti a nač se obětují přímo miliardy. Totéž vidíme na Slovensku nebo u tratí, které vedou na Slovensko, které jsou hospodářsky naprosto nevýnosné, ale pro československý imperialismus strategicky nanejvýš důležité. Nová železniční trať Handlová-Hor. Štubňa, dlouhá 18.6 km, stojí 140 milionů, železniční trať Červená Skála-Margecany, 92.8 km, stojí 295 milionů, trať Vsetín-Bilnice, 38 km, stojí 149 milionů, trať Veselí n. M.-Nové Město, 67.3 km, stojí 238 milionů, trať Lideč-Púchov, 34.6 km, stojí 145 milionů. Dohromady vyžádaly si tyto trati celkem 967 milionů. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) Podobně neznala vláda dosud žádných úsporných opatření při postátňování soukromých drah. Stát převzal dosud soukromé trati asi za 6 miliard, za něž musí dráha sama platit ročně jedině na úrocích a amortisaci 310 milionů Kč, které se musí nyní platit bývalým akcionářům, kteří beztoho v době dobré konjunktury sebrali tučné zisky, a to nyní, v době, kdy na nezaměstnané a na státní a veřejné zaměstnance není peněz.

K této politice hlásí se nejen všechny vládní strany, nýbrž i hakenkrajcleři. Při postátnění dráhy Jablonec-Tanvald docela otevřeně usilovali o postátnění, ačkoliv dříve při postátnění buštěhradské dráhy, ústecko-teplické a jiných vystupovali jako nejostřejší nepřátelé pro ohrožování německého pracovního místa. Ale ve chvíli, kdy jde o ztráty kdysi shrábnutých zisků německých akcionářů, v době hospodářské krise a poklesu dopravy, nebylo již pro hakenkrajclery za těžko odevzdati tak zvané německé pracovní místo do rukou českých šovinistů. Tato jejich politika úzce souvisí s celou jejich frází o autonomii v rámci českého, imperialistického státu. Nedožadují se osvobození potlačených národů až k odtržení. Spokojují se s vrchním velením české buržoasie a, jak to v posledních dnech prohlásil docela otevřeně posl. Jung, odlučují se od oněch svých členů, kteří chtějí poctivě bojovati za skutečné národní osvobození a nyní za to sedí ve věznicích československého státu. Němečtí státní a veřejní zaměstnanci, zvláště však železničáři, učiní dobře, budou-li praktickou práci těchto demagogů pozorovati poněkud důkladněji a vyvodí-li z toho důsledky, neboť dosud nebyl zjištěn ani jediný případ, kdy šlo o propuštění německých železničářů nebo německých státních zaměstnanců, že by byli hakenkrajcleři podporovali, společný protest nebo zahájili boj proti tomu. Vykořisťovatelé tohoto státu rozdělili tedy velmi obratně jednotlivé úkoly mezi sociálfašistické a fašistické strany proti revolučnímu proletariátu. Taktéž a ještě hůře vyznamenali se vůdcové tak zvaných socialistických a soc.-demokratických stran a jejich odborové organisace. Ve vládě jsou zastoupeny 7 ministry, před volbami slibovaly státním a veřejným zaměstnancům vše možné a po volbách učinily pravý opak. Za krátkou dobu své účasti ve vládě vybarvily se jako úplní hlídačští psi vykořisťovatelské třídy i před těmi, kdo ještě po léta byli v pochybnostech. Tito tak zvaní také dělničtí vůdcové dovedli hlasovati proti každému požadavku hladovějících nezaměstnaných, pro každý výdaj na kněžstvo a militarismus a pro zesílení vnitřního mocenského aparátu na útraty hladovějícího proletariátu. Chladnokrevně dali svůj souhlas k loupeži 13. platu. Ba oni se odvážili vybídnouti železničáře, aby dne 4. června 1931 manifestovali, nikoliv za požadavky železničářů, nýbrž za zachování pořádku zkrachovaných státních drah a kapitalistického státu. Teprve po tomto smutečním průvodu dne 4. června pustili ve svých lhářských časopisech několik radikálních frází, když jim ministerstvo železnic na jejich limonádové memorandum odpovědělo: Vítáme uznalost organisací, že nyní pro železničáře nic nežádají, aspoň se ušetří podniku dalších 100 milionů. Po celý rok tito vůdcové klidně přihlíželi, jak bylo propuštěno 16.000 železničářů a tisíce posláno na neplacenou dovolenou. Teprve když bouře v jejich vlastních řadách byla příliš veliká, otevřeli opět kohoutek a svolali železničáře dne 6. března tohoto roku k novému projevu do Prahy. Celý projev v uzavřené síni, do které měli přístup jen pozvaní členové s průkazem, skončil se za tři hodiny po odemletí několika prázdných slibů Brodeckého a ostatních státotvorných odborových vůdců a zástupců stran ve vládní koalici. Skončilo se to novým memorandem. Ale propouští se dále, neplacené dovolené se udělují stále více, masy železničářů stále více propadají bídě. Ale boje za požadavky železničářů nevidíme. Když ministerstvo železnic za několik dní po tomto proslaveném projevu odvolalo prý 5 provokačních požadavků vůči organisacím, vidíme v tom jen bídný manévr. Pevně věříme, že toto opatření stalo se v dohodě mezi vládou, ministerstvem železnic a sociálfašistickými vůdci, aby mohli železničářům předvésti částečný úspěch své činnosti. Není pochyby, že musíme počítati buď s tím, že přes popření a přes psaní tisku volby do důvěrnického výboru na státních drahách budou rozepsány náhle, nebo však, což jest ještě jistější, že sociálfašisté co nejrychleji opustí vládu a udělají místo vládě úřednické, která provede všechny již zamýšlené útoky, aby mimo vládu měli příležitost proti této úřednické vládě jíti do oposice radikálními frázemi. Jest to podvod na širokých vrstvách státních a veřejných zaměstnanců, jehož nelze rafinovaněji vymysliti, když vládní socialisté všechny tyto útoky přece již sankcionovali hlasujíce pro státní rozpočet. Dnes se vymlouváte shromážděným státním a veřejným zaměstnancům, že vstupem do vlády převzali jste také odpovědnost za stát. Vám tedy především záleží na tom, abyste chránili kapitalistický stát a vykořisťovatele, i když musí býti prováděna takováto pronikavá opatření proti pracujícím masám, že přímo zmírají hlady. Říkáte: Nemáme ve sněmovně většinu! My říkáme: Nač tam potřebujete většinu, máte ji venku mezi železničáři a státními zaměstnanci, které můžete jen vyzvati a postavili by se v boji ihned na vaši stranu, aby vybojovali na parlamentní většině, co žádají státní a veřejní zaměstnanci. Ale vám to ani nenapadne! Nemůžete nutiti vykořisťovatele a banky, aby něco vydaly, prohlašuje senátor Pánek, český národní socialista. Ale vy jste s měšťáckými stranami ve vládě a váš mocenský aparát jest dosti silný, aby vynutil na masách, aby polkly snížení mezd, aby se tisíce lidí propustilo ze závodů, aby se jim diktovalo zvýšení daní atd. Proti menšině vykořisťovatelů jste bezmocni. Vymlouváte se, že dělníci nejsou u vás organisováni všichni a že nemůžete tedy na věci nic změnit. To je pohodlná výmluva. Proč dovolují vaši kolegové v Rakousku, kde železničáři jsou téměř úplně organisováni u soc.-demokratických odborových organisací, tak jako v Německu, v Polsku a Anglii, snižovati platy, stále více zkracovati práva a vyhazovati tisíce lidí a nehnout proti tomu ani prstem? Vymlouváte se, že snížením 13. platu byli jste překvapeni a již dne 21. června 1931 napsal "Železniční zřízenec", že třeba očekávati tento útok a řadu jiných, aby železničáři byli na svém místě a připravili se k boji. Železničářům a státním zaměstnancům vykládáte, že kdybyste byli nehlasovali pro státní rozpočet, ihned by byla nynější vládu vystřídala vláda úřednická, kde by to bylo dopadlo pro zaměstnance ještě hůře. Ale zaměstnanci vám odpovídají: Žádná fašistická vláda nemůže nás překvapiti ještě horšími opatřeními, než jste to učinili vy. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 18. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Máte spoustu výmluv, jednou jsou to fašisté, kdo to zavinili, pak opět neorganisovaní, jindy hospodářská krise, způsobená prý ruským dumpingem, a nakonec doznáváte docela otevřeně, že celý kapitalistický systém je prohnilý, musí zmizeti a na jeho místo nastoupiti socialistický společenský řád. Ale co je s vaším bojem proti kapitalistické soustavě? Ano, voláte ještě po 40hodinném pracovním týdnu, což ve vaší soustavě znamená, že oněch málo ještě pracujících dělníků dalším snížením svého příjmu má samo ještě udržovati obrovskou armádu nezaměstnaných, abyste ještě více umožnili vykořisťovatelům jejich záměry.

My vám říkáme: Jste zrádci zájmů veškerého pracujícího lidu! Pracujete ruku v ruce s vykořisťovateli o přípravách k nové imperialistické válce, především proti Sovětskému svazu, proti svobodným dělníkům a rolníkům, kteří pracují s nadšením o své socialistické stavbě! Vaším úmyslem jest dostati je opět pod knutu vykořisťovatelů! Vaše jediné východisko, které vidíte z této krise, jest společně s ostatními imperialistickými státy zdeptati pozvedající se koloniální a polokoloniální národy a jejich území anektovati jako nová odbytiště. Vaše válečné přípravy zřetelně ukazují, že máte naspěch. Zvláště Československá republika, arsenál protisovětských válečných dodávek, dopravuje týdně průměrně 60 až 80 vagonů zbraní a střeliva, jak nám potvrzují železničáři, jednak na východ přes Hamburk, jednak na Balkán, přes všechna vyvracení dr Beneše na naši interpelaci. Váš mírový křik jest nejnebezpečnější maskou, jsou to utišující pilulky pro dělnickou třídu, kterou v této chvíli největšího nebezpečí války uspáváte, zamýšlíte je překvapiti, abyste jí mohli zneužíti jako povolného terče pro děla a pro své vražedné plány. My vám strhujeme tuto masku.

My prohlašujeme všem železničářům, státním a veřejným zaměstnancům: Soustřeďování všech peněz a loupežné tažení na vaše kapsy jest částí válečných příprav vykořisťovatelské třídy, aby byla vyzbrojena na válku. Stačí nám důkazy, že vykořisťovatelé a jejich trabanti ve svých výdajích na vojsko a vnitřní mocenský aparát k duševnímu zastření mozků církví a klérem nejen nešetří, nýbrž ještě je zvyšují. Veškerá břemena na neblahé následky krise máte platiti vy! Všechny výdaje na přípravu k imperialistické válce máte uhraditi vy! Máte býti drženi při zemi násilnými prostředky, zastrašeni fašistickým terorem a oloupeni o svá poslední práva. Státní a veřejní zaměstnanci, zvláště železničáři musejí poznati, že provokace na Dálném východě, které proti Sovětskému svazu den co den vzrůstají, jsou vážné signály toho. Mezinárodní proletariát musí se připraviti na všechny eventuality, musí se spojiti, musí se vzájemně proletářsky podporovati. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 18. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] My máme vlastní úkoly uvnitř samého československého kapitalistického státu. Železničáři nesmějí se nikdy již dáti zneužívati sociálfašistickými vůdci, musí se přes jejich hlavy spojovati ve všech služebních místech, svolávati společné závodní schůze všech odborových skupin, jednati tam o svých požadavcích a voliti si vlastní akční výbory. Naším heslem musí býti: proti každému propuštění a proti neplacené dovolené! Zaveďte sedmihodinnou pracovní dobu s plnými dosavadními platy! Proti každému haléři snížení platu! Proti každému omezování všech dosavadních výhod a práv, za jejich okamžité zlepšení!

Pod těmito hesly a za tyto požadavky musí se železničáři, státní a veřejní zaměstnanci spojiti a přispěti k tomu, aby v nejkratší době bylo možno svolati zástupce akčních výborů ze všech služebních míst a státních podniků k velkému říšskému sjezdu, kde by bylo možno usnésti se na rozhodujících opatřeních k boji za tyto požadavky a proti celé soustavě a zrádcům dělnické třídy, sociálfašistickým a fašistickým vůdcům. Železničáři musí se neprodleně sejíti ve všech služebních místech a zahájiti porady. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 18. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má pan posl. Hokky.

Posl. Hokky (maďarsky): Ctená snemovňa! Kým my tu jednáme o pomoci veľkým bankám, dotiaľ ostré svetlo, vržené dvoma cudzími žurnalisty na hladovú frontu v Podkarpatskej Rusi, vzbudilo živý záujem jak tuzemska, tak i cudziny.

Bezpočtukráť sme už prehovorili o neudržiteľnosti pomerov v Podkarpatskej Rusi, o zavládnuvšej tam biede, o nutnosti tvoriť pracovné príležitosti. Hlas opozície však naráža tuná vždy len na uši zahluchlé. Nepomohlo ani, že tu i tam tiež hlasy vládné ozvaly sa o tejto veci, lebo ani to nemalo valnejšieho úspechu. Vy ste slyšali len na zprávy úradné, ktoré nastienily situáciu v barvách o veľa jasnejších, než tomu v pravde bolo. Tentokráť však dva cudzí žurnalisti shľadali, že tamojšie pomery sú hroznejšie než hlad v Číne a Indii, a len takto postrehli vládni činitelia, že naše zprávy nezveličovaly. Kruhy úradné však ešte vždy a možná že ešte ani dnes nevidia, že situácia je mimoriadna.

Teraz však už nielen situácia Rusinov, ale i situácia Maďarov je výnimečná a bieda klepe na dvere i tam, kde na to nikto nemyslel. My už minulého roku vyzývali sme pozornosť vládnych činiteľov na plačlivú situáciu Maďarov v Podkarpatskej Rusi, na veľké davy nezaopatrených a na nedostatok osiva. Na podzim sa niečo i podniklo. Bolo rozdeľované osivo, ale vo množstve, ktoré ani z ďaleka nevyhovovalo, a prídelu i v tomto prípade využívali jednotlivci v prospech svojich kortešských cieľov.

Od januára zahájili sme akciu novú. Ja sám vo dvoch interpeláciách upozornil som vládu na neudržiteľné pomery, ktoré tam zavládly. Na to spolu s pánom sen. Korláthom telegraficky požiadali sme pána ministerského predsedu o rýchlu pomoc. Odpoveď však nebola uspokojivá.

Dňa 12. februára osobne som vyhľadal pána minist. predsedu, ale nebol vo svojom úrade. Požiadal som o pomoc znova dopisom pána odborového prednostu Bartoša.