Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Čuřík. Dávám su slovo.

Posl. Čuřík: Slavná sněmovno! Zájem parlamentu o projednávání tohoto zákona je stejně tak chabý, jako při všech větších otázkách, které se týkají veřejného života. Nechci využívat této "účasti" slavné sněmovny k velkému projevu a chci pouze stručně připojiti některá prohlášení jménem československé strany křesťansko-sociální a jménem vrstev, které tou dobou nejsou sice zastoupeny ve vládě, ale mají živý zájem na tomto státu a také na všech hospodářských děních, která se tou dobou odehrávají u nás i v cizině.

Otázky finančního rázu jsou jednou z hlavních příčin hospodářské krise. Vedle mnoha jiných příčin, které vyplývají z celkové situace hospodářské, je to hlavně otázka finanční spekulace, drahoty úvěru a velkých zisků a zároveň držení kapitálu peněžního v rukou soukromých jedinců, kteří odepírají v daném okamžiku dávati tyto prostředky do veřejného oběhu hospodářského a tím omezují násilně výrobu a celý chod hospodářského života. Proto také musí míti celý národ a zejména pracující vrstvy zájem na tom, aby bylo uvedeno do náležitého chodu všechno, co souvisí s oběživem a co může doplniti výrobu, průmysl, obchod i zemědělství.

Jsme svědky velmi neblahého zjevu, že právě v tak kritické době peněžní kapitál stáhl se do pozadí. To je ovšem znamením, že tento kapitál je stále ještě držán v rukou těch, kteří jsou vedeni míněním starého světa soukromopodnikatelského a kruhů, které se domnívají, že odpíráním peněžních prostředků dnešní výrobě a hospodářství zachrání jednak své kapitály před nějakými ztrátami, anebo že snad tím také znemožní patřičný vývoj poměrů dopředu. Je to optický klam a je to poslední křečovitý záchvat těchto kruhů peněžních a soukromokapitalistických, které chtějí tímto zdržováním oběhu peněz a rozvoje průmyslu pomocí bankovního kapitálu ještě snad udržeti dosavadní své výsady v nepatrné míře. Správně řekl to zpravodaj výboru rozpočtového p. kol. Chalupa, že tento zákon měl by míti už jakýsi rys hospodářské demokracie, ale že ještě daleko za hospodářskou demokracií pokulhává, že tento zákon je pouze náznakem určitého zásahu státniho do bankovního hospodářství a není ještě ani zdaleka výronem vůle lidu, která má ovládnouti soukromé statky pro výrobu a existenci. Proto také chci říci, že když je to potvrzeno samým zpravodajem výboru rozpočtového, tedy zástupcem vládní strany, že tento zákon opravdu ještě příliš pokulhává za přáním širokých mas lidových v národě, které si přejí z té duše, aby u nás byl učiněn radikální pořádek ve směru peněžnictví, zvláště bankovního.

Co jsme viděli v poslední době během něk kolika let u nás, to je přímo tragickým, odstrašujícím příkladem pro naše vedení bankovnictví a také pro státní dozor, který byl v jisté míře prováděn. V době, kdy je taková bída mezi lidmi, kdy všeobecně vidíte na všech stranách bídu a nouzi a kdy držíme násilím poměry, aby nevybuchly do nekonečné šíře nespokojenosti, ohně a revoluce, v době, kdy vidíme dokonce hlad na jistých místech naší republiky, když na druhé straně vidíme zneužívání státních peněz v bankách takovým způsobem, to opravdu je něco absurdního, něco v řádném státě nemožného.

Ve své řeči při projednávání otázky 13. platu před vánoci jsem na to upozornil a řekl jsem p. ministru financí, hledá-li úspory, aby pro ně šel do bank, kde leží stamilionové obnosy, věnované těmto podnikům bez náležitých záruk pro stát a bez parlamentního schválení. Nikdo mi to nevyvrátil, ze slavné vlády ani z vládních stran, že jsem neměl pravdu, když jsem tvrdil, že se mrhá majetkem veřejným, že se hospodaří ku prospěchu několika osob majetkem státním, a také mne dosud nikdo nepřesvědčil, že bankv, které státní peníze používají, spravují tyto obnosy dobře, hospodárně. Nemusím choditi daleko, chtěl bych upozorniti na Moravskou banku v Brně, kde sedí několik velikých, bohatých pánů. Banka dostala na 350 mil. Kč během několika málo měsíců do vlastní své správy, a to bez parlamentního schválení. A take jeden z těchto pánů - tuším, že je to p. dr Dolanský - asi také inspiroval největší boj proti bankovnímu zákonu, když se jednalo o otázku poslaneckých mandátů ve správních radách těchto podniků bankovních.

To je věc sama pro sebe, ke které se ještě vrátím. Mám obavu, že řada bank, sanovaných státem, nejen špatně nakládá s penězi, protože nedává záruky za správné vedení, ba dokonce, že peníze v bankách jsou pro stát ztraceny, a tu je nutno, aby tento zákon, který parlament právě projednává, řešil věc prakticky. Nějaké vrácení tantiem nebo odměn věc ještě nespraví. Je nutno, aby peníze fakticky státu byly vráceny v plné výši s úroky postupně, ale zcela bezpečně, aby stát o ně nepřišel. To je jistě příkazem poctivosti parlamentu a také poctivosti vlády, která musí respektovati v této otázce nejprimitivnější zájem veřejnosti, který žádá, aby se všem stejně měřilo. Když je možné, že několik osob ve státě se zmocní milionových obnosů ze státní pokladny, pak, pánové, nemá stát právo, když nechá ty obnosy volně zneužívati, aby vymáhal drastickým způsobem na občanech chudobných a nemajetných každou korunu. Pak musí býti měřeno stejně bez rozdílu; když malý zemědělec a živnostník a dokonce dělník v továrně si nechává srážeti týdně ze své mizerné mzdy daňové srážky, tu jistě takové banky, které mají milionové obnosy od státu, musí je vrátiti, aby bylo aspoň poněkud učiněno zadost jisté morálce ve finančních otázkách veřejných.

Členství ve správních radách v bankách bylo předmětem takových tahanic, že vzbudilo ve veřejnosti jistý útrpný úsměv. Není zde nikdo z pánů z lidové strany přítomen a nechci se jich dotýkati snad s nějakého hlediska stranického, ale říkám jako křesťan, jako katolík, který je si vědom toho, že katolická církev zavrhovala vždy velkou míru úrokovou a dokonce úroky zakazovala jako něco lichvářského. Nechápu, prosím, že je možno, aby katolická strana v parlamentě bila se za bankovní ředitele a bila se za mocenské postavení několika osob v těchto bankách. To jest úplně v odporu s názorem křesťanským, obsaženým v papežských encyklikách. To odporuje katolické morálce. A tu táži se pánů z tábora lidového, zda se tázali svého svědomí, svého vlastního nitra, zda v tomto případě jednají správně a svědomitě jako zástupci lidu, který mají zde v parlamentě hájiti?

Ke všemu tomu, co se stalo u nás v republice, na př. když se odbourávaly platy a mzdy, když se rušily vánoční příspěvky zaručené zákonem státním zaměstnancům, v té době pánové mlčeli, byli úplně pasivní ve vládě a já jsem slyšel s několika stran, že jsou v té vládě vůbec páté kolo u vozu. Najednou, když se jedná o bankovní zákon, pánové jako by byli jediní z vládních stran alarmováni bankéři, bili za privileje svých několika osob a bankovních ředitelů. To samo o sobě křičí do nebe a je to popření programu křesťanského solidarismu; je to důkazem sobectví několika osob ve vedení této strany. Nemluvil bych o tom jako odpůrce, ale poněvadž je to příkazem veřejné morálky, musím se o tom zmíniti jako o zvlášť podezřelém zájmu, který se ukázal při projednávání této osnovy.

Ukázalo se, že jiné vládní strany, republikánská a nár. demokracie, které by měly míti větší zájem o tyto otázky soukromého bankovnictví, chovaly se více méně pasivně a nastrčily toho černého Petra, který za ně tahal kaštany z ohně a který se bil právě ve výborech parlamentních, aby seslabil účinnost tohoto zákona ve prospěch veřejnosti. Ovšem také levice, socialisté, bohužel zakolísali a já to odsuzuji, že právě socialisté v této kampani přistoupili na kompromis, který je nezdravý. Pan dr Černý ve svém referátě se o tom ani slovem nezmínil, že jste, pánové, zachovali účast poslanců a senátorů v dozorčích radách, ba ještě velebil, že je to morální výše, že parlament jedná o zbavení poslanců a senátorů účasti ve správních radách. Ale že se tyto funkce zachovávají v dozorčích radách, to se neřeklo, to se zakrývá. Dozorčí rady jsou stejně důležitým činitelem, ježto mají velký vliv na celou manipulaci s penězi v bankách. Levice tento boj ze značné části prohrála, a to proto, poněvadž ohlížela se příliš na kompromisní všeliké ústupky a nemá pevné linie, která by byla průbojnou zvláštně v době, kdy je třeba uhájiti určité vymoženosti sociální proti pravici a reakci. Chápu, že ta levice má ve vládě těžké postavení, ale přes to všechno jsou věci, se kterých se nesmí slevovati, kde je třeba držeti linii do důsledků. Zde nebyl ohrožen zájem státní, nebo zájem širokých vrstev, zde se jednalo o zájem několika osob peněžně zazobaných, peněžních chytráků. Kdyě jste v tomto případě povolili, pánové, je to známka jisté slabosti, která je na škodu věci i vašemu postupu ve vládě samé.

V těchto dnech, vážení pánové, máme obrovské věci před sebou. Jedná se o propouštění horníků z práce, na Ostravsku hrozí propuštění 12.000 horníků. A je to otázka peněžní, otázka také jistě bankovního úvěru.

Jsem přesvědčen, že kdyby naše velké banky v této situaci přispěly na pomoc velkým podnikům, které omezují stále práci, zmenšili bychom tím nezaměstnanost aspoň z části a vyhnuli se tím kritickým momentům, které přicházejí právě v této jarní době.

My naopak však slyšíme daleko horší věci. Mluví se o tom, že bankéři konají porady a proto, že se dělá zákon, že omezují úvěry, zastavují úvěr stavební a průmyslový, aby tím potrestali vládu, nebo parlament, nebo veřejnost. Pánové, já tomu věřím, poněvadž jsem informován z kruhů, které jsou v tom bankovnictví zažrány až po uši. (Výkřiky.) Řeklo se mi od jistých osob, že je faktum, že bankovní ředitelé a bankéři měli porady a chtějí omezovati stavební a průmyslové úvěry. Proto varuji ty pány před tímto krokem a myslím, že vláda je tolik silna, že znemožní tento zlomyslný postup bankéřů a vynutí povolení úvěru pro zabezpečení práce a zaměstnání.

Mluví se často o zbytečném vyhazování peněz. Když jsem již o tom mluvil před vánocemi ve sněmovně, radil jsem vládě, aby se pánové sešli v určitých krajích a okresích, aby dali hlavy dohromady a podnikli práce nouzové, praktické, aby užili peněz na práce pro nezaměstnané a umožnili tak lepší hospodaření ve státě získáním nových hodnot majetkových a veřejných. To se všechno neděje. Na jedné straně se peníze škrtí, na druhé straně se nadává nezaměstnaným lenochů a pod. To je všechno také otázka peněžní a naše banky selhaly v této krisi, poněvadž jsou apatické k tomuto problému.

Zasedám v komisi Ústřední sociální pojišťovny pro úvěry průmyslové. ÚSP věnuje každý krejcar, který může věnovati, na veřejné práce, ať stavební, komunální, meliorační atd. To dělá ÚSP, která má peníze svěřeny na důchody pojištěnců a nebojí se o ně, když jsou zaručeny řádně hypotékami. Ale naše banky stále úvěr omezují.

Malý zemědělec nedostane vypůjčiti ani korunu a malý živnostník je úplně vydán na pospas exekucím bankovním a záloženským a nemá možnost opatřiti si úvěr. To jsou zjevy naprosto abnormální a já prohlašuji, že tento zákon tyto otázky, bohužel, nevyřeší, poněvadž ta sobeckost a chamtivost, která se dnes zahnízdila, je tak veliká, že státní moc, po případě zákon, jsou na to dosti sláby.

Nechci vám, pánové, hlásati zde zásady, které jsou vám hodně cizí, ale zdůrazňuji docela kriticky a otevřeně, že křesťanské stanovisko jest jedině tak silné, aby tu morálku poněkud pozvedlo, aby dnes vnuklo jistým vrstvám, které mají zodpovědnost v tomto státě, že je zde také desatero přikázání, "nepokradeš", "nezabiješ", že si musí uvědomiti svoje povinnosti k státu a národu.

Vážená sněmovno, zákon také se týká otázky thesaurace peněz, která se nebezpečně mezi občany ujímá. Ale tomu se nedivte. Když lid ztrácí důvěru v peněžní podniky a když vidí zde takovou chamtivost a hamižnost, dokonce beztrestnost těch, kteří banky vykrádají, potom se samozřejmě stává, že lid škrtí peníze doma a že je do banky neukládá zbytečně ku vlastní škodě. To zlomiti bude otázkou dalšího postupu jednak stran a také vládních činitelů ve státě.

Chtěl bych zdůrazniti, že obchodování v bankách nám zabilo řadu podniků průmyslových, které byly vyssáty, a to zúmyslně, spekulačním způsobem. Podnik průmyslový, který má seriosní základ, který pracuje pro trvalý postup do budoucna, nemůže se shroutiti rázem. Ale podniky, které byly s ravovány bankami, kde pánové seděli proto, aby vymačkávali kapitály ze zisků, které byly hromaděny za státní ypeníze a z práce občanů, musejí zkrachovat, poněvadž nemohou býti stále doplňovány novými zdroji příjmů.

A tu bych vítal, jestliže se obchodování bank omezí, ale nevidím zde tak silný motiv, aby se znemožnilo takové ovlivňování majetků podnikatelských a průmyslových, které svádějí k spekulacím a uvádějí banky do nebezpečné situace. Otázka funkcí vedoucích činitelů je stejně zajímavá. Ponechává se těmto vedoucím pánům 10 funkcí; to také stačí na vyžírání bankovních podniků. To je důkaz, že se pánové neradi vzdávají nabytých držav. (Hlasy: Hlinka!) Hlinka nemá na tom zájem osobní. Jedna věc je zde zajímavá. Dr Hodáč, který v této situaci nepřestal býti representantem těžkého průmyslu u nás v republice, se docela spokojil sám ve svém svědomí, že se vzdává funkce ve správních radách a že šel za věcí důsledně a zásadně. Ale strana, která má míti větší povinnost otázky tyto hájiti morálně, držela funkce bankéřských správních radů a bila se stejně za otázku držení funkcí ve správních radách bank a průmyslových podniků.

Mluvil jsem o tom v začátku své řeči. Poukázal jsem na to, že lidová strana, která opouští úplně svůj program sociální a morální, bila se za stanovisko naprosto bankéřské a křesťansky nemožné. Ovšem pánové nemají v ničem žádné hledisko. To už je stará bolest tohoto tábora, že nemá k žádné otázce určité zásadní stanovisko. Často jsem to vytýkal, že nemají pevné stanovisko k bolševismu, k fašismu a téměř k žádné hlavní otázce, že zakolísají vždy ve věci, která by měla býti pro ně zásadní.

Myslím, že toto bude pro zmíněný tábor příčinou jistého úpadku, poněvadž lid nechápe, že je možno bíti se za bankéře v době, kdy krise těžce doléhá na pracující vrstvy.

Otázka státní sanace, která byla prováděna postupně, není pro nás odbyta a já chci zdůrazniti znova a znova, že má vláda povinnost, aby docela nepokrytě odhalila všechny tyto sanační obnosy, aby je vykázala veřejně, aby nám předložila výkazy o tom, kam které bance co bylo věnováno na sanaci. Pokud se to nestane, vidíme v tom zakrývání pokoutního věnování bankám a podnikům ve prospěch politických stran a osob.

Mají býti jmenováni vládní důvěrníci v těchto podnicích bankovních, bude-li to potřebí, nebo t. zv. výbory jmenované vládou. To je zase, myslím, rána do vody, poněvadž žádná z vlád, které u nás dosud byly u vedení státu, nebo vlády budoucí nenechají si, jak se říká, vidět dobře do karet. Kdybyto byli důvěrníci jmenovaní z občanů docela nestranně, nepoliticky, pak to má cenu; ale jmenuje-li vláda důvěrníky v bankách, pak je to jen pro forma, jsou to pouze figury, které musí kývat k tomu, co vláda nadiktuje. Máme různé orgány státní, na př. volební soud a podobné instituce, které často neslouží lidu, nýbrž jsou pro vládu a proti lidu. Toto ustanovení pookládám za naprosto bezvýznamné, které nevzbuzuje žádné důvěry.

Jde dále o státní záruky. Tu bych se zeptal: pánové, jak je možné, aby stát ručil beze všeho za částky bankami vypůjčené a použité spekulačně, stranicky a politicky? Může stát ručit za peníze, které jsou často v bankách vykradeny a zneužity? Pánové, co je to stát? To jsme my všichni, ne pouze vládní strany. Když pánové chcete, aby stát ručil, pak musí býti v bankách také jistý systém veřejného pořádku a veřejného zájmu a ne pokoutní jednání vládních orgánů.

Otázka závodních výborů se pro zaměstnance také řešila. K tomu podotýkám, že to dalo mnoho práce a že u nás každá nepatrná věc sociálního rázu naráží na obrovské potíže u pravice, u t. zv. buržoasních stran. Je to důkaz, že místo abychom šli dopředu, místo abychom se dnes v tom sociálním pokroku poněkud hýbali, jdeme vastně zpátky a bijeme se o malicherné věci, které jsou s hlediska sociálního pokroku dávno odbyté.

Takový zákon, který má tolik mezer - pánové, mnozí jej znáte - co jsou dnes závodní výbory v továrnách? Když chce podnikatel vyhodit dělníka z továrny, vyhodí jej, ať je členem závodního výboru či není; to se dnes všelijak překroutí a zákon je po té stránce úplně neúčelný, dělníkům dokonce škodí místo aby jim prospěl.

Že se zavádí závodní výbory v bankách, to je nepatrná slupka, kterou socialistům hodili páni z vládních stran buržoasních, aby je umlčeli. Otázky bankovních zaměstnanců musí ovšem býti jinak řešeny. Jsou případy, že v bankách několik ředitelů, několik pánů, kteří mají v rukou celou moc, má v rukou karabáč nad zaměstnanci a tito jsou tam stále ohroženi, stále jsou na výpověď nebo vyhazováni z bankovních podniků a jejich postavení je čím dále ubožší. Kdybyste tuto otázku řešili, bylo by to jistě rozumné, ale využívání urednictva v bankách je jen k obohacování jedinců a k bídě a ke škodě zaměstnanců, jakož i ke škodě celé veřejnosti.

Apeloval bych tedy na vládní strany, aby se nespokojovaly pouze s otázkou závodních výborů a aby se podívaly také na kolektivní smlouvy bankovních zaměstnanců, které jsou neúplné a které je zkracují v jejich právech.

Skončím. Poukázal jsem, že tento zákon měl by býti aspoň z části vodítkem nebo měřítkem k řešení hospodářské krise u nás. Opět zdůrazňuji, že po dlouhé době nemá vláda u nás žádného pevného plánu pro nápravu dnešních poměrů hospodářských, všecko se u nás jen flikuje, všecko je pouze nouzové, malicherné, přechodné opatření, není velikých konkrétních počinů a v této situaci se jenom, pánové, divím tomu, že silná levice ve vládě, třeba má menší zastoupení než polovici, není schopna, aby v tak těžké chvíli pozvedla svůj hlas, aby zburcovala u nás masy pracujících lidí, aby jejich hlasu použila v dnešní době, aby bylo u nás zamezeno korupčnictví, aby byla zmenšena nezaměstnanost, abychom tak získali u nás ve státě větší pokrok v řešení hospodářské krise do budoucna. Náš stát má nejlepší podmínky k životu. Ty různé fráse o tom, že jsme snad ohraničeni nepřáteli, to všechno, vážení pánové, nepadá pro mne na váhu. Jsem přesvědčen o tom, že naše republika podle mírových smluv má naprosto pevné zajištěné trvání, že má zajištěn hospodářský pokrok a rozvoj. Ale potřebujeme u nás doma pevného vedení, vlád poctivých, seriosních a vlád schopných.

Pánové, když dnes vidíte tak ohromně nebezpečnou situaci a když vy se ve vládě hádáte o maličkosti, dělá to na veřejnost špatný dojem. Nechci vás mentorovat - nebylo a není to mým zvykem - ale chci říci: lid je od vás vzdálen na hony, mezi vámi a lidem je dnes veliká propast, veliký rozpor a ten se stále šíří, prohlubuje, a proto zavčas, pánové, varuji, abyste tuto situaci pochopili a rychlou nápravu zjednali. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Hrubý. Dávám mu slovo.

Posl. Hrubý: Pánové, dnes se zde radíte o tom, jak zachrániti krachující kapitalistické hospodářství, projednáváte bankovní zákon, kterým chcete sanovati hroutící se banky. Snad již zítra budete však prováděti politiku záchrany jiným způsobem, jinými prostředky. Jakého druhu budou tyto prostředky? Pohleďte na Dálný Východ, podívejte se na Mandžúsko, podívejte se na Šanhaj. Zvláště vy z řad a lavic socialistických, podívejte se na Mandžúsko, podívejte se do Šanhaje, kde je tisíce mrtvých a tisíce raněných. Uvidíte úplně jasně, k jakým koncům vede vaše politika záchrany kapitalistického systému. V potocích teče krev čínských proletářů. Proč je prolévána tato krev? Proto, aby japonští kapitalisté, podle vzoru našich Preissů, Weinmannů a Petschků dobyli nových trhů, kde by mohli prodat své zboží, které jim leží na skladě, aby mohli nahrabati nové miliardy. To je dílo vaší 14leté mírové politiky, to je dílo Versailles, to je dílo Svazu národů, to je dílo odzbrojovacích konferencí, to je i vaše dílo, pánové z řad socialistických. Celých 14 let jste namlouvali lidu, že dílo míru je navždy zajištěno, že žádných válek nebude, že světová válka z r. 1914 byla poslední. 14 let jste vědomě obelhávali lid, že Svaz národů je institucí, která zajistí světový mír. Události posledních měsíců rozbily na padrť všechny tyto vaše lži. Krvavá lázeň, již připravil japonský imperialismus s vědomím a za souhlasu Svazu národů těžce zkoušenému čínskému lidu, poučila pracující masy celého světa o pravdě, na niž komunisté již dávno poukazovali, a to, že Svaz národů není žádnou institucí světového míru, nýbrž organisací nové světové války. Nyní si ovšem, pánové, můžete mnouti ruce a spokojeně se smáti. Vaše "mírové dílo" je korunováno výsledky. V Číně a Mandžúsku vzplanula válka a celý svět stojí v předvečeru nové světové války.

Podél sibiřských hranic hromadí japonští imperialisté svá vojska, nové pušky a nové vojáky, tanky a kulomety, plynové pumy a granáty. Narychlo cvičí novou mandžúskou armádu. Peníze vydřené na japonském lidu cpou se na výzbroj vrahům z povolání, bělogvardějským bandám, pokrevním přátelům a starým známým pana Kramáře a jeho urozené Naděždy. Nikterak se při tom netají se svými lupičskými plány: obsaditi území Sovětského svazu až po Bajkal.

Atentát Vaňka, zřízence pana Beneše, na japonského vyslance se nepovedl. Tento atentát měl zostřiti napětí mezi Sovětským svazem a Japonskem. Druhý atentát, a sice na německého vyslance se částečně zdařil. Měl tentýž účel jako atentát první. Bylo by velmi žádoucí a jistě velmi zajímavé, kdyby pan Beneš nám chtěl říci vše, co o tomto atentátu ví. Neboť atentát na úředníka německého vyslanectví Twardovského byl právě tak jako prvý atentát organisován pod vedením francouzským varšavskými kolegy pana Beneše. A pan Beneš o něm ví zajisté velmi mnoho.

Na Podkarpatské Rusi zuří hlad, o kterém se vyjádřili dva světoznámí žurnalisté a spisovatelé Hamilton a Renn, že ani Čína a Indie takový hlad nepoznaly. Vy o tom hladu nechcete nic věděti. Za to však vaše časopisy od "Národních listů" až po "Právo lidu" otiskují s nezodpovědností válečných provokatérů z kolonií vylhané zprávy, dodávané vám bělogvardějskými tiskovými kancelářemi - Riga, Varšava, Bukurešt - o hladu v SSSR a o střílení sovětských rolníků při útěku na hranicích. Za jakým cílem šíříte tyto vylhané zprávy, na nichž není ani zbla pravdy, je úplně jasné. Chcete paralysovati bouřlivě rostoucí sympatie k Sovětskému svazu mezi dělnickým a rolnickým obyvatelstvem všech kapitalistických států. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) V Ženevě mlátí hubou sluhové bankéřů a kapitalistů na rozkaz těchto pánů o míru a odzbrojení. Chtějí zalepiti ještě v posledním okamžiku masám pracujících celého světa oči. Nebo, abychom mluvili slovy pana Krejčího, známého úvodníkáře "socialistického" Práva lidu, pánové v Ženevě rozhodli se pro rozumný návrh tohoto socialistického vůdce, to jest "ponechati starost o bezpečí státu, alespoň dokud není zjevně ohrožen, sféře vlastního vojenství, což jest jeho vlastní funkcí, a v ostatním národě raději udržovati mír, že se všeobecným evropským dorozuměním dá zajistiti mír." [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 87 této těsnopisecké zprávy.]

Mohl bych jmenovati řadu dalších strašlivých fakt. Všechna mluví o jednom: Připravuje se [Další slovo bylo usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.] komplot kapitalistického světa proti Sovětskému svazu. Hrozí strašlivé nebezpečí bezprostředního přepadení sovětů kapitalistickým světem.

Nám nestačí ujištění, jak v poslední odpovědi pan ministr zahraničí dr Beneš uvádí, že nehrozí proti Sovětskému svazu z řad československého imperialismu žádné nebezpečí, že prý se Československo nezúčastní žádných nepřátelských kroků proti tomuto státu, t. j. proti SSSR, tedy ani vývozem válečného materiálu. Zde jsou fakta. Říkáme otevřeně, že jsme si plně vědomi toho, že nebude již mnoho možností využíti této tribuny, proto se chápeme této příležitosti, abychom pracujícímu lidu Československa řekli, že válka hrozí. Současně říkáme dělníkům: válka, která se připravuje, která již přichází, válka, která již zanechala své první krvavé stopy v Mandžúsku a Čapeji, je zcela jiného charakteru než válka r. 1914. Válka r. 1914 byla válkou mezi imperialistickými dravci. Byla to válka, ve které dělníci trpěli a umírali za zisky a zájmy kapitalistů, pro nové rozdělení světových trhů mezi kapitalistické upíry. To byla válka r. 1914. Válka, která začíná roku 1932, je jiná válka. Je válka starého, přežilého a prohnilého kapitalistického světa proti novému, rodícímu se světu, proti socialismu. Je to válka třídní. Válka odpovídající dennímu boji uvnitř lidské společnosti, válka kapitalistů proti dělníkům a pracujícím rolníkům. V této válce máte vy, dělníci a rolníci, umírati nejenom za zisky svých vydřiduchů, pro ukojení jejich chamtivosti po nalezišti surovin a přírodních bohatství, máte trpět a umírati pro záchranu kapitalistického světa [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Jistě se ptáte: jakou úlohu hrají a budou hráti čeští kapitalisté a jejich stát v této zločinné válce? Ano, jejich stát! Především chceme vám připomenouti tyto skutečnosti: obviňujeme český kapitál před pracujícím lid em, že proměnil Československo ve válečný arsenál [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Jak vypadá český válečný průmysl? V Československu bylo vybudováno: 8 závodů na kulomety a strojní pušky, 5 závodů na děla a vrhače plamenů, 6 závodů na munici, 5 závodů na výbušné látky, 8 závodů na auta, 5 závodů na pancéřová auta a tanky, 4 závody na letadla, 5 závodů na letadlové motory, 5 závodů na otravné plyny a 8 závodů na plynové masky.

Na začátku jsme již uvedli fakta, že Československo zásobuje municí Polsko, Rumunsko, Jugoslavii a jiné imperialistické státy, které se hotoví k válce proti sovětům. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Obviňujeme český kapitál, že [Další slova byla usnesením předsednic tva posl. sněmovny ze dne 17. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z tésnopisecké zprávy.] na rozkaz Paříže, na rozkaz francouzských imperialistů organisuje ve střední Evropě podunajskou federaci. Do podunajské federace mají podle slov pana Beneše vejíti Jugoslavie, Maďarsko, Rakousko a Rumunsko, to je nejreakčnější státy. Jde zde [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] o státy, v nichž vládnoucí kapitalistické skupiny svou hazardérskou politikou ožebračily v pravém slova smyslu nejširší masy pracujícího lidu. Buržoasie v těchto státech udržuje se při moci jen hrozným terorem, zločiny a vraždami, které byly v těchto státech povýšeny na vládnoucí systémy.

Politické cíle této podunajské federace jsou jasné: z iniciativy francouzského kapitálu pod bezprostředním vedením českého imperialismu mají býti aspoň dočasně překlenuty rozpory ve střední Evropě a aspoň dočasně docíleno dohody. Proč? Tato jednota je pro francouzský kapitál tím více žádoucí v tomto okamžiku, kdy japonští imperialisté soustřeďují svoje i bělogvardějské síly podél sovětské hranice a kdy válka proti sovětům může býti zahájena každou hodinu. Politický smysl podunajské federace leží ve vytvoření bloku středoevropských států proti Sovětskému svazu. Je to jedna ze součástí bezprostředních příprav k přepadení Sovětského svazu. Všechny články v novinách se o této věci konfiskují. Na př. v časopise "Tesařský obzor" ze dne 15. března 1932 byly zabaveny věty: [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Kdo by nyní nepochopil, jakou roli má hráti Československo v novém projektu starého Rakouska - podunajské federaci?"