Ovšem není to provedeno důsledně, ještě nejsme tak daleko a ještě v nás ve značné většině žije myšlenka, abychom měli definitivu a definitivní ustanovení a abychom pro rozmar něčí nemohli býti tak snadno vypověděni.

Proto se nevztahuje tato norma na řadu definitivně ustanovených ředitelů spořitelen městských, okresních hospodářských záložen, družstev a spořitelních společností a všeho ostatního velikého oboru peněžnictví, poněvadž zde neměli jsme odvahu jíti tak daleko a škrtem pera několik tisíc definitivních existencí zaměniti za existence vypověditelné na 6 neděl, po příp. na 3 měsíce. Já bych nerad, aby se věc vyvíjela tak, že bychom z tohoto prvního průlomu šli dále a že by se to vztahovalo také ještě na všechny ostatní, které jsem jmenoval, ale nemohu přejíti mlčením a nepoukázati na toto určité nebezpečí, které by zde v budoucnosti se stanoviska soukromoprávního mohlo nám vzrůsti.

A potom zde máme jednu velkou závažnou věc. Čl. LIV našeho zákona má jednu normu ve svém druhém odstavci, ještě takovou stydlivou, zastřenou, že za okolností vláda je zmocněna učiniti určitá opatření, pokud se týče úpravy a usměrnění úrokové míry. Po této stránce nutno konstatovati jedno objektivní faktum a pak se podívati na jeho důvody, hledati léky, jakým způsobem z těto situace se dostati. Když při poslední úpravě diskontní sazby v naší Národní bance ostatní bankovní ústavy zvýšily úrokovou míru, viděli jsme prakticky, že to znamenalo 9, 9 1/2, někdy i 10 a s vedlejšími příplatky i 12%. Nechávám úplně stranou morální otázku lichevní, naprosto, a jen bych prosil, abychom se na tu věc zadívali s hlediska čistě hospodářského, jestli je za dnešní situace možno, aby se naskytl nějaký hospodářský podnik, jehož rentabilita by byla taková, aby bez vlastní zkázy mohl svému věřiteli z vypůjčeného kapitálu platiti 12% a ještě krýti ostatní režii. To je věc naprosto nemožná, trvale neudržitelná a zde bude nutno hledati cesty, jak celou tuto věc zmírniti a uvésti určitým způsobem do pořádku. Domnívám se, slavná sněmovno, že nebylo by správno, kdybychom kořen všech obtíží, které po této stránce máme, spatřovali jen v dosavadní politice nebo v dosavadním postoji Národní banky v této otázce. Před válkou podle poměrů kapitálových měly v západních státech, ku př. Anglie, diskontní sazbu 2 až 2 1/2 %, státy střední Evropy 4 až 4 1/2%. A byly teď v době poměrně nedávné ještě u nás poměry, že jsme měly u Národní banky 4% sazbu diskontní. Pak nastaly vzhledem k událostem v Německu, v Anglii a také v Rakousku a v Uhrách takové zjevy, které zase ukázaly na to, že jsou úplně odlišné poměry u nás proti Německu. A když si člověk představí, že Národní bance byla předložena směnka, kde vydavatel byl říšskoněmecký obvhodník a akceptant také říšskoněmecký obchodník, je pochopitelno, že musila Národní banka hledat cesty obrany proti tomu, abychom svými prostředky financovali cizí obchod a průmysl. Sáhla nejprve ke zvýšení úrokové míry. Jediné, o čem by se dalo debatovati, je otázka, zda nemohla ihned přikročiti k omezením devisovým, zda by nebylo správnější tenkráte místo povlovného vzestupu na 5, 6 a 6 1/2 hned od původu sáhnouti k takovémuto opatření devisovému, abychom zde nezdražovali vlastním svým podnikatelům a tuzemskému národnímu hospodářství míru úrokovou. Dáte mi za pravdu, že kdyby obchodně u těch bankovních ústavů platila take tato sazba s přirážkou 1-1 1/2 %, kdyby to bylo 7 1/2 %, po případě 6 nebo více, že bychom nemohli zvlášť naříkat, kdežto zde vidíme, že je velká disparita po této stránce.

Stojíme skutečně před problémem velké úrokové míry v našem bankovnictví. A tu bych prosil, aby bylo dovoleno upozorniti na jednu závažnou věc. Domnívám se, že není správno za všech těch okolností přímočaře a mnohdy hodně jednoduše obviňovat jen bankovní ústavy z lichevních snah a z touhy vytěžiti ze svěřených peněz co nejvíce bez ohledu na skutečnou potřebu. Všichni znáte tu známou instituci černé knihy, kterou svého času londýnští krejčí udělali na své neplatiče. Když přišel takový elegán, který chodil rád v pěkných šatech a nerad platil, stalo se jen jednou, že takového mistra krejčího napálil, poněvadž ten si ho pak zapsal do černé knihy a odevzdal ústředí příslušné krejčovské organisace. Když přišel zase k jinému, ten se podíval, není-li to jméno zaneseno v černé knize, a pak se takovému neplatícímu prostě u jiného mistra nešilo. Proč? To jest otázka sociální spravedlnosti, čemu se říká justitia distributiva, spravedlnost, která každému dává, co mu náleží. Jak k tomu přijde řádný konsument, aby jednoduše za svého lehkomyslného spoluobčana měl ve zvýšené ceně ku příkladu jarního oděvu platiti něčí snahy po obzvláštní eleganci nebo podobně? Neračte přehlížeti, že v dobách předválečných, kdy většina úvěru se pohybovala na poli směnečném se směnkami 3 až 6 měsíčními, většina těchto úvěrů se při censuře scházela u cedulové banky, že tam bylo možno snadno míti přehled, jak jest kdo kde angažován, a když někdo nedodržel podmínky koncentrovati své transakce u jednoho peněžního ústavu, že se mu na to přišlo při censuře. Bohužel, dnes nejsme po této stránce tak šťastni, abychom svůj obchod měli tímto způsobem organisovaný a neloyálnost některých členů v našem obchodě nebo v průmyslu činívá to tak, že i přes sjednaný závazek, koncentrovati své bankovní transakce u jednoho peněžního ústavu, angažují se u jiných ústavů, které nemají dobře možnost, aby se o neloyalitě takového komitenta přesvědčili. Že jest předlužení velmi snadno možné, nebude zajisté nikdo, kdo je trochu jen zasvěcen, o tom pochybovati.

Proč to uvádím? Velmi rád bych při této příležitosti zdůraznil, že všechno to, co nás tíží a pro co hledáme lék, není jen tak docela pouhá otázka hospodářská, jak vůbec dnešní problémy bývají posuzovány. Slavná snemovno, to jest v nejednom směru dalekosáhlá otázka mravní. Pamatuji se docela dobře z vlastní prakse na jeden případ, kdy jeden občan, podnikatel, vypůjčil si u nevelkého peněžního ústavu 9000 Kč, aby provedl určité slibované investice ve svém podniku, vykládal, jak se zvýší jeho rentabilita, a když si těch 9000 Kč vypůjčil, udělal si za ně zábavnou cestu do Francie. Ale děje se také něco jiného, kdy neomezí se někdo na nějakých 9000, ačkoliv i to je bolestná ztráta, když je zaviněna takovým lehkomyslným způsobem, kdy jde často o obnosy vyšší, když se strany takového dlužníka zapomíná se na mravní odpovědnost, kterou má za řádné vrácení vypůjčených peněz. Mnoho lidí postaví se však na stanovisko, které se dá formulovati asi tak: já, ucházeje se o úvěr, staral jsem se, abych peníze dostal, a teď se starejte vy, banky, jak ty peníze dostanete ode mne. Kdyby tento způsob nazírání neměl býti nějakým způsobem omezen nebo kdyby se nemělo upustiti od tak příliš laxní prakse, která se projevuje v otázce konkursu nebo soudního vyrovnání, myslím, že bychom mohli ne tak účinně se strany státu vykonávati snahu po zlepšení těchto poměrů, poněvadž na druhé straně budeme míti toto úžasné břímě hospodářské nesvědomitosti v širokých vrstvách národa. I toto je nutno zdůrazniti. Nemá praktického významu, abychom nějakým způsobem detaily přehlíželi.

Snažil jsem se naznačiti, že základní myšlenkou našeho zákona jest otázka dosanování toho, co nebylo možno položiti na bezpečnou hospodářskou bási. Proto zákon doplňuje dosavadní normy o Všeobecném fondu a proto má náš zákon řadu doplňujících ustanovení o vkladních knížkách, příslušné odpovědnosti, která stíhá velmi přísným způsobem všechny ty, kteří jsou povoláni k řízení peněžních ústavů. Ale nebylo by správným upřímně a otevřeně nepoukázati na některé povážlivé zjevy, které zákon má, ne z toho důvodu, abychom nějakým způsobem takovou bolest chtěli drásati, nýbrž abychom ukázali, že je potřebí snažiti se o další budování celé této věci a zachovati si v dobách těžkých, jaké prožíváme, vždy přece jen pevnou víru, že při spojené snaze po řádném informování široké hospodářské veřejnosti, při snaze zavésti pořádek ve státní správě a i v bankovnictví a lidovém peněžnictví může se zvýšiti vědomí mravní odpovědnosti za každý hospodářský počin v životě soukromém i veřejném. Toto všecko má býti vedoucí hvězdou našeho snažení a my se musíme v proudu těch různých současných událostí snažiti, abychom vylovili z toho perly, které by nám mohly nejen na poli hospodářském, nýbrž i mravním pro budoucnost přinésti prospěch, užitek a konsolidaci poměrů, které všichni tolik a tolik potřebujeme. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Chmelík. Dávám mu slovo.

Posl. Chmelík: Slavná sněmovno! Chápu se slova, abych k předloženému návrhu vládního zákona, kterým se doplňují a mění zákony ze dne 9. října 1924, čís. 237, z 10. října 1924, čís. 238 a čís. 239 Sb. z. a n., řekl stanovisko státotvorné oposice.

Bankovní zákon, který má býti o dhlasován, je příliš obsáhlý a jeho význam tak důležitý, že v kritice nelze se zastaviti jen u jednotlivých bodů, jež jako nové jevy se zavádějí do finančního života, nýbrž je nutno též upozorniti na všechny okolnosti, které přivodily dnešní těžkou hospodářskou i finanční situaci a které vyvolávají nedůvěru ke všem počinům vládní majority.

Je nutno míti odvahu otevřeně upozorniti na věci příjemné i nepříjemné, zejména jde-li o to, aby byla veřejnost získána pro tak dalekosáhlé věci, jako jsou nové sanace. Jde o důvěru a tu je napřed třeba též doznati vinu. Dnešní krise nejen hospodářská, nýbrž i politická, je světová. Byl by omyl, svalovati jen vinu na české banky a tvrditi, že veliké ztráty mají jenom ony a že jenom ony jsou vinny. Ztráty v bankách nejsou jen v Československé republice, nýbrž i v Německu, ve Francii a v Americe, ba i v Anglii, v tom středisku staré světove finanční tradice. Běží tedy o zjev světový.

Nemají však naše banky ztrát hlavně z obchodů bankovních, nýbrž jsou to ztráty jiného druhu, a to z poklesu cenných papírů, hlavně z akcií průmyslových, z poskytnutých úvěrů, a zase většinou průmyslovým koncernům a velikým obchodním firmám. Tedy tam jsou ty ztráty. Není to jen vedení bank, nýbrž je to též vedení průmyslových a obchodních podniků.

Ale i ztráty na cenných papírech a v průmyslových i obchodních podnicích nejsou opětně jen u nás, nýbrž opět i ve Francii, Německu atd., možno říci v celém světě. I tam byli, a to především, špatní vůdcové. Tam jsou ty primerní ztráty a odtud teprve se přenesly na banky. A tu přicházím k tomu, že svět vlastně byl svými vůdci špatně veden.

I u nás bylo by chybou, ba možno říci směšné, domnívati se, že to byli pouze ředitelé bank a průmyslových podniků, kteří svět a hospodářský život u nás ve státě vedli, zejména pak v posledních letech. Je veden něčím jiným: politickými a vládními činiteli, nejen vůdci, nýbrž i masou (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.), poválečným způsobem myšlení, vypětím všech tužeb předválečných a všech tužeb ve válce, stoupnutím nových potřeb, neúměrným zvýšením všech požadavků a to vše na dluh. Je to hřích všech, je to především jistě hřích Německa a hřích i náš. Uvědomme si, jak se i u nás žilo na velké noze: nadměrne luxusní investice, přepychové paláce ministerstev, zbytečná representace, nákladná provisoria, nehospodárné stavby silnic, příliš kombinovaná státní administrativa, pochybné řešení našich pohledávek předválečných za Rakouskem a Uherskem, kde za každou dobrou korunu dostali naši občané dnes sotva 6 až 8 haléřů. Tím bylo zakopáno jmění kolem 1 miliardy. To se dělo i při státních obchodech obilím, moukou; viz státní obilní ústav, který vydal na 4 miliardy. Reparace znamenají pro náš stát nejen hospodářské područí, nýbrž i politické. Poválečné dluhy vzrostly téměř na 38 miliard, zatím co svým sousedům jsme poskytovali lehkomyslně půjčky jdoucí do stamilionů. Pro samou politickou representaci jsme se nedovedli uplatniti na poli hospodářském. Naše odpovědné úřady nedovedly uzavříti řádné obchodní smlouvy ani se státy Malé dohody, aby při překotné racionalisaci a nadvýrobě získaly průmyslu nové zahraniční trhy a dělnictvu zaměstnání. Když jsme po této stránce probírali celý náš život za trvání Československé republiky, seznali jsme, co chyb dopustila se státní správa na našem průmyslu a jak zejména již tak příliš rozvětvené zastupitelské úřady našeho ministerstva zahraničních věcí nedovedly získati a sjednati řádné obchodní smlouvy ve prospěch průmyslu - tomuto zaměstnání, dělníkům práci, živnostníkům zvýšený konsum a zemědělcům větší odbyt a tím uvésti v chod celé to kolo hospodářského života.

A zde je, řekl bych docela otevřeně, zatěžkáno především svědomí p. ministra zahraničních záležitostí. To se opakuje i nyní, kdy nenalezli naši státní vůdcové dostatek energie učiniti opatření, když Německo, Rakousko a Maďarsko zastavily platy, aby své pohledávky od nás dále inkasovaly, takže jsme ztratili více než 2 miliardy. K tomu přistupují přenáhlené investice ať v Americe, Francii, Německu, Jugoslavii, Maďarsku do průmyslu neživotného.

A tu se ptám, není-li i stát odpověden za investice bank, není odpověden za investice stavební, železniční, za politiku celní, která podporovala vznik neživotných průmyslů? Tedy nejen bankovní ředitelé, nýbrž zejména i ředitelé průmyslových a obchodních podniků, zvláště pak ředitelé státu jsou spoluvinníky. Dnes nepomůže typ depositní banky nebo typ středoevropský, ani rediskontní banky ani jiná forma pláště, jímž by se ztráty zakrývaly; jediná nejkratší cesta a jedině také správná: kde je nula - odepsat. Nemá smyslu oddalovati očišťovací proces. Ztratili akcionáři, dobře, ztratili; proč to zakrývati, proč to zamlčovati? To dnes nepomůže. Ale tím, že akcionáři ztratili nebo zavinili takové hospodářství v bankách, byli ohroženi i naši vkladatelé, ale to není třeba zastírati, naopak, je třeba otevřeně to přiznati. Dnes se to zde přiznává tím způsobem, že se má nahraditi vkladatelům, co nehospodárností vedoucích činitelů-bank způsobem, který jsem uvedl, se zavinilo. Banky soustřeďují kapitál za účelem tvoření nových hodnot, investic, podnikání. V jiných státech, v Anglii, ve Francii, v Americe jde tento kapitál do podniků nejen střádáním v bankách, nýbrž i přímým střádáním v akciích. U nás dělaly banky chyby, nedovedly upoutati obecenstvo k akciím, jen vyhazovaly vklady, jenom na sebe samy braly podnikatelské risiko. Ukázaly se i chyby osobní: nedovedly vychovati dorost a přeceňovaly otázky materielní, kapitálu, a nedoceňovaly stránky druhé: výchovy lidí. Nedovedly připoutati vynikající odborníky do svých správních rad, místo toho získaly politiky, a tu je potřeba i nad tímto jevem se zamysliti. Tím se podporovala i inkompatibilita. S lidem se hrála komedie. Koaliční strany přes 2 měsíce se dohadovaly, jak vyřešiti otázku inkompatibility, a ještě dnes na sebe žalují, že jednotlivci sedí ve 42 správních radách a více. Jsou zde jevy, že senátoři sedí v řadě ústavu, na př. řekněme, v Anglobance. Je to zajímavé. Politické strany nadiktovaly si tam své zástupce a ti neměli ani tolik finančních prostředků, aby si opatřili akcie. Mnozí si na to vypůjčili. Dnes vidíte, kam to vede. Hospodaří s majetkem svěřeným, aniž by sami do tohoto hospodářství něco vložili. Vážení pánové! Je to vážný zjev. Hospodaří s majetkem jim svěřeným, majetkem akcionářů, ale ne jménem akcionářů, nýbrž v zastoupení politických stran. To znamená, že politikáři, zástupci politických stran, i když ne konkrétně poslanci, senátoři a ministři, nýbrž funkcionáři politických stran, třebas jde o sekretáře, spravují nám vedle veřejného života i život hospodářský. Tedy zde nám roste daleko větší nebezpečí. Vlastní majitelé akcií si netroufají do jejich činnosti mluviti, poněvadž v budoucnosti eventuelně při ztrátách budou ty politiky potřebovati, budou potřebovati vlivu politických stran, aby jim umožnily hraditi další schodky v bankovních ústavech ze státních prostředků. Tím se pěstuje neupřímnost vůči veřejnosti.

Materialistická víra v moc milionů a v moc politických stran příliš lákala. Jen míti svou vlastní stranickou banku! To bylo heslo, které lákalo. První podmínkou sanace je návrat důvěry k bankám a za druhé mluviti bilanční pravdu. To, řekl bych, jsou dvě základní podmínky. Mezi našimi střádaly, vkladateli by důvěra ve finanční ústavy byla, ale není důvěry v zákonodárné sbory a není důvěry v ty, kteří mají moc a ve státě vládnou. Přiznal to v této sněmovně i mluvčí vládní koalice pan dr Stránský, když zde dokazoval, že veřejnost nemá k vládní majoritě důvěry, že k ní není příznivě naladěna. Pánové, důvěra je, byla by, ale je nutno posouditi vaše skutky. Podle těch skutků, kterých jsme byli svědky v minulosti, bohužel, důvěry se nedočkáte. Nad tím je třeba se zamysliti, jak může býti důvěra k vládním činitelům, když napřed se ze státních prostředků sanují banky, opatřují se na sanace všechny zdroje příjmů, poplatník se ždímá všemi prostředky, jak v důsledku toho může býti důvěra k takovým vládním činitelům? Sanovaly se ústavy, nebylo na to ani úhrady a teprve dodatečně se sháněly finanční prostředky, jak jsme toho svědky letošního roku. Jedna miliarda, kterou letošního roku jsme projednávali v měsíci lednu, byla už předem rozebrána, a to je největší neupřímnost, a pak páni se diví, že veřejnost k nim nemá důvěry. Což kdyby se té veřejnosti mělo připomenouti, jak se s těmi těžce nastřádanými prostředky, jež ve formě vyždímaných daní z poplatníků se získaly, hospodaří! Řekl jsem, že to je největší neupřímnost. V zákoně se mluví o veřejném zájmu. To je příliš široce řečeno. Koho se týká veřejný zájem? Ztráty bank dělají jistě 2 1/2 až 3 miliardy Kč. Hodnota prostředků je však asi 1 miliarda. K uhrazení vlastních prostředků bank jsou asi 3 miliardy. Důležité jest, jak bude zákon při své přísnosti vykládán. Stát a hlavně Zvláštní a Všeobecný fond měl již podle zákona z r. 1924 možnost působiti na reorganisaci a na úspory v bankách. A viděli jsme opak. Sanace byla 3krát provedena. Proto pravím, že celý zákon, jenž dnes nám byl předložen, a dodatek z ústavněprávního a rozpočtového výboru, jest ohromný počet paragrafů, které hospodářství v bankách jen velice komplikují.

Ke kritice novely samé. Osnova zákona vnáší do bank složitou, nepřehlednou mechaniku v řízení. Je to hra velmi nebezpečná. Přejímá-li stát tak velkou odpovědnost mravní správním výborem, musí se ostří nezdaru v budoucnu obrátiti proti státu. V zákoně několikráte se mluví o podnikatelské akciové společnosti - místo samosprávy - stát. Ve stare osnově bylo pouze ručení při určitých překročeních odpovědnosti. V nové však ručí i za ztráty nezaviněné, a to je zajímavé, přece podnikatel nezavinil ztrátu. On ztratil. Jiná je otázka, co když správní radové nesloží předepsaných 5%? Pak se dá vyhláška na kasy, že ústav nesmí přijímati vklady, ihned se kasy zavrou a nikdo si ani vyhlášky nepřečetl. Co to znamená? Nebyl by to run na ústavy vlastně z nařízení státu? Zase je třeba tuto věc domysliti.

Na západě representuje správní rada vlastně majoritu akciového kapitálu. Proto je "administration délegue", který vlastně banku vedl a ředitelé jsou pouze úředníky. U nás je opak. Správní rada je vlastně přívěskem ředitelství. A tato osnova, která chce podle svých slov řešiti věc na věky, zapomněla, že ředitel nemá býti členem správní rady. Pokud se týče účasti ředitelů ve společnostech, mohou někteří ředitelé dostávati 10% tantiém, jiní nic, půl od společnosti a polovinu od správní rady. Zákon měl pravděpodobně na zřeteli též vyloučiti spekulaci úřednictva, a i v této věci je nedostatek odvahy, poněvadž kdyby zde byla, pak by se musila zakázati spekulace úřednictvu vůbec.

A nyní, prosím, dovolím si upozorniti na některé nesrovnalosti osobní. Podle čl. XX státní úředník - tedy třeba i ministr který zná důvěrnosti největšího státního významu a který třeba peněžní ústav nebo jiné ústavy sanoval a jejich poměry do detailu seznal, může se státi se svolením ministra financí funkcionářem atd. atd. Ale úředník revisní jednoty, který stav ústavu jen vyšetřoval, ale na způsob sanace neměl toho nejmenšího vlivu - zaměstnanci revisní jednoty podle čl. XXXI, odst. 5 - nesmějí po dobu 5 let po vystoupení z jednoty žádné jiné zaměstnání v jeho oboru provozovati, ani snad konečně hokynářství. Co mu potom zbývá, je otázka. Zde by bylo spravedlivo vynechati znění: "bez svolení ministerstva financí", je to důležité a výchovné. Když jiný úředník něco prozradí (§ 33), je trestán od 50 do 10.000 Kč. Úředníci revisní jednoty, aniž by něco zavinili, jsou trestáni po celý život. Dokonce podle §u 35 e), kdo se dopustil přečinu lichvy konkursní nebo proti bankovnímu zákonu a pod. může býti ponechán ještě rok v bance (podle čl. XLIV) a po uplynutí tří let po odbytí trestu může býti zpět přijat; naproti tomu poctivý, řádný člověk, který by případně nesouhlasil s postupem šéfa v revisní jednotě a dobrovolně z ní vystoupil 5 let. Úřednictvo sanované banky - čl. XXXV - může býti kdykoliv vypovězeno na 3 měsíce.

V čl. XXXVI, v němž se jedná o postupu proti osobám, kterým lze přičísti k vině, že se banka octla v hospodářské tísni aneb které hrubě porušují povinnosti, jež jim co do hospodaření se jměním banky ukládají zákony, stanovy a jednací řád, jsou povinny bez újmy povinnosti k náhradě škody vrátiti veškeré odměny, tantiemy atd., ale v zákoně se nepraví, kdo to stanoví. Tím bych dokazoval jednu neupřímnost za druhou.

Když se povoluje na straně jedné, aby ministr se stal po roce členem správní rady a neprozradil nic, nejde dosti dobře srovnati s lidským rozumem, proč nesmí slečinka z revisní jednoty do pěti let vůbec nikam jíti do zaměstnání. V klidných dobách byly fuse obtížné, teď tím více, hlavně pak tehdy, jsou-li konsolidováni fusující. V tomhle se nejlépe zračí neupřímnost ministerstva financí.

V cizině nesou ztráty akcionáři a majitelé obligací, u nás celá veřejnost pouze v rozpětí úrokovém.

Při dosavadním hospodářském vývoji nezabrání se další ztrátě, ba naopak, při dosavadní celé politice přijdou ztráty nové. Zdá se, že se vracíme ke středověku. Na všem jest vidět, jak již jsem řekl, že to není krise bankovnictví. Fondy nestačí - sníží se akciový kapitál i výnosy. I ústavy, z nichž příspěvky plynuly do horších, staly se horšími. Proto ppříjmy fondů budou menší. Tyto věci je nutno si uvědomiti. Celý nový bankovní zákon vypadá na první pohled drakonicky. Různými opatřeními má býti posílena důvěra veškerých vrstev v banky, zejména u vkladatelů. Jest otázkou, zda tímto dosáhne se oné důvěry u vkladatelů. Jsem přesvědčen, že zde v předloze schází to nejhlavnější, čím by se získala důvěra jak vkladatelů v banky, tak i všech poplatníků v parlament, to je, schází zde upřímnost.

Tato sanace bank jest již třetí sanací, jak již jsem pravil, od roku 1925, t. j. v šesti letech, a bylo použito na sanace celkem přes 4 miliardy Kč.

Uznávám, že v dnešní době kritické je nutno podpořiti hospodářský život, ale mělo by se to tak díti veřejně, to jest, aby peníze, které nyní má parlament povoliti, byly veřejně vyúčtovány, aby veřejnost se dověděla, jak s penězi poplatníků je hospodařeno a jak s nimi bylo naloženo.

Mám bezpečné zprávy, že částky, které zde vláda žádá na sanaci, jsou již dávno vyplacené. Taktéž záruky, které vláda žádá podle čl. XLI, jsou již státem dány. Nejedná tudíž parlament o něčem, co má býti provedeno za jeho souhlasu, nýbrž, ať parlament schválí nebo neschválí předložený zákon, pan ministr financí dávno již bez parlamentu sanaci provedl.

Nejhorším faktem pro vládnoucí koalici je boj, který byl přes dva měsíce sváděn o to, zda členové Národního shromáždění sami mohou býti členy správních a dozorčích rad v peněžních a dozorčích ústavech. Na konec bylo jednání ukončeno shnilým kompromisem jako vždy, že členové Národního shromáždění mohou býti členy dozorčí rady, ač dozorčí rada podle dnešních předpisů, které jsou ještě zostřeny novým vládním návrhem, jest nejvyšším orgánem peněžních ústavů. Tudíž zůstává i nadále vše při starém.

Nový zákon dává v čl. XLI právo ministru financí se souhlasem vlády převzíti záruku státní za veškeré vklady a prostředky svěřené bance, aby byly chráněny vklady a aby bylo zabráněno zastavení důležitých průmyslových podniků. Tímto článkem dává se právo a plná moc vládě na sanaci bank a peněžních ústavů do neomezené výše, což jest zajisté nepřípustné a z tohoto článku jest opět viděti neupřímnost vládního návrhu, že vláda nemá odvahu říci, jaké částky chce obětovati a jak zatížiti poplatnictvo na podporu peněžních ústavů. Není příkladu v žádném jiném státě, aby Národní shromáždění dalo neomezenou plnou moc svému ministru financí na neomezenou cifru a aby ministr financí mohl zavázati stát k placení soukromých dluhů v libovolné výši. Proto trvám na tom, aby vláda otevřeně řekla, o jaké sumy tu jde a aby byla zavázána veřejně vyúčtovati částky, které vynaloží na sanaci peněžních ústavů. Jde o sanaci téměř poloviny bank a proto voláme po veřejném vyúčtování, proto voláme, když se veřejně béře, aby se též vidělo, kam se tajně dává.

Podle uvedeného zákona snad jen 6 hospodářských ministrů bude rozdělovati fondy. Jest obava, že se zase zde uplatní politický klíč.

A další vládní neupřímnost je v tom, že vláda nepřiznává sanaci nejen bankovních ústavů, nýbrž i různých akciových společností. Jde o sanaci skrytou. Mluví se o sanaci akciových společností, které o to požádají. Budou to především jistě Pražské vzorkové veletrhy. Upozorňuji-li na to, nemluvím snad proti sanaci Pražských veletrhů, ale mluvím proti neupřímnému jednání. V Pražských vzorkových veletrzích prošustrovali vedoucí činitelé celé desítky milionů korun a místo aby vláda stíhala vinníky, tak v zákoně chytře, jinak nejasně stylisovaném má se vztahovati sanace na takovéto akciové společnosti.

Přítomností členů Národního shromáždění ve správních a dozorčích radách peněžních ústavů dostává se takový ústav, jak již jsem řekl, do vleku té neb oné politické strany, a takovéto zpolitisování škodí jak našemu politickému životu, tak ústavům samým. Takový exponent strany prostě prosazu je v takovém zpolitisovaném ústavě nařízení své strany, rozumí se finančního rázu, při čemž samozřejmě nezapomíná ani na svou osobu. Ostatní členové správní rady z řad akcionářů jen jeho účasti vaužívají na škodu státu, takže získá-li politický činitel nějaký obnos pro svou stranu od takového peněžního ústavu, zaplatí nakonec opět vše stát. Jelikož ony strany, které prostřednictvím svého exponenta přijímají různé sanace zkrachovaných podniků neb i přímo hotové peníze pod různými záminkami na udržování strany od peněžních ústavů, vymáhají tyto peníze opět od státu pro ústav. Že se tak dělo v míře stonásobné jest pochopitelné. Zásadou všech těch, kdož vidí nedůvěru voličů k parlamentu, by mělo býti odpolitisování veřejného života, a jest litovati, že po této stránce páni nepochopili skutečné důvody nedůvěry, jež tady proti nim vznikla.

Do další kritiky zákona, který mluví o zřízení Zvláštního fondu, který mluví o tom, že je třeba vybudovati odpovědnost za poctivé a řádné hospodářství v bankách a dozor nad nimi, chci zdůrazniti - a tím také končím apel na ty, kteří mají moc v rukou a neustále mluví o demokracii, že skutečná demokracie je veřejná kontrola a odvolání se k voličům, jakož i vyúčtování všech disposičních fondů, jež mají nejen v rozpočtu, nýbrž i ve všech ostatních věcech po ruce. Jediné tím vrátí se znovu důvěra voličů, jediné tím vrátí se důvěra, po které všichni neustále volají. Tedy ne politickou nenávistí na odpravování nepohodlných lidi, ne vyjadřováním nějakého mínění nebo nemínění, ale poctivou prací možno vrátiti důvěru nejen k parlamentu a hospodářským korporacím, nýbrž i k celému veřejnému životu.