Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Kurťak. Dávám mu slovo.

Posl. Kurťak (rusky): Slavná sněmovno! Podkarpatská Rus, samosprávná jednotka Československé republiky, prožívá hospodářskou krisi již od samého počátku jejího připojení k republice částečně proto, že československé vlády nepřiznaly jí autonomních práv, zajištěných saint-germainskou mírovou smlouvou, a částečně proto, že připojením k republice změnily se životní poměry jejího obyvatelstva.

Po dlouholeté hospodářské krisi obyvatelstvo Podkarpatské Rusi, zvláště na Verchovině, jest vydáno na pospas smrti hladem. Těžká hospodářská situace se od r. 1929 stále zostřuje a loňského roku 1931 dosáhla hrozivého rozsahu. Letošní zima počala s nejčernějšími příznaky. Zvláště v ruských obcích lidové vrstvy jsou v zoufalé situaci. Není vezdejšího chleba, není práce, není peněz, není obilí k setí, není píce pro domácí dobytek. A v této situaci přichází pomoc jen v nepatrných troškách. Nelze se diviti, že vrstvy lidu jsou nespokojeny, že se na vesnicích a městech shromažďují a žádají od úřadů pomoci.

Úřady vidíce stále rostoucí bídu, měly by určiti přesně v každé obci, kolik tam jest nezaměstnaných, kolik potravin jest u obyvatelstva a kolik ono potřebuje nejen k výživě rodiny, nýbrž i pro dobytek a k setí. Ale ony naopak v této katastrofální situaci byly pasivní nebo podávaly svým nadřízeným úřadům klamné statistiky, že obyvatelstvo netrpí hlad, že obilí k setí jest dosti, že tam není nezaměstnanosti, že zemědělci mají píci pro dobytek.

Několikrát jsem líčil vládě nouzi Podkarpatské Rusi, ale moje tvrzení neměla úspěchu, (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.) neboť hlavní vinník, zemský president Rozsypal, mne přemohl klamnými statistikami. A když povstala velká ostuda pod režimem Rozsypala pro příjezd mezinárodních novinářů Renna a Hamiltona na Podkarpatskou Rus, kteří odhalili katastrofální a úžasnou situaci podkarpatoruského obyvatelstva před celým kulturním světem směle, upřímně a pravdivě, Rozsypal se svými tělesnými žurnalisty, bývalými komunisty, počal rozšiřovati hanebné a lživé pomluvy: 1. že ruský lid trpěl hlad a neměl práci i pod maďarským režimem, 2. že ruský lid jest líný, že pracovati nechce, že není nezaměstnanosti, že je to jen fráze, 3. že ruský lid není vzdělaný, neboť když mu Československý Červený kříž rozdělil kakao, "Rusíni tím natírali chalupy".

Hle, jakými argumenty operuje agrární vůdce Rozsypal, ktery od r. 1924 jako viceguvernér, potom jako zemský president Podkarpatské Rusi zorganisoval agrární stranu se svými okresními hejtmany, notáři a četníky.

Jeho okresní hejtman dr Pavel Kossey v okrese ťačovském jest předsedou agrární strany. U každého okresního úřadu jest agrární tajemník jako na př. v Ťačově Pužman, v Sevluši Simčik, dr Hegedüs a jiní, kteří utiskují ruské obyvatelstvo. Tito úředníci zneužívají úřední moci, neboť terorisují agrárně politickým světovým názorem členy jiných stran a pronásledují je. Do agrární strany může vstoupiti kdokoliv, může býti zrádcem, jako dr Štefan, defraudantem, jako Ivan Turok ve Zlatárech, v okrese chustském, k větší slávě okresního hejtmana dr Hermana, bývalého ruského bolševika, později v Československé republice soc. demokrata a nyní agrárníka.

Dr Pavel Kossey, okresní hejtman a předseda agrární strany, sám se dostavil do Křivého k rozdělování kukuřičného chleba a chtěl vydati tento chléb jen takovým hladovějícím, kteří se stanou členy agrární strany, zaplatí 12 Kč členského příspěvku a vyzvednou si členskou legitimaci agrární s trany. Slovem: v tomto smutném postavení loví duše hladovějících.

Rozsypal ani dnes nepřiznává, že by byla katastrofální hospodářská krise. Tvrdí, že krise není. Má pravdu, on nebyl naším úředníkem, nestýkal se s obyvatelstvem, nepoznal našeho obyvatelstva a nezná jeho bídu.

Aby bylo možno zachrániti obyvatelstvo Podkarpatské Rusi od katastrofálního hladu, navrhuji, aby byl změněn celý agrární režim na Podkarpatské rusi, aby místo Rozsypala byl zemským presidentem jmenován Rusín s ruskými referenty, úředníky, okresními hejtmany, notáři atd. Jsem přesvědčen, že bude-li zemským presidentem Rusín, chudý ruský lid dostane náhradu svých ohromných válečných a rumunských škod, dostane svých 315 milionů Kč, které vydělala vláda při výměně peněz, své milionové válečné půjčky, dostane své lesy, poloniny, solné doly, svou autonomii a sněm. Členy tohoto sněmu budou Rusové, kteří budou hospodařiti naším veřejným majetkem tak, že za naše dříví, které nyní hnije, dostaneme kdekoliv dosti chleba a práce pro své nezaměstnané. Za svou sůl dostaneme rozhodně více milionů, než nynější vláda.

Až budeme hospodařiti s našimi lesy, poloninami, nikdy nebudeme žádati podpory od této vlády, která na základě falešných statistik Rozsypala nechce pomoci našemu hladovějícímu obyvatelstvu z našich daní, z příjmů z našich lesů, půdy, soli, z 315 milionů Kč, vydělaných při výměně peněz.

Co dala vláda Československé republiky od r. 1919 do r. 1932 Podkarpatské Rusi? Nic. Nevystavěla žádnou ruskou školu, zruinovala, zničila 400 církevních škol, kolébek naší ruskosti, postavených za maďarského režimu. Postavila několik českých škol a vězení. Podkarpatská Rus živí přes 60.000 českých lidí na svém malém území v době, kdy podle statistiky, kterou jsme sestavili, jest v nejchudších částech naší země dnes 38.421 rodin bez chleba.

Jim jest naléhavě zapotřebí pomoci, aby byly zachráněny před smrtí hladem. Počet hladovějících den ze dne vzrůstá a za měsíc, dva měsíce, bude jich nejméně 200.000 osob. Českoslovenká vláda zahájila pomocnou akci a poskytla na ni úhrnem jen 772.000 Kč. Takovou nepatrnou částkou nelze pomoci každému strádajícímu.

Ať nám vrátí československá vláda 315 milionů Kč, které nezákonitě odňala obyvatelstvu Podkarpatské Rusi při výměně peněz, ať dovolí vláda, abychom mohli z Rumunska bez cla dovézti dostatek obilí na chléb a setí, ať nám vláda Československé republiky vyúčtuje zaplacené daně, ať zavede daňové moratorium.

Já s tohoto místa ujišťuji vládu, že splní-li moje návrhy, obyvatelstvo Podkarpatské Rusi nebude žádati o žádnou podporu. Zdůrazňuji, že Podkarpatská Rus nikdy nebyla v tak smutné situaci jako nyní. Podkarpatská Rus jest pro náš parlament terra incognita. Jest odkázána jen na svého presidenta, který nikdy přesně a nestranně neinformoval vládu o situaci Podkarpatské Rusi.

Tato Podkarpatská Rus, která se dne 5. května 1919 připojila k Českoslovenké republice na pozvání pana presidenta Masaryka, zasloužila si lepší budoucnost a nikoliv pronásledování, hlad a hospodářskou, kulturní a politickou zkázu.

Jestliže se obyvatelstvo Podkarpatské Rusi v r. 1919 dobrovolně a rovnoprávně připojilo k Československé republice a bylo kulturnější než nyní, pak není to hříchem a hanbou obyvatelstva Podkarpatské Rusi, nýbrž jest to ostudou vlády Československé republiky a jejích podkarpatoruských exponentů. O této ostudě dnes rozšiřují zprávy po celém světě jen Hamilton a Renn, ale jestli ani to nepomůže, budu pokračovati dále.

Žádám, aby vláda ihned poskytla poměrnou pomoc tomuto našemu strašně hladovějícímu obyvatelstvu, žádám chleba, obilí k setí, práce, daňového moratoria, neboť daně zničily podkarpatoruské obyvatelstvo tak dalece, že nyní za 5-10 Kč prodává jednoho koně a za 70 Kč krávu. To nejsou fráze, to jsem dokázal fakty vedoucímu úředníku finančního ředitelství, který se na velkém trhu v Chustu sám divil, že ceny tak dalece klesly a zničily zemědělce. Do 1. května je dovoleno zemědělcům, aby svoje daně platili ve splátkách, ale karpatoruské hladovějící obyvatelstvo nemá z toho žádného užitku.

Abychom mohli pomoci podkarpatoruskému lidu, rozhodly se karpatoruské spolky pod vedením guvernéra Beskida provésti lidumilnou akci a já sám vedle této akce jsem daroval 3 1/2 vagonu kukuřičného chleba hladovějícím. Ale to všechno bude hlasem volajícího na poušti, neboť každý spolek u nás ztratil své fondy a lid není schopen se uživiti, není schopen obětovati dva miliony Kč hladovějícím.

Prosím vládu, dokud není pozdě, dokud neoklamou naše obyvatelstvo úplně nesvědomití agitátoři, aby ustanovila parlamentní komisi se všemi podkarpatoruskými poslanci, aby tato komise prozkoumala celou Podkarpatskou Rus, aby uznala, kolik je pravdy a pomluvy v tom, co se mluví o Podkarpatské Rusi, a aby neprodleně poskytla pomoc podkarpatoruskému lidu.

Poněvadž nemám důvěry ke vládě, prohlašuji, že budu hlasovati proti předloženému návrhu zákona.

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Nosek. Dávám mu slovo.

Posl. dr Nosek: Slavná sněmovno! V jedné z velmi četných debat, které předcházely předložení výborové zprávy o našem bankovním zákonu plenu sněmovny, jeden z vážených pánů protiřečníků, když jsem zastával zásadu, že je slučitelné, aby člen Národního shromáždění byl zároveň členem různých správních orgánů v bankovnictví, mi řekl, že je mu s podivem, že mohu zastávati takové stanovisko a že je to určitý projev nevážnosti k demokracii. Ovšem kdyby se tato věc musila bráti doslova, pak by to bylo jistě označení velmi závažné, ale poněvadž všichni - a se všemi ostatními také já - stojíme na principu demokratickém, není možno v této věci shledávati nic jiného než snad malé nedorozumění.

Slavná sněmovno! Hlavním úkolem zákona, který nyní probíráme, je v podstatě otázka, musí-li či nemusí státní pospolitost intervenovati svými prostředky a zachraňovati úsporné vklady v peněžních ústavech. To je nejzazší jádro celého problému, a já bych si zde dovolil otázku ve dvojím směru: kdybychom tak dali hlasovat obecným hlasováním, plebiscitem o otázce, mají-li se banky sanovat či ne, jsem přesvědčen, že by hlasování plebiscitní dopadlo tak, že se sanovat nemají. A kdybychom si k tomu dovolili druhý plebiscit, kde bychom položili otázku, zda se mají vklady v peněžních ústavech stoprocentně vyplácet nebo ne, jsem jist, že by tento plebiscit dopadl zase tak, že se mají stoprocentně vyplácet.

Za této situace je nutno přihlédnouti k jádru věci samé. Musím zdůrazniti, že u nás je téměř neobvyklé, abychom jen tak soukromým kapitálem financovali jakékoliv podnikání. Snad ještě tak v užším okruhu příbuzenském se stává, že někdo tomu druhému půjčí peníze, aby mu pomohl z určité tísně nebo mu byl nápomocen při nějaké malé investici, ale je u nás téměř neobvyklé, aby se systematicky poskytovaly peníze jednotlivým podnikatelům a abychom se chtěli zúčastniti také podnikatelským risikem u svého dlužníka. My jsme si věci zařídili tak, že úsporné své vklady odevzdáváme větším nebo menším peněžním ústavům, t. zv. lidovému peněžnictví - ne ve smyslu politickém, nýbrž technickém - odtamtud potom se to všechno shromažďuje do těch velikých nádrží hospodářských ve formě bank a odtamtud opět jsou potom financovány jednotlivé podniky.

Poněvadž majitelé kapitálů cítí velmi dobře, že by brali na sebe risiko, kdyby půjčovali druhému do podniků, že by měli starosti s hlídáním svých peněz a s vybíráním úroků i obtíže s požadováním vrácení peněz v čas splatnosti, zavedli jsme to tak, že jsme všeliké risiko po této stránce přenesli jednoduše na peněžní ústavy, a očekáváme, že si k nim můžeme přijíti kdykoliv s vkladní knížkou nebo s vkladním listem a žádati od nich, aby nám zase svěřené peníze vrátili.

Jakým způsobem oni si to zařídí, jak se obrání proti risiku podnikatelskému, které na sebe musí vzíti, o to se již nechceme starat, ale žádáme, abychom zde měli naprostou stoprocentní jistotu.

Za tohoto systému neměli bychom přicházeti s požadavkem, aby se každý vklad stoprocentně musel vrátit. Vidíme však, že hájíce zásady hospodárnosti a snažíce se, aby se tvořily drobnými úsporami veliké kapitály v národě, považovali jsme, hned jak se tato otázka vy ořila, za nezbytné, učiniti všechna opatření, aby vkladatel u peněžních ústavů o nic nepřišel a aby za všech okolností vklad svůj také dostal zpátky. Báli jsme se důvodně, že by ohrožování vkladů u peněžních ústavů znamenalo rozvrácení té naší snahy, úsporami tvořit kapitály nové, a proto jsme se dali vědomě cestou právě naznačenou.

A ještě něco bych podotkl: Bojím se půjčit svému sousedu řemeslníkovi nebo obchodníkovi peníze, poněvadž bych je nedostal od něho zpátky, ale když je donesu do peněžního ústavu, nese on risiko, je on v nebezpečí, že po případě těch peněz bude zneužito anebo že pro nějakou chybu v hospodářském podnikání u dlužníka stane se poskytnutý kapitál nedobytný, ale přes to ten peněžní ústav je povinen, aby vklad, který přijal, stoprocentně honoroval, zatím co sám může beze všeho v tom hospodářském podnikání utrpět značné ztráty. Prosím, tyto ztráty by utrpěl normálně za všech okolností, třeba ne v tak velkých rozměrech, i kdyby byly poměry jinačí, kdybychom ani neprožívali veliké hospodářské otřesy, jaké prožíváme i dnes. Není přece možno zapomínati té velké události, kterou označujeme slovem deflace z r. 1922, kdy se každý, kdo je jen trošičku orientovaný v hospodářském životě, laskavě rozpomene, jaký jsme tenkráte z jara měli úžasný cenový přelom, jak tenkráte suroviny nakoupené ztrácely na své hodnotě velmi rychle a jak kontrahované dluhy stoupnutím vnitřní hodnoty koruny mnohdy stávaly se několikanásobkem dřívější své vnitřní hodnoty. Všechny tyto věci měly za následek onu serii zákonů z j ara 1924 a na podzim téhož roku. Stát se tenkráte snažil, aby se své strany učinil vše, čeho bylo potřebí k zavedení větší svědomitosti, lepšího technického pořádku v bankovnictví a podobně. Dovolím si upozorniti, že tenkráte ukládaly zmíněné zákony peněžním ústavům povinnost, míti aspoň 15 % všech svěřených prostředků mobilisovaných, aby nemohly nastati obtíže, pokud se týče povinnosti vypláceti. Dovoluji si upozorniti, že tenkráte zcela cílevědomě zákonodárné sbory šly za myšlenkou, že nesmějí býti již takové nejasné poměry, že různé ústavy, dejme tomu průmyslové podniky, konsumní družstva nesmějí přijímati úsporných vkladů, aby zde bylo naprosto jasno, jak se spravuje podnikání, obchodování se zbožím nebo průmyslová výroba. To všecko bylo nutno odděliti a zákon stanovil podmínky, za kterých některý ústav smí vydávati vkladní knížky nebo vkladní listy. Je tam významné ustanovení o volném depôt a o vnitřní jeho povaze, poněvadž až do té doby bylo možno bez jakýchkoliv zvláštních opatření svěřené cenné papíry vzíti a dáti je dále v zástavu, při čemž se mohlo státi, že zástava v rukou druhých propadla a já jako bankéř jsem neměl možnosti zastavené papíry původnímu majiteli vrátiti. Odtud to nové normování, které přispělo, že se zde učinil ještě další krok k uspořádání poměrů, které vyžadovaly již naléhavě zásahu. Dovoluji si upozorniti na zákaz obchodovati zbožím u bankovních ústavů, kdy bylo dovoleno koupiti na vlastní účet jenom tenkráte, když se to má státi na záchranu vlastní pohledávky. Byly to vesměs právní normy, které měly působiti k lepšímu uspořádání a zjednati větší jasno ve všech těchto poměrech. Nesmí se ovšem zapomínati, že při tom byly určité věci, které pouhým reglementováním nedají se za žádných okolností zachrániti, a proto již tenkráte byly vytvořeny dva fondy: Zvláštní fond pro ztráty povstalé z poválečných poměrů u peněžních ústavů a Všeobecný fond. Když se dnes z odstupu nějakých 7-8 let na ty věci díváme, máme před sebou naprosto jasný obrázek, že bez nějakého zvláštního uvědomění vedl nás praktický život a jeho potřeby k tomu, že jsme docela vybudovali veliký princip pojištění pro peněžní vklady u jednotlivých peněžních ústavů. Nemohu si pomoci, ale není to nic jiného, než pojištění, které se nám zde jeví v placení příspěvků percentuálně stanovených z výnosů úrokových, které nynějším zákonem z 1 1/2 % zvyšujeme na 3 %, aby tato pojistná premie byla dostatečná na zaplacení případných ztrát, které v určitém hospodářském úseku se byly udály. Zajímavo při tom ještě je to, že při tomto celém systému máme i myšlenku částečného samopojištění, které je přece v moderním pojišťovnictví velmi běžné, aby se vyvolal živý zájem pojištěnců o běh událostí, poněvadž fond nemůže, aniž by měl prostředky, garantovati plných 100 % ze splacených jednotlivých vkladů, nýbrž jenom do 80 %; to ostatní už se nechá jako risiko samopojištění příslušným vkladatelům. Nový princip, zásada a myšlenka doplňující jest uložena do tohoto zákona, který v mnohém směru znamená jenom novelu toho, co bylo usneseno dříve, poněvadž v takových případech, jestli vkladatel jako pojištěnec spoluzavinil pojistný případ buďto tím, že přijímal příliš vysoké úroky nebo že si dal přislíbit jiné vedlejší výhody, může mu býti odepřen nárok na pomoc fondu zčásti nebo zcela. Když tyto věci přehlédneme, vidíme, že by bylo docela dobře možno dnes, když už máme určitou praxi, jakýsi přehled po těchto věcech, vytvořiti přímo samostatný zvláštní zákon o pojištění vkladů u peněžních ústavů.

A já mohu poukázati na další normu v dnešním našem zákoně, která jest jenom konstruktivním důsledkem cesty jedenkrát nastoupené, když zákon prohlašuje, že v případech obzvláštního zřetele hodných, kde to žádá veřejný zájem a zájmy různých vkladatelů, nebo kde to žádá zájem určitého odvětví výroby průmyslové, která by pozbyla možnosti dále existovat, kdyby nemohla býti financována dosavadním svým ústavem, vláda na návrh ministra financí může převzíti státní garancie za celý rozsah bankovního obchodu příslušného ústavu. Je to jenom pokračování cesty původně nastoupené, je to jenom vyvrcholení základního principu pojištění, který sem byl vnesen, a nelze zajisté označiti tuto základní myšlenku za nějakou anomalii nebo něco zvláštního, poněvadž je to prostý důsledek dosavadního vývoje.

Proč všechny tyto věci vlastně musejí se podnikat? Vážení pánové, dnes žijeme v dobách značné hospodářské tísně a vidíme jednu věc, že zčásti ještě sami si situaci někde zhoršujeme nad míru, nad níž by to už sahati nemusilo. Račte si všimnouti, jakým způsobem veřejnost reaguje na každou takovou zprávu o nějakých zamýšlených plánech, pokud se týká nějakých nových daní nebo půjček nebo něčeho podobného, kde každý ten tisíc, milion a ty desítky milionů, které se odeberou pro vyvolanou nedůvěru lidovému nebo bankovnímu peněžnictví z jeho disposice, znamenají další nezbytnost omeziti poskytování úvěru, kdy však se zapomíná, že právě ta nemožnost, abych dostal úvěr, v řadě případů jest jediným důvodem pro to, že nemohu začíti žádné nové podnikání. Jestliže nedostanu malý úvěr na rozšíření svého hospodářství, na přístavbu nebo přestavbu hospodářských budov, nemohu zadati příslušnou práci příslušnému zednickému mistru nebo staviteli, jeho lidé, jeho kreslič nebude míti práci, vápenice a cihelna, které by mohly dodávati materiál, nebudou míti ode mne příslušné objednávky, těch několik dělníků, kteří by tam pracovali, nebudou míti zaměstnání atd. Přirozeně, že to znamená zase naprosté rozrůstání dalších řad nezaměstnaných, a tato samozřejmá věc, která by jinak, zdálo by se, nepotřebovala zvláštního osvětlování, je důkazem, jak nesmírně nám na tom musí záležet, aby zde zase bylo trochu více důvěry a větší uklidnění, pokud se týče právě této otázky peněžní, aby lidé se každé pověsti, která se někde vyskytne, už nelekli a takovým rušivým způsobem nezasahovali do chodu peněžnictví.

Tedy především je to problém důvěry. Ovšem po této stránce nutno zdůrazniti, jde-li o všeobecný princip důvěry, že to musí býti důvěra všeobecná. Je zásadnípochybení, jestliže se každá dobrá snaha upozorniti na nějaký nedostatek v osnově nebo principielní stanovisko, které se zastává v té či oné věci, nevykládá jako snaha přispěti k řádnému vybudování zákonné osnovy, aby mohla býti považována za dílo tak dokonalé, jak to lidská nedokonalost dovede, a spatřuje-li se při zastávání určitých zásad osobní snaha nějakým způsobem chrániti vlastní mocenské posice. A tu se dostávám k otázce neslučitelnosti, inkompatibility, která rozvířila velmi mnoho náš veřejný život.

Domnívám se, že kdyby nebyly doby tak mimořádné, jako jsou, že by ta otázka nikdy nebyla mohla vystoupiti v té své ostrosti. Je však pochopitelně velmi snadno, že v této době naprosté tísně hospodářské, kdy lidé ztrácejí existence, kdy nemají naděje na nové umístění, nový výdělek, kdy jsouce na místě, chvějí se, kdy zase dostanou výpověď, že v takových chvílích zvýšenou měrou z důvodů snadno pochopitelných obrací se oči všech na každý větší důchod a na každé větší jmění. A když nyní k tomu ještě přijde zasee nesprávná informace, že každý, kdo je v nejakém peněžním ústavě, má za tuto svoji funkci veliký, do desetitisíců jdoucí důchod, je pochopitelno, že oči lidí, kteří strádají v současných dobách, dívají se na to nepříznivě, že uznávají za správné, aby tomu bylo čeleno, a že si přejí, aby taková věc byla odstraněna. To je psychologické prostředí, které tuto otázku v té ostrosti, jak ji zde máme, přirozeně vyvolalo, ale z toho ještě neplyne, že tato orientace musí za všech okolností býti správná. Stojíme tu před určitým groteskním zjevem. Bylo vyčítáno v řečech a konstatováno v tisku - je úplně lhostejno, které orientace a čí ten tisk byl - že zástupci lidové strany ve vládě, ve výboru ústavně-právním, ve schůzi klubovních předsedů stále a stále obhajovali zásadu slučitelnosti funkce člena Národního shromáždění s funkcí ve správě některého peněžního podniku, specielně banky. To by muselo vésti k myšlence, že lidová strana má patrně obsazena z převážné většiny všechna místa v bankách, ať akciových, ať veřejno-právních, v ústavech zemských, v hypotečních bankách, že je také rozhodujícím a vedoucím činitelem v průmyslu, obchodu a podobně. A přece je obecně známo, že tomu tak není, a také je známa věc, když se mluví tak někdy o chudých bankách a bohatých ředitelích, kteří z těch bank svého času odešli a - někdy za dobu ne příliš dlouhou - odnesli si docela slušné peníze, že mezi nimi dokazatelně není nikdo, který by byl organisován v lidové straně, a že také mezi těmi, kteří v nynější době vedou přední místa, kteří mají velmi slušné služné a k tomu ještě doplněné z tantiem, které někdy jdou do statisícových částek, není také žádný z těch, který by byl organisován zrovna u nás. Musím tuto věc zdůrazniti z toho důvodu, že stále tak o tom bylo mluveno, jakoby to byl osobní zájem toho nebo onoho z nás, aby byl v některém bankovním ústavě.

Slavná sněmovno, po této stránce je nutno upozorniti na jednu věc velmi závažnou, a myslím, významu hodně dalekosáhlého, že totiž není možno při dnešní struktuře této otázky, jak zákonem je řešena, dosáhnouti toho, co bylo snad očekáváno a co někdy, ne zrovna z věcných důvodů, tak mocným způsobem bylo protlačováno. Já si dovolím upozorniti na jednu věc, že na př. v té Moravské bance, která vznikla fusí čtyř peněžních ústavů, byli někteří členové Národního shromáždění. Z republikánské strany pan sen. dr Rozkošný, ze strany soc. demokratické pan starosta dr Mareš a z lidové strany pan dr Dolanský a já. Dobře. Tito měli příležitost a možnost, aby se od doby fuse starali o to, aby různé závady dřívější doby byly odstraněny, aby se jednoduše neplnilo, co tam bylo non valeur, aby se zavedl určitý pořádek po stránce personální. (Posl. Šamalík: Čí to byl zájem?) To byl zájem všeobecný, jako každého takového peněžního ústavu. A prosím, měli jednoduše za to smlouvou zajištěno, že i v tom případě, kdyby výnosy banky na to stačily, po 8 let žádnou tantiemu dostávati nebudou. Dobře! Nelze proti tomu nic namítati, a každý věděl, do čeho jde. Přirozeně zákon má svou platnost a podle toho také všichni tito členové Národního shromáždění samozřejmě se zařídí. Dovolím si upozorniti, že prostý pozorovatel těchto snah po zavedení pořádku anebo prostý pozorovatel snah, aby nebyla slučována vlivná funkce člena Národního shromáždění s nějakým místem ve správní radě banky, anebo aby důchod poslance nebyl zvyšován nějakým vedlejším příjmem ze správního radovství v bankách, nebude moci dosti dobře chápati, jak je to provedeno, když také norma o neslučitelnosti vztahuje se na ústavy veřejno-právné jako jsou Zemská banka a Hypoteční banka (Hlasy: To je správné!) a když bez nějakých zvláštních obtížných jednání, která musila býti v Moravské bance, je možno za to dostávati odměnu 100.000 Kč ročně. Tedy takové případy jsou. A já se domnívám, že toto jest ukázkou, že není to tak docela vypulérováno a vypracováno, nýbrž že zde zůstává přece určitá mezera, která snad zúmyslně zamýšlena nebyla.

Nyní máme otázku další. Vzhledem k celé věci, jak jsem si ji dovolil naznačiti,... (Posl. dr Mareš: Pane kolego, budete pro to, udělati všude pořádek?) - my jsme před chvílí o tom spolu mluvili - proto se smutkem, ale po pravdě musím konstatovati právě vzhledem k tomu, co jsme všichni z jednomyslného usnesení svého klubu zastávali na všech místech a proč si musíme vindikovati svobodu slova také na tomto foru, že to považujeme za pouhou formální spravedlnost, která nemá materielní náplně a jako pouhá spravedlnost formální žádnému cíli za všech okolností dostačiti nemůže. (Výborně!) Ovšem bylo by mně možno říci: jako člen koaličního klubu a odpovědné majority zde takovým způsobem mluvíš? Ale ano, poněvadž jednoduše je povinností poukázati před veřejností na toto stanovisko, a my musíme svůj postoj v této věci formulovati, bohužel, velmi často tím způsobem, že, když uvažujeme, co dělati - zůstati při souručenství odpovědném anebo od něho ustoupiti - musíme tu věc formulovati politicky jako minus malum, jako menší zlo, jako něco, s čím nemožno souhlasiti, co se nám nelíbí, co nepovažujeme za prospěch celku, ale přece jen za věc tak dalekosáhlou, aby z nějakých důvodů naprosto principielních nebylo již možno při té věci setrvati a nésti odpovědnost spolu s ostatními většinovými stranami. Přes principielní nesouhlas přirozeně jest povinností nás všech v našem lidovém klubu, abychom tento zákon, který máme před sebou, spolu s ostatními odhlasovali.

Vedle té věci, která se zdá býti určitým způsobem povážlivou, má tento zákon ještě jinou normu, která mohla by případně pro budoucnost znamenati také určité nebezpečí. Vyplývá jedenkráte také již z povahy člověka, že si velice rád přeje, aby měl své postavení zabezpečeno, a je to starý, tisíciletý výraz této snahy, že soukromé právo zná instituci smluv, od nichž není jednoduše možno jen tak bez souhlasu druhé strany ustoupiti. Byly doby, kdy tento princip, tato myšlenka proměniti nějakým způsobem smlouvy t. zv. nevypověditelné, které někteří správní radové a někteří vedoucí ředitelé v bankách měli, způsobila určité obavy, a zejména před západním světem jsme se hrozili toho, co by tomu anglosaský podnikatel nebo francouzský kapitalista řekl, kdyby v Československu se přistoupilo k principu zrušitelnosti nevypověditelných smluv. Domnívám se, slavná sněmovno, že kdyby bylo bývalo u všech těch, jichž se to týče, dostatečné pochopení pro to, že změněné poměry nynější doby prostě nesnesou, aby některé služební požitky byly tak enormně vysoké, a kdyby se byli bývali uměli přizpůsobiti, že jsme tuto normu o zrušitelnosti nevypověditelných smluv nemusili řešiti. Pro celek to mohlo býti prospěšnější než to, co musíme činiti dnes. Že to jde za určitých okolností a jest při dobré vůli proveditelné, toho důkaz podán dokonce v jedné z bank, které také přicházejí v úvahu. V Moravské bance povolaní činitelé měli jednání s vedoucími činiteli a členy představenstva a bylo dosaženo, že nevypověditelné smlouvy byly zrušeny, modifikovány a že příslušné služné bylo dohodou sníženo v některých kategoriích vyšších až o 26 %, zatím co u kategorií nižších bylo o 15, 10, po případě o 8 % sníženo a nejnižším kategoriím, pomocníkům, kteří měli původně 800 Kč, dostalo se určitého nadlepšení na částku 1000, po příp. 1.200 Kč.

Je to tedy možné, když je náležité pochopení jedné i druhé strany! Bohužel, nestalo se tak a vidíme, že zákon neměl jiného východiska než přijíti s principem, který připouští podle zákona zrušit i bez souhlasu postižené smluvní strany dosavadní nevypověditelnou smlouvu.