Jsem dalek toho, abych nerespektoval silnou individualitu, kde tato dobré dílo koná. V každém lidském podnikání rozum vyvinutější a duch silnější bude hledati širší sféru svého podnikání. Jsem dalek toho, abych negoval jakýkoli vliv silnějších lidí, rozumů a individualit. Nepotřebujeme tento vliv negovati také ani v peněžnictví ani v bankovnictví. Ale nechápu, proč bychom zrovna na tomto úseku měli mu vyhraditi větší právo než architektovi na technice, rentgönologovi u jeho aparátu, učenci při jeho práci, nebo aviatikovi na jeho stroji. Proč máme této třídě vyhrazovati větší úctu a větší právo a výsady, než propagátorům vědy, kteří namnoze nezištně, nenáročně pro celé lidstvo konají své významné práce. Páni vedoucí funkcionáři se nesmí domnívati, že animosita, která venku vznikla, byla někým živena, že byla živena jen nějakou lidskou malichernou závistí vyšších požitků těchto vedoucích funkcionářů, že má nějaké jiné pozadí. Pánové se musejí ptáti, z čeho vnikla ta animosita, jak to, že došlo k tak velké ztrátě národního kapitálu, jakým je důvěra občanstva.

Důvěra, to si nebudeme tajiti, byla otřesena, ne-li ztracena pro činy, pro počínání těchto vedoucích funkcionářů. P. kol. Bacher tvrdil, že by se mu lehko mluvilo z oken o těchto vedoucích funkcionářích, poněvadž toho žádá ulice. Už kol. Bacher řekl: Ptejte se ulice, jak přišla k této animositě, k tomuto málo záviděníhodnému postoji vůči funkcionářům bank. Zde musí býti nějaký výklad. Myslím, že tento výklad nepotřebuji podávati, že vznikl z celé historie určité části našeho bankovnictví, že určitá historie našeho bankovnictví tento výklad nám vnucuje a povídá o něm. Naši vedoucí funkcionáři v bankách navykli si považovati bankovnictví a peněžnictví za jakýsi suverenní úsek, za jakousi doménu svých suverenních práv a všechno ostatní správní radovství, dozorčí rady, různé kontroly i to úřednictvo, to bylo jen tak mimo poradní orgány. Oni tam na tom Olympu bohorovně rozhodovali o miliardách vkladů, o miliardách vložených, sebraných peněz. Od starosty na malé vsi, kde je uloženo drobnými lidmi snad několik set korun, žádáme, aby se řídil různými předpisy, tam zemský výbor dozírá, reviduje, tam stíhá kontrola kontrolu. Zde v bankách - jistě nemůže v tom nikdo spatřovati demagogii - jsou uloženy miliardy peněz a tam nebylo této kontroly. Byla snad kontrola jen vnitřní, snad jen některých velkoakcionářů, někde malá kontrola dozorčí rady, snad valné hromady, ale nebyla kontrola státní, nebyla kontrola veřejnosti. Akcionáři se starali o banku, jen když do roka byla svolána valná hromada, aby tam uvažovali, zda mají přijmouti takovou a takovou dividendu, ale po celý rok nebyla jim popřána možnost, aby se podívali do ústrojí banky, aby rozhodovali a viděli do toho, co se tam děje. Celý boží rok do konstrukce, do ústrojí neměli co mluviti. Mnoho viny také leží na akcionářích, že se měli také starati, aby v tomto směru se stala náprava, to je také pravda, která na odpovědnosti těchto vedoucích orgánů nic nemění.

Osnově se vytýká - to je přímo směšné - třídní charakter. Mluvilo se o animositě, takřka o persekuci vedoucích činitelů. Vidíte, jak si tu odporujeme. Na jedné straně kol. Kopecký mluví o tom, že celá osnova slouží bankovním ředitelům, jak ústavněprávní výbor sešněroval všechna ta ustanovení, jak zmírnil kontrolní oddělení a dal ředitelům další smlouvu a delší lhůtu výpovědní a na druhé straně tisk vůči bankovnímu zákonu zaujatý tvrdí, že jde tu přímo o persekuci těchto lidí, že jde o třídní charakter této osnovy. Kdo se súčastnil porad ústavně-právního výboru, dobře ví, jak o každý kousek toho třídního charakteru, o každý drobeček politický vůči zaměstnancům, o závodní výbory a peněžní fondy zde bylo nutno sváděti tuhé boje, jak bylo potřebí dlouhých diskusí, než ten kus třídních práv zaměstnancům byl dán, a to asi proto, poněvadž se nejednalo o žádné třídní výhody, nýbrž o výhody někoho, na čemž celé to bankovnictví sedí. Co je jiného zaměstnanectvo banky, než větev, na níž ta banka spočívá a sedí. Vždyť kostrou celé banky je zaměstnanectvo a jakýkoliv present a jakákoliv koncese v tomto směru nemůže býti od nikoho považována za zvláštní třídní vymoženost, která by bývala byla musila i v ústavně-právním výboru býti zvlášť vykupována za koncese vedoucím fu kcionářům a za koncese vůči kontrole v bankách.

Bankovnictví - nechci se pouštěti do národohospodářských dlouhých výkladů - nešlo vždy správnou cestou. Nejsem povolaným činitelem, abych to zde rozebíral v nějaké teorii národohospodářské. Fakt je ten - to ví každý laik, to nemusí býti odborník - že bankovnictví nešlo vždy správnou cestou, příliš překotně z našich depositních bank se staly banky obchodní a průmyslové a příliš překotně, velikášsky se svými koncerny začaly zasahovat do sféry průmyslu, poskytujíce nejprve malé úvěry, potom úvěry větší a větší, až konečně celý průmysl spadl jim do klína jako nějaký danajský dar. Najednou se staly banky nejenom poskytovateli úvěrů, nýbrž i majiteli všech koncernů. Byla doba vysoké konjunktury. Páni členové správních rad se rozsadili po průmyslech, měli z toho bohaté příjmy, jedna banka chtěla druhé konkurovat, chtěla býti větší než dříve, zakládala si konkurenční průmysl, rozšiřovala síť svých filiálek a pak, když přišla deprese hospodářská, stály banky na hromadě, žádaly úvěr, vypovídaly peníze, které do koncernu byly vloženy a jež zamrzly, a zavíraly podniky bez ohledu na zaměstnané dělnictvo a bez ohledu na naše daňové potřeby, zkrátka svévolně s hlediska diktátu vlastních potřeb, s hlediska mobility svých vlastních prostředků, poněvadž se v době dobré konjunktury nestaraly, aby v době špatné měly mobilitu svého kapitálu zajištěnu. Koncern nezůstal bankou svým účtováním a správou; průmyslový koncern se stěhoval do banky a dnes máme požehnání, že se najednou zavírají podniky, které by pro svou prosperitu obchodní nemusily býti zavírány. Nechci jmenovati řadu konkretních podniků, kde by byl možný odbyt i práce i zakázky. Jen proto, že banka nemůže financovati a nemá dosti mobilního kapitálu, jen proto se ty podniky zavírají, a v ústavněprávním výboru bylo o těchto věcech zevrubně uvažováno. Dělnictvo nesmí věřiti, že snad se ty podniky zavírají proto, že není odbytu do ciziny, ale jak jsem řekl, zavírají se jen proto, že banka není finančně pro nedostatek mobilního kapitálu s to, aby podnik nadále financovala v době hospodářské deprese.

Banky začaly mezi sebou soutěžiti. Kdo zná ten vývoj bank z malé banky do banky střední a ze střední do velkobanky, to jistě potvrdí. Každý sebe menší ředitel menší banky chtěl míti titul generálního ředitele a snažil se dáti rozpětí, aby aspoň na venek vypadala jako velká. To mělo vliv na tantiemy a na příjmy ředitelů, to mělo vliv na postavení těch správních radů. Prostě malobanky se staly většími bankami a větší banky velkobankami. V této době hospodářské deprese věci vypadají jinak. Tato situace bank aspoň z valné části je málo lichotivým dosvědčením pro schopnosti t. zv. podnikatelského ducha. Ten podnikatelský duch, který pro sebe žádal doživotní smlouvy, který chtěl míti vysoké odbytné pro případ odchodu z banky, který chtěl míti tantiemy, který chtěl sedět ve více správních radách než v deseti - ten podnikatelský duch se nám tu dnes prapodivně representuje, když se podíváme na situaci, jaká se nám v peněžnictví ukazuje.

Tato bankovní osnova přináší různé směrnice, přináší jako vůdčí myšlenku ochranu jednak akcionářů - tomu se nemůžeme vyhnouti, poněvadž i mezi akcionáři je velká řada drobných lidí, kteří své úspory vložili do těchto akcií - pak je to stabilisace vnitřních poměrů řadou významných opatření, z nichž bych zejména vyzdvihl opatření čl. XLI, které dává vládě právo ve výjimečných případech, kde toho vyžaduje veřejný zájem, přímo převzíti záruku, ovšem časově omezenou - vrátím se k této věci ještě naší kritikou - aby se předešlo případným těžkým ztrátám národohospodářským, které by se konec konců vždycky zase svezly po zádech v továrně zaměstnaného dělnictva.

V bankovní osnově provedl zejména ústavně-právní výbor řadu změn - to bylo již jinými řečníky vyzvednuto, že tyto změny se netýkaly zásad, konstrukce této bankovní osnovy - snažil se však věcně vyhověti tam, kde o určitých ustanoveních byla věcná kritika, kde v určitých ustanoveních byl snad zákon zpracován bez slyšení různých interesentů ať z toho či onoho tábora, a ústavněprávní výbor - to nutno mu kvitovat s povděkem - těm věcem šel věcně na kloub a provedl tedy řadu změn. Není pravda a znovu odmítám, že by se tu byl chtěl ústavně-právní výbor málo šetrně dotknouti vůdčí zásady odpovědnosti ať vedoucích ředitelů či správních rad a dozorčích nebo jiných funkcionářů nebo kontroly, že by byl nešetřil této zásady, která byla do původní osnovy vložena; šlo o to, aby tato osnova byla doplněna různými vymoženostmi - máme to v pensijních fondech, závodních výborech a mnoha jiných místech - zmenšením povinnosti regresu vůči určité třídě zaměstnanců, na př. prokuristů, a to byla pochopitelně vymoženost, která stála za to, aby v některých bodech věcné kritice se vyšlo rozumně a věcně vstříc.

Ústavně-právní výbor podal důkaz, když se mu předloží osnova k věcnému projednání, že k této věcné osnově dovedl zaujmouti věcné stanovisko. Bylo by si jen přáti - a opakuji co jsem v úvodu řekl, že by ústavně-právní výbor i jiný výbor velmi rád uvítal, kdyby jim byly dávány věci, aby k nim mohly zaujmouti věcné stanovisko, ale k čemu mají zaujímat stanovisko, když se jim nic ku práci nedá.

Předloha ruší doživotní ředitelské smlouvy a nahražuje je ustanovením, že mohou býti nanejvýš dvouleté, výpovědní lhůta může býti 6měsíční. Přiznávám se bez mučení, že by mně celkem bylo lhostejné, zní-li smlouva na 2 roky či na 5 let, ale byl bych proti tomu, aby byly možné doživotní smlouvy, které by banky zatěžovaly a dotčeným dávaly příliš mnoho práv. Výpovědní lhůta není kardinálním požadavkem. Co by bylo kardinálním požadavkem - a přiznávám, že se k tomu osnova opatrně vyhýbá, poněvadž ke křehkému dílu křehkého kompromisu nemohl ústavně-právní výbor zaujmouti tak zásadní stanovisko, jak by si býval přál - nejsou výpovědní lhůty na 2 léta či na 5 let, nýbrž výše těch příjmů, které dotčení vedoucí funkcionáři berou na platech a tantiemách, na expertisách a cestovném, které berou z různých pramenů a titulů v bankách, na odbytném, když z banky odcházejí, co je daleko nad úroveň běžných příjmů převážné většiny obyvatelstva. To by bylo bývalo předmětem našich úvah, to by bylo dráždilo k tomu, aby se to upravilo zákonem, aby se učinil pokus v těžkých dobách, kdy státním zaměstnancům říkáme, resp. kdy jsou tu náznaky, aby se zbavili dvojího zaměstnání, aby nebyl zaměstnáván muž, když je zaměstnána žena, aby nebyl zaměstnán učitel, když je zaměstnána učitelka, aby v takovýchto dobách, kdy se tu hledá sanace veřejného, státního hospodářství, kdy se tu hledá možnost přijíti k rozumnějšímu východisku z celé finanční situace, aby takové ojedinělé zjevy, přímo provokující a pobuřující, byly poněkud aspoň nivelisovány, mírněny. Zas bych rád poopravil své vývody a opakuji: nelze namítati nic proti vyšší výkonnosti jednotlivců, ale to honorování musí míti své meze, při nejmenším takové, u kterých nám zůstává stát guvernér Národní banky, president šekového uradu a jiní čelní státní hodnostáři.

To jsou určité meze snesitelné. Myslím, že tyto meze jsou snesitelné i v našem peněžnictví a bankovnictví. Nejde tu o malichernou závist, nejde o to, že bychom závistivě hleděli na tyto příjmy, ale o to, že se v těchto těžkých dobách musíme vyvarovati všeho, co na venek pobuřuje. Nejde často o obsah, nýbrž také o formu, v jaké se to poskytuje, jak dalece to dnes v těchto těžkých dobách může pobuřovati. Lituji, že se tu osnova vyhnula konkrétnějšímu a radikálnějšímu zásahu úmyslně, opakuji, pro svou křehkost kompromisní.

I v jiných směrech se osnova dotýká platů nejen vedoucích funkcionářů, nýbrž i ostatních, zejména tam, kde se mluví o snížení platů, o možnosti redukce platů u příležitosti sanace těchto ústavů. Je to pochopitelné, že tam, kde se ústav obrací na veřejnost, na fondy, na státní pokladnu, sanovaný ústav musí si dáti líbiti jaksi radikálnější zásah do své konstrukce, do své struktury, že se tam nemůže odvolávati na soukromé podnikání a sféru vlastních zájmů, když v této sféře svého soukromého podnikání takovým způsobem selhal.

Osnova má na mysli větrati. Bankovní osnova chce do určité míry otvírati okna, chce větrati. Když se větrá ve velké budově a naše peněžnictví je velkou budovou, v tom má p. ministr financí pravdu - pak se nedivte, že při tom se větrá i místnost, která jest jinak zdravá, ve které není puchu a ve které není větrání zvláště potřebí. To už je v podstatě toho větrání. Proto je ta kritika nemístná a nevěcná, která si jen toho všímá, kritika, která praví, že se osnova nespravedlivě dotýká určitých úseků bankovnictví zdravého, se zdravými funkcionáři s velkou odpovědností. Mám na mysli lidové peněžnictví, zejména naše spořitelnictví, které je chloubou našeho čsl. peněžnictví. Když se větrá, žádná osnova nemůže si vybírati úseky a musí si stanoviti hlavní zásady v tomto směru.

Neprávem se vytýká - a vyznívá to z řečí řady pánů řečníků a tisku - že osnova příliš mechanicky stanovila 10 správních rad pro vedoucí funkcionáře se služební smlouvou v bankách. Nejsem přítelem této číslice. Tato číslice je skutečně mechanická a nevystihuje pravý stav. Může někdo míti 12 mizerných funkcí ve správních radách, ale může míti někdo dvě a ty mohou vydati více než 20 menších. Ale ať mi někdo řekne, slavná sněmovno, jaké jiné měřítko měl ústavně-právní výbor a bankovní osnova vzíti, když ti, jichž se to týká, nepředešli sami tomu, aby se toho parlament nemusil všímati. Kdyby tito lidé v čas postihli, oč jde, ušetřili nám tak práci s hledáním mechanického měřítka a zbavili nás povinnosti hledati klíč, jak se tomu vyhnouti, aby lidé neshromažďovali funkce v 50 správních radách, pak jsme se nemusili v této osnově touto věcí vůbec zabývati. Takto však bylo potřebí vzíti nějaké měřítko. Do osnovy jsme nemohli dáti výpočet průmyslových a bankovních podniků a říci, že je možno býti v takových 15 a ne v pěti jiných. Byla vzata mechanická číslice, která není žádnou hranicí, která nevylučuje jakoukoli pochybnost, a soudci nebo tomu, který tuto trestní sankci vykonává, dává určitou direktivu jakéhosi správného formálního postupu.

Tato osnova se toho právě dotýká zákazy, že člen zákonodárného sboru nesmí seděti více než v 10 správních radách. Jsou případy, že nám sedí páni ve 42 správních radách, jinde ve 36, jinde sedí ve 41 a jinde ve 22 správních radách. Rád bych se dal poučiti a dám se přesvědčiti, jak je možno, aby jeden jediný člověk, vybavený jedním normálním rozumem, jedním tělem, mohl konati ve 42 správních radách bank a průmyslových závodů svoji povinnost tak, jak do budoucna tato osnova toho bude vyžadovati. Jak je možno ve 42 podnicích navštěvovati všechny schůze dozorčích rad nebo představenských rad, jak je možno tam dozírati a starati se o vnitřní život každého ústavu? Není-li to nic jiného než reklamní štít, aby na venek daly ty osoby podniku lesk a slávu? To ovšem naše bankovnictví a naše hospodářství naprosto nemůže potřebovati.

V některých ústavech máme též velký nadbytek tak zv. vedoucích funkcionářů. V některých ústavech na 6 až 7 úředníků připadá jeden funkcionář. V některých bankách byly propočítány částky, které representují osobní správní náklady, a tu se ukázalo, že r. 1930, kdy tyto propočty byly sdělány, platy subalterních zaměstnanců, úředníků a zřízenců činily 55, nejvýše 60% celkového nákladu a celkového vydání, kdežto zbytek připadal na funkcionáře. Při tom se ani nepřihlíželo k tantiemám z různých koncernových podniků.

Jeví se tudíž značný nepoměr, který se dá vyjádřiti také tak, že plat subalterního úředníka jest valorisován proti předválečným poměrům pětinásobně, kdežto služební požitky vedoucích ředitelů jsou převalorisovány. Ozývají se hlasy, že bankovní osnova poškodí zájmy zaměstnanců. To je zde nutno hlasitě říci. Kdo by chtěl v této bankovní osnově hledati bič, aby mohl sahati na práva zaměstnanců s poukazem, že v této bankovní osnově je přihlíženo k zájmům vedoucích ředitelů, toho nutno rozumně varovati. Ten by tam zaváděl do bank to, co bychom tam nechtěli míti, totiž neklid. Kdo by jen z toho titulu, že se vedoucím funkcionářům něco vzalo - nemluvím o neutěšených poměrech, o špatné prosperitě banky, o důsledcích bankovního zákona, pokud se sanovaných bank týče - chtěl sáhnouti na práva zaměstnanců, mýlil by se velice a řezal by do vlastního masa a řezal větev, na které sedí. Zaváděl by neklid, kterého se chceme v bankovnictví již jednou vyvarovati. Ústavně-právní výbor odstranil proti původní osnově ministerstva financí jakékoli nedorozumění velmi jasnou stylisací; ačkoliv osnova má legalisticky řadu závad svou nešťastnou citací jiných paragrafů, svým nešťastným doplněním zákonů z r. 1924 a nemůže býti považována za vzorné legalistické dílo, přece jen jde mi spíše o obsah nežli o formu. Ale dosavadní stylisací různých ustanovení zákonů jak o pensijních fondech, tak o restrikci platů, sanování bank a o závodních výborech předešel ústavně-právní výbor jakémukoliv nedorozumění. Pochybuji, že by se našla slušná banka, že by se našel slušný vedoucí ředitel kterékoliv banky, který by teprve nerozumění z této bankovní osnovy vůči zaměstnancům chtěl konstruovati. V zákoně pro to opory nemají.

Při jednání o osnově - a to bylo zajímavé - byla příliš patrna tendence, jaksi zaměstnanectvo postaviti dopředu, aby dělalo berana pro různé požadavky vedoucích ředitelů a pro jiné požadavky, které se zaměstnaneckou otázkou nemají nic společného. Je nutno kvitovati, že zaměstnanectvo pochopilo, že v různých otázkách tohoto berana dělati nebude a nesmí, a jenom tak se podařilo, že se v některých věcech stal kompromis, který není na škodu zaměstnancům, ale který také nemůže býti považován za škodu ústavů, a to z toho důvodu, vždyť zaměstnanectvo a banka, obě jest totéž.

S těchto hledisk, s hlediska pochopení zaměstnanců byl také škrtnut regres vůči prokuristům, poněvadž ústavně-právní výbor nemohl se ubrániti správnosti argumentace, která přesvědčovala, že v bankách ne každý prokurista je prokuristou v tom smyslu, jak zákon žádá, s celou tou pravomocí; že máme banky, kde prokurista je v pravém slova smyslu "Titel ohne Mittel." Je to prostě úředník, který jest jenom proto v této fili álce, aby tu byl někdo druhý, kdo může podpisovati, že je to prokurista třetí garnitury zaměstnanecké, který do obchodu a do vedení banky nemá co mluviti. Tohoto prokuristu postihnouti, chtíti na něm regres, svalovati naň odpovědnost za vedení banky, činiti jej odpovědna a žádati na něm civilní náhradu za určité nahodilé zjevy v bankovnictví, to by bylo nesprávné. Ústavně-právní výbor proto tuto pasáž, tento odstavec škrtl.

Osnova zavádí novou věc, jednu novotu, a to zákaz pro kteréhokoliv občana v Československé republice, aby směl zastávati více funkcí nebo správních rad než 15. Nedá se nic upříti argumentaci, že těch 10 a 15 je trochu mnoho, ale nechci se dotýkati toho křehkého díla, avšak fakt je, že i toto omezení, restringování na 15 jest určitá novota, o které nevěřím, že v praksi bude míti zvláštní význam. Nejsem tak naivní a takovým optimistou, abych věřil, že v praktickém životě tento zákaz bude míti zvláštní význam. Ale myslím, že má význam zásadní, a to ten, aby se řeklo všem těm lidem, kteří mají hroší kůži, na které nic nepůsobí ani tisk ani veřejnost ani morálka, že se již přece jen na ně dává pozor, že si jich někdo všímá, že není dobře myslitelno, aby někdo svoji životní existenci založil jenom na členství ve správních radách. Tato zásada, tato věc přijatá do osnovy má podle mého názoru aspoň tento morální význam. Je to jaksi první krok v zásahu do tohoto úseku podnikání. Je těžké věřiti, že staletá tradice se tu dá najednou přeorientovati, že tu najednou vůdčí lidé pochopí, že koncernové podniky, správní rady v průmyslu a v bankovnictví nemohou býti činěny závislé na vůli jednoho jednotlivce. Přiznávám se bez mučení, že nemám za krejcar respektu a autority před velikými magnáty, jako je takový Kreuger, Löwenstein atd., kteří v dobách vysoké konjunktury dovedou seděti ve správních radách celé Evropy a celého světa. Belgický Löwenstein dovedl ovládati průmysl a zejména bankovnictví, které se rozprostíralo po celém světě. Kreuger, švédský magnát, dovedl ovládati koncerny v celém světě, ale když pak přijde těžká hodina, když přijde hodina depresse, tu tento veliký magnát, tento podnikatelský genius nezná nic jiného než revolver, než kulku do hlavy a ponechává tisíce a tisíce zaměstnanců na pospas bídě a vyhazuje je na dlažbu.

Co je to za systém, který má za to, že celý průmysl, že celý ten úsek hospodářský závisí na jeho náladách, na jeho schopnostech, na jeho genialitě - když mu nervy selžou, když selže jeho genialita, jeho podnikatelský duch, pak prostě končí celou svou kariéru revolverem a ponechává zaměstnanectvo a vůbec všechno na pospas těm, kdož tu zůstali po něm? To nemůže býti zdravý systém. Nechci se zde o tom příliš šířiti. To nemůže míti dlouhého trvání, aby existence tisíce lidí, existence průmyslu, existence národního hospodářství byla závislá, jak jsem již řekl, na čisté libovůli jednotlivců. Tedy je nutné i zde trochu odbourati a zde je třeba trochu strhnouti nimbus, který pořád ještě v našem maloměšťáckém životě kolem těchto velikých lidí se uplatňuje. Zde je třeba strhnouti nimbus, který příliš přepíná a přeceňuje geniálnost a podnikavost těchto jednotlivců a vedoucích lidí. Je viděti, že nervy na to nestačí. Nemohou stačiti na to nervy člověka, který sedí ve 42 správních radách, jestli v každé té správní radě poctivě koná svou povinnost. Jednou musí se také zhroutiti a pak se zhroutí všechno, co vede a co je pod ním.

Domnívám se, že zásada těch 15 rad, přijatá do osnovy, není poslední slovo. Této osnovy snad, ale zajisté ne osnov jiných, zákonodárného díla v jiných směrech. Nám bylo v ústavně-právním výboru v tisku vyhrožováno: "Jo, tady sahat na bankovnictví a omezovat členství ve správních radách patnácti, to bude znamenat, že se požene útokem také do jiných sfér a že se požene také do sfér útočníků." Prosím, jen si posloužiti. Nemůže míti nikdo na tom zájem, aby v kterémkoliv úseku našeho veřejného života hromadil někdo funkce, aby v kterémkoliv úseku se dálo něco, co je hospodářsky nezdravého. Není třeba tyto věci vyřizovati vzájemným útokem, vzájemnou mstou, tyto věci se dají vyříditi pěkně v klidu a tichu, sine ira et studio, prostě buďto zákonodárně nebo pochopením těch, kdož tyto funkce zastávají, kdož v těchto funkcích pracují a je hromadí.

Osnova přináší určité vymoženosti zaměstnancům, pokud se týče pensijního fondu. Zase s povděkem kvituji pochopení politických činitelů v ústavně-právním výboru, že tuto otázku řešili, ať už kompromisně nebo kompensačně, ale přece jen tak, že oba činitelé, jak zaměstnavatelé i zaměstnanci, mohou býti s řešením této otázky spokojeni.

Osnova přináší zaměstnancům samosprávu, samostatné ukládání a účtování pensijního fondu a stanoví 5letou lhůtu pro převedení do konečného pořádku, lhůtu, kterou jenom výjimečně může ministr soc. péče prodloužiti v případech, kde toho vyžaduje bezpodmínečně výjimečná potřeba. Umožňuje výplatu těchto fondů - a to považuji také za důležité - a brání tomu, aby tyto fondy byly zkráceny tehdy, když by snad pense vedoucích činitelů byly příliš veliké, a mohly by tyto fondy nějakým způsobem ohrožovati. I v tomto směru klade bankovní osnova jaksi závory a přináší určité garancie.

Myslím, že naopak bankovní osnova může přinésti v příštích dobách velmi mnoho užitečného, pokud se týče poměru zaměstnance k bance. Bankovní osnova může přinésti to, že správa fondu určitým zásahem - mám na mysli zejména závodní výbory - odstraní staré křivdy, které se v zákonodárném spěchu popřevratovém zavinily. Tyto vymoženosti mohou umožniti atmosféru důvěry mezi zaměstnanci banky a zaměstnavatelem, tedy bankou jako takovou. Jsou zde možné nové cesty, které zejména ve spořitelnictví dnes už máme. Dnes už máme důvěru zaměstnanců k vedoucím ředitelům ve spořitelnách, máme tam velmi pěknou spolupráci zaměstnanců. Nevidím, proč by také v bankách tato spolupráce nemohla býti nalezena.

Nebylo možno vyhověti požadavku zaměstnanců dříve již uplatňovanému po zřizování samostatných ústavů a bylo nutno spokojiti se s tím, co pensijní fond v tomto směru poskytuje.

Mluvil jsem o závodních výborech a o tom, že závodní výbory byly zákonodárně řešeny, a to ihned legislativně. Ústavně-právní výbor se nechtěl smířiti a také v budoucnu se nebude mnoho smiřovati se stálými poukazy na vládní nařízení a na to, že vládě má býti ponecháno právo řešiti věc nařízením a vládními komisaři, zejména však tehdy, když je možno tuto věc řešiti kompromisně, za souhlasu všech činitelů legislativně ihned. Ústavně-právní výbor vložil do zákona ustanovení, že závodní výbory platí, a co bylo míněno, že nutno bráti zřetel na bankéře, to ústavně-právní výbor vyřešil tím, že ke zvláštním poměrům bankovním vzal v zákoně zřetel, pokud se týče účasti zaměstnanců v představenstvech, resp. ve správních radách.

Nebudu se dlouho zmiňovati o různých jiných změnách, které ústavně-právní výbor provedl, zejména kde se mluví o ručení manželky, že ručí jen jměním, kterého nabyla z nedovoleného postupu manžela jako funkcionáře v bance zavinivšího určité ztráty. Bylo by nespravedlivé, činiti manželku odpovědnou jměním, které dostala jako věno nebo jako dar. Ručí tedy jen tím jměním, kterého nabyla z tohoto titulu. Břímě důkazů leží na manželce.

O jednom paragrafu měl ústavně-právní výbor těžké pochyby. Já se nemohu těch pochyb vzdávati ani teď a mohu prohlásiti jasně, že toto ustanovení osnovy nemůže naplniti nikoho nadšením. Je to ustanovení §u 41, o kterém tak široce a dlouze mluvil kol. Kopecký a které považoval za silný pokles parlamentní suverenity. Ano, za normálních dob by nebylo možno souhlasiti s ustanovením, které v takové síle a váze zmocňuje vládu k tomuto opatření, totiž převzetí záruky za kterýkoliv peněžní ústav do kterékoliv výše, ovšem za určitých předpokladů a časově omezeně. Toto ustanovení bylo ústavně-právním výborem přijato, a to na základě informací ministra financí, na základě zjištění, v jakých těžkých dobách žijeme. Uvádím to také proto, abych podepřel, co zde vytkl kol. Remeš, když vedoucí státník prohlásil snad ne tak expressis verbis, kdyby nešly některé věci parlamentem, že by je bylo nutno řešiti nouzovým opatřením. Tu kol. Remeš prohlásil: Dokud parlament bude si vědom své odpovědnosti, nebude třeba žádných nouzových nařízení a parlament dá vládě, čeho potřebuje. Tu máme takový doklad, že parlament, ač nerad, v těchto těžkých dobách dává vládě, co potřebuje. Parlament nemůže věděti, co bude zítra a co bude pozítří, ale parlament má ze svého středu zvolenou vládu a tu zmocňuje časově - do konce tohoto roku za určitých předpokladů, tedy jen pro určité prostředky a pak za výjimečných případů, vyžadujících veřejný zájem. S hlediska normálního parlamentního života by to nemohlo stačiti, tyto předpoklady by nebyly dostatečné, ale s hlediska nouze a potřeby dneška a hrozivé situace světové a státní nelze jinak, než míti důvěru, než vláda přikročí k tomuto kroku, že všechny tyto předpoklady zjedná a prozkoumá a teprve tehdy se odváží k tomuto kroku.

Osnova také jedná o t. zv. správní radě resp. rozhodčím smírčím orgánu, který byl rozšířen na zástupce různých hospodářských odvětví. To lze jen vítati, poněvadž jest oprávněná naděje, že tento poradní sbor přece jen časem se vyvine na sbor, který ve směru peněžnictví bude institucí nejen poradní, nýbrž také skutečně ovlivňující, institucí, která v našem hospodářském životě, zejména v peněžnictví vykoná svůj úkol. Osnova dává dozorčí radě jinou, větší pravomoc, než měly staré dozorčí rady. Každý ví, jak tyto dozorčí rady dříve vypadaly. Byly to sbory starých pensistů, kteří byli vysíláni do dozorčí rady proto, že se jich chtěli zbaviti v představenstvu. V dozorčí radě nekonali nic jiného, než že formálně schvalovali to, co jim představenstvo předložilo. Nebyli mezi nimi odborníci. Dnes mají dozorčí rady širší úkol, zejména po stránce kontrolní.

Chtěl bych se zmíniti o výtce, že ústavněprávní výbor zrušil ustanovení původní osnovy, že kontrolní oddělení vymanil z vlivu dozorčí rady a hodil do představenstva. Není tomu tak. Nemohli jsme se uzavříti tomu, že bankovnictví potřebuje jednu kolej, že nelze vytvořiti druhou a třetí kolej; my jsme ji ustanovením v tomto zákoně odstranili, zámezili jsme, aby kontrolní orgánové mohli býti postihováni, různým způsobem potíráni a majetkově poškozováni. Když se nedohodnou, rozhoduje předseda dozorčí rady. V tomto smyslu je dána jakákoliv garancie pro páteřovité kontrolní orgány, pro kontrolní orgány, které si musejí býti vědomy své povinnosti, co je to kontrola v bankách pro orgán, který podléhá vlivům; kdo si není vědom své odpovědnosti, tomu nepomůže, i kdyby dozorčí rada byla jedinou složkou, která má na jeho jmenování vliv. Z toho důvodu myslím, že výtka kontrolnímu orgánu je naprosto bezpředmětná.

Ke konci bych se chtěl zmíniti, že osnova není žádným veledílem, které by nám zaručovalo, že bude konati zázraky a zejména v peněžnictví vytáhne peníze ze všech punčoch, kam nesmyslným způsobem byly peníze thesaurovány. Také nemá účel býti dílem, které by chtělo celé peněžnictví ozdraviti na 100% a hospodářskou situaci podstatně zlepšiti. Osnova má býti jen jakýmsi regulátorem, který má do určitého úseku našeho hospodářství, zejména peněžnictví posvítiti a zjednati záruky pro řádné a řekl bych korektní hospodaření. Myslím, že osnova v tomto směru může dosáhnouti svého cíle. Nechci zde vyjadřovati celou svoji skepsi. Tato skepse by byla odůvodněna jenom tehdy, kdybych neměl víru a pevné přesvědčení, že litera v osnově nezůstane literou. To by mne mohlo sváděti, že jsme měli v občanském zákoně nebo v trestním zákoně různé předpoklady, kde bylo ustanovení, že se různým funkcionářům mohlo jíti na kloub, že se mohlo posvítiti na jejich hospodaření, ale veřejnost se nedověděla o různých věcech, veřejné a státní orgány se nedostaly k tomu, aby v tomto směru mohly zákonu učiniti zadost. Obávám se, že i v budoucnu, zůstane-li litera literou, nebude-li zde vůle plniti obsah litery, nebude-li zde odhodlanosti a energie, aby mohla vůči komukoliv zjednána býti platnost zákonu, by v tomto stadiu osnova zůstala mrtvou literou.

Ještě jedna výtka, která pochopitelně by mohla zvýšiti nedůvěru, jest v tom, že zákony psané, vydané naším parlamentem, mají konkurenci v obchodním podnikání, že jsou ještě jiné zákony, a to zákony zisku v soukromém podnikání. V soukromém podnikání vedle psaných zákonů je také stoletý a tisíciletý zákon, který se neohlíží po žádných předpisech a který jde za ziskem. S tohoto místa jednou jeden činitel vedoucí jiné strany se vyjádřil německy o tom: "Nur die allerdümmsten Kälber wählen ihre Metzger selber", a divil se tomu, jak mohou naši průmyslníci vyvážeti do Ruska stroje, jak mohou zásobovati sovětské Rusko a sami sebe vražditi, dávati Rusku do ruky zbraně pro budoucí potírání našeho průmyslu. Jakoby on sám, odchovanec této školy, nevěděl a nemusil vědět, že to je podstata soukromého podnikání i tohoto soukromokapitalistického systému, že se neptá, komu a proč dodává, že prostě dodává proto, aby vydělal. Tedy i bankovnictví a peněžnictví nejen v tomto státě, nýbrž v celém světě svou konstrukcí, poněvadž je součástkou soukromokapitalistického systému, půjde svými zákony, t. j. zákony, které hledají zisky a výhody. Je teď ovšem třeba, aby byly paralisovány tyto zákony. Bude to boj dvou zákonů: zákona psaného, zákona republiky a na druhé straně zákona nepsaného, zákona zisku a ziskuchtivosti. Js em přesvědčen a doufám, že v tomto směru zvítězí zákon psaný, pakli, jak opakuji, bude tu pevná vůle. Kdyby tato bankovní osnova neměla jiného výsledku, než že ukázala pevnou vůli vlády, pevnou vůli parlamentu zavésti pořádek, uklidniti, kdyby dovedla odstraniti psychosu, která se dnes ve veřejnosti takovým způsobem šíří - psychosu nedůvěry, učinila by v tomto směru dosti. S tohoto hlediska jsme souhlasili s touto osnovou. (Výborně! - Potlesk.)