Na systému korupčnictví, na systému exponování se poslanců a senátorů pro banky se nic nezmění. Zásada inkompatibility, se kterou se dělal takový humbug, úplně padla, pokud se měla jejím vyslovením vyloučiti účast poslanců ve správě bank, vyloučit vliv bank na poslance a zvýšiti poctivost poslanců, jak se o inkompatibilitě psalo. Je to prostě ostudný krach demagogického povyku, který se s otázkou neslučitelnosti dělal.

A aby byla jasná velikost blamáže, třeba si vzpomenouti, jak ten hluk s inkompatibilitou začal. Začal dr Hodáč, když žádal rozhodnutí o neslučitelnosti se členstvím ve správě pojišťoven. Nár. socialisté vystoupili s návrhem neslučitelnosti se členstvím správních rad bank. Nár. demokraté odpověděli, že jsou pro to a pro více, že jsou pro to, aby se neslučitelnost vztahovala i na podniky na bankách závislé. A nár. socialisté na to navrhli neslučitelnost se členstvím správních rad bank, pojišťoven a všech průmyslových a obchodních podniků.

Dále se již demagogie hnáti nemohla, to byla nejvyšší její mez. Soc. demokraté se v této chvíli do toho vložili a řekli: "Dost té licitace, ať se rozhoduje s hlediska důstojnosti parlamentu!" Tak se také rozhodlo. Po velkém křiku a zákulisním boji dopadlo to tak, že vítězství si odnesl lidovec dr Novák, který dokazoval, že seděti ve správních radách bank je zájmem demokracie, a který učinil s úctyhodným evangelickým sebezapřením klasický výrok, že na poslance je prý beztak pohlíženo jako na neužitečné, lidem a bohu protivné tvory, a nebudou-li poslanci ve správních radách bank, že prý bude jejich neužitečnost úplnou.

V otázce inkompatibility zvítězil prostě zájem mnohonásobných členů správních rad. Nár. socialističtí a soc. demokratičtí poslanci v čele s dr Stránským, který řekl, že neslučitelnost je elementárním příkazem sebeúcty a sebezapření poslanců, nakonec aportovali, co chtěl lidovec dr Dolanský a proti čemu nemají fakticky nic ani agrárníci, ani nár. demokraté a také mnozí vůdcové sociálfašistických stran si jistě oddechnou, že je konec demagogie s neslučitelností a že jejich sinekury jsou zachráněny.

Věru, měšťácká demokracie v Československu nemohla dostati větší ránu, než byla tato věc s neslučitelností. Morální stránka demokratického režimu byla postavena do pravého světla. Mohla by to býti voda na mlýn fašismu, ale my se postaráme, aby to byla voda jen na náš mlýn a aby pracující masy poznaly, jak demokracie je služkou finančního kapitálu a jak se poslanci dávají kupovati za výnosná místa ve vedení bank, aby plnili jejich rozkazy a obstarávali zákonodárstvím jejich zájmy. Řekneme dělníkům a pracujícím masám, aby vám, pánové, řekli, až k nim přijdete apelovati na jejich obětavost, jak vy, vládní poslanci, jste byli obětaví, když jste nechtěli a nechcete obětovati ani své funkce ve správních radách bank.

Je ironií, jestliže po tom, když nár. socialisté také schválili takovéto rozřešení otázky inkompatibility, vystoupil zde včera dr Stránský, aby dával morální lekci parlamentu a doporučoval spirituální mýdlo jako záruku čistoty.

Místopředseda Zierhut (zvoní): Žádám pana řečníka, aby skončil.

Posl. Kopecký (pokračuje): Dr Stránský tak učinil, aby zachránil pochybnou reputaci poslanců mezi lidem. Je přirozené, že hněv pracujícího lidu proti měšťáckým a sociálfašistickým poslancům roste a že nikdo jejich reputaci nezachrání, poněvadž hněv pracujícího lidu neroste jen z toho, že poslanci měšťáčtí a sociálfašističtí jsou ve správních radách a mají sinekury - v tom se spatřuje pouze odměna za to, že na schůzích sice mluvíte a tváříte se tak, jako byste chtěli chrániti zájmy pracujících - ale že zde v parlamentě odhlasujete nejhorší protilidové a reakční zákony.

Jestliže včera dr Stránský vykládal, jak čestným sborem by měl býti parlament, jak by měl lid viděti v parlamentu sbor presidentů včetně se Stříbrným a Chmelíkem, myslil jsem si, co by tomuto parlamentnímu sboru řekl rolník z hladového Podkarpatska, kdyby byl včera viděl, jak laxně zamítáte naše návrhy, vyjádřující výkřik bídy a hladu, jimiž je trýzněn pracující lid Podkarpatska.

Pozdě, pánové, bycha honíte zachraňováním své poslanecké cti. Věru, jen komunističtí poslanci si nemohou stěžovati na nedostatek úcty u pracujícího lidu. Vy necháte nás, komunistické poslance, bíti pendreky, do krve týrati, zavírati, ale pracující lid ví, že se to všechno děje jen proto, že komunističtí poslanci plní poctivě svou povinnost zastánců jeho zájmů. A já myslím, že se dr Stránský nikdy nedočká, aby se ho dělnictvo Brna tak ujalo, jako se ujalo našeho soudr. Barši, když byl postaven v pondělí před brněnský soud. (Potlesk komunistických poslanců.) To ovšem jen tak mimochodem.

Fiasko demagogie s bankovním zákonem je nesporně o to větší, že sociálfašisté si pospíšili, aby své mluvení o veřejné kontrole bank rozvinuli v souvislosti s bankovním zákonem v plnou půvabnou teorii o státním kapitalismu. Byl to zvláště dr Stránský, který se snažil i včera zde dokazovati, že bankovní zákon uplatňuje státně-kapitalistický princip a že je to počátek socialisace bank. Za státní socialismus vydává dr Stránský to, že stát sanuje banky, že do bank zasahuje, pokud jde o "zvýšení odpovědnosti jejich vedení", pokud jde o "kontrolu" a o "státní zásahy v bankách" sanace potřebujících. Dr Stránský může za to se všemi ostatními vykladači státně-kapitalistického charakteru bankovního zákona skliditi jen posměch. I tomu, kdo má jen špetku národohospodářských znalostí, jest jasno, že sanace bank státem, jak se provádí bankovním zákonem, není žádný státní kapitalismus a nema se státněkapitalistickým principem nic společného. Stát sice pro banky hodně dělá a má dělati, ale všechno jen v jednom směru: hraditi ztráty bank ze státních prostředků. Bankovní zákon jen zestátňuje, nacionalisuje dluhy a ztráty bank, avšak zisky bank nezestátňuje. Ty nechá shrabovati akcionářům a bankovním ředitelům. A to má býti ten státní kapitalismus podle dr Stránského.

Dr Stránský se dovolává k podepření své státně-kapitalistické teorie článku XXXVIII, v němž se mluví o tom, že ministr financí může ustanoviti u banky jednoho nebo více důvěrníků s právem dohlížeti na hospodaření banky. My se tážeme, čím se liší toto opatření od funkce vládních komisařů, kteří již dávno v bankách jsou a kteří měli také dohlížeti na hospodářství bank? Mluvil někdo tehdy při ustanovení vládních komisařů o státním kapitalismu? A co dělali vládní komisaři v bankách? Schvalovali plně hospodářství bank, schvalovali plně hospodaření, které na konec vede k druhé sanaci. Jestliže vydává dr Stránský ustanovení důvěrníků za státně-kapitalistické opatření, je to jen házení písku lidem do očí.

S větší horlivostí se ovšem dr Stránský chytá druhého odstavce čl. XXXVIII, v němž se uvádí že, jestliže toho vyžaduje veřejný zájem, může vláda po návrhu ministra financí ustanoviti u banky správní a dozorčí výbor. Dr Stránský při tom užívá výrazu "státní komisariát", aby to znělo hodně státně-kapitalisticky, když bolševici mají své slavné lidové komisariáty. Dr Stránský však zapomněl, že lidé u nás dovedou čísti a mohou si přečísti hned v následujícím odstavci 3 čl. XXXVIII, že jak opatření, týkající se důvěrníků, jmenovaných ministrem financí, tak i opatření, týkající se dosazení správního výboru do banky vládou, potrvá jen do náležitého urovnání poměrů banky, nebo-li: dokud banka krachuje a má ztráty, dokud potřebuje sanaci, funguje v ní ten státní komisariát, ale jakmile se banka dostane s pomocí státu opět do situace výdělků a zisků, pak se správní výbor i důvěrníci, celý státní komisariát ztratí a zisky zase shrabují jenom akcionáři a bankovní ředitelé. Ten správní výbor dosazený vládou k vedení banky má pouze ten smysl, že se myslí, že veřejnost a dělnictvo spíše snesou, aby se do zkrachované banky cpaly státní peníze, když se bude moci namlouvati, že banku má vláda v rukou a že se tak pochoduje k zestátnění a socialisaci bank. Nikoliv! Nikdo a nejméně dělníci budou nalkloněni sednouti na lep tohoto podvodu se státním kapitalismem. Dělnictvo ví, co je státní kapitalism a že by se o něm mohlo mluviti, kdyby stát zestátnil nejen dluhy bank, nýbrž i jejich zisky, kdyby totiž stát vzal do rukou celý provoz bank, jako má v provozu dráhy, pošty, telegraf. To se však ani v nejmenším neděje a státi nemůže, poněvadž takovou dalekosáhlou reformu skomírající kapitalismus již vůbec není schopen provésti a nemůže se jí odvážiti.

Bankovní zákon nemění nic na hospodářském principu, nenahražuje soukromohospodářský princip správy bank státně-kapitalistickým kolektivistickým principem. Ostatně, kdyby dr Stránský sám věřil, že těmi opatřeními o kontrole bank, o stíhání ředitelů atd. se pochoduje ke státnímu kapitalismu a socialismu, jak se mohl tak lehce dopustit zrady socialismu, když schválil pozměňovací návrhy dr Hodáče a připustil změny ustanovení o kontrolním oddělení a dozorčí radě, o trestním a materielním stíhání bankovních ředitelů atd. Dr Stránský prostě i ve včerejší své řeči uplatnil řadu argumentů, o něž jsme se již přeli v ústavně-právním výboru. Dr Stránský na př. líčil, jak prý vývoj nezadržitelně směřuje k tomu, aby stát, kapitalistický stát, vlivem na banky působil k reorganisaci úvěrního systému a k výchově sociálního cítění u finančního kapitálu a k uplatnění plánovitosti v hospodářství. To je tak naivní fantasírování, že ani sebe dramatičtější a afektovanější přednes dr Stránského není schopen dodati mu vážnosti. Pro svoji fantasii si vzal dr Stránský za premissu, že stát je něco, co se jako Bůh vznáší nad hospodářstvím, nad sociální strukturou spoolečnosti, nad třídami a že tento zbožněný stát z nějakého sociálfašistického vnuknutí, rozhořčen nad hospodářským nepořádkem ve světě, zasáhne, aby finančnímu kapitálu pohrozil metlou - on říká Damoklovým mečem - a aby zjednal v hospodářství pořádek. Stát však ničím takovým není. Stát je spjat životně s hospodářským řádem, je spjat se sociální strukturou společnosti, s určitou třídou, s třídou, která hospodářsky vládne, která je hospodářsky nejmocnější, s kapitalistickou třídou a stát jest jejím nástrojem a nikoliv obráceně. Finanční kapitál není a nemůže býti nikdy objektem státních zásahů, nýbrž naopak: stát slouží zájmům finančního kapitálu jako hospodářsky nejmocnějšímu činiteli kapitalistického systému. Což to dr Stránský sám nepřiznává, když včera zde naříkavě lkal, jak Národní banka udržuje vysokou diskontní sazbu, při čemž přiznal, že není možno docíliti nápravy a že prý se musí tupě dívat, jak Národní banka umožňuje úrokové vyssávání. V čí zájmu je nyní vysoká úroková sazba? V zájmů finančního kapitálu, který mimo jiné z Národní banky samé učinil si zdroj velikých zisků. V zájmu stísněného slabšího a menšího hospodářství by bylo, jak říká dr Stránský, snížení diskontní sazby. Přesto se to však nestane. Proč se v úrokové politice Národní banky neuplatní tento zájem? Poněvadž prostě finanční kapitál je mocnější hospodářsky a dovede docíliti, aby Národní banka dělala jeho politiku. Finanční kapitál, velkobanky si zřídily Národní banku jako akciovou cedulovou banku, aby v ní měly právě nástroj svých zájmů a svého vlivu v otázce úrokové sazby atd. Národní banka slouží prostě finančnímu kapitálu. A co dělá stát? Co dělá ministerstvo financí, které má možnost zasahovat do Národní banky? Co dělá dr Trapl, stranický příslušník dr Stránského? Co dělají? Namítají něco proti tomu, co dělá Národní banka? Usilují o změnu? Nikoliv, mohli by, ale oni to nečiní, poněvadž se s politikou Národní banky plně ztotožňují. Nejsou vůbec ty útoky proti Národní bance, které se zde předstírají, demagogií, když uvážíme, že v bankovní radě sedí exponenti politických stran, které předstírají rozhořčení na vysokou diskontní sazbou? I gesto rozhorlení dr Stránského proti Národní bance je pouze takové levné gesto. Avšak na tomto případě možno ilustrovat, jak jest ilusorním každé mluvení o možnosti státních zásahů proti finančnímu kapitálu, proti velkobankám. Stejně jako je přímo směšným, když dr Stránský chce finanční kapitál, velkobanky, Preissy, Bělohříbky, Feilchenfeldy atd. atd., vychovávat k sociálnímu citu. To je tak podařené, jako chtíti, aby se žralok vzdal masožravosti a živil se vodními růžemi. To jsou naivnosti.

Dr Stránský stejně jako druzí sociálfašisté vůbec je ostatně přesvědčen, že se státním kapitalismem provozuje podobný podvod jako se kdysi provozoval s racionalisací, po válce s konsolidací, potom se stabilisací, potom s organisováním kapitálu atd. Sociálfašisté vynalezli si v teorii o státním kapitalismu jen novou metodu podvodů, o které si myslí, že se v době hospodářské krise kapitalismu na jedné straně a na druhé straně v době velkorysých úspěchů sovětské pětiletky a budování socialismu v SSSR hodí k oklamání dělnictva, aby nesáhlo k revolučnímu útoku na kapitalism a nechalo jej ještě žíti za cenu, že bude samo umírat hlady. Avšak my říkáme, že těm sociálfašistickým podvodům bude jednou a brzy konec. O to se budeme starati mimo jiné i osvětlením, že na př. i t. zv. opatření státu, jako je zestátnění bank, je možné již jenom tehdy, když se chopí moci proletariát, když již nevládnou kapitalisté. Budeme osvětlovat dělníkům, že t. zv. státní kapitalism, se kterým operuje dr Stránský, a t. zv. státní kontrola bank atd., všechna tato státně-kapitalistická opatření, prováděná v kapitalistické společnosti kapitalistickým státem nejsou nic jiného, než jenom opatření za účelem umožnění a udržení kapitalistických zisků v těžších mimořádných podmínkách, v době hospodářských bankrotů a za účelem ještě otročtějšího spoutání pracujících mas. I t. zv. státní kapitál u bank neznamená nic jiného, než že srůstá aparát státní s aparátem finančního kapitálu, že se stát svým aparátem, svou pokladnou exponuje pro zisky a zájem finančního kapitálu.

Místopředseda Zierhut (zvoní): Žádám znovu pana řečníka, aby skončil.

Posl. Kopecký (pokračuje): Prosím. Dělnictvo pochopí tyto věci a vyloží si je tak, aby sociálfašistické podvodníky hnalo s bankovním zákonem a připojilo se k našemu boji proti bankovnímu zákonu, proti tomuto dílu, pomoci krachujícímu finančnímu kapitálu na účet pracujících.

Naše linie boje v otázce bankovního zákona jest jasná. V boji proti bankovnímu zákonu sledujeme několik úkolů. Náš boj platí především úmyslům, sanovat krachující banky ze státní pokladny.

Protestujeme jménem všeho dělnictva a všeho pracujícího lidu proti tomu, aby veřejných peněz, peněz ždímaných na chudých poplatnících a pracujících vrstvách bylo používáno na sanaci bank. Protestujeme, aby státní peníze byly odnímány podpoře nezaměstnaných, sociálním a kulturním účelům a aby byly cpány do chřtánu finančního kapitálu.

Navrhujeme znovu i zde, v plenu poslanecké sněmovny, aby škrtnut byl odstavec čl. III. o státním příspěvku do Zvláštního fondu a aby cele byl škrtnut čl. XVI, obsahující ustanovení o státních zárukách za některé prostředky, svěřené bankám.

Při tom opakujeme návrh, aby bylo ministrem financí sděleno, které banky byly sanovány na podkladě bankovních zákonů z r. 1924, kolik obdržela každá jednotlivá banka na sanaci a jak se sanační podporou naložily. Tážeme se, zda-li není výsměchem všemu mluvení o veřejné kontrole bank a zda-li není skandálem skutečnost, že nelze docíliti, aby se veřejnost - a nejen veřejnost, nýbrž i parlament - během 6 let dověděly, jak se naložilo s obrovskou částkou 1600 mil. Kč, která byla věnována na sanaci bank v minulosti.

Se stamiliony státních peněz mohlo se nakládat zcela libovolně a nekontrolovaně; státních peněz mohlo se používati pod titulem sanace k provádění politické korupce, sanační peníze mohly býti lákány úplně podvodně, jak se ukázalo na případě Stříbrného v Družstevní bance. A sanace na podkladě nového bankovního zákona bude se nesporně provádět na stejném principu.

My žádáme proto, aby každé použití prostředků Zvláštního a Všeobecného fondu bylo veřejnosti vykázáno. Jest skandálem, že drobní vkladatelé mají býti přinuceni zvýšiti příspěvky do Všeobecného fondu, ale nemají se vůbec dovědět, jak jejich peněz bylo použito.

Protestujeme s největším odporem, že ministr financí má býti zmocněn čl. XLI. rozhodovat o státních zárukách za závazky bank v neomezené míře. Přibíjíme to na pranýř jako legalisování fašistického opatření a fašistického zmocnění k neomezenému používání státních peněz v zájmu finančního kapitálu.

Vypovídáme při tom nejostřejší boj všem těmto opatřením bankovního zákona a prohlašujeme, že pro tato opatření a za jejich výsledky požene pracující lid k odpovědnosti

vládu, která s těmito opatřeními vystoupila a všechny vládní strany, měšťácké i socialistické, které neslýchané sanační opatření schválily. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má dále p. posl. dr Mareš.

Posl. dr Mareš: Slavná sněmovno! Po několikaměsíční pause se nám stýská trochu po parlamentární práci. Ale je to přece jen trapný dojem, když se vracíme do parlamentu a na lavicích parlamentu nevidíme jinou osnovu, než tuto osnovu o bankovním zákoně. Jsem dalek, abych tuto osnovu podceňoval. Vrátím se k ní a k jejímu hodnocení, ale přece jen nemůžeme se zbavit trapného pocitu, že na 4 měsíce prázdnin je této osnovy poněkud málo.

Je známo, že v různých státech v těchto těžkých dobách, které mají rychlý spád a kde situace se tvoří každý den jinak, si pomáhají různě: Máme státy, kde je vyřazen parlament z práce a pracuje vláda. Máme také státy, kde je vyřazena vláda a pracuje parlament a vláda je jenom výkonným orgánem parlamentu. Ale jenom jako absurdní unikum bylo zůstaveno Československo, aby zde byl vyřazen parlament i vláda: nepracuje ani parlament, nepracuje ani vláda! A to je ten nejtrapnější pocit na celé věci. Myslím, že není třeba dlouho hledati vinníka. Veřejnost si těchto věcí velmi všímá, veřejnost o vinnících ví. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Vím ovšem, že toto suché konstatování nepomůže. To je jen rčení, ale na věci to mnoho nezmění.(Výkřiky komunistických poslanců.) Trochu viny je také tam v tom koutě (ukazuje na komunistické lavice.) Parlament sám o sobě by měl jistě hodně chuti do práce. Ústavně-právní výbor ukázal, jak by různé strany a v nich různí činitelé a odborníci dostali se ku práci, jen kdyby nás vláda něčím zaměstnala. My chceme práci, hlásíme se k ní, ale probůh, dejte nám tu práci! (Výkřiky komunistických poslanců.)

Myslím, že v poslední vesnici na Slovensku nebo Podkarpatské Rusi by si netroufal starosta, aby v této těžké době nesvolal obecní zastupitelstvo nebo obecní radu, aby se neradil s předáky obce, jak čelit této situaci, aby nehledal prostředky, aby se nesnažil zmírniti - nemluvím o tom, že by mohl odstraniti - krisi, která tu zajisté v těch zapadlých vesnicích je. Jen, bohužel, v našem parlamentě nemáme této možnosti. Celýparlament je rozdělen na osmičky, je rozložen. Domnívám se, že by bylo zapotřebí zříditi ještě jednu osmičku, aby ty ostatní osmičky popoháněla ku práci, aby jim řekla, že už je dosti toho osmičkování, že je třeba práce v těchto osmičkách a že je třeba konečného výsledku této práce, poněvadž z osmiček nic nemáme a hospodářský život venku čeká na něco jiného než na porady těchto osmiček. Domnívám se proto, že apel, který byl učiněn, byl velmi nutný a časový. Je jen třeba, aby si všechny strany řekly, že s apelem ještě nevystačíme.

Promiňte, že jsem trochu odbočil od bankovní osnovy, vracím se k ní zase. Chtěl jsem to říci jen tak na okraj osnovy. Vracím se k osnově, která podle vládního prohlášení, podle prohlášení ministra financí, podle důvodové zprávy i svým obsahem je novelisací různých zákonů z r. 1924. Pan ministr financí nám řekl a důvodová zpráva to potvrzuje, že tato osnova - a já jí přikládám zvláštní význam - má zavésti do bankovnictví pořádek. Marně bych utrácel čas, kdybych tomu chtěl oponovat. Řekl-li pan ministr financí, že v bankách pořádek nebyl, tedy tam jistě pořádek nebyl, pan ministr financí to musí nejlépe vědět.

Mám za to, že v tomto směru už osnova byla užitečná a časová, když ministr financí sám musil prohlásiti a i v důvodové zprávě to expressis verbis stojí, že v bankách pořádek nebyl, že nutno ho tam dát. Toto autentické, autoritativní zjištění mne zbavuje povinnosti, abych se o tom nepořádku v minulosti šířil obšírněji a dále.

Tyto zásahy do bankovnictví jsou také v jiných státech. Nebudu se o tom šířit. Stejným způsobem to bylo v Německu, kde stát musil obnosem 600 mil. marek zasáhnout přímo nebo nepřímo, to bylo v Rakousku, kde stát přes noc byl nucen státi se majitelem největšího bankovního ústavu Creditanstalt, to bylo v Belgii, v Americe, a v každé zemi jiným způsobem. V tomto směru netvoříme žádnou specialitu a nejsme žádným zvláštním úsekem v celém světovém hospodářství. Jenže se to dělá v každém státě jinak. Je nutno uznat, že v Německu našli pro to velkorysou linii, energii, aby tuto otázku vyřešili jakž takž pro Německo a německé poměry příznivě.

Co zavinilo tento stav bankovnictví? Jsem dalek toho, abych jednostranně obviňoval bankovnictví, že si to zavinilo samo. Nemůže býti sporu, že krise světová i zde v tomto citlivém místě zasáhnout musila a také zasáhla. Je jisto - aspoň pro mne je to samozřejmé, - že je to také důsledek té dlouholeté vleklé choroby soukromého podnikání vůbec. O tom se tu jistě nikdy nedohodnem. To je můj názor a světový názor naší strany, která tento názor zastává. To jsou dva důsledky světové krise: vleklá choroba kapitalismu a soukromého podnikání vůbec. A domnívám se, že kdybychom tu chtěli s tohoto místa znovu analysovat, co zavinilo světovou krisi, dopouštíme se každý z nás plagiátu, poněvadž jen opakujeme to, co již jinde tolikráte bylo řečeno. Kolik lidí, tolik názorů na příčiny světové krise; každý si to vykládá jinak, ale žádný z velkých učenců a národohospodářů nemůže říci na 100% správnou diagnosu celé světové krise. O to nejde, abychom ji analysovali, jde o konstatování, že světová krise nemohla zůstati bez vlivu na naše bankovnictví. Je pravda, že zde lze souhlasiti s guvernérem Národní banky dr Pospíšilem, se kterým kol. dr Macek a mnozí jiní se v lečems rozcházíme, avšak můžeme s ním souhlasiti v tom směru, praví-li, že Československo zvlášť vzácným způsobem dovedlo ukázati odolnou sílu oproti jevům, které v jiných státech řádily mnohem hůře, že zejména čsl. peněžnictví ukázalo se světlým ostrůvkem, světlým bodem v celé tísni peněžní. To nepřezíráme a můžeme přisvědčiti i ministru financí, který v ústavněprávním výboru dosti optimisticky tento moment vyzdvihoval, ale to nás nemůže nutiti, abychom si nepřiznali, co je a bylo chorobného v našem bankovn ctví, co tam bylo skutečně kazem a co tam nebylo zdravého. Naše peněžnictví v různých směrech zasluhuje ostré kritiky a nutilo vládu k různým podpůrným zásahům. Kdyby stav našeho peněžnictví byl jen důsledkem světové krise a jen důsledkem určitých dnešních zjevů, pak by nebylo bývalo potřebí sanace již před několika lety, pak nebylo by potřebí, aby banky, které nikdy sanovány nebyly, přece jen různými cestami nyní sanovány byly. Myslím, že neexistuje banka v tomto státě, která by různým způsobem, ať přímo nebo nepřímo nebyla sanována. Není dosti poctivé děliti banky na ty, které byly sanovány, které budou sanovány a které sanovány nebyly. Domnívám se, že různým způsobem a různými cestami všechny banky v tomto státě byly sanovány, jen jde o to, jak, kde a jakými prostředky. Bylo-li potřebí tohoto státního zásahu, pak jest viděti, že to nebyla jen světová krise, že to byly naše vnitřní poměry v peněžnictví, poněvadž již před léty sanace bylo zapotřebí. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Nelze mluviti paušálně, nelze odsuzovati a šmahem házeti vše do jednoho pytle, ale přece jen si tento úsek našeho národního hospodářství, toto peněžnictví vyžádalo zásahu státu, zásahu parlamentu a plodem tohoto zásahu je osnova, kterou máme před sebou na lavicích parlamentu.

Pravil jsem, že to byly různé okolnosti, které k tomuto vedly, ale jsou to také různé okolnosti, pro které stát nemůže zůstati stranou, když se jedná o naše peněžnictví. Je to potřebí říci velmi hlasitě a jasně do všech řad, a to proto, poněvadž sotva se octla řečená osnova na lavicích parlamentu, sotva se dostala ven z přítmí vládního, z temna ministerských porad, sotva se ocitla v novinách a v rukou poslanců, stala se předmětem velmi živé diskuse venku, a jest zajímavé, jakou kritiku vyvolala, jak zlomyslně a nevěcně ze zákona a zákonné osnovy vypichovali to, co se zdálo býti těmto činitelům strohé, příliš přísné, ostré a řekl bych přímo nepřijatelné. Byl vzbuzován dojem, že jde o přímou socialisaci bank. Je to směšné a je viděti, jak málo pánové rozumějí pojmu socialisace, jakoby socialisace byla totožná snad se sanací soukromého podnikání, jakoby socialisace nebyla než to, že má nahraditi špatné soukromé podnikání a ne je sanovati. Bylo působeno strašákem a parlament a zejména ústavně právní výbor měl státi pod jakýmsi dojmem příliš radikálního díla, radikálního zásahu do příliš temného úseku našeho peněžnictví, resp. národního hospodářství.

Proč se touto věcí zabývati musil parlament a stát?

Není správné, že tato osnova - alespoň tomu nechci věřiti - jest jen gestem, že by měla býti jen pláštěm pro sanaci některých bank. Tomu se mně věřiti nechce. Domnívám se, že stát tuto věc nemohl nechati stranou, nemohl si ji nevšimnouti a nepředložiti ji parlamentu proto, že se tu činí na stát a veřejné fondy určité nároky. To je známo! Ale také proto, poněvadž bankovnictví svou konstrukcí, svým zjevem v našem národním hospodářství stalo se příliš důležitou složkou, než aby stát mohl jíti kolem a parlament si nemohl nevšímati těchto chyb. Banky dnes hospodaří s miliardami svěřených peněz a s jměním malých akcionářů, vkladatelů, vlastní průmyslové koncerny, mají podstatný vliv na to, jak naše koncerny vypadají, mají vliv na zaměstnanost těchto koncernů, kdy a za jakých okolností se dělnictvo přijímá a propouští. To jsou všechno tak důležité složky našeho hospodářství, že stát, parlament nemohl zůstati stranou. Bylo dokázáno, že banky - to jest kat exochen úsek, kde soukromé podnikání mohlo dokázati, co dovede - samy sobě zůstavené nedovedly si pomoci a nedovedly se obejíti bez cizí pomoci.

Z této osnovy vznikl určitý poplach. Domnívám se, že hlavně proto, poněvadž se příliš náhle ocitla před veřejností a nebyla sdělena veřejnosti tak, aby veřejnost kritická i nekritická a tisk mohly k ní zaujmouti stanovisko. Byla, jak jsem již řekl, obestřená dlouho jakousi mlhou a tajnůstkářstvím. A mohu přisvědčiti jen kolegovi referentovi Chalupovi, když tu řekl se svého místa referentského, že to bylo křehké dílo křehkých kompromisů, a myslím, že censura se bála, aby toto příliš křehké dílo neutrpělo na zdraví, kdyby tak příliš předčasně dostalo se do veřejnosti.

V ústavně-právním výboru, v tisku i jinde byl nám stále sugerován názor, že nutno respektovati princip soukromého podnikání, že nutno smeknouti klobouk před velkým bohem soukromopodnikatelským, že nutno se brániti, aby do této sféry soukromého podnikání stát zasahoval, abychom se vyhnuli jakýmkoliv zásahům do této sféry soukromého podnikání. Bylo mluveno, že zde, zejména v bankovnictví a v peněžnictví, má rozhodovati jen obchodní morálka - tuším, že kol. Hodáč to výslovně řekl, - tedy morální princip podnikatelský, že zde mají rozhodovati kupecké zásady, při čemž však bylo zapomenuto, že tento podnikatelský duch, tato obchodní morálka, tyto kupecké zásady se nijak nebály a neštítily obrátiti se ve zlých situacích na jiné činitele o pomoc. Bylo zapomenuto, že tu byly časy a že jsou ještě pořád, kdy tento podnikatelský duch dovedl ožebračiti tisíce a tisíce chudých vkladatelů o jejich skrovné úspory, a na druhé straně, že vedoucí činitelé toho podnikatelského ducha, tohoto bohorovného podnikání soukromého, dovedli se smáti všem státním sankcím, lidským právům, - jmenuji na př. Moravsko-slezskou banku, Bohemii - dovedli se smáti přesto, že na druhé straně tisíce a tisíce vkladatelů přišlo o své peníze. Víme, že různí činitelé, vedoucí funkcionáři, representanti soukromopodnikatelského ruchu, čerta se ohlíželi po slzách vdov a drobných vkladatelů - byly to v pravém slova smyslu slzy - a šli na Podkarpatskou Rus honiti medvědy. Zde podnikatelský ruch naprosto selhal. Ať nám nikdo nekáže úctu k tomuto soukromopodnikatelskému duchu a ať nás nikdo nevaruje před zásahem do této sféry, poněvadž podnikatelský duch ztratil každé právo, aby v tomto smyslu byl respektován.