Je otázkou, zdařil-li se tento úmysl autorů. Mnozí debatéři při projednávání bankovního zákona v ústavně-právním a rozpočtovém výboru poukazovali, že bankovní zákon vyvolal opačné účinky, že nedůvěru v banky stupňoval a že zásah "nekompromitovaného a nediskreditovaného státu" je velmi pochybnou útěchou, když převážně proniklo vědomí, že s bankami to musí dopadnouti velmi špatně, když se bankovním zákonem připravuje tak rozsáhlá státní sanační pomoc.

Za projednávání bankovního zákona byli vládní koaličníci donuceni zanechati vytáček a přiznati, že hlavním smyslem a podstatou bankovního zákona je sanace krachem ohrožených bank. (Tak jest!) Vše druhé, co bankovní zákon obsahuje, jest pouze vedlejším produktem, přidaným pro oslazení sanace a pro příkrasu legislativního sanačního zásahu. Ano, sociálfašističtí zástupci musili doznat, že jde o naléhavou, rychlou pomoc bankám, a když byli tázáni, které banky potřebují sanační záchrany, odpověděl dr Stránský, že sanace potřebují všechny banky.

Nynější sanace bank nemá ovšem býti pouhým opakováním sanační akce, jaká byla provedena na podkladě bankovních zákonů z r. 1924. Děje se na daleko širším podkladě, dokazujícím, jak hluboký a rozsáhlý je proti r. 1924 nynější rozvrat bankovnictví, vyvolávaný hospodářskou krisí. Bankovní zákon zamýšlí rozsáhlou sanační pomoc bankám ve dvojím směru:

1. Rozšiřuje jednak možnost sanace bank v té formě, v jaké se děla sanace podle zákonů z r. 1924. Zvyšují se všeobecně příspěvky do Zvláštního i Všeobecného fondu. Ovšem nejvýznačnější jest, že stát zvyšuje svůj roční příspěvek do sanačního fondu o 20 milionů, to znamená, že stát bude dávat do sanačního fondu ve prospěch bank ročně 70 milionů Kč. Na podkladě takto změněných ustanovení má se věnovati 600 mil. Kč na opětovnou sanaci bank, a to vydáním dluhopisů ve výši této sumy, při čemž ovšem rozhodujícím pro úrokování a umořování těchto dluhopisů jest celkem jen státní příspěvek, zatím co banky a druhé peněžní ústavy se dovedou vždycky vyhnout placení bez tak nepatrných příspěvků do sanačního fondu.

Druhým v úvahu přicházejícím příspívatelem na sanaci jsou vkladatelé, jejichž příspěvek do Všeobecného fondu se zvyšuje na 3 % z úrokové částky, vyplácené ze všech vkladů, to jest i z vkladů drobných vkladatelů, jejichž úspory přes spořitelny a záložny vtékají do bank k jejich disposici. Dr Hodáč se snažil príspěvky vkladatelů do Všeobecného fondu vyložiti jako zcela nevinnou a vkladatelům docela prospěšnou věc; pravil, že prý si tak vkladatelé pojišťují své vklady. Tak tomu ovšem není. Ve skutečnosti znamená příspěvek vkladatelů na sanaci, že vkladatelé si mají především ušetřiti to, oč budou okradeni. Sanační akce v této staré formě, poněkud změněné za účelem rozšíření sanačních možností, však nedostačuje k sanační podpoře krachem ohrožených bank. Bankovní zákon připravuje sanaci bank v dalekosáhlejší formě.

2. Je nesporné, že podstatou bankovního zákona je ustanovení čl. XLI., v němž se zmocňuje ministr financí, aby jménem státu převzal r. 1932 za "některé prostředky bankám svěřené" státní podpůrnou záruku. Toť nejvýznamnější ustanovení bankovního zákona. Znamená mnoho, znamená libovolně mnoho. Znamená, že československý stát svými prostředky ručí, když banka nebude moci na př. splatit peníze, uložené u ní cizí bannkou, za vyplacení těchto peněz, které na konec musí vyplatit ze státní pokladny. Ustanovení čl. XLI. blíže nestanoví, za které prostředky bankám svěřené, za které formy finančních závazků bank se stát zaručuje, a nestanoví, do jaké výše přejímá stát záruku za závazky bank. To vše je ponecháno na vůli a rozhodnutí ministra financí. (Výkřiky posl. Jurana.) Ustanovení čl. XLI. je prostě ve všech směrech nejdalekosáhlejší pomocí státu ve prospěch bank. Čl. XLI. dává státní pokladnu úplně k disposici bankám, finančnímu kapitálu, aby si z ní na účet chudých poplatníků kryl podle potřeby své ztráty a zajišťoval své zisky. Je to opatření podobné tomu, co se udělalo v Rakousku po krachu Creditanstaltu, kde stát převzal za závazky zkrachovaného Creditanstaltu záruku a kde to dopadlo tak, že rakouský stát ručí již dnes za castku 1100 mil. šilinků, to jest přes 5 miliard Kč. A tak tomu může býti i v Československu podle čl. XLI. Tvrdí se, že byla provedena změna a že možnost státních záruk byla omezena. Není to však pravda. Formulace, že stát přejímá záruku jen za některé prostředky bankám svěřené, nic nemění na možnosti neomezeného rozsahu záruk. Termín "některé prostředky bankám svěřené" nevylučuje možnost, že ministr financí uzná za takové závazky bank jdoucí třeba do miliard Kč. Při tom se stanoví, že záruka státní platí pro r. 1932, to znamená, že záruky státní za závazky bank jsou již nanejvýš naléhavé. Nebylo možno docíliti, aby nám bylo sděleno, pro které banky se na r. 1932 připravují státní záruky, ale můžeme bezpečně předpokládati, že v nejbližších měsících nastanou u nás události, za kterých bude stát zasahovat, aby penězi poplatníků zachránil velké banky, jako tomu bylo u Creditanstaltu a u říšskoněmeckých bank. Možnou situaci lze si představiti: banka se bude hroutit; ministr financí převezme záruku třeba za stamilionů a bude pak ze státní pokladny cpát stamiliony, eventuelně miliardy do chřtánu finančního kapitálu. Odůvodnění, že to vyžaduje veřejný zájem, si ministr financí vždycky najde. O tom ostatně o všem volně může rozhodovati jen ministr financí. Formulace, že stát má převzíti záruku jen za "některé prostředky" bankám, není tedy žádnou podstatnou změnou a má pouze ten smysl, že ministr financí může na př. libovolně rozhodovati, že stát přejímá záruku jen za splacení pohledávek na př. cizího zahraničního kapitálu nebo za některé závazky bank, jdoucí ve prospěch některé skupiny velkého kapitálu, tak jako vůbec se touto formulací umožňuje, aby ministr financí mohl rozhodováním o státní záruce protežovati některou skupinu finančního kapitálu proti druhé a zároveň stupňovati čechisaci kapitálu neboli upevňovati hegemonii českého finančního kapitálu. Tyto ohledy na zájmy velkokapitálu to budou, které budou rozhodovati o uplatnění státních záruk. V žádném případě není tu rozhodující vůle zajistiti státní zárukou zájmy drobných vkladatelů.

O bankovní zákon byl celkem veden při jeho projednávání a v zákulisí vládní koalice zdlouhavý a hlučný boj, avšak proti sanaci bank, proti tomu, co je podstatou bankovniho zákona, postavili se jedině komunisté. Všechny strany měšťácké, vládní i oposiční, a všechny strany sociálfašistické schvalovaly bezvýhradně sanaci bank, schvalovaly, aby z peněz vyždímaných státem na pracujícím lidu kryly se ztráty bank a zajistily jich zisky. Za sanaci bank se nejhorlivěji a nejhouževnatěji bili sociálfašisté, kteří tu nejpříkladněji dokázali, že jsou nejdůslednějšími zastánci zájmu finančního kapitálu. Sociálfašističtí zástupci vzali na sebe i ten troufalý úkol, vykládat sanaci bank jako opatření pro dělnictvo a pro pracující lid docela prospěšné. Tuto sociálfašistickou linii obrany a výkladu bankovního zákona uplatňovali hlavně nár. socialisté v čele s dr Stránským a němečtí soc. demokraté v čele s posl. Hackenbergem. Čeští soc. demokraté tuto linii poněkud rušili - nikoliv snad ve směru odmítání sanace bank, nýbrž náznaky, že jde o věc finančního kapitálu, o věc bankéřů. Učinil to soc. dem. posl. dr Mareš, když vytýkal dr Stránskému, proc se tak exponuje v obhajobě bankovního zákona, že by to měl přenechati měšťáckým zástupcům, poněvadž je to "tua res" - tvoje věc, prohlásil dr Mareš, obrácen k měšťáckým zástupcům.

Proti bankovnímu zákonu vystoupil s kritikou i soc. dem. posl. dr Macek, nikoli však proti sanaci bank a nikoli s kritikou protikapitalistickou, nýbrž s kritikou legistické úpravy bankovního zákona, nazvav bankovní zákon nejožehavějším dílem po legistické stránce, což je příznačné, je-li známo, jak "Právo lidu" vynášelo honosivě bankovní zákon jako velké zákonodárné dílo, na němž hlavní zásluhu připisovalo práci ministra spravedlnosti dr Meissnera. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) Trvalo určitou dobu, než se čeští soc. demokraté při projednávání bankovního zákona sehráli s nár. socialisty a německými soc. demokraty, aby tak pod vedením dr Stránského harmonicky tvrdili sociálfašistickou muziku při obhajobě bankovního zákona. Sociálfašisté založili obhajobu bankovního zákona na několika thesích, na několika tvrzeních dokazovali, že sanace bank je nutná nikoli prý v zájmu bank, nýbrž v zájmu dělnictva, poněvadž zhroutí-li se prý bez pomoci státu banky, zastaví se prý továrny, jež jsou bankami financovány, a dělnictvo ztratí práci a chleba. Sociálfašisté zkrátka tvrdili, že jsou proto pro sanaci bank, aby zachránili dělnictvu práci a chleba. Tato argumentace je nesporně obratně volena a schopna zmásti neprozíravé lidi.

My jsme proto věnovali hlavní energii na odhalení pravdy v této otázce. A apelujeme i odtud na dělnictvo, aby uvážilo, co je pravdou a jak lichou jest argumentace sociálfašistů. Dokazovali jsme a dokazujeme, že sanace bank je věcí a zájmem finančního kapitálu, který přes banky dostal dostal do své moci většinu průmyslu a vládu nad celým hospodářským životem a který tímto systémem hospodářské nadvlády dovršil formu kapitalistického vykořisťování, a to nejen vykořisťování statisíců, milionů dělníků, nýbrž i vyssávání a hospodářské ubíjení druhých pracujících vrstev, rolníků, živnostníků a vůbec maloburžoasie, při čemž tento systém vlády finančního kapitálu umožnil čsl. buržoasii podmaniti si území cizích národů, pronikat s kapitálem do cizích území a na tom založiti imperialistickou moc a imperialistickou úlohu Československa. Vláda finančního kapitálu - toť dovršení kapitalistické třídní diktatury, dovršení kapitalistického vyssavačství. Podporovat jakkoli banky znamená podporovat nejhorší systém kapitalistického vykořisťování, udržovat pouta, ve kterých úpí masy pracujícího lidu, jeho naprostá většina. My stavíme dělnictvo do nejostřejšího boje proti vládě finančního kapitálu, nikoli snad s přáním, aby se kapitalistické hospodářství vrátilo k formě volné konkurence, aby továrny se vymanily z vlivu a řízení bank a aby se vrátila forma vlády průmyslového kapitálu, forma samostatného individuelního kapitalistického vlastnictví nad průmyslem a nad továrnami, nikoli, toho si nepřejeme, to by byl boj proti finančnímu kapitálu se stanoviska reakčního vývoje. My bojujeme proti finančnímu kapitálu s cílem: Povaliti kapitalismus vůbec a přijíti k dokonalejšímu výrobnímu a hospodářskému systému, než je monopolní kapitalismus, přejíti prostě k budování socialismu. Tento přechod je ovšem možný jen cestou revolučního povalení třídní moci buržoasie, jež právě pod vlivem vlády finančního kapitálu nabývá stále více podoby otevřené fašistické diktatury.

My povedeme dělnictvo do revolučního boje proti vládě finančního kapitálu stále a důsledně. Sanace bank nic nemění na našem třídním stanovisku. Krachující a sanované banky zůstanou pevností finančního kapitálu, zůstanou zřídlem kapitalistického vykořisťování, stejně jako prosperující banky. Naše stanovisko k sanaci bank je: Je věcí kapitalistů, chtějí-li bance, ohrožené krachem, pomoci ze svých peněz, chtěla-li by na př. Živnobanka ze svých zisků pomoci bance, která krachuje. Avšak bankovní zákon zamýšlí sanaci jinak; bankovní zákon mobilisuje na pomoc krachujícím bankám finanční prostředky státu, peníze chudých poplatníků, mobilisuje na sanaci bank i peníze drobných vkladatelů, a přes spořitelny, raiffaisenky a úvěrní družstva mobilisuje na sanaci bank peníze malorolníků, živnostníků a dělníků.

A zde je právě bod, kdy sanace bank přestává býti věcí jenom finančních kapitalistů a stává se věcí dělníků, drobných vkladatelů, malorolníků, živnostníků, prostě věcí všeho pracujícího lidu, zde stává se věcí všeho pracujícího lidu ve smeru nejostřejšího odporu proti sanaci bank.

Tady můžeme podati důkaz, jak sociálfašisté vykládají vědomě falešně význam sanace bank. Vládní socialisté na př. říkají: "Záchranou bank za státní pomoci zachrání se prý práce a chléb dělnictvu." My pravíme, že je to vědomý klam! Viděli jsme, jak včera dr Stránský vystoupil na tribunu a jako spasitel volal k dělníkům: "Dělníci, nebojte se, že hospodářská krise kapitalismu vám vezme práci a chleba, nebojte se, že se kapitalistické hospodářství hroutí, nebojte se, že se omezuje práce, že se továrny zastavují, že hrozí zavřením, nebojte se! Ať se to všechno hroutí, ať to všechno krachuje, dělníci, nebojte se, my to všechno zachráníme státní pomocí, my to všechno zachráníme sanací bank."

A právě dr Stránský, aby omluvil sanační zákon a zároveň aby vzbudil ilusi v jeho mesiášský význam, líčí najednou státní pokladnu v ideálním stavu; stát je podle jeho slov schopen svými penězi sanovati všechny krachující banky, všechny krachující průmyslové a obchodní podniky, prostě celý krachující kapitalismus.

A zatím co dr Stránský líčí tak silácky kapacitu státní pokladny, vidíme, že se ve svém ministerském křesle choulí p. ministr financí dr Trapl s velikou skromností, dívá se strastiplně, jak státní pokladna je prázdná, hledá, kde by se na účet sociálních úkolů státu uspořilo několik milionů, a přemýšlí, jak by do prázdné a deficitní státní pokladny sebral peníze zvyšováním spotřebních daní a zvýšeným daňovým vysáváním dělníků, živnostníků a všeho pracujícího lidu.

Může býti někdo tak naivním, aby věřil, že stát je finančně schopen sanovati a zachrániti všechny banky a zahraditi kapitálové ztráty hospodářství, když činí již dnes přes 5 miliard? Nikoli! Krachující banky, krachující soukromovlastnický kapitalistický řád hospodářský není schopen nikdo zachrániti, a ten, kdo mu pomáhá, je také strhován pouze do krachu.

Jestliže se stát exponuje v zájmu sanace bank, neznamená to nic jiného, než že se finanční důsledky krise bank přenášejí na státní finance a že sanace bank bude stupňovati krisi státních financí.

Aby stát mohl krachujícím bankám pomoci, bude ještě více spořiti, bude vyhazovati další tisíce státních zaměstnanců na dlažbu, bude bráti práci a chleba desetitisícům lidí, bude odbourávati požitky a práva stát. zaměstnanců, bude snižovati výdaje na sociální a kulturní účely a bude zvyšovati spotřební daně, zdražovati živobytí pracujícímu lidu, bude dlužné daně ještě bezohledněji vymáhati na živnostnících a malorolnících a bude daně zvyšovati. A to že znamená, že státní sanace bank zachrání práci a chleba dělníkům a že bude pracujícímu lidu prospěšnou? Není to hrozný podvod, když pomyslíme, že v době, kdy se stát připravuje cpáti bankám na sanaci stamiliony, v téže době ministr soc. péče dr Czech odnímá hladovým nezaměstnaným žebračenky?

Nikoli! Státní sanace bank nezachrání a nedá dělníkům práci. Naopak, sanace bank bude podnětem, aby se mnohé průmyslové podniky v zájmu t. zv. ozdravění hospodářství bank odbouraly, a stát to bude, který bude toto odbourání průmyslu nařizovati a dělníky zbavovati práce. Rakouský Creditanstalt se sanoval podobně za státní záruky, také se říkalo, že v zájmu záchrany práce pro dělníky, ale viděli jsme, že přes sanaci Creditanstaltu jenom na území Československa byla uzavřena řada továren, na nichž byl Creditanstalt zúčastněn. Sanace bank znamená částečnou náhradu ztrát, znamená udržování ztrátového hospodářství a žádné zajištění dalšího kapitalistického hospodářství.

Takové jsou vyhlídky ze státní sanace bank. Stát bude sanovati banky, ale poněvadž má sám deficit, může to učiniti jen tak, že bude na sanaci vydávati fůry státních dluhopisů, které bude lze eskontovati u Národní banky, avšak to bude znamenati zase inflaci, takovou finanční formu sanace, že to odnesou opět pracující masy: dělníci ve znehodnocení mzdy, ve snížení životní úrovně, drobní vkladatelé v poklesu hodnoty svých vkladů, rolníci v poklesu hodnoty svých úspor a v dalším cenovém rozvratu. Ať v té či oné formě, v každé formě bude se díti sanace bank ze státních prostředků na účet širokých pracujících mas.

A proto my mobilisujeme pracující masy, aby se bránily, aby se postavily proti sanaci bank a nedopustily, aby umělým krmením finančně-kapitalistických žraloků ze státní pokladny byl udržován kapitalistický řád a přepychový život peněžních magnátů na účet stupňovaného vyssávání a útlaku pracujících. Proto my mobilisujeme zvláště dělnictvo, aby odmítlo sociálfašistický podvod a klam a aby nevidělo záchranu práce a chleba v sanaci bank, nýbrž v boji proti finančnímu kapitálu, sanovanému a finančně podpíranému kapitalistickým státem, v boji za odstranění celého kapitalistického výrobního systému, jehož bankrot a nemohoucnost dokazuje nejvýrazněji právě bankrot bank, těchto nejpyšnějších a nejmocnějších institucí kapitalistického hospodářství. My při tom musíme konstatovati, že českoslovenští sociálfašisté překonali v obhajobě sanace bank tentokráte své vzory z Německa a Rakouska. Tarnow a Otto Bauer se neodvážili dokazovati, že sanace banky je věcí dělnictvu prospěšnou a že se neděje na účet pracujících, jako si to troufají tvrditi naši sociálfašisté dr Stránský, Hackenberg a spol., nýbrž němečtí a rakouští sociálfašisté zaujali stanovisko: sanace bank ze státních prostředků je věcí krajně nepříjemnou, ale musí prý býti využita, aby přes státní sanační zásah se zajistilo, že banky se dostanou pod veřejnou kontrolu, postupně pak pod správu státu a touto cestou státní kontroly a správy bank, touto cestou státního kapitalismu se pak banky stanou rozhodující pákou pro přechod celého hospodářství od kapitalismu k socialismu. Naši sociálfašisté dělali obojí, kombinovali obhajobu státní sanace bank s demagogií o zavádění státní kontroly nad bankami, s demagogií o uplatnění státně-kapitalistického principu při sanační akci pro banky.

A tu se dostáváme k druhé hlavní thesi sociálfašistů při jejich obhajově bankovního zákona. S bankovním sanačním zákonem spojili vládní socialisté velikou kampaň, jejímž účelem bylo učiniti sanaci bank stravitelnou pomocí přísady o kontrole bank; stíhání a ručení bankovních ředitelů a pomocí přísady "státně-kapitalistického" bluffu. Zatím co se bankovní zákon pekl v nejtajnějším byrokratickém zákulisí ministerstva financí a spravedlnosti a zatím co se o bankovním zákonu nesmělo říci slovo v souvislosti s kritickou situací bank, poněvadž každé takové slovo potlačila censura dr Meissnera, kombinovaná s neústavní hospodářskou censurou orgánů ministerstva financí - zatím co se o bankách a bankovním zákonu šířily nelegálně všechny možné pověsti - bouřil sociálfašistický tisk, jak prý se zatočí s bankovními řediteli, jak prý se znemožní jejich diktatura, jak se znemožní jejich bohatnutí, jak prý budou zredukovány jejich vysoké platy a výdělky, jak prý se budou bankovní ředitelé vyhazovati a propouštěti jako služky na hodinu, jaká přísná veřejná kontrola bude prý nad bankami zavedena, aby bankovní ředitelé hospodařili v zájmu celku a ne svých kapes, jak prý budou bankovní ředitelé, členové správních rad celým jměním svým a svého příbuzenstva ručiti za hospodářství a hlavně vklady, jak prý jim za všechno bude hroziti kriminál, a když to ani pak nepůjde, tak prý vedení a správu bank vezmou do rukou státní orgány, které budou banky spravovat v zájmu celku a udělají z bank základ k socialismu. To vše sliboval sociálfašistický tisk o bankovním zákonu. A když se osnova bankovního zákona octla na světle veřejnosti, bylo po jejím přečtení ve veřejnosti vedle rozhořčení i hodně smíchu, smíchu nad tím, jak bankovní zákon splňuje, co sliboval, jak splňuje slibovanou kontrolu stíhání ředitelů a ten "státní kapitalismus". Demagogické tažení sociálfašistů, v jehož zájmu obětoval ministr financí dr Trapl svoji reputaci, utrpělo již při publikování osnovy bankovního zákona kolosální fiasko. I měšťácký tisk a vážné hospodářské časopisy musily osnovu bankovního zákona hodnotiti tak, že napsaly: "V podstatě jde při bankovním zákoně o sanaci bank, o zvýšení příspěvků do Zvláštního a Všeobecného fondu, o zvýšení státního příspěvku na sanaci bank a o čl. XLI., jednající o státní záruce, o to jde v podstatě, avšak to, co bylo přidáno do bankovního zákona, aby se sanace okrášlila, učinila stravitelnou, je tak křiklavě hloupou a neobratnou demagogií, že to bučí." Ano! Sociálfašisté chtěli s bankovním zákonem dělat velkou demagogii, aby oklamali zvláště dělnictvo, avšak důkladně se pořezali. Efekt tohoto bankrotu sociálfašistické demagogie je, že po změnách, které na původní osnově byly provedeny ústavně-právním výborem, nezbylo z velkých hrozeb proti bankovním ředitelům, ze slibů veřejné kontroly bank a "státního kapitalismu" takřka nic, takže dr Hodáč, který všechny změny většinou inspiroval, mohl na konec projeviti s bankovním zákonem spokojenost, zatím co soc. demokratický zpravodaj Chalupa naříkal nad neslavným torsem sociálfašistické demagogie a zatím co prof. Macek i po všech těch změnách klel, že zákon zůstává po legistické stránce ohavným dílem, a zatím co dr Rosche uzavíral tu mrzutou historii projednávání bankovního zákona návrhem, zda by nebylo lepší vůbec bankovní zákon stopiti a předložiti jen zákon o sanaci bank. My jsme rádi, že jsme tomu neslavnému pohřbívání sociálfašistické demagogie byli přítomni a že můžeme dělníkům ukázati, jak sociálfašisté utekli téměř ode všeho, čím chtěli operovati, aby dělnictvo klamali. Co zůstává v nynější úpravě bankovního zákona na př. z gesta velkých hrozeb proti bankovním ředitelům? V kampani, předcházející publikování bankovního zákona, slibovali sociálfašisté na př., jak prý budou bankovní ředitelé, členové správních rad atd., ručiti materielně za bankovní hospodářství a za vklady. Ještě včera tím dr Stránský operoval. Toto ručení bankovních ředitelů za vklady vypadá však ve skutečnosti tak, že za všechny vklady ručí bankovní ředitel jen 1/4 akciového kapitálu banky. Živnobanka má miliardové vklady, ale její vládce dr Preiss ručí za miliardové vklady Živnobanky jen 1/4 % 300 mil. akciového kapitálu Živnobanky, to znamená jen ve výši 750.000, ačkoliv se dr Preiss jako ředitel Živnobanky mohl státi a asi se stal třeba 100násobným milionářem. Prostě, bankovní ředitel může vydělávati desetimiliony ročně, banka může míti miliardové ztráty, které postihnou vklady, ale bankovnímu řediteli se nechají jeho vydělané stamiliony a ručí za vklady jen směšnou částkou. Hrozba materielními zárukami vůči bankovním ředitelům nemohla jistě dopadnouti žalostněji a směšněji, tím spíše, že vládní socialisté přijali na konec Hodáčův návrh, podle kterého se doba možnosti uplatňování ručení omezuje na dobu 6 let, od toho roku, kdy členové představenstva a bankovní ředitelé přestali funkci vykonávat. Slibovalo se, že bankovní ředitelé budou moci býti propouštěni jako služky na hodinu. Dopadlo to po provedené změně tak, že, je-li se členy představenstva a řediteli uzavřena služební smlouva na neurčitou dobu, platí výpovědní lhůta 6měsíční. Hrozilo se, že příbuzní bankovních ředitelů, kteří slouží ke krytí kšeftů bankovních ředitelů, nebudou směti obchodovati s bankou. Dopadlo to tak, že vládní nařízení může připustiti výjimky u příbuzných bankovních funkcionářů. Hrozilo se, že se bankovním reditelům zatrhne, aby mohli míti desítky správních radovství. Bankovní zákon jim dovoluje, aby mohli míti správních radovství deset, při čemž je jasno, že bankovní ředitelé podle svého vlivu vyberou si deset nejvýnosnějších správních radovství, na druhá místa nastrčí své příbuzné a známé "strohmanny" a nevýnosná místa strčí podřízeným. Poněvadž dozorčí rada jest jejich nástrojem, docílí bankovní ředitelé vždy, aby odměna za jejich správní radovství v různých podnicích byla tučná a vynahradila jim event. ztrátu počtu správních radovství. Pokud jde o členy správních bank bez služební smlouvy, mohou míti 15 jiných správních radovství.

Bankovním ředitelům hrozilo se kriminálem. Dopadlo to tak, že bankovní funkcionář, který vědomě nebo z hrubé nedbalosti způsobí bance ztráty, bude trestán jen za přečin vězením od 14 dnů do jednoho roku a peněžitým trestem jen do výše 100.000 Kč, i kdyby způsobil ztráty stamilionové a sám v bance vydělal desetimiliony. Aby stíhání bankovních ředitelů a bankovních funkcionářů stalo se pochybným, ponechává se rozhodnutí o trestání různých deliktů dohlédacímu úřadu veřejné správy.

Tak žalostně a směšně to tedy dopadlo s gestem hrozeb proti bankovním ředitelům! Nic se jim nestane, nic se nezmění. Vládní socialisté aportovali stydlavě na konec všechny pozměňovací návrhy dr Hodáče a zamítli naše návrhy, aby na př. za vklady drobných vkladatelů ručili členové představenstva, dozorčí rady, bankovní ředitelé a jejich náměstkové celým svým jměním a jměním svých manželek a dětí a aby za vědomé způsobení ztrát, postihnuvších drobné vkladatele a nižší bankovní zaměstnance, byli trestáni jako za zločin žalářem do 5 let a konfiskací všeho jmění. Neboť, co by drobní vkladatelé nejraději učinili bankovním ředitelům ve chvílích krachu? Nejraději by je oběsili. Avšak buržoasní socialisté nedají bankovním ředitelům, i když jsou to často vyložení zlodějové, ublížiti, jak tomu bylo na příklad v bance Bohemii. Mají na ně pro nejhorší zločiny a zlodějny jen trest jako za přečin.

Tak skončilo toto demagogické tažení sociálfašistů, vedené ve znamení hesla "Hrr na bankovní ředitele!", aby byla odvedena pozornost pracujícího lidu od sanace bank a od boje proti systému vlády finančního kapitálu.

Stejně žalostně to dopadlo s gestem kontroly bank, s nímž vládní socialisté dělali nemenší demagogický humbug. Hlavním rysem sociálfašisty hlásané slibované kontroly bank mělo býti podle původního znění osnovy, že dozorčí rada se měla státi kontrolním orgánem samostatné pravomoci proti správní radě banky. Kontrolní oddělení banky, součást bankovního aparátu, mělo býti podřízeno dozorčí radě. Nezůstalo z toho nic. Vládní socialisté přijali i v této věci pozměňovací návrh dr Hodáče a tak změněné znění zákona stanoví, že kontrolní oddělení banky bude opět plně podřízeno disposicím správní rady a bankovních ředitelů, čímž se rozplývají všechny řeči o dozorčí radě jako orgánu veřejné kontroly bank.

Demagogie s veřejnou kontrolou bank se odhalila i v jiné důležité stránce. Když nár. socialisté vystoupili před časem se svým návrhem na reformu bankovnictví, slibovali, že jako bezpodmínečnou zásadu kontroly bank budou uplatňovati zásadu publicity, slibovali zásadu, aby se o věcech bank mohlo veřejně mluviti, bankovní kšefty kritisovati, bankovní zlodějny odhalovat a podobně. Tak prý bude - psal nár. socialistický list - zaručeno, že banky budou postaveny pod kontrolu veřejného zájmu. My však musíme konstatovat, že nár. socialisté od zásady publicity na celé čáře utekli a společně s měšťáky a soc. demokraty usnesli tuto osnovu bankovního zákona, která pro banky zdůrazňuje jako nejvyšší příkaz: bezpodmínečné respektování obchodního tajemství, naprostou mlčenlivost o všech obchodech a záležitostech bank.

Bankovní zákon nezapomíná při žádné věci tuto povinnost mlčenlivosti ukládati. Ukládá ji vedoucím bankovním funkcionářům stejně jako všem zaměstnancům banky a hrozí za porušení příkazu mlčenlivosti a obchodního tajemství tresty, okamžitým vypovězením ze služby. Prostě zde máme tu ukázku veřejné kontroly, slibované vládními socialisty. V bance se může krást, banka může okrádat, může korumpovat, podvádět, falšovat, banka může připravovati na věřitele a vkladatele zločiny, ale nesmí se nic o tom do veřejnosti prozraditi pod hrozbou trestů. Tak prostě vypadá skutečnost bankovního zákona.

Demagogie s bankovním zákonem měla prostě trvání jen od publikování osnovy zákona až k jeho definitivní úpravě, ve které není již téměř ani stopy po gestech předstíraných hrozeb proti bankovním ředitelům a veřejné kontrole. Bankovní kruhy, jichž mluvčí se při definitivní stylisaci tak vydatně uplatnili, pokládaly původní ustanovení zákona za taková, že by jejich demagogický účel, určený k oklamání dělnictva, nevyvážil obtíže, jež by tato demagogie mohla zbytečně působiti.

Jen mimochodem chci poznamenati, že totální krach utrpěla i demagogie s inkompatibilitou. Ustanovení o inkompatibilitě dopadlo po velikém tahání nakonec tak, že neslučitelnost byla vyhlášena pouze na členství správních rad, ale nikoli na členství dozorčích rad. To znamená, že pro poslance a senátory byly zachráněny sinekury, jež představuje účast v bankách. Jest jasné, že členství v dozorčích radách bude pro poslance a senátory stejně výnosné jako členství správních rad. Změna bude spočívat pouze v tom, že ze správních rad se budou stěhovati poslanci do dozorčích rad a že se p. dr Dolanský s 50 správními radami bude stěhovat do 50 rad dozorčích a že prostě ve správních radách se uvolní místo pro jiné činitele politických stran, kteří nejsou poslanci.