Že právě my Němci máme po této stránce některé pochybnosti, nebude nám nikdo moci zabrániti. Dosud při všech těchto správách fondů musili jsme s politováním konstatovati, že jsme všude přišli zkrátka, a musím i dnes říci, že máme přece živé přání a že vznášíme odůvodněný požadavek, abychom v rozličných kuratoriích byli zastoupeni nikoliv podle počtu našich hlav, nýbrž podle naší hospodářské síly. V kuratoriu Všeobecného fondu, složeného z 12 osob, byli jsme my Němci zastoupeni 2 členy, v 17členném kuratoriu Zvláštního fondu měli jsme my Němci 1 zástupce. Rád bych jen doufal, že se nyní při novém složení těchto kuratorií fondů, při rozmnožení míst kuratorů, bude přiměřeně přihlížeti k Němcům a že příslušná resoluce nepůjde cestou všech jiných resolucí, nýbrž bude skutečně provedena. To jest to zahanbující, že se zde s velkou pílí vypracovávají resoluce, které přijímá ohromná většina sněmovny, často skoro jednomyslně, resoluce, které by měly býti pro příslušná ministerstva směrnicí, resoluce, které však tato ministerstva krátce házejí do koše. (Výkřiky.) Dosud jsem se ještě nedožil toho, aby byly resoluce nějak slavily své vzkříšení v nařízeních ministerstev nebo snad v návrzích zákonů. Poukazuji jen na stále jednomyslně usnášenou resoluci soc. politického výboru a sněmovny, že každé provisorium v bytových věcech má býti konečně tím posledním a že až toto provisorium uplyne, má se předložiti konečný zákon. Máme zde tedy některé národnostní pochybnosti a velice by mne těšilo, kdyby snad v tomto roce mohla mi býti dokázána nepravda, že by totiž moje pochybnosti byly vyvráceny. To by bylo pro mne velmi velké dostiučinění.

Podle důvodové zprávy a podle prohlášení pana ministra financí jest hlavním účelem tohoto zákona zase probuditi pokleslou důvěru obyvatelstva k peněžním ústavům. Považujeme takové podnikání za velice nutné, ale zdali tento zákon skutečně splní tyto naděje, dnes ještě nevíme. Vždyť to jest částí katastrofy, že obyvatelstvo zadržuje své peníze doma, místo aby je na úroky a úroky z úroků svěřilo peněžním ústavům. Ale zdali tento zákon vyláká z punčoch zastrčené koruny, toho dlužno vyčkati a mám také stran toho nemalou pochybnost. Otřesení této důvěry způsobily rozličné události poslední doby. Nemohu tvrditi, že by chování bank bylo takové, že by jím byla tato důvěra vzrostla. Vedení celého našeho peněžnictví má těžkou vinu na tomto poklesu důvěry. Vzájemné soutěžení, radost z nehody jednoho, která se konečně stala i nehodou druhého, přispěly často k otřesení této důvěry. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Mimo to jest ještě tak zvaná sanace často jakýmsi fantomem i podle dosavadních method fondů. Sanace se provádí teprve po dlouholetém churavění, po moratoriích, po uzavření bankovních přepážek a vůbec: místo aby se sanace provedla v době tísně, aby se zabránilo neštěstí, aby se zmírnila panika a čelilo jejímu přeskočení na jiné peněžní ústavy, jsou ustanovení taková, že sanace přichází v době, kdy pacient doslova často již skonal. Připomínám jen, že předpisy zní tak, že na příklad teprve před dvěma dny mohla býti podána žádost o sanaci litoměřické Lidové banky, která musila zavříti své přepážky již 30. září loňského roku. Byrokratické předpisy jsou tak nehorázné, že sepsání žádosti o sanaci a opatření příslušných dokladů zabírá přes 5 měsíců času. Že hospodářství schází přímo ve psí a že sta, tisíce vkladatelů stávají se obětí exekutora, jest vedlejší věcí. Sanuje se v době, kdy nemocný doslova již zemřel. Tím ztrácí celá sanační akce ráz pomoci. Proto žádáme, aby se fondy odbyrokratisovaly, aby byly pohyblivější, zvláště v dobách paniky. (Posl. dr Luschka [německy]: Stejné právo pro všechny!) Stejné právo pro všechny, to jest ovšem zásada, kterou nenacházíme ve státním znaku. Jest sice obsažena v ústavě, ale to jest také jediné místo, kde lze nalézti stejné právo. V životě venku se nám v tom brání.

Ke zmenšení důvěry přispěly také velmi mnoho pověsti, které kolovaly o tom, že stát zamýšlí sáhnouti na vklady atd. Vláda sice vydala dementi, ale byli bychom čekali, že toto dementi bude vydáno ve formě přesvědčivější, silnější. Neboť obyvatelstvo míní: Koluje-li nějaká zpráva, jest nejistá tak dlouho, až jest popřena. Takovou vážnost má státní popírání a příčinou toho jest, že se popírání tak zneužívá, že se lid považuje za oklamaný. Připomínám zde velké dementi v předvánočních dnech, kdy předseda vlády a ministr financí všem deputacím státních úředníků s prsty povznesenými k přísaze prohlašovali, že nikdo nepomýšlí na to, snížiti jim platy nebo odníti vánoční přídavky, co bylo přímo líčeno jako zločin proti státu. A ještě neuschla tiskařská barva na tomto dementi, a měli jsme již přesně v rukou vládní návrh, který zaváděl všechno to, co se vůči státním úředníkům popíralo.

Ke zvýšení neklidu přispěl také v poslední době zvláště soc. demokratický návrh, aby byla zavedena 10%ní daň z výnosu kapitálu. To lidi poplašilo a jest zapotřebí nekonečného vysvětlování, aby se lidem vyložilo, že není míněn kapitál, nýbrž jen úroky. Ale lidé říkají: "S úroky se začíná, pak dojde na kapitál, to již víme, atd." Tak soc. demokratická strana svým agitačním návrhem - nějakého dalšího účelu tento návrh nemá, než aby byl čistě demagogický a agitační, aby zahalil bídu vládní politiky - zasadila peněžnictví těžkou ránu a pyká se za to u přepážek lidových peněžních ústavů, když lidé přicházejí s knížkami, aby si vybrali své peníze, poněvadž zde jedna strana pro agitaci vrhla tento návrh do sněmovny.

Přiznávám, že zákon má ustanovení, která skutečně zvyšují dosavadní jistotu vkladů. Již zvýšení peněz fondů může zaručiti lepší a vydatnější sanaci. Jistě jest i zvýšení odpovědnosti vedoucích bankovních úředníků a zvětšení povinného ručení vedoucích orgánů závazkem, který se nezastavuje před soukromým jměním ředitele, nýbrž sahá dokonce až k nabytému jmění manželky; to jsou jistě věci, které, i když dávají k disposici menší prostředky, přece s druhé strany musejí u vedoucích orgánů probuditi zvýšený pocit povinnosti, poněvadž musejí také pykati. Od jiných trestních ustanovení si tak příliš mnoho neslibuji. Mají po mnohé stránce čistě trýznivý ráz.

Vítáme, že se snižují ohromné příjmy bankovních ředitelů. Tyto příjmy přece často byly přímo dráždivě vysoké a vyvyšovaly se tak nad všeobecnou výdělečnou úroveň, že i větší hospodářská inteligence sotva by mohla je opravňovati. Často se zdálo, jakoby tyto banky byly utvořeny skutečně jen k užitku a prospěchu několika lidí, kteří mimo to se ještě uměli přenésti přes všechna nebezpečí a možnosti, že se banka octne ve špatné situaci, neboť uzavírali podivné smlouvy, které jim i po úplném zhroucení zajišťovaly nutné prostředky a pense na útraty akcionářů a vkladatelů. Bylo faktem, že čím hůře na tom banka byla, tím lepší smlouvy s řediteli byly vypracovány. Nejlepší příklad máme u Creditanstalt ve Vídni, kde si jednotliví ředitelé vymínili pense až do 60.000 dolarů ročně, jako Shylockové dovolávají se své smlouvy a nyní chtějí přímo vyřezati maso z vkladatelů. Že se to překazilo a že jest podle zákona možno takové smlouvy zrušiti a prohlásiti za neplatné, jest jistě předností tohoto zákona.

Možnost vypověděti služební smlouvy jest omezena na vedoucí úředníky. Dnes ráno na mne zvlášť zaútočil zde posl. Schweichhart pro můj požadavek, aby se mohly vypověděti smlouvy i jiným úředníkům, octne-li se ústav v likvidaci. Máme totiž dosud zjev, že se na příklad nějaká banka na velikonoce uzavře, úplně zastaví provoz, že likvidaci zahájí jiný ústav, ale že služební smlouvy s jednotlivými úředníky trvají ještě celá léta a musejí býti realisovány ze skrovných zbytků podstaty vkladů. Že ovšem vkladatelé mají na tom zájem, aby takové závazky nemohly déle trvati ještě takřka po smrti banky, jest jistě více než přirozené.

Ale při všech těchto dobře míněných a často i správných ustanoveních o trestech a o ručení nebyla přece úplně vyvrácena námitka odborníků, že tato ustanovení ztěžují poskytování úvěru. Aby se mohla lépe určiti odpovědnost jednotlivých činitelů, byla revisním orgánům v novém zákoně vyhrazena velká moc, ba opatření revisních orgánů mají trestní sankci, takže jejich neuposlechnutí může býti těžce trestáno. Jest nutno, aby kontrolní orgány dostaly větší moc, než měly dosud. Ovšem musíme vytýčiti ještě jeden požadavek, totiž aby kontrolu prováděli nezávislí a odborní revisoři, a to bych rád zvláště důrazně připomenul zástupcům ministerstva financí. Potřebujeme pro všechny tyto revisory nových stanov, odborné znalosti a potřebného času. Příslušná resoluce zabývá se tímto bodem a žádá, aby se určilo minimální vzdělání revisorů. Mimo to žádám, aby revisorové byli donuceni prováděti revise jako své hlavní povolání a aby jich neprováděli jako vedlejší zaměstnání, jak tomu jest dosud u většiny revisních svazů, poněvadž vedlejší revisní činností se stává, že se revise neprovádí včas a důkladně a že zvláště při nehodách, které postihnou nějaký peněžní ústav, tato revisní činnost zabírá nepřehlednou dobu.

Větší část porad byla, jak jsem řekl, ztrávena velkou debatou o inkompatibilitě. My Němci nemáme skoro zapotřebí mluviti o tomto bodu, neboť nemáme naprosto zájmu na celé této otázce. My nemáme žádného místa ve správní radě bank. Možná, že jeden nebo druhý z nás skutečně v nějakém malém lidovém peněžním ústavu, který také založil, pro čest a bezplatně vykonává nějakou funkci. Co to má co dělati s veřejnou korupcí, nechápu. Tato otázka nás tedy nezajímá. Zájem pro ni jest hlavně u české části koalice, zajímá ty, kdož po jisté činnosti ve vládě nacházejí krásný útulek v některé bance. Nás tato otázka skoro vůbec nezajímá a jistě spíše bylo manévrem pro odvrácení pozornosti, že se tak dlouho debatovalo o inkompatibilitě. Ani nejostřejšími ustanoveními o inkompatibilitě, ustanovením, že poslanec nesmí míti místa ve správní a dozorčí radě nějaké banky, se korupce naprosto nevykoření. Neboť to není hnízdem korupce. Tu by se musila inkompatibilita rozšířiti mnohem dále. Všechny velké zisky získávají se dnes jinde a žádám, aby se jednou vyšetřilo, jak jsou poslanci a senátoři zúčastněni u těch hospodářských organisací, které dnes mají hlavní prospěch ze rdoušeného hospodářství a shrabují dnes ohromné zisky z dovozních omezení, přídělu devis a pod. Tu bychom jistě asi přišli k docela jinému výsledku.

Jak jsem se již zmínil, zákon jest naplněn zmocněními a zmocňovacími paragrafy pro ministra financí a vládu. Vrcholem těchto zmocnění jest článek XXXVIII, který ustanovuje: "Ministr financí může ustanoviti u banky jednoho nebo více důvěrníků s právem a povinností dohlížeti všestranně na hospodaření banky. Jestliže toho vyžaduje důležitý veřejný zájem na urovnání poměrů banky, může vláda po návrhu ministra financí v dohodě s ministrem vnitra ustanoviti u banky správní výbor a dozorčí výbor s působností dále uvedenou", totiž s kompetencí dosavadní správní rady jen s tím rozdílem, že všechna tato ručení správní rady neplatí pro tento vládní správní výbor a jeho členové mohou býti pohnáni k odpovědnosti jen jako státní úředníci.

Zákon jest plný výrazů "může, může, může". Ministr financí "může, může může". My Němci máme k tomuto "může", které jest vlastně podstatným, základním rysem většiny našich zákonů, oprávněnou nedůvěru. Musili jsme se totiž dožíti, že všude tam, kde jde o věci pro nás důležité, se tato možnost proměňuje hladce v nemožnost, neboť vláda vkládá totiž před tuto možnost právě slůvko ne. Mimo to nezdá se mi býti podle dosavadní státně hospodářské činnosti zaručeno, že by tyto státní výbory mohly skutečně přivésti do pořádku bankovnictví, které se octlo v nepořádku. Žádali jsme, aby takovou vnucenou správu bank neprovádělo ministerstvo financí, nýbrž příslušný revisní a důvěrnický svaz, ke kterému ústav patří. Dosud jsme učinili smutné zkušenosti se státními vnucenými správami, připomínám jen ubohý stav vnucené správy, který po dlouhá leta trval u šluknovské spořitelny, kde právě vnucená správa svými neblahými procesy s úředníky, věřiteli a dlužníky zničila velkou část podstaty. Mimo to máme ještě pochybnost, že jsou zde dokořán otevřeny dvéře pro vykonávání vlivu na hospodářství ve smyslu pro nás národnostně nepříznivém. Tyto pochybnosti nemohlo rozptýliti ani dnešní ranní prohlášení pana posl. Schweichharta, který totiž prohlásil, že jest přirozené, že by se energicky bránil proti jakémukoliv pokusu zneužíti těchto ustanovení k českým šovinistickým účelům. Domnívám se, že kdyby došlo k pokusu, že by se pan Schweichhart a snad celá jeho strana omezila na větu, kterou jsme dnes již zde často slyšeli: My jsme menšina, nemůžeme nic dělati. Tato věta jest dnes vládním programem soc. demokratů venku u voličů, když voliči volají poslance k odpovědnosti pro nemilé události v zákonodárství a v celé vládě. Pan posl. Schweichhart lámal kopí pro státní hospodářství a prohlásil, že jen ono jest štěstím, citoval Marxe a Engelse v několika tuctech výroků, které nás však přece nemohly docela přesvědčiti, že jedině možné jest státní hospodářství, a prohlásil, že by to byl nicotný odkaz odmítati státní hospodářství, poněvadž není hospodárné. Nuže, nicotnost můžeme u nás poněkud doložiti, když ukážeme prostě na státní hospodářství na př. ve státních lesích. Kde dříve z toho žilo sta a sta rodin a mohlo žíti a platilo daně, a to nikoliv nepatrné daně, tu nelze dnes již platiti žádných daní, naopak musejí daně jinými zaplacené ještě přispívati k tomu, aby se uhradily provozní výdaje. To jest jen jeden případ, železnice atp. byly by ještě podobné případy.

Kromě čl. XXXVIII dosahuje zmocnění svého vrcholu v čl. XLI, který dává vládě plnou moc, aby bez omezení výše financovala nouzí trpící ústavy, nejen peněžní ústavy, nýbrž i průmyslové podniky, aby je sanovala a podporovala. Docela stydlivě se sněmovna vzchopila k nepatrnému omezení, které zní, že jest vláda povinna do 30. června 1933 podati sněmovně zprávu o jejich výši. Tak se sněmovna spokojila tím, že dostane pouze úmrtní oznámení o tom, co se stalo, o tom, kolik milionů se k tomu užilo. Jest jasné, že sněmovna, která jest si vědoma své povinnosti a odpovědnosti, nesmí dnes vystaviti takovou generální plnou moc. Výkony vlády nejsou tak překonávající, abychom musili míti důvěru, že rozhodně najde správnou věc a nic jiného, než správnou věc. Jest tedy jistě těžké hlasovati pro takový článek. Hlasovati pro taková zmocnění znamenalo by odměňovati nynější systém. K tomu jistě nemá nikdo příčiny, aby nynější systém přímo odměňoval zmocňovacími zákony. My nemůžeme dáti premii tomuto systému pro malichernost, s jakou nynější vláda zachází s otázkami nezaměstnanosti a péče o nezaměstnané. Známe ubohý spor, který se vede uvnitř koalice pro bídnou desetikorunovou týdenní podporu. Známe rozhořčení agrárníků, že mezi 600.000 lístky, které se týdně musejí vydávati, jeden nebo druhý se dostane na nesprávné místo, a známe také malichernost, že se pro takové nepatrné zneužití odsuzuje celý systém podpory v nezaměstnanosti a že by jej rádi odstranili. Při tom si musíme uvědomiti, že musíme konečně jednou učiniti přítrž této péči o nezaměstnané. Máme lidi, kteří ve 24 měsících nedostali ještě ani haléře mzdy. Jest možno desítikorunovými poukázkami udržeti lidi nad vodou po jistou dobu malé krise, dokud mají doma ještě co prodávati nebo zastavovati. Ale ani to již zde není. Stále již žádáme, aby byl předložen zákon o opatřování práce. Proti tomu musíme viděti, že ministerstvo financí přikázalo ještě více omeziti veřejné práce, práce, jejichž zúročení a umoření by vyžadovalo jen nepatrného zlomku podpory vydávané v nezaměstnanosti. Nemůžeme odměňovati systém, který dnes uvádí celou veřejnost v nejistotu, starost a zoufalství pro nová hrozící daňová břemena, která se denně předkládají veřejnosti. V takové době dávati ministerstvu financí plnou moc, když počíná ještě zvyšovati nejtíživější daně a převalovati je na malé spotřebitele a výrobce, jest nám jako poslancům sotva možné. Rovněž nemůžeme my sudetští Němci zmocněním vysloviti vládě důvěru, když v naší domovině zahájila nejostřejší policejní režim, v době, kdy nejistota tíží jako tlak na celé obyvatelstvo, nejistota, že pro neškodné věci bude v nejbližší chvíli vlečeno před soudce a pak vsazeno do vězení. (Posl. Hadek [německy]: Mayr-Harting podal interpelaci, aby ve Schwaderbachu bylo četnictvo zesíleno!) Vy víte zcela dobře, proč se žádalo o četnictvo do Schwaderbachu. Víte, co jste vyvedli ve Schwaderbachu? (Různé výkřiky.) Kdybyste dbali života a zdraví svých bližních, nepotřebovali bychom četnictva, ale dokud nečiníte to, co jest jinak zvykem mezi vzdělanými lidmi, musíme volati na pomoc četnictvo, poněvadž sebeobrana jest zakázána a my bychom se jinak sami srazili s četnictvem. (Různé výkřiky.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Krumpe (pokračuje): My jsme nevolali do Schwaderbachu četnictvo, vy jste je sami přivolali svým chováním. Kdybyste byli aspoň poněkud zachovávali všeobecně platné základní formy, nebylo by četnictvo k vám přišlo. Vy si můžete nejméně stěžovati na četnictvo.

Dne 6. února jsem zde uváděl, že na nás leží ohromný tlak, poněvadž se větří špionáž a všeobecně se lidé pronásledují. Míti nevinnou knihu, kterou lze koupiti ve veřejném knihkupectví, nebo tak zvanou mapu generálního štábu, která se nabízí ve všech prodejnách novin, ba dívati se a fotografovati lokomotivu, jak se stalo v Rumburku, může dnes býti podkladem pro vyšetřování a potrestání pro velezradu. Nelze tomu uveřiti a člověk by to nepovažoval za možné, kdybychom se toho nemusili denně dožíti na vlastním těle. Musil jsem viděti, jak lidé ve veřejných hostincích sedí plaše pohromadě ze strachu, že se tam potlouká nějaký špehoun a že je udá, což stačí, aby takový člověk byl na několik týdnů zavřen do vyšetřovací vazby, i když se udání nedá udržeti. Na dráze si žádný Němec netroufá debatovati s Čechem, mají-li okna vagonu býti otevřena nebo zavřena, ze strachu, že by se to mohlo jinak vykládati, poněvadž by ihned na nejbližší stanici mohlo býti podáno obvinění, že pronesl výrok státu nepřátelský. Tak leží na nás dnes ohromný tlak, proti němuž se musíme brániti a proto nemůžeme odměňovati tento systém. My jsme zajedno se všemi Němci v protestu proti nynějšímu trýznění a zatýkání mladých lidí, jejichž celou činnost v nejhorším případě lze hodnotiti jako nepředložené dětinství, a pokusíme se všemožně, aby tento nedůstojný tlak byl s nás sňat. Vždyť přece z nás Němců chcete míti státní občany, a nikoliv spráskané živly, které jen doufají, že budou od tohoto tlaku osvobozeny.

Při této příležitosti musím zde odporovati jednomu prohlášení posl. Junga, které zde včera pronesl. Posl. Jung pravil - ovšem ve vedlejší části své řeči - že celý německý lid v československém státě odsuzuje politiku říšského kancléře Brüninga. Nevím, odkud posl. Jung má oprávnění mluviti jménem sudetskoněmeckého lidu. Rozhodně konstatuji jedno: že převážná většina sudetskoněmeckého lidu stojí za politikou říšského kancléře Brüninga (Souhlas.) a že v neděli daleko převážná většina německého lidu v Československé republice nadšeně uvítala volební vítězství Hindenburgovo. (Souhlas a potlesk.) Aby se vědělo, že sudetskoněmecký lid nestojí celý za prohlášením posl. Junga, považuji za povinnost za svou stranu prohlásiti, že stojíme za politikou říšského kancléře Brüninga a dovedeme hodnotiti plný a celý úspěch dne 13. března a radujeme se z tohoto úspěchu, který, jak doufáme, dne 10. dubna povede k úplnému vítězství.

Pravil jsem, že nynější systém nelze odměňovati a že nemůžeme beze vší volby poskytovati zmocnění nynější vládě. Proto musím jménem svého klubu prohlásiti, že nejsme s to, abychom hlasovali v prvním čtení pro všechny články tohoto zákona. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Kopecký. Uděluji mu slovo.

Posl. Kopecký: Předložením bankovního zákona dostává se do rukou poslanecké sněmovny zákon, který svým významem dokumentuje po všech těch velikých několikaměsíčních tajnostech jeden fakt, a to ten, že Československo nečiní výjimky v ničem a že v Československu stejně jako v druhých kapitalistických státech dostoupily účinky hospodářské krise toho stupně, že krise zachvátila banky, tyto vrcholné instituce kapitalistického hospodářství, a že je strhuje do krachu. Tomu, co prožilo Rakousko s Creditanstaltem, Německo s Danatbankou, Italie s Comitbankou, Francie s Crédit national, Amerika s tisíci bankami, neuniklo a neunikne ani Československo.

Kapitalistické hospodářství v Československu stojí také ve znamení krise bank. Její otevřené propuknutí se zdržuje, ale nebezpečí shroucení bank se stává stále naléhavějším a proto předložený návrh zákona nemá jiného smyslu, než dáti zákonný souhlas, aby stát spěchal s penězi, vydřenými na pracujícím lidu, bankám na pomoc, aby svými opatřeními reguloval nezadržitelný pád mnohých kapitalistických hospodářských posic.

Bankovním zákonem dostává se na přetřes otázka, o které je dovoleno mluviti jen se zámkem na ústech, otázka situace a úlohy bank, těchto nejposvátnějších božstev kapitalistického řádu. Okolo bank se šíří nyní tím intensivněji atmosféra nejhlubšího tajemství. Za všeobecné krise důvěry starají se všichni činitelé kapitalistického řádu, aby kolem bank nebyl způsoben sebe menší rozruch. Je to pochopitelné. Nebezpečí runu na banky děsí se kapitalisté jako strašidla. Vždyť existence mnoha bank visí jen na vlásku, na vlásku důvěry vkladatelů! Kdyby vkladatelé ve větším počtu chtěli na bankách své peníze, nedostanou je. Banky by musely zavříti své přepážky a zastaviti svoji činnost. Taková je dnes situace bank.

Krise bank má svou příčinu ve všeobecné hospodářské krisi, vyvolané anarchistickým rázem kapitalistických výrobních poměrů. I soc.-demokratičtí theoretikové tak zv. organisovaného kapitalismu pokoušeli se po léta dokazovati, že banky, tyto pyšné pevnosti finančního kapitálu, tato centra monopolistického kapitalismu, oprošťují se prý od vlivu anarchismu kapitalistických výrobních poměrů a stávají se prý činitelem, uplatňujícím oproti principu konkurence princip plánovitosti a organisovanosti kapitalistického hospodářství. Dnes jsou tyto pohádky, s nimiž ještě včera dr Stránský zde operoval, rozbity. Banky nejen že nejsou schopny zvládnouti anarchismus kapitalistických výrobních poměrů, nýbrž stávají se bezmocnou obětí této anarchie, jsouce strhovány do zkázy a stupňujíce svojí krisí všeobecný hospodářský rozvrat.

Ano, ochromená výroba a obchod ochromily i banky. Banky nedostávají zpět peníze, investované do průmyslu. Peníze bank jsou uloženy v továrnách, které stojí, nevyrábějí a odbourávají se. Jsou uloženy v zásobách zboží, pro které není odbytu, které se kazí a ničí. Krachy tisíců různých dlužníků bank vysilují k smrti i banky, a poněvadž hospodářská krise, kterou prožíváme, je světovou, působí na situaci čsl. bank i účinky kritických mezinárodních poměrů ve sféře výroby, ve sféře obchodu, úvěru, peněžnictví, měny atd.

Ministr financí dr Trapl musil při projednávání bankovního zákona přiznati miliardové ztráty čsl. hospodářství způsobené mezinárodní finanční krisí, propuknuvší na podzim minulého roku. Dr Hodáč vypočetl kapitálové ztráty na 4 miliardy: 1.000 milionů činí zamrzlé úvěry v cizině, 1.000 milionů zamrzlé pohledávky za zboží v cizině a 1.500 milionů bylo staženo cizího kapitálu z Československa. To jsou obrovské kapitálové ztráty, a kdyby se dnes měla provésti jejich likvidace, tak by se okamžitě ukázal krach mnoha bank.

Ministr dr Trapl sice vyzdvihoval, že oproti těmto ztrátám prokázaly prý čsl. banky velkou resistenci, ale tato skvělá resistence spočívala na př. v tom, že stažený cizí kapitál a přirozeně i kapitál československý, utíkající do ciziny, nahrazen byl penězi, získanými zvýšeným eskontem pochybných směnek bank u Národní banky v sumě přes 1 miliardu, což neznamená nic jiného než opatření inflačního charakteru, vydávání peněz na účet obchodů, z nichž se peníze nevrátí.

Fakticky je situace bank vzhledem k těmto kapitálovým ztrátám tato: oddaluje se uměle moment, kdy banky budou musiti vykázati veliké ztráty a kdy vkladatelé a věřitelé bank seznají, že velká část jejich peněz je ztracena. Oddalování tohoto momentu se děje i za cenu vědomého falšování bilancí a za cenu vědomých podvodů. Nedávno jsme se na př. dověděli ze shromáždění Svazu záložen, že jim bylo dovoleno hodnotiti cenné a ukládací papíry výše, než činí běžný kurs. I kapitály Ústřední sociální pojišťovny uložené do cenných a ukládacích papírů se hodnotí rovněž výše, aby se zakryly ztráty způsobené poklesem ceny těchto papírů. (Výkřiky posl. Jurana.)

Prostě bilance bank se také oddaluje, aby se neukázal jejich pravý stav, nehledě k tomu, že se i u bank uvažovalo o možnosti falšování bilancí. Ovšem tato kritická, bankrotová situace bank se nedá již dlouho zakrývati, poněvadž kapitálové ztráty všeobecně rostou. Na rozmrznutí úvěrů, zamrzlých v cizině, není nejmenší naděje, naopak zamrzají další kapitály. Stejně je to s pohledávkami za zboží vyvezené do ciziny, při čemž se otázka hospodářských, obchodních a platebních styků s cizinou silně zkomplikovala devisovými opatřeními druhých států, na které Československo reaguje stejnou cestou. Maďarské moratorium, rakouské radikální omezení dovozu znamenají rány, které způsobily veliké spousty i u nás, zvláště na Slovensku, kde průmysl a obchod, živený zčásti ještě maďarským a vídeňským kapitálem, pod těmito ranami dnes úplně dodělává. Financování mnohých průmyslových podniků Creditanstaltu na půdě československé musily hlavně převzíti čsl. banky, aby prostě nezařvaly i čsl. kapitály uložené do spoluúčasti na těchto podnicích. K tomu přistupují ztráty, působené nejistotou velké části měn různých kapitalistických států, při čemž likvidace ztrát, způsobených poklesem libry, vykazuje velká a osudná čísla a pohyb ztrát není ještě při další kolísavosti anglické libry ukončen. Kapitálové ztráty se ze všech těchto důvodů každým dnem zvětšují; do bank sice plynou přes spořitelny a záložny nové vklady, ale situace nezlepšují, nýbrž nanejvýš dovolují zdržeti otevřené provalení ztrát. Nové vklady se vrhají na udržení ztrátové průmyslové části, ztrátových obchodů a efekt je ten, že objem a číslice ztrát jen narůstají.

Tato situace se již dlouho držeti nedá. Nemá-li nastati nečekaně zhroucení a krach, nemá-li se rozpoutati lavina zkázy, proti níž by všechna opatření byla úplně bezmocna a neschopna zachrániti, co by se ještě dnes z kapitalismu zachrániti dalo, musí se buržoasie odhodlati k tomu, co se nyní ve velkých rysech podniká na př. v Německu: jednak odepsati částečně ztracené kapitály, jednak, a to je hlavní, zajis titi pomoc státních peněz ke krytí ztrát bank. To se děje ve většině států, kde nastala bankovní krise. Tato opatření jsou vlastním smyslem bankovních zákonů, které byly usneseny v Rakousku, v Německu, stejně jako v Polsku, Norsku a Řecku; a to jest důvodem a smyslem i čsl. bankovního zákona, předloženého sněmovně.

O účelu bankovního zákona se mluvilo z počátku všelijak. Tisk vládních stran se pokoušel nejprve vyvolati dojem, jakoby bankovní zákon nesouvisel s kritickou situací bank, nýbrž jakoby uskutečňoval opatření, která prý se měla státi již dávno: zasáhnouti zákonem za účelem kontroly hospodářství bank a za účelem reorganisace bankovního provozu a zlepšení poměrů v bankách a za účelem prý zvýšení trestní a materielní odpovědnosti bankovních ředitelů. V tomto smyslu se bankovní zákon nejprve vykládal. Za jeho projednávání se však toto tvrzení zhroutilo a ukázalo se, že skutečným smyslem bankovního zákona je, co jsme my komunisté od prvé chvíle tvrdili: zachrániti důvěru v československé banky, hlavně důvěru vkladatelů, otřesenou kritickými událostmi v cizině: bankrotem Creditanstaltu, Danatbanky, krachem francouzských, belgických, italských a amerických bank. Vkladatelé v Československu byli poděšeni, zmocnila se jich nedůvěra, která nepřestala a nemizí, nýbrž spíše roste. Posíliti důvěru v banky, zameziti runy na československé banky, docíliti, aby se nemusilo prozradit, jak imobilní jsou i československé banky - toť prý účel bankovního zákona. Dr Stránský to vyjádřil rčením, "není-li důvěry v banky, že důvěru v banky musí zachrániti stát, prý činitel nekompromitovaný a důvěry požívající."