Nestačí poukazovati jen na chyby ostatních, když pravidelně dělám chyby vlastní. Myslím, že je především povinností odstraňovati chyby vlastní a ne poukazovati na druhé. Nestačí poukazovati na pochybenou investiční cinnost obchodních bank, poněvadž konec konců je to jeden z důležitých momentů, který nemůže býti přezírán, ale při tom je dlužno v tak těžké době, jako nyní, podrobiti všechny jevy našeho hospodářského života kritice a úvahám a odstraňovati chyby tam, kde jsou, ovšem s patřičnou odvahou. Nebylo by rozumné propagovati nekonečnou šetrnost, až životní úroveň klesne na minimum, poněvadž bychom nepotřebovali továren, cukrovarů, ba snad ani obytných domů a stačil by nám v takovém případě primitivní způsob života nekulturních národů. Tím by ovšem každá investice stávala se zbytečnou a nesmyslnou.

Vzpomínám si na výrok jistého pražského lékaře, který nemocným říkával: Musíte si dopřáti lepší stravy. Budete-li jísti pouze brambory, nevyděláte si ani na brambory, ale budete-li jísti silnější a rozmanitější stravu, vyděláte si netoliko na tuto lepší stravu, ale zbudóu vám ještě úspory.

Necháme-li statisíce lidí bez zaměstnání a na pospas hladu, netoliko že tím neušetříme, nýbrž naopak rozvrátíme úplně svoje finance. To ovšem neodstraníme, budeme-li vyhrožovati zaměstnavatelům třebas i strojními puškami a dosazováním vnucených správců, poněvadž nebudou moci pracovati, dokud nebudou vydělávati. (Tak jest!) Podniku, který neprosperuje, nikdo nic nepůjčí, naopak, pokud pracoval takovýto podnik, v tom okamžiku, kdy se zjistí jeho neprosperita, usiluje věřitel o zaplacení a podnik obyčejně zkrachuje. Chceme-li proto přiměti zaměstnavatele, aby otevřel továrnu a v ní pracoval, je třeba zajistiti mu výdělek a ovšem také úvěr, který by snesl a který by mu umožňoval závod přiváděti k rozkvětu.

Jestliže naše Národní banka svojí politikou zdražuje peníze anebo činí peníze nedosažitelnými, imobilisuje veškerá podnikání provozováním špatně pochopené stability měny, která snad je pro ni lacinější a pro její akcionáře výhodnější, neprospívá však státu a jeho hospodářství, poněvadž tím nepřímo ubíjí veškeré podnikání a činí každou investici ztrátovou, čímž ovšem našim financím a státnímu prestiži před cizinou nepomáhá.

Tento bankovní zákon, který projednáváme, je označován za lék a za pokrok. Ve skutečnosti však je zákon svojí tendencí namířen proti soukromému vlastnictví jak co do bezohlednosti, tak i co se týká účinků, které budou míti stejný následek jako zákon o ochraně nájemníků, který zabrzdil na dlouhá léta stavební ruch, připravil dělníky stavebních živností o zaměstnání, rozmnožil nezaměstnanost a majitele domů připravil o ovoce celé jejich životní práce a námahy.

Kdybyste pohrozili funkcionářům čsl. peněžnictví ne žalářem a ztrátou jmění, jak to zákon uvádí, nýbrž třeba i strojními puškami, nebudou moci tito přivésti svěřené jim ústavy k prosperitě, jestliže nepomůžete jejich klientům, průmyslu, obchodu, zemědělství, stavebním živnostem a zkrátka celému soukromému podnikání.

Bylo by žádoucno uvážiti, zdali by čl. LIV., odst. 2., neměl býti změněn v tom směru, jestliže hospodářské poměry se podstatně změnily a vyžaduje toho hospodářská prosperita státu, "smí býti dotčeno právo jmenované bankovní rady, stanoviti úrokové sazby pro bankovní obchody bez ohledu na kohokoliv."

Slavná sněmovno, snesl jsem tyto poznatky, aby bylo jasno čsl. veřejnosti, jakým způsobem by bylo možno skutečně ozdraviti náš hospodářský život. Je na státní finanční správě i na peněžních kruzích odborných, stojících v čele ústavů, aby se velmi vážně těmito poznatky zabývaly. Apeluji především na p. ministra financí a upozorňuji znovu, že nepomůže vydávání drakonických opatření proti osobám, které jsou mnohdy vlastně postiženy tímto vývojem hospodářských poměrů, nýbrž že pomůže těžké hospodářské situaci státu podrobné studium a úvaha o všech jevech, které se ve státě vyskytují, které však nemohou býti řešeny jednostranně, nýbrž studovány se všech možných hledisek. Myslím, že jenom tímto způsobem bychom vybředli z těžké hospodářské krise a že by se značně také ulevilo starostem našich státních financí. Nepomůže psáti v denním tisku o ohromných nedoplatcích daňových, jestliže státní finanční správa neučinila opatření, aby daně mohly býti včas a řádně předpisovány a vybírány. Kdyby státní finanční správa předpisovala daně takovým způsobem, že by poplatníci nemusili podávat desetitisíce a statisíce rekursů, nedoplatky daňové by se nehromadily a nepůsobily by obtíže při placení a neuváděly by do katastrofy závody jinak dobře prosperující v dobách, kdy bychom měli mít největší zájem na tom, aby co možná nejvíce byly zaměstnávány.

Nepomůže dnešní situaci také jednostranné řešení úpravy zemědělského nebo průmyslového úvěru. Jestliže máme vybřednouti z této katastrofální krise, potom celá otázka našeho finančního a peněžního hospodářství musí býti podrobena kritice a úvahám všech zainteresovaných kruhů, které ovšem i při těchto těžkých problémech musejí sleviti se svých egoistických hledisek a musejí míti na paměti především stát, jeho potřeby a potřeby všech složek celého národa. Budeme-li z tohoto zorného úhlu řešiti tyto problémy, jsem přesvědčen, že zrovna tak, jako jsme přečkali doby horší, můžeme šťastně přečkati i dobu, ve které nyní žijeme. Ovšem že musila by odpadnouti z našeho veřejného života demagogie, která, bohužel, až dosud, zdá se, vítězí nad zdravou úvahou hospodářských myslitelů. Je velmi krásné vzíti si za úkol řešiti sociální otázky, ovšem jest otázka, do j aké míry a do jaké výše mohou býti tyto plněny u srovnání s celkovým hospodářským stavem státu. Nemůžeme vydávati více, než kolik vytvoříme. Z toho, co vytvoříme, je nutno nejdříve uspokojiti nároky, které s každým podnikem úzce souvisí, a teprve z výtěžku můžeme uspokojovati ty, kteří buďto nezaviněně nebo nemocí, stářím přišli do bídy, nárok na život mají, ale netvoří žádných hodnot. Kdybychom měli vydávati více na ty, kteří nevydělávají a netvoří, nežli snese naše výroba, která nám tvoří statky, potom myslím, že bychom takovýmto hospodářstvím nejen nevybředli z krise, naopak rozvrátili bychom všechno co zde je, a tím i celý společenský řád. To by ovšem znamenalo také záhubu našeho státu. Proto je potřebí, aby dirigenti naší politiky vyvarovali se všech extrémů, ať již zprava nebo zleva, a uvědomili si, že přirozený hospodářský vývoj nesnese tak rušivých zákonů a že právě dnešní doba není povolána k tomu, aby zákony takového druhu přiváděla na svět. Mám obavy, že účinky zákona nedají na sebe dlouho čekat a že velmi neblaze projeví se v době co nejkratší v našem hospodářském životě. To myslím, že jest již jedna velká chyba, poněvadž je těžko s plnou odpovědností dělati zákon, o němž z povolaných kruhů bylo vysloveno tolik pochybností.

Prosím, aby tato má slova, slavná sněmovno, byla vzata kriticky, aby z nich nebylo dovozeno, že bych měl v úmyslu někoho chrániti. Toho jsem dalek! Ale na druhé straně jsem povinen zastati se všech těch, kteří v našem samostatném státě o konsolidaci našeho hospodářského života se přičinili. Proto jsem v ústavně-právním výboru vyslovil pochybnost, že bude moci poctivý a svědomitý úředník s klidným svědomím zůstávat v úřadě, když mu hrozí nejen ztráta jmění, nýbrž i svobody. Přáli bychom si, aby se tyto věci v budoucnosti neopakovaly a aby nebyly vydávány zákony, o nichž jsme přesvědčeni, že v praksi nemohou míti takový účinek, jaký od nich zákonodárce očekává. O tom přesvědčí prakse v době co nejkratší.

Slavná sněmovno, chtěl bych připojiti ještě několik poznámek k tomu, co zde bylo řečeno včera. Včera kritisoval zde osnovu kol. dr Stránský. Kritisoval ji velmi věcně. Ale přece jen myslím, že hlediska, se kterých se dívá na osnovu on, kříží se trochu s hledisky, se kterých se dívám na osnovu já. Já stále a stále budu zastávati zásadu, že soukromé podnikání jakéhokoliv druhu má býti pokud možno svaté, nedotknutelné, a že jeho disposice má býti co možná nejméně omezována. Proto přes to, že vítám tuto osnovu, která do jisté míry má vnésti pořádek do našeho peněžnictví, nemohu souhlasiti s názorem, který zde byl pronesen, totiž v tom směru, že by osnova znamenala jakousi socialisaci našich peněžních podniků. Slavná sněmovno, já jsem již podotkl, že dnes jsou velmi nebezpečné takovéto zásahy státu do soukromého podnikání, poněvadž čím méně bude těchto zásahů, tím spíše naše soukromé podnikání bude se rozvíjet. Kdyby do našeho peněžnictví měl býti vnesen způsob státního hospodaření tak, jak je to v podnicích státních, myslím, že by to nebyl šťastný systém, který by mohl našemu peněžnímu podnikání pomoci. Proto máme-li prosperující podniky, máme-li podniky, které budou skutečně organisovati čsl. peněžnictví tak, jak toho potřebuje, varujme se takovýchto velkých zásahů státu, dopřejeme, pokud možno svobodu podnikání, poněvadž svoboda podnikání může zajistiti existenci státu i národu. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Szentiványi.

Posl. Szentiványi (maďarsky): Veľavážené dámy a páni! Ustanovenia bankového zákona, ako ich tuná vidíme a ktoré sú predmetom rozpravy, žiadnym spôsobom nie sú vstave a nehodia sa k tomu, aby svojimi opatreniami privodily tie zlepšenia vo finančnom svete, ktorých potrebujeme. Tento návrh zákona najmenej sa hodí k tomu, aby obnovil dôveru, ktorá v hospodárskom živote práve s hľadiska operácií úverových naprosto zanikla a takmer zkazu vzala.

Konštatujem, že zákon sám, v jehož predpisoch možno najsť veľmi mnoho chýb, je nezdravý a nesprávny už potiaľ, že jeho vytýčenie na denný porad pojednávaní posl. snemovne za dnešných okolností vyvoláva vo finančnom svete ešte väčší nekľud, než tomu bolo dosiaľ. Tento návrh žiadnym pádom nie je opatrením tým, ktoré by pomohlo rozuzliť krízu a napomáhalo by intenciám, ktoré by mal sledovať každý poslanec Národného shromaždenia, každý parlament a každý zodpovedný vedúci činiteľ všetkých štátov, intenciám, ktoré by viedly k tomu, že by bol nastolený poriadok vo vnútornom hospodárskom živote a že zahraničnopolitické a zahraničnoobchodné otázky boly by vhodne upravené. Pokiaľ sa tento zákon týče súboru týchto otázok, vyvoláva všade na miesto úspešných a dobrých plané výsledky a účinky.

Najväčším a najprednejším úkolom zákonodarstva za dnešných pomerov bolo by obnovenie, nastolenie dôvery v živote hospodárskom; oproti tomu však tento návrh zákona dôveru nielen že neobnovuje, ale ešte i tú malú špetku zbývajúcej dôvery ničí. Avšak sú ešte iné úkoly, dámy a páni, ktoré za dnešných pomerov vládu očakávajú. Sú to úkoly od dosavádnych o veľa ťažšie, lebo úkolom vlády je obhájiť štátnych občanov oproti egoistickým zásadám, ovládajúcim ešte vždy politiku medzinárodnú a politiku vnútornú. Tieto sú: lpenie na literách mierových smlúv a národná politika, ktorá tuná v tuzemsku vysunula do najprednejšieho radu myšlienku národného štátu československého. Tieto dve zásady značia dva veľké ortele nad národmi, ktoré boly nimi postihnuté, a od doby, čo republika jestvuje, slyšíme od vlády stále a nepretržite tie isté heslá a celý náš hospodársky a finančný život pomalu, ale postupne a nezadržiteľne blíži sa svojej zkaze. Dnes na tomto svahu už sa priamo rútime a predsa nevidíme opatrenia, ktoré by mohly povzniesť náš verejnohospodársky život. Ani vo vnútornej, ani v zahraničnej politike.

Aby som nemohol byť obviňovaný, že v súbore otázok konkrétnych púšťam sa do akademi ckej debaty právnickej, načrtám niekoľko veľkých rysov a škizovite zkonkretizujem otázky najblíž ležiace, ktoré sú iba detailmi veľkého problému, sú však práve tak dôležité a majú silu iniciatívnu.

Chcem predne prehovoriť o tom, čo urobila vláda republiky Československej v záujme jedinej základny produkcie, zvlášte veľkopriemyselnej produkcie, t. j. v záujme exportného obchodu. Ani jediný europský štát sa neuzavrel tak voči cudzine a svojim najpriamejším trhoviskám, ako práve republika Československá. S Nemeckom obchodnej smluvy nemáme, a ani s Maďarskom nemáme obchodnej smluvy. Nedokonalosti obchodných dohôd, ujednaných so štátmi Malej Dohody, sú všeobecne známé. Obchodná smluva s Rakúskom obsahuje pre hospodárstvo republiky Československej ustanovenia čo najnevýhodnejšie. Už len obchod s Poľskom skrýva v sebe nebezpečie ešte väčšie. Avšak všetky obchodné smluvy majú bez výnimky jednu veľkú závadu, že ako každý československý zákon, tak i tieto smluvy v určitých výnimečných prípadoch zmocňujú vládu k učineniu opatrení od smluvy odchylných z titulu regulácie cien a z iných právnych titulov. Kdže však vláda takéto opatrenia rada zatajuje, môže sa prihodiť a prihodilo sa v nespočetných prípadoch, že niektorý podnik nastúpil dôverujúc v moci zákona a kalkuloval s poctivým občianskym ziskom na podklade naprosto reálnom, než však hodil svoje výrobky na trh, pošiel na tie tak zv. cenové opatrenia. A potom prišla pomocná ruka vlády, postavila sa za znárodnené banky československé a za československé priemyselné podniky a na úkor štátnej pokladne použila veľa sto milionov na sanáciu bánk z daní a poplatkov Nemcami a Maďarmi zaplatených. Pri tom však nepomýšľala na to, že dôvera voči podnikaniu a vôbec voči podnikavému kapitálu sa zachveje a že v dôsledku tohoto zániku naprosto zmizí otázka dôvery, ktorá hraje eminentný zástoj v živote hospodárskom. Vládna väčšina v r. 1930 zvýšila štátny rozpočet, keď prez nižšiu životnú štandardu dávala svojim úradníkom zvláštné odmeny trinástym platom a pojala do rozpočtu iné také výdaje, ktoré sa zdáli byť nutnými výlučne s hľadiska politiky finančnej prestiže.

K podchyteniu hospodárskeho života súkromého mala vláda vyriešiť niekoľko veľadôležitých úkolov. Mala previesť opatrenia, ku ktorým bolo prikročené takmer vo všetkých štátoch sveta. Boly by to: tendencia po snížení miery úrokovej, úprava pracovných miezd, sociálné bremená, sníženie daní, alebo keby k tomu momentánne snáď dôjsť nemohlo, tedy aspoň zavedenie moratoria do hospodárskeho života. Čo sa stalo na miesto všetkého toho? Čo sa stalo na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi? V Tornale stoja dedinskí gazdovia vo frontách pred obchodami múčnymi, lebo musia odpredať chleboviny, aby ich domy, dobytok a statky neboly vydražené na dane. V Podkarpatskej Rusi, v okolí Ipeľských Šiah, na Žitnom ostrove zavládol hlad v plnom smysle slova a je tam tak veľká bieda, ktorú obyvatelia týchto krajov ešte nikdy nezakusili.

A čo robia pokladnice pre robotnícke poistenie? V okrese Dunajská Streda poverujú vymáhaním advokáta, aby krem vysokých poisťovacích prémií uvalily na krk zamestnávateľom ohromné útraty. Na Slovensku a Podkarpatskej Rusi vedú pokladnice robotníckeho poistenia na celej čiare lupičské ťaženie a obrovské poplatky sociálneho poistenia nespravodlivo zpätmo vyrúbené, ktoré sú z prevažnej časti podrobené apelačnému postupu, vymáhajú so dňa na deň a v každej dennej hodine dražbami. Vodia sebou dražebné hiény, odvádzajú dobytok gazdov, nakladajú na vozy jeho nábytok, aby vydobyly 10, 20 či 50 % príspevkov, aby učinily zvláštny obchod a zničili hospodárstvo. Bez gilotiny a voľne vymáhajú úverné ústavy svoje pohľadávky, a čiste a výlučne na milosti veriteľa závisí, či budú nespočetné zadlžené existencie zachované a či nie. Vláda pohodlne sedí na svojom mieste a dýcha pražský vzduch, vypláca podpory v nezamestnanosti osobám, ichž politické presvedčenie alebo národnosť vyhovuje, naproti tomu však robotníci maďarskí hladujú, lebo musia storakým spôsobom dokazovať, že majú nárok na podporu v nezamestnanosti.

V dôsledku protizákonného a nesprávneho výkladu otázky domovskej príslušnosti sú poctivé a seriozné - a zase len maďarské - existencie ešte i dnes trestané odňatím penzie, kongruy a inými podobnými prostriedky. Ani v jedinom europskom štáte neprezradila vláda takú nemohúcnosť a slabosť pri zachraňovaní hospodárskeho života, ako práve tuná. Silná skupina agrárnikov sedí vo vládnej väčšine, dodáva najdôležitejších ministrov rade ministerskej - a prevádza politiku kortešskú. Cieľom popularizácie myšlienky československej chodí pirátiť do maďarských obcí, živí sa sľubami učinenými v pozemkovej reforme, buduje agrárné clá a vyhlašuje, že tým zachránila zemedelstvo, a predsa práve takdobre vie, ako my všetci, že colná ochrana je len nepatrnou časťou opatrení, ktorými mal byť život zemedelstva zabezpečený.

Zachovala, ba zvýšila železničné tarify, ktoré s hľadiska priemyslu a zemedelstva Slovenska a Podkarpatskej Rusi sú naprosto absurdné. Na berné sadzby použila stejného merítka ako v zemiach historických, nestarala sa vôbec o organizáciu dlhodobého, lacného úveru na nehnuteľnosti, nemluviac už ani o tom, že by vôbec bola niečo urobila v záujme otázky zemedelského, zeleného úveru na movitosti. D es sme už tam, že zemedelstvo stojí pred úpadkom, gazdovia sú bez výnimky inzolventní. Tak zv. Hypotečná banka nie je vstave svoje záložné listy umiestiť a nepoukazuje ani pôžičky odhlasované.

Tu, pred tvárou Národného shromaždenia, volám vládu k zodpovednosti a ohlašujem proti nej najostrejší boj. I keby sme mali použiť najkrajnejších zbraní, vynútime si, aby v záujme zažehnania hroznej biedy na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi učinené boly vážné a rozhodné opatrenia. Oznamujem, že nedostaví-li sa pomoc, bude to mať následky, za ktoré neprejímam odpovednosť.

Som človek mierumilovný, vážim si nadovšetko riešenie kľudné, avšak reality musím akceptovať podľa rydzej pravdy. Musím jasne a rozhodne vysloviť, že je tu treba opatrení nezvyklých, takých, ktoré nezmiznú v nespočetných labyrintoch byrokracie, takých, ktorých sa užíva len v dobách mimoriadnych.

Musím však pred parlamentom vetrať ešte iné otázky. Je to najnovšie opatrenie zemského úradu, ktoré zasadilo maďarskej kultúre, životu maďarskej kultúry ranu, z dosavádnych snáď najťažšiu. Zabraňuje sa rydze a výlučne literárnym prednáškam spisovateľov, patriacich k maďarskej menšine sedmihradskej, zabraňuje sa kultúrnym stykom s maďarskou menšinou na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, v dobe, kde smerodatné úradné a poloúradné kruhy v Budapešti dostavujú sa na večierky československého vyslanca Palliera cieľom naväzovania maďarských kultúrnych stykov. My nemáme možnosti, aby sme literárné produkty maďarskej menšiny v Sedmihradsku recipovali v ceste stykov osobných. A to činí zemský úrad v dobe, kedy obetaví Maďari vypisujú ceny na oboznámenie a presadenie literárnych diel českých a slovenských spisovateľov: Janka Jesenského, Ivana Kraska, Ivana Gallu, Vladimira Roya, Martina Rázusa a iných básnikov do maďarčiny.

Práve v dobe, kedy maďarskí menšinoví literáti sledujú činnosť Vedeckej spoločnosti, vzniklej z nadácie pána prezidenta republiky, pre chyby spáchané pri jej ustavení s náležitou opatrnosťou a s istou rezervou, práve vtedy, keď vedúci a smerodatní činitelia europskej politiky a celý svet požadujú ukľudnenie duší na základe mieru a vzájomného zblíženia - práve vtedy dochádza k tej kultúrnej krivde tak ťažkej a bezpríkladnej, že dáva podnet k europskému škandálu, a v nej je narysovaný celý obraz poroby, v ktorej žijeme.

A keď už o tom hovoríme, tak s tohoto miesta pýtam sa Vedeckej spoločnosti, utvorenej z nadácie pána prezidenta republiky, a pýtam sa pána ministra Dérera, čo ste učinili oproti horejšiemu zákroku? Vašou povinnosťou a vaším úkolom by bolo, aby ste vystúpili na kolbište za maďarskú kultúru, ale z vás nevyznel ani jeden hlas, ani jedno slovo.

Konečne musím poukázať na otázky, ktorými sam sa v poslednej dobe zaoberal v tlači, na čo vzišlo so strany českej, slovenskej i maďarskej mnoho reflexií. Či je potrebné, možné a nutné hovoriť o československo-maďarskom vyrovnaní? Otázka je vo svrchovanej miere aktuálnou. Štát, vedúci politiku Europy a jeho silný politický vodca Tardieu zabývajú sa veľkorysými plány. Hospodársku mizeriu Europy chce zdolať pomocou takých colných dohôd a finančných tranzakcií, ktoré nielen svojími rozmery, ale i svojími metodami sú docela nové. My vidíme jasne a vítame iniciatívu. Pokladáme za isté, že to bude mať v zápätí rozhodné, osudové následky. A preto je treba, aby sme pred všetkými obchodnými dohodami zabývali sa otázkou vyrovnania a iniciatívu k tomuto vyrovnaniu majú dať vlády Malej dohody, v prvom rade vláda československá. Nepožadujem týmto vyrovnaním alebo nemyslím týmto vyrovnaním hospodárske a obchodné smluvy, ale možnosti stálej, trvalej a kľudnej práce, ktorá sa nezakladá na vypovediteľných paragrafoch, ale spočíva na hodnotnejšom základe hlbšieho obsahu, na ukľudnení duší.

Tážem sa vlády, čo hodlá podn knúť v tomto smere? Či sa s tým chce vážne zaoberať? Či ministerský predseda svoj bezobsažný prejav pozmení, alebo či po zuby ozbrojený bude čakať, až roztrpčenosť, nahromadená v budúcich generáciách, pomôže ku blahobytu válečným liferantom a vyhrabe zo skladíšť zahrdzavené bodáky?

Súdny tribunál dejín vykoná hrozný ortel na zodpovedných štátnikoch dnešnej doby, jestliže neuchopia kľúč, ktorý majú pri ruke a ktorý vedie k srdciam zbiedačených ľudí a porobených národov. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Krumpe. Dávám mu slovo.

Posl. Krumpe [německy]: Slavná sněmovno! Dne 11. února byly pod jménem bankovního zákona rozdány spojené novely k zákonům č. 237, 238 a 239 Sb. z. a n. z r. 1924, totiž zákona, kterým se zřizuje Zvláštní fond pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů, zákona, kterým se zřizuje Všeobecný fond peněžních ústavů v republice Československé a zákona o vkladních knížkách (listech), akciových bankách a o revisi bankovních ústavů. Po pětinedělní přestávce přichází nyní tento zákon do sněmovny, když již před 11. únorem visel tři měsíce na obloze parlamentu a odtud velmi citelně rušil hospodářství a překážel mu. Jsme rádi, že se nyní tento zákon konečně jednou vyřídí, nikoliv snad, že od tohoto zákona očekáváme znatelné zlepšení hospodářství nebo úplnou úpravu bankovních věcí, nýbrž že jím bude konečně jednou odstraněna trýznivá nejistota, která ochromovala rozličné akce. Chci při tom uvésti jen jednu, nutnou sanaci některých peněžních ústavů, potřebujících pomoci.

Obsah zákona sám sebou nezavinil tohoto ohromného odkladu, tohoto rekordu v pomalosti při projednávání, který nachází důstojný protějšek jen v poradách odzbrojovací konference ve Švýcarsku. Obsah jest sice veliký a jest skutečností, že dnešní novela jest mnohem větší a obsažnější než zákony, které jsou novelisovány. Snad by bylo bývalo lépe místo této novely vytvořiti nový zákon, čímž by snadno bylo bývalo lze uniknouti i mnohým technickým vadám. Neboť zákonitě technickými vadami trpí tento zákon v hojné míře. Nebyl-li tedy tento odklad zaviněn samým obsahem tohoto zákona, musí se vina hledati jinde, a pomalé projednávání zavinila koalice sama ve své roztříštěnosti, nerozhodnosti, bezmocnosti a bezradnosti. Vždyť přece koalice stále odkládala jednání a zatahujíc do něho čistě osobní momenty, jak to ukazuje spor o inkompatibilitu, znemožňovala je. Neboť celý spor o inkompatibilitu zakládá se částečně na osobních věcech, na malicherném stranickém záští, které má býti ukojeno tímto zákonem. Těmito stranickými sváry dostaly se do tohoto zákona rozličné proudy a kompensace, kompromisy a junktimování slavily přímo orgie, pročež bylo také nutno skoro desetkrát tento zákon redigovati.

Tak se ze zákona, totiž z bankovního zákona, stal konečně zákon proti bankovním ředitelům. Při tom byla přes dlouhou dobu přehlédnuta jedna maličkost, totiž že se při zpracování zákona měli vyslechnouti i odborníci. Odborníci byli přímo vyloučeni, poněvadž neměli práva do toho mluviti, jelikož se mělo při tomto zákoně s nimi nakládati jako s obžalovanými. Zákon byl vypracován s velkým tajnůstkářstvím, byla vzata na pomoc dokonce censura, aby se zabránilo uveřejnění, a tak po tomto tajnůstkářství došlo konečně k tomuto návrhu a toto tajnůstkářství způsobilo, že v postižených peněžních ústavech vypukla přímo panika, dokud nebyla známa jednotlivá ustanovení tohoto zákona.

Při této příležitosti rád bych poukázal, že se podobné tajnůstkářství nyní provozuje s jinym návrhem zákona, totiž s návrhem bytového zákona. Celý svět ví, že v zásuvkách ministerstva soc. péče leží překrásně paragrafovaný návrh, který má upravovati všechny bytové otázky, a to v nejširším rozsahu. Proskakují o něm ojedinělé zprávy, některé podrobnosti z úvodu zákona staly se známými ze zpráv uveřejňovaných bytovou osmičkou koalovaných stran. Ale stále se s tím hraje na schovávanou, což stále skýtá potravu nejdivočejším zprávám. Rád bych s tohoto místa vybídl pana ministra soc. péče, aby déle neotálel s uveřejněním návrhu bytového zákona, zvláště že i doba, kdy ztratí platnost nynější provisorium, není - parlamentně počítáno - příliš vzdálená. Vidím již přicházeti tuto chvíli s výmluvou, že pro krátkou dobu nelze řádně projednati bytový zákon a že se musíme právě spokojiti s provisoriem. Proto žádáme velmi naléhavě o uveřejnění návrhu bytového zákona, aby sněmovna nemusila čekati na zdatnost posl. Stříbrného, který dovede včas vytáhnouti na denní světlo i dobře schované návrhy zákonů.

Velkému nákladu a velké výpravě tohoto návrhu zákona odpovídá vlastně jen skrovný obsah. Široké hospodářské vrstvy jsou tímto tak zvaným bankovním zakonem dosti zklamány, očekávali jsme obsažnější bankovní zákon, skutečný bankovní zákon, neboť naléhavě potřebujeme nové úpravy akciového práva, potřebujeme konečné úpravy organisace bankovnictví, rozdělení funkcí mezi tak zvané depositní a vlastní průmyslové banky a jasně znějícího bilančního zákona, potřebujeme dále nového, ostrého vymezení obchodů úvěrních družstev atd. Vždyť z těchto nejistot povstala část finančních pohrom v poslední době. Aby se zakryly tyto vady, hledalo se prosté východisko ve formě nesčetných zmocňovacích paragrafů, podle nichž jest vládě a zvláště ministrovi financí zůstaveno na vůli nařízením upravovati rozličné, právě nutné hospodářské potřeby. Ministr financí a vláda se zmocňují, aby stanovami, jednacími řády a nařízeními upravovali široké obory hospodářského života s vyloučením parlamentu, ba ministrovi financí bylo dokonce dáno generální plnomocenství, aby určoval úrokovou míru nebo měl na ni vliv. Toto ohromné zmocnění znamená neomezenou důvěru parlamentu k vládě, řekl bych, i jistý druh nechuti k práci, neboť parlament všechny tyto těžké otázky přenechává prostě vládě, parlament nechce býti již znepokojován a zabývati se takovými věcmi; vždyť se musí starati o důležitější věci, než snad vyřizovati takové hospodářské záležitosti.

Tak se dostal bankovní zákon do sněmovny bez odborné porady. Co zvlášť znesnadňuje posouditi tento zákon, jest to, že nebyl k tomu dán nutný materiál. Důvodová zpráva sice se vyslovuje o rozhodujících pohnutkách, ale marně hledáme materiál k fondovým zákonům. Jest to vždy troufalost vůči sněmovně a jednotlivým poslancům žádati, aby hlasovali pro značné dávky ve prospěch obou fondů a nedostalo se jim ani nejnepatrnějšího vysvětlení, co tento fond dosud přijal, jaký jest nynější stav fondu, jaké běžné závazky fond má a jak přibližně vysoké jsou jeho nároky, které lze očekávati. Ba nemáme dokonce ani přibližného výpočtu, jak vysoké mohou býti pravděpodobně příjmy fondu. Při tom nechci ještě ani mluviti o ožehavé otázce, že by bylo naším dobrým právem dostati vysvětlení, jak byly rozděleny dosavadní peníze fondu, které banky a jak dalece jednotlivé banky byly sanovány, aby i sněmovna mohla posouditi, není-li zde nějaká skupina bank čistě na sanaci vydělávajících a zdali by sněmovna nemohla dáti podnět, aby takové čistě sanační podniky byly jednou pro vždy likvidovány. Pan ministr financí zůstal na moje příslušné námitky v ústavně-právním výboru nedoslýchavým, zůstal nedoslýchavým i tehdy, když se rozliční jiní řečníci ujali mých požadavků, a nedostali jsme ani toho nejmenšího vysvětlení o penězích fondu a o jejich užití; a to jest přece základní bod tohoto zákona a samozřejmý požadavek pro sněmovnu, která musí dnes povolovati příspěvky ročně 50 milionů Kč, aniž se tázala, jak budou rozděleny a jak se jich užije.