Nyní, pokud jde o půjčku samu, bylo o ní dnes již velmi mnoho mluveno. Jisto jest, že stát této půjčky potřebuje nezbytně nutně. Jisto jest, že stát těžko by dostal takovouto půjčku jinde než ve Francii. Ale jest také správné, že dnes naprosto nelze říci, že prostředky, které přinese tato půjčka, mohou postačiti, aby napravily, byť i jen nejhorší následky krise. Stát se musí přece také tázati, nemůže-li opatřiti peníze ještě také doma. Jest přece známo, že velmi mnoho peněz jest schováno v punčochách a v přihrádkách stolů, poněvadž i důvěra, zvláště v posledním měsíci, se silně navrátila a leccos z těchto uschovaných peněz přišlo opět tam, kam patří, aby bylo hospodářsky plodné: do pokladen peněžních ústavů.

Ale musíme se také tázati, zda by se nedoporučovalo, i když se to snad neshoduje úplně se zásadami spravedlnosti, přiměti poplatníky jiným způsobem, než pohrůžkami trestů a exekucemi, aby dlužné daně zaplatili státu dříve. Třeba se zabývati otázkou, zda nebylo by lze přiměti poplatníky, když již ne amnestií, pak prémiovým systémem, aby platili daně rychleji a aby státní pokladny vyprostili aspoň poněkud z tísnivého stavu, v němž se právě octly. V mimořádných dobách sahá se k mimořádným prostředkům a i kdyby to snad nebyla právě miliarda, která by takovýmto poskytováním premií přišla snad do státních pokladen, podle mého mínění přece jen by toto číslo mohlo dosíci několik set milionů. Ovšem, bude neobyčejně důležité, aby vláda svá úsporná opatření chápala vážně a aby nezůstala pouze na papíře a aby se snad neprojevila opět jen tím, že se jde proti místu nejslabšího odporu, proti státnímu úřednictvu, tím, že se státním úředníkům sníží beztoho skrovné platy ještě více a tím se také dá znamení ke snížení příjmů soukromých zaměstnanců. Ten systém, který chce působiti snížením příjmů na snížení cen, jest systém nejhorší, jest spojen s neobyčejně těžkými obětmi a obyvatelstvo odpovědělo by na něj největší nevolí a úřednictvo, a to i sebe věrnější státní úřednictvo, odpovědělo by snad dokonce trpným odporem. Takový trpný odpor, který by vycházel z pocitu oprávněnosti takového činu, přišel by státu jistě velmi draho. Nechci tvrditi, že snad takové záměry jsou, ale mluví a šušká se o tom a musíme tedy míti odvahu, podívati se této skutečnosti zpříma do očí.

Bylo by třeba uvážiti, zda by i peněžnictví nemohlo poskytnouti hospodářství jistou úlevu. Bankovní úroková míra v poslední době byla ovšem snížena, byť i jen nepatrně, a zatím byla provedena nejrůznější a nejdalekosáhlejší opatření na ochranu české koruny. Pokládám za nutné, aby kurs československé koruny byl udržen všemi prostředky, když již z žádného jiného důvodu, pak proto, poněvadž stát, jehož obyvatelé prodělali již jednou inflaci, snesl by druhou inflaci, ba dokonce výkyv inflaci podobný, jen za nejtěžších otřesů. Proto jest spravedlivé a slušné, jestliže přes snížení zlatého standardu v Anglii sahá se k všemožným prostředkům, aby čsl. koruna byla zabezpečena. K tomu patří určitá opatření obchodně-politického rázu, jako povolovací systém. Také devisová komise, zřízená v posledních dnech, jest takovým opatřením, ovšem vzbuzuje pochybnosti, poněvadž umožňuje zavésti protekční hospodářství v tom smyslu, že by některé stavovské kategorie nebo některé podniky mohly tohoto systému využiti, aby své, snad méněcenné zboží prodaly za drahé ceny, jen proto, že je vyráběno doma. To jsou stinné stránky, jimž může však čeliti administrativa, a to tím, že nad touto devisovou komisí bude zřízena co možno nejrozsáhlejší veřejná kontrola. Celkem tato státní opatření musí však odsouditi každý, kdo si přeje svobody hospodářství, ale uvážíme-li, co učinily jiné státy, zvláště na jihovýchodě a východě Evropy, byla do jisté míry nutná. Jestliže se však vydávají takováto opatření k zajištění koruny, lze s úplným klidem snížiti bankovní úrok, pak bankovní úrok neslouží již k zajištění zlatého a devisového pokladu Národní banky, poněvadž úplně stačí jiná opatření. Každé snížení bankovního úroku znamená snížení režie v obchodu, průmyslu a zemědělství a do jisté míry také snížení cen, rozhodně však také úlevu v soutěži vývozu. Proto si naléhavě přejeme, aby Národní banka znovu předcházela příkladem a snížila úrokovou míru, což by se musilo ihned projeviti také u soukromých bank a všechny pracující vrstvy uvítaly by to s dostiučiněním.

V této souvislosti řekl bych několik slov o zlaté politice Národní banky, poněvadž se o této otázce mluvilo včera v rozpočtovém výboru a dnes v plénu sněmovny. Československo má v r. 1935 dosíci 35%ní zlaté úhrady, mimo to tak zvaný nekrytý státovkový dluh, který Národní banku velice těžce zatěžuje, má splatiti do roku 1933, myslím, na 1250 milionů. Tento tlak kovového 35% ního krytí nutí Národní banku, aby neustále kupovala zlato. Domnívám se, že kdyby kovová úhrada nebyla stanovena 35%, nýbrž 25%, hodnota české koruny nezměnila by se ani v nejmenším, nynější deflační opatření k úhradě státovkového dluhu byla by dávno zbytečná a nebylo by třeba pokračovati v omezování oběživa, které způsobilo zvyšování cen. Dnes ovšem není vhodné přijíti se zákonem, že cedulová banka nepotřebuje 35%ní kovové úhrady, nýbrž jen 28% nebo 25%. To by mohlo způsobiti, že právě takovýmto zákonem byla by důvěra otřesena. Ale můžeme si přece zachovati tolik optimismu, abychom doufali, že tuto krisi přece opět přežijeme a pak budeme moci přejíti k nové úpravě věcí Národní banky. Pak by se doporučovalo, aby se nejmenší 35%ní sazba snížila a abychom se zbavili břemena udržovati tak velký kovový poklad a tím spolupůsobiti k thesauraci zlata, která má osudné následky na veškeré hospodářství ve státě.

Projev důvěry, jehož se dnes vláda dožaduje, předkládajíc tento zákon, není, zvláště pro německého zástupce lidu, lehký, zvláště proto, poněvadž se ukazují všechny známky, že místo rovnoprávnosti všech občanů před zákonem, která se dávno slibovala a která se při všech příležitostech, které měly působiti navenek, zdůrazňovala, mluví se opět a opět o novém šikanování německého obyvatelstva.

Bylo zde právem zdůrazněno, že nové jazykově-právní rozhodnutí nejvyššího správního soudu, v němž se vyžaduje, aby každý státní úředník dokonale ovládal státní jazyk, jest opět jedním z prostředků, jak postupovati trýznivými opatřeními proti osvědčeným úředníkům a poměr německého a českého úřednictva znovu přesunouti v neprospěch německých úředníků a tím v neprospěch německého obyvatelstva. Němci mohou vždy jen vyslovovati naději, aby se již v zájmu zachování míru v tomto státě - a tento stát potřebuje vnitřního míru, aby aspoň poněkud vybředl z těchto těžkých hospodářských a sociálních poměrů - aby se, když již z žádné etické zásady, konečně uplatnila mínění, že jazyk nesmí býti prostředkem k vykonávání politické a hospodářské moci, že naopak jazyk úřednictva jest k tomu, aby plnil vlastní účely správy, aby umožnil plnění přímých úkolů státu. Za nynějšího systému, za nynějšího úsilí jest ovšem důvěra německého obyvatelstva, že dojde k nějaké změně věci, bohužel, neobyčejně nepatrná.

Německé pracovní a hospodářské souručenství, postaveno před otázkou, má-li dáti svůj souhlas k tomuto návrhu zákona, vycházejíc se stanoviska, že hospodářství výtěžku půjčky nezbytně potřebuje, nebude tedy hlasovati proti uzavření půjčky. Na druhé straně jeho důvěra k vládě, která má rozhodovati, jak naložiti s těmito penězi, není tak velká, aby mohlo dáti svůj souhlas k tomuto zákonu. Proto se hlasování o tomto návrhu zdrží. (Souhlas.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo p. posl. Štětkovi.

Posl. Štětka: Paní a pánové! Ujímám se slova u příležitosti projednávání vládního návrhu na výpůjčku jedné miliardy (Výkřiky komunistických poslanců.), o které nejen sněmovna, nýbrž ani národ neví, k jakému účelu bude sloužiti. První přihlásil se k této miliardě "pro" p. posl. Stříbrný (Výkřiky.), táta všech korupčníků v tomto státě.

Přihlásil se "pro", protože velmi dobře cítí, že tato jedna miliarda páchne korupčnictvím. Nebudu mluviti, o čem se pracující třída může dočísti nejen v měšťáckých, nýbrž i v sociálfašistických novinách, o hladomoru v Číně, indočínských koloniích, ale budu mluviti o hladomorně země, která před 13 lety prý byla osvobozena od maďarského jha a učiněna z ní v Československu kolonie hladu a kolonie smrti.

Ne demokracie, ne humanita, ale banditism je na Podkarpatsku. To musí potvrditi každý, kdo není placeným agentem českomaďarskožidovského finančního kapitálu, a projde v dnešní době jen několika obcemi Podkarpatska. Vrátil jsem se tento týden s proletářskou delegací z Podkarpatska. Účel naší cesty po Podkarpatsku (Výkřiky posl. Töröka.) a podkarpatoruských vsích byl, abychom na vlastní oči viděli a na vlastní uši slyšeli, jak žije a jak smýšlí ubohý podkarpatský lid, který dnes přímo hlady zmírá. Prošli jsme 7 okresy Podkarpatska: Velké Berezné, Volové, Ťačovo, Chust, Berehovo, Mukačevo a Užhorod. Zjistili jsme, že stejné poměry jsou i v ostatních devíti okresích. Zjistili jsme však, že celá tato nešťastná země, před válkou ovládaná maďarskými žoldáky a maďarským násilným režimem, dostala se pod správu státu, který tam zavedl přímo koloniální režim. Je přímo neuvěřitelné, jaké poměry zavládly na Podkarpatsku za 13 let trvání tohoto státu. Bída a hlad zachvátily dnes téměř celé Podkarpatsko. (Výkřiky posl. Töröka.) 80% podkarpatského chudého obyvatelstva stojí před smrtí hladem. Ve všech vesnicích, kterými jsme prošli, 50% vesnické chudiny již dnes hladoví: tento ubohý podkarpatský lid nemá chleba, nemá brambor, nemá nic. (Výkřiky posl. Töröka.) Pouze část vesnického obyvatelstva má zásoby nanejvýše na dva měsíce. Není soli a není ani peněz na pohřbívání hladem zemřelých dětí. Je to přímo hrůza, projíti několika chalupami takové obce, jako jsou Nižní Verecki, okres Volové. Tato obec leží nedaleko polských hranic, má na 340 chalup a asi 3300 obyvatel. V obci je velký kostel, velká fara a velký palác, ve kterém přebývá a pašovsky vládne poslanec této sněmovny, příslušník agrární strany p. Ščerecký, který je v obci bankéřem a ovládá nejen celou obec, nýbrž i celý okres. Tohoto povedeného zástupce lidu jsme zde ve sněmovně ještě neslyšeli mluviti o bídě a hladu zakarpatského lidu! (Výkřiky komunistických poslanců.) On má jiné starosti, on je bankéřem a bankéřským podvodníkem, jejž chrání 10 četníků v této obci.

Vedle krásné fary stojí velká četnická stanice a v ní 10 četníků. Vedle toho jsou v obci 4 české školy - a obec půl hodiny od Prahy, která má 300 čísel, české školy nemá! Ukrajinská škola v obci je rozdělena po chalupách a v té se ukrajinské děti učí nic více, nic méně než zpívati a podepisovati se. (Výkřiky.) Občanstvo je složeno z vesnické chudiny. (Výkřiky.) Tři čtvrtiny občanů jsou dělníci, kteří pracovali v lesích nebo jezdili za prací mimo Podkarpatskou Rus a dnes bez práce, beze vší podpory jako nezaměstnaní hladovějí a mrou hlady. V obci je dnes na 50% rodin, které přímo hladovějí.

Uvedu z této obce příklad - nemohu uvésti všech - jak strašně řádí bída a hlad na Podkarpatsku a v jak strašných poměrech podkarpatský lid bydlí. Navštívili jsme jako dělnická delegace chatu z bláta splácanou, která měří 4 krát 4 metry. Tato chalupa má číslo 186. Vlastníkem je Ponzel. Vstupujeme do díry, které se říká lidské obydlí, do které jsou dvířka 1.20 m a 2 okénka po 20 cm, a objevuje se před námi přímo obraz hrůzy. V této díře je 12 lidských bytostí. (Výkřiky posl. Jurana.) A ještě před vchodem do místnosti stála za krutého mrazu na sněhu bosá as 1.20 m vysoká děvčice, která měla hořejší část těla úplně nahou. Teprve v místnosti jsme se dověděli, že toto nebohé děvče je 28 roků staré a úplně degenerované z nedostatku výživy a z nedostatku lidských a hygienických potřeb. Na peci sedělo 5 malých dětí; všechny byly nahé v pravém slova smyslu, bez jakéhokoli hadru; před námi zalézají za komín. Jen tři děti, které byly rovněž nahé, u krbu pojídaly dřevěnými lžícemi z černého kotlíku smrdutou vodu. Zjistili jsme, že je to jejich jediná strava, ze shnilých tuřínů vařená a ovesným šrotem zasypaná polévka. (Výkřiky posl. Jurana.). Přinesl jsem s sebou malou hrstku otrub (ukazuje je), čemu se říká na Podkarpatské Rusi mouka. Ale ani té není. S ní se opatrně hospodaří a jest jenom jednou za týden, když pop zvoní, aby se lidé šli pomodliti. (Výkřiky posl. Kubače.) Pro zápach nebylo nikomu z nás možno toto strašné jídlo ani ochutnati. Celá rodina je zřejmě nemocná. Matka, která ležela na prkně, ztěží se pohybovala. V pláči prosí, abychom jim neexekvovali, co ještě mají, neboť se domnívá, že jsme státní exekutoři, kteří jsou v obci denními hosty. (Výkřiky komunistických poslanců.) A starý táta, kdyby ho dal do rakve, nikdo nepozná, že je to živý člověk. V této chalupě našli jsme celkových zásob asi 5 kg jako vlašský ořech velkých bramborů, asi 2 kg ovesného šrotu a něco málo nahnilých tuřínů. To jsou zásoby, které rodině vydrží na několik dnů, a pak musí přijíti smrt hladem. Tak tomu je v 50% těchto chalup, z nichž velkou část jsme prošli. Hlad a bída řádí však i v rodinách tak zv. středních rolníků. Katastrofální sucho způsobilo, že ubozí zemědělci nedostali z půdy ani to, co do ní nasili nebo nasázeli. Navštívili jsme největšího sedláka v místě, který má 100 měřic pozemků, ovšem z velké části pastvin na Vrchovině. Celý svůj majetek oceňuje si tento velký sedlák na 20.000 Kč, ale zároveň nám sděluje, že je 20.000 Kč dlužen na vexlíky to jsou směnky, se kterými vydělává miliony poslanec agrární strany Ščerecký na úrocích (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.), poněvadž z těchto směnek musí platiti 12%, že nemůže platiti tyto úroky a také ne daně a že zásoby, které má - brambory, oves - stačí mu již tak na dva měsíce. Na osivo mu nezbude vůbec nic a bude rád, když uhájí holý život a nezemře hladem.

Na naši otázku, má-li nějakou možnost vedlejšího výdělku, odpovídá: vozil jsem kámen na silnici 8 km, za jeden kubický metr povozem dostal jsem 4 Kč; ale už ani toho výdělku není. Není prostě nic. Na naši otázku, jak jsou druzí chalupníci zadluženi, odpovídá: mimo pana poslance Ščereckého, popa, četníků a finančníků jsou zadluženy všechny chalupy na vekslíky, to je na směnky židů a Podkarpatoruské banky. A jsou zadluženy některé ještě více, než je jejich cena. "Lidové noviny" ze dne 15. ledna v článku "Bída na Vrchovině" mezi jiným píší: "Pokoutnímu bankéři podepíše směnku na 400 Kč, za níž dostane vyplaceno jen 200 Kč, a je konec konců rád, že peníze sehnal. Ve většině případů se vystavují směnky bez data na směnečné částky, (Slyšte!) jinde zase při zaplacení se směnka nevrátí a vymáhá se příležitostně znovu." (Výkřiky poslanců komunistických.) To je organisované banditství, potvrzené i tímto orgánem (ukazuje Lidové noviny) a ministr spravedlnosti se nehne, aby dal příkaz státnímu zástupci pozavírati všechny notáře a celý aparát, který je zkorumpován a zpřažen s celou tou bandou zlodějů podkarpatoruského lidu. (Výkřiky: Hanba!)

Dále nám tento člověk vysvětluje, že není v celé obci soli, ba že nejsou peníze ani na sůl, ani na petrolej, že není dřeva na topení, ač ve státním lese dříví přímo hříšně hnije. Statisíce stromů propadá hnilobě, ale nikdo, kdo mrzne, nesmí si vzíti ani větvičku, jinak je trestně stíhán pokutou. Sděluje nám dále, že více než 80% občanů je stíháno trestně pro lesní pych za nasbírané chrastí. Za kousek shnilého dřeva nebo větev se ukládají pokuty ve výši od 50 do 300 Kč, za několik shnilých stromů jeden sedlák dostal tři měsíce kriminálu. V krajině a v místě, kde jsou ohromné státní lesy, kde dříví přímo hnije, se takhle zachází a tak se postupuje proti osvobozenému podkarpatoruskému lidu. Stejně je tomu tak v obci Latorka, která leží bezprostředně na hranicích polských. Tam vedle hladu řádí již nemoci, hladomor, tyfus, ale lékařské pomoci není. Není na lékaře, který bez peněz do vsi nejede, není na léky. Je to přímo strašné, co se děje v těchto končinách Československého státu, státu klidu, míru a pořádku, kde hrozně řádí žoldáci jako nástroj a ochrana židovsko-maďarsko-českého finančního kapitálu a kde lid zmírá hlady. (Předsednictví ujal se předseda Malypetr.)

Zajeli jsme do okresu Velké Berezné, abychom i tam zjistili poměry. A je to na vlas stejné v každé obci na Podkarpatsku. Obec Volosjanka má 270 čísel a na 1.700 obyvatel, z nichž asi 20 rodin má jakýsi majetek, ostatní mají jen z bláta uplácanou chalupu. V obci jsou všichni chalupníci, až na několik lidí, zadluženi víc, než má cenu jejich majetek. V obci byla pila žida Samoela Nyedermanna. To byla jediná možnost výdělku tamějších dělníků.

Ta dnes stojí. V obci je více než 80% občanů, kteří chodili za prací do ciziny. Dnes jsou doma a hladovějí. Navštívili jsme u nádraží první chalupu, která patří Dolešák Ivanovové. Chalupa je 4 krát 4 metry, díra, kde je 7 dětí, je osvětlována jedním okénkem 25 krát 30 cm. V prkenné hrázi leží na černé, shnilé slámě 3 nahé nemocné děti bez pohnutí. Dvě rovněž nahé děti se krčí pod pecí. 8leté děcko, kterému by každý hádal 2 roky, má nohy silné jako můj prst a při tom břicho naduřelé, takže se na nožičkách ani neudrží. Matka leží na truhle, ve které jsou zásoby pro vyživení rodiny, ale jen brambor. Žena leží v roztrhaných hadrech, ze kterých jí vylézají části ne těla, nýbrž jen kostí. Pod hlavou má věchet slámy. Těžko nám sděluje, že den před naším příchodem, t. j. 15. ledna, porodila a že její novorozeně nalézá se na peci v bramborovém košíku. Vypravuje s pláčem, že všechny zásoby, které má pro 7 dětí, jsou pod ní v truhle, že nemá mouky, že nemá mléka, ale také ani na sůl. Na naši otázku, jak dlouho vydrží zásoby, odpovídá: Pánové, nejdéle 14 dní. Na naši otázku, jaký má majetek, odpovídá: Tuto chýši, ve které jste, a malý hon políčka, z něhož úroda je pode mnou v truhle. Ale naproti tomu mám dluh 4000 Kč na vexlech na 20%. Nemám ani korunu ve stavení, nemohla jsem ani zaplatiti bábě za porod. Na naši otázku, kolik požaduje bába za pomoc při porodu, odpovídá: 5 Kč, ale ty jí zůstala dlužna. Vypotáceli jsme se z této chaty, kde hrozí v několika dnech 7 dětem smrt hladem, a co vidíme? Přes cestu stojí velký palác, jdeme k němu a s hrůzou - do slova - čteme na velké návěštní tabuli: Poradna matek a kojenců. Státní obvodní lékař dr Odarčenko. Tak jste se postarali, vy pánové, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 22. ledna 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 50 této těsnopisecké zprávy.] o Wrangelovce, o kontrarevolucionáře, které vyhnali dělníci a rolníci ze Sovětského svazu, aby nyní mučili [Další slovo bylo usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 22. ledna 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.] pracující lid. Vila, v níž bydlí tento povedený lékař, jest oplocena vysokým plotem. Železná vrata jsou zavřena. Marně zvoníme asi 10 minut, nikdo neotvírá. Pěkná to ochrana matek a kojenců, když ochránce doktor ze státních prostředků placený dívá se z okna na chalupu, kde 7 dětí umírá hlady.

Jdeme dále. Za drahou na svahu vcházíme do malé chaloupky 3 krát 3 m. Chaloupka patří vdově Cimbaloš Anně, má čís. 116. Na toto číslo jsou také vkládány všechny daně. Vcházíme dovnitř, kde spatříme na slámě na zemi 4 malé, ale nahé děti, které se před námi zavrtávají do slámy. Je přítomna pouze 1 žena, která vysvětluje, že tento domek obývají 3 rodiny, 3 sestry, a to že jsou jejich děti. Zásoby nemají žádné a budou podle sdělení této ženy prý živi jen z toho, co se jim podaří vyprosit anebo vydělat. Ale kde je práce [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 22. ledna 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.], kde na 200.000 dělníků [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 22. ledna 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] čeká na práci? Kde vyprositi kousek jídla před smrtí hladem, kde 80% lidu nemá co jíst? (Výkřiky komunistických poslanců.) Je tam výdělek na Podkarpatsku, jak nám potvrzuje jeden dělník: za celodenní štípání dřeva a nošení vody platí páni četníci, státní lékař a židovští obchodníci v místě 2 Kč. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Jdeme dále a potkáváme poměrně slušně oblečeného mladého člověka. Je to Petr Sentenger, místní kovář, který nám vypravuje: "Prošel jsem hodně světa, zažil jsem hodně bídy, ale co se děje tady, neděje se ani v jižní Africe s t. zv. otroky. Usadil jsem se zde jako kovář a pořídil si dřevěnou kovárnu. Celý roční výdělek pohybuje se kolem 3000 Kč, ale na daních bylo naměřeno 1200 Kč. Celý můj majetek, chaloupka a kousek políčka, činí 15.000 Kč, ale mám dluhu 13.000 Kč. Měl jsem kravičku, kterou jsem koupil za 2500 Kč, ale poněvadž se bojím, že by mi ji exekutoři vzali, prodal jsem ji za 150 Kč. (Slyšte!) a vzal jsem si pytel mouky pro rodinu, poněvadž nemáme nic, za 185 Kč. Zůstal jsem za mouku ještě dlužen, prodav krávu, 35 Kč. Nevím, co bude dále, ale nepřijde-li pomoc pro nás na Podkarpatské Rusi, zdechneme zde hlady." Neuvěřitelné, avšak pravdivé.

Vypravuje nám po cestě jeden železniční zřízenec, jehož jméno neuvedu, aby nebyl vystaven persekuci a ničení: Z obce Volosjanka do Velké Berezné vedli dva seljané 5 koní na trh, nemajíce pro ně píce. Na trhu nabízeli koně po 5 Kč, ale nikdo je nekoupil. Na cestě nazpět v lese potkali hajného a prosili ho, aby koně zastřelil, že jest jim líto nechat je hlady zdechnout. Hajný váhal, ale na opětovanou prosbu koně zastřelil. Ale co se stalo? Koně zůstali na místě mrtvi jako potrava pro lišky a vlky a hajný za týden dostal výměr od finančního úřadu z Vel. Berezné na zaplacení pokuty 350 Kč pro nehlášenou porážku. (Výkřiky komunistických poslanců.) To je něco úžasného, ale je to doslova pravdivé.

Na zpáteční cestě potkali jsme dámu. Byla to žena státního lékaře. Lékař, který byl s naší delegací, požádal za vysvětlení a byl uveden touto dámou do paláce státem postaveného pro ruského kontrarevolucionáře, kde zjistil,- že je sice zařízena ordinační síň, ale na celém zařízení je zřejmě viditelné, že této síně není používáno, neboť všechno je tam jako nové, ač byla zřízena před několika lety. Odešli jsme k nádražní krčmě, kde nás dohonil státní lékař pan Odarčenko, který se jal beze všeho vykládat o svém postavení v této oblasti. Mezi jiným sdělil nám, že v obvodě, který je mu přidělen, je na 1000 dětí do 6 let a matek rodiček na 600, ale že na všecky lékařské potřeby dostává od Červeného kříže 500 Kč na půl roku, takže na jedno dítě by přišlo jen 30 haléřů ročně. Receptů může předepsati jen tak asi 120, ale recepty nesmějí obsahovat léky dražší než 4 Kč. Ale lidé nemají na léky, a i když recept předepíše, a i když by měl nemocný na lék, nemohou jíti do lekárny, neboť lékárna je 40 km vzdálena. Na otázku, jaký má plat, sděluje: mám 1.400 Kč měsíčně základního platu od státu, 300 Kč měs. od Červeného kříže a 180 Kč měsíčně od železnice. Sám uznává, že by bylo potřebí velmi nutně mnoha léků a lékařských potřeb pro nemocné, a sděluje, že starosta obce sám označil ze všech obyvatel pouze 12 občanů s t. zv. právem chudých na bezplatné léčení. Je to přímo strašné, když podle doznání tohoto lékaře bylo by potřebí nejméně 320 rodinám, které jsou skutečně chudé a nemají nic, které hladoví a jsou nemocné, poskytnouti lékařskou pomoc. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Jdeme dále. Na cestě vlakem do Chustu setkáváme se se státním inženýrem. Je to Čech, který byl na Podkarpatsko služebně přidělen a který za své prakse došel tak daleko, že s hnusem - podle jeho výslovného sdělení - odchází ze státní služby. (Výkřiky posl. Jurana.) Jmenovati jej nebudu ze známých příčin. Dotazovali jsme se ho, jaké jsou poměry na Podkarpatsku, a řekl nám doslova: "Na Podkarpatsku? Vy se ještě ptáte? Vždyť už několik let zde řádí organisované banditství! Jsou zde poměry, které už předčily poměry v indočínské kolonii. Tam aspoň otroci dostanou najísti, ale tady místo jídla je karpatský lid ještě bit. Notáři, finanční úředníci, ba dokonce i soudci, všichni jsou zkorumpováni a všichni patří do kriminálu. Slouží zájmům maďarsko-židovské a české finanční buržoasie, která zde v pravém slova smyslu krade a loupí, neboť nejnižší úrok ze zápůjčky je 16% a jde až do 50%." "Lidové noviny" v článku ze dne 13. ledna uvádějí tuto skutečnost a není třeba, abych ji zvláště zdůrazňoval.

Tento český inženýr sděluje dále: "Zde se neplatí poctivá práce, nýbrž gaunerství, zde musí dojíti ke strašným věcem." Říká vyzývavě: "Pánové, nevím, kdo jste, ale zeptejte se u nádraží, stojí tam malý obchůdek, kde je ubytován také Čech, pan Vytiška, ten vám poví více. Je to jeden člověk z těch, kteří pracovali v počátcích na osvobození karpatského lidu, a dnes jest otráven úplně, když vidí, jaké banditství se zde provádí." (Výkřiky posl. Jurana.) Naše delegace odebrala se na návštěvu k p. Vytiškovi, obchodníku u dráhy v Chustu. Přivítal nás těmito slovy: "Sem jste neměli jezditi pánové na sport, nýbrž skutečně zjistiti poměry, které by otřásly světem, před kterými by musil celý svět žasnouti, kdyby je znal. Považte - říká - ze státních lesů se krade dříví na vagony. Státní lesní správa prodává železniční pražce o 3 Kč na kuse dráže, než je prodávají česko-židovští obchodníci, kteří koupili dříví od státní lesní správy. To vám snad stačí, abyste si představili dosah zlodějen, které se zde pášou ve velkém." Dále uvádí: "Představte si případ: Koupil jsem kousek pozemku na zahrádku. Dal jsem poříditi oprávněným inženýrem plánek a pozemek vyměřiti. Přišel však soudce a se špagátem v ruce naměřil pozemek, jak chtěl, a nebylo žádného odvolání. Jeho rozhodnutí je konečné. Špagát soudcův je víc než plánek státního inženýra.